Články a komentáře

STARÉ MĚSTO: Památník Velké Moravy by mohl po rekonstrukci stávající budovy a po zprovoznění zcela nové expozice patřit k nevýraznějším turistickým cílům Slovácka. Multimediální technika zde návštěvníkům přiblíží příběh velkomoravského velmože v jednotlivých etapách jeho života. Vedení Slováckého muzea (SM) v Uherském Hradišti, jehož součástí nově koncipovaný Památník Velké Moravy je, slibuje expozici odpovídající současným evropským muzejním trendům, jimž se po všech stránkách hodlá vyrovnat.Předpokládá se, že na základě její úspěšnosti bude možné přivést k realizaci i myšlenky o dostavbě nových prostor a rozšíření programové nabídky.

Odvážné vize nabírají kontury

V roce 1949 odkryl prof. Vilém Hrubý uprostřed rozsáhlého a bohatého pohřebiště ve Starém Městě základy první objevené a uznané sakrální stavby z doby velkomoravské. Nad půdorysem tohoto kostela Na Valách byla v letech 1959 – 1960 vystavěna první budova zamýšleného komplexu, který měl tvořit Památník Velké Moravy. Jenomže realizace ambiciózních plánů jeho zakladatelů bohužel nepokračovala, skončila – ne jejich vinou – někde uprostřed. Jediný tehdy dostavěný objekt, sloužící několik desetiletí jako stálá archeologická expozice, už nevyhovuje standardním potřebám návštěvníků. Tyto problémy by měla do konce příštího roku vyřešit generální rekonstrukce.

Ve stávající budově by se pak změnil interiér a vznikla by moderní multimediální expozice, jejímž průvodcem a hlavním hrdinou se má stát velkomoravský šlechtic jménem Mojslav. Autoři scénáře Dr. Miroslav Vaškových ze Slováckého muzea Uherské Hradiště a docent Luděk Galuška z Moravského zemského muzea v Brně věří, že už příští rok Mojslav ve spojení s velkomoravským památníkem získá velkou popularitu. „Mojslav je i není smyšlená postava. Je to člověk, na jehož osudech ukážeme skutečný život Velké Moravy, jak doopravdy probíhal. Archeologové v místech dnešního památníku, nedaleko objevených základů velkomoravského kostela, skutečně našli kostru bojovníka. Šlo o bohatý hrob muže z vyšších kruhů, u sebe měl pochvu na meč, vykládanou zlatem a drahými kameny," vysvětluje Dr. Vaškových.

S Mojslavem se lidé poprvé seznámí v jeho deseti letech, kdy se představí i se svými rodiči, a naposledy ve věku přibližně 70 let. Kromě něho se návštěvník setká s dalšími devatenácti postavami v životní velikosti – například s Cyrilem a Metodějem či Svatoplukem.

Jednosměrnou multimediální expozici, skládající se z osmi scén, doprovodí podrobný výklad reprodukovaný ze sluchátek. Dotykové obrazovky s výukovým programem ozřejmí zájemcům o dějiny Velké Moravy to, jak vypadaly společenské špičky té doby i běžný život. K vidění bude také rekonstruovaná podoba kostela, který v těchto místech stál, opevnění a maketa Veligradu (kulturní a politické centrum Velké Moravy, o němž se předpokládá, že leželo v prostoru mezi Uherským Hradištěm, Velehradem a Starým Městem – pozn. autorky). Na velkém promítacím plátně budou ve filmové smyčce defilovat osobnosti, které se podílely na archeologických nálezech Velké Moravy a taky nálezy samotné.

Projekt s přispěním EU

Památník čeká tedy už od jara příštího roku mnoho nezbytných oprav (střechy, elektroinstalace, oken). Zbuduje se zde klimatizace a topení tepelnými čerpadly, což konečně zaručí celoroční provoz. První etapa prací na nové podobě Památníku Velké Moravy ve Starém Městě bude stát celkem 29,909 milionu korun a je podpořena grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP, Norského finančního mechanismu a Zlínským krajem. Z toho rekonstrukce památníku vyjde na 17,894 milionu a multimediální expozice na 9,015 milionu korun. Slovácké muzeum UH jako investor získal na rekonstrukci památníku od fondů EHP 7,015 milionu, Zlínský kraj uvolnil 9,5 milionu a zbytek pokryje muzeum samo. Na rozpočet multimediální expozice půjde z fondů EHP a fondů „Norsko“ 6,292 milionu, Zlínský kraj přispěje 2,5 miliony korun a zbytek opět poskytne Slovácké muzeum.

"Pokud by se všechno podařilo, přistoupíme ve druhé etapě k budování ojedinělého Archeologického centra Velké Moravy středního Pomoraví, jehož součástí by mohlo být moderní prezentační a obslužné zázemí, prostory pro vědecko-výzkumné středisko s depozitářem a odborná tematická knihovna se studijními prostory. V rámci rozvoje cestovního ruchu Zlínského kraje se rovněž počítá s propojením významných slezských, moravských a slovenských archeologických lokalit mezinárodní turistickou stezkou s názvem „Od Velké Moravy k počátkům české státnosti“. Jejím pilotním pracovištěm by se měl stát právě Památník Velké Moravy," uvedl ředitel SM v Uherském Hradišti Ivo Frolec.

Poslední zprávy od investora říkají, že předpokládaný termín dokončení rekonstrukce a nové instalace – prosinec 2009 – bude dodržen. Spolu s tvůrci expozice a všemi zainteresovanými si přejme, aby si lidé po návštěvě nového památníku uvědomili, jak významným státem byla v tehdejší Evropě Velká Morava.

Mária Uhrinová

Dnešní článek ze série věnovaných kronikářské problematice se věnuje dalším okresům Ústeckého kraje: Děčín a Most.

Okres Děčín

Oblastní muzeum v Děčíně spolupráci s kronikáři přerušilo po roce 1989 a v současné době o nich nemá žádné zprávy.

