Články a komentáře

 S nástupem vizuálních a elektronických médií to vypadalo, že tištěná kniha ztratí své výsadní postavení. Přišel Březen – měsíc internetu. S rozpaky byl přijímán v letech 1998 - 2008. A pak Březen – měsíc čtenářů jako nekonfliktní pojmenování v podstatě stejného obsahu, neboť čtenáři mohou číst jakékoli médium. Svaz knihovníků a informačních pracovníků od roku 2010 vyhlašuje téma pro daný rok a oslavy v celé republice probíhají bez pompy či fanfár, zato s knihou v ruce.

V Knihovně města Ostravy jsme usoudili, že by bylo vhodné v rámci Března – měsíce jakkoliv nazvaného své čtenáře odměnit. A tak pětadvacet let pravidelně vždy o posledním březnovém čtvrtku společně slavíme Den ostravských čtenářů. Každé pracoviště Knihovny města Ostravy, každá její pobočka v tento významný den vyhlašuje Amnestii, a tak se těm zapomnětlivým vyplatí přijít vrátit knihy právě poslední březnový čtvrtek! Zajímavá je také Šťastná hodinka: je možné, že vám končí registrační poplatek a budete mít to štěstí, že právě vy získáte registraci na rok zdarma. Že si vytočíte na Kole štěstí správnou cenu, že vyhrajete turnaj stolních her, že bezchybně vyplníte znalostní test z oblasti literatury, že… Že se právě vám oslavy v knihovně vyvedou – vždyť za dobu trvání akce nebyl snad nikdo zklamán.

Letos budou mít čtenáři o zajímavý počin více – základem je inspirace zážitkovou ekonomikou – kdy klienta vnímáme jako hosta, pro kterého bude návštěva u nás tím nejlepším z celého dne. Přicházíme s překvapením. Ne trvalým, ne pro všechny, ale s drobností právě na tomto místě a pro tuto chvíli. Nepočínáme si naprosto utajeně, jak by se slušelo, nýbrž propagujeme 31. 3. jako svátek, kdy se chystá navíc Den s překvapením. Uvidíme, kde a kdo se objeví za pultem, aby čtenáře v dobrém zaskočil a četl jim ze svých oblíbených knih či jen nabízel knihy dle svého čtenářského vkusu. Víc neprozradíme, nebyl by to Den s překvapením!

Milovníci historie a účastníci projektu Paměť Ostravy se 31. 3. 2016 v 15 h setkají ve společenském sále KMO u Sýkorova mostu, aby se seznámili s novými příspěvky – tentokrát o čtení a čtenářství v Ostravě. A také aby se sešli, zavzpomínali a popovídali si. Hosty budou studenti ZUŠ E. Runda ze Slezské Ostravy, takže navíc zazní krásné melodie v podání hudebního mládí. I tady se nevyhneme překvapení a bude opravdu velmi příjemné!

Ano, Den ostravských čtenářů je svátek, který v celostátním kalendáři nenajdete, nicméně jistě budete souhlasit, že stojí za to se přidat k jeho oslavám.

Symboly obce

Nové vedení Přepych učinilo krátce po svém zvolení první a zásadní krok k získání symbolů tím, že kontaktovalo odbornou heraldickou kancelář Dauphin z Roudnice nad Labem, která zpracovala šest variant znaku a k nim provedení vlajky.
Následně se mohli k návrhům vyjádřit obyvatelé Přepych: "Zastupitelé chtěli vědět názor všech občanů, a tak jsme dali do každého domu hlasovací lístek, kde měli možnost se s návrhem blíže seznámit. Byl to vlastně veřejný výzkum mínění, a znak, který zvítězil, jsme navrhli schválit v Poslanecké sněmovně Parlamentu," řekla Zdeňka Seidelová.    
Vítězný návrh je popsán takto: Ve stříbrném štítě zelený vrch a modrá vlnitá pata. Ve vrchu zlatý snížený stupňovitý hrot. Z vrchu rostou tři listnaté stromy v přirozených barvách, prostřední vyšší. Podoba znaku přitom vychází z historické obecní pečeti. Vrch ukazuje na geografickou polohu obce, stromy na něm se vztahují k ovocnářské tradici místa. Stupňovitý klín symbolizuje opukové lomy, modrá vlnitá pata údolí Dřízna a potok, který protéká obcí.
Zajímavé postřehy má k podobě znaku Přepych sama starostka: "Skála, nad kterou jsou stromy, vychází z toho, že nad Přepychami je první vrása Orlických hor, kopec, vytvořený celý z opuky, jež se láme v blocích a vytváří stupně," popisuje Zdeňka Seidelová a pokračuje "Dalším prvkem je voda. V údolí Dřízna je pramen vedle pramene, pramení tam i potok, tvořící kaskádu rybníků v Přepychách, přičemž historicky jich bylo daleko více."
Ve znaku se dostalo také na listnaté stromy. Proč? „Na kopcích nad obcí rostou třešně a daří se jim. Je to tím, že zatímco přes první vrásu od západu proudí teplý vzduch, studený vzduch, který se drží u země, zůstává za kopcem, takže květy třešní kvetoucích brzy na jaře, nezmrznou. V okolních vesnicích nebo třeba u rybníku Broumar v Opočně mrzne, kdežto tady u nás se třešním odjakživa daří. Odkazy jsou i na švestky, jimž se tady také dařilo. Proto máme ve znaku neutrální stromy bez ovoce, ať si každý domyslí to svoje,“ vysvětlila s evidentním zaujetím pro historii Zdeňka Seidelová.
   Celý proces schválení obecních symbolů vyvrcholil pro Přepychy 23. února 2016, kdy v sále státních aktů Poslanecké sněmovny převzala starostka spolu s místostarostou Janem Macháčkem oficiální dekret o udělení znaku a vlajky. Zároveň také přepyšští zadali u renomované firmy výrobu obou symbolů, včetně dalších potřebných náležitostí, jakými jsou třeba rukavice pro vlajkonoše. Brzy tedy nastane další historická chvíle jejich prvního použití, o níž starostka prozradila: „Slavnostní svěcení znaku a vlajky připravujeme na léto a spojíme ho s festivalem dechových hudeb Přepychy Karla Pšeničného.“

 

Stromořadí

Jak již bylo uvedeno, tři listnaté stromy v oficiálním znaku obce Přepychy mají svůj historický základ a opodstatnění, protože ovocné stromy zdobily obec i její okolí několik staletí nazpět. V té souvislosti stojí za připomenutí, že rozvoj alejí podporoval stát od doby výstavby císařských cest, a že například Marie Terezie dokonce vydala roku 1752 nařízení o povinnosti sázet stromy podél všech nových silnic.
Dnes je tomu jinak. Dlouhodobý nedostatek péče se projevuje téměř na každém kroku, tedy i v Přepychách, z nichž vedou silnice II. a III. třídy směrem na Opočno, Týniště nad Orlicí, Novou Ves, Záhornici a Morké, a všechny lemují stromořadí v převážné míře – diplomaticky řečeno - ve velmi neutěšeném stavu. V praxi to například ve směru na Týniště vypadá tak, že z původních třešní se zachovala pouze malá část, nahradily je velmi hustě vysazené javory kleny a mléče, ale i mnoho nevhodných dřevin.
Odborný dendrologický posudek uvádí: "Zdravotní stav stromů je špatný, plastové chráničky kmenů proti okusu jsou zarostlé v kůře, neproběhlo zapěstování koruny, časté jsou počínající tlakové vidlice u vícekmenů." 
A tak po loňské revitalizaci dřevin uvnitř obce, realizované specializovanou firmou z Pardubic, se nyní pozornost soustředí na stromořadí podél příjezdových cest. Zahájení revitalizace však předcházel téměř rok příprav a jednání s mnoha dotčenými úřady i majiteli pozemků. Souhlas k vykácení 260 stromů různého druhu a zároveň výsadbě 220 nových v roce 2016 vydala Správa silnic Královéhradeckého kraje, rovněž oddělení životního prostředí i příslušný silniční správní úřad MÚ Dobruška, dále Krajské Ředitelství policie a Dopravní inspektorát Rychnov nad Kněžnou. Samozřejmě také vlastníci všech sousedních pozemků. Ve vyjádření odborníků z oblasti životní prostředí se konstatuje: Stávající dřeviny podél dané cesty jsou ve špatném zdravotním stavu, různého stáří, s velkými či příliš malými rozestupy mezi sebou a jejich obnova je tedy žádoucí. Výsadba ovocných dřevin jako doprovodné zeleně podél cest má na našem území dlouholetou tradici a nová výsadba původních dřevin pro toto místo je vítaný záměr, který při dobré péči o dřeviny určitě přispěje ke zlepšení okolí obce.
Prosadit realizaci v zastupitelstvu nebylo jednoduché - "pro" nakonec hlasovalo devět z patnácti členů. Odpůrci se ovšem najdou jak mezi zastupiteli, tak mezi obyvateli Přepych, o tom není pochyb. Kdo však dotčené úseky prošel a prohlédl si stromy zblízka, snahy vedení obce pochopí a snad i ocení. Nostalgie, že ten nebo onen strom sázel můj dědeček či dokonce pradědeček, není na místě, zvláště když je předem jasné, že stromy budou nahrazeny, že výsadba dostane řád a bude ctít historické zkušenosti a povětrnostní podmínky, které v minulosti respektovali i předci. 

