Klavírní „promoce“ Verunky Skálové ve Smetanově síni Obecního domu

<p>PRAHA/DOBRUŠKA: Setkání s mimořádnými lidmi a mimořádnými příběhy je to nejcennější, co mi přináší můj koníček – externí spolupráce s médii. K úplně nejsilnějším zážitkům se zařadilo povídání s Jiřinou Skálovou, maminkou čtyř dětí, z nichž nejmladší se narodilo s Downovým syndromem, a učitelkou hudby na ZUŠ v Dobrušce Danielou Štěpánovu. Vyslechla jsem příběh plný pochopení a lásky, příběh o mnoha dobrých lidech, snad přímo stvořený pro období adventu a přicházejících Vánoc.</p> <p>Jak dlouho spolupracujete se Společností rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem?</p> <p>My jsme členy Společnosti rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem od Verunčiných dvou let. Vzhledem ke vzdálenosti Dobrušky od Prahy se účastníme především vícedenních akcí a dostáváme jejich časopis, z kterého jsem se dozvěděla, že se čas od času koná nějaký koncert, na němž děti s DS vystupují. </p> <p>Kdy se tedy narodilo vystoupení Verunky?</p> <p>Letos o prázdninách slyšela jedna členka výboru této organizace hrát Verunku na klavír a pak mi volala, jestli by Verunka nemohla vystoupit na benefičním večeru Zažijte Japonsko v Praze, na němž budou vystupovat japonští umělci.</p> <p>Radili jste se s její paní učitelkou?</p> <p>Po dohodě s paní učitelkou Danielou Štěpánovou jsme se rozhodli, že Verunka zahraje jednu sólovou skladbu a jednu čtyřručně s ní, aby paní učitelka, s níž se cítí jistá, vedle ní po celou dobu seděla. Až na místě jsme dostali program večera, který se konal ve Smetanově síni Obecního domu v Praze.</p> <p>Jak probíhaly přípravy na koncert?</p> <p>Abychom Verunku motivovali, naplánovali jsme celý víkend v Praze za účasti paní učitelky a sourozenců. Až když jsem vzala do ruky program, zjistila jsem, že za Společnost dětí s Downovým syndromem tam bude vystupovat jen naše Verunka, a je dokonce jmenovitě uvedena na oficiálním programu, což nás mile překvapilo. Zhruba dva dny před vystoupením jsem dostala informaci, že se o půl šesté máme dostavit na zkoušku.</p> <p>A samotný den?</p> <p>Koncert začínal v 19 hodin. Po příjezdu do Obecního domu jsme se nestačili divit, protože nás hned uvedli do – z mého pohledu – VIP šatny spolu s moderátorkou… Pak už vše probíhalo takovým způsobem, jak to s downíky bývá. Usadili jsme se v první řadě, aby měla blízko na podium. Ve výsledku nás za „Hujerovi“ bylo devět.<br />
Jenže začalo první vystoupení bubeníků s obrovskými bubny a bojové umění vyjádřené bubnováním. Verunka chvíli vyděšeně koukala se zacpanýma ušima, pak se zvedla a utekla ze sálu. Využili jsme šatnu, kterou jsme měli k dispozici. Organizátoři byli všímaví, jeden se přišel zeptat, zda je vše v pořádku, a tak jsem mu vysvětlila, v čem je problém. Po dohodě s pořadateli se přizpůsobil program, aby Verunka mohla vystupovat hned po přestávce a pak zase odejít. Byli jsme pouze požádáni, zda by mohla přijít ještě na úplný závěr večera, protože dostane malý dáreček. Nakonec to byla veliká krabice a k ní veliký balík – dle mého názoru osobně připravené suvenýry, spoustu ručně skládaných slunečníčků, vyšívaná pouzdérka na kapesníčky, prostě vzpomínky na Japonsko. </p> <p>Můžete odhadnout Verunčiny dojmy?