Vzpomínám rád na všechno, co se povedlo, nejlepší ale je psát knížky

<p>OPOČNO: Herec, scenárista, textař, prozaik, básník, moderátor – to je Miloň Čepelka, který stál u zrodu Divadla Járy Cimrmana a který, ač je to neuvěřitelné, brzy oslaví sedmdesáté sedmé narozeniny. Letošní léto trávil v Opočně – tam jsme si také povídali o jeho působení v divadle, radiu, filmu i v televizi a samozřejmě o hudbě a knihách, které má velmi rád.</p> <p>Popřejme společně Miloni Čepelkovi ještě mnoho krásných chvil na divadelních prknech nebo s rozhlasovým mikrofonem, a k tomu co nejvíce popsaných stránek knih.</p> <p>Narodil jste se v Pohoří. Vracíte se rád do rodného kraje? </p> <p>Narodil jsem se na první podzimní den roku 1936. Když spočtu, že to bude 77 roků, tak tomu sám nemám chuť věřit. Bylo to v Pohoří blízko kostela, resp. tamější kaple. Když mně bylo šest neděl, tak se naši stěhovali do Opočna, do domku, který otec postavil díky tomu, že vyhrál v nějaké stavební loterii. Takže od té doby jsem tady, i když teď už jen sporadicky. Po střední škole jsem odešel do Prahy na Vysokou školu pedagogickou a zůstal tam.<br />
Do Opočna jezdím ale pravidelně a rád, protože to zde pořád považuji za svůj domov. V tomto domě jsem z těch dosavadních šestasedmdesáti Vánoc nebyl jen jednou jedinkrát, jinak všechny Vánoce trávím v Opočně. </p> <p>V Pohoří vzniká i díky Vám nová tradice – již počtvrté tam hrála Veselka Ladislava Kubeše. Máte rád dechovku, a proč?</p> <p> Byl bych rád, aby ta tradice vznikla, tak jsme si to s panem starostou Krafkou naplánovali. Jenomže nejmíň diváků přijde prý na tuto akci právě z Pohoří. Nevím tedy, zda budeme pokračovat, záleží na obci. Zkusili jsme to čtyřikrát, rád bych to dotáhl na pět, ale uvidíme.<br />
Já mám dechovku rád. Mám rád písničky, které dechovka hraje. Zabývám se tím i v radiu, kde mám pořady s dechovkou. Baví mě to, vzpomínám přitom na mládí, spoustu písniček znám z dětství. </p> <p>Říkal jste, že jste vystudoval Vysokou školu pedagogickou. Dočetla jsem se, že obor český jazyk a literatura. Je to odrazem Vašeho vztahu k rodnému jazyku a knížkám obecně? </p> <p>Určitě. Já jsem knihomol už od dětství. Kdybych tehdy nedostal k svátku, narozeninám nebo k Vánocům knížky (raději řeknu množné číslo), nebyl bych šťastný.<br />
Dnes mám na Country Radiu už asi dvanáctým rokem každý týden pořad o nových knihách, takže mi jich projde rukama opravdu hodně. Zajímavou přečtu slovo od slova, ale když mě zajímá míň nebo mě honí čas, tak jsem schopen tzv. globálního čtení. Text zhlédnu a vím, co v něm je. Dokážu posoudit, jestli je to umění nebo kultivované čtivo nebo dokonce jen brak. </p> <p>Začal jste publikovat v r. 1956. Máte spočítáno, kolik Vám vyšlo knih a kolik z toho bylo básnických sbírek? </p> <p>Číslo zrovna neřeknu…, pár jich je, a vlastně až teď, v posledních letech. Za komunistů to šlo na svět pomalu. I kvůli ideologickým měřítkům. První básnickou knížku jsem vydal v roce 1964, když jsem patřil ke kruhu mladých autorů při časopisu Plamen. Jenomže pak přišly události 1968, tak jsem se, jak se říká, odmlčel. Zcela vědomě a plánovitě, neboť se mi nechtělo publikovat mezi těmi, co měli ohebnější záda a příliš odolný žaludek. Mně vadilo, že byli zakázáni autoři jako Seifert, Skácel nebo Holan, a říkal jsem si, že mezi ty, kterým společensky špatné ovzduší nevadí, nechci. Publikovat jsem znovu začal v roce 1991. V hradeckém Kruhu sbírku veršů Pět nocí k úplňku. </p> <p>Po třech letech za katedrou jste odešel do rozhlasu. Práce redaktora Vás bavila?