Články a komentáře

ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Výstava o rekonstrukci báně kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm, která proběhla na konci roku 2007 v GALERII NA RADNICI v je nyní k dispozici na webových stránkách. http://www.tka.cz/index.htm#stripky

Jedná se o mimořádnou záležitost opakující se pouze jednou za 150 let. Vy můžete být u toho prostřednictvím internetové výstavy, která  byla slavnostně "otevřena" v pondělí 25. 2. 2008. Máte možnost zhlédnout výjimečnou a originální výstavu, která je během našeho života zřejmě neopakovatelná. V roce připomínky 740 let od prvé písemné zmínky o Rožnovu došlo snad kouzlem nechtěného ke generální rekonstrukci báně rožnovského kostela Všech svatých a k nalezení dokumentů, jejichž prostřednictvím můžeme nahlédnout do více než sto let staré historie města.

Město Rožnov pod Radhoštěm je od svého založení historicky úzce spjato s církví. Vždyť také první zmínky o Rožnovu spadají do druhé poloviny 13. století a souvisí s kolonizováním této odlehlejší části východomoravských hor. Nedílnou součástí města je také kostel Všech svatých blízko rožnovského náměstí. Nový zděný kostel, který nahrazoval předchozí kostely dřevěné, byl postaven v letech 1745 – 1750, kvůli probíhajícím nepokojům byl však definitivně včetně interiérů dokončen až v roce 1752.

Od doby své výstavby prošel rožnovský kostel řadou větších i menších oprav a rekonstrukcí. Z historických materiálů lze například vyčíst, že při opravě v roce 1805 byla vyměněna kopule, v roce 1876 pak nahrazena plechová střecha šindelem. Dalších oprav se kostel dočkal po druhé světové válce, za které byla zrekvírována střešní krytina i zvony na válečné účely.

I v současné době byla nutná rekonstrukce horní části kostelní věže a díky tomuto se za krásného počasí v pátek 10. srpna 2007, za pomoci pracovníků provádějících její opravy na věži, snesla po lanech stará makovice z kostelní věže na půdu před rožnovskou farností. Zde už na ni netrpělivě čekala desítka odborníků i zástupců města Rožnova p. R., protože se předpokládalo, že bude ukrývat pro naši generaci nějaké tajemné zprávy. V kopuli kostelní věže se našly celkem tři tubusy a malá měděná schránka. Při jejich otevírání bylo ve vzduchu cítit napětí z očekávání, jaké zprávy zanechali naši předci a z jakého nejstaršího letopočtu jsou.

Vše se můžete dozvědět díky této výstavě. Jsou představeny  dobové dokumenty z let 1876 a 1909 a také vybrané historické předměty z věže. Součástí výstavy je také fotoreportáž z rekonstrukce věže kostela a organizátoři nezapomněli na uvedení dárců, kteří na rekonstrukci přispěli. Dále jsou vedle fotografií známých míst z doby minulé zdokumentována stejná místa ze současnosti a fotografie kontrastují vedle sebe. V neposlední řadě můžete nahlédnout do seznamu, ve kterém jsou zapsány nové soudobé materiály, které se uložily do obnovené věže, včetně původních dokumentů.

Dne 19. října 2007 proběhl na Radnici MěÚ v Rožnově slavnostní akt vložení dokumentů do tubusů, který provedli pracovníci Valašského muzea v přírodě a tubusy byly odborně uzavřeny. Stalo se tak v pondělí 22. října 2007. V průběhu Všesvatského jarmarku v pátek 26. října. 2007 byly tubusy vloženy do makovice v báni kostela. Z rekonstrukce horní části kostelní věže vznikla publikace s názvem Rožnovská věž, jejímiž autory jsou pánové Richard Sobotka, Daniel Drápala, Pavel Jaška a Jiří Polášek. Představení publikace proběhlo v kostele Všech svatých v rámci posledního adventního koncertu a za přítomnosti pozvaných hostů v neděli dne 23. prosince v roce 2007. Střípky z historie Rožnova najdete ve fotogalerii umístěné rovněž na výše uvedené webové adrese.

Lenka Vičarová,

ředitelka TKA 

ČASTOLOVICE:  (Na okraj nové publikace o Častolovicích) Městys Častolovice slaví v tomto roce 666. výročí první písemné zmínky o obci, a to v listině Jana Lucemburského z roku 1342, kterou udělil obci právo konat trhy. K tomuto výročí se v sále místního hostince U Lva připravuje na 30. května sraz rodáků s promítáním dobových fotografií a dokumentů. Při té příležitosti se budou konat následující sobotu a neděli dny otevřených dveří na úřadu městyse, v Hudečkově galerii, základní škole (ta v tomto roce slaví 100. výročí svého vzniku) a v hasičské zbrojnici. K výročí je také připravena publikace o Častolovicích z pera místního amatérského badatele Jiřího Václavíka – 500stránková kniha vyjde letos na jaře nákladem 1000 kusů, z toho na 170 stranách budou reprinty historických pohlednic zhruba do roku 1950.

V této souvislosti podává právě nyní Úřad městyse Častolovice žádost o grant rady Královéhradeckého kraje, který nese název Podpora publikační činnosti a literatury. K tisku připravená publikace formátu A4 (v tiskárně Uniprint Rychnov nad Kněžnou) je výsledkem dlouhodobé poctivé práce mladého nadšeného amatérského pracovníka bez vysokoškolského vzdělání v oboru historie Jiřího Václavíka. Je členěna logicky, má bohatý poznámkový aparát i seznam použité literatury. V rámci vlastivědných prací regionálního dosahu jde o dílo mimořádné hodnoty nejen pro obyvatele Častolovic, ale má velkou vypovídací a dokladovanou hodnotu také pro široké okolí Rychnovska, Týnišťska, Kostelecka i Třebechovicka. N neposlední řadě je prospěšné i pro obecně kulturní povědomí.

V tomto směru jsou kvalitně zpracované medailonky osobností, spojených s Častolovicemi, jako byli např. Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský, František Palacký, Antonín Hudeček, Ladislav Beneš (včetně apologetické poznámky), a z novodobých např. olympionik Josef Matoušek. Objevně je tu uveden také stručná stať o principálce slavné Zöllnerovy společnosti Elišky Zöllnerové a pro čtenáře neočekávaně i o generálplukovníkovi Vladimíru Jankovi (údaje o něm najde čtenář v části Hřbitovy). Autor věnuje velkou pozornost historii i majitelům častolovického panství, zámku i parku, píše např. o technické památce náhonu Alba, o stavbě dráhy, řemeslech (zvláštní kapitolky jsou o mlynářství a pivovarnictví) i o odrazu válečných konfliktů. Z hlediska současného tu autor snesl množství vypovídajícího materiálu, ať se to týká bytové a průmyslové výstavby, obyvatelstva, obchodu a služeb, školství či zdravotnictví. Ze spolkového života je v této práci nejvíc informací o místním sboru dobrovolných hasičů (autor pracuje v oboru). Z hlediska propagace Častolovic jsou uvedeny i důležité poznámky o exteriérových plastikách Vladimíra Peška „Ryba“ v parčíku u nové kruhové křižovatky a „Cyklista“, „Vážka“, Čáp“ v zámeckém parku. Mimořádně vysokou vypovídací hodnotu, a to nejen pro městys Častolovice, mají v kapitole Církevní stavby rozsáhlejší informace o kapli svatého Václava s přilehlým barokním špitálem a následném zničení.