</p> <p>Určitě se necítila dobře před tím velkým sálem, třepaly se jí ruce, ale po objetí paní učitelky se zklidnila. Když už odehrála, udělala rukou vítězné gesto do sálu a ten se celý zasmál. Uklonila se a utekla. Pak jsme to „žehlili“ víkendem v Praze – zoologická zahrada, neviditelná výstava, indická restaurace.</p> <p>Co pro vás Verunčino vystoupení ve Smetanově síni Obecního domu znamená?</p> <p>Pro nás to byla veliká událost. Asi si dovedete představit, co člověk prožívá, když se mu narodí postižené dítě. Bohužel do dnešní doby zažívá spousta rodičů to, co my: První informace, kterou můj manžel dostal, bylo, připravte se na to, že se vám narodilo nevychovatelné a nevzdělavatelné dítě. Nedělejte si naděje. On s tím několik let žil, než zjistil, že máme milou a šikovnou holčičku.<br />
Pro naši rodinu byl koncert něco jako promoce. Nikdy jsme si nedovedli představit, že by nějaké naše dítě mohlo vystupovat v Obecním domě. Celá událost je svědectvím o tom, co dokáže velká láska k lidem a velká láska k práci, jak může proměňovat životy jiných dětí a celých rodin. Za tím vším je, a to mně „doklaplo“ až na koncertě, jak důležitou roli tam hraje, paní učitelka Štěpánová. </p> <p>Daniela Štěpánová je zkušenou učitelkou ZUŠ v Dobrušce, kde vyučuje hru na akordeon. Jejíma rukama prošel dnes už mezinárodně uznávaný varhaník Pavel Svoboda (ředitel MHF F. L. Věka), v jehož šlépějích kráčí student UHK Lukáš Koblása a ten má také následovníka v Janu Preclíkovi…<br />
Ale zpět k Verunce Skálové, která chodila nejprve dva roky do přípravky a teď je v sedmém ročníku ZUŠ, a její milované paní učitelce. </p> <p>Vzpomenete si na úplný začátek s Verunkou?</p> <p>Před lety jsem se vůbec nerozmýšlela a vzala ji do přípravky. Bylo to přínosné pro všechny zúčastněné, ostatní děti jí pomáhaly. Když jsem byla požádána, zda bych ji neučila na klavír, tak jsem se zpěčovala, protože nejsem klavíristka. Ale pochopila jsem, že takové dítě vás nejdřív musí mít rádo, a pak teprve bude hrát na klavír nebo na cokoliv jiného. Vždy tam ale musí být vztah.</p> <p>Jak vše pokračovalo?</p> <p>Během let jsem poznala, že je opravdu talentovaná. Dokonce jsem říkala rodičům, že ji možná zdržuju ve vývoji tím, že nejsem klavírista. Maminka mi ovšem řekla, ať to neřeším – Verunka by k nikomu jinému nešla. Ona mě neustále překvapuje, a že bude hrát někdy čtyřručně se mnou, že bude používat i pedál, jsem si opravdu nemyslela. Co v ní všechno je, nad tím vždy žasnu. Pro mě je to velmi zajímavá zkušenost. </p> <p>Co Verunku čeká v nejbližší době?</p> <p>Letos končí první stupeň, bude absolvovat, tak jsme se rozhodli, že zahraje na absolventském koncertu na konci dubna. Bude hrát jednu sólovou skladbičku a jednu zahrajeme čtyřručně.</p> <p>Čím jste se představily ve Smetanově síni Obecního domu? </p> <p>Pro Prahu jsme vybrali skladbičku anglického skladatele Denise Alexandra, které říkáme Sny a paprsky, dále od Antonia Diabelliho Allegretto pro čtyři ruce. První myšlenka, když jsem dostala pozvánku, ale byla, že to je ode mě drzost hrát v sále, kde se pořádá Pražské jaro, když nejsem klavíristka. </p> <p>Na pódiu jste ale nebyly jen vy dvě?</p> <p>Když hraje, tak má vždy s sebou malého plyšového pejska Bertíčka, s kterým i spí. Je to pro nás živá bytost. Hledala ho v programu, a tak jí ho tam musel tatínek připsat.</p> <p>S jakými ohlasy se setkalo vaše vystoupení?</p> <p>Koncertu byl v hledišti přítomen také česko-japonský manželský pár z Prahy. Pán (Čech) za mnou dokonce potom přišel a ptal se, zda učím a zda jsem klavíristka. Měli šestiletou holčičku a chtěli, abych ji také učila. Říkal, že naše hra pro ně byla ohromným povzbuzením. Do té doby nevěřili, že by to jejich dcera zvládla. To pro mě bylo velké povzbuzení.</p> <p>V čem tkví tajemství takového úspěchu?</p> <p>Vše se ovšem odvíjí od rodiny. Maminka i celá rodina pro ni dělá neuvěřitelné věci. Byla jsem nadšená z rodinného víkendu v Praze, zažila jsem nejen vztahy sourozenců s Verunkou, ale dokonce jejich partnerů. Byla jsem dojatá a toto je odměna za úsilí, které do ní maminka a všichni kolem vložili. To zaslouží obdiv.</p> <p>Dá se popsat váš vztah s Verunkou?</p> <p>Zřejmě jsem pro Verunku důležitá, setkání s ní ale bylo důležité i pro mě. Myslím si, že je to propojení „shůry“ – to si nemůžete naplánovat. Tady nelze napsat výukový plán, vše vyplyne až na hodině. Opustit leckdy musíte i svůj vnitřní plán. Hodiny prolínáme tancem, protože velmi ráda tančí. Tvrdím celé rodině, že je velmi hudebně nadaná. Je to hlavně naprosto otevřená bytost se srdcem na dlani. Do not skladeb, které hraje, si píše texty. Pro všechny zúčastněné to je velká škola lidskosti a lásky, všichni bychom si z toho měli vzít ponaučení. </p> <p>Plánujete využít své zkušenosti v budoucnu?</p> <p>Když mi pan ředitel položil otázku, zda bych ještě jednou učila takové dítě, řekla jsem, že ne. To se stane jednou za život, nebo aspoň já to tak vnímám. V Dobrušce bydlí nejméně čtyři takové děti, takže je naděje, že budeme mít následovníky. Jen se musí najít učitel, který se nebude bát jít do neprozkoumaného pole.</p> <p>Závěrečné slovo patřilo Jiřině Skálové:<br />
Bydlíme v Dobrušce a už tento název pro mě znamená, že je to město dobrých lidí. Potkali jsme se s mnoha z nich, kteří nám pomohli a dávali Verunce lásku a přijetí. Od školky, vlastně už od devíti měsíců jejího věku, jsme chodili na „přivykačku“ do třídy paní učitelky Kujalové a Mecnerové, kde byl ochrnutý chlapeček. Vždycky se tam k němu chovali tak, aby děti ho braly jako rovnocenného partnera. Když si děti hrály a on ležel na lehátku, tak nebyl miminkem, ale tátou, který přišel z práce a odpočívá. I pro mě, vzhledem k tomu, z jaké generace pocházím, kdy jsem se do narození dcery s postiženými lidmi nikdy nesetkala, protože buď byli v ústavech, nebo doma, byla obrovská škola vidět vztah dětí v mateřské školce. Pak jsem se s těmito dětmi setkávala i v přípravce na ZUŠ a měla dojem, že učitelky se učí od dětí, jak Verunku přijímat.<br />
První čtyři roky chodila na Základní školu v Pulické ulici, v první třídě se naučila číst a psát, pak ji to stálo čím dál větší úsilí, navíc ostatní děti se rychleji vyvíjely i sociálně. Teď chodí do speciální školy, které jsem se bála, ale jsem za tu zkušenost vděčná. Zjistila jsem totiž, že romské děti mají úžasné sociální cítění, a že tam je Verunka v naprostém bezpečí. Kdyby si mezi sebou dělaly cokoliv, tak jí neublíží, a mám je za to ráda.</p>