Články a komentáře

Aby čtenáři získali alespoň přibližnou představu o postavení české menšiny na Slovensku, spojili jsme se s předsedkyní Slovensko-českého klubu v SR a šéfredaktorkou jediného periodika na Slovensku psaného v českém jazyku, časopisu Česká beseda – s Mgr. Helenou Miškufovou, aby nám život Čechů v SR přiblížila.

Kolik občanů SR se hlásí k české národnosti?

Statistiky po posledním Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 oznámily, že na Slovensku se Čechy cítí kolem 42 tisíc lidí, 2tisíce občanů se hlásí k moravské národnosti. (Při předchozím sčítání to bylo 60 tisíc obyvatel, což svědčí o značném úbytku. Staří Češi zemřeli, noví se nepřistěhovali a jejich potomkové se už hlásí k majoritnímu národu.)

Má česká menšina na Slovensku od státu dostatečnou podporu v uplatňování svých jazykových a kulturních potřeb?

V SR existuje podobný orgán jakým je zdejší Rada vlády pro národnostní menšiny, její název je Rada vlády pre národnosti a záštitu nad ní má podpředseda vlády SR Dušan Čaplovič. Rada má podobné kompetence jako česká a taky má podobnou náplň. Na podporu oficiálních orgánů si stěžovat nemůžeme, naše aktivity vždy výrazně zaštiťovaly.

Kdo na Slovensku zastupuje českou menšinu a o co se svojí činností zasazuje?

Nejvýraznější je Český spolek Bratislava, což je nepolitické občanské sdružení obyvatel Slovenské republiky hlásících se k českému, moravskému a slezskému původu, jejich rodinných příslušníků a dalších sympatizantů bez ohledu na státní občanství. Vznikl v roce 1993 po rozdělení federace a je doposud nejstarší organizací české a moravské národnostní menšiny v SR. V následujícím roce byl založen Český spolek na Slovensku (ČSnS), jenž se ale v roce 2005 znovu rozčlenil na samostatné regionální subjekty. Teď je v SR celkem 10 právních subjektů zaměřených na českou kulturu a historii. Česká menšina má taky svůj Slovensko-český klub v SR, což je sesterská organizace pražského SČK.

Dostávají problémy a aktivity české menšiny v SR dostatečný prostor v médiích?

Kromě provozování našich domovských stránek www.cesi.sk, vyvíjí Český spolek na Slovensku dlouhodobě aktivity, aby se o Češích a Moravanech, tedy o české menšině na Slovensku častěji hovořilo i na stránkách tisku a v elektronických médiích. I zásluhou spolku se začalo české národnostní vysílání ve Slovenském rozhlasu a ve Slovenské televizi, některé regionální organizace ČSnS úspěšně spolupracují s redakcemi lokálních periodik a televizí, zatím jen sporadicky se zmínky objevují v denním tisku. Češi na Slovensku vydávají i svůj vlastní měsíčník Česká Beseda.

Dnes je ale tento časopis v ohrožení a dle posledních informací jeho budoucnost je nejasná...

 Měsíčník Čechů, Moravanů a Slezanů začal v roce 1995 vydávat Český spolek na Slovensku, od května 2005 se jeho novým vydavatelem stal Slovensko-český klub se sídlem v Košicích. Rok 2007 je skutečně posledním, co jsme v tištěné podobě oslovili naše čtenáře. Bohužel státní dotace od Ministerstva kultury SR a Ministerstva zahraničí ČR, i když je značná, nemůže dostatečně pokrýt náklady spojené s vydáváním takovéhoto periodika. V minulosti jsme skluz dorovnávali z předplatného. Protože však starší generace, která měla zájem udržet ve své rodině a okolí povědomí o českých kořenech a předplácela si nás, vymírá a mladí „slovenští Češi“ tuto potřebu nemají, není možné redakci ve stávající podobě udržet. Existuje nabídka grantových programů pro příští rok, kde bychom mohli o prostředky na např.: Internetovou podobu České Besedy požádat. Já jsem ale k tomuto kroku značně skeptická, neboť znám naše čtenáře. Jsou to lidé spíš starší, počítačově ne moc gramotní, mnohdy žijící v malých vesnicích, kam internet ještě nedorazil.

Děkuji za rozhovor Mária Uhrinová

(Pozn. redakce: Autorka je původem ze Slovenska a v Čechách žije od svých studentských let.)

 P.S. Mgr. H.Miškufovou přislíbila, že o anabázi měsíčníku Česká beseda i dalších aktivitách české menšiny na Slovensku bude naši redakci průběžně informovat.

