Fenomén českých knihoven v osmičkovém roce – Jihočeský kraj

Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

JAK TO VIDÍ V BORŠOVĚ NAD VLTAVOU / odpovídá Mgr. Romana Rýcová, knihovnice

Připomeňte založení své knihovny

Jsme Obecní knihovna v Boršově nad Vltavou, v obci, která má více než 1900 obyvatel. Podle zápisů v kronice byla knihovna zřízena k 1. 1. 1922. Přesnější zmínky – kde, kolik knih měla, počet čtenářů ani jméno knihovníka uvedeny nejsou. Záznam pak pokračuje až po 2. světové válce. Od roku 1947 máme celkem přesné údaje o vývoji knihovny, známá jsou i jména knihovníků a místa, kde se prostory knihovny nacházely.

Největšího rozmachu zaznamenala knihovna po roce 1979, kdy se knihovnicí stala paní Irena Krejčů, která oslovila mnoho nových čtenářů a rozšířila knihovní fond krásné, dětské i naučné literatury. Knihovna sídlila v prostoru bývalého pohostinství U Růžičků, kde se nacházela až do roku 1990. Poté byl objekt vrácen původním majitelům a knihovna se přestěhovala do 1. poschodí bývalé tzv. staré školy. Tam byla až do října 2015.

Starosta obce Mgr. Jan Zeman, který se nejvíce zasloužil o stavbu nové knihovny, říká: „Místo, kde se knihovna nacházela, bylo všem známé jako stará škola. Už z názvu je patrné, že nesla známky opotřebení. Největší problém byl s nevyhovujícími stropy, plísní, špatným parkováním, pro starší čtenáře byl limitující i vstup, který nebyl bezbariérový, zkrátka tyto prostory nevyhovovaly. V roce 2012 nastoupila jako knihovnice Mgr. Romana Rýcová, v knihovně byly pořádány různé akce, ať už to bylo zdobení vánočních perníčků, večerní čtení pro děti, a do knihovny nacházelo cestu stále více čtenářů i návštěvníků. Proto bylo rozhodnuto, že postavíme knihovnu novou, knihovnu, která by splňovala funkci jakéhosi kulturně společenského centra obce.“

Projekt byl svěřen architektu Adamu Lencovi, který situaci v obci dobře zná, bydlí v jedné její přilehlé části.

„Nic okázalého - prosté, dostupné materiály, stejně jako v knize - to podstatné se skrývá uvnitř, ne na povrchu. Knihovnice vede nejenom vlastní knihovnu, ale také certifikované infocentrum sloužící jak místním, tak turistům a současně působí jako kurátorka přednáškové a výstavní místnosti, jež navazuje na prostor s knihami. Objekt není pasivní stavbou čekající na náhodné návštěvníky, naopak aktivně předkládá program jako plnohodnotná kulturní instituce, kam si místní zajdou půjčit knihu, maminky si tu ráno po odvedení dětí do školky dají čerstvou kávu, něco si přečtou na terase, nebo se sousedkou proberou zahrádku, přes den sem zajdou děti na divadelní představení a k večeru se tu promítají cestopisy,“ říká architekt Lenc.

Jak řekl, tak udělal. Nová budova vyrostla vedle obecního úřadu. Jejím základem se staly nevyužívané garáže, k nim byla přistavěna část, v níž je místo pro téměř 9 000 svazků (dnes jsme asi v polovině kapacity), a prostor, který je studovnou, čítárnou, galerií, pamatováno je i na dětskou hernu. Cela stavba je situována do zahrady, kde vznikla ještě terasa s možností posezení a prostor pro dětské pískoviště a klouzačku.

Knihovnu jsme otevřeli v říjnu 2015 a již v roce 2016 jsme se stali Jihočeskou knihovnou roku 2016. Úspěch jsme zaznamenali i v celostátní soutěži, kde jsme získali 2. místo. O rok později jsme certifikovali informační centrum a získali certifikát ČSKS I. stupně. Na našich internetových stránkách informujeme o připravovaných akcích, jejich součástí je i online katalog.

