Články a komentáře

ROKYTNICE V ORLICKÝCH HORÁCH: Nevyužitý zámek, který je v majetku Strojíren Rokytnice, beznadějně chátrá. Přitom město bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou už v roce  2003. Na zámku je mimo jiné cenný tzv. Anenský sál, původně nazývaný Ahnensaal, tedy sál předků, z přelomu 17. a 18. století s elipsovitým tvarem a zajímavou konstrukcí stropu s antickými a starozákonní výjevy.

Starosta Rokytnice Petr Hudousek říká: "K žádnému posunu nedošlo, jeho majitel ing. František Pácal, držitel rozhodujícího balíku akcií Strojíren Rokytnice, jednal s městem o podmínkách, za nichž by zámek městu prodal. Cena 10 milionů korun však byla pro naše město příliš vysoká, nepřijatelná a neadekvátní. Jsme ochotni s projektem pomoci v případě, že cena bude odpovídat stavu této památky s tím, že bychom mohli nalézt partnera, který by byl dostatečně finančně silný, aby došlo k využití tohoto zámku pro multifunkční centrum. Tedy mělo by se tam pak provázet, mohly by se tam pořádat různé akce, určitě by se dal využít i pro obřadní síň i k umístění muzejních expozic. K tomu gastronomický servis. Zámek je v rekonstrukci, část plastik v Anenském sále je sejmutá a uložená a majitel ani nežádal o peníze na dokončení. Mělo by se začít od střechy a statického zabezpečení. Město jeho akce odmítá zařazovat do Programu regenerace památkové zóny, protože jsme zjistili, že zámek ani není pojištěn proti sdruženému živlu. To považujeme za minimální povinnost majitele, aby tyto věci zajistil. Máme určité podmínky, z kterých nehodláme ustoupit. Zámek se tak pomalu, ale jistě stává ostudou rokytnického náměstí.“  

A manažerka Euroregion Glacensis Markéta Nyčová dodává: „Je smutné, že kulturní dědictví Rokytnice je v rukou cizích, a ne města či kohokoliv jiného, kdo by se postaral o to, aby objekt zámku byl využit. Mám k Rokytnici, jejímu zámku a konkrétně Anenskému sálu velmi silné citové vazby. V mém dětství byl zámek aktivně využíván a v Anenském sále  se konalo mnoho kulturních akcí..."

Rokytnický zámek je čtyřkřídlá jednopatrová renesanční budova, postavená v letech 1548 - 53, v níž koncem 17. století byly provedeny některé barokizující úpravy a roku 1680 přistavěna kaple. Pravděpodobně vodní tvrz na místě dnešního zámku postavili Lickové z Rýzmburka, do renesanční podoby ho pak přestavěli Mauschwitzové a r. 1627 ho i s panstvím prodali pobělohorské šlechtě Nosticům. Ti však koncem 20. let 20. století zbankrotovali a zámek přešel do rukou jejich největšího věřitele - Říšské banky, která jim půjčovala na stavby budov převážně v Německu. Ta jej vlastnila do roku 1945, kdy byl zámek na základě Benešových dekretů znárodněn.

V letech 1919 - 1938 zde sídlila také česká obecná a měšťanská škola, po 2. světové válce sloužil zámek pro výrobní účely (brašnářství) a v 50. letech se zde usadil státní statek. V letech 1966 - 1993 jej vystřídalo školicí středisko ČSD, spravované prostřednictvím MTH Praha.

Josef Krám

HRADEC KRÁLOVÉ: Studijní a vědecká knihovna (SVK) se v současné době stěhuje do nové budovy situované  na rohu ulic Hradecké a U Přívozu. Záměr na její vybudování  spadá do let 1994 – 2001. Zastavovací studie pochází z roku 1998, v roce 2002 proběhla architektonická soutěž, v září 2004 byla zahájena  stavba a kolaudace se uskutečnila letos v červenci. (Pozn.: Po roce 2000 získaly novou budovu  krajské knihovny v Liberci, Brně a Karlových Varech.) Přestože bylo na celou realizaci knihovny ze státního rozpočtu poskytnuto 394, 5 mil. Kč a Královéhradecký kraj přislíbil 10 mil. Kč na interiér, nestačí to zejména na dostatečné vybavení novými počítači. 

