Články a komentáře

Ve dnech 14. až 17. května 2008 se na výročním zasedání Evropského muzejního fóra v irském Dublinu rozhodovalo, která instituce ze sedmi desítek přihlášených muzeí a galerií obdrží letos Cenu pro Evropské muzeum roku – The European Museum of the Year Award (EMYA). Jako jediný český reprezentant se do finálového klání zařadilo Arcidiecézní muzeum Olomouc. I když titul nezískalo, již účast na takto reprezentativním fóru svědčí o tom, že patří k evropské elitě.

Českým finalistou bylo Arcidiecézní muzeum Olomouc

V soutěži, vyhlašované Radou Evropy od roku 1977, se v letošním užším výběru objevilo naše Arcidiecézní muzeum Olomouc (AMO). Jedním z impulzů ke vzniku tohoto duchovně sakrálního muzea, které svým charakterem a funkcí nemá doposud v českých zemích obdoby, byla návštěva papeže Jana Pavla II. na Moravě v roce 1995. AMO vzniklo v roce 1998 coby součást Muzea umění (MU) Olomouc, t. č. příspěvkové organizace města, a je unikátním společným projektem právě MU, olomouckého arcibiskupství a českého státu. Celkově si jeho zřízení vyžádalo 270 milionů korun, z větší části je investoval český stát prostřednictvím MK ČR, další finanční prostředky poskytl Olomoucký kraj. Expozice, která byla otevřena v červnu 2006, sídlí ve zrekonstruovaných prostorách někdejšího Přemyslovského hradu a představuje přes 300 děl od románského slohu po baroko včetně slavné Šternberské madony či kočáru biskupa Troyera.

Muzeum kromě stálé expozice pořádá i krátkodobé výstavy a doprovodné akce. Velkou pozornost věnuje i lektorské činnosti pro všechny typy škol. Právě charakter těchto aktivit evropské porotce nejvíce zaujal. Historik umění Ondřej Jakubec, který AMO v Dublinu zastupoval, upřesňuje: „Soutěž pro nás začala už vloni. Naše muzeum navštívil komisař, který hodnotil především služby pro veřejnost. Ve stejném duchu probíhalo i dublinské finále. Odborná porota kladla největší důraz na míru vstřícnosti vůči návštěvníkovi, rozsah, kvalitu a přátelskost nabízených služeb.“   

Setkání podle něj probíhalo ve velmi přátelské atmosféře a Jakubec rovněž informoval o navázaných kontaktech a možné spolupráci například s oceněným utrechtským muzeem nebo kolegy ze Slovinska. Olomoucké muzeum v irském Dublinu získalo certifikát, který výslovně oceňuje výjimečnou kvalitu muzea i jeho sbírek. Pavel Zatloukal, ředitel Muzea umění Olomouc, které AMO spravuje, zhodnotil účinkování olomouckého muzea v soutěži takto: „Některá z hlavních cen by nás samozřejmě velice potěšila, ale přesto jsme spokojení. Postup do finále je pro nás potěšující, protože důležitým hlediskem výběru byla tzv. public quality, tedy způsob, jak vychází muzeum vstříc návštěvníkům a jejich požadavkům, a tady jsem zaujali. Pozitivní hodnocení Evropského muzejního fóra zvyšuje náš kredit v celostátním i v evropském kontextu. Navíc díky kontaktům s evropskou špičkou získáváme nové zkušenosti, inspiraci a směr k dalšímu zlepšování."

Že je Arcidiecézní muzeum v Olomouci výjimečnou institucí, můžeme zjistit z výčtu již obdržených ocenění: Cena Olomouckého kraje za přínos v oblasti kultury v roce 2006 (Cena za výjimečný počin v oblasti ochrany a popularizace kulturních hodnot), Stavba roku Olomouckého kraje 2006 v kategorii „Stavby občanské vybavenosti“, Gloria musealis 2006 – II. místo v kategorii „Muzejní počin roku 2006“, Cena Evropské unie pro architekturu, Stavba roku 2007 – jedna z pěti hlavních cen Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství a jiné.

EMYA 2008 zamířila do estonského Tallinnu

V konkurenci 70 institucí se letos stalo absolutním vítězem prestižní ankety estonské muzeum Kumu Art Museum v Tallinu. Snaha vybudovat zde odpovídající sídlo pro sbírky moderního umění se odvíjela od konce první třetiny minulého století, ale až po šedesáti letech se skutečně povedlo záměr realizovat. Veřejná soutěž na budovu se uskutečnila v letech 1993 – 1994 za účasti architektů z deseti zemí. Vítězný návrh pocházel z ateliéru finského architekta Pekka Vapaavuori a stavba byla zahájena v roce 2002. Budova Kumu Art Musea má sedm pater s celkovou rozlohou 23 900 m² a návštěvníkům se otevřela v únoru 2006. Kromě titulu „Evropské muzeum roku“ pro hlavního laureáta udělila letos porota v Dublinu ještě zvláštní uznání těmto institucím: Catharijneconvent Museum (Utrecht, Nizozemsko), Museo de Almería (Almeria, Španělsko) a The Wimbledon Lawn Tennis Museum (Londýn, Velká Británie).

Tři ceny nejlepším

Každý rok odborné muzeální kruhy udělují tři nejprestižnější ceny a představitelé předních světových muzejních institucí vědí, že už pouhou nominací v soutěži odborný kredit jejich organizace roste. Zviditelněním již zmiňované Ceny EMYA je artefakt vytvořený známým britským sochařem Henry Moorem pro absolutního vítěze. Z českých institucí ocenění a sošku získalo v roce 1996 Prácheňské muzeum v Písku a v roce 2001 bylo evropskou komisí EMYA na cenu nominováno Muzeum Českého ráje v Turnově. Podobně prestižní je Cena Rady Evropy – The Council of Europe Award, kterou může obdržet muzeum, které výrazným způsobem přispělo k popularizaci a hlubšímu porozumění evropskému kulturnímu dědictví. Tato cena je udělována Komisí pro kulturu, vědu a vzdělání Parlamentního shromáždění Rady Evropy na základě seznamu, vybraného porotou Evropského fóra muzeí, a laureát si odnáší sochu vytvořenou Joanem Miró. (Letošním nositelem této ceny je nejsevernější muzeum na světě – ve Svalbardu na Špicberkách v Norsku. Představuje 400letou svaldbarskou historii a osvětluje faktory, které přispěly k zachování života a činností v arktické zóně.)

Do třetice je to Michelettova cena – The Micheletti Award, udílená Nadací Luigi Michelettiho z Brescie, určená pro nejlepší technické nebo průmyslové muzeum.  (Této soutěže se zatím žádná česká instituce neúčastnila.)

Mária Uhrinová

BRODEK U KONICE: Zvonečky, šišky, srdíčka, labutě, ale i ryze praktické věci jako prostírky, ošatky různých tvarů a velikostí, chlebovky kulaté i obdélníkové a mnoho dalších výrobků ze slámy vzniká v Brodku u Konice (Olomoucký kraj) v dílně Miloslavy Zatloukalové. Její tvůrčí invenci i řemeslnou zručnost ocenil v roce 2006 ministr kultury udělením titulu Nositel tradic lidové výroby v oboru pletení z lýka a slámy.

 Sláma odedávna sloužila k výrobě předmětů běžně užívaných v domácnosti i v celém hospodářství. Naši předkové z ní vytvářeli například ošatky na kynutí chleba, tradiční dožínkové věnce, sotůrky (tašky, brašny) a klobouky, ale i včelí úly či zásobnice na obilí. Malými kousíčky slámy se pak zdobily velikonoční kraslice, a dokonce i nábytek.

Na počátku je žito

„Žitná sláma, kterou používám, nesmí být sklizená kombajnem, ale tradiční metodou – kosou. S místním zemědělským družstvem mám takovou přátelskou dohodu, že si obilí na slámu sami sklidíme a klásky jim potom vrátíme. Obilí se po nasečení dává do snopů a na jednu fůru (pozn. red.: fůra je množství, které se vejde na vůz určený pro těžký náklad) se jich vejde kolem sto čtyřiceti. Ročně tak zpracuji asi dvě fůry slámy. Snopy svezeme na dvůr, slámu vyčistíme od plevele a tu polámanou vyhodíme. Zbytek se pak skladuje na půdě, kde musí být stálý přívod vzduchu, aby se zamezilo plesnivění. Stébla se potom oloupou, očistí a rozdělí na jednotlivá kolínka. No a potom již následuje bělení a případně i barvení,“ přibližuje fyzicky nejnáročnější část práce M. Zatloukalová.

