"Zuška" jako český fenomén (7)

„Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

Karel Růžička, hudebník a znalec smyčcových nástrojů

1/ V „lidovce“, jak se dříve Lidové škole umění říkalo, jsem de facto vyrůstal, protože tam učil můj otec, který se místo sólové dráhy houslisty rozhodl věnovat pedagogické činnosti. Spousta lidí nad tím kroutila hlavou, protože ve svých sedmnácti letech patřil spolu s Václavem Snítilem mezi naše největší houslové talenty. Doma mám schovanou korespondenci s dirigentem Rafaelem Kubelíkem, který otce k sólové dráze přemlouval a sliboval veškerou profesionální podporu. Oba jmenované, tátu i Snítila, přitáhla k houslím a dala jim základy moje teta Anna Serbousková - hrála v prvních houslích ve filharmonii v Hradci Králové. Jako žena v té době a na této pozici byla naprosto nevídaným zjevem. Sama byla žačkou jednoho z našich největších houslových pedagogů prof. Mařáka. - Nejdříve jsem tedy chodil k tetě Anince, stejně jako můj otec, u kterého jsem pak pokračoval dál v Lidové škole umění.
Ještě malá poznámka k učitelskému sboru LŠU v Opočně. Tolik skvělých lidí pohromadě, profesně, ale i lidsky se dnes už jen těžko najde. Pro členy sboru a jejich přátele se pořádaly pravidelné večírky s hudebními čísly, scénkami a dokonce i s kouzelnickým vystoupením. Dodnes mám schovány některé texty z oněch dob a nezbývá než tiše závidět.

2/ Protože jsem vyrůstal obklopen hudbou, okolí mne samozřejmě silně ovlivňovalo i do budoucna. Nakonec jsem se rozhodl v hudbě pokračovat. Souběžně vedle houslí jsem studoval klasickou kytaru a hru na malý buben. Na gymnáziu jsem občas vystupoval sólově, ale i s několika kamarády ve skupině. Po maturitě jsem se rozhodl pokračovat na Pedagogické fakultě v Brně, obor první stupeň a hudebka. Původně jsem chtěl studovat hudební vědu, ale obor se otevíral jen jednou za několik let a pro pár prominentních lidí. Seznámil jsem se tak například s panem profesorem Rudolfem Pečmanem, spřátelil s Milošem Štědroňem, a jak to jen šlo, chodil jsem na přednášky i na brněnskou filozofickou fakultu.
Koncem osmdesátých let jsem se ženou emigroval do Kanady. Během čekání na umístění do Kanady jsme strávili rok v Rakousku, kde jsem občas hudbu učil, vystupoval v kostele, a dokonce na uprchlické ubytovně přesvědčil asi pět spolubydlících, aby si zakoupili zobcové flétny a nacvičil s nimi vánoční pásmo koled. Vystoupili jsme za velkého potlesku místních ve dvou okolních kostelech na půlnoční mši. V té době jsem byl také požádán o vytvoření křesťanských zpěvníků pro vysílání Radia Monte Carlo, což bylo příjemné zpestření na uprchlické ubytovně.
V Kanadě jsem pak v hudbě pokračoval, vyučoval a věnoval se opravám a restaurování starých vzácných nástrojů, kterému jsem se postupně učil v Michiganu a na návštěvách a stážích v New Yorku. Nakonec jsem si otevřel svůj obchod se vzácnými smyčcovými nástroji a postupně spolupracoval s hráči Torontské symfonie, studenty Juliard School, Eastman School of Music, Chicago Symphony. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Měl jsem výjimečnou možnost spolupracovat s mnoha světovými muzikanty, opravovat jim nástroje, přednášet o historii smyčcových nástrojů studentům na univerzitě a pohybovat se ve světě těch nejlepších hudebních instrumentů, jaké kdy byly vyrobeny.