Státní okresní archiv v Děčíně (SOkA) se metodickou pomocí kronikářům v minulosti nezabýval, a ani nyní pro ně nic konkrétního nepřipravuje. Je to především z důvodu nedostatku volné kapacity, ale částečně i určitým nezájmem ze strany kronikářů, kteří například málo využívají nabízenou pomoc při zjišťování historických informací. Pokud jde o spolupráci s obcemi, mají pracovníci SOkA problémy se získáním kronik od bývalých místních a městských národních výborů do archivu, ne vždy se daří přesvědčovat obce o výhodnosti tohoto kroku. Přitom, pokud je předají, mají většinou možnost si je zapůjčit na dlouhodobou smlouvu.

Okres Most

O situaci v tomto okresu informovala ředitelka muzea PhDr. Libuše Pokorná:

Oblastní muzeum v Mostě po roce 1989 spolupráci s kronikáři sice nepřerušilo, přestalo je však metodicky řídit a vyplácet jim odměny za vedení kroniky. Naše spolupráce přešla do pozice kontaktů s jednotlivými kronikáři podle jejich potřeb a zájmů. V užším kontaktu jsme s kronikáři z Mostu, Litvínova a z obce Nová Ves v Horách. Kronikářka z Mostu je zároveň i městskou historičkou, v Litvínově zas pracuje letopisecká komise, která pravidelně s kronikářem prochází zápisy a přílohy kroniky tak, aby celoroční zápis mohlo schválit zastupitelstvo. Já jsem již několik let členkou této komise, v níž se zároveň projednávají podněty k doplnění novodobé historie města. Kronikář pak na jejich základě získává od pamětníků fotodokumentaci i doplňující informace, které může například využít k prezentaci v městském čtrnáctideníku Radnice. Kronikář i muzeum spolupracují při besedách pro Klub seniorů a bez součinnosti obce, kronikáře, muzea a dalších místních nadšenců by například neprobíhaly oslavy 444. výročí založení obce Nová Ves v Horách.

Semináře pro kronikáře zatím muzeum nepřipravuje z několika důvodů. Nejprve je nutné oslovit obce a požádat je o sdělení, zda vedou kroniku podle nového zákona o kronikách obcí a kdo je kronikářem – samozřejmě se zřetelem na to, aby tyto požadavky nebyly vnímány jako zásah do samostatnosti obcí. Kromě toho muzeum v současné době dosud nezaznamenalo žádný signál od kronikářů ohledně konání seminářů. Na posledním, který proběhl před rokem 1989, se hovořilo o zapojení kronikářů a o výběru tématu pro kronikářskou soutěž. Po přerušení systematického kontaktu s kronikáři muzeum využilo formu přímé spolupráce s obcemi, přesněji řečeno s jejich volenými zástupci.

„Kronikářům není potřeba nabízet pomoc, protože ji v muzeu hledají jako v jedné z prvních odborných institucí, a také od muzea očekávají, že jim poradí nebo pomůže řešit zadané úkoly podle jejich potřeby. Pokud jsou pověřeni prezentací obce, požadují od nás zejména poskytování historických údajů, regionální literatury a dobové fotodokumentace, odbornou radu a posouzení při zpracování publikace či výstavy," dodává ředitelka muzea.

Státní okresní archiv v Mostě (SOkA) s kronikáři před rokem 1989, ani později, oficiálně nespolupracoval. Jednotliví pisatelé kronik však přicházejí do archivu jako badatelé, a snahou pracovníků SOkA je předložit jim adekvátní materiály.

V okrese se nachází pět měst a 21 obcí a není známo, kolik z nich obecní kroniku vede. SOkA se snaží při archivních prohlídkách a státních kontrolách přesvědčit ty obce, které kroniku vedou, o výhodnosti trvalého uložení svazků do archivu. Při archivních prohlídkách současně doporučuje těm obcím, v nichž se kronika ještě nevede, její založení a doplňování pravidelnými zápisy. Kronikáři mohou využívat fondy a odbornou archivní knihovnu.

Eva Veselá

ČESKÝ KRUMLOV: V červnu letošního roku bylo v Českém Krumlově otevřeno Muzeum Fotoateliér Seidel. O jeho zrodu jsme informovali ve dvou článcích v Místní kultuře, a to v č. 3 a v č. 7-8 z roku 2006. Od té doby uplynul nějaký čas, a nás zajímalo, co se v tomto výjimečném muzeu, které provozuje Českokrumlovský rozvojový fond - ČKRF (spol. s  r.o., dceřiná společnost se 100% majetkovou účastí města Český Krumlov), děje a jaké nové plány se zrodily.  

Josef Seidel, původně vyučený malíř skla, pocházel z Lísky (německy Hasel), která je dnes součástí České Kamenice. Tomuto oboru se však nevěnoval – učarovala mu fotografie. Vandrem prošel Slezsko, Sedmihradsko, Uhry, pobyl ve Vídni a Salzburgu. Během cest, při nichž se věnoval fotografování, se dověděl, že zemřel českokrumlovský fotograf Zimmer. Domluvil se s jeho vdovou a živnosti se ujal sám.

Původní ateliér postavený před rokem 1884 byl dřevěný a od stejného data jsou zachovány také knihy zakázek. V roce 1905 postavil Josef Seidel secesní dům, v jehož prvním patře vznikl nový prosklený fotoateliér. Ze tří Seidlových synů se rodinnému řemeslu věnoval pouze František. Rodině Seidelů patřil i objekt v těsném sousedství, v němž bydlel bratr Františka – Helmut, který po roce 1945 odešel do Německa a dům byl jako německý majetek zkonfiskován. Samotný ateliér fungoval až do konce roku 1952, poté celý objekt sloužil pouze jako obydlí.

Doba největšího rozkvětu firmy

V rámci ateliéru fungoval obchod s papírenským zbožím a mimo jiné se v něm prodávaly i pohlednice zobrazující různé kouty Českého Krumlova i celé Šumavy. Mezi nimi se vyskytovaly průkopnické formy např. fotografických koláží. Výroba a prodej pohlednic se vedle pořizování portrétních fotografií a dalších služeb, stala, nejrozsáhlejší a také nejznámější činností firmy, pro kterou znamenal přelom dvacátých a třicátých let nejúspěšnější období. Tehdy vznikla řada přístaveb zejména s laboratořemi a další prostory sloužící rozmachu r fotoateliéru, který v době svého vrcholu čítal 11 zaměstnanců (včetně papírenského obchodu). Dům prošel elektrifikací a majitelé dokonce zvažovali zavedení ústředního topení. V rohu zahrádky nechali Seidelovi vybudovat garáž, protože vlastnili auto a motorky, což jim mimo jiné umožňovalo pořizovat fotografie i ve vzdálenějších lokalitách.

