Články a komentáře

Náš seriál, v němž postupně mapujeme uvedenou problematiku, postoupil do dalšího kraje – Libereckého. Dnes se budeme věnovat okresu Semily.

Muzeum Českého ráje v Turnově spolupráci s kronikáři nepřerušilo a se Státním okresním archivem Semily (SOkA) se každoročně podílí na organizaci společných setkání. SOkA realizuje s kronikáři projekt "Tvář našich měst a obcí na počátku XXI. století", který muzeum využívá ve výzkumných projektech při dokumentaci sídel a architektury a dalších nemovitých památek. Spolupráce s kronikáři, kterých je v tomto okrese opravdu hodně, je výborná.

V ostatních okresech Libereckého kraje je však situace horší – jsou tam sice výborní kronikáři, ale je jich bohužel málo. „V posledních čtyřech letech využíváme spolupráce kronikářů pro naplnění «Koncepce činnosti účinnější podpory o tradiční lidovou kulturu». Při něm se podílejí zejména na zpracování výzkumných projektů dotazníkovou formou. Někteří kronikáři začali na základě našich podnětů vedle vlastního kronikářského zápisu také sami dokumentovat i projevy tradiční lidové kultury. Například vznikají slovníky nářečí, záznamy o lidové stravě, o obyčejích,“ pochvaluje si ředitelka Muzea Českého ráje PhDr. Vladimíra Jakouběová. Součástí seminářů pro kronikáře, na nichž bývají hosty památkáři či pracovníci Krajského úřadu Libereckého kraje, jsou pravidelně také informace o činnosti muzea a nechybí ani podněty k další spolupráci. Na zatím posledním setkání v listopadu 2007 přednášel pracovník muzea PhDr. Michal Babík na téma Počátky sjednocené Evropy. Muzeum spolu se SOkA nabízí pomoc při zajišťování materiálů, poradenství při zpracování výstav a podobných projektů, které kronikáři připravují ve svých obcích při různých výročích. V rámci badatelské služby pomáhají muzejníci i se zpracováváním pramenů.

V semilském okrese se o kronikáře staralo tehdejší Okresní muzeum Českého ráje v Turnově (dnes Muzeum Českého ráje v Turnově). Platilo je z rozpočtu Okresního národního výboru Semily a organizovalo pro ně kronikářské soutěže. Po roce 1989 převzal po vzájemné dohodě péči o kronikáře Okresní archivy Semily (SOkA). „Snažili jsme se, aby se kronikářství očistilo od propagandy a aby obce kronikáře patřičně honorovaly. A právě proto jsme tehdy oprášili prvorepublikový zákon o pamětních knihách obecních a prováděcí vládní nařízení. Referát kultury Okresního úřadu (OkÚ) je vydal ve zvláštním čísle zpravodaje OkÚ i s doporučením, jak velký by měl mít kronikář úvazek podle počtu obyvatel v obci. Na nás pak bylo, abychom při pravidelných návštěvách v obcích zdůrazňovali význam kronikářské práce,“ vysvětluje ředitel semilského SOkA PhDr. Ivo Navrátil.

V roce 1995 se otevřela nová budova SOkA Semily, níž kronikáři našli nepřeberný zdroj historických pramenů a také azyl pro jejich každoroční podzimní setkání. Ty připravuje turnovské Muzeum Českého ráje ve spolupráci s některým z městským památkářů. Nikdy nechybí zajímavá přednáška – např. o genealogii, heraldice, archeologii, z historie. Se svými zkušenostmi přítomné seznámil i kronikář Velké Chuchle Mgr. Tomáš Hromádka, redaktor webu Kroniky a kronikáři. Na loňském semináři se hovořilo mimo jiné o společném projektu «Tvář našich měst a obcí na počátku XXI. století», účastníci sekání mohli nahlédnout i do řady obecních kronik, hovořilo se o novinkách ve světě archivů, muzeí a kronik. Letos SOKA zvažuj, že na setkání přizve právníka, který by vysvětlil, jak je to s ochranou osobních dat v kronikářském zápisu.

„Kronikáři jsou nesmírně vítanými spolupracovníky archivářů, muzejníků i památkářů. Díky jejich včasné pomoci se již podařilo zachránit nejednu ohroženou kulturní památku nebo nalezenou archiválii. Mnozí třeba přispěli ke zmapování minulosti ochotnického divadla. Zmíněný projekt Tvář našich měst a obcí má za cíl shromáždit a pro budoucí generace uchovat obraz pokud možno všech obcí v semilském okrese. Námětem fotografií jsou celkové pohledy, náměstí, důležité ulice a prostranství, veřejné či jinak významné stavby, lidová architektura, hřbitovy, významné a památné stromy. Od roku 2004 se nám podařilo získat dvě desítky významné dokumentace na CD nebo DVD a projekt s podporou Pekařovy společnosti v Turnově i nadále pokračuje. Také vlastivědný sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší, vydávaný ve spolupráci turnovského muzea a SOkA, který vychází už 20 let, je určen zejména kronikářům. A řada z nich v něm i publikuje,“ říká ředitel SOkA.

Kontinuitu kronikářství se ve zmíněné oblasti podařilo nejen udržet, ale kronikářský sbor se dokonce omladil. Ze 65 obcí semilského okresu se kronika vede v 63 z nich. (Pouze v Harrachově a Jablonci nad Jizerou se zatím vhodného pisatele kronikářských zápisů nepodařilo najít.) Navíc se kronika vede i ve třech místních částech, které byly dříve samostatné. Pokud jsou v kronikářských zápisech mezery, SOkA se snaží kronikáři pomoci při jejich zaplňování.

„Silný citový vztah kronikáře ke kronice a jeho oprávněná pýcha na pečlivě vedené zápisy jsou pochopitelně na překážku ukládání dopsané kroniky do archivu, kam podle zákona patří. Většinu letopisců však přesvědčilo poznání, že nedobytná pevnost klimatizovaných depozitářů nového archivu, plného bezpečnostních a požárních čidel, pečlivá evidence a přísný režim studovny, jsou přece jen větší zárukou uchování jejich díla na věky věků než skříň na úřadě nebo doma. Těm zbývajícím jsme nabídli bezplatnou digitalizaci těch svazků kroniky, které nám předají do úschovy, a většinou jsou spokojeni s tím, že právě díky této technologii mohou mít kroniku nejen na obecním úřadě, ale třeba i ve škole a v obecní knihovně. Jsou dokonce i tací, kteří kroniku hned po dopsání svazku běží do SOkA uložit. Protože vědí, že tam jí bude nejlépe,“ přibližuje své zkušenosti s ukládáním dopsaných svazků kronik PhDr. Ivo Navrátil.