3/ Naprosto zřetelně vnímám pozitivní vliv celého systému na hudební vzdělávání na tehdejší LŠU. Znám spoustu vrstevníků a "hudebních" spolužáků, kteří se po skončení LŠU věnovali hudbě a dodnes se jí profesionálně věnují. Kvalita na LŠU, kam jsem chodil, byla na nejvyšší možné úrovni. Systém byl vypracován velmi odborně a důsledně, a i když vím, že se mu teď často vyčítá určitá zkostnatělost a zastaralost a příliš tvrdá disciplína, myslím, že výsledky u mnohých z absolventů z té doby výmluvně hovoří za vše.
V Kanadě jsem měl možnost srovnávat hudební vzdělání osobně, protože jsem pracoval mnoho let pro Board of Education v provincii Ontario, kde jsem bezmála dvacet let žil. Úroveň hudebního vzdělání i přes nástrojově perfektně vybavení některých hudebních škol byla v mnoha ohledech daleko za tou naší, dnes tak zatracovanou "socialistickou" hudební výchovou. Existovaly samozřejmě i výjimky, tak jako všude. Konkrétně na specializovaných soukromých školách, byla kvalita vzdělání skvělá, ale finančně velmi náročná.
V současné době se nadále věnuji hudbě, právě jsem vydal své nové CD s partou skvělých muzikantů - Robertem Balzarem, Milošem Dvořáčkem, Michalem Müllerem a Oskarem Törökem. Pořádám také koncerty, festivaly a výstavy po celém světě. Z tohoto pohledu moje hudební základy z mládí byly a zůstaly pevné a drží už téměř padesát let.

Hana Kozubová, výtvarnice, specializuje se na tapiserie, gobelíny a loutky

1/ Musím říci, že vzhledem ke skutečnosti, že jsem již zařazená do krabičky s názvem SENIOŘI, tak docela často.  Někdy mne navštíví vzpomínky z dětství, což se stalo právě nyní. Do „lidovky“, jak jsme škole říkali doma v Dobrušce, jsem byla vybrána konkurzem paní PhDr. Janou Trnkovou, která zde začala učit a chtěla si sama vybrat nadané děti ze základních škol. A já měla to štěstí, že jsem jím prošla! Musím ještě nejprve povědět, že jsem s maminkou jezdila za jejím bratrem (mým strýcem), akad. malířem Milošem Pošarem, na Zbraslav, kde jsem byla fascinovaná jeho ateliérem, vůní terpentýnu, barev a doslova strašně ráda jsem spala na starém kanapi přímo mezi obrazy – a vůbec jsem se nebála. Jen jsem pomyslela – to nikdy nedokážu! A když mne paní Trnková vybrala do školy, bylo mi deset let, najednou jsem vyrostla o několik metrů … a tím vše začalo. „Lidovku“ jsem navštěvovala velmi ráda, byla to pro mne studnice vzácných informací, které jsem nikde jinde nezískala, což jsem si ale jako dítě neuvědomovala, absolvovala jsem oba cykly. Dodnes vzpomínám na její fantastická vyprávění o technikách nejen malby, ale i kresby, o velikánech – malířích a sochařích – a vůbec o všem co se týkalo výtvarného umění. My kreslili nebo malovali na zadané téma a ona nám celou dobu vyprávěla nebo pouštěla vážnou hudbu. Dodnes si mnohé pamatuji. Jenom jednu techniku jsem neměla ráda – psaní písma na plakáty pro tehdejší Městský národní výbor (MNV).  Poprvé v životě jsem také ušila loutky a paní Trnková mi ukázala pro mne zázrak - techniku tkaní (tapiserii a gobelín) a ta se stala mým osudem.

2/ Ano, ovlivnila a doslova se stala základem pro moje další počínání. Zamilovala jsem se do tapiserií a gobelínů, kterým jsem se stále více věnovala. Protože však na trhu tehdy nebyla dostatečná barevnost vlny, naučila jsem se ji barvit, později látky i batikovat, a tak se začal formovat můj textilní osud. Měla jsem to štěstí, že se mi podařilo vystudovat nástavbové studium Střední odborné uměleckořemeslné školy Školského ústavu umělecké výroby v Praze (školu založila Marie Terezie samozřejmě pod jiným názvem), kde se mi představila nit (vlákno) v celé své kráse v podobě několika textilních technik  -  paličkování, šitá krajka, vyšívání a tkaní. Získala jsem základy nejen řemeslné, ale i technické a nakonec hlavně výtvarné, neboť úkolem absolventa této instituce bylo navrhnout a zároveň vyrobit předmět, který je zaškatulkován do kategorie užitého umění.  Po ukončení studia jsem na chvíli opustila svět gobelínů, po deset let jsem pracovala pro družstvo umělecké výroby – Vambereckou krajku Vamberk jako výtvarnice. Dnes se opět svobodně věnuji vláknu a stále ho mám moc ráda. Čert ví proč! Snad proto, že koření v jeho teritoriu …

