Články a komentáře

<p>MNICHOVO HRADIŠTĚ: Město, na jehož území žije přes 8 tisíc obyvatel, se může pochlubit bohatou nabídkou kulturních aktivit. Většina se jich odehrává pod křídly Klubu s.r.o., Muzea města Mnichovo Hradiště a Městské knihovny. Zdejší zámek spojený s rodem Valdštejnů láká nejen místní, ale také zájemce o historii od nás i ze zahraničí.</p> <p>Nahlédnutí do historie města</p> <p>První písemná zmínka o Mnichově Hradišti pochází z roku 1279. V 15. století byla na ostrohu nad řekou Jizerou vybudována středověká tvrz, kterou Václav Budovec z Budova změnil na renesanční dvoukřídlou budovu. Její přestavbou v letech 1697 – 1703 vznikl barokní zámek. Většina domů ve městě byla původně dřevěných, první zděné budovy pocházejí až z 18. století. Druhá polovina 18. a první polovina 19. století se nesly ve znamení rozvoje nové výstavby. Nástup průmyslu s sebou přinesl stavbu cukrovaru, velké textilní továrny a v 2. polovině 20. století vybudování velké automobilky LIAZ.</p> <p>Památky – doklad bohaté minulosti</p> <p>Za velkorysou barokní přestavbou zámku stojí Arnošt z Valdštejna. Za něho byl zámek zmodernizován, zvýšen o jedno patro, proběhla stavba další části zámecké budovy, následovaly konírny, sala terrena a oranžérie. Původní bohatá výzdoba interiérů se nezachovala, stala se zřejmě obětí požárů v roce 1724. Renesanční strop jídelny z 80. let 16. století byl přenesen ze zámku v Dobrovici v roce 1872, sbírky obohatila i valdštejnská knihovna přestěhovaná z duchcovského zámku.<br />
Na zámeckou zahradu navazuje areál bývalého kláštera kapucínů založený v roce 1690. Jeho součástí je kostel sv. Tří králů a kaple sv. Anny, ve které se nachází náhrobek Albrechta z Valdštejna, přenesený sem v roce 1785 z Valdic. Původně gotický kostel sv. Jakuba Většího, z doby založení města, byl nově postaven v letech 1726 – 1727 v barokním slohu.<br />
V Mnichově Hradišti žila zřejmě od 2. poloviny 15. století židovská komunita. Po roce 1970 byly zbořeny nejcennější domy ghetta, zachována zůstala asi čtvrtina původních objektů. Synagoga byla zbořena v roce 1942, hřbitov se přeměnil na park v letech 1983 – 1984. Barokní radnice, postavená v letech 1770 až 1771, prošla v roce 1895 novorenesanční přestavbou. Barokní, empírové a klasicistní domy, postsecesní budova spořitelny – dílo architekta Františka Jandy se staly důvodem k vyhlášení jádra města v roce 1994 památkovou zónou.</p> <p>Historie a současnost Klubu s.r.o.</p> <p>V prosinci 1962 byl ustaven „Klub pracujících (dále jen Klub, na na jehož vzniku se podílelo vedení závodů a odborové organizace LIAZ, Severka, Komunální služby a město Mnichovo Hradiště. Zařízení navázalo na činnost Osvětové besedy. Veškeré hrazení výdajů na kulturně výchovnou činnost tak převzaly průmyslové závody v Mnichově Hradišti. Klub měl sídlo na Městském národním výboru, v prostorách divadelní šatny, pak přesídlil do budovy základní umělecké školy. K zakládajícím podnikům se přidaly další – Státní statky, Cukrovar, Dřevařské závody, Okresní správa silnic, Fruta, Jednota a Základní organizace Revolučního odborového hnutí Československých drah v Mnichově Hradišti. Klub se opět stěhoval, a to do objektu spořitelny. Poté město Klubu darovalo bezplatně objekt bývalého soudu, hlavním zřizovatelem se stal Závodní klub Revolučního odborového hnutí podniku LIAZ, který hradil činnost Klubu z Fondu kulturních a sociálních potřeb, a technický provoz platil závod LIAZ. Krajská odborová organizace uhradila přestavbu nové budovy, a tak se stala tato budova stánkem kultury revolučního odborového hnutí (ROH) ve městě.<br />
Slavnostní otevření objektu proběhlo v květnu 1975. O činnost se starali čtyři pracovníci, které platil podnik LIAZ.<br />
V roce 1979 nastoupil do funkce ředitele Sdruženého závodního klubu J. Flanderka. V listopadu 1989 se stal Klub přes zákaz stranických složek centrem revolučního dění – ozvučoval mítinky na náměstí, v divadle a na sále Klubu. Po roce 1989 odborové organizace opouští palubu a činnost Klubu se stále více váže na město Mnichovo Hradiště, ale zřizovatelem stále zůstává LIAZ. Nové zákony s sebou přinesly potřebu transformace. V červnu 1993 se transformuje na Klub s.r.o. Společníky jsou Město Mnichovo Hradiště, odborový svaz LIAZ a fyzická osoba J. Flanderka. Zrekonstruovaná budova se opět stává majetkem města, stejně jako veškerý nemovitý majetek. Klub pracuje jako obchodní organizace a dotace poskytuje město. Po několika letech končí činnost LIAZ, prodává své podíly městu, které má tak dvě třetiny a fyzická osoba J. Flanderka jednu třetinu. V červnu 2011 přechází do vlastnictví města budova kina, stává se součástí Klubu, a k témuž datu se město stává jediným společníkem. Pod Klub tak spadají další dvě budovy, a to divadlo zrekonstruované v roce 1995 a kino.</p> <p>Zájmové organizace</p> <p>Před rokem 1989 působila ve městě dvacítka souborů – zejména divadelních, tanečních a hudebních. Některé z nich existují dodnes. Občanské sdružení Dětský pěvecký sbor Zvonky byl založen v roce 1987. Původně působil pod Klubem, od roku 1987 pod zdejší základní uměleckou školou. Sdružuje stovku dětí, má dvě přípravná oddělení – Koťata a Zvonečky. Soubor má za sebou řadu úspěšných vystoupení u nás i v zahraničí. Ochotnický divadelní soubor Tyl, občanské sdružení, oslaví v příštím roce 180 let od svého založení. Dnes má přes dvacítku členů a aktuálně hraje dvě hry – Dědeček aneb Musíme tam všichni a Teta z Bruselu. v V roce 1896 byla založena Baráčnická obec. Při ní působí občanské sdružení Tradice Pojizeří, které vzniklo v roce 2010 a je představováno nejen krojovaným sborem Tetičky Krákorky. Nyní zní celý název této organizace Občanské sdružení Tradice Pojizeří – Obec Baráčníků. Dále ve městě působí např. Esperantský klub nebo Spolek rodáků a přátel Mnichova Hradiště a okolí. Většinou jde o občanská sdružení, která úzce spolupracují s městem.</p> <p>Řeč čísel</p> <p>V divadle se v roce 2011 uskutečnilo osm abonentních divadelních představení, osm abonentních koncertů, pět dětských představení, sedm akcí mimo předplatné a deset pronájmů.<br />
V Klubu proběhlo tentýž rok patnáct prodejních a osm předváděcích akcí, deset zasedání zastupitelstva, čtrnáct dalších pronájmů na schůze různých organizací, osm lekcí pokračovacích tanečních, deset lekcí klasických tanečních, tři dlouhodobé pronájmy. Kino odehrálo 221 filmových představení, uskutečnily se 4 pronájmy (např. na divadelní představení pro školy), 5 školních akcí. Průměrná cena vstupenky činila 70 Kč, největší zájem byl o filmy Lidice, Muži v naději a Auita 2. Město uvažuje o digitalizaci kina, uspořádalo mezi občany anketu na toto téma, ale definitivní rozhodnutí dosud nebylo uskutečněno.</p> <p>Městské muzeum</p> <p>Jeho počátky spadají do 90. let 19. století a to do doby přípravy národopisné výstavy konané v Praze. V roce 1892 byl ve městě ustaven okresní odbor Národopisné výstavy československé, v jeho čele stál tehdejší okresní starosta a říšský poslanec Josef Dürich. Odbor se v roce 1894 proměnil na Spolek okresního muzea v Mnichově Hradišti. Zabýval se shromažďováním předmětů a materiálů, které byly vystaveny v březnu 1895 v místní škole a to ještě před jejich odesláním na pražskou výstavu. Získané předměty se staly základem muzejních sbírek, které byly umístěny nejprve na radnici a poté ve 2. patře zámku. V současnosti tvoří sbírkový fond kolem 20 tisíc předmětů, nejvíce jsou zastoupeny národopisné sbírky, knihy, archiválie, archeologické sbírky, numizmatika, lékárna a její vybavení. Dnes muzeum sídlí stále v pronajatých prostorách na zámku a je organizační složkou města. Kromě stálých expozic nabízí každoročně několik výstav historického nebo výtvarného zaměření. V loňském roce zavítalo do muzea přes dva tisíce návštěvníků.