Právě semilský archiv se jako jeden z mála u nás věnuje kronikám a kronikářům i na svých webových stránkách: http://www.archiv.semily.net/kroniky/kronikarstvi.htm. Kromě základních informací tu najdou zájemci i adresář všech kronikářů v okrese, seznam kronik uložených v archivu, přehled digitalizovaných svazků, jichž je nyní přes 60, a další potřebné údaje.

Eva Veselá

VSETÍN, KAROLINKA  - Nádherný dárek k narozeninám si nadělil Divadelní soubor Masarykova gymnázia Vsetín. Z krajské přehlídky amatérských divadelních souborů, která se konala koncem března ve Valašském národním divadle v Karolince, si odvezl několik ocenění, a to včetně doporučení reprezentovat kraj hned na dvou národních přehlídkách. Divadelní soubor Masarykova gymnázia Vsetín zabodoval se svou novou inscenací Thyl Ulenspiegel z pera Grigorije Gorina. Porota, v jejímž čel stál vedoucí Katedry divadelní teorie a kritiky pražské DAMU profesor Jan Císař, ocenila čestným uznáním herecký výkon Maxima Kratochvíla - představitele titulní role, celému souboru udělila cenu za kolektivní tvořivost, Miroslav Urubek si odnesl cenu za režii a vedení souboru a k tomu všemu porota poslala inscenaci na národní přehlídky do Náchoda a do Třebíče.  

 „Porota shledala naše představení natolik inspirativní, že je doporučila nejen na národní přehlídku studentských, ale i dospělých divadel, což je naprosto ojedinělé. Soubor si tak dal ten nejlepší možný dárek ke svým patnáctinám,“ uvedl režisér a vedoucí souboru Miroslav Urubek. Přehlídky se přitom vedle nejlepších souborů z kraje zúčastnily i vyhlášený přerovský soubor Dostavník či dokonce divadelní soubor Uvidíme z Prahy.

Studenti vsetínského Masarykova gymnázia představili veřejnosti svou novou hru v polovině března v sále místního lidového domu. Děj hry diváky zavádí do Flander v 16. století, kdy v této zemi vládne španělský král Filip II., který krutě potlačuje každý projev náboženské svobody. Thyl Ulenspiegel je vlámský lidový hrdina, který chce přinést strádajícím Vlámům ulehčení aspoň v podobě smíchu. Bojuje proti nespravedlnosti a útisku a dostává se až před krále. Divadelní soubor Masarykova gymnázia se za dobu svého trvání vsetínskému publiku představil mnoha výraznými inscenacemi jako byly například Romeo a Julie, Markéta Lazarová, Manon Lescaut, Átreovci nebo muzikál Nejkrásnější válka či komedie Bez roucha. Stranou jejich zájmu nezůstaly ani pohádky.

 Účastí na řadě přehlídek, včetně národních, se gymnazisté zapsali mezi významné soubory v republice a mnozí z nich si herectví zvolili jako své povolání. Například Zdeněk Trčálek, přední herec Slováckého divadla v Uherském Hradišti a letošní nositel Slováckého Oskara, nebo Renata Visnerová - Prokopová, divákům známá zejména ze seriálu Velmi křehké vztahy.

Nejbližší repríza  se uskuteční ve čtvrtek 10. 4. v 19 h na prknech vsetínského lidového domu.

Eva Stejskalová s přispěním Miroslava Urubka

KARVINÁ: Už týden se velmi úspěšně prodává dotisk CD v místním nářečí „po našymu“. Zvukový nosič, který poprvé nechalo vyrobit město Karviná loni v listopadu, obsahuje nahrávky v místním karvinském nářečí namluvené karvinskými rodáky, mezi nimiž je například také náměstek karvinského primátora Zbyněk Gajdacz.

Jak zabránit zapomínání

Nápad inicioval Daniel Kadlubiec, těšínský folklorista a lingvista, který vydal v roce 2002 knihu s názvem „Skoro zapómňane„ což by se dalo přeložit jako Málem zapomenuté. Publikace pojednává o životě v hornických koloniích a obsahuje také řadu historek, vyprávění i vtipů sepsaných v tomto nářečí v 19. a v první polovině 20. století. „Jen nářeční zápis nemůže lidem moc říct. Každý jazyk má svou intonaci, tempo, přízvuk, což může zprostředkovat jen rodilý mluvčí,“ vysvětlil Daniel Kadlubiec. Tak v Karviné přišli s nápadem, že knihu, kterou obdržely školy, muzea, knihovny a krajanské spolky, by měla doplnit zvuková verze. Ředitelka Regionální knihovny v Karviné Halina Molinová, která na přípravě CD spolupracovala, připomíná: „Jazykové dědictví a jeho zachování je velmi důležité. Odbor správy majetku magistrátu města Karviná dostal na tento projekt od Moravskoslezského kraje grant, takže jeho konečná cena bude přijatelná pro každého zájemce.“

Hlas je víc než pouhá písmena

Interpreti z řad místních lidí, kteří tímto dialektem mluvili a dodnes ho ovládají a používají, museli projít výběrem. Všichni přečetli stejný text a editoři pak vybrali ty nejlepší z nich. Hlasových zkoušek se úspěšně účastnil i náměstek karvinského primátora Z .Gajdacz, který tuto aktivitu přivítal: „Uchovávání lidových tradic je velmi důležité, aby další generace věděly, z jakých kořenů pocházejí." V září minulého roku se v ostravském studiu Českého rozhlasu uskutečnilo samotné nahrávání CD, zachycující Kadlubiecovy příběhy ze života obyčejných lidí na Karvinsku, především havířů. Tyto doplňují originální regionální písničky a havířské popěvky. „Na CD se z knihy dostal výběr. Chtěli jsme jeho namluvením uchovat i zvukovou podobu jazyka, který se mění a pomalu vymírá,"  řekl Z. Gajdacz a samotné nahrávání komentoval takto: „Dostali jsme texty předem k dispozici, abychom si to nacvičili. No, ale i tak to byla fuška. Nevím jak ostatním, ale mně zvukař vytýkal, že text příliš drmolím, a taky s mou výslovností nebyl vždycky spokojen."  Největší potíže dělaly interpretům foneticky přepsané texty, které chvílemi ani nemohli přečíst.