Fortel i zaujetí se dědí

Matka paní Zatloukalové pracovala léta pro zdejší pobočku Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), která se specializovala na pletené výrobky ze žitné slámy. „Takřka od narození jsem sledovala, jak vznikají slaměné předměty, a tak bylo jen otázkou času, kdy i já podlehnu jejich kouzlu. Samozřejmě, že jsem neodolala. Nejdříve jsem začala s jednoduchými výrobky a pomalu jsem k nim přidávala stále nové a složitější. Dnes se téhle práci věnuje i moje dcera a podle potřeby pomáhá ještě maminka,“ popisuje počátek své životní cesty nositelka titulu a doplňuje: „Původně jsem pracovala v kanceláři, po zániku Státního statku jsem nastoupila jako účetní do firmy v Prostějově. Ale já se chtěla hlavně věnovat výchově dvou dospívajících dětí, a tak jsem se rozhodla pro domácí práci. Zprvu šlo jen o vylepšení rodinného rozpočtu, a až později jsem založila firmu a zaměstnávala několik pracovnic původně z ÚLUV. Dnes v mé dílně pracují jen rodinní příslušníci.“

Přírodní materiály, šikovné ruce a dostatek fantazie

Pod rukama M. Zatloukalové vznikají předměty, které interiéru vtisknou neopakovatelné kouzlo. Kromě slámy zpracovává také lýko a březové proutí, k dozdobení poslouží textilní ústřižky, šišky, kukuřičné šustí, o Velikonocích kraslice, a další přírodniny. Lýko se hlavně splétá do copánků a jejich sešíváním pak vznikají např. ošatky, ale je vhodné i na panenky či prostírky. Březové proutí se používá zejména na velikonoční dekorace. Při zpracování uvedených materiálů jsou nezbytné nůžky, nitě a drát, pokud jde o zachování stejného tvaru u více produktů, jsou nepostradatelnou pomůckou různé dřevěné formy. Sláma se zpracovává dvojím způsobem. Tím prvním je pletení, čímž vznikají zejména vánoční ozdoby a figurky, a další možností je používání strojově sešívaného pásku, s nímž se setkáváme zejména na ošatkách, taškách a chlebovkách. A kde se bere inspirace? „Některé náměty si sama vymýšlím, jiné odkoukám a doplním svým vlastním nápadem. Vyrábím dekorace zaměřené na velikonoční nebo vánoční období, ale i předměty, které jsou neutrální, a mohou tak interiér zdobit po celý rok. Aby byli zákazníci opravdu spokojeni, nabízím jim kromě klasické přírodní barvy třeba oranžovou, červenou, zelenou, hnědou či modrou. Toho dosahuji použitím speciálních barev na přírodní materiály. A co se časové náročnosti týče, tak nejjednodušší je vytvořit hvězdičku, nejsložitější jsou pletená zvířátka. Bez přípravy trvá upletení jednoho výrobku kolem půl hodiny,“ zasvěcuje do tajů práce se slámou nositelka titulu.

Jak se plete ze slámy

 M. Zatloukalová si nenechává své znalosti jen pro sebe. Je členkou Sdružení lidových řemeslníků a výrobců a předvádí své umění na řadě míst po celé republice. S úspěchem se setkala i prezentace této ruční práce v Německu. Pro zájemce pořádá kurzy pletení ze slámy, ale maximální počet účastníků, kteří kromě zasvěcených rad dostanou i potřebný materiál, může být najednou pouze deset. Zájem projevují školy, ale i různé spolky a další subjekty. A o které výrobky je největší zájem? Více než polovinu produkce tvoří vánoční ozdoby, jejichž součástí jsou i řetězy a špice. Jsou oblíbené jak u nás, tak v zahraničí, kam v loňském roce z Brodku u Konice putovala značná zásilka.

Eva Veselá

Síť obchodů s lidovou uměleckou tvorbou byla v době předchozího režimu rozsáhlá a v každém větším městě na hlavní ulici kolemjdoucí lákala výloha s označením Krásná jizba nebo ÚLUV. Co se pod těmito názvy skrývalo a jaký je osud obchodů s lidovými uměleckými předměty dnes?

Prozíravost předků, invence následovníků

Jak důležité a odpovědné je zachovávat techniky rukodělných a řemeslných výrob pro budoucí pokolení, věděli naši prozíraví předkové velmi dobře.

 Uvědomovali si, že jde o velké hodnoty, jimiž se ovlivňuje kultura a estetika ve společnosti. Založení ateliéru pro výtvarnou práci ARTĚL v roce 1908 přineslo do organizování domácké a uměleckořemeslné práce jasnou koncepci. Novým organizacím Družstevní práce, Svaz českého díla a Krásná jizba, které vznikly později (v roce 1927), šlo v první řadě o vytvoření důstojných a trvale kvalitních podmínek pro lidovou uměleckou výrobu. Po druhé světové válce bylo prezidentským dekretem založeno Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV) a o dva roky později se otevřely vzorkové dílny v Uherském Hradišti. Zásadním východiskem činnosti této organizace bylo podporovat, prezentovat a podněcovat lidové výrobce zpracovávající přírodní materiály rukodělnými technikami. Tato praxe přinášela osobitá díla: lidové artefakty i užitkové předměty (textilie, oděvy, keramiku, nábytek, bytové doplňky). Současně s vlastní návrhářskou činností se v této době začala rozvíjet i aktivita na úseku výzkumu a dokumentace, byl prováděn důkladný průzkum terénu a mapován stav rukodělné výroby hlavně na Moravě a Slovensku. Výsledky z těchto cest přinesly cenné materiály a napomohly k vybudování bohatého dokumentačního fondu.

I když padesátá léta zúžila aktivity ÚLUV pouze na ochranu tradiční lidové umělecké výroby, v pozdějším období se zrodila zajímavá spolupráce mezi etnografy, designéry, výrobou a obchodem, v socialistických zemích nevídaná. V působnosti ÚLUV bylo designérské studio s výbornými textilními výtvarníky, keramiky, řezbáři aj., jejichž výrobky získávaly řadu mezinárodních a domácích ocenění. Po celém tehdejším Československu se rozšířila síť výrobních a prodejných míst (před rokem 1989 ÚLUV vlastnilo 45 vzorkových dílen a 15 prodejních výtvarných síní, které všichni znali pod názvem Krásná jizba). Mnoho lidí starší i střední generace přiznává, že právě setkávání se s fenoménem ÚLUV ovlivnilo jejich pohled na kulturu bydlení, na výtvarnou kulturu jako takovou i jejich osobní vkus.

Je paradoxem, že instituce, která bez újmy přežila protektorátní režim i dobu socialismu, v době po listopadu ´89 dostala smrtelnou ránu, po které se už nevzpamatovala. I když zkušenosti z civilizovaných kulturních evropských států potvrzují, že rozvoj v oblasti lidové a uměleckořemeslné výroby je možný pouze tam, kde existují organizace pod patronací státu, české ministerstvo kultury tento názor nesdílelo. (Například na Slovensku ÚĽUV – Ústredie ľudovej umeleckej výroby stále existuje jako příspěvková organizace ministerstva kultury.) Další okolnosti už pouze urychlily konec dramatu: vzorkové dílny se vrátily  původním majitelům (nebo prošly privatizací), privatizační projekt na vytvoření akciové společnosti, jejímž majitelem by byl z 95 % stát a dále soukromí výrobci, nenašel pochopení u kompetetntích, dům v Praze, kde instituce sídlila, byl prodán přímým prodejem soukromému subjektu, který na Národní třídě už vlastnil jiné domy. V roce 1995 ÚLUV svůj boj definitivně prohrál – byl zlikvidován.

Kam s historickými dokumenty?

Mezi kompetentními odborníky, folkloristy i mezi laickými příznivci lidového umění nebylo člověka, který by neželel zániku této organizace. (Bohužel likvidační scénáře se opakují neustále: koncem minulého roku zaniklo Design Centrum a mluví se o  likvidaci dalších kulturních institucí slučováním, redukcí financí a omezením kompetencí.) Ředitel Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici PhDr. Jan Krist mluví v souvislosti se zánikem ÚLUV o fatálním omylu a nenapravitelné škodě. Argumentuje tím, že neexistence podobné kulturně-výrobně-obchodní organizace je citelná a že v současnosti nikdo v oblasti uměleckořemeslné výroby nezaštiťuje tolik aktivit a v takové kvalitě jako kdysi ÚLUV.