Tato část demonstruje i v celočeském kontextu komunistickou zhůvěřilost (cituji: Kaple dále chátrala až do doby, kdy bylo rozhodnuto o jejím zbourání. Její odstřel provedl 25. dubna 1975 Ingstav. Následně s úpravou křižovatky a stavbou nového mostu dochází k nejdrastičtějšímu zásahu do historického jádra Častolovic. Zaniká panský dům, špitál, kaple svatého Václava, pálenka i panské zahrady).

Václavíkova práce Častolovice je ve svém zaměření a provedení dílem kvalitním a pro propagaci české kultury v daném regionu nezastupitelným. V širokém okolí takovouto novou práci nemá žádná obec ani městys.

Josef Krám

Velký potenciál památek, přírodních krás i folklorních aktivit – tím vším se může chlubit Zlínský kraj. Aktivní propagací spojenou s pestrou nabídkou se snaží přilákat k návštěvě regionu turisty od nás i ze zahraničí.

Na podzim minulého roku zahájila svoji činnost o.p.s. Centrála cestovního ruchu Východní Moravy (CCRVM), marketingová agentura zaměřená na cestovní ruch. Jejím jediným zakladatelem je Zlínský kraj, který jmenuje členy správní i dozorčí rady a jejich prostřednictvím vykonává své pravomoce. V letošním roce poskytne kraj na její provoz 28,5 milionu Kč. Převážná část – přes 20 milionů Kč – se mu vrátí, protože o.p.s. bude do roku 2013 čerpat prostředky z Regionálního operačního programu.

Z loňské revize programu rozvoje cestovního ruchu ve Zlínském kraji vyplynulo, že aktivity jsou nedostatečně koordinované. Tento nedostatek má odstranit právě zmíněná o.p.s., jejímž hlavním posláním je sladit i řídit jednotlivé turistické oblasti a zajišťovat jednotný marketing kraje. Ke spokojenosti turistů přispívá 36 informačních center či středisek, z nichž je 8 má řádné členství v Asociaci turistických informačních center ČR a 3 se angažují v síti turistických informačních center regionu Slovácko. Dvě „íčka“ najdeme v krajském městě Zlín, další v bývalých okresních městech, ale i v menších obcích, např. ve Velkých Karlovicích, Vlčnově, Strání. Jsou zásobena řadou propagačních materiálů – např. Léto plné rozmanitostí, Kraj lázní a relaxace, jejichž vydání podpořil projekt Společná propagace turistických oblastí Zlínského kraje, probíhající v letech 2005 až 2007. Na celkové náklady projektu ve výši cca 15,5 milionu přispěly EU 75 % a Zlínský kraj 25 %. Turistům jsou pomáhají také velice přehledné a k uživateli přátelské webové stránky kraje http://www.kr-zlinsky.cz/, které přinášejí množství potřebných informací.

Východní Morava jako na dlani

Pod tímto názvem byl počátkem letošního roku, na veletrhu Regiontour v Brně, představen nový turistický informační portál Zlínského kraje www.vychodni-morava.cz. Projekt si vyžádal náklady ve výši 5,6 milionu Kč, z toho opět 75 % uhradila EU a 25 % se podílel Zlínský kraj. První práce na něm byly zahájeny ve druhé polovině roku 2005 a podle vyjádření krajského hejtmana Libora Lukáše má jít o jeden z nejdůležitějších nástrojů jak do kraje přivést více turistů. Tento krajský portál je provázán s webovými stránkami v místech a návštěvník si může vybírat z několika způsobů virtuálního cestování po regionu. Své informace tu najdou mladí, rodiny s dětmi i senioři, návštěvu mohou směrovat na Slovácko, Zlínsko a Luhačovicko, Valašsko či Kroměřížsko, kde si přesně na míru sami vytvoří trasu své dovolené.

Moravská jantarová stezka

Tento projekt je zaměřen na rozvoj turistiky na území Zlínského a části Jihomoravského kraje. Jeho realizace probíhá od října 2006 do dubna 2008. Celkový rozpočet činí 6.896 500 Kč – z toho EU jako v předchozích případech 75 %, státní rozpočet 15 %, Zlínský kraj 7 % a jiné zdroje uhradí zbytek – tedy 3 %. Na lednovém Regiontouru v Brně podepsali hejtmani čtyř moravských krajů – Jihomoravského, Moravskoslezského, Olomouckého a Zlínského memorandum o vzájemné spolupráci v oblasti cestovního ruchu. Zmíněné kraje dostanou díky projektu Moravská jantarová stezka, jehož nositelem je Zlínský kraj, šanci masivně zvýšit počet turistů, zejména z oblasti východní a střední Evropy. Výhradním prodejcem tohoto produktu je cestovní kancelář Amber travel. Té se podařilo již koncem minulého roku uzavřít smlouvy s významnou ukrajinskou cestovní kanceláří, a tak už v lednu přijeli první návštěvníci do lázní Luhačovice. V další nabídce je putování za vínem, tradicemi a folklorem, ale i zimní dovolená či golf. Nabídky jsou šity na míru – např. Rusové, na něž je produkt hlavně zaměřen, preferují lázně a památky. Projekt sbírá ocenění, po třetím místě za nejlepší turistický produkt v soutěži Náš kraj 2007 následovala prestižní cena Grand Prix na Regiontouru v Brně.

Klíčem k úspěchu je spolupráce

Kromě výše zmíněné spolupráce moravských krajů dochází i k dalším kontaktům. Hejtmani Zlínského a Jihomoravského kraje podepsali již v roce 2004 „Dohodu o spolupráci mezi Jihomoravským a Zlínským krajem“, která zahrnuje i koordinaci v oblasti cestovního ruchu. V červnu 2007 na ni navázalo memorandum o vzájemné spolupráci na rozvoji vodní cesty Baťův kanál. Při té příležitosti nastínil hejtman Zlínského kraje možnost využít právě Baťův kanál jako součást nové turistické značky „Velká Morava“.

Koncem ledna 2008 se uskutečnilo společné jednání Rady dvou krajů – Zlínského a Moravskoslezského, na němž se hovořilo o realizaci tzv. zrcadlových projektů v oblasti Valašska a Beskyd na území obou regionů. V lednu se formou vzájemných jednání a návštěvy několika kulturních zařízení Zlínského kraje uskutečnilo setkání tří desítek ředitelů kulturních zařízení a odborů kultury Trenčínského samosprávného kraje a Zlínského kraje.

Kraj se umí propagovat

Na brněnském Regiontouru se kraj představil prostřednictvím Centrály cestovního ruchu Východní Moravy o.p.s. Prezentovalo se zde Valašsko, Slovácko, Kroměřížsko a Luhačovicko. Na veletrhu proběhl slavnostní křest nového propagačního materiálu moravských krajů „Průvodce po nejkrásnějších místech Moravy a Slezska“, který byl vydán ve čtyřech jazykových mutacích. Po účasti na pražském Holiday World či výstavách v Lysé nad Labem a dalších, čeká letos kraj účast na 26 akcích. Např. ve Vídni, Drážďanech, Bratislavě, Miláně, Budapešti Mnichově, Moskvě.

 Eva Veselá

Článek je přetištěn z Muzejního  čtvrtletníku č. IV/07, který vydává Muzeum Českého ráje v Turnově.