První etapa podél silnice II/304 (směr Týniště) začala v polovině února a na ni navážou další v roce 2017 a 2018. „Pokud to neuděláme my, nevěřím, že to bude zajímat příští generace. Nebezpečné stromy sice vlastník postupně odstraní, ale s výsadbou nových z finančních důvodů nepočítá. Proto chci, aby se stromořadí dala do původního stavu,“ tvrdí starostka Zdeňka Seidelová, která je rozhodnuta dokázat, že i tak náročnou věc zvládne.
Nyní tedy probíhá odstraňování 260 stromů a vzápětí dojde k výsadbě 220 nových – je jasné, že to nebude levná záležitost. Dodavatelsky byly náklady vyčísleny na téměř 290 tisíc korun. „Pomůže nám několik sponzorů. Díky nim už jsou připraveny opěrné kůly k novým stromům, mulčovací kůra i potřebný kompost. Vykácení stromů svými prostředky zajistí Ing. Pícha, který materiál dále zpracuje na štěpky,“ vysvětluje starostka a místo odpovědi na otázku, kdo zaplatí zbytek, ukazuje fakturu s textem: "Za 220 ks třešní – směs odrůd – vysokokmen fakturujeme 88 550 korun". Jako odběratel však není uvedena obec Přepychy, ale přímo Zdeňka Seidelová.
Možná se to zdá nepochopitelné, ale opravdu zaplatila všechny stromy tzv. z vlastní kapsy. Tím ale její podíl nekončí, přijdou další položky - např. chráničky proti okusu nebo materiál na podporu růstu. Když se zeptáte na důvody takového rozhodnutí, odpoví: „Hodně jezdím po světě, i když teď nemám na cestování čas. Dobře vím, jak krásně udržované jsou tam pozemky i mimo vesnice, a to bych chtěla docílit u nás v Přepychách. Také proto sečeme příkopy podél cest i za značkami obce. Nové stromy ovšem nejen vysadíme, na základě smlouvy se Správou silnic Královéhradeckého kraje se o ně musíme ještě patnáct let starat.  Věřím, že to zvládneme.“    

Zájem o liberecké ulice nebo stavby neklesá, ročně se tu vystřídá v průměru pět štábů, v poslední době zde natáčel štáb z Číny. Rusové tvořili ve městě film o agentovi Soukromý spis generála Korotkova. Těmto zajímavým místům se nevyhýbá ani televize. V nedávné minulosti si jej za cíl vybrali filmaři snímku Poslední cyklista či Boží duha. V americké a kanadské produkci zde vznikalo drama Hitler: Vzestup zla. Známé jsou snímky Grandhotel a Ošklivá slečna z Ještěda nebo film Terezu bych kvůli žádné holce neopustil s Waldemarem Matuškou.
Místa pro dvě stě padesát filmů vybrali filmaři po celém Libereckém kraji. Málo míst v naší vlasti má tolik čertů, zamilovaných princů a princezen jako Českolipsko. Lužické hory jsou nádherné až bizarními skalisky, plné jeskyní, ale také nádhernou květenou. Sem se vydávají filmaři, aby natáčeli především pohádky plné kouzel a lásky.
Pekelné doly, Pusté kostely, Panská skála, Lemberk, Houska nebo Vřísek jsou místa, kde se natáčely nejznámější české pohádky. O vánočních svátcích se příběhy zamilovaných princezen a princů, hloupých čertů nebo vychytralých králů nechávají opájet milióny malých i dospělých diváků.
Putování čtyř chlapců do pravěku Karla Zemana začíná v průrvě Ploučnice. V pohádce z Pekla štěstí Michaela Kuklová jako Markytka spadla ze skály také do průrvy téže řeky.
Pískovcový lom ve Skalici u České Lípy je přírodní památkou a zimovištěm pro netopýry, ale přesto v jeho extrémně obřím podzemí v patnácti propojených sálech o celkové šířce sto deset metrů a hloubce čtyřicet metrů natočili filmaři v roce 2005 pohádku Peklo s princeznou. Podobnou rozsáhlostí se vyznačují Pekelné doly mezi Velenicemi a Lindavou v Lužických horách. V jejich útrobách, dnes přístupných i pro motocyklisty natáčeli filmaři rozmarnou pohádku S čerty nejsou žerty.
Útočištěm prince Miroslava a pyšné princezny z roku 1952 Varhany u Práchně nealůeko Kamenického Šenova. Film vzniknul na náměty pohádky Boženy Němcové. U Varhan vznikly i záběry do pohádky pro zpodobnění pohádky Christiana Andersena O Janovi a podivuhodném příteli. Tajemství staré bambitky vznikalo na zámku Lemberk. Sem byl situován i významný historický film V erbu lvice z roku 1994, pojednávající o české světici svaté Zdislavě. Příběh, legendárního loupežníka Karaby – na čas proměněná krásná Anička, má svůj původ tamtéž. V pohádce Čert ví proč se v komnatách zámku upisovaly duše peklu. Na hrad Houska král Filip pozval nejkrásnější princezny ve snímku O svatební krajce.
Sloupský hrad ve skutečnosti ani hradem není, přesto zde vznikla pohádka o Aničce s lískovými oříšky. Noční jezero, kde Štěstí oživuje Matěje, jehož sem odhodili pomocníci Závisti, posloužila jako kulisa Mnichovská průrva v Zahrádkách pro film Nesmrtelná teta. O princezně Jasněnce a létajícím ševci se natáčelo u Holan, kde se nacházejí nádherné Holanské rybníky. Střecha domku, ze které Jíra poprvé vzlétnul, patří zámečku Vřísek u Holan a také na nedaleké zřícenině hradu Vítkovec.
Snímek Kříž u potoka z roku 1921 filmovaný podle románu Karoliny Světlé v Podještědí , patří k nejstarším filmům naší kinematografie a je dílem režiséra Jana Stanislava Kolára.

Nejčastějšími místy českých filmů jsou v Libereckém kraji zámky Sychrov a Hrubá Skála, hrad Kost nebo překvapivě malá vesnička Vesec u Sobotky. Kolik filmů bylo natočeno v době kdy Liberec byl Reichenbergem všeobecně známo není, je však jisté, že rozmanitost severu Čech bude určitě i v budoucnu lákavým místem pro natáčení nejrůznějších filmů. Mimo jiné představuje pro město zajímavý finanční příejm.
 

Kontakty s filmaři obstarává pracoviště filmové kanceláře Městského informačního centra s vedoucí Pavlínou Kuchtovou. Natáčení filmů

 

Jakou výtvarnou techniku jste zvolila při zpracování vaší poslední knihy Praha v srdci?

Dohodli jsme se s nakladatelstvím, že tahle kniha se od těch předchozích odliší svou „nebarevností“, protože je určená trochu starším čtenářům: je pro starší školní žactvo a pro mládež, pochopitelně i pro jejich rodiče. Vybrala jsem si techniku proškrabované kresby, je tak trochu podobná dřevorytu. Nakonec svým výrazem upomíná na dobové ilustrace a fotky z 19. a 20. století. A navíc dodává příběhům, které nejsou nijak veselé – stejně jako naše moderní historie, nádech zvaný „noir“.