Zájem o CD v nářečí je obrovský

Ze studia se nahrávky dostaly do výroby a v prosinci dlouho chystané a očekávané cédéčko „po našymu“ spatřilo slavnostně světlo světa. Počáteční edice CD byla pokřtěna na zámku Fryštát za účasti autora, interpretů a představitelů města. Prvních 500 nekomerčních kusů posloužilo propagaci města a zamířilo také do škol. Náměstek primátora Z. Gajdacz, který na CD namlouval příhodu „O depání kapusty“ (O šlapání zelí) a příběh „Jak se hawiř chwolil“ (Jak se havíř vychvaloval), má z ohlasu veřejnosti radost. Skutečně nadšené přijetí CD „po našymu“ způsobilo, že se karvinská radnice rozhodla, že nechá dolisovat další várku zvukových nosičů, kterou dá do prodeje v městském informačním centru. „O CD byl na sklonku loňského roku při jeho vydání obrovský zájem, proto radnice vyčlenila peníze na jeho dotisk (cca 2000 ks). To vysvětluje tu symbolickou cenu. Navíc máme i autorská práva," vysvětlila ohledně příznivé ceny vedoucí odboru správy majetku karvinského magistrátu Helena Bogoczová. Od 18. března se za symbolických 50 korun prodává „po našymu“ v karvinských městských informačních centrech (MIC), tj. v budově radnice, na fryštátském náměstí i na nádraží ČD. Jak nám sdělili pracovníci MIC, vlnu zájmu o CD zvedla propagace v oblastním tisku a v místní TV. Regionální knihovna v Karviné oslovila také infocentra dalších měst v okolí s oznámením, že pracovníci karvinského MIC vyřídí rovněž objednávky zaslané mailem (micka@rkka.cz) nebo poštou. Se širší distribucí (prodejny CD) se zatím nepočítá.

Mária Uhrinová

Městys ŠTĚKEŇ:  Letošní rok je pro Pěvecké sdružení pražských učitelů (PSPU) jubilejní. Právě před 100 lety ho založil dirigent České filharmonie, prof. František Spilka, rodák z jihočeské Štekně. Při příležitosti oslav této události bude PSPU poprvé zpívat i v rodišti svého zakladatele – ve štěkeňském zámku. Zdejší kulturní aktivisté nezapomínají ani na druhou významnou osobnost spojenou s místním regionem – na spisovatele Karla Klostermanna. Letošní rok je spojen s kulatým výročím jak jeho narození, tak i úmrtí (před 160 lety se narodil, před 85 lety umřel), a proto je rok 2008 vyhlášen Rokem Karla Klostermanna.

Připomínka 100. výročí založení PSPU i ve Štěkni

Minulý rok proběhly oslavy 130. výročí narození skladatele, dirigenta, sbormistra a organizátora hudebního života na počátku 20. století, Františka Spilky, jemuž vděčí za svůj vznik a činnost řada českých hudebních těles (Pěvecké sdružení pražských učitelů, Pěvecké sdružení pražských učitelek, Pražský pěvecký sbor Smetana, pěvecký sbor Škroup, učitelské kvarteto Máj atd.). A právě Pěvecké sdružení pražských učitelů, kterým za léta prošly tisíce amatérských pěvců, si již od loňského října naplánovalo historicky první koncert v rodišti prof. Františka Spilky. Bude se konat 14. 6. 2008. „Koncert je pro městys Štěkeň velkým svátkem a pro členy PSPU velkým závazkem. I zde bychom chtěli demonstrovat, do jaké šíře a hloubky se rozrostla myšlenka nesmírně pracovitého, houževnatého a hluboce vzdělaného učitele z počátku XX. století. Jsme hrdí na to, že jsme dokázali jeho ideály přenést až do počátku našeho století – do XXI. století. Náš zpěv na zámku ve Štěkni bude znít na jeho počest,“ řekl předseda PSPU František Zumr. Slavnostní koncert ve Štěkni je jednou z akcí jubilejního roku PSPU (nad nimiž převzal záštitu ministr kultury Václav Jehlička) i tradičního štěkeňského festivalu Spilkovo léto, jehož 12. ročník se chystá.

Česko-německé oslavy Klostermannovské oslavy začaly

O zachování památky na další štěkeňskou osobnost – K. Klostermanna – se systematicky a se zaujetím stará kronikář Městyse Štěkeň pan František Sáček. Spisovatel se narodil v rakouském Haagu jako syn lékaře ve službách – nám Čechům nechvalně známého – knížete Alfréda I. Kandida Windischgraetze, majitele místního panství. Již jako hoch si KK Štěkeň zamiloval a ve stáří se sem vrátil jako profesor plzeňské reálky v. v. V rámci širších oslav, které zaštiťují Plzeňský i Jihočeský kraj, se uskuteční více než 80 akcí, které spisovatele připomenou: například uskuteční se osm různých výstav, věnovaných životu i dílu KK, vyjdou čtyři knižní publikace, tj.nová vydání románů i povídek KK a taky jeho portrétní monografie, bude uveden hodinový filmový dokument. V Prachaticích proběhne literární konference a v plánu jsou také městské a obecní slavnosti. Regionální význam a zaměření autora lze dnes samozřejmě také dobře spojit se zájmy turismu. Jeho putování po kraji inspirovalo k vybudování nových naučných stezek v národním parku a na dalším území Šumavy. Stezky budou vyznačeny letos na jaře, ale již v půlce února se právě štěkeňští přátelé odkazu KK vydali na celodenní výlet po umělcových rakouských stopách. Navštívili nejen jeho rodný dům v Haagu, kde již tradičně položili věnec ze Štěkně, ale i místa spojená s širší Klostermannovou rodinou. Na zámku Feldegg – Pram, který patřil v letech 1850 až 1852 spisovatelově babičce Karolině Hauerové, se uskutečnilo setkání rakouských a českých přátel KK. Kromě oficiálního přijetí městskými a spolkovými zástupci bylo na programu čtení Klostermannových děl v češtině i v němčině a uskutečnil se křest nové pivní značky, kterou Měšťanský pivovar Strakonice po spisovateli nazval.

Mária Uhrinová

KRNOV: Městské informační a kulturní středisko v Krnově ve spolupráci s městem Krnov, Asociací českých filmových klubů, za přispění Ministerstva kultury a Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie pořádá ve dnech 18. až 20. dubna 3. ročník přehlídky 70mm filmů. Právě krnovské kino Mír 70 je nyní zřejmě jako jediné v zemích Visegrádské čtyřky schopné promítat 70mm formát filmové kopie s původním záznamem zvuku na plátno o ploše 105 m². První ročník přehlídky v roce 2006 se zaměřil zejména na sovětskou produkci, ale i na západní sci-fi. V následujícím roce byla u nás poprvé uvedena 70mm kopie filmu Doktor Živago z produkce USA, polský historický velkofilm Potopa, jedinečný německý dokument Létající Clipper.