Knihovna z betonu

Základním stavebním materiálem se stal beton. Kvalitu jeho zpracování potvrzuje i titul získaný v soutěži Vynikající betonová konstrukce 2005 – 2006. Objekt má jedno podzemní a pět nadzemních podlaží, zastavěná plocha je necelých 3 tisíce m², z toho činí podlahová plocha veřejných prostor 6214 m² a skladů 2433 m². K pohodlí návštěvníků knihovny přispěje i parkoviště s více než stovkou míst.

Nejen klasické knihovnické služby

Ve volném výběru a ve studovnách budou mít čtenáři k dispozici přes 160 tisíc knihovních jednotek, ale připravuje se také  řada „neknihovnických“ služeb. Například pokračování cyklů Literárních dílen a Pojďme si povídat, přednášky, semináře, konference a různé prezentace. Učebny nabídnou možnost výuky počítačové a informační gramotnosti a cizích jazyků, knihovnicko-informační lekce a různé zájmové kurzy.

Příznivce umění pozve k návštěvě i Galerie U Přívozu. Její výstavní sál o ploše 260 m² se čtyřiceti dřevěnými panely a speciálním osvětlovacím systémem zahájí svoji činnost výstavou fotografií přibližujících stavbu areálu. Galerie zůstane, stejně jako konferenční sály a učebny, ve správě knihovny a uvažuje se o jejich krátkodobém pronájmu, na rozdíl od Literární kavárny, kterou naopak čeká pronájem dlouhodobý.

Stěhování do nové budovy SVK

Koncem července zahájilo stěhování cca 750 tisíc svazků knih, kromě nich se přesunují ročníky svázaných periodik, skripta, ale i vzácné staré tisky. Čtenáři již brzy jistě zaznamenají všestranné zlepšení knihovnických služeb – do provozu bude např. uveden automat, který zprostředkuje výpůjčku knihy bez pomoci knihovníka. Minulostí zůstane i skutečnost, že na půjčení beletrie museli zájemci čekat až do druhého dne. Své příznivce si jistě najdou studijní kabinky, které umožní nejen klidné studování, ale i úschovu vybrané literatury.

Den otevřených dveří v královéhradecké SVK se koná 25. září od 13 hodin.  První čtenáře knihovna přivítá 29. září v 9 hodin.

Co bude se synagogou?

Dosud měla knihovna tři pracoviště,  přičemž jedno se nacházelo v secesní budově židovské synagogy na Pospíšilově třídě. Ta byla postavená  letech 1904 – 1905 a svému původnímu účelu sloužila do 2. světové války a ještě krátce po jejím skončení. Po roce 1970 ji po úpravách začala využívat knihovna. Židovská obec nyní hledá nového nájemce, protože ani město, ani kraj nemají o další využití tohoto objektu zájem. Před dvěma lety na něm sice byla obnovena fasáda, ale vnitřní prostor není v dobrém stavu, a tak budoucí nájemce musí počítat s rozsáhlými úpravami.

Eva Veselá

PRAHA: Snahou Občanského sdružení Máme otevřeno? je podporovat integraci lidí s mentálním postižením do společnosti a zároveň informační osvěta veřejnosti. Do výčtu jeho hojných aktivit patří například cyklus autorského čtení, charitativní aukce uměleckých děl a nyní aktuálně 9. ročník benefiční akce Podzimní kafemletí.

Tento hudební a divadelní integrační festival se bude konat od 11. do 13. září.

Ve čtvrtek a v pátek proběhne na náměstí Jiřího z Poděbrad na Praze 3 Open-air akce s bohatým kulturním programem, soutěžemi a tombolou.

Dopoledne je zaměřeno na dětské diváky a jejich rodiče, odpoledne na všechny věkové kategorie a večer pak na mladé diváky. Vystoupí zde kapely Ohm Square, Bez peří, Orchestra, Ridina Ahmedová a další. Již tradičně se bude po celý den servírovat káva zdarma. Výtěžek z dobrovolného vstupného, který půjde na podporu konkrétních klientů v rámci Asistenční služby, bude zdvojnásoben nadací Divoké husy.