</p> <p> Velice. Kantořina mě neuspokojovala, protože s sebou nesla spoustu divných vedlejších povinností, z nichž některé mi neseděly, tak jsem usiloval o změnu. Podařilo se mi díky literárním aktivitám nastoupit do armádní redakce pražského rozhlasu, kde jsem se naučil profesi, pracovat s mikrofonem, hlavně se ho nebát, a novinařině vůbec. Bylo to velice užitečné. </p> <p>V Československém rozhlase, kde jste působil několik let, jste také napsal spoustu scénářů. Opakují se ty pořady někdy?</p> <p> Objevují se sem tam. Napsal jsem pár rozhlasových her, ovšem to je žánr, který většinou umře s dobou. Málokterá z her minulosti se opakuje po dlouhých letech. Po roce nebo dvou ji sice zreprízují, ale pak už je to pryč. V televizi je to lepší, protože (asi z nedostatku financí) jsou tam reprízy častější, dokonce i po letech, takže se tam dokonce něco objevuje dodnes. Ale já stále ještě píšu. Na loňské Vánoce měla premiéru nová rozhlasová pohádka (dramatizace staršího textu předtím nežádoucího spisovatele Jaroslava Janoucha), slíbil jsem i další. Uvidíme, jak to dopadne. </p> <p>Co říkáte úrovni dnešních moderátorů v komerčních stanicích? </p> <p> K tomu se vyjadřuji velice nerad, a v tom je myslím obsažena odpověď. Ale pořád se jen zlobit na uživatele jazyka k ničemu nevede. Uvědomuji si, jak těžko se to ovlivňuje. Kdysi jsem se bavil s prof. Danešem z Ústavu pro jazyk český a říkal jsem mu, proč něco nedělají a nezasáhnou. On mi po pravdě řekl, že přece nejsou policie, a že těžko mohou něco zakázat a něco nařídit. Že, když národ nestojí o spisovnou normu své mateřštiny, když se ji nechce naučit a nechce ji používat, tak že se k tomu těžko přinutí. Není to ale stále ještě tak zlé, jak zlé by to být mohlo. A možná, ach, že to ještě horší bude.<br />
Fakt je, že jazyk se vyvíjí, to se nedá nic dělat. Slova zastarávají, umírají, nová se sem hrnou. Na kolik jsou potřeba, to je jiná věc. Záleží na každém, jak se k tomu postaví, jak se bude snažit zachovat češtinu pořád tak mnohotvárnou a bohatou, jak ji vytvořili naši předkové. </p> <p>Po roce 1968 jste odešel z rozhlasu, protože jste se nechtěl nechat vyhodit. Jaké to bylo na volné noze v totalitě?</p> <p> Kdyby nebylo divadlo, asi bychom umřeli hlady, protože rozhlas jsem měl zakázaný, knížky jsem nechtěl psát zcela plánovitě, nevím, jak by to bylo. Ale měli jsme divadlo, a to nás drželo nad vodou. A trochu jsem psal inkognito, pod cizími jmény. Díky statečným kamarádům v rozhlase.</p> <p>Lidé si Vás nejvíce spojují s Divadlem Járy Cimrmana, u jehož zrodu jste stál. Čím je Vám blízké, nikdy jste ani na chvíli neuvažoval o tom , že odejdete…?</p> <p> Ne. Ale napadá mě, jestli by nebylo lepší skončit, když jsme na vrcholu, a ne, až budeme spíše k politování. Na to zatím nikdo neslyší, a já také ne. Pořád mě to na jevišti baví. Dokud to půjde, tak tam budeme, a je na jiných, aby nám řekli: už toho nechte, už to není ono. Zatím to nikdo neřekl. </p> <p>Nedávno mi v jednom rozhovoru řekl Jiří Mach, ředitel muzea v Dobrušce, že si se synem pouštěli Cimrmany místo večerníčku. To potěší, že?</p> <p> To víte, že ano. Těší nás také, že už na nás chodí třetí generace a roste a zajímá se i čtvrtá. Osmileté či desetileté děti umějí mnoho z našich her nazpaměť, chodí za námi, chtějí se s námi fotit. To pochopitelně těší, ale hlídáme se, abychom nepropadli pýše a nenamluvili si, že jsme snad právě my zbaštili všechnu moudrost světa. </p> <p>Jak jste se vyrovnal s ženskými postavami, které běžně hrajete v Divadle Járy Cimrmana?</p> <p> Ženská, jak řekl Cimrman, není žádný problém… Horší je zahrát muže. </p> <p>Ponorková nemoc u vás v divadle neexistuje?