<p>PŘÍBRAM: Hned dvě představení odehraje kočovné divadlo Ad hoc během září v Příbrami. Nejprve v pátek 13. září uvede v Galerii Františka Drtikola večer originálních písní a obskurní poezie S úsměvem nepilota, 23. září pak na Malé scéně příbramského divadla komediální operní drama Il Congelatore.</p> <p>Obě představení začínají v 19 hodin a nejen o nich jsme si povídali s neformálním principálem divadla Janem Duchkem:</p> <p>Jak vzpomínáte na Vaše loňské vystoupení v Příbrami?</p> <p> Minulý rok jsme odehráli v Příbrami dvojpředstavení S úsměvem nepilota a Zlatovlásku, což jsou poměrně odlišné žánry. Zlatovláska je lehký komediální muzikál na motivy známé pohádky, zatímco S úsměvem nepilota už je přeci jen poměrně intelektuální humor s jistými požadavky na publikum. Divák je v rychlém sledu zasypáván lavinou slovních hříček a vtípků, které často předpokládají postřeh a určitý všeobecný základ či přehled. Zkrátka se před každým představením znovu bojíme, že nezvládneme diváky naladit na naši vlnu. V případě Příbrami to byla zatím vždycky obava naprosto zbytečná. Komorní atmosféra Malé scény nám sluší a diváci byli i loni fantastičtí. Nebáli se dát jasně najevo, že je představení baví, což hercům vždycky dodá jistotu a efekt se tím ještě posílí.</p> <p>V září zde budete hrát hned dvakrát. Je to náhoda nebo máte k Příbrami nějaký bližší vztah?</p> <p> Herci našeho divadla jsou z různých koutů republiky, což nás ostatně předurčilo ke kočování, ale máme mezi sebou i Příbramáky. Já v Příbrami prožil většinu života, Zdeněk Melín a Dominika Jíchová jsou místní rodáci. To, že budeme hrát v září v Příbrami dvakrát nicméně trochu náhoda je. Každý rok vyrážíme na turné s novou divadelní hrou, kterou je tentokrát opera IL Congelatore. Turné začne 23. září právě v Příbrami, což plánujeme dlouho dopředu. V létě navíc přišla nabídka od ředitelky galerie paní Ročňákové, abychom vystoupili v rámci Krasohledění. S potěšením jsme přijali. Představení S úsměvem nepilota se nakonec za ten rok dost aktualizovalo, takže diváci, kteří jej už v Příbrami viděli se nemusí bát, že jim napodruhé nabídne menší zážitek.</p> <p>Podle jakých kritérií jste do Nepilota vybírali písně a poezii dvojice Skoumal Vodňanský?</p> <p> Abych to uvedl na pravou míru, není to přímo jejich poezie a hudba. Máme tyto pány v úctě a oblibě a vykrádat bychom si je nedovolili už jen ze strachu, že by naše interpretace mohla jim nebo pamětníkům vadit. Se spoluautorem Lukášem Habancem jsme si vypůjčili pouze formu představení Skoumala a Vodňanského, tedy pásmo písní a poezie prokládané humorně-vědeckými pojednáními. Částečně jsme napodobili i styl, ale obsah jsme stvořili zcela nový a originální.</p> <p>Jak dlouho jste pracovali na operním dramatu Il Congelatore, a co bylo při přípravách nejsložitější?</p> <p> S Il Congelatorem jsme si ukousli pořádně velké sousto, ale nakonec se myslím neudusíme. Nejsme profesionální divadelníci a tohle byla opravdová výzva. Snažili jsme se důsledně dodržet pravidla žánru a nikde nic neošidit. Mnozí začali brát hodiny zpěvu u profesionálů. Vybrali jsme to nejlepší, co podle našeho názoru operní tvorba nabízí a propojili to s vlastním fiktivním příběhem. Přetextoval jsem nejslavnější árie do češtiny a Lukáš Habanec je hudebně rozepsal a přizpůsobil pro náš orchestr.</p> <p>Čím pro vás vlastně je divadlo?</p> <p> Divadlo je pro mě svět, ve kterém se jakoby mimochodem smí neuvěřitelné drzosti. Třeba tam můžete beztrestně mluvit pravdu. Je to zvláštní druh terapie, za každý joul vyzářené energie dostanete od diváků dva zpátky. Po představení je člověk unavený a přitom vevnitř plápolá spoustou tvůrčí energie. Do divadla chodím rád i jako divák, ale přiznám se, že jako divák poněkud zpovykaný, osmdesát procent představení se mi nelíbí. Nemám rád patos a rutinu a naopak oceňuji nadšení a invenci. Vyhovují mi hlavně duchem mladá, zejména komorní divadla. Třeba Divadlo Drak v Hradci Králové existuje desítky let a pořád je nepřekonatelné svojí neutuchající hravostí, schopností využít každou rekvizitu milionem způsobů, způsobem práce s hudbou a s pozorností diváka. Ale tohle by asi bylo téma na deset dalších rozhovorů.</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČESKÉ BUDĚJOVICE: V prosinci před šestadvaceti lety byla v centru Českých Budějovic v blízkosti dominanty města Černé věže s napětím a očekáváním otevřena nová umělecká Galerie Hrozen. Jejím zakladatelem a majitelem, duší celého podniku, byl grafik a ilustrátor Václav Johanus (1947-2024). Jeho životní cesta se bohužel náhle v únoru t.r. uzavřela. Působnost galerie byla v průběhu roku ukončena a Galerie Hrozen tak po čtvrtstoletí intenzivní činnosti završila svoji bohatou historii.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“