3/ Systém uměleckého vzdělávání v České republice vnímám jako velmi, velmi pozitivní, neboť dává možnost nahlédnout již malým dětem do světa fantazie, krásy, poctivosti a učí je vnímat život ne jako materiální nutnost, boj o prvenství za každou cenu, ale jako poctivé prožití budoucnosti. Dětem z rodin umělců je již toto poznání známo, ale je mnoho dětí, kterým je potřeba ukázat svět hudby, tance, výtvarna, krásy mluveného slova a jeho myšlenek. Právě k tomuto slouží dnešní „zušky“ a je jen dobře, že v nich učí lidé, kteří mají habaděj vlastních zkušeností na poli uměleckého života a jsou ochotni předávat svoje zkušenosti i přesto, že se tituly nehonosí. Život je krásný a nejenom chlebem živ jest člověk, ale i Múzou nepohrdne!                                                                 

Věra Skopová, tajemnice Národní rady pro tradiční lidovou kulturu

1/ Navštěvovala jsem základku na malém městě, kde žádná „liduška“ nebyla, ale dojížděla za námi paní učitelka z LŠU z Čáslavi, Julie Kyprá, na hudební nauku a hru na klavír. Paní učitelka byla hodná a trpělivá, chodili jsme k ní rádi, ale taky jsme ji dost zlobili, nenosili jsme úkoly, málo jsme cvičili, neměla to s námi jednoduché. Dvakrát do roka jsme museli absolvovat výroční koncert LŠU, a to jsem nesnášela. Vždy jsem trpěla velkou trémou, které jsem se nikdy zcela nezbavila. Ve sboru je mi mnohem lépe. Dnes jsem ráda, že jsem tím prošla. Ač jsem se hudbou dále hlouběji nezabývala, po celou základku i střední školu jsem zpívala ve sboru, potom a dodnes ve folklorním souboru a čas od času přijde vhod např. umět zazpívat podle not. Znalosti z hudební nauky jsem využila, když jsem už jako dospělá chodila do Školy folklorních tradic (akreditovaný kurz NIPOS a NÚLK pro členy a vedoucí folklorních souborů) – součástí studia byla i hudební historie a nauka vedená doc. Tyllnerem, a to bych bez základů z „lidušky“ těžko zvládla.
„Lidušku“ jsme sice v našem městečku neměli, ale myslím, že jsme o nic ochuzeni nebyli, protože mezi našimi učiteli na základce byla řada takových, kteří vedli (a vypadalo to, že rádi) kroužky jako výtvarka, dramaťák, hra na flétnu, hra na kytaru a hlavně školní pěvecký sbor. Na sbor ráda vzpomínám, patřil v té době mezi nejúspěšnější v okrese, často jsme se účastnili i krajských a národních přehlídek, a to byla vždy velká příležitost užít si spoustu srandy s kamarády a taky zažít tu zvláštní soutěžní atmosféru a vidět a slyšet, jak to dělají jinde.

2/ Umění se sice profesionálně nevěnuji, ale vzhledem k tomu, že po celý svůj život pracuji v kultuře, určitě se mi znalosti z „lidušky“ už mockrát hodily i v mé profesi, ať už šlo o tvorbu dramaturgických plánů nebo posuzování žádostí o dotace. Do života mi ale zůstala touha něčeho se účastnit, něco spoluvytvářet - tím bylo zpočátku amatérské divadlo a nyní už 25 let folklorní soubor Kohoutek Chrudim. Baví mě to společenství lidí, kteří souzní nejen na jevišti, ale i mimo něj, společně něco tvoří a objevují, chtějí se prezentovat a nacházejí uznání u publika. To všechno přináší velké životní uspokojení, ale úplně nejvíc je kamarádství uvnitř té tvůrčí party.

3/ Myslím, že systém uměleckého vzdělávání, který v ČR máme, je skutečný poklad. Umělecké vzdělávání vnímám jako velkou příležitost pro všechny. Malého človíčka na počátku nejvíce ovlivní rodiče, ti mají největší moc nasměrovat ho do života a zajistit, aby z něj vyrostl kultivovaný a kreativní jedinec – a tomu může ZUŠ výrazně napomoci. Že jsou mezi absolventy ZUŠ budoucí umělci, je logické a důležité, stejně důležité ale je, že jsou mezi nimi i budoucí návštěvníci koncertních síní, divadel, členové amatérských souborů všemožných uměleckých žánrů, kterým umění, ač je neživí, významně obohacuje život. Myslím, že umělecké vzdělávání má vliv i na celkovou kreativitu člověka, kterou pak může v dospělosti uplatnit v jakémkoli oboru, ať už je vědec nebo zubní laborant.
Moje dvě téměř dospělé děti do ZUŠ také chodily a byly členy neprofesionálních uměleckých souborů. Už nyní je zřejmé, že se nebudou věnovat umění profesionálně, ale těší mě, že jdou rádi do divadla, na koncert nebo na výstavu, že slýchám z jejich studentského pokoje hru na klávesy nebo na kytaru – jen tak pro radost.  