</p> <p> Ne, řekl bych, že ne. Určitě byly nějaké spory, ale ty patří k životu. Vždycky jsme věděli, že důležité je být a nerozpadat se. A tomu se podřídilo všechno ostatní. </p> <p>Zajdete i do jiného divadla?</p> <p> Docházel bych rád, ale z nedostatku času se mi to málokdy daří, zvlášť v Praze. Ale syn hraje v Klicperově divadle v Hradci Králové, tak tam jezdíme častěji. A několikrát mě na svá představení pozval Stanislav Zindulka (rodem z Jilemnice), a protože se znám s Václavem Markem (pochází od Jaroměře), který má malý swingový orchestr Blue Star, tak v září půjdeme s manželkou do Divadla Na Vinohradech na představení o Karlu Hašlerovi. Blue Star v něm hraje. </p> <p>Co Vás zaujalo v poslední době?</p> <p> Zrovna ten Zindulka. Krásné dvě věci. Zaprvé v Činoherním klubu rakouská hra Moje strašidlo, velmi k zamyšlení, a v Rokoku americká Návštěvy u pana Greena. Obě se mi moc líbily.</p> <p>Sám jste si zahrál i v pár vyloženě diváckých filmech jako Jáchyme, hoď ho do stroje!, Na samotě u lesa nebo Nejistá sezóna. Díváte se na ně i dnes, když je v televizi reprízují?</p> <p> Když je dávají a jsem zrovna doma, tak mrknu. Ale nemluvil bych o tom, že jsem tam hrál, tam jsem prostě ukázal obličej, to je vše. Filmařina není pro mě. Tam se pořád jen všechno zkouší a opakuje, herec potí krev a pak se vezme možná sedmý nebo sedmnáctý pokus, který je jenom někdy snad lepší než ty předchozí. Tak mi to připadá, ale ovšem – zažil jsem to jen párkrát jako z rychlíku. Filmovou tvorbu moc nesleduji. Jediné, na čem jsem letos byl v kině, je dokumentární film o prokurátorovi minulého režimu Karlu Vašovi režiséra Pavla Palečka. Vaš svým postojem, spíš sebeobhajobou před kamerou dával najevo, že někdo je opravdu nepoučitelný. </p> <p>Jste také autorem scénáře k filmové komedii Stůj, nebo se netrefím! Kde jste v tomhle případě čerpal inspiraci?</p> <p> K tomu jsem se dostal jako slepý k houslím. V rozhlasové redakci jsem měl staršího kolegu Jirku Šebánka, který je duchovním otcem našeho divadla a který kdysi napsal povídku o ztraceném a utajeném tanku. Usoudil, že by z toho mohl být veselý film, a tak mě přizval ke spolupráci. S výsledkem na plátně jsme ale nebyli spokojeni. </p> <p>Spoustu věcí jste vymyslel v autorském tandemu. Je lepší, když se tvoří ve dvou?</p> <p> Ze začátku ano, protože to v době našich autorských začátků bylo jednodušší. Byli jsme otřeseni dobou, existenční nejistotou, takže dělat ve dvou (se Zdeňkem Svěrákem a Jirkou Šebánkem pro televizi) bylo schůdnější a příjemnější. Jde to ale pomaleji, protože co se líbí jednomu, druhému se líbit nemusí. Takže zkoušíte formulaci nebo situační nápady, abyste se oba shodli, aby to oběma vyhovovalo a nikdo se necítil znásilněn. Teď na stará kolena už píšu raději sám. </p> <p>Svého času jste napsal scénáře pro Helenu Vondráčkovou, byly to pořady Dům pro Helenu nebo TV film H jako Helena. To byla práce na zakázku?</p> <p> Ano. Ale jako scénárista se hlásím jen k tomu prvnímu, k Domu pro Helenu. To bylo zajímavé. S tím přišel režisér Vítek Hrubín, syn básníka Františka Hrubína, to bylo na přelomu 70. a 80. let, že by Helena Vondráčková nebyla proti, kdybychom pro ni připravili cyklus televizních pořadů. Jako před časem byla třeba Píseň pro Rudolfa III. Takže se natočil jeden díl – Dům pro Helenu, který se docela povedl, měl jsem tam i dvě svoje písničky. Napsali jsme i druhý díl, jenže soudružka Balášová, jedna z tehdejších televizních šéfů, nám to zatrhla, nevím už proč. Ale tehdy stačilo málo (třeba chtít ukázat boží muka nebo faráře), a byl konec. </p> <p>Spolu se Zdeňkem Svěrákem jste napsali také hudební muzikál Příliš krásná dívka, kde opět hrála a zpívala hlavní roli Helena Vondráčková. Jak skončilo toto původní dílko, které mělo na obrazovkách úspěšnou premiéru v roce 1973?