Autor článku PhDr. Michal Babík, historik Muzea Českého ráje v Turnově

TURNOV: Během několika posledních měsíců jsme mohli v Česku vysledovat nenápadnou snahu zřizovatelů některých muzeí organizačně „zahýbat” s jejich statuty. Výrazně se to projevilo například v Karlovarském kraji, kde „optimalizace“ postoupila zřejmě nejdále. Nicméně to, co na karlovarském krajském úřadu chápou úředníci jako optimalizaci, by pracovníci jednotlivých muzeí mohli chápat spíše jako „centralizaci” či „slučování”. A v takovém výkladu se nám již zřetelně objevují podobné tendence, které budou zřejmě aktuálně hýbat školstvím v Libereckém kraji. Proto se pokoušíme alespoň zčásti sumarizovat naše představy o tom, proč je nutné zachovat regionální funkci našeho muzea a proč by bylo přímo škodlivé dělat z něj například pobočku jednoho velkého (krajského?) muzea, či ho například převádět pod jiného zřizovatele (město?).

 Podíváme-li se do nedaleké minulosti, zjistíme, že regionální muzea a galerie, které byly původně zřizovány státem (MK ČR a OkÚ), přešly v souvislosti s reformou veřejné správy na základě zákonů č. 157/2000 Sb. a 290/2002 Sb. pod krajské úřady. Důvodů pro to bylo několik. V obecném rozměru šlo o uchování a posílení regionálních funkcí těchto institucí v historicky daných regionech. Kraje se staly zřizovateli, neboť přirozeně především v jejich zájmu bylo zachovávat a dále rozvíjet regionální funkce těchto institucí. Jednotlivá regionální muzea představují historicky vzniklé subjekty s dlouhodobou tradicí. Např. část názvu muzea – „Českého ráje“ – není pouze kosmetickým doplňkem názvu, ale zrcadlí se v něm širší – regionální – působnost naší instituce v oblasti zahrnující katastry několika měst a obcí, jejichž společensko-historický vývoj a přírodní charakter jsou navzájem propojené.

Regionální muzea přirozeně pomáhají některým místním regionálním aktivitám a v mnoha případech se stávají také metodiky a garanty vzniku některých nových expozic. Sbírky, které uchovávají jednotlivá muzea Libereckého kraje, se do velké míry odlišují (Liberec – uměleckoprůmyslové sbírky; Česká Lípa – přírodovědné a etnografické sbírky; Turnov – geologicko-mineralogické, národopisné a historické sbírky), což svědčí o prospěšné specializaci. Tyto sbírky dosahují nikoliv regionálního, ale v mnoha případech také nadregionálního a nadstátního významu.

Například v Českém ráji jsou to unikátní hodnoty geoparku, který je jedinečný v rámci celé naší planety. Tyto sbírky, jakožto základní prvek každého muzea, vyžadují speciální zacházení, péči i režim uložení, a to je zakotveno také v legislativě. Domníváme se, že například města nejsou schopna zajistit adekvátní podmínky pro disponování s nimi. Myslíme si, že města by nebyla v budoucnu schopná zajistit specializované muzejní odborníky, včetně restaurátorů, preparátorů a konzervátorů – to je možné jen na úrovni kraje, přirozeně také s vlastní grantovou aktivitou jednotlivých muzeí.

Dalším, a velice závažným důvodem, proč je nutné zachovat stávající strukturu, je archeologická památková péče. Ta je zajišťována archeologickými pracovišti pověřených regionálních muzeí po řadu let v jasně vymezených oblastech Libereckého kraje. S ohledem na stavební aktivity v regionu je současný stav personálního obsazení těchto pracovišť na hranici únosnosti. Městská zařízení by v rámci dané legislativy tyto činnosti zajišťovat nemohla. Bez využití stávající sítě regionálních muzeí by vznikl závažný problém, kdo bude záchranné archeologické výzkumy provádět. Muzea spravují rozsáhlé archeologické sbírky, které se mnohonásobně zmnožily zejména díky záchranným a předstihovým výzkumům v posledních letech. Pouze regionální muzea jako jediné specializované instituce zajišťující archeologickou sbírkotvornou činnost jsou schopna zajistit deponování nálezů, jejich konzervaci, evidenci a následnou prezentaci ve smyslu muzejního zákona.

Ovšem výčet zdaleka nekončí – nezmínili jsme se například o tom, že v rámci téměř všech regionálních muzeí existují specializovaná pracoviště pověřená činnostmi celokrajskými s dopadem do celé republiky. Dnes takto pracuje například pověřené regionální pracoviště pro plnění vládního programu Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v Libereckém kraji, pracoviště dokumentace světových ložisek drahých kamenů a broušených drahých kamenů, koordinační pracoviště pro Geopark Český ráj UNESCO, pracoviště pro ekologickou výchovu v Libereckém kraji, pracoviště Integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví, přírodovědná monitorovací pracoviště pro projekty Natura 2000, pracoviště dokumentace sakrálních, funerálních, technických a lidových památek, pracoviště speleoantropologie, které je svým zaměřením unikátní v celé ČR, a další.

Nastínili jsme pouze některé naše obavy, které by mohly reálně vyvstat při možné změně statusu našeho muzea. Domníváme se, že jsou v případě jakékoliv takovéto změny zcela oprávněné a že by tak mohly být regionální funkce muzea eliminovány, ne-li přímo zrušeny. Došlo by tak s největší pravděpodobností i k likvidaci dvousložkové muzejní sítě v Libereckém kraji, která je zakotvena v přijaté dlouhodobé „Koncepci kultury kraje”.

Michal Babík

 Do překrásného sálu štěkeňského zámku jsem se poprvé podívala na podzim roku 2006, když jsem doprovázela vynikající českou pěvkyni Gabrielu Pechmannovou na schůzku, která měla zásadním způsobem rozhodnout o bytí či nebytí nově vznikajícího hudebního festivalu na počest štěkeňského rodáka Františka Spilky, profesora Pražské konzervatoře, hudebního teoretika a skladatele, dirigenta České filharmonie a zakladatele Pěveckého sdružení pražských učitelů. Schůzku inicioval pan František Sáček, hlavní a neuvěřitelně aktivní zdroj nápadů a energie.

Setkali jsme se se sestrami z ženského řádu Congregatio Jesu ve Štěkni a jejich představenou sestrou Terezií, se zástupci obce Štěkeň a právě zvoleným starostou Ing. Miroslavem Koštou. S obavami jsme v sále otevírali víko stařičkého klavíru a pohled na kostrbatou klaviatura s několika klávesami dokonce bez potažení nevěstil nic dobrého. Bude-li hrát, bude ho také slyšet? A podaří se ho uvést do takového stavu, aby vyhovoval umělcům zvyklým na koncertní křídla? Navzdory obavám se přece jen ozvaly první tóny z originálů partitur profesora Spilky a shromáždění bylo dojato. Po dlouhých desetiletích se do zámeckého sálu vrátila hudba, a dokonce od rodáka ze Štěkně. Ve chvíli, kdy ladič klavírů učinil malý zázrak a klavír postavil na pomyslné nohy, se patrně rozhodlo o tom, že rok 2007 bude plný kulturních zážitků. V rámci Spilkova hudebního léta ve Štěkni se zde konalo neuvěřitelných dvanáct koncertů (přehled najdete na http://sweb.cz/Spilka.Frantisek/) za nečekaně vysoké účasti publika, a to i ze vzdálenějších měst jako třeba Sušice či Klatovy.

