Výstava Svět loutek přibližuje bohatství Dobrušky
DOBRUŠKA: Loutkářství má v Orlických horách i Podorlicku dlouhou a zajímavou historii. Také Dobruška se pyšní tradicí spojenou s řezbářstvím a výrobou loutek, stejně jako s loutkovým divadlem. Špičku mezi tvůrci loutek představoval nepochybně dobrušský rodák Jindřich Adámek (1874 - 1955), který vytvořil cennou kolekci pro místní Sokol, krásné rodinné loutkové divadlo zformoval také Jaroslav Fetter. Na sklonku I. světové války zde založili sokolové loutkové divadlo, které hrálo až do roku 1940. Své divadlo s loutkami provozoval i dobrušský Orel. V padesátých letech minulého století vznikla ve městě díky nadšencům v čele s Vladislavem Balcarem scéna Svět loutek. Zatím posledním útočištěm a stálou scénou pro loutkáře ve městě F. L. Věka je sokolovna, kde soubor pravidelně zkouší a hraje.
Ve spojení se zápisem českého loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO si toto bohatství ještě více uvědomilo i vedení města a rozhodlo se ho zviditelnit. Prvním krokem je velice povedená a zajímavě ztvárněná komorní výstava Svět loutek, která byla 4. května slavnostně zahájena v malém sále Společenského centra Kina 70. Představuje výběr loutek, vzniklých v Dobrušce, ale také kulisy a výtvarné návrhy, návštěvník se dozví i stručné informace o místním souboru, řezbáři Jindřichu Adámkovi nebo výtvarníkovi a bývalém principálovi dobrušského souboru Vladislavu Balcarovi.
xpozici připravila Mgr. Jitka Tláskalová, jež vystudovala loutkářství na DAMU, a loutkové divadlo je její celoživotní láskou.
Připravila jste výstavu Svět loutek v Dobrušce. Kdo vás oslovil?
Oslovil mě Jiří Králíček ze spolku Abakus, známe se od dětství. Zprostředkoval mi schůzku s Petrem Lžíčařem starostou Dobrušky, toho nápad zaujal, a tak jsme dohodli volný termín ve výstavní síni. Pak jsem se seznámila s ředitelem Vlastivědného muzea Jiřím Machem a Jitkou Kozubovou, principálkou souboru Svět loutek při místní TJ Sokol.
Zatím jste ale nezmínila loutky...
Jsem loutkářka, vystudovala jsem loutkářskou scénografii, proto mě nápad udělat výstavu loutek k tak významné příležitosti, jakou je zápis českých a slovenských loutek do seznamu nehmotného dědictví UNESCO, nadchl. A Dobruška má přece Adámky!
Kdy jste objevila loutkové divadlo?
Mám ho ráda odmalička. Hlavně mě přitahovaly loutky a nejvíc Trnkovy. Zrovna nedávno jsem si promítala z DVD záznamu filmy Jiřího Trnky, stále pro mě mají úžasnou atmosféru a nezměrnou sílu. Mám ráda jeho velkorysost a zároveň smysl pro detail – je hračička, to se mi líbí.
Tvoříte sama loutky?
Samozřejmě. Nejsem ale řezbář typu pana Jindřicha Adámka. Pracuji s textilem a kašíruji. Papír a „hadry“ jsou mými materiály.
Podílíte se na chodu loutkových divadel v Opočně nebo v Dobrušce?
To nemohu, a to ze dvou důvodů. Ten první a hlavní je, že bych amatérům do představení moc zasahovala a jejich představení by ztratilo kouzlo naivity, které je úžasné a patří k amatérskému divadlu, jak je hrají loutkáři v Opočně a v Dobrušce. Obdivuji jejich nadšení a ochotu udržovat starou tradici spolkového divadla.
Ten druhý důvod je, že oni potřebují loutkoherce – vodiče marionet, ale já loutky vodit neumím. Technologii ovládám, ale vodit loutky není legrace, vyžaduje to dlouhou praxi a zkušenosti, a to já nemám.
Chodíte na loutkové divadlo?
Chodím do profesionálních i amatérských divadel. Dokonce jsem porotovala amatérské a dětské loutkářské soubory na přehlídkách, když jsem pracovala v Artamě.
Proč se zrovna v kraji pod Orlickými horami tak dařilo a daří loutkovému divadlu?
V horách a pod horami si lidé přivydělávali řezbářstvím. Všude u nás. Vyřezávali především betlémy. Výroba loutek je spojena s působením vlasteneckých spolků a oblibou rodinných loutkových divadel. A v Podorlicku byla jak řezbářská tak vlastenecká tradice.
V čem vidíte význam zápisu českého loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO?
Nejedná se pouze o loutky jako umělecké předměty, ale především o nepřetržitou tradici hraní loutkového divadla a rozvíjení této tradice. Je to ocenění jak amatérských, tak profesionálních loutkářů. Letos v březnu proběhla v Hradci Králové konference k tomuto zápisu a zúčastnil se jí i zástupce cestovního ruchu, který mluvil o možnostech využití této nominace v turismu. „Je to dobrá reklama,“ uvedl, “která může přitáhnout zahraniční turisty zajímající se o nehmotné památky UNESCO.“
Vraťme se k výstavě. Na co se mohou návštěvníci těšit?
Výstava nazvaná Svět loutek je komorní. Vystavujeme dva soubory loutek. Jedna část je věnovaná dobrušskému řezbáři Jindřichu Adámkovi, který v 30. letech vyřezal marionety pro loutkářský soubor Sokola, a druhá část Vladislavu Balcarovi, výtvarníkovi a principálovi loutkového divadla Svět loutek.
Kdo výstavu pořádá a co je jejím cílem?
Pořadatelem je město Dobruška s Vlastivědným muzeem. Chceme, aby si prostřednictvím výstavy lidé uvědomili, co tady mají za hodnoty. Vždyť Jindřich Adámek je na seznamu našich nejvýznamnějších řezbářů loutek. Zároveň je to výzva pro vedení města, jak takový potenciál využít - třeba pro stálou expozici věnovanou loutkám a loutkářství v Dobrušce. Je to šance, jak přitáhnout do města turisty.
Mohlo by vás také zajímat...
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR: Vánoční pohádky jsou dlouhá léta symbolem českých Vánoc. Generace diváků si je spojují s rodinnou pohodou, vůní cukroví a kouzlem svátečních dní. Statistiky z loňského roku sice potvrzují, že zájem o pohádky neochabuje, ale zároveň se čím dál hlasitěji ozývá kritika na adresu jejich klesající kvality. Může si česká pohádka udržet své pevné místo na vrcholu televizní zábavy, nebo čelíme postupnému úpadku tohoto kdysi zářivého žánru?
ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. Téměř před deseti lety v r. 2015 přibyla do tzv. národního seznamu „Betlémská cesta v Třešti“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Eva Kolajová, vedoucí Regionálního pracoviště tradiční lidové kultury, Muzeum Vysočiny Třebíč, společně s Ing. Pavlem Brychtou, předsedou Spolku přátel betlémů v Třešti.
KOSTELEC NAD ORLICÍ: S hrdostí představujeme letošní kalendář, který nabízí jedinečný pohled na svět kolem nás očima dětí. Každý měsíc vás potěší originální kresby malých umělců, které vám zpříjemní celý rok. Kalendář zakoupíte v Regionálním turistickém a informačním centru v Kostelci nad Orlicí. Cena: 169 Kč
Přijďte si pro svůj kousek a podpořte dětskou kreativitu!
Místní kulturu vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu - NIPOS
ISSN 1803–2818