</p> <p> Napsali jsme dokonce tři takové drobnosti, ale tahle první byla nejlepší a H.V. v ní hrála hlavní roli. Přes hudebního skladatele Zdeňka Petra jsem se seznámil s Vladimírem Dvořákem, vedoucím dramaturgem zábavy, a dohodli jsme se, že nějaký muzikálek zkusíme. Zdeněk Petr napsal pěknou muziku, všecko bylo fajn. Kromě Heleny tam hrál Miloš Kopecký, Václav Neckář, Milan Drobný a další. Jenomže to bylo v době, kdy den po televizní premiéře byly v Hradci Králové dožínky a soudruh prezident Husák se tam (i když nejmenoval) právě do našeho filmečku trefil s tím, že společnost teď nezajímají milostné problémy vysokoškoláků, důležitější že je boj o zrno. A víte, co udělala televize? Radši to tam pro jistotu hned smazali. To mě dodneška opravdu mrzí. Jinak vím, že si nikdo nemůžeme dělat nárok na trvalý život kdejaké milostné komedie, ty se nepíšou pro dějiny. Ono se ovšem pro dějiny nedá psát nic. Čas sám rozhodne, co bude lidi zajímat ještě po letech. </p> <p>Jaká byla spolupráce třeba s hudebním skladatelem Zdeňkem Petrem?</p> <p> To byl vynikající člověk a kamarád. Naučil mě řemeslu. Zaprvé Luboš Sluka, opočenský rodák, zadruhé Petr a do třetice Miloslav Ducháč, swingař. Ti mě učili, jak se má psát text, aby se nehádal s hudbou. To dnes bohužel málokdo dodržuje. Ani se to nevyžaduje. Ale jsem si jist, že každá svoboda má mít své hranice. </p> <p>Sledoval jste v té době naši populární hudbu, co se Vám tenkrát líbilo?</p> <p> Odjakživa jsem měl rád swing. Po dechovce, kterou jsem se odkojoval v dětství, přišel na řadu Karel Vlach. Ten vládl taneční hudbě v mých dorosteneckých letech, to byla moje muzika. A dodneška je. Zbožňoval jsem Rudolfa Cortése, a když jsem se seznámil s jeho dcerou Dášou, která je také zpěvačkou, tak jsem byl šťastný jako blecha. Ale to už je pryč, to je dávno.</p> <p>Na kterou práci vzpomínáte s radostí ještě dnes po létech?</p> <p> Vzpomínám rád na všechno, co se povedlo. Nejlepší ale je psát si knížky, protože tam jsem odpovědný jen sám za sebe, zatímco všecko ostatní jsou výkony kolektivní a při nich musí člověk chtěnechtě dělat kompromisy nebo se přizpůsobovat jiným. Největší radost mám, že se mi podařilo napsat a vydat i pár věcí prózou. To jsem vždycky chtěl, i když jsem s tím začal pozdě.</p> <p>Co nového chystáte?</p> <p> Mám rozepsanou knížku povídek, ale dokud není na světě, tak nechci být konkrétní, v tom jsem pověrčivý. Ještě chystám jednu rozhlasovou pohádku. Společenská objednávka jde dnes hlavně po lehkých neproblémových věcech. Přitom je hodně vážných témat. Jenže v mém věku už se mi nechce psát takzvaně do šuplíku a pak marně shánět nakladatele. Svět se pořád mění, jeho nové problémy ať už řeší raději mladí. A po svém způsobu. </p> <p>Jak jste odpočíval o prázdninách?</p> <p> Moc ne. Ale když nehraju divadlo, mám volné večery, můžu si číst nebo můžu jít brzy spát, to jsem letos často dělal. Jinak jsem pořád něco psal. A protože můj pravidelný pořad o knihách v Country prázdniny nemá, tak jsem jezdil každých čtrnáct dní do Prahy natáčet. To patří k profesi, nestěžuju si, baví mě to. </p> <p>VIZITKA<br />
Miloň ĆEPELKA<br />
nar. 1936 v Pohoří<br />
Herec, scenárista, textař, prozaik, básník, moderátor</p> <p>Básnické sbírky:<br />
Když se dnes nevrátím, Pět nocí k úplňku, Abeceda lásky, Dvě básně o smrti, Bdění ve zvěrokruhu, Mandel sonetů, Jen ještě jednou, Deník haiku, Deník haiku 2, Druhý mandel sonetů.</p> <p>Prózy:<br />
Poklesky rozverné snoubenky, Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví, Bezdětný otec a syn, Svědectví inspektora Toufara a jiné povídky.</p>