Festival zahájil benefičním koncertem pěvkyně Gabriely Pechmannové právě den, kdy se Štěkeň stala po několika desetiletích oficiálně znovu městysem, což na místě doložil pan starosta úředními listinami. Výtěžek z koncertu (účinkující vystoupili bez nároku na honorář) byl věnován, stejně jako veškeré výtěžky z dalších koncertů, řádu Congregatio Jesu na opravy zámku, ve kterém dříve sídlil domov důchodců a socialistické hospodaření se na řádovém majetku nepěkně podepsalo. V současné době trápí řádové sestry nejvíce nedostatek prostředků na opravu střechy, kde v krovu řádí dřevomorka. Je nutně potřeba několik milionů, třeba tento článek pomůže najít dárce…

Díky profesionální úrovni a kvalitě vystoupení na tomto koncertu vešel festival ve všeobecnou známost a všechny koncerty měly vysokou návštěvnost. Za všechny připomenu říjnový koncert, při kterém byla uvedena k poctě paní Zdenky Sulanové, české herečky a zpěvačky, píseň Ty lesovské stráně, což byl ve své době opravdový hit filmu Madla zpívá Evropě. V publiku seděl jako host i syn filmové hvězdy pan Aleš Novák. Vazbu paní Sulanové ke Štěkni vypátral způsobem hodným Sherlocka Holmese kdo jiný, než pan František Sáček. (Trochu se bojím, že zanedlouho v emailové schránce najdu od Františka vzkaz, že i Sherlock Holmes se narodil ve Štěkni …)

Závěrečný koncert Spilkova hudebního léta se protáhl až do prosince, kdy proběhl v kostele sv. Mikuláše adventní koncert Gabriely Pechmannové za laskavé podpory pátera Ing. Viktora Frýdla z Římskokatolické farnosti ve Strakonicích Koncerty ve Štěkni podpořily známé osobnosti z prácheňského kraje. Říjnový koncert se konal pod záštitou a s finanční podporou senátora Prácheňska pana Ing. Josefa Kalbáče, prosincový pod záštito a s podporou jihočeského radního pana Ing. Pavla Pavla. Oba politici koncerty také navštívili a podle svých slov si je i velmi užili. To vše zvýšilo prestiž festivalu a jeho pořadatelé chtějí tradici kulturních setkání na zámku udržet a pokračovat dalším ročníkem, ve kterém se potkáme například s Pěveckým sdružením pražských učitelů, nebo s panem Rudolfem Měřínským, který interpretuje loutnové dílo dalšího štěkeňského rodáka Joannise Antonia Losy z Losymthalu. Vytvořit tradici koncertního místa je nádherná myšlenka, ale i umění potřebuje finanční zázemí. Něco stojí pořádání koncertů, brzy bude třeba investovat do klavíru – historický nástroj je třeba vyměnit za mladší a odolnější křídlo dobré technické úrovně. Potom si publikum ve Štěkni třeba dopřeje i samostatný klavírní recitál některého ze špičkových klavíristů. Jestli si tyto řádky přečte někdo, koho už přestalo bavit sponzorovat pouze fotbal a hokej, může pomoci pořadatelům ve Štěkni.

Na závěr chci ještě zmínit něco neobvyklého, a to, jak také může v dnešní době vypadat neformální spolupráce státu a církve. Na zámku ve Štěkni se to můžete naučit při „školení“: pohostinné řádové sestry po koncertech dokázaly při kávě, čaji a domácím občerstvení posadit k jednomu stolu umělce, vzácné hosty i státní a církevní představitele. A vznikl zde nejeden nápad, který snad v blízké budoucnosti obohatí naše životy o další umělecké zážitky. Přejme všem ve Štěkni, aby jim toto krásné sousedství vydrželo a aby dále rozvíjeli přátelství vznikající v tvůrčí atmosféře uměleckých setkání, která potvrzují, že hmotný dostatek není ani pro moderního člověka tím nejdůležitějším.

Jitka Kutišová

Pozn. redakce: O Štěkni, festivalu i o panu Sáčkovi nadejte článek také v Místní kultura č. 10/2007

MOKRÉ: Jednou z cest, jak upozornit na obec jsou jistě webové stránky. Ty musí být příjemné, aktuální a nápadité, a když je na nich ještě zveřejněna kronika, získávají další body. Takové má obec Mokré. Jejich webmasterem je Dáša Honsnejmanová, která zastává ještě další funkce; působí jako účetní, knihovnice a v neposlední řadě vede obecní kroniku. Mokré leží kousek od Opočna pod Orlickými horami. Obec je sice malá (162 obyvatel), ale není zcela neznámá. Například se již několikrát zúčastnila soutěže o nejlepší webovou stránku obcí a měst a nejlepší elektronickou službu Zlatý erb. Vloni obec získala celostátní Cenu veřejnosti a v letošním roce do této soutěže přihlásila všechny své webové stránky: www.obecmokre.cz, www.obecmokre.cz/knihovna, www.obecmokre.cz/kronika.

Co předcházelo umístění obecní kroniky na web, o tom, jak se shánějí podklady, jak je třeba kronikářskou práci prezentovat a mnoho dalších zajímavých skutečností popisuje kronikářka D. Honsnejmanová na následujících řádcích:

Dát obecní kroniku na webové stránky není vůbec jednoduché a vzhledem k nepřebernému množství informací by to snad ani nemělo být možné. Přesto mně tato myšlenka nedala spát a já o tom dlouhou dobu musela stále přemýšlet. Jako webmaster internetových stránek obce Mokré a Knihovny U Mokřinky v Mokrém jsem si vytvořila svůj vlastní projekt na to, jak by měly stránky vypadat, jaký by měly mít rozsah, jaké množství informací by měly zhruba obsahovat. Když jsem měla svou představu již pevně danou, mohla jsem se vrhnout do samotného zpracovávání stránek. Smyslem všeho bylo seznámit s naší obcí nejen internetové surfaře, kteří mají k Mokrému vztah, ale i ty, kteří na web jen zabloudí. Aby si dokázali představit, kde obec je, jak je velká, aby se dozvěděli něco o její historii i současnosti, jací v ní žijí lidé, také něco o kronikářské práci, anebo se jen pobavili. Kronika totiž není pouhý soupis vážných informací, ale ukrývá v sobě také perličky humorného vyprávění, které jsem našla v časech minulých. A tak webové stránky kroniky Mokrého spatřily světlo světa 16. září 2007. Návštěvníci se zde seznámí s charakteristikou obce, získají informace o jejím vzniku, o zdejších archeologických nálezech, o vývoji počtu obyvatel, ale také se dočtou o zrodu obecní kroniky a o práci kronikáře. Potěší se neodolatelným kouzlem starých fotografií a pohlednic a dozvědí se o osobnostech, které spojily život s naší obcí, ale také o současných setkáních se zajímavými lidmi. Tento oddíl je mi obzvlášť milý, protože zde jsou zmiňováni lidé, se kterými jsem se osobně seznámila, některé i více poznala a jichž si vážím.

Dalším důležitým oddílem je historie hřbitova, mateřské školy, školy, rybolovu a myslivectví a jiné události. Pro pobavení je tu i oddíl s humornými historkami a zvláštními událostmi. Toto vše a ještě víc lze najít na www.obecmokre.cz/kronika. Dnes, téměř půl roku po spuštění stránek, už mohu konstatovat, že to byl skvělý nápad. Ohlasy na tyto stránky jsou totiž více než pozitivní. Lidé se i dnes snaží pátrat v minulosti, dojít ke svým kořenům, hledají historii svých rodin a předků a někdy jim v tom i maličkost může pomoci.