Jak vzniká muzeum

Vybudování muzea předcházel odkup dvou domů, které jsou s činností fotoateliéru úzce svázány. V dubnu 2005 se podařilo objekt s ateliérem koupit od dědiců fotografické rodiny Seidelů a od soukromého majitele další. Za celý areál, včetně zahrádek a dvou menších objektů, zaplatil ČKRF 8,5 milionu Kč. Součástí kupní smlouvy je i veškerá pozůstalost, část díla a práva k němu.

Evidence sbírkových předmětů je v tomto případě běh na dlouhou trať, zatím jsou zaznamenány celky – tedy místnost, číslo police a soupis předmětů. Celkový počet negativů je kolem 80 tisíc kusů a každá fotografie s negativem má své číslo.

Jedinečnost tohoto muzea tkví v autenticitě a uchování genia loci, a to nejen co se fotoateliéru a fotografického řemesla týče, ale i domu a života v něm. Objekt a jeho vnitřní prostory prošly procesem pečlivého a s ohledem na původní stav věrného restaurování, díky němuž se podařilo zachovat také mnoho drobných památek na intimní život rodiny Seidelů, jejíž členové neopakovatelným způsobem zdokumentovali život a krásy Šumavy.

Pozvání do 1. poloviny 20. století

Při vstupu z Linecké ulice se prochází nejprve návštěvnickým centrem a vlastní prohlídka začíná v domě s ateliérem. První místnost nabídne pohled na způsob třídění fotografií, vedení účetnictví, retušování fotografických snímků, v regálech jsou umístěny původní zásoby papírnického obchodu. Další dva pokoje dávají nahlédnout do života Františka a Marie Seidlových, a to do ložnice a obývacího pokoje. Citlivě zrestaurovaný nábytek doplňuje dobová výmalba stěn a stropů prováděná pomocí šablon. Zcela unikátní je místnost pro kopírování denním světlem. Tento způsob se využíval před zavedením elektrického proudu do domu.

Další místnosti v přízemí patří laboratořím s kvalitním technickým vybavením. Představeny jsou tu čtyři oblasti pracovní náplně firmy: reportážní fotografie, pohlednice, ateliérová služba, kopírování a oddělení určené pro fotografy amatéry, které zajišťovalo vyvolávání filmů a výrobu pozitivů. Reportážní fotografie dokumentují veškeré dění ve městě a okolí, a tak je můžeme považovat za obrazovou formu kroniky.

V prvním patře dominuje fotoateliér s prosklenou střechou, vybavený dobovými fotoaparáty, nábytkem i důmyslným pozadím potřebným pro ateliérové fotografie, a fotokomora v těsném sousedství. V útulné místnosti před vlastním vstupem do ateliéru se zákazníci mohli na fotografování v klidu připravit. Prostředí je mělo dobře naladit, protože pro mnohé to bylo první setkání s tímto způsobem zobrazování. Vybavení je připomínkou třetího syna Josefa Seidela – Arnolda, který byl právníkem a působil mimo Český Krumlov. V přístavbě najdete techniku fotografické dílny, včetně tehdejší odborné literatury.

Suterén obsadilo Centrum česko-rakousko-německého porozumění zaměřené na život ve zdejším regionu. Místnost je určena k pořádání přednášek a dalších akcí.

Expozice doplňuje zázemí

Depozitář vznikl úpravou a kompletní rekonstrukcí podlaží jedné z budov areálu bývalého autobusového nádraží. Klimatizované místnosti s regulovatelnou vlhkostí tak zajistí důstojné uložení negativů i pozitivů, včetně těch nejstarších na skleněných deskách. Součástí je i badatelské a digitalizační pracoviště. V další budově je umístěn zbylý nábytek a jiné velké předměty z obou budov muzea.

Vícezdrojové financování

Celkové náklady na projekt záchrany a rehabilitace fotoateliéru se odhadují na cca 55 milionů Kč. Z Evropské unie se podařilo v 1. etapě získat 1,5 milionu Kč z programu INTERREG IIIA ČR – Bavorsko na záchranu a rehabilitaci fotografického ateliéru, v 2. etapě šlo o 5,25 milionu Kč z programu INTERREG IIIA ČR – Rakousko na vytvoření veřejné expozice, 3. etapa z programu INTERREG III ČR – Rakousko přinesla 4,5 milionu Kč na ustanovení Centra česko-rakousko-německého porozumění.

Ministerstvo kultury poskytlo v rámci programu Regenerace městské památkové zóny 490 tisíc Kč, za něž byla provedena oprava prosklené střechy ateliéru. Dalších 230 tisíc Kč šlo na opravu střechy. Město Český Krumlov a ČKRF daly 8,5 milionu Kč na koupi muzejních objektů, dále 260 tisíc Kč na opravu střechy. Částka 200 tisíc Kč byl použita na výstavu depozitáře v areálu bývalého autobusového nádraží. Další finanční prostředky ČKRF jsou ve mzdách, drobných předmětech, technice, jízdném, propagaci, energiích v depozitáři, knihovně atd.

Z grantů od Jihočeského kraje ve výši přes půl milionu Kč byly restaurovány muzejní předměty a rekonstruován malý dům čp. 260. Sponzoři a další soukromí dárci poskytli dary v souhrnné výši přes 200 tisíc Kč.