 

Jaký z těchto příběhů vás osobně nejvíce zasáhl?

Zasáhly mě všechny. Právě proto jsem je vybrala z obrovského množství událostí, které zanechaly otisk v ulicích Prahy. Některé z nich se mě dokonce dotýkají osobně, byla jsem jejich součástí. Listopad 1989 rozpůlil můj život na dvě části. Na současnou dobu demokracie a na dobu totalitní, v níž jsem prožila dětství a mládí. Byly mi tři roky, když k nám vtrhli sovětští okupanti. I tyhle okamžiky si pamatuju, byť jen jako šmouhu. Zažila jsem šeď normalizace, tatínek mého spolužáka byl mluvčím Charty 77. Měla jsem starší rodiče, z jejich vyprávění znám útlak v padesátých letech, kotrmelce kolem měnové reformy, věčný strach. Oba zažili nacistickou okupaci s totálním nasazením, uzavřením škol, nálety, sabotážemi, popravami. A atmosféru tak zvané Kakánie, Rakouska – Uherska, znám zase z vyprávění prarodičů. Navíc oba byli blízkými přáteli prezidenta Edvarda Beneše a jeho manželky Hany... Příběhů byla spousta a já musela redukovat. Jako filtr jsem vzala zásadní dějinné události, mnohdy nejednoznačné, a pak příběhy pražských literátů: Němcové, Nerudy, Kafky, Haška, Hrabala. Hrabalův příběh knihu rámuje, otevírá a uzavírá.

 

Co sama považujete při zpracování autorských knih o historii za nejobtížnější ?

Zůstat na straně čtenáře. Musím se neustále vžívat do jeho pocitů, když podávám suchá fakta. Snažím se udržet jeho pozornost, občas okomentovat, občas trochu pobavit, ale ne moc, anekdoty totiž nepíšu. Většinou stačí jen svižně skládat za sebou krátké příběhy. Čtenář si závěr udělá sám. A stejně postupuji u ilustrací, používám stylizaci, jejímž prostřednictvím upozorňuji čtenáře na charakter postav.

 

Vaše ilustrace jsou plné zajímavých detailů. Jak dlouho trvá, než vytvoříte jednu ilustraci?

Pokud kreslím výrazný výjev, používám archiv fotografií z knihovny, z muzea, něco mám i doma. Ale třeba dobový oděv zvládnu popaměti, dějiny módy mě baví už odmala.

 

Kam nejraději chodíte na procházky za historií?

Žiju na Starém Městě, takže každé venčení našeho psa je vlastivědnou procházkou. Jinak mám ale mnoho oblíbených míst: Tróju, Parukářku, Karlín, Střešovice, Kobylisy. A pak končiny mého dětství: Vršovice, Strašnice, Hostivař a Zahradní Město.

 

Přála byste si se setkat s některou osobností, která se rovněž objevuje ve vaší poslední knize?

Chtěla bych osobně mluvit se spoustou z nich. Nejdřív určitě s Václavem Havlem. Pak s T. G. Masarykem a s Karlem Čapkem. S Joachimem Barrandem a s Janem Nerudou. Ráda bych navštívila kancelář a výrobu v továrně Emila Kolbena. Do jeho osudu jsem se doslova zamilovala. A ráda bych zažila noční tah městem s Jaroslavem Haškem.

 

Na jaké knize v současnosti pracujete?

Pro nakladatelství Práh jsem čerstvě dokončila přepracovanou knihu o Karlu IV. Napsala jsem pro ni přesnější text. Kniha představí Karla IV. chronologicky, nejen jako stavitele chrámů, mostů a hradů, ale i jako autora zákonů, jako diplomata, jako válečníka. Konec konců – i jako dobrodruha. Málokdo ví, že v mládí padl Karel IV. do pirátského zajetí!
Původní celostránkové ilustrace doplnilo skoro čtyřicet nových, malých iniciál. Navíc dvě mapy. Celou knihu zrevidovala uznávaná historička Václava Kofránková, s níž spolupracuji už skoro deset let. Zná můj styl práce, rozumí dětské duši, ale především: je přepečlivou odbornicí. Jakmile dá souhlas k publikování textu, můžete se spolehnout, že ho vaše děti mohou používat i ve škole. A o to právě jde: moje knihy mají pomáhat dětem, aby překonaly odpor k suchopárným datům.

***

Říká se, že Praha je srdcem Evropy. Ale může být také v našem srdci. Ilustrátorka Renáta Fučíková o tom napsala celou knihu, která se i tak jmenuje: Praha v srdci. Je to soubor 189 poutavých příběhů, které hýbaly Prahou v průběhu posledních dvou set let. Symbolický počet příběhů jakoby naznačuje rok 1989, rok, který přinesl zásadní změnu mnoha lidem, rok, který rozpůlil i život autorky na dvě různé etapy. Kniha přináší různé příběhy i zajímavosti z historie Prahy a drobná svědectví o lidech, kteří zde žili. Každý příběh je jednou stopou v srdci, ať už jsme jej mohli skutečně prožít a nebo jej prožili ti, co tu byli před námi. Kniha byla nominovaná na cenu Magnesia Litera.

Knihu je možné objednat na: www.prah.cz

V kostce! Praha

Baví vás historie a rádi byste tento zájem podpořili i u svých dětí? Můžete to zkusit formou hry. Vydavatelství Albi nabízí vzdělávací deskovou hru V kostce! Praha,  u které se dobře pobavíte a zároveň se dozvíte o Praze mnoho zajímavostí. Jedná se o soubor 70 karet, které z jedné strany obsahují informace o historii Prahy a z druhé různé otázky. Hra je založena na tom, že si musíte v krátkém čase zapamatovat z obrázků a textů co nejvíce informací o historii Prahy, a poté být schopen odpovědět na otázky, které jsou na druhé straně téže karty. Pokud už znáte na většinu karet odpovědi, můžete si v podobném duchu vyrobit další vlastní karty. Výroba nových karet vás zcela jistě bude bavit stejně jako hra těch starých. Hra V kostce! Praha se rovněž může stát příjemnou alternativou, jak si Prahu projít, i když nám počasí ke skutečné procházce příliš nepřeje. Hra byla vydána i v anglické verzi.

Hru je možné objednat na: www.albi.cz

***

Razítko do knížky

Máte rádi knihy a chcete si v nich udělat pořádek? Zkuste si je „označkovat“. Rozdělte si je na ty, které opravdu chcete a ty potom ozdobte Ex libris razítkem a na ty, které můžete s klidem v duši poslat dál. Nejenže si doma takto vytvoříte prostor pro nové další knižní poklady, ale praktické Ex libris razítko vám i pomůže, aby se vám knihy v případě, že je někomu půjčíte, zase vrátily zpět.

Ex libris razítka z ateliéru Design21 jsou vytvořena na základě umělecky zpracovaného linorytového návrhu. Tato razítka se mohou stát milým dárkem pro všechny milovníky knih a umění.

Razítka Ex libris můžete objednat na: www.fler.cz/design21

 

 

 

Trochu historie radnice

Od středověkého německého názvu radnice několikrát  změnila své místo i číslo popisné. Důvodem byly požáry, které po době husitské zavinila nejen cizí vojska, ale také lidská neopatrnost. A tak se stěhovala, naposledy  ze Šmelcovny, která prapůvodně měla souvislost se zlatem, jak sám její název napovídá. Tenkrát to byla důstojně bytelná nárožní budova s okny na náměstí, ale také s potřebným zázemím včetně sousedního  patrového domu pro šatlavu – v přízemí pro lid obecný, v patře pro měšťany. Později přibyla budova okresního soudu. A radnice ve Věži? Téměř  dnešní podobu si uchovala od r. 1741. Předtím dobrých 70 let chyběla střecha, ale také venkovní dřevěné schodiště, které podlehlo ohni. Zato příprava zastřešení přinesla nález 7 cejchovaných válečků (dobově plytků), každý asi o váze jednoho kilogramu zlata. To však muselo putovat pod dohledem do Prahy. Poctivý nálezce dostal sice velkou odměnu v podobě míšenských zlatých, ale většinu si přivlastnila radnice. Zbytek „hledali sousedé“,  a vypáčili mu truhlu. V roce 1904 dostala věž na každou světovou stranu hodiny. Léta předtím přibyly na průčelní stěně ozdobné šambrány, rustiky, ale třeba také obraz patrona hasičů Floriána od malíře Zapletala. Jako vděk  panovníka z rodu Jagellonců za zlato přibylo do znaku nad lva písmeno W.  Poslední zejména vnitřní úpravy proběhly před koncem minulého století, a to včetně vnitřního schodiště.