A jak jsem se stala kronikářem? Vlastně to bylo úplně náhodou. Kronikář, který vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu chtěl svou kronikářskou práci ukončit, se v roce 1996 obrátil na obecní zastupitelstvo. Tehdy jsem jeho členem byla i já a zdejší společenský život (přestože jsem byla přistěhovalec, místním názvem označována jako „naplavenina“) mně nebyl lhostejný. Najít nového kronikáře bylo nutné co nejrychleji, a tak jsme to veřejně vyhlásili. No, velký zájem nebyl, našla se sice jedna paní, ale i ta si to nakonec rozmyslela. Mě to nedalo a dlouho jsem přemýšlela, co s tím. V obci se nikdo další nenašel a já si stejně doma psala poznámky o dění v obci, tak jsem se nabídla, že kronikařinu zkusím… To se psal rok 1997 a od té doby se kronice věnuji naplno. Ze začátku jsem neměla žádné zkušenosti, ale v hlavě spoustu nápadů a také značné odhodlání. Psát kroniku totiž není lehká práce, jak by si někdo mohl myslet. Někteří lidé si představují, že je to jen o tom, napsat pár řádků… Ve skutečnosti je to práce časově velmi náročná, od psaní poznámek, fotografování událostí přes shánění starých fotografií a informací až k jejich třídění. A v obci, kde se pořád něco děje, je toho víc než dost. Nehledě na to, že tuto práci vykonáváte až po svém hlavním zaměstnání. Především to tedy děláte z lásky, protože o nějakém zvláštním finančním ohodnocení nemůže být ani řeč. Mým prvním úkolem bylo vytřídit a vyhodnotit staré zápisy, fotografie a kroniky. To se mi nakonec podařilo do té míry, že jsem dala staré kroniky a celý soubor fotografických příloh okopírovat a svázat, což nám zajistil Státní okresní archiv v Rychnově nad Kněžnou. Tím jsme lidem v naší knihovně umožnili, že si mohou zapůjčit kopie kompletní historie Mokrého. Jsem ráda, že obec psaní kroniky od začátku velmi podporuje, protože obec bez vlastní kroniky nemá žádnou historii. Dnes již mám k dispozici i digitální fotoaparát, a tak se aktuální fotografie z akcí téměř okamžitě objeví na webových stránkách. Ti, kteří se zabývají grafikou, úpravou fotografií na počítači, vědí, jak je to časově i technicky náročné. V Rychnově nad Kněžnou je Státní okresní archiv, se kterým spolupracuji již několik let. Kompletní originální obecní kronika je zde uložena a je možné si ji kdykoli zapůjčit. Jsou zde skvělí odborníci, kteří mě jako kronikářce vycházejí ochotně vstříc. Ale nejenom mně. Mezi nádherné, nevšední, ale i poučné akce patří každoroční setkání kronikářů Rychnovska, které se vždy koná na nějakém zajímavém místě zdejšího regionu. Pokud je to jen trochu možné, vždy se těchto setkání s radostí účastním. Dozvím se zde nejen důležité informace potřebné při psaní zápisů, ale především si na toto téma vyměním zkušenosti s kolegy kronikáři s vedením kronik. A to je k nezaplacení. Jako kronikářka se snažím prezentovat obec v regionálním tisku, a to víceméně pravidelnými příspěvky. Začínala jsem v Orlickém týdeníku, dnes jsou již i Rychnovský deník, Opočenské noviny, Knihovnicko-informační zpravodaj Královéhradeckého kraje U nás a v neposlední řadě i čtvrtletní zpravodaj Královéhradeckého kraje U nás v kraji.

Někdy mě však mrzí, že jsou lidé, kteří tuto práci stále nedokáží ocenit. Naštěstí je víc těch, kteří si bez kroniky neumí život své obce už ani představit. To jsem poznala na první výstavě kroniky, kterou jsem uspořádala v roce 2004. Byla to moje první velká akce, její příprava mi zabrala několik měsíců, ale vše se mně vrátilo v podobě velkého návštěvnického ohlasu. Ochotní lidé mi k této příležitosti darovali nebo zapůjčili své dokumenty, které jsem mohla dát ofotografovat, a tak je zachovat pro další generace. Mezi ty zajímavé patří například osobní složka pana Václava Valeše, pilota RAF, který padl ve druhé světové válce, nebo různé kupní smlouvy, výuční listy, staré pohlednice atd. Dalšími klenoty jsou více než stoletý herbář, sbírka smutečních oznámení od konce 19. století (i nadále ji doplňuji), dále sbírka svatebních oznámení zdejších obyvatel. Je to však neustále o tom, jak lidi oslovovat a přemlouvat, jak s nimi diskutovat a komunikovat… Získat fotografie a jiný zajímavý materiál není vůbec jednoduché. Někdy lidé ani pořádně nevědí, co mají doma za poklady, a tak ty staré a nepotřebné věci prostě vyhodí. A to je nenapravitelná škoda. V současné době již přemýšlím o další výstavě, kterou bych ráda uspořádala u příležitosti 120. výročí naší knihovny. Toto jubileum sice připadne až na rok 2009, ale organizace takovéto události se nesmí nechat na poslední chvíli. Tak již dnes v hlavě spřádám, co všechno bude potřeba zařídit, například připravit grafické návrhy propagačních materiálů, propočítat předběžný rozpočet a také oslovit sponzory, kteří by nám pomohli tuto akci finančně zabezpečit. Práce až nad hlavu. Ale přesto se těším. V první řadě ale na návštěvníky, kteří jsou pro mě tou největší odměnou. Co říci na závěr? Přestože je tato práce velmi časově náročná a já si někdy při rovnání a lepení stovek fotografií říkám už dost, to stačí, ostatní si lenoší a já bych vlastně taky mohla, neudělám to. Lenošit? Snad až později.

Poznámka redakce:

Podařilo se nám získat dopis, který zaslal pan Dr. Josef Juza, ředitel Státního okresního archivu v Rychnově nad Kněžnou, na obecní úřad Mokré. Protože pro paní kronikářku Honsnejmanovou je: „Největším oceněním radost i pochvala lidí, obzvlášť těch, kteří tomuto řemeslu víc než rozumějí,“ jak sama řekla, připojujeme tento dopis na závěr článku:

Vážená paní starostko,

zdravím Vás a tímto způsobem sděluji svůj názor, opírající se o konkrétní poznání, na práci kronikářky Vaší obce, paní Dagmar Honsnejmanové. Kronikářka Vaší obce náleží svou prací kronikářky a naplňování jejího poslání k nejlepším v rychnovském regionu a domnívám se, že v některých činnostech slouží ostatním kronikářům jako vzor vztahu kronikářky ke své obci. Její výsledky vycházejí z přirozeného zájmu o dobrý výsledek nejen její činnosti, ale především obce Mokré samotné. Jmenovaná dala do pořádku kroniky a jiné písemné záznamy a dokumenty trvalé hodnoty, které byly její pečlivostí urovnány, svázány do knih a slouží v obecní knihovně čtenářské veřejnosti. Příkladná je i její činnost dopisovatelky do regionálních tiskovin. Vedle toho plní úlohu společenskou v obci pořádáním různých akcí, o kterých se ví v celém regionu . Dovolte, abych vyjádřil uspokojení nad činností kronikářky a vyjádřil poděkování. S úctou a pozdravem Dr. Josef Juza

MALÁ VRBKA: Zpracování konopí, lnu a později i bavlny pro potřeby odívání má tisíciletou tradici. U nás ji dokládají také nálezy z období Velkomoravské říše. Na předtkalcovské techniky – např. pletení na rámu, tkaní na destičce či karetkách, sloužící k výrobě oděvních doplňků navázalo – ruční tkaní na tkalcovském stavu a na dlouhé období se stalo jediným způsobem výroby látek. Po nástupu tovární výroby se počet tkalců snižoval a dnes ovládá práci na tkalcovském stavu jen úzký okruh lidí. Mezi ně patří také absolventka vysoké zemědělské školy ing. Hana Buchtelová z Malé Vrbky (Jihomoravský kraj), která v minulém roce přijala z rukou ministra kultury ocenění Nositel tradice lidových řemesel v oboru textil – ruční tkaní na tkalcovském stavu.