 Letošní přehlídka přinese osm celovečerních filmů, několik fragmentů a jeden širokoúhlý film s magnetickým zvukem záznamu. Všechny filmy (např. West Side Story, Spartakus, Lawrence z Arábie) budou uvedeny v původním znění s českými nebo slovenskými titulky. Podrobnosti na http://www.70mmfilm.wz.cz/.

Pohled do historie

V roce 1955 ve Spojených státech amerických uvedl Michael Todd na trh systém Cinerama, který umožnil promítat na zakřivené plátno pás široký 70 mm a nechal pro něj v témže roce vyrobit muzikál Oklahoma!, jehož premiéra se konala v říjnu 1955 v kině Rivoli v New Yorku. Plátno mělo rozměry 8,2 x 19,2 m. O rok později vznikla Cesta kolem světa za 80 dní, v 60. letech např. filmy Kleopatra, Báječní muži na létajících strojích. V roce 1956 představil tehdejší Sovětský svaz (SSSR) věrnou kopii zmíněného amerického systému a nazval ji Kinopanorama. V Evropě vznikl obdobný systém nazývaný Superpanorama 70, který přinesl filmy Létající Clipper či mayovku Old Shatterhand. V SSSR se alternativa tohoto evropského systému nazývala Sovscope 70, v tehdejší Německé demokratické republice (NDR) pak DEFA 70.

V polovině 60. let bylo známo kolem devíti širokoúhlých formátů. Zpočátku v USA existovalo kolem šedesátky 70mm kin a jeden film se v jediném z nich hrál řadu měsíců. Později už počet filmů natočených na 70mm pás nedostačoval, a tak na něj byly zvětšovány i snímky jiných formátů. V tehdejším socialistickém bloku bylo nejvíce filmů natočeno v SSSR – ročně šlo o několik titulů s válečnou tematikou, o adaptace klasických literárních děl, pohádky i díla přibližující současnost. Přestože stejnojmenná, znamenala sedmdesátá léta ve světě paradoxně konec formátu 70 mm. V této době už většina promítaných filmů vznikala „přepisem“ z běžného 35mm filmu. Výroba poslední distribuční 70mm kopie je svázána s rokem 1992. Systém Dolby Stereo používaný od roku 1974 pak ukončil éru šestikanálového stereofonního zvuku, který k 70mm filmům nerozlučně patřil.

„Sedmdesátka“ v Československu

První sedmdesátkou u nás bylo kladenské kino Sokol. Během druhé poloviny 70. let minulého století vzniklo v tehdejším Československu několik desítek kin s touto projekcí. Podle brožury „Kino Mír 70 Krnov“, kterou vydalo v minulém roce Městské informační a kulturní středisko v Krnově, z více než padesáti 70mm kin v Česku má necelá dvacítka z nich nejméně jedno funkční zařízení k projekci takovýchto filmů. Další kina už nepromítají či byla zrušena – např. kino Vysočina v Jihlavě nebo kino Eden v Plzni byly v rámci restituce vráceny původním majitelům a jejich prostory dnes slouží ke zcela jiným účelům. Také dvě pražská 70mm kina potkal podobný osud – z Alfy se nezachovalo nic a velký sál kina Moskva se změnil v Multikino Ládví. U nás se jako první sedmdesátka promítal sovětský snímek Optimistická tragédie. Československá produkce přinesla dva krátkometrážní dokumenty a v roce 1974 celovečerní hraný snímek nazvaný Vysoká modrá zeď, který však byl zvětšeninou z 35 mm. Stejně tomu bylo u filmu Osvobození Prahy. Sedmdesátkovými filmy, vzniklými formou koprodukce, byla dvoudílná epopej Vojáci svobody (SSSR, ČSSR, Polsko, NDR, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko) a taktéž dvoudílný Boj o Moskvu (SSSR, ČSSR). Z u nás promítaných snímků jich pocházelo nejvíce z produkce SSSR (kolem padesáti) a přes 40 filmů bylo americké provenience. Nechyběla ani díla z Francie, Španělska, Velké Británie, NDR, Polska a dalších.

Krnovské kino Mír 70

Budova, v níž se dnešní kino nachází, byla postavena v roce 1903 původně jako Dělnický dům. Na přelomu 50. a 60. let prošla již jako kino rozsáhlou rekonstrukcí. V květnu 1969 zde byla slavnostně uvedena do provozu 70mm projekce a k názvu kina Mír se přidala číslovka 70. Filmovým trhákem se stali Báječní muži na létajících strojích, které najednou zhlédlo až 545 diváků. V roce 1993 se částečně zrekonstruovala promítací kabina a kapacita hlediště se snížila na 355 míst. V letech 1969 až 1992 měli krnovští diváci možnost navštívit přes 140 filmových snímků formátu 70 mm.

70mm promítání chce obnovit i Varnsdorf

Varnsdorfské kino Panorama bylo postaveno na přelomu 60. a 70. let minulého století. Jeho střecha byla zavěšena na ocelových lanech (tato metoda byla do té doby použita pouze při výstavbě olympijského stadionu v německém Mnichově) a součástí tohoto na svou dobu originálního komplexu byl i hotel, restaurace, vinárna a taneční sál. Těchto veřejných prostor se v roce 1991 dotkla  privatizace a nový majitel je bohužel nechal zchátrat. Vzhledem k tomu, že celý objekt měl jednu společnou kotelnu, muselo být promítání v kině ukončeno. Koncem 90. let město prodalo za symbolickou 1 Kč kino novému majiteli – velkému filmovému nadšenci. Ten svépomocí zahájil rozsáhlou rekonstrukci, na niž si vzal úvěr a navíc od Ministerstva kultury získal grant ve výši 1 milionu Kč. První promítání se uskutečnilo v únoru 2005, velký sál s kapacitou 557 míst mají ještě doplnit dva malé sály s méně než 50 sedadly. Připravuje se i znovuzprovoznění původního 70mm formátu ve velkém sále, v němž má promítací plátno plochu 110 m². Denně tu jsou k vidění nejméně 3 tituly a zájemci si mohou vybírat z 6 až 12 různých promítacích časů. Klasický provoz kina doplnila řada služeb – od občerstvení přes výběr filmů na VHS a DVD až po dětský koutek, víceúčelové salonky a podobně. A právě přeměna klasického kina na takovéto kulturní centrum vedla i ke změně názvu na Centrum Panorama.

Eva Veselá

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU: Zaznamenat a tím zachovat události, myšlenky lidí, historické zlomy i každodenní život obyvatel konkrétního místa odpradávna umí pouze lidé osobití a nadšení – kronikáři. Oni dokáží pověstného Genia loci – Ducha místa, jehož vnímají možná víc než ostatní aktéři dění, dramaticky podtrhnout nebo naopak zjemnit poezií. Většina pamětnických záznamů má standardní formu, některé však pro svojí nevšednost dostanou knižní podobu. „Kosinkova žďárská kronika“, která byla psaná jako pamětní rodinný zápis místním patriotem a všestranným člověkem Josefem Kosinkou, vydalo knižně v nákladu tisíc výtisků město Žďár nad Sázavou.

Portrét patriota  

Jméno autora Josefa Kosinky, které dominuje i v názvu publikace, je ve městě Žďár nad Sázavou stále živé a zdejší obyvatelé a pamětníci si letos připomenou 100 let od jeho narození. Josef Kosinka (1908 – 1983) byl člověkem všestranným a nadaným. Kromě toho, že měl rád motorismus (podnikal v osobní autodopravě a byl také známým motocyklovým závodníkem, ve třicátých letech jezdil závody na ploché dráze a patřil k nejlepším československým jezdcům), miloval také umění. Fotografoval, sbíral známky, maloval. Podílel se také na společenském životě. Spolupracoval se žďárskými ochotníky, připravoval kulisy pro jejich divadlo i dekorace pro plesy a různé zábavy. V roce 1945, už jako zralý muž, začal na pražské AVU studovat krajinomalbu ve třídě profesora Otakara Nejedlého a ústředním tématem jeho obrazů se stalo rodné Horácko. Do povědomí obyvatel Žďáru se dostal především jako malíř, grafik a autor sgrafit, kterými dekoroval vnější fasády mnohých žďárských domů. Za svého života se zúčastnil více než 50 výstav a zabýval se také knižní ilustrací. Akademický malíř Josef Kosinka se rovněž zajímal o historii, jezdil po Vysočině a sháněl exponáty pro žďárské muzeum, kterému v letech 1957 až 1963 též řediteloval.

Jak se stane z kroniky kniha

Kosinkovy rodinné kroniky se ujala a pro knižní vydání upravila text spisovatelka Věra Rudolfová, která na okolnosti vzniku knihy vzpomíná takto: „Před dvěma lety se na mě obrátila malířova dcera, paní Věra Horáková. Přivezla mi z Prahy dvě rukou psané otcovy kroniky s prosbou, zda bych nepřipravila jejich knižní vydání. Zpočátku jsem váhala – každý člověk má přece jiný styl psaní a já jsem ho nechtěla porušit. Ale když jsem se do rukopisu začetla, opravdu mě zaujal, protože nejde jen o rodinnou kroniku. Zápisy Josefa Kosinky jsou propojeny i s děním ve městě a republice.“

Jako výborný znalec místa a jeho dějin popsal J. Kosinka ve své kronice události z let 1900 až 1945.

K práci využil dokumentárních materiálů v podobě křestních listů, dobových fotografií, úředních smluv, výpisků z matrik, novinových článků a podobně. Vedle dobových materiálů pracoval s výpověďmi pamětníků i současníků. I když se jedná o rodinnou kroniku, je zároveň zajímavým letopisem města a jeho okolí. V kronice nalezneme pečlivě zpracované postřehy z politického, kulturního, společenského i sportovního života obyvatel města. Vedle osudů obyčejných lidí autor popisuje i celospolečenské změny a také návštěvy význačných hostů. Zaznamenává např. návštěvu prezidenta T. G. Masaryka, lorda Runcimana a jiných osobností. Kronika je zakončena dokumentárním záznamem popisujícím konec II. světové války ve Žďáru nad Sázavou na přelomu dubna a května 1945.

Kritika, nadhled, ale hlavně láska

Práci na svých zápiscích Josef Kosinka uzavřel v roce 1976 a už se k ní nevracel.  „Udělat z kronikářského záznamu čtivou knihu dá dost úsilí,“  říká editorka a upravovatelka textu Věra Rudolfová, a vysvětluje: „Pokud jde o jednotlivé kapitoly, nevynechala jsem žádnou. Musela jsem však podstatně krátit ty části kroniky, které se týkaly motorismu – tedy automobilových a motocyklových závodů. Josef Kosinka popisuje velmi podrobně vývoj motorismu v tehdejší republice, typy strojů a podobně. Jedná se o velice zajímavé informace, mohl by je v budoucnu zpracovat některý odborník z této oblasti.“ I když kronika byla psána jako soukromé záznamy, u kterých se nepředpokládalo zveřejnění, rukopis má všechny náležitosti dokumentu, ale současně je to velmi zajímavé čtení. Autor události v rodině i ve Žďáře glosuje s nadhledem, nevyhýbá se ani kritickým postřehům, ale zároveň o lidských chybách píše s porozuměním. Ze všech stránek kroniky je však cítit jak hluboký vztah měl kronikář k rodnému městu a kraji. Když byl jako odvedenec na Moravě, napsal domů: “V rovinaté jihomoravské krajině mi bylo teskno. Stýskalo se mi po Vysočině.“  Jak blízko měl J. Kosinka k tomuto regionu je patrné i z ilustrací, kterými kroniku doprovodil. Čtenář se zde setká s mnohými dosud nepublikovanými kresbami žďárských zákoutí.

Spisovatelka Věra Rudolfová již ohlásila, že pracuje na své nové knížce, která přiblíží osobnosti Vysočiny. Autorka počítá, že do ní zařadí také portrét „kronikáře“ Josefa Kosinky. „Byla to obdivuhodná osobnost, dokonale o tom svědčí jeho žďárská kronika,"  řekla spisovatelka, která unikátní kronikářské dílo zprostředkovala čtenářům.

Publikace vyšla za finanční podpory Fondu Vysočiny a finančního příspěvku města Žďár nad Sázavou a lze ji zakoupit v Informačním centru Žďáru nad Sázavou a v regionálních knihkupectvích.

Mária Uhrinová

Dosud jsme vám představili situaci v okresech Olomouc, Prostějov, Přerov a Šumperk. Dnes k nim přidáváme poslední okres tohoto kraje. Okres Jeseník

Po roce 1989 začaly přípravy na osamostatnění bývalého okresu Jeseník od šumperského okresu. Do té doby měl kronikáře takzvaně pod křídly pracovník jesenické pobočky Okresního vlastivědného muzea v Šumperku. Se vznikem okresu Jeseník v roce 1996 byl také obnoven Státní okresní archiv Jeseník (SOkA). „O dva roky později (v roce 1998) jsme provedli odborné a metodické dohlídky na všech 24 obecních úřadech na Jesenicku. To znamenalo zkontrolovat stav kronik a ve skartačním řízení převzít staré obecní německy psané kroniky a kroniky národních výborů, u nichž již uplynula skartační lhůta,“ sděluje Mgr. Květoslav Growka, zástupce ředitelky SOkA.

Spolupráce SOkA s kronikáři pokračovala školeními, na tom prvním se v roce 2000 sešlo 18 kronikářů a zástupců obcí. Tématem byly základní informace k obsahové a formální stránky obecní kroniky, pracovník Okresního úřadu Jeseník hovořil o zásadách finančního odměňování kronikářů. Na dalším semináři si 12 kronikářů v roce 2003 rozšířilo své obzory pokud jde o získávání potřebných informací na internetu. Zástupce Vlastivědného muzea Jesenicka také kronikářům poradil, jak mají správně umístit své kronikářské zápisy na obecní webové stránky.

Všechny obce v okresu obdržely brožuru «Archivní fondy a literatura o obcích Jesenicka v SOkA Jeseník – Metodický materiál pro kronikáře». „Součástí tohoto setkání s kronikáři byla i výstavka «vzorových» obecních kronik a exkurze po našem archivu. Všichni kronikáři nám také předložili k posouzení své kroniky a v anketě byl vybrán vítěz, který získal knižní odměnu,“ dodává Mgr. Growka.

Ani po vydání zákona č. 132/2006 Sb., o kronikách obcí nedošlo k zásadním změnám. V několika menších obcích se totiž kroniky stále nevedou, protože jejich zástupci se spíše věnují svým webovým stránkám. Řadu informací a potřebných kontaktů mohou obecní kronikáři získat i na webu SOkA Jeseník (www.archives.cz/je), kde je také umístěn soupis všech kronik. Spolupráce Vlastivědného muzea Jesenicka s kronikáři, jako je například pořádání seminářů či jednotlivých konzultací, skončila koncem devadesátých let 20. století. Stalo se tak po úmrtí jeho tehdejšího ředitele Zdeňka Brachtla, který se této problematice dlouhodobě věnoval.

Eva Veselá

Torzální architektura - zříceniny hradů, zámků, tvrzí, klášterů, kostelů, stejně tak torzální architektura odkrytá v průběhu záchranných archeologických výzkumů, představují významnou součást národního kulturního dědictví. Některá  občanská sdružení a nadace si kladou si za cíl péčovat o konkrétní lokality, především zříceniny hradů.[1]

V jakém stavu se nachází hradní zřícenina, než o ní začne občanské sdružení pečovat?

   - Je to zřícenina ohrožená převážně jen vlivy povětrnostními a vegetačními, případně důsledky těžby dřeva či vandalismu neukázněných návštěvníků, měnící se bez adekvátních konzervačních zásahů v hromadu sutin, která je zarostlá vegetací (nutno podotknout, že právě sutina ukrývá a konzervuje významná torza na první pohled zcela zničené zříceniny), včetně movitých archeologických nálezů.

   - Je to zřícenina, na které proběhl archeologický výzkum, díky kterému došlo k odkrytí torzálně dochovaných částí zaniklých architektur, aniž by se dále zohlednila nutnost konzervace odkrytého zdiva, nebo jeho další zasypání. Mementem zůstávají hrady Vízmburk, Věžka, ale i Helfenburk v severních Čechách, kde důvodem provádění většiny prací Občanského sdružení Hrádek byla sanace odkrytých situací v průběhu archeologického výzkumu. Právě v případě hradu Helfenburk se nabízí otázka, jaký by byl stav předmětné kulturní památky, pokud by dotyčné sdružení neexistovalo. Odpověď poskytuje řada hradních lokalit v severních Čechách, na nichž takto zodpovědné občanské sdružení nepůsobí, např. hrad Tolštejn. V těchto případech je aktivity občanského sdružení nutné směrovat „k úklidu“ – k zasypání sond, sehnání peněz na konzervaci či jinou údržbu odhaleného zdiva atd. Namístě jsou dotazy, jak je možné, že i sami archeologové – badatelé poškozují svými badatelskými zájmy hradní zříceniny? Žel, ne každá ze zřícenin je kulturní památkou. Památkářům samým na různých úrovních odborné organizace památkové péče chybí nástroje k tomu, aby zabránili dobře motivovanému badateli oprávněné organizace v provádění archeologického výzkumu hradní ruiny, podpořeného v mnoha případech grantem ministerstva kultury.

Do jakého stavu se dostane hradní zřícenina díky činnosti občanského sdružení?

   - Je to udržovaná zřícenina zbavená náletové zeleně, s udržovanými korunami zdiva pod drnem suchomilných rostlin, udržovaná, aniž by docházelo k masivním, z hlediska zásad péče o torzální architekturu, nežádoucím zásahům do její hmoty a do její destrukce, zřícenina s informačním systémem, zapojená do naučného chodníku nebo cyklistické stezky.

   - Je to zřícenina, zbavená až na podloží terénních vrstev a destrukce, zřícenina s dostavěnými nikdy neexistujícími objekty, poznamenaná neadekvátními ahistorickými zásahy, zřícenina s lapidáriem kamenných článků, aniž by bylo jasné, ze které části hradu jednotlivé kusy pocházejí a kde, v jaké vrstvě, se našly. Negativa amatérských aktivit – aktivit občanských sdružení v procesu péče o torzální architekturu hradů byla mnohokrát popsána a zdůrazněna. [2] Aby nedocházelo ke škodám, bylo by dobré, držet se (minimálně) následujících tří zásad:

První zásada: partnerství památkáře/archeologa a občanského sdružení

Občanské sdružení je schopné vykonat kus užitečné práce, pokud je jeho činnost směrována požadovaným směrem. Zpravidla sdružuje pel-mel lidí různých profesí, zkušeností, možností a kontaktů. Tento fakt může významně přispět k finančnímu zajištění obnovy té či oné hradní ruiny, respektive zlevnit práce související s její obnovou. Pro památkovou péči by tedy občanská sdružení měla být partnerem, nikoliv trpěným vetřelcem. Výhoda je, že na rozdíl od památkářů, pro které je státní kapsa takřka vyždímaná a ta privátní takřka zašitá, mohou občanská sdružení žádat o nejrůznější dotace, čili získat tak finanční prostředky z netušených a pro památkáře nedosažitelných míst. Pro mnohá občanská sdružení je zásadní, aby jejich hrad stál v hezkém a stabilizovaném stavu a neměl z jejich hlediska nepatřičné - zbytečné otvory, nepatřičné zbytečné zásypy destrukce, ošklivé rozpadávající se omítky (v mylné víře, že středověké stavby se neomítaly), aby vypadal tak, jak asi vypadal, i když ikonografické podklady k tomu chybí a aby vypadal dostatečně romanticky, jako zřícenina. Tady vidím možné jádro sporů památkářů s občanskými sdruženími. Pro občanské sdružení není problém akčně zajistit cokoliv. Postoje památkářů se jim často zdají (zbytečně) konzervativní a postupy krkolomné.