 

Zlato

„Kamkoliv vaše noha vstoupí, stojí na zlatě“,  říkám návštěvníkům.  Pak připomínám, že zlato tady objevili už Keltové a rýžovali ze dna potoků vlévajících se do Sázavy. Kněžna Libuše věštila – „vidím vrch  jílový – plný zlata“. Arabský kupec Ibrahin ibn Jákub připomínal zlatodůl poblíž Prahy. A vyvraždění Slavníkovců prý souviselo také s tímto už tenkrát vzácným kovem. Za Václava I., kolem roku 1233, nechal jílovský mincmistr Ebehart postavit Havelskou čtvrt… Za Jana Lucemburského se zde razily zlaté dukáty jako první v Evropě a za Karla IV. bylo postaveno za jílovské zlato Karolinum. Tenkrát se těžilo 593 kg ročně ze 40 dolů, týdně asi 1,5 kg. Husité však dolování nepřáli. Horníci byli rozehnáni,  voda nebyla odčerpávána. Až v polovině 19. stol. budoval J. Wang denně téměř se sedmi sty dělníky obrovské dřevěné kolo. To mělo být poháněno vodou ze struhy dlouhé 1400 metrů a jeho úkolem bylo odčerpávat ze zatopených dolů vodu. Struha se dodnes zachovala, ale do jinak velkolepé stavby se „vloudila chybička“,  ač podobná zařízení fungovala třeba v Istrii. Přes řadu pokusů s obnovením těžby se vrátilo dolování až za 2. světové války. V roce 1969 však těžba definitivně skončila pro nízkou výtěžnost, a to zhruba tří gramů z tuny horniny. Do povrchového objektu se nastěhovala výroba švédského lešení s názvem HAKI.

 

Osobnosti

Historickou středověkou postavou spojenou se zlatem se stal Jan Rotlev. Z Bavorska přišel r. 1681 F. I. Sch“onpflug, výhodně se oženil, stal se primátorem a městu věnoval  Věž, aby mělo radnici – a sám měl po stavebních úpravách odkud vládnout. Dodnes ho připomíná název ulice. Více jak 80 statí o jílovském zlatě sepsal český petrograf, mineralog, profesor Karlovy univerzity Dr. J. L. Barvíř (1863 - 1952). Oženil se tady a jeho dcera Olga (1898 - 1985) pokračovala v bádání nejen o zlatě, i když většinou jen články a osvětovou prací.  MUDr. R. Machová a PhDr. M. Čiháková-Machová se staly prvními držitelkami akademických titulů v tehdejším  R-U. Z dlouhé řady významných osobností připomeňme si ministra zahraničí JUDr. Fr. Chvalkovského, který zahynul jako vyslanec v Německu v dubnu 1945, Dr. Fr. Reichla v Čalfově vládě nebo nejmladšího premiéra St. Grosse. Samozřejmě je zlatohorní město spojeno také s řadou hudebních skladatelů (J. Hanuš, Zd. Lukáš), spisovatelů jako  Vojtěch Lev nebo autor Pamětí zlatohotního města od L. Čiháka. 

 

Stavby

Mezi středoevropské unikáty patří železniční viadukt na Žampachu zprovozněný pro Posázavský Pacifik v roce 1901. Svou výškou je srovnatelný s pražským Nuselským mostem. Žampašský má souvislost s několika železničními tunely, které byly více jak dva roky před koncem 2. světové války uzavřeny kvůli strategické výrobě součástek pro Wehrmacht. S armádou, i když už československou má spojitost jílovská nemocnice. Značný komplex, který ještě na začátku 80. let minulého století byl udržován ve „zdravotnické pohotovosti“  včetně doplňování materiálu nebo operačních sálů.  Zdravotnický personál měl být v případě potřeby přesunut řádově do několika desítek hodin.  Dodnes je nepřístupná, chátrá jistě nejen z venku, a zahradní komplex se mění v džungli.

 

Šatlava     

Kniha potrestaných ji připomíná z roku 1851. Odhadem má 150 nečíslovaných listů. Na nich je chronologicky zaneseno 2961 zde vězněných. Jako první je zapsána Marie Kodat. (Tenkrát se ještě ženská jména nepřechylovala.) U druhého vězně, a to Josefa Kodata, 1 den vězení.  Od žalářovaného s číslem 1000 jsou připsány  doplňující údaje jako krádež,  později pak jen číslo paragrafu. U dalšího se jménem v Jílovém dodnes váženým, je připsáno – dělník, 3 neděle tuhého vězení, 3 půsty, ale také – už 32. trest. Pod číslem 2898 je opět žena, a navíc 1 koruna pokuty a slovo AMNESTIE. Tu udělil prezident TGM  19. 10. 1919.
Senioři nahlédli do kobky na radnici s oknem umístěným pod stropem. Vězení bylo vytápěno z chodby a k inventáři patřil špalek s řetězy na připoutání, ale také místo lavice vetchý stůl. Na podlaze bylo poházeno trochu slámy. Ze zdí však zmizely obrázky mučících nástrojů, a proto jsem připomněl trochu víc jak pouhé středověké názvy:  lámání kolem, narážení na kůl, španělskou botu a zlomek otřesných podrobností z procesů s  údajnými čarodějnicemi, při nichž mezi 14. – 18. stoletím zahynulo v Evropě 50 000 žen. 
Zajímavost: Pokud se v okně okno šatlavy objevil bílý lajntuch, byla prázdná.

 

P.S. Na dotaz, jestli vyšla brožurka o historii jílovské radnice, jsem rozpačitě odpověděl: “Zatím ne“;  nechybí autor, ale nakladatel. 

Zatímco Ivana Petrofová v současnosti řídí muzeum továrny PETROF – v němž návštěvníci obdivují unikátní klavíry, pianina, harmonia a další historické a moderní skvosty klavírnického řemesla, – Zuzana Ceralová-Petrofová stojí na kapitánském můstku a určuje strategii a směr plavby rodinné firmy. Ačkoli jsou obě sestry v mnohém rozdílné, to podstatné je spojuje: zodpovědnost k práci, kterou si nevybraly, ale která si vybrala je, smysl pro tradici, úctu k předkům a sounáležitost s rodinou, která je tou největší oporou. V těžkých chvílích čerpají sílu ze zkušenosti předávané z generace na generaci: „Klid, to už tady přece bylo!“ V těch optimističtějších promýšlejí, jak prospět rodnému městu a investovat něco z „rodinného stříbra“ zpět do české kultury a umění.

Přečtěte si rozhovor se Zuzanou Ceralovou–Petrofovou: 

 

Za první republiky patřili podnikatelé k významným mecenášům, filantropům a donátorům – mnozí z nich systematicky a štědře podporovali kulturu, památky a umění. Uvažujete o obdobné roli ve veřejném prostoru?

Myslím, že to by mělo být v podnikatelské sféře samozřejmostí. Je to právě šest let, co jsme se vzpamatovali z globální hospodářské krize a znovu se cítíme být stabilní. V takové situaci můžeme něco z našich zisků oddělit na dobré věci. Ať je to podpora mladých talentů, hudebních soutěží nebo koncertů, jejichž výtěžky jdou na charitativní účely anebo aktuálně vybudování multifunkčního centra. Snažíme se prospět české společnosti, kultivovat ji. Letos na jaře začneme budovat showroom a hudebně zábavné kulturní centrum, jaké Hradci Králové dosud chybí. Rádi bychom vytvořili místo k příjemnému setkávání nejen pro dospělé, ale i pro děti, nabídli neobvyklé prostory a alternativní projekty, které chceme přenést z Prahy a dalších světových měst do Hradce Králové.  