V Národní knihovně ČR v Praze v Galerii Klementinum můžete v prodlouženém termínu do 9. března navštívit výstavu Codex gigas – Ďáblova bible (Tajemství největší knihy světa). Originál zapůjčila ze svých sbírek Královská knihovna ve Stockholmu. Návštěvníci budou moci vidět i maketu tohoto rukopisu, která se veřejnosti poprvé představila na knižním veletrhu a literárním festivalu Libri na podzim loňského roku.

Původní dílo vzniklo na přelomu 12. a 13. století v benediktinském klášteře v Podlažicích u Chrudimi (Pardubický kraj). Za třicetileté války ho jako válečnou kořist odvezli z rudolfinských sbírek švédští vojáci. Kniha o rozměrech 90,5 krát 50,5 cm, vážící 75 kilogramů, byla ve středověku přirovnávána k sedmi divům světa.

Snaha o co nejvěrnější napodobení

 „Zhotovení makety přišlo na 350 tisíc Kč a práce na ní trvala téměř pět set hodin. Nechala ji vyrobit obecně prospěšná společnost Nadační ústav regionální spolupráce Olomouc. V současné době jednáme o jejím převodu a zapůjčení do Národní knihovny ČR, kde by byla vystavena po dobu prodlouženého konání výstavy Codex gigas – Ďáblova bible,“ sděluje předseda správní rady o.p.s. Ing. Jiří Rudolf a dodává: „v maketě je potištěna každá čtvrtá dvoustrana (tento postup byl zvolen z technologických důvodů) velmi věrnou, digitální kopií originálu. Kopie stránek svým umístěním v maketě odpovídají umístění v originálu. Nejsložitější problém spočíval v zajištění papíru tak velkého formátu – cca jedenkrát 1 metr. Vstříc nám vyšly Olšanské papírny. Průběh vzniku makety byl zachycen videokamerou. Uvažujeme o zhotovení kopií i jiných děl. V současné době experimentujeme s potisky pergamenů.“

Prubířský kámen pro knihaře

Originál rukopisu používal pergamenu, maketa papír. Konečná podoba rukopisu vznikla pod rukama uměleckého knihaře Jiřího Fogla ze Žamberka. Nezvykle velký formát bylo nutné sešít způsobem, který se dnes používá pouze při restaurátorských pracích. Jen vlastní šití listů zabralo téměř pět dnů pečlivé práce. Na desky byly použity kůže ze dvou krav, které byly dovezeny z Polska. Zájemci si dnes mohou v maketě zalistovat a vžít se tak do pocitů dřívějšího čtenáře. Původní rukopis byl zřejmě umístěn na dřevěném pultě a vlastní četba rozhodně nebyla pohodlnou činností.

Film i nově vydaná kniha

Během výstavy v Národní knihovně mohou návštěvníci vidět film přibližující místo vzniku Codexu gigas i jeho putování staletími. Stejný snímek zhlédli i návštěvníci loňského podzimního veletrhu Libri v Olomouci. Národní knihovna ČR vydala u příležitosti konání řadu upomínkových předmětů a také knihu Codex gigas – Ďáblova bible (Tajemství největší knihy světa) autorů Kamila Boldana, Michala Dragouna, Dušana Foltýna, Jindřicha Marka a Zdeňka Uhlíře. NA 120 stránkách textu přibližují rukopis z mnoha úhlů – seznamují se způsobem psaní knih se středověku, osvětlují vznik rukopisu, jeho složité putování u nás a cestu do Švédska. Opomenut není ani obsah – na 312 pergamenových listech je zaznamenána řada textů – dalo by se říci, že jde o jakousi „knihovnu v knize“. Publikace vyšla v českém a anglickém jazyce. Na webu Národní knihovny http://www.manuskriptorum.com/Site/CZE/volne_dostupne_dokumenty.asp se ve virtuálním badatelském prostředí pro oblast historických fondů nachází i Codex gigas v originále – v latinském jazyku.