Pracovníci této organizace nashromáždili za málem 70 let velké množství odborné, výtvarné a fotografické dokumentace týkající se nejen výroby, ale i ostatních aspektů lidského života. V devadesátých letech tedy zákonitě vyvstala otázka kam s cennými historickými fondy? Z rozhodnutí ministerstva kultury se materiály české oblasti přesunuly do Národopisného oddělení Národního muzea v Praze (kde jsou uloženy, ale bohužel veřejnosti nepřístupny) a dokumentace převážně z Moravy, Slezska a Slovenska přešla do správy Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které umožňuje studium těchto pramenů jak odborníkům, tak laikům.

Má lidové řemeslo zlaté dno?

Ani po neslavném konci ÚLUV, jedné z nejúspěšnějších „socialistických firem“, která patřila v kontextu socialistického ekonomického marasmu k nejprogresivnějším a k permanentně prosperujícím, však řemeslníci, prodejci a ostatní milovníci lidového umění nerezignovali. Ale je otázka, jak dlouho přežijí. Několik oslovených lidových výtvarníků na tuto fatální otázku shodně odpovídá: "Držíme se, jak se dá. Bohužel, některé obory vymírají, některé už neexistují. Řada z nás takový nápor nezvládla: aby se člověk mohl zabývat rukodělnou činností, jsou nutné jakési podmínky (materiál, stroje, kapitál…), což je v našich podmínkách moc náročné. Prezentovaní vlastní tvorby jednotlivcem je složité a drahé a tím se cesta výrobků mezi lidi komplikuje."

Jaké jsou tedy cesty lidových řemesel bez nástupnické zastřešující organizace?

Vědecký etnografický výzkum provádějí a sbírky spojené s lidovým řemeslem spravují konkrétní vědecké a muzeální instituce (Národní ústav lidové kultury ve Strážnici, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze). NÚLK kromě jiného každoročně zabezpečuje agendu a průběh nominací na ocenění ministra kultury "Nositel tradice lidových řemesel". Titul je ohodnocením konkrétního lidového tvůrce za dovednosti, znalost postupů a technologií tradičních lidových řemesel a za snahu o jejich zachování, prezentaci na veřejnosti a předávání budoucím generacím. Všechna regionální muzea v rámci své specifikace, ale i mimo ni, pořádají systematické vzdělávání v rukodělných technikách s praktickými ukázkami.

Konkrétní řemeslná výroba se stala předmětem podnikání mnoha jednotlivců i malých společností. Tito mají od roku 1992 svou dobrovolnou nezávislou společenskou organizaci Sdružení lidových řemeslníků a výrobců. Toho času sdružuje asi 80 řemeslníků z celé České republiky (lidové řezbáře, košíkáře, výrobce lidových textilií a textilních technik, kožedělných výrobků, kováře, kovolijce, keramiky, perníkáře, nožíře, brouskaře, výrobce kraslic, medoviny a další).

I když nic nekoupí, aspoň se potěší…

Po zániku sítě Krásných jizeb se prodeje s lidovým sortimentem ujali soukromí obchodníci a dnes se na trhu ustálilo několik firem specializovaných na nabídku tohoto zboží (ČNP Manufaktura, Domestika, UVA, LUTA, Jizba a jiné.) Jaký je o lidové výrobky zájem, to jsme zjišťovali přímo na místě – v brněnské prodejně LUTA na České ulici. Na tomto místě obchod s lidovým uměním vždy byl, a tak obyvatele města i jeho návštěvníci změnu značky zaregistrovali pouze okrajově. (Z malé ankety mezi kolemjdoucími jsme se dověděli, že název Krásná jizba je natolik zažitým pojmem, že je vnímám jako všeobecné pojmenování prodejen s lidovou tvorbou.) Majitelka prodejny paní Jana Makarová před 15 lety, kdy se rozhodla vstoupit do podnikání s uměleckořemeslnými předměty, o tomto druhu obchodu nic nevěděla. Dnes však je odbornicí na slovo vzatou, registruje značný posun v sortimentu i v zákaznickém zájmu a ochotně nás svým prostorem, který je něco mezi galerií a velkoprodejnou s lidovými výrobky (nabídka čítá několik stovek položek), provedla. „Chodí sem hlavně starší a střední generace, z toho je 30 % stálých zákazníků, 20 % cizinců, zbytek jsou náhodní zájemci. Zvýšený zájem o lidové výrobky registrujeme před tradičními svátky, kdy se lidi obdarovávají. Rovněž se tyto předměty prodávají jako ceněné suvenýry, které našinci vozí s sebou při cestách do zahraničí,“ říká obchodnice. I když jsou ceny v těchto obchodech vyšší a vyhledávají je pouze solventnější zákazníci, po rozmluvě s několika prodejci se nám potvrdilo, že zájem o lidovou řemeslnou tvorbu trvá a některé rodiny navštěvují tyto prodejní galerie už v několikáté generaci.

Brněnská LUTA většinu produktů bere přímo od výrobců a její majitelka se pokouší stimulovat zájem návštěvníků i tím, že pořádá předvádění konkrétních technik přímo v prodejně. “Za posledních 18 let se vkus Čechů a jejich vztah k vlastním tradicím velmi změnil. Zájem o původní řemesla už není jako za mého mládí, ale stále sem chodí lidi, kteří preferují originalitu. I když nic nekoupí, alespoň se potěší pohledem na něco krásného,“ říká paní Makarová.

Mária Uhrinová

ČASTOLOVICE:  Osmička na konci letopočtu se letos stala téměř symbolem naší historie, ale značně významná je také pro městys Častolovice – 666 let od první zmínky o obci, 100 let od otevření staré budovy školy a 30 let stávající budovy mateřské školy.

 Program oslav začne v pátek 30. května

v sále restaurace U Lva pořadem  „Setkání nad knihou o Častolovicích“  autora Jiřího Václavíka. Tam také bude zahájen prodej této zajímavé knihy, ve které se dozvíte o historii i o minulosti obce.

V sobotu se otevře základní škola, v níž se návštěvníkům nabídnou historické dokumenty a srovnání se způsoby současné výuky prostřednictvím audiovizuální techniky.

Dále návštěvníci uvidí práce a projekty žáků, trofeje a ocenění, získaná v různých soutěžích, výrobky keramické dílny a další. Souběžně s prohlídkou základní školy bude proběhne i den otevřených dveří v mateřské škole, kde se nejmenší děti pochlubí svými výtvory, a program zpestření také loutková pohádka „O perníkové chaloupce“.

Ve 14 hodin zahájí v sále U Lva „Akademie školy“,kde se představí ti nejmenší z mateřské i školáci ze ZŠ ai ZUŠ. V průběhu celého dne budou moci návštěvníci zajít do areálu Sokolské zahrady na „Staročeský jarmark“ a milovníci dechové hudby si určitě přijdou na své při poslechu dechového orchestru „Opočenka“. Příjemnou tečku udělá taneční zábava s vyhlášenou hudební skupinou „Koplaho Band“.

Neděle proběhne spíše ve sportovním, soutěživém a zábavném rázu. V 9 hodin se malí a velcí mohou vypravit do okolí Častolovic na turistický pochod „Pohádková cesta“ nebo se stát diváky či herci v maňáskovém divadle. A chystají se další zábavné atrakce, jako elektrické rodeo, skákací hrad, soutěživé hry, ukázky výcviku psů apod. Živo bude také u myslivecké chaty, chystá se střelba ze vzduchovek či ukázky mysliveckých trofejí, a rybáři  na obecním rybníku překvapení. Od 17 hodin se odehraje na fotbalovém hřišti velké klání starých gard Sparta vs. Slavie.

„Po celou dobu oslav bude zajištěno občerstvení. Všichni pořadatelé, účinkující a členové místních spolků se těší na vaši návštěvu a věří, že každý si určitě najde nějakou část programu, která ho zaujme, potěší a připraví pěkně prožitý květnový víkend. Srdečně k nám zveme,“  dodal jeden z organizátorů oslav, ředitel ZŠ Častolovice Jiří Kalousek.