Jak dál

Závěrem jsme se zeptali manažera projektu ČKRF Ing. Petra Hudičáka na plány v dalším období: „V horizontu tří let chceme dokončit digitalizaci archivu a výsledky představit v rozsáhlé fotodatabance, čeká nás i prezentace na řadě výstav. Dále potřebujeme doplnit muzeum o průvodcovskou audiotechniku, pracujeme na poli marketingu v propagaci nejen našeho muzea, ale i podobných projektů v zahraničí. Využíváme také grantové politiky kraje pro menší projekty. Na digitalizaci by tyto prostředky nestačily, a proto připravujeme žádosti z programu EU Cíl 3 v česko-bavorské části. Samotný projekt muzea je nekončící záležitost s mnoha překvapeními, s dosahem daleko za hranice Česka. Příkladem je účast na mezinárodní konferenci o tříbarevné fotografii na konci října 2008.“

Eva Veselá

Potkáváme se s nimi téměř denně. Lidi, kteří přišli o střechu nad hlavou, bezdomovci. Mnozí z nás si kladou otázku, jak jim pomoci? Dát drobnou minci? Je však možné udělat víc. Otevřít v těchto lidech schopnost kreativity a komunikace, která vede k systematické činnosti a následně k odpovědnosti. To si uvědomila Denisa Mikešová a pro lidi bez domova založila výtvarný ateliér s názvem Plamen poznání.

Jazyk barev a tvarů je srozumitelný všem

Je moc těžké, aby nám oni vysvětlili, co cítí, a stejně tak je těžké, abychom tomu porozuměli. Určitě je nutné nabídnout takovou formu komunikace, která bude možná beze slov. S těmito myšlenkami procházela mladá výtvarnice pražskými ulicemi. „Jsem věřící a jednoduše jsem nemohla jen tak projít kolem člověka, který seděl na zemi a žebral. Začala jsem se sama sebe ptát, čím mohu těmto lidem pomoci. Jsem výtvarnice, a tak mě napadlo, že bych mohla uspořádat výstavu výtvarných prací těchto lidí. Vzala jsem barvy a papíry a obešla je přímo na ulici.“

Venku se tvořit nedalo, ale Denisa znala bratry františkány u kostela Panny Marie Sněžné, a tak je požádala o pomoc. Poskytli jí malou místnůstku v klášteře, do níž se poté začali jednou týdně trousit muži a ženy v ošuntělém oblečení.

Výtvarný ateliér s oficiálním programem a názvem Plamen poznání zahájil svou činnost roku 2005, a to v Praze i v ČR první výstavou výtvarných prací lidí bez domova. Konala se v kapli sv. Jana Nepomuckého přiléhající ke klášteru bratří františkánů. Je to místo nedaleko pražského Můstku, kde je koncentrace bezdomovců značná, a proto zainteresovaní s napětím čekali na odezvu. „U lidí z ulice jsme se setkali s údivem a radostí. S údivem, co nás to napadlo, že nás vůbec něco takového napadlo, a s radostí, že mohou tvořit a při tom na chvíli zapomenout na své starosti. S vděčností, že skrze obrázky konečně něco sdělují druhým, že už nezůstávají ponecháni sami sobě, jak to na ulici chodí. Mnozí tzv. normální občané si ťukali na čelo, ale spousta jiných nám držela palce a pomohli.“

Projekt zaštítila Farní charita Praha 1 Nové Město (dále jen FCH), ale na speciální prostory prostředky nejsou. Klienti výtvarného ateliéru se setkávají v jídelně Azylového domu sv. Terezie (zařízení FCH Praha 1), a tak je pochopitelně nutné dodržovat jeho řád. Kapacita je omezená (max. 10 lidí), ale dveře jsou tu otevřenépro každého člověka bez domova. Nesmí však být opilý nebo pod vlivem drog. Jednou se může přijít nezávazně podívat a tzv. přičichnout k tomu, co se tu vlastně dělá. Poté se svobodně rozhodne, zda bude docházet pravidelně. Stálí klienti si mohou i přivydělat, protože výrobky se prodávají na akcích neziskovek nebo na trzích. Získané prostředky se jim ve spolupráci se sociálními pracovnicemi vyplácejí přímo.

Entuziasmus někdy střídá únava

Klienty od začátku vede jen výtvarnice Denisa Mikešová. Vedle své umělecké živnosti – zabývá se zdobením historických kovových zbraní technikou leptání – navštěvuje dvouletý kurz arteterapie, kterou by chtěla v prostředí bezdomovců zavést. Zajišťovat tříhodinový chod ateliéru je velmi náročné, protože se zde pracuje na principu individuálního přístupu. Denise záleží na tom, aby si klienti, i přes jejich momentální situaci, uvědomili svou jedinečnost a důstojnost, a rovněž se pokouší vytvořit prostředí, které by umožnilo obnovu celé „bezdomovecké“ bytosti. Aby se cítili v ateliéru dobře a rádi se sem vraceli. „ Ano, jsou tady někteří, kteří s námi udělali první výstavu a chodí dodnes. Bylo by naivní věřit, že se někdo díky výtvarné aktivitě dostane z problémů, ale myslím, že tato tvorba je významnou ´pomocí na cestě´. Je to jako když jste hodně unavení a zdrcení a najednou vás někdo pozve, abyste si s ním v klidu vypili šálek čaje – odpočinete si. Navíc klienti si při setkání ten čaj či kávu skutečně uvařit mohou. A když vytvoří něco pěkného, povzbudí je to. I díky aktivitě v ateliéru se některým z nich povedlo odrazit se ode dna a snadněji zvládli těžkosti, které museli řešit ve všedním životě. A to je obrovská moc jakéhokoli umění, nejen výtvarného.“

Výtvarné techniky jsou jednoduché a přitom velmi dekorativní: ubrousková technika zvaná dekupáž, pletení z pedigu, kresba na látku, batikování textilií, pletení a háčkování, odlévání voskových a gelových svíček, dekorativní smaltování a výroba přání a pohlednic formou koláže.

Hlavní je nevzdat to

Práce v ateliéru je mnoho, protože je nutné předem každému klientovi připravit pracovní materiál. Je potřeba zajišťovat prodeje, dělat vyúčtování a mnoho dalších dílčích činností. „Na jednoho člověka je toho moc, chybějí dobrovolníci, kteří by s bezdomovci chtěli pracovat, a na placeného výtvarníka nejsou finance. Je jasné, že stálý pracovník v ateliéru by projekt Plamen poznání ´zvedl´ jak odborně, tak organizačně, a tím by mu zvýšil kredit. Zatím to však musím zvládnout sama s pomocí přátel,“ říká Denisa Mikešová.

Nechce to vzdát, protože tento projekt je podle ní důležitá služba. O tom svědčí i to, že se tu doposud vystřídalo už několik desítek bezdomovců.

Výtvarné aktivity mohou tyto lidi mimo společenské vazby motivovat k osvojení si základních pracovních návyků. Klienti jsou podle jejich zájmu a schopností vedeni k výuce kresby, malby či jiné výtvarné techniky. Nikdo snad už nepochybuje, že taková činnost může napomoci prevenci kriminality a že má šanci posunout člověka bez domova k integraci zpět do společnosti. S tímto vědomím přistupuje k činnosti ateliéru i Městská část Praha 1 jako hlavní donátor. Plamenu poznání již několikátým rokem poskytuje grant, který pokryje především náklady na výtvarné potřeby. Organizátorka i klienti shání (zatím neúspěšně) sponzora, protože charitní organizace má finanční problémy a dalo by se říci, že ateliér neustále bojuje o přežití. I prostřednictvím tohoto článku chtějí oslovit někoho, kdo by byl ochoten poskytnout v Praze prostory. Hledají světlou dobře větratelnou místnost s elektřinou a tekoucí vodou pro dílnu se sociálním zařízením a přilehlou menší suchou místnost pro sklad.

Na otázku co plánuje, mi Denisa předestřela několik krásných vizí: „Pokud by se povedlo najít alespoň jednu místnost pro nezávislou dílnu, mohla by sloužit nejen pro Plamen poznání, ale i pro jiné klienty FCH. Nicméně s vlastními prostorami bychom mohli rozšířit tvůrčí aktivity a konečně bychom směřovali k otevření vlastního malého obchůdku s výrobky klientů a klientek. Rovněž jsem mluvila o arteterapii. Věřím, že výtvarná činnost psychické poruchy a zranění bezdomovců eliminuje a léčí.“

Nejbližší akcí Plamene poznání bude jednodenní vánoční prodej, který koncem listopadu nebo začátkem prosince každoročně pořádá Krajský úřad Středočeského kraje. Kromě prezentací na trzích neziskových organizací a chráněných dílen má výtvarný ateliér ambice získávat cílené zakázky pro konkrétní zájemce a firmy.

Schůzky výtvarného ateliéru se konají v jídelně Azylového domu sv. Terezie v pražské Pernerově ulici a lidé bez domova se tu setkávají každý čtvrtek od 15 do 18 hodin.

O činnosti ateliéru a sortimentu uměleckých výrobků se můžete dzvědět víc na: http://www.farnicharita-praha1.wz.cz/plamen/plamen.html  http://www.statek.org/view.php?nazevclanku=plamen-poznani

Mária Uhrinová

TŘEBOŇ: Druhý říjnový víkend se v Divadle J. K. Tyla uskuteční nultý ročník přehlídky ochotnického divadla, která umožní neprofesionálním souborům představit se širšímu diváckému publiku.

Miroslava Kotouna z Třeboňské rozvojové obecně prospěšné společnosti, která za zrodem akce stojí, jsme požádali o bližší informace.

Kdo festival financuje a podílí se na něm město či Jihočeský kraj?

Dovolte mi nejprve malou poznámku – jedná se o 0. ročník přehlídky ochotnických souborů, zatím nechceme použít přídomek festival.

Hlavním pořadatelem a subjektem, který ji financuje, je Třeboňská rozvojová o.p.s. http://www.dfkgroup.cz/dfk.php?trebonska-rozvojova/, což je nezisková organizace, která se již pět let podílí na podpoře kultury, neziskového sektoru a dalších oblastí života v Třeboni. Město přehlídku podporuje a je spoluautorem této myšlenky, na programu participoval také Divadelní ochotnický soubor SUchdolské Divadlo, o.s.

Jihočeský kraj naopak napomáhá již čtvrtým rokem Třeboňskému divadelnímu festivalu www.tdf.cz, který Třeboňská rozvojová o.p.s. také připravuje.

Na přehlídce vystoupí divadla pouze z Jihočeského kraje. Počítáte do budoucna s širší účastí, případně ze zahraničí?

Již letos máme na nultém ročníku zahraniční zastoupení. Závěr totiž obstará spolek „Salamandra playing with fire“ z rakouského Linze. Jinak je hlavním smyslem této akce dát prostor jihočeským souborům, a to především těm, které působí na Třeboňsku, respektive na Jindřichohradecku.

Myslíte si, že je u nás divadelních festivalů určených neprofesionálním souborům málo?

V naší republice o festivaly opravdu není nouze. Některé jsou již vyhlášené a fungují dobře, jiné se teprve dostávají do širšího povědomí. Ale zajímavých ansáblů je také dostatek, a tak nic nebrání tomu, aby vznikaly další festivaly. Je ovšem třeba se zaměřit na náš Jihočeský kraj, kde je jich poskrovnu. Bývají zde převážně přehlídky soutěžní (Dačice, Prachatice, Trhové Sviny), ale těch, kam se sjíždějí soubory jen pro zábavu, je málo. Já si myslím, že smyslem přehlídek je pobavit se, seznámit se s divadelníky z jiných měst a vzájemně si předat zkušenosti.

Každý samozřejmě zná divadelní festival Jiráskův Hronov pro ty „nejlepší“ v republice, ovšem není sporu o tom, že mnohé soubory i u nás v jižních Čechách mají také co nabídnout a mnohdy dokáží rozesmát a rozveselit více než divadla profesionální či hronovská. Novou a velmi povedenou přehlídkou, nebo spíše festivalem, byly letos Suchdolské divadelní večery, které uspořádali divadelníci ze SUchdolského Divadla v nedalekém Suchdole nad Lužnicí. Naše společnost je finančně podpořila a oni nám na oplátku pomohli s dramaturgií programu naší nulté říjnové přehlídky.

Čím se bude přehlídka odlišovat, případně co nového přinese?

Především tím, že se koná v rámci kampaně „Měsíc pro neziskový sektor v Třeboni“, nasměrované na podporu zdejších neziskových organizací. Již třetí ročník, který se koná v říjnu 2008 a jehož program naleznete na www.tr-ops.cz, je opět zaměřen na prezentaci jejich aktivit zajímavou formou. Jednotlivé organizace se představují prostřednictvím svých kulturních vystoupení, přednášek, seminářů, výstav nebo dnů otevřených dveří. Na závěr kampaně se vždy pořádá charitativní aukce uměleckých děl a výtěžek putuje právě na konta zúčastněných neziskovek. Naše přehlídka je možná specifická i tím, že si na ni pořadatelé vybrali kvalitní jihočeské soubory, ale také, že chtěli sestavit program, který by do divadla přilákal jak děti na pohádky, tak dospělé na komedie i vážné kusy.

Naším cílem je dostat tuto přehlídku ochotnického divadla na takovou úroveň, aby se v dalších letech mohla stát samostatnou součástí výše zmíněného Třeboňského divadelního festivalu. A jak se nám povede ta letošní, to nechť diváci sami posoudí již v sobotu 11. a v neděli 12. října.

Děkuji za odpovědi

Eva Horníčková

PRAHA: Základním tématem mezinárodní vědecké konference,

která se koná 6. a 7. října v pražském hotelu Olympik je

Úloha české inteligence ve společenském životě Bulharska po jeho osvobození.

Referáty přednese více než dvacet přihlášených účastníků z Bulharska a České republiky, jednotlivá zasedání a diskuse začínají v 09:00 a ve 14:00.

Jedním z cílů konference je vyjádřit obdiv k činnosti značné skupiny českých intelektuálů, kulturních pracovníků a podnikatelů, kteří se po osvobození Bulharska v roce 1878 vydali do země k "bratrům Slovanům", aby jim pomohli vytvořit novou státní administrativu a vybudovat do té doby nerozvinutý místní průmysl.

Dalším cílem konference je představit široké české veřejnosti přínos českých odborníků v oblasti vzdělání, vědy, umění, kultury a průmyslu, jejichž jména se zařadila mezi zakladatele moderního bulharského státu.

Pro zajímavost vzpomeňme jen několika jmen: prvním ministrem školství obnoveného Bulharska se stal profesor dějepisu a první novodobý bulharský historiograf Konstantin Jireček, zakladateli bulharské archeologie byli bratří Hermenegild a Karel Škorpilovi, moderní pivovarnictví v Bulharsku rozkvetlo zásluhou bratří Jiřího a Bohdana Proškových.

 Jan (Ivan) Václav Mrkvička založil v Sofii Státní kreslířskou školu, na jejímž základě vznikla pozdější umělecká akademie. Vedle něj působil i Jaroslav Věšín, který maloval zejména vojenské a venkovské výjevy (viz obrázek).

Na výtvarné podobě prvního státního znaku Bulharska, bankovek či známek se podílel Alfons Mucha.

Jedním z prvních režisérů a dramaturgů nově otevřeného Národního divadla v Sofii se stal Josef Šmaha.

Pro mnoho českých hudebníků, učitelů a univerzitních profesorů, kteří milovali Bulharsko, se nově zrozený stát stal druhým domovem.

Kontakt pro zájemce o účast: Bulharský kulturní institut

e-mail: bki@bki.cz  

tel.: 603 103 928

UMA

BOLERADICE: Při své návštěvě Jihomoravského kraje zavítal ministr kultury ČR Mgr. Václav Jehlička také do Boleradic. Nebyla to návštěva nahodilá, vždyť tento městys je znám po celé republice svým divadlem a kulturním životem. A právě divadlo bylo místem, kde se setkal s představiteli městyse, zástupci divadelního spolku bří Mrštíků a dalších kulturních institucí. Kromě každodenních problémů s vedením obce, které mu přiblížil starosta Boleradic Jan Koráb, se ministr Jehlička velmi zajímal o chod divadla a činnost místních divadelníků.

„Když jsem přijížděl do Boleradic viděl jsem, že je to dobře udržovaná obec, která na mě hned zapůsobila,“ vysekl ministr boleradickým poklonu a nad sklenkou zdejšího vína s úsměvem dodal: „Dobře se tu chováte nejen ke kultuře, ale i k vínu.“

Ministr kultury Václav Jehlička vyjíždí na podobné cesty do regionů velmi často. „Musím vidět, co se odehrává v obcích a krajích, jaké jsou tam problémy. Podle toho pak musíme nastavovat naše programy na podporu jak péče o památky, tak programy na podporu živé kultury. Proto je pro mě tak důležité hovořit s lidmi, kteří tu kulturu dělají,“ vysvětlil ministr Václav Jehlička důvod své návštěvy při rozhovoru, který nám poskytl:

Boleradické divadlo je typický produkt neprofesionální kulturní činnosti. Jakou úlohu podle Vás hraje právě tato část kulturní nabídky?

Amatérská scéna je velmi důležitá, protože tvoří tu místní, každodenní kulturu. Myslím si, že je daleko kulturnější, když se v obci hraje divadlo, než když jednou za měsíc jedou lidé do velkého města na divadlo, koncert nebo výstavu. Je to živá kultura, ne konzumní a má daleko blíž k člověku.

Ministerstvo kultury amatérskou scénu, ať už divadelní, hudební či folklórní zatím finančně velmi podporuje. Bude tomu i nadále?

Každý rok se svádí o rozpočet ministerstva velký boj. Vždyť jenom v oblasti péče o památky tu máme dluh 60 miliard korun, který vznikl za období komunistické vlády, kdy se nechala celá řada památek zpustnout. My nevíme kam ty peníze dřív dát, ale snažíme se je spravedlivě rozdělit. Jak do péče o památky, tak do oblasti každodenní kultury.

Každá činnost něco stojí. Kulturu nevyjímaje. A pokud chybějí peníze natahuje se ruka kromě státních orgánů hlavně k sponzorům. Jak se Vy díváte na možnost daňových úlev pro tyto podnikatele?

Ty možnosti u nás nejsou tak velké jako v jiných státech. Ale tohle nejde vyřešit na úrovni ministerstva nebo vlády, to musí být dohoda celého Parlamentu. Já bych samozřejmě uvítal, kdyby ti, co chtějí kultuře darovat nějaké finanční prostředky, si je mohli více odepsat z daní.

Jsme na půdě divadla, které se ale profiluje jako regionální kulturní centrum, kde se kromě divadla uskutečňují i koncerty a výstavy. Má podle Vás cenu budovat takováto malá centra nebo je lepší se soustředit na větší projekty?