Alena Prouzová, výtvarnice z libosti

1/ Lidovou školy umění jsme se setrou začaly navštěvovat během základní školy, a to hudební výchovu – hru na klavír, později se přidal zpěv a u mne také kreslení. Rodiče dbali, abychom obě dostaly toto základní vzdělání. A byla to opravdu dobrá zkušenost. V té době jsme si samozřejmě neuvědomovaly, jak dalece ji ve svém životě uplatníme.

2/ Umělecká škola byla průpravou pro život, ale profesionální život si našel cestu úplně jiným směrem. Přesto „se zaháčkovala“ a formou koníčků se prolínala mým životem dál. Ještě na střední škole a dalších pár let jsem se věnovala zpěvu v legendární opočenské taneční skupině Grundig, později už jenom jako host v rychnovském Swing Bendu pod vedením Karla Švenky. K hezkým vzpomínkám patří i vystoupení se Swing Bendem Ferdinanda Havlíka, kdy jsme odehráli první polovinu koncertu – jako „předskokani “. Vyzkoušela jsem si také účast ve výběrovém kole pro Mladou píseň Jihlava, takové „hledáme nové talenty“ úměrné té době.
Pak už přišly úplně jiné povinnosti. Ale opět jsem si našla cestu k tvořivosti. Trochu jsem psala. Pár fejetonů a povídek i vyšlo. Je to už dávno. Jako vzpomínku schovávám s nostalgií dopis a knížku s věnováním od šéfredaktora tehdy pro mne velmi oblíbeného časopisu „Ahoj na sobotu“, do kterého jsem dopisovala jimi rozepsané povídky.
V LŠU jsem se věnovala malování pouze dva roky. Můj dědeček byl akademický malíř, profesor Jaroslav Heim (narozen 30. dubna 1889 v Praze, zemřel 11. července 1951 v Poličce). Malíř, grafik a profesor Gymnázia v Poličce. Bohužel jsem neměla možnost se s ním setkat, zemřel rok před mým narozením. Od dětství až do dnešních dnů zdobí jeho obrazy naše příbytky. Moji rodiče zažívali zklamání, že ani jedna vnučka nejde v jeho šlépějích. Ta doba měla teprve přijít.
Život šel se svými radostmi a starostmi. Uteklo to a já si dala za cíl – až budu mít za sebou všechny pracovní a životní povinnosti a přijde nová etapa, volnost –, že se vrátím zpět k začátkům malování a že se pustím do tvorby, která přináší radost z nových technik, hraní si s barvami a fantazií. A splnilo se.
Byl to fofr. Vše odpracováno, uzavřeno a já si jen tak pro radost tvořím. Rodiče i sestra už jsou na druhém břehu, ale věřím, že bych jim udělala radost. Moje dílka, která už potěšila pár přátel, jsou součástí několika výstav. Od 1. srpna 2016 probíhá stálá expozice v Náchodě, v prosinci došlo k obměně vystavovaných obrazů, a od července až do konce letošního září moje obrázky hostí hradecká kavárna Kafe Na cestě v Hořické ulici. A výuka nikdy nekončí. Pokračuji dál. Jsem vděčná za každou novou inspiraci, učím se od těch zkušených. Mám náplň svého zralého života, úžasného koníčka, který kdysi dávno a nenápadně započal v lavici „lidušky“.

3/ Umělecké vzdělávání je velmi důležité a podporuji jeho propagaci. Stává se i spojovací linkou mezi generacemi. Nemusím chodit daleko. Naše vnoučata prošla výukou v českém chlapeckém sboru Boni Pueri v Hradci Králové pod vedením Pavla Horáka. Od úplných začátků až po koncertování v zahraničí. Jsou to ještě kluci, kteří hledají svoji cestu a zpěv si dosud nezvolili jako profesionální dráhu. Přesto se již „zaháčkovali“ díky uměleckému vzdělávání.  Jejich hlasy jsou součásti CD –  Boni pueri From the heart of Europe, také filmu Aldabra – Byl jednou jeden ostrov. Reprezentovali naši republiku v mnoha zemích (Litva, Čína, Jižní Korea, Německo, Belgie, Polsko a další). Jakou cestou půjdou dál, to bude jen na nich. Celý život mají před sebou.
Aby systém fungoval, je samozřejmě nutná podpora uměleckých škol. Většinou v nich působí lidé, kteří jsou pro vedení mladých zapáleni. Ale jenom zapálení nestačí. Musí mít co předat. Všechno se vším souvisí...