Eva Veselá

Náš seriál, který postupně mapuje uvedenou problematiku, postoupil do dalšího kraje – Karlovarského. Zdejší krajský úřad jako jediný v republice pořádá každoročně (od roku 2004) ve spolupráci s muzei a státními okresními archivy sídlícími v Chebu, Karlových Varech a Sokolově, celokrajské semináře a od minulého roku i soutěž Kronika roku. O tom, jaký význam přikládá Karlovarský kraj vedení kronik vypovídají slova Ing. Jiřího Behenského, náměstka hejtmana: „Karlovarský kraj patří mezi pohraniční území, kde po roce 1945 došlo ke skoro úplné obměně obyvatelstva. Noví, národnostně rozmanití, osídlenci, si velice obtížně hledali vztah k novému domovu. Tyto převážně citové vazby se v současné době, kdy je již v kraji druhá a třetí generace původně přistěhovaných obyvatel, úspěšně začínají navazovat. Ke vztahu «k rodnému kraji» zásadní mírou přispívá poznání historie tohoto území. Velice důležitá přitom je nejen historie celku, ale i dílčí historie jednotlivých obcí. A zde je hlavním zdrojem informací právě obecní kronika. Proto přikládám vedení kronik v našem kraji takový význam a snažím se o podporu této činnosti. Jsem přesvědčen o tom, že v Karlovarském kraji má kronikářství nezastupitelnou roli při vytváření vztahu zdejších obyvatel ke kraji (k území), který již z velké části považují dnes za svůj ‘rodný kraj‘.“

Okres Cheb

„Chebské muzeum proplácelo naposledy kronikářské zápisy za rok 1988 a za 4. kolo kronikářské soutěže. V roce 1989 proběhl poslední seminář pro kronikáře okresu. Po roční přestávce jsme se k pořádání seminářů opět vrátili a tato situace trvala do roku 2003. Spolupořadatelem byl vždy Státní okresní archiv v Chebu,“ vysvětluje PhDr. Iva Votroubková a dodává: „dnes spolupracuje Krajské muzeum Karlovarského kraje Muzeum Cheb s kronikáři aktivně v rámci tzv. pamětnické dokumentace. Celokrajské muzeum spolupracuje s pisateli kronikářských zápisů v rámci své funkce pověřeného pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu. Naopak v případě potřeby využívají kronikáři muzeum pro svoji práci. Pro kronikáře okresu Cheb fungujeme jako konzultační pracoviště.“ Státní okresní archiv v Chebu se pravidelně podílí na programu seminářů pro kronikáře, při nichž se řeší zejména obecné problémy spojené s vedením kroniky a metodikou zápisu. Kronikáři měli a mají možnost seznámit se s větším množstvím starých kronik, byli seznámeni s chodem archivu i průběhem skartačního řízení. Nabízí kronikářům pomoc při rešerších archivního materiálu a pokud jsou požádáni, pomohou i metodicky. V rámci skartačních dohlídek či státních kontrol na úseku archivnictví a spisové služby pracovníci SOkA nezjistili, že by některá obec či město nevedly kroniku.

Okres Karlovy Vary

„Karlovarské muzeum poskytovalo kronikářům systematickou metodickou pomoc od roku 1976 (1 pracovní pozice byla definována jako metodik kronikářské práce), kontrolovalo jejich aktivity a v součinnosti s Okresním úřadem proplácelo roční kronikářské zápisy. Každoročně jsme pro kronikáře pořádali odborný seminář a dvou až třídenní poznávací výlet. V letech 1976 – 1988 jsme vydávali metodický a historicko-vlastivědný zpravodaj Kroniky a kronikáři, který během let přinesl velké množství cenných článků o historii a přírodě Karlovarska“, sděluje historik PhDr. Stanislav Burachovič. Karlovarské muzeum přestalo kronikáře proplácet ještě před rokem 1989, poslední seminář ve spolupráci s OkÚ Karlovy Vary byl realizován v roce 1988. V druhé polovině devadesátých let pořádal semináře karlovarský OkÚ. Vystupovali na nich zástupci zdejšího SOkA, tehdejší kronikář Karlových Varů Jaroslav Jáchymovský atd. Dnes je spolupráce muzea s kronikáři pouze dílčí – např.v oblasti poskytování badatelských služeb. SOkA v Karlových Varech přednáší na seminářích pro kronikáře, přibližuje činnost archivu, umožňuje studovat kroniky v badatelně atd.

Okres Sokolov

Sokolovské muzeum proplácelo roční kronikářské zápisy naposledy v roce 1992. Poté převzal tuto činnost OkÚ v Sokolově, který pořádal i semináře pro kronikáře. Nyní mohou pisatelé zápisů přijít do muzea vždy v badatelský den, tedy v pondělí. Od února 2008 bude opět otevřena muzejní knihovna, která získala nové vybavení i knihovnický program LANIUS. SOkA v Sokolově kronikáře „neodhání“, chová se k nim jako k ostatním badatelům. Při běžných kontrolách na obecních nebo městských úřadech se archivář také zajímá o to, zda obec vede kroniku.

Eva Veselá