Most ve zlatě

<p>JÍLOVÉ: Žampašský kamenný a čtyřicet metrů vysoký viadukt na dolním toku řeky Sázavy slouží od 1. května roku 1900 na lokální železniční trati Čerčany – Praha-Braník. Od podzimu 2013 ho připomíná podobně jako necelou desítku podobných staveb zlatá pamětní mince v hodnotě 5000 Kč, která je vyvedena ve špičkové kvalitě a téměř se stoprocentnímu obsahem zlata. Pamětní mince byla zpracována podle návrhu akademického sochaře Zbyňka Fojtů.</p> <p>Slavnostní uvedení mezi pamětní mince se uskutečnilo na podzim 2013 zásluhou Regionálního muzea v Jílovém u Prahy za přítomnosti guvernéra České národní banky. </p> <p>Několik okolností</p> <p> Po železničním viaduktu jezdí Posázavský pacifik. Zhruba v třicátých letech minulého století umožňoval zejména trampům nejrychlejší přesun do čarokrásného Posázaví; v době houbařské sezóny na houby, ale hlavně na víkendový pobyt. Z pražského Braníka čekalo na sobotní spoje až 35 000 platících cestujících. M. Berka v publikaci POSÁZAVSKÝ PACIFIK dokumentuje ovzduší pokynem výpravčího k odjezdu vlaku. Slovní pokyn zněl: „Máte volno, odjeďte! Trvale pískejte a pomalu zabírejte, jinak neodjedete. Kdo se chytí, pojede.“<br />
Poslední věta ovšem platila i trampům. Jejich bágly visely z oken, nejodvážnější se usadili na střechách, mnozí jednou nohou spočívali na stupátkách a byli rádi, když se měli čeho chytit. Z vnitřku se ozývaly kytary a zpěv, který však už za Davlí slábl, protože se vystupovalo. Občas mimo zastávku po zatažení červeného kola ruční brzdy. Tak tomu bylo i po 2. světové válce.<br />
Ti, kteří se mohli rozhlížet z oken, měli se stále na co se dívat. Záběry na řeku střídaly stráně, první spíše chajdy než chaty. Jeden z nejkrásnějších výhledů nabídl Žampašský viadukt. Objevil se nečekaně, v nádražácké mluvě bez avíza, hned po výjezdu z posledního tunelu za Lukou pod Medníkem. Krásná propast s hladinou řeky, tovární objekt s komínem, pár lidiček, kteří spíše připomínali trpaslíky, v bujnější fantazii dokonce skřítky s lucerničkou a bílým křemenem zakončeným zlatem.</p> <p>Stanice Jílové</p> <p>Tady se soupravy z Prahy téměř vyprázdnily. Desítky let je vítalo čisté nádražíčko spěchavým ruchem. Několikapatrový hotel Hrádek s předzahrádkami pod košatými stromy lákal majetné a zrovna nespěchající na posilněnou. Také večer však měl co nabídnout. Buď taneční parket, nebo divadlo.<br /> Tenkrát jezdila pára a dvě průjezdné koleje kvůli křižování nabídly příslušný servis v podobě stojanů na doplnění vody, jámy na popel, magacíny na přepravované zboží, které tady mělo konečnou nebo čekalo na odvoz. Ale také menší staniční „přístřešky“ pro obslužný personál, mezi který patřil třeba párkr na práci všeho druhu. V nejlepší uniformě a s červenou pokrývkou hlavy se důstojně pohyboval přednosta. Z představ pamětníků nevymizel pan Sochor a z let budování paní J. Hanousková. Ta dodnes ve svém úctyhodném věku 85 let bydlí na nádraží a v duchu odesílá a přijímá dnes už moderní nekouřící soupravy směrem Žampach.</p> <p>Pár velikých drobností</p> <p>Viadukt stavěli lidově řečeno Taliáni, kteří zkušenosti získali v Alpách. Odvedli pořádný kus práce s primitivní technikou, k níž patřily důlní hunty na dopravu opracovaných kvádrů z blízkého okolí, dřevěné lešení a šikovné ruce. Zanechali dílo, které dodnes nepotřebovalo generální opravu. Postačila tak říkajíc nedávná „kosmetická úprava“ v podobě očištění vodou, spárování a na koruně nové zábradlí.<br />
Už to by vlastně stačilo k tomu, aby „vstoupil“ Žampašský viadukt na zlatou pamětní minci.</p> <p>(Foto z archivu jílovské starostky Mgr. K. Halanové.)</p>