Tkalci se od konce 14. století sdružovali do cechů a až v polovině 18. století bylo tkalcovství prohlášeno svobodným povoláním. Tkaní látek pro vlastní potřebu – od hrubého plátna sloužícího na prostěradla, ručníky atd. přes jemnější na sukně, živůtky, zástěry až po nejjemnější na ženské sváteční košile či obřadní a sváteční plachty skončilo v 2. polovině 19. století. Jako doplňková podomácká výroba se udrželo zcela výjimečně, a to zejména v horských oblastech – u nás pak například na Horňácku, na pomezí Moravy a Slovenska.

Ze zahradní architektky tkadlenou

„Tkalcovský stav, který používám, má svou historii. Už jako vyřazený ho zakoupil můj pradědeček, který odešel do Ameriky za prací a vrátil se po 1. světové válce. Od čtyř let jsem pak při tkaní sledovala dědečka. Dlouhou dobu pracoval pro Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) a pod jeho rukama vznikaly polštáře, prostírky a další bytové doplňky. Já jsem se na stavu naučila pracovat až jako studentka gymnázia,“ vypráví nositelka titulu a dodává: „můj první výrobek – malá dečka, vznikl právě v tomto období. Tehdy jsem uměla jen základy a až během dalších let jsem do tajů tkalcovského řemesla pronikala stále hlouběji. Před nástupem na mateřskou dovolenou jsem pracovala v Technických službách ve Veselí nad Moravou a po mateřské jsem se v roce 1995 neměla kam vrátit, protože můj úsek byl zrušen. A tak bylo rozhodnuto. Mým zdrojem obživy se stane tkalcovský stav. Zpočátku jsem pár let dodávala výrobky do ÚLUVu, ale od poloviny devadesátých let pracuji na živnostenský list.“

Od ptáčků až po ubrusy

Kromě již zmíněného původního stavu má ing. Buchtelová ještě druhý, který je jeho kopií, ale má užší osnovu. Na něm se dají využít zbytky různobarevných přízí, které zůstávají při tkaní velkých kusů. Tak zde vznikají kouzelní ptáčci, rybičky, panenky, záložky do knih, obaly na skleničky na koštování vína, pouzdra na mobilní telefony či kabelky na doklady. Další sortiment představují oděvní doplňky – tašky a kabelky různých tvarů a velikostí, ale i kravaty, motýlci, náramky. Na stavu se dají tkát látky o maximální šíři 75 cm, a tak rozměrnější výrobky vznikají sešíváním těchto šířek. Mezi velké kusy patří kromě ubrusů i závěsy, přehozy na postele, ale i kompletní textilní vybavení pro evangelický kostel v Hrubé, vytvářené podle starých předloh, ale s nově vymyšlenými vzory. Zatím nejdražším výrobkem byl ubrus zhotovený na zakázku do Chorvatska – měl rozměry 300 x 150 cm. Zájemci o výrobky pak mohou vybírat podle své „kapsy“. Ty nejlevnější se dají pořídit i za 15 Kč, na větší je pak potřeba několik stokorun. Každý výtvor je však originálem, kterého se dotýkala lidská ruka, která mu vtiskla neopakovatelný výraz. To ho zcela odlišuje od továrních produktů.

Tradice přetavená pro potřeby dneška

Při tvorbě vychází ing. Buchtelová z tradiční lidové tkaniny zvané horňácká činovať. Ta představuje vrchol lidového tkalcovského projevu na Moravě, a to jak po technické stránce, tak i ve vzorech a barvách. Na výrobcích se můžeme setkat zejména s přírodními odstíny šedé, s černou, červenou, bílou, žlutou, modrou barvou a odstíny hnědé. „Na osnovu používám bavlnu, ke tkaní útku pak bavlnu nebo len a někdy i jutu, která nahrazuje dříve užívané konopí. Nákup surovin není bez problému, protože pro dodavatele je malé množství, které já potřebuji, nezajímavou zakázkou.“ Tkalcovství bylo dříve spíše chlapskou záležitostí, protože v zimě nemohli pracovat na poli, a tkaním si tak přivydělávali. Navíc bylo Horňácko vždy po zemědělské stránce chudým krajem. Ženy svým mužům pomáhaly tím, že na kolovrátku spřádaly nitě a potom zpracovávaly hotové plátno podle potřeby. Paní Haně Buchtelové při tkaní pomáhá celá rodina. „Manžel mně natahuje osnovu, protože tenhle úkon vyžaduje fyzickou sílu. A navíc se chystá vyrobit stav, který bych mohla používat při předváděcích akcích na jarmarcích nebo ve skanzenech. Syn mně zase pomáhá s přípravou materiálu a dcery už taje tkaní také zvládají,“ uzavírá spokojeně ing. Buchtelová.

Eva Veselá

V minulém roce se na náklady města a Ministerstva obrany ČR uskutečnila oprava válečného hřbitova v Písku, kde se pohřbívalo ještě po skončení druhé světové války. Je zde 352 samostatných hrobů a dvě velká hromadná pohřebiště. Na kompletní rekonstrukci čeká i písecký židovský hřbitov, který minulý rok v létě poničili vandalové. Opravy tohoto pietního místa by měly začít letos na jaře.

Důstojné místo pro vojáky obou světových válek

Na jihu Čech je několik válečných hřbitovů, kde jsou pohřbeni padlí vojáci různých národností z první i druhé světové války. Jeden z nich se nachází v Písku, který byl v minulosti sídlem 28. střeleckého a 11. pěšího pluku. Právě jejich příslušníci, kteří padli na bojištích 1. světové války nebo zemřeli na následky zranění, jsou pohřbeni na píseckém hřbitově. Po druhé světové válce zde byli pohřbeni také vojáci německé armády, jejich ostatky však německá organizace exhumovala a převezla jinam. Od šedesátých let minulého století hřbitov chátral a nárazově jej udržovala místní vojenská posádka, po odchodu vojáků z Písku v roce 2004 přešla správa hřbitova na město. Hřbitov s 350 samostatnými a dvěma hromadnými hroby převzalo město před třemi lety od armády ve velmi špatném stavu a nákladem téměř dva miliony korun (na financování oprav se podílelo město i ministerstvo obrany) ho uvedlo do důstojné podoby. Byla opravena kaple, udělaly se velké terénní úpravy a zasazeny nové kříže. Válečný hřbitov v Písku pro veřejnost otevřeli v listopadu minulého roku.