Toto centrum nebylo vybudováno odněkud z Brna nebo Prahy, ale vybudovali si ho tady sami občané. To je zárukou, že je to centrum živé. A taky má velký význam pro celou obec, protože ti lidé tady více zakoření, mají větší pocit domova, rádi tady žijí a obec má svou budoucnost.
A když se podíváme konkrétně na boleradické divadlo, líbí se Vám? „Je to malé divadlo, ale přitom velké a příjemné. Prostě když člověk někam přijde, tak se tam cítí buď dobře nebo ne. A já se tady cítím dobře.

Zbyněk Háder

HODONÍN: V České republice existuje široká síť regionálních rádií. Některá chtějí oslovit širokou škálu posluchačů, jiná výběrem specifických hudebních žánrů cíleně míří na některé posluchačské skupiny. Příznivci lidové hudby najdou svůj oblíbený žánr v programovém schématu veřejnoprávních médií. Regionální studia Českého rozhlasu – ČRo 2 Praha, ČRo Ostrava, ČRo Brno, ČRo Plzeň, ČRo Olomouc, ČRo České Budějovice – zařazují do vysílání folklór několikrát týdně.
Kromě toho provozuje ČRo internetové Folklórní rádio. Jedná se o celkem osm tematicky rozdělených hodin folklorní hudby v opakující se smyčce. Nepřetržitý proud českého a moravského folklóru je vybrán dle regionů, uměleckých souborů a taky způsobu interpretace.
Vedle veřejnoprávních rádií hraje lidovou muziku i Rádio Proglas a Rádio Dyje, které coby Slovácké rádio vysílá na třech frekvencích pro Hodonínsko, Břeclavsko a Kyjovsko.

Milovníkům folklorní hudby se rozířila nabídka o moravské 24hodinové internetové folklorní rádio Cimbálka.
Brněnské Rádio Jih zahájilo začátkem září vysílání internetového rádia, které se 24 hodin denně věnuje jen a jen folklóru. Tvůrci vysílání „RÁDIO JIH – CIMBÁLKA“ jsou přesvědčeni, že nikdo jiný se toho nemohl ujmout než rádio, které má svoje domovské studio v srdci Slovácka v Hodoníně. Provozovatelé slibují, že zájemci můžou po celý den poslouchat reprezentativní výběr legendárních i současných především slováckých cimbálových muzik, zpěváků a lidových sborů okořeněný výlety do dalších koutů Moravy, Slovenska. Uslyší i nahrávky ze vzácných hudebních archívů.

Rádio Cimbálka si příznivci folklóru mohou naladit 24 hodin denně.

V rozhovoru s programovým ředitelem Rádia JIH Martinem Kozlovským jsme se pokusili nastínit profil tohoto nového internetového rádia a zjistit na čem stojí dramaturgie folklorního rádia Cimbálka.

Prezentujete pouze moravský folklór nebo i jiný?

V převážné většině prezentujeme slovácký folklór s občasnými odbočkami do dalších moravských národopisných regionů a také zhruba jednou za hodinu zahrajeme písničku ze slovenské strany. Český ani světový folklór nezařazujeme – možná je to námět na další takové rádio.

Spolupracujete při tvorbě programu s muzikology, nebo jinými odborníky, např. z časopisu Folklór, nebo z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici?

V úvodní fázi bylo naším hlavním cílem tento internetový projekt vůbec rozjet a spoléhali jsme především na svoje síly a znalosti, ale vím, že existuje ve folklórní oblasti spousta fundovaných odborníků a rád bych s těmi, kteří by se chtěli jakýmkoliv způsobem zapojit, navázal kontakt. Musím ale ještě říct, že jsme „Cimbálkou“ dost nečekaně zabrousili do „veřejnoprávních“ vod a mnozí jistě na nás hledí s jistou dávkou nedůvěry – těm bych asi jen poradil, aby si „Cimbálku“ pustili a snad nám uvěří, že to myslíme opravdu vážně.

Jsou v programovém schématu zpravodajství, reklamy, publicistické útvary a jiné?

Klasické zpravodajství a reklamu na „Cimbálce“ neuslyšíte, momentálně kromě hudby pravidelně zařazujeme pozvánkový servis. Jedna jeho část se věnuje veškerým akcím spojených s vínem - tedy koštům, vinobraním, vinařským soutěžím, ochutnávkám nebo projektu vinařských stezek. Část druhá informuje o rozmanitých lidových slavnostech a folklorních koncertech a festivalech. Máme samozřejmě větší ambice, ale chceme vysílání vylepšovat postupně po jednotlivých krůčcích.

Budete do studia zvát hosty a představovat soubory?

Ano, v tomto projektu počítáme i s těmito rubrikami, ale jsme teprve na začátku a jak už jsem zmínil, všechno chce svůj čas.

Domovské Rádio Jih pracuje na komerční bázi. Jak se do vaší strategie hodí Rádio Cimbálka, které je spíš pro menšinového posluchače?

„Cimbálka“ je z tohoto úhlu pohledu opravdu pro někoho asi překvapivý krok, ale nám v tomto případě nejde o klasický model komerční stanice, ale především o jistý druh zhodnocení našich znalostí i osobních zálib v této oblasti. A i když to možná bude znít v dnešní době divně, „Cimbálku“ děláme především s láskou a peníze tu určitě nejsou důvodem ani hnacím motorem.

Děkuji za vaše odpovědi.

Mária Uhrinová

 ÚSTÍ n. LABEM/MOST: Severočeské scény v Ústí nad Labem a Mostu hostí v prvním říjnovém týdnu druhý ročník mezinárodní přehlídky Česko-saský divadelní podzim. Jejím tématem bude Umělec.

Ve středu 1. 10. v 19 hodin zahájí Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem ve svých prostorách akci tanečním muzikálem Petra Maláska, Libora Vaculíka a Václava Kopty Edith - vrabčák z předměstí.

Fenomén pařížské šansoniérky Edith Piaf v něm s písněmi ve francouzském originále ožije znamenitým výkonem Radky Fišarové známé i z pražských inscenací muzikálů Evita a Kleopatra, ale i z brněnského účinkování v muzikálu Zorba.