Publikace o Častolovicích

Kniha formátu A4 o 500 stránkách (z toho na 170 stranách reprinty historických pohlednic zhruba do roku 1950),  která vychází k tomuto výročí nákladem 1000 kusů,  je výsledkem dlouhodobé poctivé práce mladého nadšeného amatérského pracovníka bez vysokoškolského vzdělání v oboru historie Jiřího Václavíka. Je členěna logicky a má bohatý poznámkový aparát i seznam použité literatury. V rámci vlastivědných prací regionálního dosahu jde o dílo mimořádné hodnoty nejen pro obyvatele městyse Častolovice, ale má velkou vypovídací a dokladovanou hodnotu jak pro široké okolí (Rychnovsko, Týnišťsko, Kostelecko a Třebechovicko), tak pro obecně kulturní povědomí. V tomto směru jsou kvalitně zpracované medailonky osobností, spojených s tímto městysem, jako byli např. Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský, František Palacký, Antonín Hudeček, Ladislav Beneš a z novodobých např. olympionik Josef Matoušek. Objevně je tu uveden medailonek principálky slavné Zöllnerovy společnosti Elišky Zöllnerové a pro čtenáře neočekávaně i generálplukovníka Vladimíra Janka. Autor věnuje velkou pozornost historii i majitelům častolovického panství, zámku i parku, píše např. o technické památce náhonu Alba, o stavbě dráhy, řemeslech i o odrazu válečných konfliktů. Z hlediska současného tu autor snesl množství vypovídajícího materiálu, ať už se týká bytové a průmyslové výstavby, obyvatelstva, obchodu a služeb, školství či zdravotnictví. Ze spolkového života je v této práci nejvíc informací o místním sboru dobrovolných hasičů. Z hlediska propagace Častolovic jsou tu uvedeny i důležité poznámky o exteriérových plastikách Vladimíra Peška „Ryba“ v parčíku u kruhové křižovatky a „Cyklista“, „Vážka“, Čáp“ v zámeckém parku. Mimořádně vysokou vypovídací hodnotu, a to nejen pro městys Častolovice, obsahují v kapitole Církevní stavby rozsáhlejší informace o kapli svatého Václava s přilehlým barokním špitálem a následném zničení. Tato část může demonstrovat i v celočeském kontextu komunistickou zhůvěřilost.

(Kaple dále chátrala až do doby, kdy bylo rozhodnuto o jejím zbourání. Její odstřel provedl 25. dubna 1975 Ingstav. Následně s úpravou křižovatky a stavbou nového mostu dochází k nejdrastičtějšímu zásahu do historického jádra Častolovic. Zaniká panský dům, špitál, kaple svatého Václav, pálenka i panské zahrady).

Josef Krám

BRNO: Úvahy o nutnosti vystavět v moravské metropoli  nový divadelní dům se vedly už od šedesátých let. Jedna z nich – postavit nové hudební divadlo ve dvoře Divadla Bratří Mrštíků v Lidické ulici – se nakonec po moha letech zrealizovala. Městské divadlo v Brně, které  dnes patří k nejprogresivnějším v republice, má sice statut moravské metropolitní scény, ale jeho přesah je vysoce nadregionální a s přihlédnutím k odvážným mezinárodním koprodukcím, můžeme tvrdit, že i nadnárodní.

Dlouhá cesta s dobrým koncem

Přední brněnská scéna známá dnes jako Městské divadlo Brno (MD), byla založena koncem května 1945 a její začátky byly víc než krušné. Soubor začal působit pod označením Svobodné divadlo v dnes již zaniklém prostoru na tehdejší Falkensteinerově ulici (nyní Gorkého). Instituce časem měnila nejen budovy, ale i uměleckou koncepci a samotný název. V padesátých letech se  přejmenovala na Městské a oblastní divadlo, později na Krajské oblastní divadlo, ze statutu kterého plynula povinnost rozvážet divadelní kulturu do konkrétních moravských regionů. V  roce 1962 bylo divadlo pojmenováno po bratřích Mrštících a toto jméno si udrželo až do roku 1988, kdy bylo násilně sloučeno se dvěma dalšími brněnskými scénami – Večerním Brnem a Loutkovým divadlem Radost. Monstrózní celek nazvaný Brněnská divadla se po listopadu ´89 rozpadl a opětovně se vymaněný soubor „Mrštíkovců“ začal hrát pod současnou značkou Městské divadlo Brno. V devadesátých letech je už tato scéna spojována se jménem současného ředitele a šéfrežiséra Stanislava Moši, který není pouze výrazným autorem a inscenátorem, ale patří k nejúspěšnějším divadelním manažerům posledních desetiletí. Pod jeho vedením divadlo nejenom zásadně změnilo umělecký kurz, ale divadelníci kolem Moši přesvědčili brněnskou radnici, že k odvážným divadelním projektům jsou potřeba nové divadelní prostory. A tak Činoherní scéna MD na Lidické ulici prošla v roce 1995 rozsáhlou přestavbou (nynější kapacita 350 diváků) a na pozemku za ní se v letech 2001 – 2004 stavěla nová budova Hudební scény pro 700 diváků. V roce 2004 tato architektonicky i technicky výjimečná stavba získala 1. místo v soutěži o nejlepší stavbu Jihomoravského kraje a taky čestné uznání za nejlepší investici roku 2004 v soutěži TOP INVEST.

Oáza živého divadla

Přesvědčení o tom, že v Brně je potřeba vystavět nový městský divadelní dům, vyslovili odborníci a představitelé moravské metropole vlastně poprvé už šedesátých letech. Uvažovalo se o mnoha variantách, včetně té, že po rekonstrukci bude sloužit hudebnímu divadlu koncertní sál historické Reduty. Od tohoto záměru se posléze ustoupilo, protože možnosti historického objektu jsou pro každodenní divadelního provoz nedostačující. Neexistence reálné platformy pro soudobé hudební divadlo ve druhém největším českém městě byla stálým a palčivým problémem a tak se v roce 2001 brněnský magistrát rozhodl tuto skutečnost změnit: vybudování nové scény si tedy stanovil jako prioritu. Brno získalo od ministerstva kultury potřebnou investici na divadelní budovu, zatímco město zaplatilo výlohy spojené s úpravou okolí. Toho času tedy Městské divadlo Brno pobývá v komplexu budov na Lidické ulici č.12 – 18 (činoherní scéna, správní a hospodářské zázemí) a v nové budově (hudební scéna), která stála 380 milionů Kč a byla slavnostně otevřena 4. 10. 2004 představením muzikálu Vlasy. Velkoryse pojatá stavba navrhnutá architektonickou kanceláří 1. Černopolní skrývá ve svých prostorách nejen sál s flexibilní sedadlovou úpravou, který patří k nejlépe technicky vybaveným prostorům v Čechách, skvěle disponované jeviště a zákulisí, ale i nadstandardní divácké zázemí. Pohodlí a příjemnou atmosféru svěží oázy nabízí už vstupní divadelní dvorana, dále pak restaurace Boulevard, bary, zahradní posezení pod zelenými vinnými listy, divadelní klub Nekonečno a mnoho dalšího. Všechny nemovitosti, které divadlo spravuje, včetně správních budov, skladů, herecké ubytovny a služebních bytů, jsou v majetku města Brna. Restaurační prostory divadlo ještě dál pronajímá komerčním subjektům dle platných právních úprav.

Volání po více zdrojích

Instituce takového charakteru, jakou je Městské divadlo v Brně se 400 stálými zaměstnanci a málem 1000 externisty, potřebuje pro fungování dostatečné prostředky (cca 200 mil. Kč na sezo nu). Jeho činnost, zasahující daleko za hranice města Brna, jihomoravského kraje, ale i Moravy jako takové, si zaslouží širší podporu, než mělo a má doposud. Za inscenacemi MD Brno přijíždí diváci ze vzdálených moravských a českých měst, a proto se vedení divadla stejně jako brněnský magistrát domnívají, že podobné organizace by měly mít rozpočet pocházející z více zdrojů. Proto všichni zúčastnění pociťují jako neuralgický bod momentální situaci, kdy do divadla přitékají finance v nedostatečném objemu pouze od zřizovatele – statutárního města Brna. Byť brněnský magistrát své městské divadlo podporuje jak může, stále to není dost. Proto ředitel Stanislav Moša spolu s dalšími členy Asociace ředitelů českých divadel volá po zahraničním modelu financování podobných uměleckých institucí, kdy výrazné finanční toky zabezpečuje jak stát, tak příslušné město, ve kterém umělecká instituce sídlí a v adekvátní míře vyšší územní celek, tj. v našich podmínkách Jihomoravský kraj. V dnešních číslech MD Brno dostává od města Brna 60 % , z ministerského Programu pro podporu profesionálních divadel 1 %, z Jihomoravského kraje 0,5 % celkových nákladů. Zbylých 40 % prostředků (80 mil.) divadelníci vydělají prodejem vstupenek a dalšími aktivitami (pronájmy, vydavatelská činnost). Aby na vlastní samofinancování přispívali co nejvíce, uskutečňují 10 premiér ročně (5 činoherních, 5 muzikálových). Hudební scéna je od svého otevření permanentně vyprodaná. Divácký zájem a neustálá 100% návštěvnost umožnily nastavit v MD vyšší ceny vstupenek, než je v městských divadlech zvykem (činohra 240 – 320 Kč, muzikál 500 – 600 Kč). Divadlo nabízí 19 předplatitelských skupin, slevy pro důchodce, studenty a děti. Kromě již vzpomenutých aktivit – vlastní divadelní činnost, pronájmy aj. – se MD věnuje vydávání zvukových nosičů z jednotlivých muzikálových inscenací, a to jak z původní české muzikálové produkce, tak z muzikálových titulů světových autorů a brněnští nezapomínají ani na operetní žánr.