Zeď nezabrání vandalskému činu

I když na území Písku byly historicky dva židovské hřbitovy, dnes existuje už pouze jeden. Ten nalezneme necelé dva kilometry od centra, kousek za pražským předměstím. Byl založen v roce 1876 a poslední pohřeb se zde konal v roce 1942. Než nacisté Písek okupovali, žilo v něm na 300 Židů. Po válce se jich nevrátilo ani 20. Mezi pohřbenými zde byla např.i důvěrná přítelkyně hudebního skladatele Leoše Janáčka Kamila Stösslová, nebo básník Richard Weiner. Naprosto zdevastovaný židovský hřbitov byl pak upraven na počátku devadesátých let 20. století. Jeho nynější, téměř 5000 m2 velká plocha, je ohrazena zdí a za ní je dochováno asi 60 náhrobků s řadou podstavců. V létě minulého roku prošla médii zpráva, že zde neznámí vandalové způsobili značnou škodu, povalili celkem 23 náhrobků, z toho dva zcela rozbili na malé kousky a způsobili škodu ve výši 60 000 Kč. Městský portál oznámil, že s opravami židovského hřbitova a zásahy, které by měly zamezit dalšímu vandalizmu, se počítá na jaře letošního roku.

Mária Uhrinová

I když státní okresní archivy nemají metodické vedení kronikářů v popise své práce, najdeme na některých jejich webových stránkách řadu informací, které kronikářům mohou jejich činnost usnadnit.

Státní okresní archiv Semily

Kapitola Kronikářství přináší zmínky o dříve platných zákonných normách pro oblast kronikářství i o nově přijatém zákonu č. 132/2006 Sb., o kronikách. Píše se tu také o tom, že odměňování kronikářů je plně v rukou obecního (městského) zastupitelstva. Bez zajímavosti není ani tabulka potřebných pracovních úvazků kronikářů, kterou vydal v 90. letech referát kultury okresního úřadu v Semilech: do 500 obyvatel je to 2 až 3 hodiny týdně, nad 500 do 2 tisíc obyvatel pak 4 až 7 hodin týdně atd. Zajímavá je také informace o působení kronikářského sboru. Pod označením „Obecní kronikáři v okrese Semily“ se nachází přehled obcí okresu se jménem a adresou kronikáře. Pro kronikáře i badatele jsou tu „Obecní kroniky v okresním archivu“, které přinášejí přehled uložených kronik včetně časového rozsahu a fondu, v němž jsou umístěny. Pomůckou může být i „Digitalizace obecních kronik“. Představuje přehled CD nosičů, na nichž jsou uloženy převážně obecní kroniky, ale i kronika farní či jednotného zemědělského družstva nebo fotoalbum domů. Od konce roku 2004 probíhá totiž v okrese Semily projekt, jehož posláním je fotograficky zachytit podobu měst a obcí na přelomu tisíciletí. Zatím je na webu informace o šesti obcích (stav k 31. 12. 2006). Podrobnosti na http://www.archiv.semily.cz.

Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou

Kapitola nazvaná Kroniky je dále členěna do několika oddílů. Po textu přednášky o obecních pečetích, znacích a praporech následuje „Metodika“ – pokyn k vedení kronik přinášející na deseti stránkách podrobné informace od druhu používaného papíru, rozměru listů, vazby, psacích prostředků přes grafickou stránku až po přehled platné legislativy a použitou literaturu. Své zájemce jistě najde i oddíl „Legislativa platná“, která přináší kromě zákona č. 132/2006 Sb. i sdělení Úřadu pro ochranu osobních údajů k otázce uvádění osobních údajů v kronice a jejich zpřístupňování. „Legislativa již historická a dříve používané tiskopisy“ nabízí zákonné normy od té nejstarší z roku 1920, ale i vzor jmenování obecního kronikáře, opomenuta není ani otázka letopiseckých komisí. Nejen pro badatele je tu oddíl „Soupisy kronik“ – jde o kroniky obecní, školní i farní. V závěru jsou umístěny odkazy na zajímavé webové stránky, které se věnují kronikářům, a také 11 obecních kronik publikovaných na webu. Výše zmíněné údaje najdete na http://home.tiscali.cz/sokazr/kroniky nebo http://home.tiscali.cz/sokazr/kroniky.

Státní okresní archiv Chrudim

Kronikář se tu může seznámit s „Projektem minimalizace rizik ztrát kronik v obcích okresu Chrudim“. O tom, jak se jeho cíle daří naplňovat, nám přislíbil informace letos na podzim ředitel SOkA v Chrudimi Mgr. Ivo Šulc. Oddíl „Metodická činnost v oblasti vedení obecních kronik“ se soustředí kromě zmíněného projektu také na zákonné normy – z roku 1920 a 2006, materiálně technickou stránku vedení kroniky, přináší vzor smlouvy obce s kronikářem, doporučené úvazky kronikářů, vzory dalších souvisejících dokumentů, informace o obsahu kroniky a závěrem pak zdroje informací pro kronikáře, možnosti jeho aktivit a použitou literaturu.

To vše najdou zájemci na http://www.soka-cr.cz/sluzby

 Eva Veselá

Jedním z měřítek kvality demokracie je to, jak odstraňuje bariéry přístupu ke kulturním statkům a umožňuje co nejrovnější přístup ke kultuře. Již podruhé se návštěvníků památek, kterým dal osud do vínku omezenou schopnost pohybu a orientace, dostává do rukou průvodce informující je o památkách, hradech, hradních zříceninách, zámcích, klášterech, kostelech, skanzenech, zahradách, židovských památkách a archeologických nalezištích, které jsou pro ně zcela, nebo alespoň částečně přístupné.

V průvodci uváděné památky mohou vozíčkáři, jimž především je průvodce určen, navštívit buď samostatně, nebo s pomocí rodinných příslušníků, asistence, přátel a známých. V případě vybraných kulturních památek ve správě NPÚ a národních kulturních památek se upozorňuje i na ty, které jsou v současné době pro vozíčkáře přechodně, či trvale nepřístupny (zřícenina hradu Žebrák). Průvodce s názvem „Jak dobýt hrad…“ se od prvního průvodce vydaného v roce 2004 značně liší. Především vzrostl počet vybraných a uváděných kulturních památek, jak z území hlavního města Prahy, tak z dalších krajů České republiky. Památky již nejsou řazeny abecedně. Rozčleněny jsou ve skupinách, dle krajů Čech, Moravy a Slezska seřazených abecedně, za prvním Hlavním městem Prahou. Autoři průvodce tentokrát, u jednotlivých historických objektů rezignovali na popis jejich historie. Tá je podrobně a dostatečně popsaná v nejrůznějších publikacích a brožurách dostupných přímo na navštívené památce, nebo v běžném knižným prodeji. Svůj důraz kladli na shromáždění co možná nejpřesnějších a nejspolehlivějších informací určených cílové skupině návštěvníků s omezenou schopností pohybu a orientace, především však vozíčkářům. Během roku 2007, kdy průvodce vznikal, byla většina z popsaných památek autory osobně navštívená, „prochozena“ a zhodnocena. Primárně byla sledována dostupnost památek ve správě Národního památkového ústavu a národních kulturních památek, za které má ústřední pracoviště Národního památkového ústavu odbornou odpovědnost.