Následující den hostuje od 10 hodin v mosteckém Divadle rozmanitostí veselý mládežnický soubor Burattino ze saského Stollberku s pohádkou bratří Grimmů Sůl nad zlato.

Večer od 19 hodin hrají zase mostečtí herci, hudebníci a zpěváci v Ústí dokumentární revue Vlastimila Nováka o osudech autora slavné trampské písně Teskně hučí Niagára Eduarda Engliše. V titulní roli hraje a zpívá Jiří Kraus doprovázený i dámským pěveckým triem a komorním kvartetem.

V pátek 3. 10. přivítá v 19 hodin ústecká scéna Středosaské divadlo z Freiberku s operou klasicistního reformátora Christopha Willibalda Glucka podle řecké pověsti Orfeus a Eurydika.

V místním Činoherním studiu mezitím vystoupí Jaroslav Achab Haidler s již legendární vlastní dramatizací slavného groteskního románu Ladislava Fukse z období holocaustu Pan Theodor Mundstock.

Sobotní večer bude opět od 19 hodin patřit jeviště Činoherního studia Evě Navrátilové a Radmile Urbanové ze Západočeského divadla v Chebu s hrou Pavla Kohouta Kyanid o páté - dramatem pro dvě ženy o křivdách minulosti a odpuštění podle novely Zeď mezi námi od Tecie Werbovské v režii Marty Ljubkové.

Komorní scéna mosteckého divadla bude ve stejný čas hostit Divadlo Nikoly Vaptzarova z bulharského Blagoevgradu s americkou komedií Williama Gibsona Dva na houpačce, slavnou konverzační studií vztahu muže a ženy, tanečnice Gity a advokáta Jerryho v New Yorku první poloviny minulého století.

Obrázkové divadlo pro děti od 8 let o rakouském malíři, architektovi a ekologovi Friedensreichu Hundertwasserovi s nádherně bláznivými nápady nabídne dětem i dospělým v neděli od 10 hodin v mosteckém Divadle rozmanitostí Německo-lužickosrbské divadlo Budyšín pod názvem Pan Hundertwisser.

 Mezinárodní přehlídku završí na ústecké scéně opery a baletu v 19 hodin Docela velké divadlo Litvínov se situační komedií Pierre Chesnota z francouzského pobřeží o tajném mileneckém vztahu a nezvaných hostech Penzion ponorka s filmovými hvězdami Lukášem Vaculíkem a Janem Révaiem v režii Jurije Galina.

Nad Česko-saským divadelním podzimem převzal záštitu hejtman Ústeckého kraje Jiří Šulc, pořadateli jsou organizátoři letního česko-německého Festivalu uprostřed Evropy v čele s manželi Ivanou a Thomasem Thomaschke.

Vstupenky jsou k dispozici v předprodeji v uvedených divadlech.

ROKYTNICE V ORLICKÝCH HORÁCH: Nevyužitý zámek, který je v majetku Strojíren Rokytnice, beznadějně chátrá. Přitom město bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou už v roce  2003. Na zámku je mimo jiné cenný tzv. Anenský sál, původně nazývaný Ahnensaal, tedy sál předků, z přelomu 17. a 18. století s elipsovitým tvarem a zajímavou konstrukcí stropu s antickými a starozákonní výjevy.

Starosta Rokytnice Petr Hudousek říká: "K žádnému posunu nedošlo, jeho majitel ing. František Pácal, držitel rozhodujícího balíku akcií Strojíren Rokytnice, jednal s městem o podmínkách, za nichž by zámek městu prodal. Cena 10 milionů korun však byla pro naše město příliš vysoká, nepřijatelná a neadekvátní. Jsme ochotni s projektem pomoci v případě, že cena bude odpovídat stavu této památky s tím, že bychom mohli nalézt partnera, který by byl dostatečně finančně silný, aby došlo k využití tohoto zámku pro multifunkční centrum. Tedy mělo by se tam pak provázet, mohly by se tam pořádat různé akce, určitě by se dal využít i pro obřadní síň i k umístění muzejních expozic. K tomu gastronomický servis. Zámek je v rekonstrukci, část plastik v Anenském sále je sejmutá a uložená a majitel ani nežádal o peníze na dokončení. Mělo by se začít od střechy a statického zabezpečení. Město jeho akce odmítá zařazovat do Programu regenerace památkové zóny, protože jsme zjistili, že zámek ani není pojištěn proti sdruženému živlu. To považujeme za minimální povinnost majitele, aby tyto věci zajistil. Máme určité podmínky, z kterých nehodláme ustoupit. Zámek se tak pomalu, ale jistě stává ostudou rokytnického náměstí.“  

A manažerka Euroregion Glacensis Markéta Nyčová dodává: „Je smutné, že kulturní dědictví Rokytnice je v rukou cizích, a ne města či kohokoliv jiného, kdo by se postaral o to, aby objekt zámku byl využit. Mám k Rokytnici, jejímu zámku a konkrétně Anenskému sálu velmi silné citové vazby. V mém dětství byl zámek aktivně využíván a v Anenském sále  se konalo mnoho kulturních akcí..."

Rokytnický zámek je čtyřkřídlá jednopatrová renesanční budova, postavená v letech 1548 - 53, v níž koncem 17. století byly provedeny některé barokizující úpravy a roku 1680 přistavěna kaple. Pravděpodobně vodní tvrz na místě dnešního zámku postavili Lickové z Rýzmburka, do renesanční podoby ho pak přestavěli Mauschwitzové a r. 1627 ho i s panstvím prodali pobělohorské šlechtě Nosticům. Ti však koncem 20. let 20. století zbankrotovali a zámek přešel do rukou jejich největšího věřitele - Říšské banky, která jim půjčovala na stavby budov převážně v Německu. Ta jej vlastnila do roku 1945, kdy byl zámek na základě Benešových dekretů znárodněn.

V letech 1919 - 1938 zde sídlila také česká obecná a měšťanská škola, po 2. světové válce sloužil zámek pro výrobní účely (brašnářství) a v 50. letech se zde usadil státní statek. V letech 1966 - 1993 jej vystřídalo školicí středisko ČSD, spravované prostřednictvím MTH Praha.

Josef Krám