Do nové knihovny našli cestu nejen noví čtenáři, v současné době je jich 259, ale prostory byly navrženy tak, aby bylo možné pořádat různorodé akce. Jako první se nabízely výstavy a besedy spojené s promítáním. Jedna z prvních výstav byla věnována tvorbě pana starosty, který vystavoval obrazy s biblickými motivy. K nejnavštěvovanějším patřily obrazy malířů E. S. Kolaříka, Zuzany Kotisové, Pavla Rožbouda, nebo mladé začínající malířky Moniky Vojtové. Výstava trvá vždy jeden měsíc a v současné době máme obsazeny termíny až do konce roku 2018.

Své místo v knihovně našly i besedy o vzdálených zemích, obrazem i slovem jsme navštívili například Patagonii, Austrálii, Indii, Jižní Ameriku a další kontinenty.

Po celý rok probíhá v knihovně pravidelná výuka angličtiny pro dospělé, příznivce si našlo cvičení podle dr. Smíška i posilovací cvičení s hudbou (v létě na zahradě), Boršovský talent pro děti ze ZŠ Boršov nad Vltavou, v poslední době se velké oblibě těší pěvecká vystoupení operních pěvců, pravidelná setkání maminek s dětmi a mnoho dalších akcí. Pyšní jsme na Boršovskou univerzitu (nejen) pro 3. generaci, která přilákala více jak dvacet dříve narozených spoluobčanů. Již 2. rokem pro ně připravujeme přednášky z historie, literatury, ekonomie i dalších oborů, které jsou pro ně zajímavé. Na konci každého semestru jedeme na výlet, kde „studenti“ jednak dostanou certifikát o absolvování a současně si mohou v praxi prohlédnout to, co slyšeli v teorii.

Knihovna také organizuje zájezdy na divadelní představení do Prahy, oblíbené jsou muzikály, zážitkem byl muzikál Noc na Karlštejně na hradě Karlštejn, Ples upírů, zanedlouho se chystáme na Muže se železnou maskou a závěr roku bychom chtěli oslavit Fantomem opery.

Za rok 2017 navštívilo knihovnu, kulturní a vzdělávací akce celkem 8 578 zájemců, čtenáři si vypůjčili 3 656 knih různých žánrů. O prázdninách přišlo do TIC, i díky celostátní hře ČT Art „Probuď Déčko,“ téměř 900 návštěvníků.

Baví nás vymýšlet pro naše čtenáře stále něco nového. Teď pracujeme s myšlenkou navázat kontakt s krajanskou knihovnou v USA. Přivedl nás k tomu obyvatel blízké obce, který dlouho v USA žil, do Čech si přivezl zpět rozsáhlou knihovnu většinou odborné literatury v angličtině, jejíž část nám laskavě věnoval, a stal se „fanouškem“ naší knihovny. Při rozhovorech s ním se právě tento nápad zrodil. V současné době intenzivně pracujeme na jeho realizaci a věříme, že se nám podaří dovést ho do konce.

Co dodat? Nelze než souhlasit se slovy pana architekta Lence: „Zrecyklovali jsme staré garáže, aniž jsme bourali, a udělali z nich knihovnu. Zrecyklovali jsme dlažbu ze staré obecní cesty a udělali z ní terasu. Zrecyklovali jsme ocelový nýtovaný nosník z historického železničního mostu, po kterém jezdily vlaky přes Vltavu více než sto let, a udělali z něj lampu. Koloběh pokračuje.“

 

Letošní rok je výročím také dalších osmiček – 1948, 1968. Jakým způsobem je svým čtenářům připomenete?