"Úplně obyčejný večer" se uskuteční 13. září od 19 h ve velkém sále České národní banky, Senovážné náměstí 30, Praha 1. Provázet jím bude Jaroslav Dušek, vystoupí Ondřej Havelka a jeho Melody Makers a Komorní orchestr Berg. Zakoupením vstupenky v ceně 590 Kč bude podpořen Pracovně-tréninkový program v kavárně Vesmírna, kde pracují jako barmani a číšníci jedinci s mentálním postižením. Během dvou let by zde měli získat takové zkušenosti, aby se mohli uplatnit především na nechráněném trhu práce.

Mgr. Filipa Budáka, koordinátora Informačního a poradenského centra Máme otevřeno?, jsem poprosila o bližší informace.

V kavárně Vesmírna se připravují na vstup do běžného života lidé s handicapem. Máte přehled o tom, jaké procento z nich se dokáže na pracovním trhu uplatnit?

Na otevřeném trhu práce najde uplatnění zhruba 60 % klientů z kavárny Vesmírna. Mají možnost ještě využít služeb Tranzitního programu, který také pomáhá lidem s mentálním postižením při hledání práce. Úspěšnost klientů z tohoto programu je 90 %.

Vzhledem k tomu, že Podzimní kafemletí se letos koná již podeváté, musí být tato akce úspěšná. Můžete nám kromě již zmíněného autorského čtení a aukcí uměleckých děl představit další vaše dlouhodobé aktivity?

Z kulturně-osvětových aktivit ještě pořádáme v kavárně Vesmírna výstavy výtvarných děl lidí s postižením i bez a několikrát do roka různé workshopy. Každoročně vydáváme Informačně-osvětový diář a v průběhu roku časopis MYM.O!, na kterém se podílejí přímo lidé s mentálním postižením. Kromě Pracovně-tréninkového programu v kavárně Vesmírna a Tranzitního programu, které se zaměřují na zaměstnávání, provozuje naše sdružení dalších 5 integračních programů: Jiné odpoledne – integrace dětí do kroužků, Akce Pontony – formou občanské advokacie zde fungují dvojice klient a dobrovolník, Asistenční služba – odlehčovací služba pro lidi s MP ve věkové kategorii 3 až 50 let, Dobrovolnické centrum – funguje jako kontaktní centrum pro dobrovolníky, Informační a poradenské centrum – služba odborného sociálního poradenství pro naši cílovou skupinu, jejich rodiny a veřejnost.

A co bude následovat po Kafemletí?

Po skončení festivalu by měl světlo světa spatřit nový Informačně-osvětový diář na příští rok. Také dále poběží pravidelné kulturní aktivity – autorská čtení, výstavy a worshopy v kavárně Vesmírna a na jaro chystáme další Charitativní aukci – benefiční hru.

Děkuji za rozhovor

Eva Horníčková

Další informace naleznete na http://www.mameotevreno.cz/.

Přítomnost osob ukrajinské národnosti na českém území nebyla v minulých stoletích ničím neobvyklým, neboť část Ukrajiny – Halič patřila do Rakousko-Uherska a v období vzniku samostatného Československa byla Podkarpatská Rus součástí tohoto státního celku. Za posledních sto let se důvody a pohnutky Ukrajinců usídlit se v Čechách měnily. Ve dvacátých letech 20. století se Praha stala útočištěm pro mnohé politické emigranty z Východní Ukrajiny, v poválečném Československu až do roku 1989 se v Praze usídlovali občané z ukrajinsko-rusínských oblastí Východního Slovenska a dnes k nám přijíždějí Ukrajinci za prací a za vzděláním.

Jací jsou, co jim můžeme nabídnout a co oni přinášejí české společnosti?