 

Vaše nabídka se zřejmě týká především oblasti klasické hudby…

Samozřejmě, ta je na prvním místě, ale máme v úmyslu pohybovat se i napříč uměleckými žánry jako je jazz, pop či alternativní divadlo. Podmínkou je, aby lidé měli radost z toho, co pro ně připravíme, a aby naše menu“ bylo jiné, než jaké obvykle přinášejí zdejší kulturní centra.

 

Ke slovu se dostane i architektura – budoucí centrum najde „střechu nad hlavou“ v nekonvenčním prostoru tovární haly…

Ano, chceme přiznat původní architekturu – prosklený prostor s vysokými stropy a krásnými světlíky. Sázíme na to, že mladí, talentovaní architekti ještě umocní a zvelebí industriální ráz haly, která bude lákat svým vzhledem, a kde se lidé budou cítit opravdu příjemně.

 

Počítáte ve vaší dramaturgii také s výstavami výtvarného umění či designu? 

Určitě – také z toho důvodu nebudeme prostor nijak modifikovat, zůstane variabilní, abychom ho mohli využít pro pestrou škálu projektů. 

 

Kdy hodláte hudebně zábavné centrum představit veřejnosti?  

Vzhledem k tomu, že jde o velké sousto, celá stavba přijde na 8 - 9 miliónů, budeme postupovat po etapách. Ta první – otevření showroomu a hudební kavárny, kde se budou konat koncerty a také workshopy na nejrůznější témata – by měla být hotova na podzim roku 2017. Vlastní multifunkční halu plánujeme otevřít rok poté. 

 

Už máte jasno, jak ji pojmenujete? Nebo i tentokrát vyzvete veřejnost, aby vám pomohla? Tak jako v případě, kdy jste hledali označení pro klavíry nové generace? Tehdy jste se inspirovali počasím a hned první název byl šťastnou volbou: Mistral.

Ano, usilovně o tom přemýšlíme. Zatím pracovně používáme Petrof Gallery, což je takové všeobjímající. Ale nevylučuji, že znovu požádáme o radu veřejnost a vyhlásíme soutěž o nejlepší název.

 

Už v minulosti jste přicházeli s nápady, jak prospět kultuře a vzdělávání - například originálním projektem pro mateřské školy Malý muzikant. Co bylo vaší motivací?

Děti v mateřské školce jsou velmi tvárné, rády poznávají svět. Co jim vštípíte do pěti let – doma i v kolektivu – odnášejí si dál do života. Před deseti lety nás napadlo, že jim budeme hravě a s muzikou vyprávět o tom, že existuje piano. Navrhli jsme omalovánky Malý muzikant s vyobrazením jednotlivých hudebních nástrojů a ke každému z nich jsme na CD přidali písničku – o bubínku, o piánu, o flétničce… Některé jsou všeobecně známé, lidové, jiné vznikly právě pro tuto příležitost.
Když jsme v mateřských školách rozhlásili, že naše omalovánky jsou k dostání za výrobní cenu, během tří měsíců byl celý náklad v počtu 5000 kusů rozebrán. Ti, na které se nedostalo, byli nešťastní. Řekli jsme si, že takhle se to dělat nedá, že to chce systém. Společně s jednou agenturou jsme měli připravené i další hudebně výchovné projekty, jaké jsou v západní Evropě běžné – muzicírování na školách a encyklopedii hudebních nástrojů. A tak jsem zašla za tehdejší ministryní školství, abych se poradila, jak na to.„Víte, to je strašně hezké, ale my hudební výchovu neřešíme,“ reagovala paní Buzková. „My teď hlavně potřebujeme, aby děti znaly jazyky, uměly matematiku a naučily se na počítačích!“ – A co mám tedy dělat? Zeptala jsem se. „Běžte na kraje, protože my dnes centrálně školství neřídíme, všechno je decentralizované na obce a města.“ Jenže na to, abych chodila za každým hejtmanem a každým starostou, jsem energii neměla, a tak jsme to celé stopli. A co se nestalo! Dnes mám pětiletého syna a vidím, že se toho stále nikdo nezhostil a mateřské školy postrádají pomůcky tohoto typu. Do školky, kam chodí můj syn Toník, jsme přivezli plný kufr rytmických hudebních nástrojů. Děti na ně s nadšením hrají, zpívají, umí spoustu písniček – jsou opravdu šikovné. Dokonce jim přijela zahrát i kapela Petrof Gang, sestavená z našich zaměstnanců, a náš táta si sedl za piano. Když jsem viděla spontánní reakce dětí, řekla jsem si, že to přece jen má smysl.  Projekt jsme obnovili a máme připraveno 10 000 kusů nádherných omalovánek včetně CD. Do každé třídy zhruba 25 omalovánek na jedno CD. Začínáme v našem kraji a budeme „expandovat“ i do dalších. Jsme ochotni omalovánky i nadále produkovat, ale nutně potřebujeme distributora. Před časem nám přislíbila paní poslankyně Martina Berdychová, že nám pomůže najít způsob, jak projekt koncepčně uchopit a dostat do školek. Věřím, že se to tentokrát podaří.

 

Na vašich webových stránkách uvádíte, že „stavíte klavíry“. V té formulaci vnímám étos. Něco jako stavět dům, loď či katedrálu …

Kdybych řekla, že vyrábíme klavíry, řada našich klavírních mistrů by se urazila. „Vyrábět“ – to je synonymum průmyslové výroby, kde člověk už nehraje takovou roli. Ale když uvedu, že stavíme nástroje, tak se v tom každý, kdo se na tak obtížném procesu podílí, najde. Musíte si uvědomit, že piano se skládá ze sedmi tisíc součástek a vyrábí se šest až devět měsíců, některé unikáty dokonce dvanáct až dvacet čtyři měsíců. Lidé se na výrobě nástroje podílejí svýma rukama a po každé operaci, která proběhne, se podepíší a uvedou, kdy ji dokončili. Pokud je něco nekvalitně provedeno, lze dohledat dotyčného řemeslníka, a pak se to řeší. Ale stane se to zcela výjimečně, protože naši klavírníci jsou skutečnými mistry a váží si, že tuto práci spolu s námi mohou dělat.

 

Znamená to, že každý nástroj je originál?

Přesně tak, ale je to dvousečné. Například japonské firmy fungují na zcela opačném principu. Ctí zásady: přesnost a dokonalost. V tamních továrnách pracují převážně roboti, člověka tam téměř nezahlédnete. Nechápala jsem, jak mohou na výrobních linkách dělat piana. Ale jde to! Technologicky zaměřený zákazník samozřejmě dá přednost nástroji, který má jeden tón jako druhý.  Kdežto naše nástroje tvoří lidé, darují do nich kousek sebe, a proto je každý kus jiný. Nedávno nás navštívil jeden z našich klientů, světově známý pianista Antonio Formaro, profesor argentinské univerzity v Buenos Aires. Zastavil se u nás během koncertního turné po Evropě, aby na vlastní oči viděl, jak stavíme piana. Složil nám úžasný kompliment – když mluvil o tom, jak naše koncertní nástroje mají srdce a duši a jak je důležité vybrat si ten pravý, s nímž hudebník může splynout.
My jsme se touto cestou vydali před 150 lety a zakládáme si na tom, že naše piana jsou výsledkem poctivé ruční práce. Kdybychom přešli na současné technologie, ztratili bychom se v davu. Proto dál stavíme originální nástroje, které mají duši a romantický zvuk.

 

Nedávno jste oslavili 150. výročí založení rodinné firmy TOP klavírem k poctě zakladatele Antonína Petrofa.  Bylo to jistě náročné a drahé. Stálo vám to za to?  

