Senioři v Jílovém

Trochu historie radnice

Od středověkého německého názvu radnice několikrát  změnila své místo i číslo popisné. Důvodem byly požáry, které po době husitské zavinila nejen cizí vojska, ale také lidská neopatrnost. A tak se stěhovala, naposledy  ze Šmelcovny, která prapůvodně měla souvislost se zlatem, jak sám její název napovídá. Tenkrát to byla důstojně bytelná nárožní budova s okny na náměstí, ale také s potřebným zázemím včetně sousedního  patrového domu pro šatlavu – v přízemí pro lid obecný, v patře pro měšťany. Později přibyla budova okresního soudu. A radnice ve Věži? Téměř  dnešní podobu si uchovala od r. 1741. Předtím dobrých 70 let chyběla střecha, ale také venkovní dřevěné schodiště, které podlehlo ohni. Zato příprava zastřešení přinesla nález 7 cejchovaných válečků (dobově plytků), každý asi o váze jednoho kilogramu zlata. To však muselo putovat pod dohledem do Prahy. Poctivý nálezce dostal sice velkou odměnu v podobě míšenských zlatých, ale většinu si přivlastnila radnice. Zbytek „hledali sousedé“,  a vypáčili mu truhlu. V roce 1904 dostala věž na každou světovou stranu hodiny. Léta předtím přibyly na průčelní stěně ozdobné šambrány, rustiky, ale třeba také obraz patrona hasičů Floriána od malíře Zapletala. Jako vděk  panovníka z rodu Jagellonců za zlato přibylo do znaku nad lva písmeno W.  Poslední zejména vnitřní úpravy proběhly před koncem minulého století, a to včetně vnitřního schodiště.

Zlato

„Kamkoliv vaše noha vstoupí, stojí na zlatě“,  říkám návštěvníkům.  Pak připomínám, že zlato tady objevili už Keltové a rýžovali ze dna potoků vlévajících se do Sázavy. Kněžna Libuše věštila – „vidím vrch  jílový – plný zlata“. Arabský kupec Ibrahin ibn Jákub připomínal zlatodůl poblíž Prahy. A vyvraždění Slavníkovců prý souviselo také s tímto už tenkrát vzácným kovem. Za Václava I., kolem roku 1233, nechal jílovský mincmistr Ebehart postavit Havelskou čtvrt… Za Jana Lucemburského se zde razily zlaté dukáty jako první v Evropě a za Karla IV. bylo postaveno za jílovské zlato Karolinum. Tenkrát se těžilo 593 kg ročně ze 40 dolů, týdně asi 1,5 kg. Husité však dolování nepřáli. Horníci byli rozehnáni,  voda nebyla odčerpávána. Až v polovině 19. stol. budoval J. Wang denně téměř se sedmi sty dělníky obrovské dřevěné kolo. To mělo být poháněno vodou ze struhy dlouhé 1400 metrů a jeho úkolem bylo odčerpávat ze zatopených dolů vodu. Struha se dodnes zachovala, ale do jinak velkolepé stavby se „vloudila chybička“,  ač podobná zařízení fungovala třeba v Istrii. Přes řadu pokusů s obnovením těžby se vrátilo dolování až za 2. světové války. V roce 1969 však těžba definitivně skončila pro nízkou výtěžnost, a to zhruba tří gramů z tuny horniny. Do povrchového objektu se nastěhovala výroba švédského lešení s názvem HAKI.

Osobnosti

Historickou středověkou postavou spojenou se zlatem se stal Jan Rotlev. Z Bavorska přišel r. 1681 F. I. Sch“onpflug, výhodně se oženil, stal se primátorem a městu věnoval  Věž, aby mělo radnici – a sám měl po stavebních úpravách odkud vládnout. Dodnes ho připomíná název ulice. Více jak 80 statí o jílovském zlatě sepsal český petrograf, mineralog, profesor Karlovy univerzity Dr. J. L. Barvíř (1863 - 1952). Oženil se tady a jeho dcera Olga (1898 - 1985) pokračovala v bádání nejen o zlatě, i když většinou jen články a osvětovou prací.  MUDr. R. Machová a PhDr. M. Čiháková-Machová se staly prvními držitelkami akademických titulů v tehdejším  R-U. Z dlouhé řady významných osobností připomeňme si ministra zahraničí JUDr. Fr. Chvalkovského, který zahynul jako vyslanec v Německu v dubnu 1945, Dr. Fr. Reichla v Čalfově vládě nebo nejmladšího premiéra St. Grosse. Samozřejmě je zlatohorní město spojeno také s řadou hudebních skladatelů (J. Hanuš, Zd. Lukáš), spisovatelů jako  Vojtěch Lev nebo autor Pamětí zlatohotního města od L. Čiháka. 

Stavby

Mezi středoevropské unikáty patří železniční viadukt na Žampachu zprovozněný pro Posázavský Pacifik v roce 1901. Svou výškou je srovnatelný s pražským Nuselským mostem. Žampašský má souvislost s několika železničními tunely, které byly více jak dva roky před koncem 2. světové války uzavřeny kvůli strategické výrobě součástek pro Wehrmacht. S armádou, i když už československou má spojitost jílovská nemocnice. Značný komplex, který ještě na začátku 80. let minulého století byl udržován ve „zdravotnické pohotovosti“  včetně doplňování materiálu nebo operačních sálů.  Zdravotnický personál měl být v případě potřeby přesunut řádově do několika desítek hodin.  Dodnes je nepřístupná, chátrá jistě nejen z venku, a zahradní komplex se mění v džungli.

Šatlava     

Kniha potrestaných ji připomíná z roku 1851. Odhadem má 150 nečíslovaných listů. Na nich je chronologicky zaneseno 2961 zde vězněných. Jako první je zapsána Marie Kodat. (Tenkrát se ještě ženská jména nepřechylovala.) U druhého vězně, a to Josefa Kodata, 1 den vězení.  Od žalářovaného s číslem 1000 jsou připsány  doplňující údaje jako krádež,  později pak jen číslo paragrafu. U dalšího se jménem v Jílovém dodnes váženým, je připsáno – dělník, 3 neděle tuhého vězení, 3 půsty, ale také – už 32. trest. Pod číslem 2898 je opět žena, a navíc 1 koruna pokuty a slovo AMNESTIE. Tu udělil prezident TGM  19. 10. 1919.
Senioři nahlédli do kobky na radnici s oknem umístěným pod stropem. Vězení bylo vytápěno z chodby a k inventáři patřil špalek s řetězy na připoutání, ale také místo lavice vetchý stůl. Na podlaze bylo poházeno trochu slámy. Ze zdí však zmizely obrázky mučících nástrojů, a proto jsem připomněl trochu víc jak pouhé středověké názvy:  lámání kolem, narážení na kůl, španělskou botu a zlomek otřesných podrobností z procesů s  údajnými čarodějnicemi, při nichž mezi 14. – 18. stoletím zahynulo v Evropě 50 000 žen. 
Zajímavost: Pokud se v okně okno šatlavy objevil bílý lajntuch, byla prázdná.

P.S. Na dotaz, jestli vyšla brožurka o historii jílovské radnice, jsem rozpačitě odpověděl: “Zatím ne“;  nechybí autor, ale nakladatel.