Praha – cíl a útočiště prvních ukrajinských intelektuálů

Poslední čtvrtina 19. století je spojena s národně uvědomovacími aktivitami téměř u všech národů Evropy. Pro ukrajinské kulturní dějiny mají z tohoto hlediska velký význam dvě události, spojené s Prahou. V letech 1875 a 1876 zde vyšlo necenzurované znění básnické sbírky Kobzar ukrajinského revolučního básníka Tarase Ševčenka. Důležitá byla také aktivní účast spisovatele Ivana Franka na sjezdu slovanské pokrokové mládeže, konaném na pražském Žofíně v roce 1891. Obě tyto události již po několik desetiletí připomínají pamětní desky na příslušných budovách. V tomto období působili na české univerzitě a na německé technice dva vysokoškolští pedagogové – prof. Ivan Horbačevský a prof. Ivan Puljuje, kteří kolem sebe začali soustřeďovat další haličské Ukrajince. V roce 1902 byl založen první ukrajinský spolek v Praze − Ukrajinsko-rusínská společnost. V době Masarykovy první republiky se aktivity ukrajinské národnostní skupiny výrazně rozšířily. V Praze vznikaly ve velkém počtu nové ukrajinské spolky různého zaměření, ale působili zde i představitelé ukrajinských politických stran, kteří k nám museli emigrovat. Intelektuální život menšiny v Praze dotvářela činnost škol (Ukrajinský vysoký pedagogický institut, Ukrajinské studio plastických umění, resp. Ukrajinská výtvarná akademie, Ukrajinské gymnasium v Řevnicích a v Modřanech aj.) a též aktivity studentů, vzdělávajících se na českých vysokých školách. Konec 2. světové války znamenal pro pražské Ukrajince ohrožení hmotných jistot, občanských svobod, ale i holého života. Prchali před sovětskými oddíly do nové emigrace, především do Bavorska. Ti, co zůstali, byli v r. 1945 nebo i později odvlečeni do SSSR a odsouzeni k dlouholetému pobytu v trestních táborech. Početné ztráty ukrajinské komunity později nahradili ukrajinští vojáci z jednotek československého armádního sboru v SSSR, volyňští Češi a přistěhovalci ze severovýchodního Slovenska. Kulturní a spolkový život zcela paralyzovalo rušení škol, konfiskace finančního majetku všech institucí a také například předání sbírek Ukrajinského historického kabinetu československou vládou do SSSR.

V následujícím období bylo udržování sounáležitosti „českých“ Ukrajinců velmi sporadické a intenzita kulturního života této menšiny kolísala, nikdy však už nedosáhla úrovně před rokem 1939. Reálnou možnost vytvoření ukrajinské národnostní organizace na českém území přinesl teprve rok 1989.

Nová etapa šíření ukrajinské kultury v ČR

Podle posledního sčítaní lidu v roce 2001 se v České republice k ukrajinské národnosti hlásilo něco přes 22 tisíc českých obyvatel. Jak říkají údaje MV ČR k červnu 2005 vlastnilo 13,7 tisíc ukrajinských občanů povolení k trvalému a 65,5 tisíc k dlouhodobému pobytu v ČR. Právě v posledních 19 letech probíhá nová etapa ve vývoji ukrajinské národnostní menšiny v Čechách a ustanovily se zde nové organizace, které kulturu Ukrajiny u nás šíří.

Ukrajinská národnostní menšina je zastoupena v Radě vlády ČR pro národnostní menšiny jedním členem, delegovaným na základě doporučení jednotlivých organizací. V současnosti v Česku ukrajinskou menšinu reprezentují čtyři základní organizace − občanská sdružení: Ukrajinská iniciativa v ČR (dále UIČR), Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny (dále SUPU), Sdružení Ukrajinek v České republice (dále SU ČR) a RUTA.