Z toh vyplývá druhá zásada: zásada osvěty

Působí-li na hradní zřícenině občanské sdružení, je asi nutné jeho zástupcům trpělivě a pro ně pochopitelným způsobem vysvětlovat všechny kroky, rozhodnutí a postupy, třeba i to, že i drobné udržovací práce na objektu, který je kulturní památkou, nemohou probíhat bez stavebního povolení a bez závazného stanoviska výkonného orgánu státní památkové péče vypracovaného na základě vyjádření odborné organizace státní památkové péče (§ 14 zákona 20/1987 Sb.), nebo že by nemělo docházet ke zbytečnému odhalování částí torzálních architektur uchovaných v zemi, nebo v destrukci, protože tato je pro ně nejpřirozenější ochranou (nabádá k tomu i Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy, tzv. Maltská konvence. Maltská konvence je nejen naším mezinárodním závazkem, ale ve smyslu čl. 10 Ústavního zákona č. 395/2001 Sb. je součástí našeho právního řádu, a v případě nesouladu se zákony ČR, tedy i se zákonem 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění je mu nadřazena.). Destrukce ruiny obsahuje navíc, coby plnohodnotná archeologická situace, množství informací a také movité archeologické nálezy – kamenné články, zlomky kachlových pecí a další. Čeho je nutné se ve vztahu s občanskými sdruženími vyvarovat je „vrchnostensky“ povýšený postoj, v jehož rámci se zdůrazňují mimořádné vědecké kvality badatele archeologa, kastellologa, který není ochoten mrhat svůj čas na dovzdělávání laiků, případně zdůvodňovat svá rozhodnutí. Tenhle postoj badatele/archeologa totiž vede k jedinému: občanské sdružení se uzavře samo do sebe a koná jak myslí, následně i za cenu nezvratných zásahů do křehkého organismu hradní zříceniny. Nikdo s nikým nemluví a pak už přijde jen... kdo? Blaničtí rytíři těžko, takže zbývají pracovníci památkové péče, v horším případě Památkové inspekce Ministerstva kultury České republiky.

Třetí zásada: Malé cíle tvoří velký výsledek

S druhou zásadou souvisí i zásada třetí: je-li to možné, je dobré plánovat a realizovat obnovu tak, aby občanské sdružení vidělo, že za ním něco hmatatelného zůstává. Je to pobídkový systém velké spousty malých výsledků. Je jasné, že to vždy nejde, ale kvůli motivaci je výhodné, když občanské sdružení vidí konkrétní výsledky toho, o co se zasazuje. Pokud musí jít obnova tím způsobem, že je zapotřebí 2 - 3 roky investovat práci, finanční prostředky, čas, než je vidět hmatatelný výsledek, musí s tím být občanské sdružení srozuměno a mělo se s  ním o tom  průběžně diskutovat – jinak se může stát, že ztratí trpělivost a od rozdělané práce odejde.

Jak může občanské sdružení pomoci hradním zříceninám?

Nejširší veřejnost může při péči o torzální architekturu sehrát významnou roli. Předpokládá to úctu k objektu jako historickému prameni a pochopení hranic působnosti laické pomoci. Mimořádný význam zájmových sdružení při ochraně a záchraně torzální architektury je v účasti na dlouhodobé průběžné údržbě. I když výše jmenované aktivity jsou z pohledu více romanticky založených sdružení a spolků nepříliš zajímavé, ba dokonce urážející, jsme svědky toho, že množství památek zaniklo právě v důsledku nedostatečné dlouhodobé péče. Pomoc občanského sdružení, za dodržení zákona 20/1987 Sb., spočívá: v nedestruktivní dokumentaci hradní zříceniny, zdiva, kamenných článků, zbytků stavebních dřev a dalších; v průběžné údržbě zříceniny, sečení trávy, odstraňování náletových porostů; ve sledování stavu dochování torzální architektury a upozorňování na změny; ve shromažďování informací o hradě, o jeho historii, o historii jeho okolí; v údržbě drnů pokrývajících koruny zdiva a jejich udržování a nahrazování v případě odumření; v realizaci a údržbě informačních tabulí přibližujících historii hradu a jeho okolí; v průběžném sledování zříceniny a její ochraně před zloději s detektory kovů; Dlouhodobá průběžná údržba hradní ruiny členy občanských sdružení vykonávaná ve spolupráci s památkáři má daleko větší význam než různé nekvalifikované pokusy o opravy či dokonce dostavby. V případě, že se občanské sdružení rozhodne pro více, než je dlouhodobá průběžná údržba hradní zříceniny, není možné tak činit bez existující důkladně promyšlené, především však reálné, koncepce, záměru projektové dokumentace a bez následné realizační projektové dokumentace, a také bez závazného stanoviska výkonného orgánu státní památkové péče a bez stavebního povolení a konečně bez účasti týmu odborníků – památkářů, architektů, statiků, archeologů, školených zedníků a dalších. Tento postup zaručí, že se zájem občanského sdružení setká s pochopením a podporou a pomůže zachovat některou z torzálně dochovaných staveb pro generace, které přijdou po nás. [3]

V Praze, 4. 4. 2006, na základě příspěvku, který zazněl na konferenci v Rosicích, dne 19. ledna 2006.

Milan Jančo

Poznámky:

 [1] Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, tzv. Granadská konvence (č. 73/2000 Sb. m. s), v čl. 6, odst. 3 nabádá podporovat soukromé iniciativy v oblasti údržby architektonického dědictví.