Měli jsme k tomu dva důvody. Především jsme si přáli oslavit toto výročí s úctou a respektem k zakladateli. Chtěli jsme zdůraznit, že to byl právě on, kdo založil tak skvělou tradici. Pod značkou Antonín PETROF dnes ve světě existuje opravdu hodně nástrojů. My jsme jen zmodernizovali a zaktualizovali logo a vrátili se k něčemu, co už tady dávno bylo. Druhý důvod byl strategický. Pokud  respektujeme veškerá pravidla Evropské unie, je pro nás výroba velice drahá. Aby to celé dávalo smysl, je třeba produkovat nástroje s vyšší přidanou hodnotou, tedy nikoli levnější, ale dražší. To znamená, že musíme přijít na trh s něčím opravdu brilantním. Proto jsme se rozhodli pro prémiovou značku Ant. PETROF. Začali jsme největším modelem (275 cm) – naší vlajkovou lodí.  Zároveň jsme dostavěli další nástroj (225 cm) a na tento rok chystáme koncertní pianino (136 cm), což bude vůbec jedno z nejvyšších v Evropě. S touto rodinkou „Ant. PETROF“ budeme konkurovat nejdražším značkám na světě. Samozřejmě, že jdeme do rizika a samozřejmě si klademe spoustu otázek. Dopadne to dobře? Prodáme to? Jak budou reagovat zákazníci?
Vývoj tak jedinečného nástroje je nesmírně drahý, v řádech milionů. Šéf projektu ho nosil v hlavě deset let, při jeho stavbě uplatnil padesát vylepšení a dva patenty, na které dosud nikdo nepřišel. Ale jak bude nástroj znít, bylo jasné až ve finále. Můžu říct, že výsledek byl nad naše očekávání. Pravidlem je, že současně stavíme dva modely a je na pianistech, kteří je testují, aby rozhodli, který je ten pravý. A skutečně většina z nich zvolila tentýž nástroj. Už jsme prodali pět kusů, nedávno jsem prémiový model představila v Petrohradu, a ozval se také zájemce z České republiky. Ale je to velmi obtížné, protože prodáváte „diamant“ – a ne každý si ho může dovolit.  

 

Co pro vás znamená rodová značka a její převzetí? Hrdost nebo úděl? Nebo obojí?

V první řadě cítím zodpovědnost. Když už jsem musela změnit profesi – původně jsem si přála pracovat v lékárně – předsevzala jsem si, že pokud mám pokračovat v rodinné tradici, udělám pro to maximum. Nezáleží na tom, jestli tento rok vyděláme, nebo ne, podstatné je, aby firma byla dlouhodobě udržitelná a prosperovala. Abych ji jednou mohla předat dalším generacím. Pod značkou PETROF dnes ve světě existuje už 626 000 pian, což je opravdu hodně. Lidé, kteří vlastní naše nástroje (každý kus je zaznamenán v naší opusové knize pod svým číslem), se na nás obracejí s dotazy na nejrůznější témata. Týdně jich přijde kolem stovky. To je ohromná důvěra, kterou nesmíme zklamat. Slíbila jsem, že udělám všechno pro to, abych rodinnou značku udržela. Pokud se mi to ale nepodaří, alespoň si řeknu, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách.

 

Existuje krédo, že člověk si nemá klást otázku, co by chtěl od života, ale naopak  - měl by se ptát, co život očekává od něho.

Přesně tak, to je moje poslání! Když nám bylo před pár lety hodně těžko, radila jsem se s řadou krizových manažerů, ale ukázalo se, že mají naprosto jiný pohled na věc. Hledali jsme investora do firmy, ale nenašli jsme nikoho. Ti lidé totiž přemýšleli takhle: My vám dáme peníze a za tři roky chceme vidět trojnásobek zpátky! A my na to: Neuvidíte, na shledanou! Nakonec jsme si museli pomoci sami – s těžkým srdcem propustit spoustu lidí, změnit trhy, udělat bolestivá opatření. Šli jsme na dřeň, ale zvládli jsme to. Není možné, aby se mnou někdo podnikal, a přitom si myslel, že na tom nějak extra zbohatne. Tak to prostě nefunguje. Piana jsou sice drahá, ale drahá je především výroba, zvedají se energie, v průběhu času jde všechno nahoru včetně platů zaměstnanců. Takže nemáte prostor získat velikou marži. Ti krizoví manažeři to nechápali a dívali se na mne jako na blázna. Žasli, proč v těžkých dobách pro firmu chodím domů se 60 procenty platu, a proč se nechci a nemohu vyplatit z hypotéky na náš dům.

 

Co je vaší kotvou?

Určitě rodina. Jsem moc ráda, že mám dvě děti, skvělého manžela, rodiče a sestru Ivanu. Vždycky si vzájemně pomůžeme. Když jsem se rozhodla, že ještě budu mít druhé dítě – moc jsme si ho s manželem přáli, ale neměli jsme jaksi čas, a najednou už mohlo být pozdě – tak můj muž řekl: Teď, nebo nikdy! Pak se nám narodil Toník a já jsem po dvou měsících začala chodit do práce na část úvazku a kojit jsem jezdila k mámě na Nový Hradec. Kdybych neměla podporu rodiny, tak by to nešlo. Neumím si představit, že bych dala dítě nějaké cizí chůvě. Když už jsem se rozhodla, že ho chci, tak chci být s ním a moje rodina mi to umožnila. Místo, aby Ivana trávila čas ve firmě, hlídala osm hodin denně Toníčka! (smích)  
Ale tak to v životě chodí, člověk vždycky něco ztratí a něco získá. Například v mém případě – kdybych se věnovala původně vysněné profesi lékárnice, možná by se naše rodina tak dokonale nepropojila.

 

Vizitka firmy PETROF
Antonín Petrof, zakladatel firmy, se ve Vídni vyučil a stal stavitelem klavírů. Po návratu domů v roce 1864 začal s výrobou vlastních nástrojů. Kromě precizní práce věnoval pozornost i technickým zlepšením. Jako jeden z prvních používal anglickou mechaniku, plnopancéřové litinové rámy apod. Brzy se tyto mistrovské nástroje vyvážely do ciziny i mimo evropský kontinent.
PETROF je rodinnou firmou, v jejímž čele stojí Mgr. Zuzana Ceralová Petrofová, představitelka 5. generace (v roce 2014 získala ocenění Manažerka roku). Piana značky PETROF firma vyrábí stále na stejném místě, v továrně v Hradci Králové - v České republice. Odtud nástroje s nezaměnitelně romantickým zvukem vyváží do více než 60 zemí světa.
Od loňského roku firma zpřístupnila Muzeum Petrof, které řídí Ivana Petrofová.

 

 

 

Příklady z Prahy a Brna ilustrují aktuální podobu dialogu mezi tvůrci strategických dokumentů, politiky, kteří je zadávají a mají se jimi řídit, a hlavně rozmanitými aktéry kulturního života na všech úrovních. Přitom spolupráce těchto činitelů je klíčová pro úspěšné uskutečňování kulturní politiky, vyhodnocování jejích účinků a v důsledků zvyšování dostupnosti a kvality kulturních služeb pro všechny. Jak tedy nyní vypadá komunikace a spolupráce mezi kulturními aktéry a veřejnou správou v uvedených případech?

Sdružení Brno kulturní, které se dlouhodobě zabývá sledováním a připomínkováním kuturní politiky města, na konci ledna vystavilo brněnské koalici (ANO, Žít Brno s podporou Pirátů, SZ, KDU-ČSL) hodnocení ve formě vysvědčení. Známkami a slovním komentářem zhodnotili dosažení cílů, ke kterým se ještě před komunálními volbami na podzim 2014 vyjádřili anebo zavázali představitelé jednotlivých stran (celé hodnocení je dostupné zde). Jednou z oblastí hodnocení je příprava strategického dokumentu pro kulturu, který aktuálně Brno nemá. Podle hodnocení Brna kulturního dopadlo politické vedení Brna, resp. náměstek primátora pro oblast sociálně kulturní Matěj Hollan, v této přípravě výborně. Brno totiž zřídilo pracovní místo pro Koordinátora kulturní politiky města: v říjnu 2015 se jím stal Viktor Piorecký, který začal pracovat na přípravě nové koncepce. Měla by být hotová v roce 2017. Výrazným nástrojem pro tvorbu koncepce kulturní politiky by se měl stát tzv. Brněnský kulturní parlament, který má být otevřeným fórem pro všechny kulturní aktéry v Brně. Dosud se sešel dvakrát.