Z akcí, spojených se vznikem Československa, jmenujme např. iniciativu Stromy pro republiku +100. Ta, pod  záštitou obce Boršov, přinese výsadbu ovocných i okrasných stromů na vybraná místa v obci a jejím blízkém okolí, která jsou spojena s častými procházkami našich občanů. Každý strom bude označen nejen logem akce, ale i jménem toho, kdo o strom pečuje – ať už je to rodina, spolek, škola či školka.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

V naší knihovně máme malých čtenářů dost. Chodí nejčastěji s rodiči, tím mám na mysli děti tak od 5 let, tedy už i předškoláky. Připravujeme různé akce pro MŠ i ZŠ. K zatím největší patřilo pečení „martinských rohlíčků.“ Bylo spojeno s povídáním o sv. Martinovi a němu jsme přidali i čtení z Petiškovy knihy Jak se Martínek ztratil. Všechny děti hned ožily, když viděly krásné a známé ilustrace Zdeňka Millera, spojily si Martínka s Krtečkem a rázem byly ve svém světě. Rohlíčky se velmi povedly a děcka si odnášela z knihovny sladký pocit v bříšku i zážitky s Martínkem. Jak svatým, tak „ztraceným.“ Bylo krásné pak pozorovat, jak se s rodiči trousily do knihovny a přesně věděly, co chtějí! 

Pokles zájmu o návštěvu knihovny a čtení pociťujeme u dětí kolem 12–13 let. Důvody mohou být různé – objevily čtečku?, dávají přednost PC, TV, multikinu? Ať už je to jakkoli, jsme rádi, že se k nám po překonání období virtuálního světa zase vracejí. Moudřejší o vztah k tištěné knize, o radost z vůně stránek a …

Pevně věřím, že si otázku Čtou děti málo? nebudu muset pokládat.

 

JAK TO VIDÍ V PRACHATICÍCH / odpovídá Mgr. Hana Mrázová, ředitelka knihovny

Jaké je vaše poslání v krajském systému knihoven?

Městská knihovna Prachatice je jednou z pověřených jihočeských knihoven výkonem regionálních funkcí.   V našem regionu je 50 knihoven z toho 10 s profesionální knihovnicí nebo knihovnicemi a zbylé jsou v režimu nazývaném neprofesionální. V žádném případě to ale neznamená, že odborně neodvádějí paní knihovnice nebo páni knihovníci svoji práci, ale že tito knihovníci a knihovnice práci v knihovně nevykonávají z pozice pracovní smlouvy a jejich činnost není v režimu hlavního pracovního poměru. Jsem moc ráda, že  s vedením obcí v našem regionu, kde jsou knihovny malé nebo větší, je  výborná spolupráce.

 

Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Na základě zákona o veřejných knihovnách obecních č.430/1919 Sb. z. a n. a nařízení vlády republiky Československé č. 607, které ukládaly  každé politické obci, kde národnostní menšina čítala alespoň 400 osob nebo kde působila veřejná menšinová škola, povinnost zřídit této menšině zvláštní veřejnou knihovnu v jazyce menšiny, byly v Prachaticích zřízeny dvě knihovny - německá a menšinová česká.

Česká knihovna vznikla z české lidové knihovny spolku Česká beseda, která začala v  Prachaticích pracovat již na konci 19. století. Česká beseda byla podporována národní Jednotou Pošumavskou. Bohužel se nedochovalo mnoho  pramenů, z nichž by se dalo věrohodně čerpat. Z dopisu městské obecní radě je zřejmé, že první knihovnice paní Anna Šourková začala půjčovat knihy a časopisy až od 29. září 1921 v Nové radnici v bytě hajného Hoffmanna.

 

Letošní rok je výročím také dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě?

Město Prachatice má výbornou mezinárodní spolupráci s městy na Slovensku, Litvě, Bělorusku, Itálii, Rakousku a dokonce se dvěma městy v Německu. Během mého působení proběhlo mnoho přátelských setkání i s rodáky z našeho regionu. Pravidelně se účastníme  setkání například v Šumavském muzeu ve Vídni i v německém muzeu v Ingolstadtu. Ve městě žije poměrně velká komunita bývalých prachatických občanů, kteří byli po válce odsunuti. Předseda"Böhmerwald Heimatkreis Prachatitz e.V."  pan Gernot Peter také přednášel na Univerzitě třetího věku Teologické fakulty Jihočeské univerzity ve středisku prachatické knihovny o životě na Prachaticku.  Nebo například v italském městě Terra del Sole -  v archivu -  byla uspořádána výstava, při které se vzpomínalo na české vojáky, kteří tam bojovali v 1. světové válce. 

 

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše město družbu s obdobným městem v zahraničí?

Nejdelší,  již 15 let trvající je vynikající spolupráce s Okresní knihovnou ve Freyungu. Tato spolupráce je podporována zástupci obou měst a Okresním úřadem ve Freyungu.  Finančně byla mnohokrát umožněna také evropskými dotačními tituly. Díky tomu jsme mohli společně uspořádat mnoho a mnoho společných setkání čtenářů různých věkových kategorií. Od našich malých vítězů Čtenářské ligy až po studenty seniory. V naší knihovně jako správném centru celoživotního vzdělávání bylo otevřeno několik oborů Univerzity třetího věku pod patronací Jihočeské univerzity. Ten poslední pod záštitou Teologické fakulty je nazvaný Šumava bez hranic a Bavorský les bez hranic.  Okresní knihovna ve Freyungu a Městská knihovna Prachatice vydaly také společným úsilím knihy například Po stopách soumarů aneb historie Zlaté stezky. Pro mnohé jsou nezapomenutelné mezinárodní ročníky knihovnické akce ECCE LIBRI, na jejichž počátku stály obě knihovny. V loňském roce se konal již 10. ročník a symbolicky historický vlak přivezl spisovatele, nakladatele, knihovníky a další příznivce literatury do Nového Údolí na státní hranici, kam přišli literáti a němečtí čtenáři z Bavorska.

Slovenská knihovna  Ludovíta Štúra ve Zvolenu se účastní našich Nocí s Andersenem, při kterých si slovenské a české děti skypují . Vzpomínám na tu Noc, kdy si děti navzájem četly regionální pověsti. Bylo to skutečně oboustranně obohacující.

Italské knižní dary zpestřují náš fond, a naopak české knihy těší české děti v Itálii.

Naše knihovna již druhým rokem aktivně spolupracuje v rámci projektu ERASMUS + programu Learning, smart technologies  and  creativity  s knihovnou v litevské Ignalině a s norským knihovnickým centrem ve Fredrikstadtu. V každé zemi se podílíme na vzdělávání seniorů. Probíhají kurzy anglického jazyka a výměnné pobyty.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

V Prachaticích rozhodně ne. Báječné paní knihovnice pracují i s nejmenšími čtenáři. Našim nejmladším jsou 2 roky. Klub maminek se pravidelně schází. Mezi naše tradiční a již letité akce patří slavnostní Pasování čtenářů, Celé Česko čte dětem, Tvůrčí středy se Zdenkou Lebedovou, Noc s Andersenem, Den pro dětskou knihu, zajímavé aktivity na každé prázdniny, informační besedy a setkání s ilustrátory, spisovateli a zástupci nakladatelství. Při loňském ročníku již zmiňované prachatické akce ve vlaku ECCE LIBRI, byl dokonce jeden a aktivity v něm určen vysloveně našim dětským čtenářům. Specialitou jsou Kurzy tvůrčího psaní se  panem spisovatelem Hynkem Klimkem. Výsledkem jsou dvě kouzelné knihy napsané prachatickými dětmi O víle Majolence a profesorovi z Prachatic. Paní ilustrátorka Zdeňka Študlarová z nedaléké obce Vitějovice tyto knihy nádherně ilustrovala.  V roce 2014 naši malí čtenáři za podpory 152 institucí v celé republice vytvořili čtenářský rekord.  Nejvíce čtoucích a poslouchajících lidí zaznamenaný Agenturou Dobrý den Pelhřimov, protože během měřených 10 minut Majolenku přečetlo nebo slyšelo 15 876 lidí. Výčet, co dělá naše knihovna pro dětské čtenáře, by byl ještě dlouhý, a proto jsou i dlouhé řady dětských čtenářů naší prachatické knihovny.

 

JAK TO VIDÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH / odpovídá Mgr. Ivo Kareš, ředitel Jihočeské vědecké knihovny

Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich?

Ptát se knihovníka, jestli bychom se obešli bez knihoven, je docela provokativní. Takže ano, asi bychom se bez knihoven obešli. Stejně jako bychom se obešli bez i těch elektronických médií a sociálních sítí a mnoha jiných civilizačních vymožeností. Ale něco bychom ztratili. V případě veřejných knihoven bychom přišli o instituci (to slovo je v tomto případě zcela na místě), která je příkladem dobré služby, dobrého uspořádání věcí. Tak, jak se mění svět a společnost, mění se i knihovny, ale to hlavní, proč knihovny vznikly, zůstává. Jsou místem, kde se kulturní a vědomostní bohatství nejen uchovává, ale je také k dispozici každému, kdo o něj projeví zájem. Unikátní síť veřejných knihoven v ČR tak vlastně symbolizuje demokratické principy a tradice, na kterých byla (a snad stále je) naše republika založena. A je na nás knihovnících, abychom fungování knihoven dokázali přizpůsobit moderní době. Z mého pohledu se to českým knihovnám vcelku daří. Už dávno nejsou jen půjčovnami knih, nabídka služeb v digitální podobě je samozřejmostí, stále více se knihovny stávají místem setkávání nejen lidí a informací, ale hlavně lidí navzájem. Kdoví, jestli právě tohle, ve světě elektronických médií a sociálních sítí, není to nejdůležitější

 

Jak oslavíte osmičkový jubilejní rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako TOP knihovna regionu?

V rámci stoletého výročí se chceme věnovat konci 1. světové války i vzniku Československé republiky. Ve spolupráci s historikem Janem Ciglbauerem a Novou tiskárnou v Pelhřimově připravujeme vydání rozsáhlého díla o historii „budějovického“ 91. pěšího pluku. V říjnu a listopadu připomeneme výstavou události doprovázející vznik Československé republiky především ve vztahu k jižním Čechám a zajímavým dokumentům z fondu naší knihovny. Ukázkami z dobového tisku upozorníme i na další osmičková výročí.

 

Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě?

Specifickým příkladem dialogu jsou někdejší němečtí krajané ze Šumavy, které představujeme v rámci projektu Kohoutí kříž, věnovanému šumavské německé literatuře. Ten dialog probíhá nejen prostřednictvím jejích literárních děl a vzpomínek, které zpřístupňujeme českým čtenářům, ale také přímo, kdy se nám ozývají, doplňují informace, posílají fotografie. Výjimkou nejsou ani osobní setkání. Přímí pamětníci ubývají, často jsme dnes ve spojení s jejich potomky, ale ten pohled z druhé strany je pro vnímání historie regionu a vztahů mezi Čechy a Němci hodně důležitý.

Krajanem ve světě, se kterým jsme navázali nejen dialog, ale který se v průběhu let stal opravdu přítelem knihovny, je budějovický rodák Otakar Kudrna. Z Československa odešel v roce 1969, žil nejprve v Anglii a v současné době v Německu a stal se jedním z nejvýznamnějších evropských lepidopterologů (tedy odborníků na motýly). Zajímá se živě o dění ve staré vlasti, přispěl k tomu, že se do fondu naší knihovny dostaly významné knižní sbírky z netolického muzea (které kdysi založil jeho strýc). Jihočeská vědecká knihovna se zase stala místem, kde byla poprvé představena jeho zásadní vědecká práce.

 

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou, a to nejen v oblasti knihovnictví, ale i na vzájemném kulturním projektu?

Dlouhá léta je naší partnerskou knihovnou Wojewódzka Biblioteka Publiczna v polském Opole. Počátky kontaktů spadají ještě do osmdesátých let minulého století, po roce 2000 byly obnoveny a rozvíjejí se tak, že jsou zajímavé a prospěšné pro obě strany. Na konkrétních projektech, souvisejících s česko-německými vztahy a německou literaturou v českých zemích, jsme spolupracovali například s Adalbert Stifter Institut v Linci, Adalbert Stifter Verein v Mnichově nebo Böhmerwaldmuseum ve Vídni.

Mezi partnerská města Českých Budějovic patří i město Lorient v západní Francii. Naše knihovna navázala spolupráci s mediátékou v Lorientu již v roce 1999 a o tom, že tato spolupráce není jen na papíře, se JVK přesvědčila v roce 2002, po povodních. Když v lorientské mediatéce zjistili, že část našich fondů byla povodní zasažena, zaslali dar více než 300 knih.

 

MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU/ Prof. Václav Bok

Protože jsem vystudoval historii a germanistiku, měly a mají knihy a knihovny v mém životě prvořadé místo. Lásku ke knihám mi zcela nenápadně předali moji rodiče. Na knihovny a knihovníky mám mnoho vzpomínek a musím říci, že v naprosté většině kladné a příjemné. Jen asi dvakrát jsem se setkal s knihovníkem-morousem, jak bývali líčeni v beletrii 19. a 20. století. Jako kluk jsem se zajímal o heraldiku a o ní jsem se mohl poučit v Sedláčkových spisech, dostupných tehdy v hlavní studovně dnešní Národní knihovny. Moje tetička tam se mnou při mých občasných návštěvách Prahy obětavě chodila a vydržela tam sedět se mnou hodiny.

V polovině padesátých let, když jsem už jako patnáctiletý mohl získat vlastní čtenářský průkaz, mne knihovnice ve výpůjčním protokolu plzeňské vědecké knihovny oslovila „pane“ – pro mne to bylo poprvé v životě. V době, kde se mi většinou tykalo nebo mi říkali „soudruhu“, to byl báječný zážitek. Pamatuji si dodnes, jak se ta paní knihovnice jmenovala a že ten den svítilo sluníčko. Když jsem se přestěhoval do Českých Budějovic, vedla jedna z mých prvních cest do tehdejší vědecké knihovny. Zprvu jsem byl trochu zklamán, znal jsem knihovny s bohatšími fondy. Ale co zde bylo stejné, byli vlídní a vstřícní knihovníci. Za těch několik desítek let jsem jich poznal mnoho a s některými se spřátelil. I knihovna za ta desetiletí se významně obohatila, i přes ničivou povodeň roku 2002. Budějovičáci tehdy ukázali, jak mají svou knihovnu rádi, když svými dary pomohli její fondy obnovit a obohatit.

Nemohu vypočítat všechno, čeho si na této knihovně a jejích knihovnících vážím. Dalo by se začít u vchodu a skončit zcela nahoře. Obdivuji trpělivost pracovnic v informacích, s níž novým čtenářům znovu a znovu vysvětlují, co se v knihovně dá nalézt a jak; můj obdiv mají knihovnice ve výpůjčním protokolu, které jsou celou šichtu na nohou a přitom si zachovávají klid a často přidají i úsměv.

Co mi v mé práci pomáhá nejvíce, je meziknihovní výpůjční služba. Důležité jsou pro mne také fondy starých tisků ve Zlaté Koruně, které jsou opravdu výborně zpracovány. Velmi si cením regionálního oddělení českobudějovické knihovny, jemuž se podobná jen tak hned nevyrovnají. Po desetiletích existence má bohatý a všestranný knižní fond, kompetentní pracovníky a mimo jiné jeden opravdu vynikající výsledek – elektronickou encyklopedii šumavské německé literatury „Kohoutí kříž“.

Co mne zde ovšem již před lety trochu zarazilo, byl můj lístek v kartotéce regionálních osobností (a přitom jsem jen „náplava“) – u mého jména není jen hvězdička, ale už i křížek. Ale mohu to chápat symbolicky – začal jsem do knihoven chodit brzy a budu do nich chodit, pokud budu chodit. Ale než chodit přestanu, chtěl bych aspoň takto vyjádřit svou opravdovou vděčnost nesčetným knihovníkům našim i zahraničním, kteří mi v mnohém poradili, od nichž jsem se mnoho zajímavého dozvěděl a kteří na mne vždy byli a jsou hodní.