Jsou to organizace zabezpečující program pro svou národnostní menšinu i pro zájemce z majoritní společnosti a jejich aktivity jsou závislé na grantové politice českých státních orgánů (celostátních, krajských a městských). Výše grantů však bohužel není dostatečná, takže v posledních letech organizace žádají o finanční podporu ukrajinský stát. Tyto dotace jsou poskytované pouze v omezené míře a jejich přidělení lze označit spíše za sporadické. „Obecně lze říci, že život ukrajinských organizací a Ukrajinců v ČR je bohatý. Především Ukrajinci, kteří se v ČR postupně usazují′ navždy′, mají po delší odmlce zájem připojit se a společně s dalšími Ukrajinci sdílet tradiční svátky nebo jen tak trávit volný čas. Není to však jen boršč, národní hudba a folklor, co novousedlíky a tradiční diasporu v ČR a na celém světě sbližuje. Stále častěji sledujeme širší zájem Ukrajinců o věci veřejné, o prohlubování česko-ukrajinských vztahů vůbec,“  říkají paní Olga Mandová, předsedkyně Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny v České republice a pan Bohdan Rajčinec z Ukrajinské iniciativy v ČR.

Ukrajinské menšinové organizace vzájemně koordinují svůj celoroční program, spolupracují s ostatními menšinovými národnostními organizacemi a též s majoritou. Činnost organizací je velmi pestrá a vychází ze zájmů jejich členů, kteří pocházejí ze všech věkových kategorií. Zahrnuje kulturní programy, klubovou činnost, zpracovávání archiválií, péči o hroby, organizování přednášek, besed, promítání filmů, pořádání výstav, humanitární pomoc, vydávání dvou časopisů, akce zaměřené na integraci cizinců, česko-ukrajinské vztahy, poznávací exkurze a další. Ukrajinské organizace působí celorepublikově, i když největší část programů se uskutečňuje v Praze.

Vedle již vzpomenutých sdružení působí v ČR další organizace zpestřující aktivity menšiny v oblasti kulturní a sportovní. Nejstarší registrovanou organizací je Fórum Ukrajinců, které se věnuje sportovním aktivitám, dalšími jsou: taneční soubor Dzherelo, Pěvecký sbor sv. Vladimíra a kapela Ignis. Velmi zajímavou činnost vyvíjejí ukrajinské folklorní soubory Rodyna a Berehynja. Jejich členská základna je z větší části tvořena tzv. novou ukrajinskou emigrací, tj. Ukrajinci se statutem cizince. Široké spektrum zájmů ukrajinské menšiny se každoročně představuje v rámci celorepublikového projektu Dny ukrajinské kultury. Dny se každoročně konají v říjnu a jsou nejvýznamnějším příkladem vzájemné spolupráce všech krajanských organizací.

Ukrajinci ve světě a v Čechách

Lidí, kteří se hlásí k ukrajinské národnosti, je ve světě mnoho, a proto od roku 1967 existuje Světový kongres Ukrajinců, který zastřešuje ukrajinské organizace celého světa a zajímá se o veškeré ukrajinské diasporní aktivity či zahraniční politiku Ukrajiny. Existuje rovněž Světová federace ukrajinských ženských organizací a Evropský kongres Ukrajinců. Uvedené organizace nemohou zásadně ovlivňovat prosazování zájmu menšiny v jednotlivých státech, nicméně přispívají k odborné diskusi, například v otázkách obecně neznámých – Hladomor na Ukrajině v letech 1932 – 33, vízová a migrační politika států, kulturní povědomí o Ukrajině aj.

Ukrajinská vláda přijala závazný dokument, jenž definuje statut zahraničního Ukrajince. S jeho zněním je možné se seznámit na webových stránkách ukrajinského velvyslanectví. Šíření ukrajinské kultury v ukrajinském jazyce je ve světě pokryto televizním a rozhlasovým vysíláním. V ČR ukrajinské televizní vysílání neexistuje, Český rozhlas na Rádiu Regina pravidelně vysílá zpravodajství v ukrajinském jazyku a jak uvedli oba oslovení představitelé menšiny, v jednání je zřízení nového ukrajinského rozhlasového vysílání. V Čechách vycházejí systematicky dvě registrovaná tištěná periodika Porohy a Ukrajinskyj žurnál.