Hodnocení známkováním ovšem svádí k mediální zkratce, vysvědčení se setkalo s rozpaky a náměstek Hollan jej v tisku označil za nekompetentní. Účinnější by mohlo být spojit hodnocení rovnou s veřejnou debatou. I přes tyto rozpaky v Brně pokračuje dialog veřejnosti a radnice při tvorbě koncepčních dokumentů a prospěšnost této spolupráce se ukázala již při změně struktury dotačních programů pro kulturu za minulého vedení města (ČSSD, ODS) a zvýšení dotací pro městem zřizovanou i nezávislou kulturu.

V Praze, na rozdíl od Brna, se grantová politika stala předmětem aktuální kritiky a rozčarování. V době velmi nestabilního politického složení vedení města (ANO, ČSSD, trojkoalie SZ, KDU-ČSL, STAN) se vůči výsledkům grantového řízení pro rok 2016 v otevřeném dopise radnímu pro kulturu, památkovou péči, výstavnictví, cestovní ruch a volný čas Janu Wolfovi (KDU-ČSL) ohradilo sedmnáct zástupců pražských nezávislých divadel (znění dopisu zde). Signatáři dopisu své výhrady zakládají na neexistenci platné koncepce kulturní politiky, a proto nejasných pravidlech a prioritách při rozhodování o grantové podpoře. Komise údajně podpořila hlavně divadla podnikatelského sektoru a také divadla s konzervativním uměleckým programem. Rozhodnutí komise o udělení podpory na rok 2016 podle zástupců nezávislých divadel odporuje sice neaktuální, ale do loňského prosince platné Koncepci kulturní politiky hl. m. Prahy. Zástupci nezávislých divadel dále upozorňují na neobvyle rychlou aktualizaci Grantového systému hl. m. Prahy, která navíc podle nich neprošla veřejnou odbornou debatou a oponenturou. Ve svém otevřeném dopise vyjadřují odhodlání zapojit se do vzniku strategické koncepce pražské kultury a evaluace grantového systému a zůrazňují potřebu vzájemného dialogu mezi městem a odbornou veřejností. Na stvrzení svých úmyslů hodlají založit Asociaci profesionálních nezávislých divadel.

 Vytváření oborových organizací je důležité pro prosazení společného zájmu a také pro trvalou a přehlednou komunikaci mezi kulturními aktéry a veřejnou správou. Bude dobré, pokud se v Praze podaří vytvořit stabilní organizaci nezávislých divadelníků. Podobné sdružení tvůrců v Brně chybí. Pro skutečný dialog je ale důležitější překonání oborového, resp. resortního partikularismu. Strategické dokumenty v kultuře by měly ideálně být platformou, která propojí a podpoři aktéry z formální i neformální oblast kultury, např. zástupce jak příspěvkových organizací, tak veřejnou správou nezřizovaných organizací. Jak je vidět v Praze a Brně, kultura je zdrojem neustálo napětí. Účinný dialog se neobejde bez vzájemných ústupků a věcného formulování. Zdejším tvůrcům i zástupcům veřejné správy v oblasti kultury by také prospěly větší rozhled, srovnání se zahraničím a užší spolupráce na celostátní úrovni. Otázka propojenosti celostátní, regionální a místní kultury a její strategické podpory je také čím dál více aktuální v souvislosti s nadcházejícími krajskými volbami.

O důvodech vzniku spolku Pavel Svoboda řekl: "Náš tým fungoval neorganizovaně a neformálně už delší dobu. Stav historických varhan je často alarmující, vlastníci a odpovědní lidé obvykle nemají dostatek informací, někdy ani nevědí, že se peníze na opravy a restaurování dají sehnat i jinde než v jejich obci nebo městě. Důsledkem jsou někdy neprofesionální zásahy do cenných nástrojů. Některé nástroje se nechávají ´sežrat´ červotočem. Bohužel, mnoho nástrojů se nedožije poloviny tohoto století, a proto je nutné okamžitě něco udělat a dohnat ten 60 až 70 let dlouhý deficit, který máme vůči západním zemím."

Spolek dostal dostatečně vypovídající název PROVARHANY a jeho činnost se nesoustředí jen na záchranu nástrojů, bude mnohem širší. "Prioritou jsou lokální aktivity za účelem zvýšení zájmu nejen vlastníků a veřejnosti, ale také státní správy. Představitelé měst nebo páni faráři často netuší, jaký skvost tady mají a jak se tím dá zatraktivnit město či konkrétní prostor. Chtěli bychom dělat i edukativní projekty, výlety, besedy a podobné akce," vysvětluje varhaník a předseda spolku.
Značnou výhodou Pavla Svobody je, vedle velkého množství elánu a energie, kterými disponuje, také znalost prostředí u nás i v zahraničí, což mu na jedné straně dává možnost srovnání, na straně druhé ho ale v tom nejlepším smyslu slova "provokuje" leccos změnit: "Často jezdím do Německa, Rakouska nebo Francie a závidím ty upravené vesničky, silnice tam obvykle nejsou děravé apod. S porovnáním našich a jejich varhan a péčí o ně je to velmi podobné, spíš jsme na tom mnohem hůř, než se silnicemi. Problém je, že většinou nemáme placená místa ředitelů kůrů, chybí odborníci a profesionální dohled. Není to tak naštěstí všude, ale s tímto stavem se nelze spokojit."

Spolek PROVARHANY se tedy vyprofiloval zcela jasně. Pro letošní rok má před sebou několik již rozpracovaných projektů s rozdílnou mírou zapojení. Vloni byla zahájena celková oprava varhan postavených roku 1872 dílnou rychnovského varhanáře Amanda Hanische v kostele sv. Prokopa v Přepychách a tady členové spolku pomohli s rozjezdem celé akce (zajištěním odborného posudku varhanáře i doporučení hlavního organologa NPÚ), dále přípravou tzv. adopce varhanních píšťal a benefičních koncertů v roce 2016 (dne 10. června vystoupí v rámci Noci kostelů v Přepychách houslista Jaroslav Svěcený), nyní se podílí na medializaci akce a oslovování potencionálních dárců. 
Dalším velkým cílem je záchrana varhanního pozitivu v kostele sv. Marie Magdaleny v Deštném v Orlických horách, který je kulturní památkou. Jedná se o jediný nástroj varhanáře Franze Fingera z roku 1878, dochovaný téměř v původním stavu, ale jeho stav je naprosto alarmující. Zde spolek převzal na základě dohody s místní farností veškerou iniciativu. Také na tento nástroj je již zpracován posudek varhanáře, stejně jako stanovisko NPÚ a rozhodnutí úseku památkové péče MÚ Dobruška, již byla podána žádost na Krajský úřad Královéhradeckého kraje o dotaci z programu Obnova historických varhan.

V přípravě je i vydání publikace o generální opravě varhan v Husově sboru v Dobrušce, jejíž pracovní název je Příběh Schusterových varhan (1904), přes Sudety až do Dobrušky, která by měla obsahovat i CD s nahrávkou varhaníka Pavla Svobody. Pokud se podaří tento záměr realizovat, veřejné představení se uskuteční u příležitosti prvního výročí dokončení obnovy královského nástroje v kostele CČSH v Dobrušce, tedy v listopadu 2016.   
Spolek PROVARHANY také iniciuje umístění pamětní desky na rodném domě významného stavitele varhan Emanuela Štěpána Petra, který se narodil 25. prosince 1852 v Opočně, a jeho dílna postavila neuvěřitelných 351 nástrojů. Zviditelnění tohoto opočenského rodáka, který zemřel 26. února 1930, patří mezi jednoznačné priority roku 2016.