V rámci hodnocení přístupnosti jednotlivých památkových objektů pro vozíčkáře byla téměř výhradně sledována přístupnost běžného mechanického vozíku, se kterým se manipuluje zcela jinak, než s elektrickým. Vlastník elektrického vozíku by měl mít navíc také možnost nabití baterií. Tato služba není prozatím pro vlastníky elektrických vozíků na památkách České republiky, pokud je mi známo, dostupná. Rozhodujícím kritériem pro uvedení památky do průvodce byla přítomnost bezbariérové toalety upravené pro vozíčkáře. Přístupnost toalety je totiž rozhodujícím kritériem pro výběr navštíveného místa. Je to zdánlivá banalita, ale vozíčkář radši oželí prohlídku expozice nacházející se v prvním patře, než možnost dostat se na WC. Pokud je památka uváděná v prvním „Seznamu …“ pro vozíčkáře bezbariérově nepřístupná a navíc v jejím areály nebyla instalována bezbariérová toaleta, nebyla již do průvodce „Jak dobýt hrad …“ zařazena. Do průvodce však byly zařazeny i méně dostupné památky, na kterých je instalována bezbariérová toaleta upravená pro vozíčkáře. I když jsou návštěvnické okruhy těchto památek pro vozíčkáře bez asistence a někdy i s asistencí hůř dostupné, či přímo nedostupné, v areály památky, na bezbariérově přístupných nádvořích, se během letní sezóny konají nejrůznější kulturní akce, kterých se vozíčkář může spolu s dalšími návštěvníky aktivně účastnit (Křivoklát, Zvíkov).

Při sestavování průvodce „Jak dobýt hrad…“ si autoři jasně uvědomovali, že v České republice je jen několik pro vozíčkáře zcela bezbariérově přístupných památek, jejichž bezbariérovost je daná umístěním průvodcovské trasy v místnostech přízemí (zámek Kozel), nebo získána instalováním výtahů (věž Staroměstské radnice v Praze, Anežský klášter v Praze, palác Kinských v Praze, pevnost Špilberk v Brně) či osobní schodišťové sedačky (zámek Kunín). Rovněž není mnoho těch památek, které jsou alespoň částečně přístupné pro vozíčkáře bez asistence (zámky Jaroměřice nad Rokytnou, Hradec u Nechanic, Rájec nad Svitavou, klášter Kladruby, zřícenina Točník). Návštěva většiny vyžaduje menší či větší pomoc asistence a doprovodu vozíčkáře. Proto je i průvodce „Jak dobýt hrad…“ koncipován jako popis památky z pohledu vozíčkáře. Hned v první větě se uvádí, zda je památka bezbariérová, částečně bezbariérová, nebo zda je zcela „bariérová“ a pro vozíčkáře těžce přístupná, nebo zcela nepřístupná. Následně je popisována trasa, po které se vozíčkář v případě návštěvy interiérů dané památky pohybuje. Uváděny jsou zcela bezbariérové části prohlídkové trasy. Upozorněno je na překážky na prohlídkové trase, které je možné s pomocí asistence, přátel, překonat, nebo, se souhlasem zprávy navštívené památky a za spolupráce průvodců, obejít. Zároveň jsou zde vyjmenovaná pro vozíčkáře zcela nepřístupné místa.

Kromě vlastní dostupnosti pro vozíčkáře si průvodce „Jak dobýt hrad…“ všímá další možnosti pro odpočinek, poučení i zábavu, které památka nabízí. Mohou je zajišťovat specializované lektorské oddělení a ateliéry, s předem připraveným programem pro děti, žáky a studenty, případně seniory, návštěvníky s poruchami sluchu, zraku a s mentálním postižením. Na většině památek jsou během letní sezóny, v případě celoročně přístupných památek po celý rok, pořádané, nejrůznější kulturní akce pro všechny věkové a zájmové skupiny. Autoři nesledují a nepopisují konkrétní akce s konkrétními termíny. Snaží se pouze načrtnou a přiblížit s čím vším se na popisované památce může návštěvník, nejenom vozíčkář, sejít, co se na ní během sezóny děje a z čeho je možné si vybírat. Konkrétní informace o jednotlivých akcích a termíny jsou uváděny jak na internetových stránkách konkrétní navštívené památky, tak na stránkách Národního památkového ústavu pokud je šéfredaktor stránek včas obdržel. Všechny v průvodci uváděné památky jsou dostupné autem. Na většině parkovišť zřízených v jejich bezprostřední blízkosti, na které průvodce upozorňuje, jsou také vyhrazena stání pro parkování vozů osob s omezenou schopností pohybu a orientace.

Obdobně jako první „Seznam…“ i průvodce „Jak dobýt hrad…“ přináší adresu, telefonní číslo a emailovou adresu každé z uváděných památek. Součástí průvodce „Jak dobýt hrad…“ měly být také kapitoly „Divadlo bez bariér. Hlavní město Praha“ a seznam „Užitečné odkazy pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace a jejich rodinné příslušníky, přátelé, asistenty a kamarády“. Obě kapitoly musely být z technických důvodů vynechány. Všem zájemcům je k dispozici jejich elektronická podoba umístěná na internetových stránkách Centra paraple, Aktivní život a NPÚ.

Vzhledem k tomu, že ne každý má možnost si vzít do ruky knihu a listovat, bude také text průvodce „Jak dobýt hrad…“ v průběhu ledna 2008 umístěn na internetových stránkách Národního památkového ústavu a tím dán k dispozici všem, kterým plně vyhovuje čtení elektronických textů. Průvodce „Jak dobýt hrad… není určen pouze návštěvníkům s omezenou schopností pohybu a orientace, jejich rodinám, asistentům, přátelům a známým, ale také správcům a vlastníkům památek. Vyjmenováním všech, nebo alespoň většiny bariér jsou upozorněni na ty, které nejsou neodstranitelné a nabádá je, pokud se jedná o překážky jakými jsou nejčastěji 1, 2 nebo 3 schody, k jejímu vhodnému odstranění, za pomoci některé z hodících se pomůcek pro zajištění bezbariérového přístupu. Průvodce „Jak dobýt hrad. Památky takřka bez bariér“ by nevznikl bez finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, které rozhodnutím č. 12259/2007-ORNK poskytlo neinvestiční dotaci ze státního rozpočtu ČR na rok 2007 na řešení projektu s názvem „Seznam vybraných nemovitých kulturních památek přístupných pro návštěvníky s omezenou schopností pohybu a orientace“. Sestaven byl v Národním památkovém ústavu u příležitosti prohlášení roku 2007 Evropskou unií „Evropským rokem rovných příležitostí pro všechny - směrem ke spravedlivé společnosti“.

Autoři: Jančo, M. – Burešová, K. – Šefců, O. 2007: Vydal: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště. Praha. ISBN 978-80-87104-09-5.

Máte li zájem o průvodce „Jak dobýt hrad. Památky takřka bez bariér“ – piště na adresu:

 Milan Jančo, Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, Valdštejnské nám. 3, 118 01 Praha 1;

telefonujte na číslo: 257 010 251 nebo zašlete email na janco@up.npu.cz a průvodce Vám bude na Vámi udanou adresu odeslán.

Milan Jančo

Text průvodce "Jak dobýt hrad..." je dostupný i na www.npu.cz - Nároního památkového ústavu. http://www.npu.cz/prur/novin/?news[detail]=2675

http://www.npu.cz/prur/download/zprist/