Dobrý soubor + zajímavý repertoár = skvělé výsledky

Divadlo dělá divadlem herecký soubor a ředitel Stanislav Moša se může chlubit kádrem těch nejkvalitnějších interpretů. Jejich umělecké dispozice jsou tak všestranné, že jednotlivé soubory (činohra, muzikál, zpěvohra/klasická opereta) se prostupují, v projektu činohry tančí členové muzikálu a naopak činoherci hrají v hudebních produkcích. Proto je možné odehrát 40 představení měsíčně: denně naplnit dva sály a ještě hrát na zájezdě.Vedle repertoáru činohry (světová klasika i současná světová dramatická tvorba), stojí dramaturgie Hudební scény MD Brno hlavně na původních muzikálových titulech českých libretistů a skladatelů (M. Uhde, M. Štědroň, S. Moša, Z. Merta, D. Fikejz, P. Ulrych a jiní). Prestiž a umělecké výsledky souboru mu umožňují zapojit se do mezinárodních koprodukcí. Z posledních vzpomeňme alespoň slavný muzikál Kabaret, nastudovaný režisérem S. Mošou s německými, rakouskými, anglickými, slovinskými a českými divadelníky. Neopomenutelná je i skutečnost, že umělci z MD Brno jsou mezi diváky nesmírně oblíbení a jejich mimořádné herecké, pěvecké a taneční výkony jsou každoročně odměňovány vítězstvím v divadelních soutěžích a anketách (Ceny Thálie, Talent roku aj.).

Mária Uhrinová

BOHUŇOV: Když jsem byl v lednu 2003 jmenován kronikářem Bohuňova – Janoviček, zdaleka mě nenapadlo, že se nově založená kronika zaplní během čtyř let. Rozsáhlá retrospektiva za léta 1978 – 2002, při které bylo využito mj. i svědomité práce bohužel již zesnulých kronikářů a pamětníků Aloise Pokorného a Ignáce Mičína, však spolu úvodem nakonec zabrala 70 % z pětisetstránkové knihy formátu 30 x 38 cm. Při průměrné délce 30 – 40 stran každoročního zápisu (od zápisu za rok 2003) proto nepřekvapí, že zapsáním roku 2006 jsme kroniku v loňském roce ukončili. Druhá kniha, jejíž první zápis byl v čistopise před několika dny právě dokončen, by tak při zachování stávajícího rozsahu měla obsáhnout léta 2007 – 2020.

Na základě metodické spolupráce se Státním okresním archivem ve Žďáru n.S. jsem prakticky hned na začátku své kronikářské práce propracoval strukturovanou podobu ročního zápisu, který je členěn do osmi hlavních kapitol, začínajících politickým a veřejným životem (samospráva) a pokračující takovými oblastmi jako je obyvatelstvo, hospodářství, vzhled obce, kultura a sport, spolky, klimatický průběh roku a „různé“, reflektující výběrově dění v okolí a v regionu. Dodržovaný systém, nevylučující ovšem průběžná vylepšení, činí kroniku přehlednou a dává budoucímu čtenáři jistotu pravidelně očekávaných informací.

Základem hodnověrnosti je citace informačních zdrojů, uváděná průběžně pod čarou. Nedílnou součástí zápisů je výtvarná koncepce kroniky, kterou jsem založil na ručním psaní, od roku 2005 ve stylu italiky a směřující ke kaligrafii, a na vlastní ilustraci, výběrově s dekorativním rámováním stran. Tím získává kronika 21. století atraktivnost a atmosféru starých ručně psaných pamětních knih současně. Časově náročnější záležitost ve svém výsledku dodává kronice duchovní rozměr ve smyslu estetické kultivace i mimo kulturní témata. Ke kolorovaným perokresbám postupně přibyly výběrem dekorativně rámované stránky, hledajících principiálně inspiraci v dávné tradici knižního malířství. Bordura (tj. ornamentální pás rámující stránku) současné kroniky přirozeně uplatňuje motivy vycházející z dnešního obrazu vesnice nebo uplatňuje obecnější výtvarné prvky, každopádně v realistickém pojetí. A tak zatímco např. stránka k hodům 2005 nebo k Janovičkám 2007 využívá přírodní ornament tzv. vegetativní (rostlinný), stránku věnovanou rekonstrukci kapli 2006 lemuje ornament předmětný jako opakující se křížek z výzdoby nově odlitého a v roce 2006 osazeného zvonu. Právě dokončovaný zápis za uplynulý rok obohacuje takto pojaté stránky o kombinaci s motivem zoomorfním (zvířecím) nebo částečně stylizovaným ornamentem předmětným, který je např. tvořen barevně kontrastním pásem opakujícím stínovanou siluetu putovního poháru pro vítěze amatérského fotbalového turnaje okolních obcí, který má v obci již pětiletou tradici. Nebylo by však obsahově vyváženého zápisu bez ochoty soukromých subjektů a osob poskytnout kronikáři, tedy obci, informace. A tak poděkování patří – mimo již tradičnímu dopisovateli ze zemědělské výroby – Společnosti Bohuňov, a.s.  i soukromým zemědělcům hospodařícím v obou vesnicích, stejně tak podnikatelům v nezemědělské výrobě a službách, spolkům i jednotlivcům z řad občanů. Ocenění za vzorné vedení kroniky v konkurenci 42 obcí krajského kola Vesnice roku 2006 je toho důkazem.

Způsob získávání příspěvků do kroniky (mimo působnost obecního úřadu) je založen na metodě dotazníku, ve kterém se ujasní obsah žádaných informací (hospodářský život), u ostatních oblastí života v obci (spolky, sport, zájmové úspěchy) je ponechán volnější prostor k sepsání zprávy, na jejímž základě kronikář provede konečnou formulaci a stylistické sjednocení. Příprava zápisu probíhá též ústním dotázáním na některé detaily či upřesnění. Mimo přímé spolupráce jsou občané prostřednictvím webových stránek obce a zpravodaje informováni o přípravě zápisu a vyzváni k podnětům. Závěrečné projednávání zápisu před čistopisem nevyžaduje v obcích malého měřítka zakládat zvláštní letopiseckou komisi, a proto u nás probíhá projednávání přímo na zasedání zastupitelstva. Vzhledem k rozsáhlosti ročního zápisu je upuštěno od podrobného čtení statistických údajů a výpisů z usnesení zastupitelstva, nicméně přítomní jsou seznámeni se vším, co zápis obsahuje včetně ocitování např. hodnotících formulací.

„Dobře vedená kronika má být věrným, nezkresleným zrcadlem obce ve všech jeho složkách, mravním svědomím současníků a spolehlivým poučením budoucích pokolení,“  napsal František Roubík v Příručce vlastivědné práce v roce 1947. Krásná inspirující slova však patrně nebyla inspirací našim zákonodárcům, když schvalovali zákon o kronikách obcí č. 46/2006 Sb. Vždyť již samotné uložení povinnosti obce vést kroniku a ustanovit k tomu kronikáře nový zákon přinejmenším jen naznačil. Nechť běžný čtenář a bez právnického vzdělání posoudí, která z formulací, mezi nimiž stojí 86 let, je konkrétnější. Zákon č. 20 z 30. 1. 1920 říká v §1 “Každá politická obec jest povinna založiti a vésti pamětní knihu obecní“ a v §2 pokračuje „K založení a vedení pamětní knihy obecní zřízena budiž v každé obci komise. Zápisy provádí kronikář ustanovený obecním zastupitelstvem, za přiměřenou odměnu“ A co zákon ze 14. 3. 2006?: v §1 „Každá obec vede kroniku obce, do níž se zaznamenávají zprávy o důležitých a pamětihodných událostech v obci pro informaci i poučení budoucím generacím“ a v §3 „Zápis do kroniky se provádí nejméně jedenkrát za kalendářní rok. O obsahu zápisu rozhoduje obec.“

Osoba kronikáře je pak zmíněna pouze v souvislosti s dohledem při nahlížení do originálu a bylo by jistě důstojnější, uvést jeho funkci právě v § o pořizování zápisu. Kronikáři by tak získali i sebevědomější právní východisko, že po zvolení do funkce jsou to právě oni, kdo dává této práci smysl a známku odborné kvality, tak jako v první republice zpravidla představovali zosobnění kulturního života a osvěty v obci. Nová legislativa, nahrazující 85 let účinný zákon č. 80/1920Sb. z. a n. nejen, že nesplnila očekávání a nepřipravila řadu potřebných podrobností, nýbrž se stala ještě mlhavější a co více, neobsahuje zmocnění k vydání prováděcí vyhlášky. Přitom se starým zákonem bylo zrušeno i vládní nařízení č. 169/1932 Sb. z. a n., které praktickými konkrétnostmi mohlo být podnětné pro podobný předpis k zákonu současnému. Nařízení z roku 1932 totiž zaručovalo obsahovou vyváženost přístupem kronikáře k údajům, když se v §3 odst. 4 mj. uvádělo „Veřejné úřady a ústavy jsou povinny, aby kronikáře v této činnosti podporovaly, oznámily mu na požádání úřední data... jestliže kronikář potřebuje dat nebo informací od místních spolků, správ velkostatků, průmyslových podniků apod., a nedosáhne jich sám, jest na politické obci, aby smírně zakročila, popřípadě požádala dozorčí úřad o zprostředkování.“

Ze zásadních novinek tak byla prakticky jen zakomponována možnost vést kroniku v elektronické podobě a nahlížet do ní (což by šlo jistě připojit k zákonu původnímu), zatímco byla téměř vypuštěna osoba kronikáře, kterému zákon z roku 1920 dokonce přiznával nárok na přiměřenou odměnu. Na úskalí kronikářské práce upozornila před rokem televizní reportáž ČT v událostech z regionů (9. 4. 2007), kde se hovořilo s otazníkem o vymírání této činnosti v naší zemi. To zatím nehrozí, čehož jsou dokladem setkávání a školení kronikářů, ale lidem, kteří tuto práci vykonávají zpravidla ve svém volném čase, práce ulehčena nebyla a bohužel se jí nedostává ani potřebné a důstojné popularizace. Bylo by dějinným paradoxem, kdyby se ve svobodných podmínkách vývoje naší společnosti zatím ne zcela doceněná činnost kronikářů vytrácela.

Kvalitně vedená kronika se stává autentickým pramenem historického poznání, neboť předkládá fakta a současně se snaží vyprávět. Jsou-li tyto dvě roviny vhodně provázány, včetně vedení foto aj. dokumentace, dostáváme jedinečný obraz naší historie v kompletním spektru jednotlivých oblastí života vesnické či městské společnosti, který nemohou nahradit izolovaně ani statistická data, ani videozáznam či na druhé straně ani samotná vyprávění, které i přes svoji barvitost nemusí vždy obsahovat všechny souvislosti.

PhDr. Martin Šikula,

 nezávislý zastupitel a kronikář obce Bohuňov

Pozn. redakce:

V příloze najdete vásledky ankety, která byla umístěná na předešlých webovvých stránkách Místní kultury. Zúčastnilo se jí pouze 40 respondentů, ale výsledek je jednozančný: Kronikářů si naše společnost neváží.

ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Městská knihovna kromě běžné knihovnické činnosti věnuje velkou pozornost i vzdělávacím a kulturním akcím. Nachází nová, aktuální a zajímavá témata a díky tomu se stále více dostává širšího povědomí zdejších občanů.

Motto knihovny, uveřejněné v úvodu výroční zprávy za rok 2007, zní: „Knihovna je místem vzájemného setkávání všemožných názorů, myšlenek i jejich nositelů. Rozhodně ji nelze vnímat jako pouhé skladiště knih stojící na okraji zájmu společnosti. Tím bychom se ocitli v 18. století.“ 

Za těmito slovy si zaměstnanci Městské knihovny v Rožnově pod Radhoštěm (MěK) stojí, a tak v loňském roce uspořádali pro děti 174 besed, knihovnických lekcí a soutěží, pro dospělé pak 171 večerních či odpoledních besed, výstav a dalších pravidelných klubových akcí.

Děti chodí do knihovny nejen za knihami

Knihovní fond oddělení pro děti a mládež tvoří cca 12,5 tisíc knih, k dispozici jsou čtyři internetové stanice, které využívají také handicapovaní občané. V knihovnickém kroužku Louskáček se tu schází dvakrát za měsíc kolem patnácti dětí ve věku od 9 do 12 let. Akcí s nejdelší tradicí, jejíž 13. ročník proběhne letos, je lampionový průvod nazvaný „Putování s broučky“. Tradici má Noc s Andersenem – ta letošní proběhla pod názvem „Pejskování s bratry Čapky“. V pořadí 8. ročníkem se může pochlubit literární a výtvarná soutěž „O poklad strýca Juráša“, což je součást celostátní soutěže „Kde končí svět“. V jejím rámci vychází každoročně jeden až dva almanachy. V minulém roce sborníky „Cesty a cestičky bez bariér“ a „Cesty a cestičky“ podpořilo ministerstvo kultury. Projekt „Kurnik šopa co se děje za humny“, který se uskutečnil v roce 2006, překročil státní hranice, protože přinesl dětské literární práce z Valašska a slovenských Kysúc. Finanční podporu na sborník vybraných prací poskytla Evropská unie z Fondu mikroprojektů spravovaného Regionem Bílé Karpaty. MěK vypisuje každý měsíc soutěž pro děti – ta dubnová s názvem „O posledního mamuta z Dolních Věstonic“ se zaměřila na knihu Eduarda Štorcha Lovci Mamutů. Pozornost je věnována i poezii, takže se každoročně pořádají tzv. „výstavy poezie“, které umožňují publikovat na webu knihovny v rubrice „Otevřeno poezii“. Své příznivce si našly i „Večerníčky na kamenech“, které probíhají na prostranství za budovou MěK prvních pět dnů v červnu. Zprvu se tu četly práce z výše uvedených almanachů, ale protože knihovníci zjistili, že na akce chodí rodiče i s malými dětmi, připravili program zaměřený spíše na ty nejmenší, v němž se hovořilo, hrálo a zpívalo zejména o zvířátkách. Zájem předčil očekávání, protože denně sem zavítalo 30 až 40 dětí. „Neknihovnických“ aktivit jsme uvedli hned několik, ale v jejich výčtu by se ještě dalo pokračovat.

Děti a senioři spolu

Rožnovským knihovníkům se podařilo výborně skloubit zájmy dvou generací – té nejmladší a nejstarší. Na počátku tohoto záměru stál internet a snaha seniorů o proniknutí do jeho tajů. Knihovníci vytipovali stránky, které by pro ně mohly být zajímavé, a děti se na jednu hodinu vžily do role přednášejících. Toto „školení“ bylo přijato s velkým oboustranným nadšením a určitě přispělo ke zlepšení vztahů a porozumění mezi oběma věkovými skupinami. Zůstaňme však ještě u seniorů. V polovině minulého roku byla MěK vybrána nadací Open society fund (OSF) k realizaci projektu „Město v mé paměti“, který je součásti programu „Senioři vítáni“.  Probíhá od září 2007 do srpna 2008 a finančně ho podpořil OSF a Nadace České spořitelny.  Cílem je dosáhnout toho, aby se senioři sami stali aktivními. Na půdě MěK se mohou dvakrát do měsíce společně sejít, vzájemně se inspirovat a o tom, co zajímavého ve svém městě zažili, napsat. Že je to dobrý nápad, potvrzuje stále stoupající počet příchozích. Zpočátku se účastnilo přibližně 8 seniorů, nyní jich do knihovny zavítá 25 až 30. Jejich zásluhou pak vzniká ojedinělý projekt, v němž se proplétají osobní příběhy s historií města. Výstupem se stane tištěný netradiční průvodce Rožnovem, na nějž navážou besedy pro školy. Senioři, kteří zatím psali do „šuplíku“, mají na setkáních možnost seznámit se svou tvorbou ostatní, mohou získat lektorské znalosti atd. V rámci programu „Senioři vítáni“ proběhlo vloni i setkání rožnovských a kysuckých dětí a dospělých nad Velkými Karlovicemi nazvané „S knížkou v batůžku po pašeráckých stezkách“, na němž se také podílela Kysucká knižnica v Čadci. Městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm se tak stává místem setkávání všech, kteří jsou duchem mladí, aktivně se zajímají o literární činnost, historii města a chtějí se učit stále něco nového.

Eva Veselá

„My zme děcka ze Zubřího, z téj metlářskej dědiny, mama doma metly krútí, tata strúže žebřiny…“  Tak zní úvodní slova zuberské hymny, vzniklé v polovině 20. století. Valašská obec Zubří (5,4 tis. obyv., Zlínský kraj) je proslulá zejména sportovními výkony zdejších házenkářů a gumárenským podnikem. Starší období připomíná kromě zuberské krajky také metlařství, které bylo intenzivní zejména od poloviny 19. století. Výrobě metel se jako koníčku ještě dnes věnuje Jiří Ondřej, jehož um ocenil v roce 2005 ministr kultury udělením titulu Nositel tradice lidové výroby v oboru vyrábění březových metel.

Bříza bělokorá, plevelný strom nazývaný latinsky Betula pendula, byla u nás nejvíce rozšířena po konci doby ledové. Poté nastal její ústup a opětovný návrat přinesla kolonizace ve 13. a 14. století. Na Valašsku se bříza rozšířila zejména v 16. až 18. století v rámci pasekářské kolonizace. Z břízy se nejvíce využívalo březové proutí k výrobě metel. Proutí – základ metly Lidé během času zjistili, že nejvhodnější doba pro řezání březového proutí je ta, kdy strom nemá listy – tedy na jaře a na podzim. Za nejkvalitnější bylo považováno proutí mladé, pevné a pružné, ze stromů starých 5 až 7 let. Ze starších stromů se získávaly větvičky z vršku stromu, který se přitáhl pomocí zahnutého bidla. Nařezané větve se svázaly a nosily se domů na zádech, vozily na „trakači“ a větší množství pak na povozu. Doma se materiál složil pod střechu, protože na něj nesmělo svítit slunce a ani pršet. Zpracovávaly se jen větvičky náležitě vyschlé. Výrobci metel si proto někdy pomáhali tím, že otýpky proutí sušili na peci. To zejména když chtěli zpracovat podzimní proutí a metly prodat ještě před Vánocemi.

Pohled do historie

Málokdo dnes ví, že metla byla součástí středověkých mučících nástrojů. Provinilci s ní dostali pořádně zavyučenou. Nejčastěji se však používala k úplně jiným úkonům, totiž k úklidu domácnosti. Po opotřebení se však nevyhodila, protože dobře posloužila ve chlévě a na dvoře. Zprvu si metly většinou každá rodina vyráběla sama, a zejména od druhé poloviny 18. století začali dělat metly zejména nemajetní lidé. Výhodou totiž byl jednoduchý pracovní postup, dostupnost přírodního materiálu a jen pár potřebných pomůcek a nástrojů. Metly tehdy sloužily jako doplněk obživy – jejich výrobci je prodávali, a nebo směňovali za potraviny. Pokud se však našlo vhodnější živobytí, metlaři po něm ochotně sáhli. Jiří Ondřej říká: „Metly vyráběl už otec mé matky a její prastrýc, ale já jsem se vyučil nástrojařem. Metlařství se mi stalo pouze způsobem trávení volného času. Dříve metly uměla celá rodina. Vázali je rodiče i děti, které připravovaly zejména lipové lýko a březové větvičky. Já jsem také začínal tak, že jsem pomáhal otci a během let jsem se naučil celý pracovní postup. Dnes vyrobím kolem stovky metel, většinou pro sousedy a známé, ale jsou i vítanou odměnou například v plesové tombole. Toto tradiční řemeslo pravidelně předvádím ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhostěm a také na každoročním metlářském jarmarku v Zubří, který se koná již od počátku 90. let vždy koncem května. Výrobu tradiční zuberské metly jsem také předváděl na různých folklorních festivalech v Německu, Rakousku a Francii.“

Pracovní postup prověřený generacemi

Kvalitní očištěné proutí a pružné a pevné lýko získané z kůry mladých větví lípy – to jsou výchozí suroviny. K nim se přidá speciální nůž „křivák“, pilka a dobrý provaz, který se zavěsí nahoře na fošnu a dole se uchytí do desky zvané „stahovačka“. Základ metly, pojmenovaný „duša“, tvoří drobné proutí. Svázané dlouhé proutí vytvoří „skrutek“. Obě části se dají na půl roku schnout. Následně se vezme pět dlouhých prutů, nahoře se vloží „duše“ a vše se sváže. Tak vznikne „hlavička“. Dvě „hlavičky“ se spojí dohromady, doprostřed se vloží prostředek rukojeti – „hykl“, což je kolík ze smrkového dřeva, a metla se pětkrát ováže lipovým lýkem. Zbývá jen ořezáním upravit dvě třetiny rukojeti, aby byla hladká a dobře padla do ruky. Životnost jedné metly, jejíž výroba trvá něco přes hodinu, se pohybuje kolem půl roku a závisí na četnosti použití. Nedoceněné řemeslo Podpora, kterou u nás věnovala podomácké produkci (např. košíkářství, zpracování slámy) v první polovině 20. století Zemská rada živnostenská a od padesátých let 20. století Ústředí lidových uměleckých řemesel, se výrobě metel zcela vyhnula. Opomíjela ji také národopisná dokumentace. Mizení metlařských dovedností bylo impulzem ke grantovému projektu, který pod názvem „Zuberští metlaři jako forma domácké výroby“ realizovalo v letech 2002 – 2005 Valašské muzeum v přírodě. Díky tomu se podařilo zdokumentovat tuto činnost na východní Moravě a ve Slezsku.

Eva Veselá

RYCHNOV N. KNĚŽNOU: Zdejší Muzeum hraček, které letos 15. dubna zahájilo již čtvrtou sezonu, sídlí na Starém náměstí v 1. patře historické radnice z roku 1804. Letos je jeho expozice obohacena o typicky český fenomén – domácí loutková divadla. Jsou zde vystavena čtyři, a to i s dobovou dokumentací a loutkami, kterých k jednomu divadlu bývalo až 130, včetně vlka v babiččině čepci. Mezi vystavenými exponáty je i divadlo Vojtěcha Suchardy z Nové Paky.

Expozici hraček, která zahrnuje období od roku 1880 do šedesátých let 20. století, najdeme ve třech místnostech. V první na nás čeká stovka panenek s porcelánovou hlavičkou, mj. nádherná 120 cm vysoká panna v dobovém oblečení. K vidění jsou převážně německé, protože jejich výrobci žili především v Německu kolem Sonnenbergu u Waldhausu a tradici tam totalitní systém neporušil tak jako u nás. Další zemí, kde se tyto panenky vyráběly, byla Francie. Mezi vzácnými exponáty jsou zde i panenky české. V okolí Karlových Varů bylo 80 porcelánek, které se výrobou porcelánových panenek také zabývaly. U nás ale spíše šlo o menšinové výrobce při těchto porcelánkách, přičemž těla s kloubovýma rukama a nohama vyráběli domáčtí dělníci. Bohužel takových panenek se zachovalo málo. Příchozího nejspíše překvapí panenky charakterové, vyrobené podle skutečného dítěte či osoby. Vystaven je tu třeba habešánek, jehož prodejem ve třicátých letech 20. století podporovali naši lidé Habešany proti italským fašistům, ale také panenka jako Shirley Templová (dětská hvězda amerického filmu) či panenka – jeptiška.

Oblíbené byly elegantně, módně oblečené textilní panenky budoárové – "panenky na pohovku" – do interiéru dvacátých a třicátých let 20. století. Byly určeny jen jako dekorace do bohatých domácností a tomu taky odpovídala jejich výbava, jako bylo převlečení no noc a na vycházky. Ve druhé místnosti najdeme exponáty do třicátých let 20. století. Zaujme nás dobový pokojíček z roku 1930 s funkčním osvětlením a původním nábytkem, ale i zde na nás čekají panenky, tentokrát celuloidové, které byly v té době běžné. Vyráběly se vedle těch porcelánových už od přelomu 19. a 20. století, ale kolem roku 1900 byl celuloid daleko dražší než porcelán. Panenky, určené spíše pro chudé děti, byly z tzv. papírmaše (papierpmache). Forma na ně se používala stejná jako u porcelánových, ale plnila se právě touto papírovou masou. Co do krásy si však s těmi porcelánovými nezadaly. Často měly i mrkací oči. Rozdíl? Tyhle panenky jsou ohrané, s porcelánovými si kolikrát děti ani nesměly hrát. Čeští výrobci úzce spolupracovali s Francií, a tak naše panenky ze třicátých let jsou podobné panenkám francouzským.

Ve třetí místnosti jsou k vidění kočárky ze čtyřicátých, padesátých i počátku šedesátých let. (Jeden z nich patřil rodině továrníka z Třebechovic pod Orebem.) Dále tu najdeme knihy ze třicátých let, např. Marbulínci, Hráčci a nechybí ani Ferda mravenec. Kuchyňská „linečka“ je identická s kuchyní, co měla maminka. Je v ní uhláček, v pokojíčcích kamínka, a dokonce tenkostěnný porcelánový servisek. Expozice je doplněná dvěma funkčními parními strojky, z nichž jeden byl v dosti zbědovaném stavu, ale dnes je provozuschopný. Dále zaujme originální stavebnice Märklin i s původními přebaly, další vláček z padesátých let, kompletní české Štorchovo loutkové divadlo z doby kolem roku 1930, včetně bedny se zasunutými kulisami, divadélko s plochými loutkami, maňásci. V bohatém výčtu ještě jmenujme obchod z roku 1930, který se vyráběl v Ústí nad Orlicí, k tomu pohádkové knížečky reklamy, co se dávaly ke každému zboží (z jedné strany byla reklama, z druhé pohádka), formičky na cukroví, dřevěné kostky v původní krabici, precizně vyrobenou houpačku pro panenky z přelomu 19. a 20. století.

„Naše muzeum se věnuje hlavně českým hračkám, které obklopovaly české děti do roku 1965. Je tu proto i miniaturní dětská televizka s kompletními pohádkami, které se uvnitř posunovaly na kotoučcích. Holčičky určitě zaujme původní a dosud funkční fén na plochou baterii, kterým se krášlily vlásky panenek,“  dodává na závěr prohlídky muzea průvodkyně paní Pecháčková, která začala sbírat panenky kolem roku 1990. A dodává: „Přijďte se k nám podívat, otevřeno máme od úterý do pátku od 10 do 12 a po polední pauze od 13 do 16 hodin. V sobotu a neděli se na vás budeme těšit od 13 do 16 hodin.“

Josef Krám 

Redakčně upraveno

ROZTOKY U PRAHY: V letošním roce uplyne 150 let od narození Zdenky Braunerové (1858 – 1934), významné osobnosti v oblasti výtvarného umění, ale také neúnavné organizátorky kulturního života. Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, příspěvková organizace zřizovaná Středočeským krajem, nabízí návštěvu jejího ateliéru i výstavu nazvanou Zdenka Braunerová aneb (ne)obyčejný život malířky na přelomu století (1858 – 1934). Zdenka se narodila v pražské patricijské rodině. Otec František August Brauner patřil mezi přední pražské advokáty a byl členem říšské rady ve Vídni. Vypracoval, předložil a obhájil zákon o zrušení roboty. Matka Augusta, rozená Neumannová, měla velký smysl pro krásu a  patřila mezi první sběratelky starožitností.

Přestože pocházela z německé rodiny, byla horlivou českou vlastenkou. Právě ona organizovala salony, které se konaly v jejich pražském bytě. Tady se scházeli význační představitelé nejen českého kulturního a společenského života. Zde získávala malá Zdena vztah k výtvarnému umění, ale i k literatuře. Po matce zdědila malířské nadání, po otci houževnatost. Navštěvovala Vyšší dívčí školu v pražské Vodičkově ulici, spolu se sestrou a matkou byly členkami Amerického klubu dam. Při kreslířských začátcích jí pomáhala matka, další znalosti získala ve škole a následným studiem např. u Františka Ženíška.

Od obrazů ke grafice

První malířská díla Z. Braunerové jsou svázána s Roztokami a Prahou. Venkovská krajina nejen z okolí Prahy, ale také ze Slovácka, Českého ráje a Slovenska, městská zákoutí i motivy z cest do zahraničí, to vše ožívalo v jejích dalších obrazech. Na přelomu století soustředila svůj zájem spíše na grafiku – snad nejznámější jsou pražské motivy z míst, která později musela ustoupit nové výstavbě. Její život výrazně ovlivnilo několik mužů – základy krajinomalby jí přinesla spolupráce s Antonínem Chittussim, básník Julius Zeyer jí byl po celý život rádcem a oporou, pro spisovatele Viléma Mrštíka (po určitou dobu uvažovali o společném životě) ilustrovala jeho Pohádku máje a knižní ilustraci se poté intenzivně věnovala. Její dřevoryty a lepty k dílům Miloše Martena, Růženy Jesenské, Otokara Březiny a dalších přispěly k renesanci české knihy.

Okouzlení Francií

První delší pobyt Z. Braunerové ve Francii se uskutečnil v osmdesátých letech 19. století. Nemálo podnětů získala od manžela své starší sestry Elémira Bourgese, seznámila se s řadou francouzských malířů a sochařů, studovala na soukromé akademii Collarassi. Pravidelně zasílala svá díla na pařížský Salon na Champs de Mars, účastnila se na ženské výstavě v Champs Elysées a v roce 1892 organizovala a navrhla český pavilon Výstavy „ženských umění“ v Paříži. Snažila se představit Francouzům půvab českého lidového umění. V Čechách pomáhala organizovat výstavu francouzskému sochaři Augustu Rodinovi.

Inspirace lidovou kulturou

Od dětství tíhla Z. Braunerová k lidovému kroji, oblíbila si lidové výšivky a textílie. Pod vlivem cest na Moravu se začala věnovat malbě ornamentů na sklo, vytvářela fantaskní pomalované skleněné figurky, navrhovala vázy, nápojové soupravy, malbou zdobila nábytek atd. To vše se později odrazilo ve vybavení a výzdobě roztockého ateliéru.

V roli organizátorky a mecenášky

Na počátku 20. století trávila malířka většinu času v Čechách. V roztockém mlýně, který rodina vlastnila, si v letech 1903 – 1904 nechala podle svého návrhu postavit ateliér, který v sobě skrýval prvky anglického domu i venkovské chalupy. Uměleckou dílnu s obytnou částí však využívala pouze v letním období, zimu trávila v pražském bytě. Během života se stýkala s celou řadou významných představitelů uměleckého a společenského života, např.s F. Halasem, D. Jurkovičem, manžely Kramářovými, R. Svobodovou, bratry Mrštíkovými, M. Švabinským. Podporovala mladé umělce jako např. F. Bílka, J. Zrzavého, F. X. Šaldu, J. Úprku, a to radou i finančně. Svým životem vlastně předběhla dobu, zcela se vymykala tehdejším představám o životě dcery z dobré rodiny. Výrazným způsobem se zapsala do dějin novodobé české grafiky a knižní ilustrace. Naopak do románového zpracování jejího života se můžeme začíst ve dvou knihách Františka Kožíka – Na křídle větrného mlýna a Neklidné babí léto.

Rok ve znamení Z. Braunerové

Roztocký ateliér koupilo Středočeské muzeum v Roztokách v roce 1974. Celková rekonstrukce do původního vzhledu proběhla po ničivé povodni v létě 2002. Návštěvníci tak dnes mohou obdivovat stálou expozici s řadou předmětů připomínajících významné osobnosti, vcítit se do atmosféry doby, kdy v ateliéru Z. Braunerová žila a tvořila. K vidění je řada jejích děl, například malované sklo i nábytek, obrazy, užitkové předměty, ale i bibliofilské výtisky knih. Ateliér je přístupný od dubna do října mimo pondělí vždy od 10 do 18 hodin. Ve výstavní síni v bývalé roztocké tvrzi mohou zájemci do 10. srpna 2008 (otevírací doba je stejná jako u ateliéru) navštívit výstavu věnovanou životu a dílu této neobyčejné ženy. Na panelech se tu seznámí se všemi etapami jejího života, k vidění jsou skicáky, fotografie, dopisy, ukázky ze sbírek lidového umění, obrazy, grafiky atd. Pro vážné zájemce bylo vydáno přes 10 grafických listů zachycujících zejména pražské motivy. Výstava s názvem „Zdenka mezi námi“, která se uskuteční od 29. května do 30. října, přinese fotografie z divadelních představení a dalších akcí na téma Zdenka Braunerová. Doplněna bude výtvarnými pracemi dětí z ateliéru sdružení Roztoč.

 Na konci roku 2007 bylo založeno občanské sdružení Salon Zdenky Braunerové, které připravuje ve spolupráci se Středočeským muzeem a městem Roztoky na sobotu 17. května „Salon Zdenky Braunerové – Má dívenka jak růže jest“. V 10 hodin se uskuteční zádušní mše v kostele sv. Klimenta na Levém Hradci, od 13 do 16 hodin proběhne Garden party u roztockého ateliéru, na ni naváže v prostorách roztockého zámku koncert pěvkyně Zdeňky Kloubové, v 17.30 pak vystoupí opět na zahradě u ateliéru cimbálová muzika.

„Salon Z. Braunerové podruhé“ je připravován na 21. září a také Den Středočeského kraje 28. října ponese název „Návštěva u Z. Braunerové“.

Eva Veselá