 

Více informací: www.provarhany.cz

 

 

  

"Název Sokolské souzvuky vlastně není původní. Nazvali tak jedno svoje vánoční posezení sokolové v Českém Dubu – a já ho považovala za vhodné vzhledem k plánům, které jsem s ním měla. ´Souzvuky´ totiž mají znamenat souzvuky lidí stejné krve,  stejného přesvědčení a zájmů, souzvuky těch, kteří si mají stále co říci a kterým je dobře být pohromadě." (Jarina Žitná, Sokolské souzvuky č. 3-4, 2015)
Vesnička Hoření Paseky  náleží do obce Světlá pod Ještědem, je místem kam jezdívala na prázdniny významná česká spisovatelka Karolina Světlá. V roce 1893 zde začínala svůj život organizace Sokola. První členové patřili nejdříve k sokolské organizaci v Českém Dubě. Jejich počet časem narůstal k padesáti, až nakonec vznikla v Hořeních Pasekách vlastní Jednota Sokola. Ustavující schůze se konala 3. května 1896. Ve výboru působili Bohuš Bulíř, dlouholetý starosta Jednoty, Václav Kašpar, první tamější výrobce lyží a propagátor lyžování, listonoš Stanislav Škoda a další občané vesnice.
Z jejich iniciativy byl život vesnice a současně i okolních sídel značně obohacen nejen o tělovýchovnou činnost, ale také o zajímavé kulturní akce. První župní slet Sokolské Župy Ještědské se konal 25. června 1899 v Hořeních Pasekách na zahradě Kateřiny Pavlové  „v Tyrovkách“, tedy pod samým Ještědem, od něhož  má župa jméno. Současně s župním sletem byla konána slavnost „rozvinutí prvního sokolského praporu“. Zastoupeny byly jednoty: Český Dub, Liberec, Hodkovice, Turnov, Jablonec, Frýdštejn, Rohozec, Líšný, Nábzí a Paseky. Matkou praporu byla Karolina Světlá. V té době už byla vážně nemocná, a tak ji jejím jménem zastoupila paní Anežka Šejnová z Prahy.
Karolina Světlá 7. září 1899 zemřela. Po celou dobu byla ctitelkou sokolské myšlenky. Zúčastnila se rozvinutí prvního sokolského praporu v Praze v roce 1862.  V roce 1902 byl přijat za člena Alois Vaňura, jeho členství však trvalo jeden rok. Do této doby byl členem výboru v Liberci a v roce 1903 už zase pracoval pro Liberec. Dalším podporovatelem podještědských sokolů byl liberecký lékař Václav Šamánek.
Světová válka přerušila činnost Sokola, život byl obnoven až po návratu vojáků a ovládnutí kraje, kde správa byla vesměs sestavována ze sudetských Němců. Vlastenecký život kypěl přednáškami, činoherními představeními, výlety, šibřinkami, cvičením a současně i účastí na celostátních akcích. Odtržením Sudet byla činnost českých organizací zakázána a z Podještědské župy byli umučeni Alois Vaňura a Josef Škoda.  V Angli při náletech na Německo zahynul Ota Pavlů.
Nový režim po roce 1948 stejně jako fašistické prostředí neumožnilo rozvoj místní organizace s původními ideály. Členové Sokola se nebáli vystupovat proti některým excesům vládnoucí partaje a přes různá omezení byl Sokol vedle fotbalistů, hasičů a dalších vesnických sdružení tahounem kulturního života i sportovních akcí. Dnes organizace sdružuje na sto padesát členů v pěti jednotách.  Za předsednictví Petra Bulíře organizuje pravidelná cvičení, podílí se na životě sokolské obce v Podještědí, vydává časopis Sokolské souzvuky a vyvíjí úsilí o zachování tradic i projevů vlastenectví. Krajina Podještědí i bez výrazné pozornosti centrálních institucí žije tak bohatým společenským životem.


 

Krypty jsou dvě - menší kněžská a nezvykle velká šlechtická. Zda se tedy v prostorách větší z nich nachází ostatky pána, který dal zdejším měšťanům právo vařit pivo a osvobodil je od roboty, Jana Mutiny z Dobrušky, známého z úplně první písemné zprávy o městě z roku 1320, se teprve ukáže. Už teď je však jisté, že průzkum realizovaný v říjnu minulého roku sdružením Naše historie byl úspěšný a přinesl velice cenné informace. Vždyť jen samotné potvrzení existence dvou podzemních prostor je tím, o čem marně snili historici v převážné části minulého století, protože podívat se pod podlahu kostela jim dopřáno nebylo.
Rozhodnutí pokusit se zjistit, zda krypty opravdu existují a co obsahují, urychlil zápis z osmdesátých let 19. století objevený ředitelem Vlastivědného muzea v Dobrušce Jiřím Machem ve farní kronice, v němž se praví: "Při obnově kostela děkanského odkryty hrobky. Jedna má otvor pod mřížkami a zaujímá prostor pod presbytářem. Na straně epištoly leží čtyři mrtvoly a na straně evangelia tři a to nohama doprostřed kostela. Druhá menší hrobka je před oltářem Panny Marie."
Pak už k realizaci průzkumu nebylo až tak daleko. Děkanství vydalo souhlas, akci finančně zaštítili dobrušští podnikatelé a patrioti a odborníci mohli nastoupit. Nejprve georadar potvrdil platnost zápisu v kronice - menší krypta je před oltářem Panny Marie, mimořádně velká podzemní prostora byla zjištěna pod presbytářem. Jakmile měl tým odborníků jistotu existence krypt, spustil postupně dvěma malými otvory do podzemí kameru a na monitoru rozkrýval tajemství. Bylo zjištěno, že zem v menší kryptě je zčásti zalitá vodou, že je tam i bahno, že zdivo se skládá ze starých stavebních prvků i mnohem novějších, pocházejících zřejmě z posledního otevření. 
Druhá krypta má vstupní schodiště a historici se domnívají, že tam kdysi byly i dveře. Vrchní část klenby je novodobá a souvisí zřejmě s vznikem nové podlahy v kostele. Spodní část zdiva tvoří kameny, v některých místech zůstala dokonce podkladní skála. "Dá se předpokládat, že toto je pozůstatek zdiva ze 14. století," komentoval výsledky Jiří Mach z Vlastivědného muzea, iniciátor všeho dění.

V jedné části velké krypty se na hromadě nachází větší množství kosterních pozůstatků a forma jejich uložení zřejmě odpovídá tomu, že tam byly dány druhotně, možná je sem přestěhovali z menšího prostoru, aby neležely v blátě. Mimo to právě tady zůstaly neporušené pohřby s rozpadlými rakvemi, o nichž se lze domnívat, že patří pánům z Dobrušky, včetně Jana Mutiny.
"Mohli jsme nahlédnout do úplně nejstarší historie města," konstatoval Jiří Mach během veřejné prezentace výsledků průzkumu a zdůraznil, že předpokládá, že se díky poznatkům podaří rekonstruovat původní velikost kostela, identifikovat původní velikost krypt a zařadit je do 14. století. To by potvrdilo, že Dobruška byla už tehdy významným střediskem celého dominia v Podorlicku, a že její páni patřili k elitě tehdejší společnosti.

 

Stručná historie kostela sv. Václava, pod jehož podlahou se krypty nacházejí
Děkanský kostel sv. Václava patří ke svědkům nejstarší minulosti Dobrušky, tedy doby, kdy město vznikalo. Pravděpodobně již tehdy byl spolu s prvními domy postaven kostel, zasvěcený od počátku Panně Marii a svatému Václavu.
Jak původně vypadal, se bohužel neví, ale je možné, že byl pouze dřevěný. Ještě ve středověku ho nahradila kamenná stavba, což dokládá gotický klenák (svorník), zdobený soukenickým znakem.
V letech 1709 až 1724 prošel chrám svatého Václava přestavbou do barokní podoby, autorem díla je stavitel italského původu Mikuláš Rossi. Monumentální stavba vyrostla pravděpodobně na základech předchozí kostelní budovy. Dnešní podoba průčelí byla zřejmě v 18. století bohatší o řadu ozdobných barokních stavebních prvků.
Dřevěnou zvonici nahradila nová kamenná, původní podkladové kameny jsou zabudovány v jejích nárožích. Zvony, které v ní vyzváněly, padly za oběť dvěma světovým válkám. Až do požáru v roce 1806 zvonici kryla cibulovitá pozlacená báň, a protože stejný vzhled měla i věž radnice, obě ve slunci do daleka zářily.
Pohroma v podobě velkého požáru, který vedle celého historického jádra města zničil i kostel, přišla 9. května 1806. Během obnovy, která pro nedostatek finančních prostředků trvala dlouhou dobu, nebyla stavbě v plné míře vrácena její barokní krása, naopak se hojně objevily stavební prvky tehdy módního klasicistního slohu.
V současné době slouží kostel nejen k bohoslužbám, konají se v něm významné kulturní akce, mezi které se jednoznačně řadí každoroční slavnostní zahájení Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka.