Umět si najít místo

<p>Jana Šteflíčková je písničkářka a herečka divadla Ypsilon. Její hudba cestuje napříč žánry, je zajímavá a originální. V roce 2012 vydala desku, která rozhodně patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v posledních letech vyšlo. Další deska je na cestě. Koncertuje v Praze i po celé republice a občas se vydá na delší cestu do vzdálenějších krajů, kde vyzkoušela i hraní na ulici. O tom proč a jak se to dá dělat si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.</p> <p>Jak tě napadlo hrát na ulici, v čem je buskování jiné než živý koncert?</p> <p>Mě baví dělat muziku všemi možnými způsoby, ráda zkouším různá, a třeba úplně nezvyklá prostředí, ráda taky hraju pro různé publikum. Hrát na ulici jsem si chtěla vyzkoušet pro ten pocit otevřeného prostoru, kde není umělý „předěl“ mezi tebou a lidmi. Situace není nastavená tak, jako na koncertě, nejsi považována za strůjce situace. Prostě tak jako lidé chodí, telefonují, smějí se, povídají si, jsou pohrouženi v myšlenkách, tak ty na stejné úrovni hraješ, taky se vyjadřuješ. Prožíváš celý ten prostor v celku a podle toho hraješ. Nechtěla jsem na sebe tedy tím hraním strhávat nějak nadmíru pozornost a taky to určitě nebyla primárně výdělečná činnost. Hezky to vyjádřil jeden můj kamarád, který je tanečník… ”hraješ pro ulici a ulice hraje pro tebe”… je tam vzájemnost, součinnost, možná pak se podaří i to splynutí – a to asi ten stav, kdy muzikant „vypne“, a kdy tam začne být to, co mě v muzice zajímá… </p> <p>Nejsi tedy typická buskerka?</p> <p> Já chtěla zakusit ulici jako veřejný volný prostor. A otevřít v sobě znovu muziku, protože jsem měla najednou pocit, že už hraju na koncertech několik let to samé, prostě „svoje písně“, že je to takové tuhé, a že té muziky je ve mně víc. Vždycky mě bavilo jamovat, spontánně si blbnout – a ulice mi přišla jako dobrý prostor. Takže jsem na té ulici improvizovala ve vymyšleném jazyce, jak to zrovna chodilo. Zvláštní je, že jsem zpočátku měla daleko větší ostych, než před koncertem – ale lidi to bavilo, znělo to patrně věrohodně a přirozeně. Mám vlastně pocit, že tenhle druh projevu je pro mě nejbytostnější a vůbec vlastně není ochuzen o „sdělení“.<br />
Byl tam ještě jeden aspekt – začínala jsem si v té době uvědomovat, že mi není úplně vlastní být vystavená očím a soudům lidí, kteří přijdou na koncert s nějakým očekáváním. Nemám v sobě ten pud lidi “urvat”, “dostat”. Publikum pak většinou koncert hodnotí jako „dobrý“ nebo „špatný“. A přitom situace a její kvalita se vytváří společně. Já nejsem ten, kdo má v ruce klíč. Ulice mi možná pomohla se vyzout z té pociťované zodpovědnosti. </p> <p>Takže pro tebe osobně bylo hraní na ulici i tak trochu cesta z tvůrčí krize?</p> <p>Vlastně se to tak dá říct. V té době mi navíc najednou zmizela témata, která bych měla potřebu verbalizovat. Najednou jsem taky měla pocit, že od muziky primárně nechci, aby mi zprostředkovala obklopení se nějakou rodinou. Ono je to s tím fanouškovstvím pro mě trošku problematické – mám ráda koncerty, které jsou živé, podnětné, pružné. Takže to není takový ten koncept, kdy na tebe pravidelně chodí stejné publikum, které tě chce mít takovou, jak je zvyklé, a slyšet to své. A ty se opakuješ a dávno už je to třeba vyprázdněné. Hraní na ulici pro mě byl takový průzkum, možnost vkomponovat hudební působení do prostoru nějakým přirozeným způsobem, pozorovat jak a kde funguje hudba, co dělá s člověkem prostoru.</p> <p>Na koncertě můžeš taky improvizovat, ne? Nebo je opravdu tak svazující očekávání lidí, kteří chtějí „tu svojí“ Janu Šteflíčkovou?</p> <p>Na koncertě taky můžu improvizovat, to máš pravdu. ale přiznávám, že na té ulici mi to jde líp a cítím se jednoznačně volněji. Ale to není rozdílem prostředí, to je čistě můj osobní, a snad dočasný pocit.</p> <p>Stejně tak může být živá píseň, napsaná před sto lety, jako právě probíhající improvizace tady a teď.</p> <p>To je přesně řečeno. Tak jako může být pořád živá stará píseň, stokrát omletá, na druhé straně může být docela mrtvá improvizace. Čili tohle se týkalo opravdu jen nějakých mých vnitřních procesů, a každopádně jsem si i na základě toho uvědomila důležitou věc, totiž, že muzika je pro mě spíš prostředek, ukazatel, než cíl.