</p> <p>Městská knihovna</p> <p>„Historie knihovny, podle písemných záznamů v městských kronikách, zasahuje do roku 1880, kdy byl ustaven spolek Čtenářská beseda, a v roce 1920 byl pověřen funkcí obecní knihovny. Původní knihovna sídlila v radnici pod věží, poté několikrát změnila své působiště, až se usadila v budově bývalé Občanské záložny. V roce 1951 se obecní knihovna změnila na Okresní lidovou knihovnu, v roce 1960 na Městskou lidovou knihovnu. Do roku 1996 měla regionální působnost a starala se o 19 obecních knihoven v regionu. Dnes je Městská knihovna organizační složkou města, od roku 2000 v ní byl zřízen internet, o rok později začal fungovat automatický výpůjční systém Clavius, od letošního roku nabízí knihovna bezdrátové připojení na internet. Knihovna má dvě půjčovny – pro dětské a dospělé čtenáře, společnou čítárnu s miniaturním koutkem pro malé návštěvníky a prostor pro práci na počítači. Má jednu pobočku a to v místní části Dneboh. Knihovní fond má dnes 22 972 svazků, knihovna odebírá 26 titulů periodik, z 1105 čtenářů je 354 dětí, vloni se uskutečnilo 35 587 výpůjček. Procentuálně využívá služeb knihovny 13,5% obyvatel města. Samozřejmostí je pořádání informativních lekcí a exkurzí, a to pro žáky mateřských i základních škol a gymnázia, připojují se nabídkové regálky knih, regálky k literárním a jiným významným výročím, tematické čtení – na dovolenou, velikonoční nebo vánoční inspirace atd. Knihovna se také zapojuje do celostátních akcí týkajících se knih a literatury.</p> <p>Státní zámek</p> <p>Je ve správě Národního památkového ústavu, územně odborného pracoviště středních Čech sídlícího v Praze. Zámecké interiéry podávají obraz o životě šlechty v období 18. století. Návštěvníci si také mohou prohlédnout divadlo vzniklé koncem 18. století v původním hlavním zámeckém sále nebo lapidárium umístěné v kostele sv. Tří králů. Pro děti je připravena speciální dětská prohlídka prezentující pohádkový příběh o dvou zakletých rytířích a majiteli zámku Vincenci z Valdštejna. Součástí zámeckého areálu je bývalý kapucínský klášter, pronajatý obecně prospěšné společnosti Fokus Mladá Boleslav, která se stará o pracovní rehabilitaci psychicky nemocných klientů.</p>

<p>Zatímco letošní mikulášské období opět dětem přinášelo nadějné očekávání, trochu strachu mnohde i slzičky, řady kronikářů však opustila v nemocniční péči vpravdě legendární postava. Jím byl Miroslav Sígl (1926 – 6. 12. 2012) – redaktor, spisovatel a dlouholetý kronikář v Obříství na Mělnicku.</p> <p>O rozsahu jeho kronikaření svědčí skutečnost, že desítku jednotně svázaných a nadepsaných kronik jen s námahou pozvedl, což připomíná jeho pohlednice textem i slovem. Celý život se sice řídil sloganem Mysli globálně, ale jednej lokálně, i když je mohl prezentovat až posledních dvacet let. Zrovna tak jako své politické přesvědčení a vztah k T. G. Masarykovi. </p> <p>Nejedna trampota v zaměstnání </p> <p> Po studiích na obchodní akademii a vysoké škole působil od r. 1945 v redakci Mladé fronty, odkud byl propuštěn z politických důvodů v roce 1951. Jako červená niť se vinula kádrovým profilem zaměstnavatelů jeho demokratické smýšlení, pro které musel opustit Hospodářské noviny. Tam pracoval v letech (1957 – 1965). Pouze krátkou dobu pak působil v televizi, dále v Mediažurnále, v ČASu (Časopis Masarykova demokratického hnutí). V památném roce 1968 se podílel na vzniku Svobodného vysílače. Kvůli tomu nesměl v dobách normalizace publikovat. Našel však uplatnění jako rešeršér ve Strojírenském informačním ústavu. Odtud byl však pro šíření samizdatových Lidových novin propuštěn. Zřejmě mu byla přičtena také činnost v Klubu novinářů s názvem Pražské jaro. Konečně po roce 1989 pominulo politické pronásledování, a záhy se stal spoluzakladatelem Syndikátu novinářů i Klubu novinářů Pražské jaro 1968. </p> <p>Knižní tvorba </p> <p>Přes všechny vyčerpávající strasti však nezatrpkl. Nastal čas,kdy mohl svobodně psát a vydávat knižně. Z dlouhé řady si připomeňme pár jeho titulů: Generace 45, Na vlně 490 metrů (o r. 1968), Osobnosti a osudy obce (Obříství 1290 – 2010), Co víme o smrti, Almanach čas. A nejen pro obec novinářskou vznikl Síglovo dílo s názvem Kdo byl a kdo je kdo? </p> <p>Výborný řečník </p> <p>V únoru letošního roku mohli účastníci konference kronikářů na Výstavišti v Lysé nad Labem obdivovat jeho diskuzní vstup, k němuž jsem ho vyzval. Ve svých osmašedesáti letech by se lehce obešel bez mikrofonu. Tak měl silný a melodický hlas! Ale také obsahem připoutal pozornost. Kritickými výroky vůči těm, kteří v čele institucí neprojevili zájem o písemné pozůstalostní bohatství takových velikánů, jako byl například tvůrčí televizní pracovník, scénárista, herec či jazykový poradce Karel Pech (1917 – 2006). Ten své paměti napsal rukou na 3000 stran. Chybělo přepsání do počítačové podoby, bez níž žádné nakladatelství už dlouho rukopis nepřijme, proto také zatím nevyšly. Tato slova M. Sígl doslova zahřímal se zvláštním leskem v očích, kterým gradoval podobně vyznívající předcházející příběhy autorů, fotografů, ale na druhé straně neznalců počítače.<br />
V závěru připomněl základní pravidla, jak má autor nakládat s pozůstalostí. </p> <p>Zapojení škol </p> <p> M. Sígl svým nečekaným odchodem opustil mimo jiné akci s názvem Masaryk do škol, letos již 5. ročník. Vyhlásilo ji Masarykovo demokratické hnutí, u jehož zrodu také stál. Výjimečnost soutěže spočívala v oslovení škol se slovem 1. prezidenta v názvu. Tedy ZŠ TGM, Gymnázium TGM v …, Účelem kroužku bylo, aby si žáci a studenti dobrovolně prohloubili povrchní a lehce zapomenutelné školní vědomosti o této postavě. Následovalo vybídnutí k dobrovolné možnosti získat v archivech, muzeích či v kronikách pro ně dosud neznámé zajímavosti. M. Sígl se akcí zúčastňoval a internetově je zveřejňoval včetně jmen účastníků a jejich „učitelského doprovodu“. Jinou pozoruhodností se stala přikazovací absence ministerstva školství na vznik kroužků. Leckdy pak vzniklo zajímavé vyprávění – cituji: Prostějovský černý pátek 1953 = svržení Masarykovy sochy před radnicí, ale i nezávíděníhodné následky pro ty, kteří měli odlišné názory.<br /> Letošní vavříny z badatelského pátrání putovaly na Třebíčsko, školám v Opavě, gymnáziu v Příboru, školám na Kladensku, Milevsku, Plzni. Podle M. Sígla se stala potěšitelným přítomnost zástupců MŠMT, České školní inspekce a ministerstva financí. Také už se našla finanční podpora, a to kvůli výsledkům a vkladu do budoucna. Naskýtá se jen otázka, kdo pozvedne fangli k dalšímu působení Kroužků TGM? </p> <p>Co dodat<br />
Nakonec trochu soukromí ze života M. Sígla. V roce 2002 mu velká voda odnesla „bez náhrady“ dům v Obříství. M. Sígl odešel do Prahy. Začal spolupracovat také s kronikáři nejen v MČ 10. Samotný Mělník ocenil celoživotní tvorbu k jeho 85. narozeninám Zlatým denárem kněžny Emy. Na rozdíl od řady vrstevníků se stal M. Sígl přítelem a spolupracovníkem moderní počítačové techniky. Byl ženatý, měl tři děti, šest vnoučat a čtyři pravnučky.<br /> Od vzniku Sdružení kronikářů Čech, Moravy a Slezska, kdy jsem ho poznal, jsem si M. Sígla vážil, ale také čerpal náměty z jeho tvorby.</p>

<p>ČR: VÁNOCE S NAŠÍM JEŽÍŠKEM – pro všechny, kteří jsou pro zachování našich tradic je určen projekt NÁŠ JEŽÍŠEK. Co je cílem projektu, co nás vedlo k tomu, abychom se zamysleli nad našimi tradicemi a hlavně je pomáhali udržovat! Přečtěte si následující řádky, ve kterých autor projektu pan Děpold Czernin oslovuje příznivce našeho Ježíška a zve je i na facebookové stranky projektu.</p> <p>Vánoce a jejich atmosféra je mnohokrát vykreslena v knihách a přinášejí nám je nejen tradiční Ladovy obrázky. Zasněžené kopce, vesnice a města nejsou nositeli této atmosféry, jen ji doplňují. Vánoční atmosféru vytváří každý z nás svým pojetím, svou činností, různými zvyky a jejich udržováním. To vše lze dnes shrnout do pojmu tradiční pojetí Vánoc.</p> <p>K vánočním tradicím u nás patří mnoho lidových zvyků, tradiční pokrmy, dlouhou dobu již také vánoční stromeček a dárky, ale stále i zpěv koled a Betlém s jesličkami, v nichž leží právě narozený Ježíšek. Prapůvodní dar lidem, který stojí za tímto křesťanským svátkem v našem českém i evropském pojetí.<br /> Z obdarování lidu Božím dítětem vychází i tradice dárků pod stromečkem, která je dnes asi pro většinu lidí hlavním nositelem Vánoc. Proto v našich krajích nosí dárky Ježíšek!</p> <p>Tradice neznamená ustrnutí na navyklém pojetí. Tradici lze rozvíjet a posunovat dále. Nelze ji však překrucovat, a je smutné když je tradice potlačována a ničena čímkoliv cizorodým. Dochází tím totiž k porušení harmonické atmosféry, kterou od Vánoc očekáváme a kterou bychom si měli přenést z Vánoc i dále do každodenního života.</p> <p>Vánoční harmonii však v posledních desetiletích narušují cizorodí „dárkonoši“. Prvním porušením byl režimem direktivně nařízený „děda Mráz“, v současnosti je harmonie Vánoc porušována protěžováním Santa Clause celosvětovou vánoční reklamou nadnárodních firem. V obou případech jde skutečně o potlačování místní vánoční tradice. Souhlas s tímto globálním trendem znamená její postupný zánik a ztrátu jisté vánoční jedinečnosti. To si správně uvědomují organizátoři různých aktivit zaměřených v současnosti proti Santovi, který okupuje reklamní spoty, mnohé obchody a dokonce již také některé domácnosti. Petice ukazují sílu volání proti těmto trendům. Pojetí vánočních svátků však nelze nařídit ani jednotlivcům, ani obchodním společnostem, a to ani ve jménu ochrany tradice. Nelze tedy očekávat jakékoliv řešení pouze vznášením požadavků. </p> <p>To si uvědomuje autor aktivity „Náš Ježíšek“ Děpold Czernin a ke svému projektu říká: „Tradice je něco co je potřeba ochraňovat a rozvíjet, vždyť ona sama má daleko větší sílu než petice a protesty. Věříme, že dárky nosí Ježíšek, a je to naše tradice. Zachovávejme ji tedy a Ježíška vyšleme ze svých srdcí i do světa a společenské komunikace.“</p> <p>V dnešní situaci náš Ježíšek nadále nosí dárky a lidé u stromečku i Betlému zpívají či poslouchají staré koledy navzdory reklamním rozpočtům na vánoční komunikaci s postavičkou Santa Clause. V prožívání Vánoc to však zanechává stopu, tradice se rozchází s tím, co na nás vykukuje z televizních obrazovek, billboardů i adventních kalendářů. Autor projektu však říká, že to tak nemusí zůstat: „Vždyť když má Ježíšek moc přinést dárky pod stromeček, jistě nezůstane o Vánocích jen ležet v jesličkách a poslouchat koledy z vděčných úst od stromečků. Je jisté, že Ježíšek nemá potřebu vyhánět Santa Clause, ať si nosí dárky dále svým příznivcům. Má však svou moc ukázat se a prozradit část své tajemné vánoční moci. Má moc ukázat se jako král lidských srdcí, který nás inspiruje ke společné radosti, vzájemné lásce a touze udělat blízkým i potřebným radost dárkem. Stačí mu pomoci a neschovávat ho před současným světem, obhájit jeho místo před cizorodými vánočními postavami.“</p> <p>Podle projektu má „Náš Ježíšek“ moc i ve světě moderní komunikace se vrátit, s naší pomocí vystoupit z neznáma a být tím, kdo kraluje nejen našim srdcím, ale i celým Vánocům v naší zemi uprostřed Evropy.<br /> Jeho podoba krále je tu s námi již po staletí a přišel k nám jako dar. Je tedy zcela a jistě náš.<br /> A je na nás, abychom našeho Ježíška postavili do středu Vánoc v naší zemi a nechali ho nosit dárky nejen pod stromeček a nejen do našich srdcí, ale i v celé společnosti. Teprve tak pochopí velké společnosti, že v naší zemi o Vánocích uspěje jedině ten, kdo svěří dárky Ježíškovi.</p> <p>Prožívání Vánoc a Adventu se tím vrátí ke své harmonii a krásná atmosféra v srdci Evropy se stane jedinečným zážitkem.</p> <p>Záštitu nad projektem Náš Ježíšek převzal kardinál Dominik Duka.</p> <p>Náš Ježíšek zve své příznivce na facebookove stránky http://www.facebook.com/nasJezisek?….</p>

<p>PRAHA: Místní kultura zpravidla nezveřejňuje vyloženě špatné zprávy. Teď ale k takové situaci nevyhnutelně dochází. Nečekaně totiž zemřel Miroslav Sígl, ač ve věku pokročilejším, společensky aktivní a v duchu lokálního patriotismu příkladný člověk. V řádcích níže na něj vzpomíná jeho mladý kolega, kronikář Prahy 10, Michal Ezechel. Ani Místní kultuře není M. Sígl neznámou osobností; zveřejnili jsme nejeden jeho text. Byl též aktivním spolupracovníkem portálu Čítárny, jeho články najdete v Pozitivních novinách a v dalších médiích.</p> <p>5. prosince 2012 zemřel ve věku 86 let po těžké operaci novinář, spisovatel, básník a kronikář Miroslav Sígl. Narodil se v obci Obříství v okrese Mělník a celý život měl k tomuto kraji krásný vztah. Od roku 1997 zde působil jako kronikář. Tuto činnost ukončil v roce 2002, kdy přišel při srpnové povodni o rodný dům. Tehdy se definitivně přestěhoval do Prahy 10 – Malešic, kde žil od roku 1981. Ani v Praze na Mělnicko nezapomněl, o čemž svědčí řada příspěvků do místního tisku. Vrcholem byla jeho kniha Kdo byl a je kdo na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku, která vyšla v roce 2007.<br />
Svůj zájem projevil i o Prahu 10, kde v roce 1991 stál u zrodu „desítkových“ novin P 10, dnes novin Praha 10. I v dalších letech sledoval dění v naší městské části, což potvrzuje i jeho vystoupení na zasedání Zastupitelstva městské části Praha 10 dne 5. listopadu 2012, kdy zkritizoval výstavbu areálu ByTy Malešice.<br />
Poprvé jsem se s panem Miroslavem Síglem setkal již v roce 2005, kdy pozitivně zareagoval na skutečnost, že má Praha 10 kronikáře. Snažil se mi vždy pomáhat v mé práci a kdykoliv jsem cokoliv potřeboval, tak mi neváhal pomoci. Například jsme spolu procestovali Malešice (část Prahy 10), kde mi jako místní patriot ukazoval zajímavá místa a k tomu poutavě vyprávěl o této lokalitě.<br />
Měl jsem to štěstí, že jsme se ještě mnohokráte setkali. Vždy jsem obdivoval jeho píli a pracovitost. Vše co dělal, dělal důsledně a s láskou. Na druhou stranu byl pevný ve svých názorech a neváhal vystoupit s kritikou, pokud cítil, že se někde děje nějaká špatnost. Své názory publikoval v knihách, novinách, na internetu, pravidelně se účastnil setkání kronikářů v Lysé nad Labem. Když jsem s ním naposledy mluvil, chystal se na složitou operaci. Přesto byl plný elánu a plánoval další věci. Bohužel vše dopadlo jinak. Je smutná skutečnost, že Miroslav Sígl už další článek nenapíše a ani nevystoupí na příštím setkání kronikářů … </p> <p>Miroslav Sígl se narodil 25. září 1926 v Obříství v okrese Mělník. Absolvoval Obchodní akademii v Praze – Karlíně a Vysokou školu politickou v Praze. Za 2. světové války byl iniciátorem ilegální organizace Masarykova kulturní generace. Jako redaktor působil v v Mladé frontě od roku 1945 do roku 1951, kdy musel z politických důvodů odejít. Vyučil se tedy soustružníkem v Letově. V roce 1957 patřil k zakladatelům týdeníku Hospodářské noviny, kde se zabýval ekonomickou problematikou. V letech 1965 až 1968 byl šéfdramaturgem ekonomických pořadů Televizních novin v Československé televizi, krátce pracoval v ČTK, ale i odsud musel odejít pro svou činnost v období Pražského jara. V srpnu roku 1968 se M. Sígl jako jeden z vedoucích pracovníků redakce Televizních novin významně podílel na vzniku a provozu rozhlasového Svobodného vysílače v Tesle Hloubětín, odkud rozhlas vysílal se známým heslem Jsme s vámi, buďte s námi! Následně byl referentem VTEI ve strojírenském ústavu. Od roku 1971 nemohl publikovat. Po „sametové revoluci“ byl členem správní rady a spoluzakladatelem Syndikátu novinářů České republiky, řídil po dva roky jeho časopis Mediažurnál, působil v bulletinu Klubu novinářů pražského jara.<br />
Roku 1991 spoluzakládal noviny P 10 a v roce 1993 časopis Inovační podnikání, v obou pak působil jako redaktor. V letech 1997 až 2002 pracoval jako kronikář ve své rodné obci Obříství, kde se zapojoval i do místního kulturního a osvětového dění, přispíval do mělnického regionálního tisku.<br /> Miroslav Sígl napsal stovky článků (např. do CzechFolks.com, Pozitivních noviny, Neviditelného psa), vysokoškolskou učebnici Organizace a metody redakční práce, slovník Nová soustava řízení. Byl autorem 11 básnických sbírek (např. Co jsem měl na srdci nebo Ze šuplíku). Napsal 25 knih, z toho tři jsou e-book. Jedná se především o literaturu faktu, encyklopedie a populárně naučnou literaturu. Jsou to např. tato díla: Na vlně 490 metrů, Generace 45 (uspořádal ji s panem J. Hořcem), Osobnosti a osudy obce (Obříství 1290 – 2000), Kdo byl Jaroslav Diblík, encyklopedie Co víme o smrti, Kdo byl a je kdo na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku, Události, pravdy, zrady a nadějí, Události totality, svobody a demokracie. Jeho poslední prací byla Srpnová povodeň 2002 po deseti letech, která se dá dohledat na doméně http://msigl-povoden2002.pageflip.cz. Za své dílo byl několikrát oceněn.</p> <p>Poslední rozloučení s Miroslavem Síglem se uskuteční 14. prosince 2012 v kostele sv. Václava na Vinohradském hřbitově ve 12:00 hodin. </p> <p>Michal Ezechel<br />
kronikář Prahy 10</p>

<p>PŘÍBOR: Jedno z nejstarších severomoravských měst, bývá s drtivou převahou vnímáno výhradně jako rodiště slavného otce psychoanalýzy Sigmunda Freuda, a to jak ze strany jeho tuzemských návštěvníků, tak především ze strany návštěvníků zahraničních. Díky doposud málo úpravnému zevnějšku samotného centra města, jehož náměstí je po tomto světově proslulém rodáku také pojmenováno, snadno přehlédneme jeho další dominanty – renesanční měšťanské domy.</p> <p>Právě tyto stavby, které stály u samotného zrodu tohoto dříve významného hospodářského, duchovního i vzdělanostního střediska celého okolního regionu, poukazují na jeho skutečnou starobylost. V jediném z nich se v jeho někdejším obývání vystřídala řada vlivných postav někdejší éry čilého rozkvětu města, jakou byla polská královna Anna Habsburská, olomoucký biskup Stanislav Pavlovský, Maxmilián z Pernštejna, kardinál František z Ditrichštejna, či Karel z Lichtenštejna. Řada z těchto kulturních památek by zajisté zasluhovala svou citlivou obnovu, i když některé omšelé prvky příborských uliček a zákoutí jsou dnes již málokde k vidění. Podobnou pozoruhodností mohou být například zdejší části původní oblázkové dlažby, po které se snad procházeli již raní obyvatelé tohoto města. Něco podobného je však k vidění také v interiéru jiné z místních nemovitých památek, která se oproti zmiňované centrální části města svého nového hávu již dočkala.<br />
Piaristický klášter založený poslední ze jmenovaných osobností koncem 17. století byl plynule opravován již od počátku 90. let minulého století. V posledních fázích oprav, které byly v nedávných měsících zdárně dokončeny, se podařilo jejich realizátorům pod několikacentimetrovou vrstvou betonu odkrýt původní podlahu z kamenů nedaleké říčky Lubiny. Podobně zastřené poselství dávné minulosti poodhalily také stěny bývalé klášterní jídelny – tzv. refektáře, a to v podobě unikátní dobové nástěnné výmalby. Své působiště v tomto rozlehlém trojkřídlém objektu dnes nalezla základní umělecká škola, městská knihovna a muzeum. Právě zdejší působení dvou posledně zmiňovaných organizací je příznačné také pro jediný pozůstatek po původních obyvatelích kláštera, kterým je piaristická knihovna čítající několik tisíc svazků převážně z 16. – 18. století. Vzdělávací poslání všech zde situovaných institucí tak navazuje také na někdejší zdejší fungování gymnasia a koleje, později učitelského ústavu, který byl společně s brněnským ústavem na Moravě ve své době ojedinělý. Také místní muzejní tradice se zrodila již počátkem 20. století, přesně před sto lety, a stala se tak jednou z prvních podobně zaměřených iniciativ u nás.<br />
Poslední fáze obnovy piaristického kláštera si vyžádala finanční investici přibližně 25 miliónů korun, přičemž více než osmdesát procent této částky bylo hrazeno z evropských fondů. Na svou rekonstrukci čekají ještě zahrady kláštera, a ta by měla proběhnout v průběhu následujícího roku. Občané města, ale i jeho návštěvníci tak získají k užívání další „zelenou“ městskou plochu, jakých není ani v takovémto nepříliš rozlehlém městě nikdy nazbyt. Reprezentační prostory, které poskytuje velkolepý interiér kláštera, jsou v tomto kontextu rovněž nevšední. Kéž by podobně příznivý osud potkal také jiné příbuzné okolní památky, jakou je například chátrající kapucínský klášter ve Fulneku, jehož první fáze rekonstrukce a nového využití již byla v nedávných letech uskutečněna.</p>

<p>ČR: Rok se s rokem schází a světoznámá česká mezzosopranistka Edita Adlerová, sólistka Le Grand Théâtre du Puy du Fou ve Francii nezahálí. V prvním čtvrtletí 2012 nastartovalo turné „Španělský večer s Carmen 2012“, které muselo být pro obrovský zájem prodlouženo do roku 2013.</p> <p>Koncerty zhlédli diváci téměř po celé naší republice, a tam, kam Carmen s tímto pořadem ještě nezavítala, neseme dobrou zprávu – i rok 2013 bude pokračovat ve znamení zpěvu žhavých písní, temperamentního tance a nádherných kostýmů. Carmen oblékl světoznámý návrhář Osmany Lafitta a věřte, že je na co se dívat.<br />
Ovšem jak jsme se dozvěděli, Edita Adlerová zahajuje 23. února 2013 opět v Příbrami další turné po České republice premiérovým koncertem, který je určen pro všechny, kteří milují kvalitní umění, krásný zpěv a varhany…<br />
A to je dobrý důvod k rozhovoru s touto umělkyní:</p> <p>Vaše další turné nese název " AVE MARIA a nejkrásnější spirituály." Bude Vás doprovázet přední český varhaník Vladimír Roubal – ředitel chrámové hudby Královské kanonie premonstrátů v Praze na Strahově. Jak vznikl nápad – připravit právě tohle turné?</p> <p>S vynikajícím varhaníkem a klavíristou Vladimírem Roubalem spolupracuji již řadu let. Vetšinou jsme hráli jednotlivé koncerty, ať už tady v Čechách nebo v zahraničí. Máme za sebou koncerty Rumunsku, Lotyšsku, Moldávii, Francii… Zkrátka na našem společném repertoáru je velká řada skladeb, ze kterých můžeme vybírat. Tak jsme se rozhodli udělat speciální program, který by se dal uvést pro svoji atraktivní dramaturgii více než jednou. A nápad byl na světě.</p> <p>Spirituály jsou publikem velmi oblíbené. Ve spojení s varhanami je to neopakovatelný zážitek, který předpokládá sakrální prostředí. Nebo lze tento program prezentovat i v tzv. civilním prostředí; třeba s klavírem?</p> <p> Se sakrálním repertoárem se to má tak, že nevyžaduje bezpodmínečně sakrální prostor. Naopak sakrální prostor podmiňuje pouze sakrální repertoár. Máme takový charakter programu koncertu, že je možné ho uvést jak v kostelích, tak i v sálech. Další výhodou tohoto programu je, že se dá uvést ve všech koncertních prostorách, např. v sálech zámků, na festivalech a samozřejmě i v chrámech.</p> <p>Jaký repertoár mohou posluchači čekat?</p> <p> Zazní jednak výběr ze spirituálů, ale také nejkrásnější Ave Maria. Mimo to nádherná varhanní či klavírní sólová díla. Na dramaturgii jsme si dali opravdu záležet. Myslím, ze vhodný výber děl je velmi důležitá součást připravy dobrého a kvalitního hudebního zážitku.</p> <p>Podle informací si již tento program pořadatelé objednávají. A kde je možné program objednat? </p> <p> Ano, máme již objednávky a věříme, že turné Ave Maria 2013 bude neméně úspěšné, než to předchozí s Carmen. Manažerkou celého turné je opět Mgr. Iva Klusalová, které pořadatelé mohou směrovat své poptávky na e-mailovou adresu klusalova.i@seznam.cz.<br />
Další kontakty a telefony jsou k nalezení na www.hudbapribram.cz.</p> <p>Jak jsme se dočetli, budete s pořadem vystupovat i v Praze…</p> <p> Ano, z koncertů v našem nádherném hlavním městě mám velikou radost. Otevřel se nám kouzelný prostor v centru Prahy, v kostele sv. Martina ve Zdi v Martinské ulici, kde na jaře zahájíme koncerty s tímto programem pod názvem „Vivat Praha – Vivat Klasika“. Velice se na posluchače v Praze těším, mám s účinkováním v tomto báječném městě jen nejlepší zkušenosti.</p> <p>Ovšem tento program bude mít i variabilně sestavený repertoár. Narážím na souběžně běžící program „AMORE MIO – nejkrásnější díla světových klasiků .“ V čem spočívá odlišnost? Toto je program i pro firemní akce a prezentace?</p> <p> Samozřejmě. To je právě ta výhoda dlouholeté kvalitní spolupráce a širokého repertoáru. Nemáme pouze sakrální koncertní nabídku, ale i lyricky laděný program s perlami světové klasiky pro více příležitostí. Zde může posluchač slyšet například slavné árie Cherubína z Mozartovy Figarovy svatby, árii Dalily z opery Samson a Dalila – C. Sain – Saense, pak třeba známé barokní árie jako Händelovo Ombra mai fu a další proslavená vokální díla. No a samozřejmě jako přídavek nemůže chybět Bizetova Habanera ze slavné opery Carmen. Právě svojí variabilností charakteru je program jistě vhodný i pro luxusní firemní akce.</p> <p>Proč by posluchač měl právě na tyto koncerty přijít? Zkuste to třemi slovy…</p> <p> Naplnit posluchačovu duši…</p> <p> Děkujeme za rozhovor. A dodáváme, že generálním partnerem tohoto turné je Hotel Polonia v Mariánských Lázních- www.hotelpolonia.cz. Konečně – Mariánské Lázně Editu Adlerovou milují, jak je patrné z jejího diáře minulých i budoucích koncertů.</p>

<p>DOBRUŠKA: Mezinárodní hudební festival F. L. Věka – to jsou skvělí hudebníci, špičkové sbory a orchestry, mimořádné skladby, velký zájem posluchačů. Na festivalu se podílí mnoho lidí, ale bez jednoho z nich by zcela jistě nebyl – varhaník Pavel Svoboda, umělecký ředitel a duše festivalu, je jeho hnacím motorem. Mladý muž, který ví, co chce, a který neustále dokazuje sobě i druhým, že se věci dají dělat kvalitně. Je krásné poslouchat, když se vůbec netají, jakou radost mu festival přináší.</p> <p>Kdy a jak se narodila myšlenka pořádat hudební festival?</p> <p>Delší dobu jsem se podílel na pořádání koncertů Opočenské besedy i Dobrušské klasiky, chodili tam zajímaví lidé, taková “inteligence“ města. Často jsem přemýšlel, jak v Dobrušce udělat něco, co bude mít formu a systém, aby to nebyly jen jednotlivé nahodilé akce. Představoval jsem si kvalitní a profesionální cyklus, který bude mít kontinuitu. Jako koncertní varhaník hodně cestuji, a tak jsem se rozhlížel i v zahraničí, a nakonec usoudil, že forma festivalu bude ideální.<br />
Uzrálo to v roce 2010. V té době jsem studoval na AMU a současně jsem měl nastoupit na univerzitu v Berlíně, na což jsem se velmi těšil. Hrál jsem spoustu koncertů a připravoval se na mezinárodní soutěž do Mnichova, bylo to náročné. V té době jsem onemocněl a dva týdny ležel v nemocnici. Najednou byl čas přemýšlet, mnoho věcí si urovnat v hlavě a s tím také souvisí to, proč festival vlastně začal. Vymysleli jsme název Mezinárodní hudební festival F. L. Věka, který jsem zaregistroval u Úřadu průmyslového vlastnictví, a začal shánět podporu. Podařilo se a tak mám radost.</p> <p>Jak hodnotíte druhý ročník festivalu?</p> <p>Velice úspěšně z hlediska návštěvnosti, dokonce i dle mnoha ohlasů médií a posluchačů. Vždycky je ale co zlepšovat, nesmíme usnout na vavřínech. Festival ale není činnost pouze na období podzimu, kdy probíhá. Od září je hotový třetí ročník,a teď už přemýšlím nad rokem 2014. Čekáme pouze na vymezení finančních mantinelů, aby bylo jasné, co si můžeme dovolit. Já vlastně kudy chodím, tam vymýšlím nějaké projekty, buď spojené s festivalem, nebo jiné. Horší je to s časem na realizaci. </p> <p>Můžete něco říci k ceně festivalu, která je udělována osobnostem, a k premiérovým skladbám?</p> <p>To jsou činnosti, díky kterým by měl být festival výjimečný. Znám celou řadu lidí, pocházejících z tohoto regionu nebo kraje, kteří jsou v Praze nebo ve světě uznávaní a tady se o nich neví. To je jeden důvod. Druhý důvod je, že spousta lidí i odjinud pro náš region něco udělala a tady se to také neví, nebo se to bere jako samozřejmost. Myslím si, že je dobře na takové věci upozornit.<br />
V prvním ročníku jsme cenu festivalu udělili vynikajícímu hudebnímu skladateli Luboši Slukovi, který pochází z Opočna. V letošním roce se stal držitelem ceny doc. Václav Rabas, jenž založil konzervatoř v Pardubicích, kam přivedl špičkový pedagogický tým, inicioval vznik Komorní filharmonie Pardubice i Filharmonie Hradec Králové. Byl to uznávaný interpret a vítěz Pražského jara. V určité době mu asi uškodila angažovanost v politice, díky které spoustu věcí prosadil, ale v důsledku se k němu spousta lidí otočila zády. Příští rok mu bude 80 let a cena festivalu mu udělala obrovskou radost. Mělo to i další návaznosti v tom, že na základě udělení ceny festivalu s ním Český rozhlas natočil pořad, a proto si myslím, že naše ocenění splnilo účel. Nebýt profesora Rabase, spousta věcí v tomto kraji by vůbec nebyla, a proto i já osobně se za něj velmi stavím.<br />
Druhým projektem je každoroční uvádění světových premiér. Věc spočívá v tom, že skladateli soudobé hudby nebo hudebníkovi se zadá téma nebo se s ním domluvím, že na určitý ročník festivalu napíše skladbu, jejíž premiéra zazní v rámci festivalu a stane se součástí repertoáru. V letošním roce to byla Žákovská koleda od Sylvie Bodorové, která zazněla na závěrečném koncertu v Novém Městě nad Metují v nastudování Boni pueri. Jakmile ji tento sbor má v repertoáru, tak ji zpívá po celém světě, teď jsou třeba na koncertním turné v Koreji. Je to kultivovaná prezentace regionu a místa, v němž skladba vznikla. Stejně tak skladba Luboše Sluky na téma F. V. Heka. To jsou věci, které mají dalekosáhlé důsledky, a nejde třeba ani dohlédnout kam. V současné době jednám s dalšími významnými osobnostmi o skladbách pro rok 2014.</p> <p>A jak vznikl pořad o Františku Vladislavu Hekovi (skutečná předloha pro Jiráskova F. L. Věka)?</p> <p>Dohodli jsme se s vynikajícím recitátorem Alfredem Strejčkem, který má spoustu vlastních projektů (např. o Karlu IV, Komenském) a je schopen si historické materiály sám nastudovat a dát je do příběhu, že si nastuduje život dobrušského rodáka. Měl jsem velkou radost, že naši nabídku přijal a dal si s tím tu práci. Všichni, kdo pořad viděli, byli velmi zaujati tématem a říkali, že si musí Hekův životopis přečíst, takže naše objednávka měla smysl a splnila účel. Teď jen věřím, že se tento pořad natočí a bude se šířit dál.</p> <p>Kdo festival pořádá?¨</p> <p>Od začátku jsme nechtěli, aby to byla “šedivá“ městská akce, jakých jsou v republice stovky. Podařilo se nám rozšíření na tři města, což je věc, která souvisí s celým konceptem festivalu. Dnes má tedy festival širší regionální charakter, spojuje tři zainteresovaná města – Dobrušku, Opočno, Nové Město nad Metují – a přesně toto území spravuje Místní akční skupina (MAS) Pohoda venkova v čele s Lubošem Řehákem jako hlavní pořadatel. Věřím, že naše spolupráce s těmito městy bude nadále fungovat dobře.<br />
Děkuji Dobrušské klasice i všem zúčastněným městům, že se na festivalu podílejí jak finančně, tak v některých případech bez nároku na honorář. Pořadatelé – to je mnoho obětavých lidí, kterých si vážím a kteří pracují jenom za to, že na koncert mohou jít. Mám radost a doufám, že to takhle půjde dál.</p> <p>Jak je to s financováním festivalu?</p> <p>Podílejí se na něm částečně zúčastněná města, Královéhradecký kraj a na rok 2012 jsme získali podstatný grant z Ministerstva kultury, díky němuž se letošní ročník mohl uskutečnit v tomto rozsahu, včetně velkých akcí, jako bylo Mozartovo Requiem nebo vystoupení špičkové italské sopranistky Raffaelly Milanesi a orchestru Collegium 1704, které zase vynese festival o nějaké patro výš. Takové projekty jsou nesmírně finančně nákladné a pouze ze vstupného, které u těchto akcí obvykle pokryje zhruba 30% nákladů, nefinancovatelné. Funguje to tak po celém světě. Např. v USA je klasická kultura podobně ztrátová, jen ji nedotuje stát, ale převážně individuální dárci a sponzoři. Tento model se ale pomalu začíná užívat i v Evropě.</p> <p>Jakou částku jste z Ministerstva kultury získali?</p> <p>Dotace pro letošní rok činila 400 tisíc Kč. </p> <p>Jak jde s festivalem skloubit Vaše kariéra?</p> <p>Život mám trochu “rozlítaný“, ale zatím žiju (smích). Snažím se studovat nový repertoár na varhany, je to náročné, ale jsou to geniální skladby a stojí za to! Jinak hraju koncerty, možná zkusím ještě nějakou soutěž, musím dokončit školu atd. Mezi tím vyřizuju e-maily a mám různé schůzky a jednání týkající se festivalu. Občas se nezastavím, ale je to radost. </p> <p>Proč jste si vybral právě varhany?</p> <p>Chodil jsem do ZUŠ v Dobrušce, učil jsem se na akordeon u Daniely Štěpánové. Na soutěži mě jeden profesor z konzervatoře přesvědčoval, že musím jít na konzervatoř. Nakonec jsem tuhle možnost začal zvažovat a vzhledem k tomu, že mi akordeon fyzicky nepostačoval, začal jsem přemýšlet o varhanách. V baroku věděli, co funguje a co ne, je to paráda. Začal jsem chodit k Radce Zdvihalové (dříve Štolbové) na klavír, a ta mě skvěle připravila na přijímačky. Držel jsem se hesla, že když člověk něco dělá, má to dělat pořádně. Muzika je pro mě radost, konkurence je ale obrovská. V Německu je někde téměř polovina studentů vysokých škol z Asie. Jsou nesmírně pilní, těžko si tady někdo dovede představit, jak často i v noci dřou a studují. Naše určitá pohodlnost může být pro Evropu velmi nebezpečná. </p> <p>Vraťme se ještě k festivalu. Prozraďte nějakou zajímavost nebo něco, co Vás obzvláště těší?</p> <p>Zajímavé je určitě publikum. Tím, že pocházím z tohoto regionu, nemám možná od publika dostatek odstupu. Ale jisté je, že se velmi rychle učí, např. netleskají mezi větami, což jinde není vůbec samozřejmostí. S některými abonenty se znám osobně a velmi si jich vážím, většinou jsou to chytří lidé, co se nenechají stále dokola “oblbovat“ televizí atd. a hledají kvalitu.</p> <p>Proč právě Requiem bylo věnováno jako pocta Václavu Havlovi?</p> <p>I když jsem se narodil v roce 1987 a revoluci nepamatuji, těžko bych teď jezdil po světě, studoval v Berlíně a tak. Jsem vděčný za to, co se stalo. Václav Havel byl velkou osobností světového formátu, takže Requiem byla vzpomínka a poděkování. Žádný systém není dokonalý, ale komunismus bych asi nerad. </p> <p>Co můžete prozradit o třetím ročníku v roce 2013?</p> <p>Určitě počítáme s tím, že se uskuteční opět ve třech městech. Dramaturgický plán je připraven, jednáme s interprety, plánujeme i nějaké novinky, ale čeká se na výsledky grantů. Od financí se samozřejmě odvíjí rozsah festivalu. Vše je v jednání. Můžu ale zaručit, že festival bude výběr toho nejlepšího, co znám. Jinak bych se styděl se pod projekt podepsat.</p>

<p>ZLATÉ HORY: Město Zlaté Hory leží nedaleko hranice s Polskem a žije v něm 4,6 tisíc obyvatel. O kulturní klima se starají Městská kulturní zařízení – organizační složka města (dále MKZ). Tvoří ho Multifunkční volnočasové centrum – kino, Městská knihovna, Městské muzeum, Městské informační centrum a Zlatorudné mlýny. Všechna kulturní zařízení působí v budovách, které patří městu. V loňském roce vyčlenilo město na kulturu kolem 4 milionů Kč.</p> <p>Střípky z historie</p> <p>Město i jeho okolí je svázáno se zlatem a dalšími hornickými aktivitami, procházela jím stará obchodní stezka vedoucí z Olomouce do slezské Vratislavi. Původní název města zněl Zuckmantel a jeho existence je poprvé písemně doložena v listinách z let 1222 – 1224. Hornická osada Zuckmantel byla v roce 1306 povýšena na město a v roce 1339 se stala královským horním městem. Zlato se v této oblasti získávalo daleko dřív – již v 10. a 11. století, a to rýžováním podél místních vodních toků. Od poloviny 16. století byla těžba zlata tak výnosná, že biskup Jakub ze Salzy nechal ve městě zřídit mincovnu, kde se razily zlaté biskupské dukáty. Kromě hornictví se stala zdrojem obživy pro zdejší obyvatelstvo i řemesla, od počátku 17. století šlo zejména o rozvoj plátenictví. Těžba zlata skončila v roce 1788 a v dalším období město prosperovalo zejména díky plátenictví a továrně na papír. V roce 1850 měl Zuckmantel 4481 obyvatel a byl největším městem na Jesenicku. Kromě zpracování kamene, likérky, konzervárny ovoce, cihelny a dalších firem se koncem 19. století rozvíjelo i lázeňství a cestovní ruch. Po 2. světové válce, tak jako všude v bývalých Sudetech, došlo k vysídlení původně německy mluvícího obyvatelstva a do města začali přicházet občané české národnosti. V roce 1949 se název města změnil na Zlaté Hory. Po rozsáhlém geologickém průzkumu následovala těžba rud i zlata, která byla ukončena v roce 1993.</p> <p>Multifunkční volnočasové centrum – kino</p> <p>„V letošním roce se v objektu, který prošel v roce 2010 celkovou rekonstrukcí, dosud uskutečnily tři přednášky, dvě divadelní představení pro dospělé, čtyři divadelní vystoupení pro děti, jeden koncert a dvě autorská čtení. Sál je také využíván k zasedání městského zastupitelstva. Digitalizace kina proběhla koncem letošního roku. Filmová představení se konají dvakrát týdně, pro základní a mateřské školy byla realizována necelá desítka promítání. Největší zájem je o české komedie – např. Líbáš jako ďábel, u dětí získaly největší oblibu pokračování filmů Doba ledová, Šmoulové nebo Madagaskar. Kapacita sálu je 122 míst,“ říká vedoucí MKZ Gabriela Kotasová.</p> <p>Městská knihovna</p> <p>Knihovna začala půjčovat knihy 1. září 1945 a to v bývalém hotelu Beseda. Poté přesídlila do budovy dnešního muzea a od roku 1995 ji najdeme v budově pošty, kde získala větší prostory. Knihovní fond čítá kolem 19 tisíc svazků, čtenáři mají k dispozici osm titulů periodik. Do knihovny dochází 218 čtenářů, z toho je jich 47 ve věku do 15 let. K 8. listopadu 2012 bylo letos půjčeno 7543 knih, novin a časopisů. V rámci regionálních služeb poskytovaných Městskou knihovnou V. Priessnitze v Jeseníku využívá zlatohorská knihovna výměnné fondy a zpracování nově zakoupených knih.</p> <p>Městské muzeum</p> <p>Novodobé muzeum, které bylo veřejnosti zpřístupněno v roce 1994, se nachází v budově staré pošty z roku 1698. Stálou expozice tvoří Historie hornictví, Historie zlatohorského regionu, Historie obce Rejvíz, Dobové nářadí a náčiní, Selská jizba, Soubor exponátů (např. trezory, optické přístroje), Středověká mučírna (na Zlatohorsku působil nechvalně proslulý inkvizitor Jindřich František Bobling, který rozhodoval v čarodějnických procesech zobrazených v knize, a později i ve filmu, Kladivo na čarodějnice). V prostorách muzea působí i Zlatohorský historický klub rakouských granátníků z dob tereziánských a napoleonských. Sbírkový fond se vztahuje k historii zlatohorského regionu a obsahuje kolem 4 tisíc předmětů. Součástí muzea je o minigalerie SNOP, ve které se od ledna do listopadu 2012 konalo osm výstav. Během deseti měsíců loňského roku přišly do muzea téměř 4 tisíce návštěvníků.</p> <p>Městské informační centrum</p> <p>Bylo založeno v roce 1996 a od roku 2005 sídlí ve zrekonstruované budově. Od ledna do konce října 2012 využilo jeho služeb téměř 10,5 tisíc návštěvníků. Kromě zájemců o informace od nás, to byli turisté zejména z Polska, Slovenska a Německa. Zařízení poskytuje informace o Zlatých Horách a jejich místních částech, o přírodních, historických a kulturních památkách, kulturních a sportovních akcích, atd. Vybírá i příspěvky pro městský zpravodaj Zlatohorsko a provozuje veřejný internet.</p> <p>Zlatorudné mlýny</p> <p>Nedaleko Zlatých Hor leží Údolí Ztracených štol, místo dříve využívané jako rýžoviště zlata. Právě v těchto místech postavilo město v roce 2000 repliku středověkých hornických mlýnů, na kterou navazuje naučná stezka. Během letošního roku navštívilo tento skanzen téměř 18 tisíc návštěvníků. Soutěž v rýžování zlata o putovní pohár starosty města se ve městě koná od roku 1994. Letos se této soutěže zúčastnila osmdesátka soutěžících a několik stovek diváků. Zlaté Hory hostily v roce 1996 mistrovství Evropy v rýžování zlata, proběhly zde soutěže republikové a v roce 2010 mistrovství světa v této disciplíně. </p> <p>Tkalcovská expozice v Rejvízu</p> <p>Funguje asi 4 roky, sídlí v budově patřící církvi a provozuje ji Klub přátel Zlatých hor. Návštěvníci mohou vidět tři druhy stavů, které doplňuje klasické vybavení staré chalupy – truhla postel, malá kamínka zvaná Vincek, vyřezávaná židle atd. </p> <p>Město se chlubí řadou památek</p> <p>Městská památková zóna byla ve Zlatých Horách vyhlášena v roce 1992. Mezi hlavní památky patří trojlodní barokní farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jeho počátky spadají do 60. let 13. století a původně byl vystavěn v raně gotickém slohu. Špitální kostel sv. Kříže je postaven v barokním slohu s prvky tzv. slezského baroka. Budova staré pošty má bohatě zdobenou fasádu připomínající nizozemské vlivy. Bývalá renesanční radnice byla obnovena v roce 1800. Právě tato budova byla během své historie obětí požárů celkem šestkrát. V letech 1661 až 1666 byl nad farním kostelem vybudován kostelík zasvěcený sv. Rochovi, patronu, který měl bránit moru. Jižně od města se nachází zříceniny hradu Edelštejn, který se poprvé připomínal v roce 1281 a v 60. letech 15. století byl zbořen.<br />
„Zlaté Hory zvítězily v Krajském kole Soutěže o Cenu za nejlepší přípravu a realizaci programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón v Olomouckém kraji za rok 2011. Ocenění bylo uděleno za celkovou rekonstrukci náměstí. Město uspělo i v krajském kole soutěže o titul Historické město roku 2011 a získanou částku 100 tisíc použilo na úpravu vnitřních prostor radnice, obnovu dveří atd. V roce 2012 se nám také podařilo získat dotaci ve výši 25 tisíc Kč z Ministerstva kultury. Vuyžili jsme ji ne opravu dveří v zadním traktu radnice a poskytli jsme i příspěvek vlastníkům historických domů na náměstí,“ vysvětluje vedoucí MKZ.</p>

<p>HOŘIČKY: O.p.s. Z babiččina kapsáře vydává svědectví o tom, jak se pokouší naplňovat heslo Jeho c. a k. milosti bývalého našeho Císaře a Pána France Josefa: Viribus unitis – Spojenými silami:<br />
Začalo to na jaře letošního roku, když jsme uspořádali setkání občanů nad dochovanými dokumenty dlouholeté divadelní tradice v Hořičkách. Kulisou tohoto setkání byla putovní výstava Malované opony, kterou jsme si vypůjčili od Muzea českého amatérského divadla v Miletíně.</p> <p>Zajímavou výstavu jsme doplnili souborem kulis, které se zachovaly v sousední vsi Slatina nad Úpou a hlavně – z půdy jsme snesli naši oponu, která nejen že připomněla dávné aktivity ochotníků, ale je také historickým dokumentem podoby naší vsi před 150 lety, jak ji vymaloval Antonín Gebrle z nedalekých Chvalkovic a definitivní podobu jí dal známý tvůrce opon, jilemnický Jan Lev. Spojili jsme zahájení toho setkání také s drobnými vystoupeními a výklady o oponě.<br />
Jsme „obecně prospěšnou společností“ a tak jsme se rozhodli nabídnout své služby pro inspirování podobných setkání v jiných místech. Podařilo se – stali jsme se organizátory putovní výstavy Malované opony, která měla letos na jaře za sebou již 25 zastavení. Od léta jsme nabízeli výstavu souborům, obcím, festivalům. Na podzim se s výstavou a také s místní dávno zapomenutou oponou mohli seznámit v Holetíně na Chrudimsku, v Letohradě a v Bílé Třemešné. Tam záslužně obecní úřad vyzval pamětníky, aby přinesli na setkání dokumenty o málem zapomenuté ochotnické slávě v minulém století. A tak se stala procházka mezi oponami příležitostí na obnovení vzpomínek na ta dávná léta naplněná místními divadelními aktivitami. Soustředěného dokumentačního materiálu se ujali matrikářka obce Pravoslava Morávková a kronikář Petr Mlejnek. A jejich zásluhou se také rychle naplňují hesla o Bílé Třemešné v Databázi českého amatérského divadla, která dosud zela prázdnotou. Podobné setkání inspirované výstavou chystají uspořádat ještě letos také v Horních Stakorách.<br />
Na rok 2013 jsme sjednali putování výstavy Malované opony při nejrůznějších příležitostech a v nejrůznějších podobách. V lednu a v únoru bude základem připravované výstavy v nově zbudovaném Kulturním centru ve Vratislavicích nad Nisou, v březnu putuje do Dačic a do Loun. Tam dojde ke konfrontaci uctívaných realistických opon velkých mistrů i naivistických pohledů místních snaživců s dílem světově proslulého výtvarníka Zdeňka Sýkory. Jeho abstraktní oponu obnovili a záslužně oživili ve Vrchlického divadle. Z Loun putuje výstava do muzea v Poličce, v květnu do Rožďalovic. A v červnu se ocitne v prostorách nového působiště Městské knihovny v Hradci Králové.<br />
Krásné by ovšem bylo, kdyby se knihovníci pokusili o spolupráci s Muzeem východních Čech a představili nejen putovní výstavu, umožňující pohled na široký záběr témat, přístupů mistrů i půlmistrů k jejich tvorbě, ale ukázali také historický skvost – královéhradeckou oponu, na níž výtvarník pražského Stavovského divadla Tobiáš Mössner v roce 1838 zobrazil vedutu města. Možná, že by se k ní přišli poklonit i účastníci známého královéhradeckého festivalu. Ta opona v místě kulturního centra, jakým Hradec Králové vždycky býval, inspirovala desítky dalších následovníků zobrazit na oponách místo, kde se cítí návštěvník divadelního představení doma. Desítky příkladů uvádí dnes už těžko dostupná unikátní publikace vydaná Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu – Malované opony divadel českých zemí (2010, 412 s.).</p> <p> Milá setkání s oponami na podzim 2013 jsou ještě v dáli, ale zbývá už jen pár termínů, abyste se k našemu úsilí, organizovanému z místa s krásnou vyhlídkou na pětinu Čech na náhorní vrchovině nad Českou Skalicí připojili.</p> <p> Těšíme se z toho, že můžeme organizátorskou prací pomáhat Muzeu českého amatérského divadla podněcovat zájem o divadlo, pomáhat zachycovat pro Databázi českého amatérského divadla slavnou historii divadla ochotnického a také vzdát hold každému, kdo k té klopotné práci kdy přičuchl.</p>

<p>DOBRUŠKA: Budova čp. 11 na náměstí F. L. Věka v Dobrušce, to je objekt, v němž sídlí městský úřad a banka. Málokdo by tu čekal krásné výstavní prostory a navíc lapidárium. Pravidelně, měsíc co měsíc, se expozice vymění a začne další výstava. Byl podvečer 4. října 2012 a v lapidáriu probíhala jedna z mnoha slavnostních vernisáží. Výstav tu už bylo opravdu nepočítaně, ale akty se v prostorách městského úřadu vystavovaly úplně poprvé. Autorem kolekce krásných černobílých fotografií nazvané Ženský akt ve skalách je Miroslav Kolátor.</p> <p>Proč jste se rozhodl vystavovat v lapidáriu v Dobrušce?</p> <p>Dostal jsem pozvánku od místního galeristy a zdejší prostory se mi líbí. Dobrušské lapidárium je dobře nasvětlené. I samotné prostředí je nádherné.</p> <p>Co Vás zaujalo na galeriích, v nichž jste už vystavoval?</p> <p>Moje oblíbené prostředí je galerie Slavie v Náchodě. Není to typická výstavní síň, kam se přijdete pouze na něco podívat. Tato galerie je součástí restaurace, a tak se její návštěvníci mohou po prohlédnutí výstavy posadit ke stolu, dát si něco k jídlu nebo k pití a pak se znovu jít na obrazy podívat. Prostředí je to dle mého názoru velmi příjemné.<br />
Rád vzpomínám také na výstavu v Bernu, hlavním městě Švýcarska. Tam firma AGFA pozvala fotografy a vyzvala je, aby nafotili fotky na nové filmy, které firma nazvětšuje a následně uspořádá luxusní výstavu. Výstava byla opravdu nádherná, sešly se na ní krásné fotografie. Já jsem se tam setkal s dalšími emigranty. Dokonce jeden starší emigrantský pár soutěž vyhrál. I zajištění celé výstavy bylo na vysoké úrovni. Zkrátka prostředí a vše kolem výstavy bylo velmi honosné. Bylo vidět, že si firma všech fotografů váží.</p> <p>Co jste tam vystavoval?</p> <p>Měl jsem tam fotografie z prostředí letiště – setkání dvou světů. Jednalo se o pohled na předek letadla, takže super technika, a kolem jede chlapík na obyčejném kole, mechanik se sluchátky na uších.</p> <p>Máte nějaké vysněné prostory, kde byste chtěl vystavovat?</p> <p>Rád bych vystavoval v Praze, kde by moje fotografie mohli vidět zase jiní lidé a třeba mě posunout někam dál nebo mi dát tip na další prostory pro vystavení mé kolekce. Na mých webových stránkách, kde prezentuji tvorbu, už bylo dvacetpět tisíc návštěvníků, takže zájem o moje fotografie je. </p> <p>Proč jste si vybral prostředí skal?</p> <p>Skály jsou pro mě přenádherným prostředím i pozadím zároveň, které navíc neruší. Když někdo vyfotí dívku někde u dveří nebo v místnosti, tak tam je pro mě rušivý moment, něco tam nesedí. Skály a modelky to jsou tvary a tvary – ženského těla a skal. Tvary se vůbec netlučou, je to dvojnásobná přirozená krása. Skály jsou krásné, dívka je krásná. Takové fotografie dělám od r. 1994.</p> <p>Proč jste zvolil černobílé fotografie?</p> <p>Jsem přesvědčen, že kdybych vyfotil dívku v lese na barvu, tak to bude působit kýčovitě a nemohl bych z toho udělat moji polografiku. To by i barvy lesa i trávy musely být dokonalé.</p> <p>Jaké byly Vaše úplné začátky?</p> <p>K fotografování mě přivedl bratr, který byl fotograf. Já jsem se nejdřív pokoušel malovat, ale to mi moc nešlo. První fotografie – to byly hlavně snímky krajinek. Prvním fotoaparátem byla Praktica, značka, kterou používal i bratr. Mám schovanou i svoji první fotografii, je 55 let stará a není vůbec zažloutlá. Je vidět, že jsem poctivě pracoval. První tedy byly krajinky, pak začaly reportáže.<br />
Později jsem jako člen fotokroužku v tehdejším národním podniku MEZ Náchod fotil různé zakázkové věci. Hrůza byla fotit třeba schůze, někdy jsem se bál svoje fotky z takových akcí i ukázat. Schůzující spali apod. Takže na začátku jsem fotil hlavně svatby, z nichž jsem měl vždy strach hlavně proto, aby mě neselhala technika, a tak jsem raději nosil dva fotoaparáty, dva blesky.<br />
S digitálním fotoaparátem jsem začal zhruba před 10 lety. Je pro mě úplně ideální. S klasickým fotoaparátem bych neměl např. ve skalách vůbec kontrolu, co jsem nafotil. Potřebuji mít okamžitou kontrolu, že se snímek povedl, a pokud ne, tak záběr vzápětí opakuji. Dívka udělá třikrát stejnou pózu, já ji vyfotím a pak si vyberu. S filmem by tohle nebylo možné. Úmysl bych měl dobrý, ale to, co by z toho vzešlo, by se nikdy nepodobalo tomu, co jsem z toho chtěl udělat. U digitálu mohu všechno doladit, takže to je ideální technika. </p> <p>Jak funguje fotoklub v Náchodě, jehož jste členem?</p> <p>Fotoklub v Náchodě je občanské sdružení – je nás nyní dvanáct až patnáct členů a máme domovskou galerii Slavie. V těchto prostorách bylo kdysi nějaké loutkové divadlo, před pěti lety to měli malíři, kteří si říkají Rafani, a ti chtěli prostory opustit. Členové fotoklubu se to dozvěděli, domluvili jsme se s majitelkou a začali vystavovat. Nemáme žádná společná témata, která bychom fotili všichni. Já nejraději fotím, to co chci. Když je pak nějaká akce, jako třeba Prima sezóna v Náchodě, tak v rámci pořádáme workshopy. </p> <p>A co Vy a animovaný film?</p> <p>Znáte jméno Jaroslav Cita, což je malíř a kreslíř, který dělal první animované filmy kreslené, pak se z něj stal profesionál? V Praze a Ostravě natočil stodílný večerníček „SLIMÁČEK MAŤO a SKŘÍTEK KLINČEK“. Seriál zakoupila Slovenská televize Bratislava, kde je dodnes promítán. Ten dělal nádherné věci a já, i když jsem věděl, že tak kreslit neumím, mohu mu pomoci s animováním, které mě velmi bavilo. Pak jsem si řekl, že zkusím také něco udělat. První film skončil málem v koši, ale přesto ho mám dodnes. Udělal jsem celkem 9 filmů – dva se povedly, cestovaly po Evropě, dostaly i ocenění na soutěži v Bernu, kde jsem vyhrál druhou cenu. To byla činnost, kterou jsem dělal bokem a která je časově hodně náročná. Měsíc práce, to není vůbec znát – rozkreslování, pak snímání. Snímání filmu, který trval minutu, jsem dělal osm hodin. Pak mi začalo být líto času, venku bylo krásně a já jsem seděl ve studiu…</p> <p>Co jste dělal v emigraci, čím jste se živil?</p> <p>Poctivou prací -jsem nástrojař. Také jsem fotografoval, je tam nádherná příroda. Fotil jsem reportáže, krajiny, vše bylo nádherné. V té době se fotilo ještě na filmy, tak mi zas tolik fotografií nezůstalo. S animovanými filmy jsem přestal, ale fotil jsem dál. Procestoval jsem celou Evropu. Také jsem pracoval s videokamerou. Pořizoval jsem rodinné filmy, vybudoval jsem si pěkné studio. To bylo technické monstrum se třemi monitory, dvěma počítači, mixážním pultem, to kdyby viděl nějaký profesionál, tak by mi nevěřil, že jsem to postavil sám. Všechno mi se vším spolupracovalo. </p> <p>Jaké máte plány?</p> <p>Letos jsem neudělal nové fotografie, takže budu zpracovávat, co jsem nafotil. Mám spoustu materiálů na fotografie, co jsou téměř grafikami. Ale dá to ještě hodně práce. </p> <p>Miroslav Kolátor fotografuje od svých 13 let. Absolvoval kurz výtvarné fotografie u profesora Jána Šmoka v Hradci Králové. V letech 1980 – 1999 žil ve švýcarském městě Uster, kde se nadále věnoval fotografování, ale především filmu. Měl několik svých i společných výstav v Čechách, Polsku a dvě autorské výstavy v 80. letech v Německu a Švýcarsku. Obesílal soutěže i po Evropě, spolupracoval s fotobankou Japan Creators Association. Od roku 1999 žije v Náchodě a stále se pravidelně účastní tuzemských i zahraničních fotografických výstav a projektů pořádaných nejen náchodským fotoklubem.<br />
info: www.mikofoto.web4photo.cz</p>