Šití krojů pro mne znamená vše

<p>NOVÉ MĚSTO NAD METUJÍ: Významnou součást lidové kultury představují kroje. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku vznikaly kroje, které odrážely stupeň bohatství oblasti, stav a věk nositele, příležitost ke které byly nošeny i způsob života. Slovník spisovné češtiny definuje kroj jako „oděv charakteristický pro určitý kraj, dobu…“ Královéhradecký kraj uděluje od roku 2002 Zlatý kolovrat – ocenění pro tvůrce v oblasti lidových řemesel. V roce v roce 2009 získala toto ocenění Eva Tatoušková z Nového Města nad Metují, a to za šití lidových krojů a dobových oděvů.</p> <p>Největší změny v lidovém oblékání proběhly na konci 18. a v prvním desetiletí 19. století. Předpoklady k tomu vytvořilo zrušení nevolnictví v roce 1781 a také rostoucí hospodářská úroveň na venkově i ve městech. Z hlediska vědy o lidovém oděvu je kroj chápán jako tradiční oblečení zejména obyvatel venkova. Kroj je vnímán jako druh uniformy, jako neměnný celek, který má dané způsoby úpravy, volbu barev, kombinaci prvků atd. Velký zájem o kroje a jeho dokumentaci se datuje do 2. poloviny 19. století. Na našem území se kroje přestávaly nosit právě v polovině 19. století a nejkratší životnost měl ve středních Čechách, tedy v okolí Prahy. V Čechách se kroj nejdéle udržel na Chodsku. O něco déle se nosil kroj na Moravě a nejdéle se udržel na Slovácku.</p> <p>Kroje – mé zaměstnání, láska i řehole </p> <p>„Jsem vyučená dámská krejčová a celý život se této profesi věnuji. Ke krojům mne přivedla moje kamarádka, která potřebovala ušít kroje. A protože jsem chtěla, aby vypadaly opravdu tak, jak mají, začala jsem se o ně zajímat víc. Když jsem byla malá, strašně ráda jsem poslouchala vyprávění své babičky. Byla to prostá žena, která měla opravdu těžký život. Měla jsem ji moc ráda a hlavně její vyprávění o tom, jaké to bylo za jejího mládí, jakou nosila sukni s pentlema,“ vypráví Eva Tatoušková a pokračuje: „Dokumentaci ke krojům získávám velice obtížně. Snažím se ušít kroj co nejvěrněji, proto jsem začala sbírat staré kroje. Něco se mi podařilo získat prostřednictvím knihovny nebo internetu. Mám zdokumentovány Čechy, Moravu ne – neláká mne tolik. Někdy se mi podaří získat i vzory, které nemají ani muzea v dané oblasti. Sbírám veškerou literaturu o krojích a dobových oděvech, protože nikdy nevím, co budu šít třeba za rok.“</p> <p>Sbírka krojů – zdroj inspirace</p> <p>Eva Tatoušková má ve sbírce 20 originálních kompletních krojů a spoustu krojových součástí. Jen kyjovských zástěr je kolem dvacítky, jsou z různého období, některé jsou velice pěkné, na jiných je vidět, že švadlena nebyla moc zručná. A právě to je na nich milé. Sběratelka vlastní kroje z celých Čech, Moravy a některé i ze Slovenska. Kroje do své sbírky získává za symbolické ceny, nebo je dostává od lidí darem, a to od těch, kteří doma dlouho opatrovali kroj po předcích, ale jejich děti o něj nemají zájem. Dříve byly kroje ve velké vážnosti a předávaly se další generaci jako poklad. V roce 2003 se sama zúčastnila výstavy na novoměstském zámku a kroje půjčuje i na další výstavy. V roce 2009 připravila výstavu v Červeném Kostelci u příležitosti Mezinárodního folklorního festivalu. Od roku 2008 je držitelkou certifikátu Orlické hory – originální produkt.<br />
Materiál potřebný k šití krojů se velice těžko shání. Většina textilních továren u nás zkrachovala, a tak musí Eva Tatoušková volit kompromis. Většina látek se totiž nedá koupit – těžce se zajišťuje krojové sukno, stuhy a další doplňky. Naštěstí žije v Polici pan Zítka, který vyrábí tradiční kanafas.</p> <p>Začátek nebyl lehký</p> <p>„Nejvíce jsem se natrápila s mužským krojem pro muzeum v Poličce, jedním z mých prvních. Byl to ručně šitý a vyšívaný kroj. V muzejních sbírkách se žádný nezachoval, a proto si u mne objednali jeho přesnou repliku. Nejhorší je, že výšivky nejdou na sukno předkreslit, musí se vyšít tzv. z ruky. Pro mne je nejsložitější ušít kroj, který nemám zdokumentovaný plně celý, a třeba mi chybí část vzoru. To si pak večer nebo v noci sednu a říkám si, jak to asi tenkráte dělali. Šití každého kroje je pro mne tak trochu dobrodružství. Nejraději mám české kroje – třeba takový chodský nebo turnovský kroj, nebo kroje z Orlických hor, to je nádhera. Moravské kroje se mi zdají někdy moc přezdobené. Nejdále doputoval můj kroj do USA, do Texasu, kde v něm krajanka vyhrála titul Miss Texas. Ale posílala jsem kroj i na Kanárské ostrovy, některé krojové součásti jsou v Japonsku. V Evropě pak jsou mé kroje v Belgii, Chorvatsku, Velké Británii, Polsku, Norsku, Švédsku atd. Tyto zahraniční zakázky většinou zadávají Češi, kteří tam dlouho žijí, nebo chtějí dát kroj jako dárek. I když mi šití krojů zabere nekonečné hodiny studia, zkoumání a hledání, když pak vidím, že se kroj líbí, je to pocit k nezaplacení.“<br />
Eva Tatoušková navázala spolupráci se skanzenem v Polsku v obci Kudowa Zdroj. Pro ně šili kroje a vloni jim zapůjčili staré kroje na výstavu. Ta se setkala s velkým ohlasem, a tak se bude za rok opakovat. Každoročně jezdí do skanzenu v Krňovicích, který patří rodině Zárubových. Ti dokázali zachránit a z vlastních prostředků opravit několik historických objektů. Jezdí i na řemeslné trhy v naší republice.</p> <p>Dobové oblečení</p> <p>„Mimo šití krojů se věnuji také šití dobového oblečení. Např. pro zámek v Ratibořicích jsem šila kostým pro pana Leopolda, paní kněžnu, komorné atd. V posledních dvou letech se šijí historické uniformy z roku 1866, ale i z 1. světové války. Včera jsem obdržela objednávku na další vojenský kabátec z období baroka, a na něm jsou všechny viditelné švy šité ručně. Velkým hitem jsou i lněné košile. Ty jsou trochu stylizované, ale dají se i běžně nosit. Nedávno jsem posílala jednu do Liberce, a ta se tak líbila, že se v ní zákazník bude ženit,“ dodává nositelka Zlatého kolovratu.</p>