</p> <p>Co přináší improvizace navíc nebo jiného, je to náhodný doplněk tvorby nebo její nutná a potřebná součást?</p> <p>Myslím, že je potřebná součást tvorby – dokonce bych řekla, že schopnost improvizace, byť třeba jen myšlenková, je její předpoklad. </p> <p>Odráží se pak tyhle zkušenosti v tvých písních?</p> <p>Ano, domluvila jsem se s vydavatelstvím Galén, s Lubomírem Houdkem, že k CD, které teď v poklidu točím ve studiu, udělám ještě jedno. Takové moje improvizace „z pelesti“, kdy prostě hraju úplně uvolněně, právě v tom přirozeně plynoucím vlastním „prajazyku“, v tom stavu, který mě zajímal právě v tom otevřeném prostoru, kdy mi šlo o uvolněnost, která je doma tak samozřejmá, a před lidmi má někdy tendenci se ztrácet. A tomu se teď chci věnovat, prokládat koncerty těmihle pasážemi bez přípravy.</p> <p>Myslíš si, že hudba v prostoru mění i samotný prostor?</p> <p>To je přesně to, co jsem cítila a co jsem pozorovala, že to je ve vzájemném působení. Stejně tak zase prostor ovlivňuje hudbu. Pokud ovšem tyhle dvě věci vůbec chceme dělit. To jsou nějaké zákony vzájemnosti, součinnosti, a je to věc, ohledně které bych ani nevedla polemiku.<br />
Pravidelně se třeba účastním akcí v jedné zaniklé sudetské osadě, kde se v ruinách dělá takové setkání, scházejí se tam Češi a Němci, provozuje se divadlo, muzika. A mně přijde samozřejmé, že taková setkání jistě působí na všechno živé, co v tom prostoru je, včetně lidí, rostlin a třeba i mraků.</p> <p>Dá se buskovat i u nás?</p> <p>Busking se, pokud vím, v Čechách hodně rozmohl, v souvislosti s povolením, jež ale nabývá stále různých limitů. Je to tu teď otevřenější, existuje celá buskerská komunita. Já do ní až tak úplně nespadám, protože to, co mě zajímá, není typický busking. Kupříkladu takové to drbání coverů pro mobilní foťáčky a euráčky mě moc nebaví. Ale znám různé úžasné pouliční umělce, v každém případě to vnímám jako velké oživení prostoru.<br />
Já ale v Praze ty své pokusy necítím, cizí město mi pomáhá být mimo identitu a souvislosti. I když i v Praze jsem taky párkrát hrála, většinou ale s někým, spontánně.</p> <p>Potřebuješ pro hraní na ulici nějaké speciální podmínky – v nejširším slova smyslu? Je to spíš druh umění, způsob vyjádření nebo něco jako životní styl? </p> <p>Důležité je každopádně najít si v prostoru dobré místo. Učila jsem se citlivosti. Mám kamaráda, je to takový světoběžník, co taky hrával improvizace a dokonce se ladil na náměstí se zvony… Jestli je to umění, životní styl, vyjádření…, nevím. Každopádně i pokud to někdo bere jen jako práci, myslím, že je super mít volnou pracovní dobu a brát si pracovní volno kdy chceš.</p> <p>Dá se z toho žít – materiálně i jinak?</p> <p>Dobré na buskování mi přijde především to, že je to absolutní svoboda, hraješ si, co chceš, zastaví se, kdo chce, na jak dlouho ho to baví, dá ti, co chce.<br />
A znám lidi, kteří se tím živí velmi dobře.</p> <p>Je důležitá nějaká institucionální podpora živé kultury, nebo je to něco, co není vůbec podstatné – bude fungovat i bez podpory? </p> <p>Přijde mi, že kultura by měla vždycky být živá. To žádná instituce nevyřeší, asi bych to tudy nedělila. Řekla bych, že se teď, mimo oficiální kulturu, kde vedou takové ty zajeté koleje, obecně daří živelnosti, a snad i díky internetu člověk vidí, kolik zajímavého se nyní děje, kolik lidí se vyjadřuje muzikou…<br />
Mimochodem, nedávno si nějací firemní pracovníci v Praze stěžovali na to, že jim buskeři hulákají pod oknem a oni nemůžou pracovat, tak se to regulovalo a už hrát všude nemůžeš. To jisté opodstatnění má, jenže… je možné, že zrovna taková firma potřebuje na nějaké úrovni pracovat s pozorností lidí. Tak mi to přišlo k zamyšlení, že ten smog je v podstatě všude, ze všech stran, pořád na nás něco řve. Smogu je spousta, ale záleží na tom, co člověk za smog považuje. A je zajímavé, že některý smog je regulován a jiný ne – ale to už je zase jiné téma, do kterého se mi v tomto rozhovoru nechce pouštět. Jak říkám, je prostě dobré, umět si najít místo.</p>