[2] Durdík, T. 1998: Torzální architektury jako historický pramen a problematika její vypovídající schopnosti. In: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana. Příloha časopisu Zprávy památkové péče, ročník 58, 27-32; Varhaník, J. 1998: K památkové ochraně zřícenin. Torzální architektury jako historický pramen a problematika její vypovídající schopnosti. In: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana. Příloha časopisu Zprávy památkové péče, ročník 58, 37-43.

[3] Za přečtení textu a jeho korekturu děkuji Jiřímu Hrabcovi (NPÚ ÚP Praha).

BRNO: Navzdory mnoha kritickým hlasům odborníků i veřejnosti zaniklo koncem minulého roku Design Centrum ČR (DC ČR). V jeho opuštěných prostorách na Radnické ulici v Brně se smutně válí zbytky poslední výstavy. Některé  činnosti DC převzala CzechTrade, která prohlásila, že míní dále spolupracovat s designérskou obcí a bude jednotlivé kroky s odborníky konzultovat.

Kontinuita je když

Po více než dvou měsících neexistence DC ČR stále neustávají hlasy, že zrušení této příspěvkové organizace Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (MPO) bylo chybným krokem. A že v době, kdy nám ostatní země naše centrum záviděly a EU začala sama finančně podporovat workshopy, které v DC ČR už zdárně probíhaly, si jeho činnosti všimli i ministerští úředníci a „za odměnu“ jej zrušili. Je s podivem, že i např. na chudším Slovensku, kde se obdobným problémem zabývalo už v roce 2005 pravicové ministerstvo kultury, si na otázku zrušit nebo ne, odpověděli jinak: Několik ušetřených milionů by bylo příliš velkou cenou za přerušení nastartované kontinuity ve slovenské designové tvorbě. Co k tomu říci? Naše celospolečenská realita dává za pravdu výroku senátora Tomáše Töpfera: „Jediná kontinuita, kterou si můžeme být v Čechách jisti, je kontinuální přerušování každé existující kontinuity.“

Transformace je když

V souvislosti se zánikem DC ČR  padlo rozhodnutí, že některé jeho dosavadní činnosti přejdou na Českou agenturu na podporu obchodu – CzechTrade. Tisková zpráva agentury o tom říká: „Základním zaměřením služeb CzechTrade v této oblasti bude podpora aplikace designu v průmyslové výrobě, která bude zahrnuta do souboru služeb "Design pro export". Malé a střední firmy získají zacílený servis  rozdělený do dvou segmentů – rozvoj designu a propagace designu. CzechTrade se zaměří  na vzdělávání formou seminářů a workshopů, které podnikatelům přiblíží, jak efektivní je aplikování kvalitního designu na jejich výrobcích. Individuální poradenství se bude orientovat výhradně na průmyslový a výrobkový design…“ Oslovený ředitel odboru PR a propagace CzechTrade Mgr. Aleš Řiháček nám tuto transformaci přiblížil: „CzechTrade není nástupnickou organizací Design Centra ČR. Tou je podle rozhodnutí ministra Římana Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR. CzechTrade bude nově poskytovat firmám služby spojené s podporou aplikace průmyslového designu ve výrobě. Kromě již vzpomínaného vzdělávání začne CzechTrade od druhé poloviny roku 2008 rovněž nabízet individuální službu malým a středním firmám umožňující za výhodných podmínek využít služby designérů na zpracování analýzy designu produktů.“

Efektivita je když

Rozpočet DC ČR byl 20 milionů (mzdy s veškerými odvody, provoz, výstavy, soutěže, administrativa programu Design a časopis) a 10 milionů na program Design. Jakou finanční částku CzechTrade s novým pověřením obdržel a na co ji použije? Tiskový mluvčí říká: „Projekt "Design pro export" má z MPO schválený rozpočet cca 10 milionů Kč. Tato částka zahrnuje personální a provozní náklady, zajištění vlastních služeb pro podporu průmyslového designu, marketing a propagaci.“ Na otázku, kdo se této  činnosti ujme, odpověděl: „Žádné zvláštní oddělení nevzniká. V rámci Odboru prodeje je vytvořen nový prodejní tým, který se bude na službu "Design pro export" primárně zaměřovat. V rámci ministerstvem schváleného projektu bude CzechTradu navýšena kvóta o 5 tabulkových míst.“ Zde se nabízí otázka: Přechází pod CzechTrade instituce s agendou i bývalí zaměstnanci DC ČR? „S některými zaměstnanci DC jednáme o zaměstnaneckém poměru, případně o jiné formě spolupráce,“  doplňuje tiskový mluvčí.

Růst oboru je když

Pokud si položíme otázku, jak tedy vypadá podpora designu jako uměleckého oboru v ČR od ledna 2008, z odpovědí CzechTradeu vyplývá: „Naše služby nebudou zaměřeny na designéry, my nijak nemůžeme ovlivňovat jejich aktivity a vývoj českého designu. Naším úkolem je podporovat aplikaci průmyslového designu ve výrobě.“ Aktivity, které propojují podniky s designéry, přešly tedy pod CzechTrade, ostatní aktivity, tedy vzdělávací, osvětové, výstavní činnost a soutěže zanikají. Kdo tedy pomůže designérům, studentům, kdo se postará o propagaci jejich činnosti na výstavách atd.? „To je otázka pro MPO jakožto nástupnickou organizaci DC ČR,“ tvrdí A. Řiháček. Ministerští úředníci však říkají, že pokud někdo chce v těchto aktivitách pokračovat, ať zkusí oslovit ministerstvo školství nebo kultury, pod MPO tyto aktivity nespadají.

Realizace je když

Zda tedy bude uplatňování designu u českých výrobků pod záštitou CzechTrade efektivnější, ukáže čas. Nicméně přinášíme alespoň pár informací, které jsou konkrétním naplněním projektu ´´Design pro export´´: První odborný seminář na téma Užití průmyslového designu v rámci nové služby plánuje CzechTrade uskutečnit 27. března na brněnském veletrhu Mobitex, a to za účasti předních českých průmyslových designérů a zástupců malých a středních firem. Seminář na téma Průmyslový design jako konkurenční výhoda při pronikání na nové trhy se uskuteční v pražské centrále CzechTrade 22. května. V rámci služby ´´Design pro export´´ CzechTrade v příštím roce plánuje nabídnout firmám 6 – 10 specializovaných seminářů (na odborných veletrzích i samostatně). Ve spolupráci s vývozní Aliancí design, která funguje s podporou CzechTrade, se v projektu ´´Design pro export´´ počítá s účastí českých designérů na dvou specializovaných veletrzích v zahraničí.

Mária Uhrinová