Kromě nich přinášejí aktuální informace o ukrajinském dění v ČR (pozvánky na akce, odkazy na kurzy, semináře) webové stránky http://www.ukrajinci.cz/  a http://www.ukraine.cz/ . Česká varianta stránek přináší důležité zprávy pro českou veřejnost a právě vzrůstající návštěvnost tohoto portálu signalizuje rostoucí zájem o ukrajinské organizace a o jejich aktivity v ČR.

Redakce MíKu a autorka článku tímto děkuje paní Olze Mandové a panu Bohdanu Rajčincovi za cenné podněty a upozornění.

Veškeré informace o ukrajinské menšině získáte na webových stránkách Ukrajinské iniciativy v České republice (UICR): http://www.ukrajinci.cz/ . 

Mária Uhrinová

VELTRUSY si připomněly šest let od katastrofální povodně  v srpnu roku 2002, která zanechala v areálu veltruského zámku strašlivou spoušť. Práce na obnově začaly prakticky ihned po opadnutí vody a ohledání škod a trvají dodnes, ale výsledky obnovy už jsou znát.  Na rekonstrukci, která z Veltrus vytvoří atraktivní areál s množstvím zajímavých aktivit, pracuje tým odborníků z Národního památkového ústavu i dalších institucí.

Zámek Veltrusy s jedním z největších krajinářských parků u nás vznikl na ostrově mezi říčními rameny Vltavy. Generace Chotků tady budovaly své reprezentativní letní sídlo, které díky svým estetickým hodnotám mohlo sloužit k oddychu, intelektuálnímu rozjímání, kultuře i jako zázemí pro všechny významné události provázející život šlechtické rodiny. Zahrnutí plochy polí do přírodně-krajinářského parku spolu s využitím zásobní zahrady, skleníků a hospodářského dvora umožnilo využívat areál i hospodářsky s plným uplatněním jeho estetických hodnot. Celek pak velmi dobře sloužil jako ukázkový příklad hospodaření, vzor pro ostatní šlechtické i nešlechtické hospodáře a jako důkaz možného souznění člověka s přírodou.

Stejné funkce chtějí na zámku památkáři nabídnout i v 21. století. Připravují expozici v hlavní zámecké budově, speciální prohlídky barokní cukrárny a bytu cukráře s ochutnávkami dobových delikates. K vidění bude i chotkovské hospodářství s tradičními plodinami a množstvím domácích zvířat.

Vše však není jen v rovině plánů a projektů, ledacos mohou návštěvníci využít už dnes – navštívit historické skleníky, prohlédnout si výstavu historických kočárků nebo se během letních měsíců projet parkem na kole s průvodcem.

V rámci podzimních Dnů evropského dědictví se otevře i hlavní zámecká budova, lákadlem bude výstava o tom, jak se opravuje památka.

„Co na tom, že je v hlavní budově staveniště a nějaký ten rok ještě potrvá - od příštího roku bychom chtěli alespoň část hlavní budovy zpřístupnit. Jsem přesvědčen, že se řežimovými opatřeními dá vše ošetřit tak, aby prohlídky probíhaly bezpečně a návštěvníci se mohli sami přesvědčit, kolik to obnáší práce, opravit tak těžce poškozenou památku, a kolik se už udělalo“,  uvedl kastelán Pavel Ecler.

Terra Didactica

Veltruský zámek se stane i výukovým zázemím. Pro tento účel se Národní památkový ústav uchází o evropské finance z Integrovaného operačního programu. V rámci projektu vznikne centrum pro implementaci Evropské úmluvy o krajině. Poskytne zázemí pro blokovou výuku krajinného inženýrství i pro další semináře a kurzy. Součástí plánu je také kulturně-ekologické vzdělávací centrum, které by mělo nabízet speciální výukové programy pro základní a střední školy.

 „Při přípravě projektu jsme v první řadě oslovili město Veltrusy a obec Všestudy. Páni starostové s námi od počátku úzce spolupracují, dokonce během přípravy projektu iniciovali vznik mikroregionu Veltrusdominio“,  říká Petr Svoboda, koordinátor projektu a provozní náměstek středočeského pracoviště NPÚ. Oslovených partnerů je však mnohem víc, Česká zemědělská univerzita, Univerzita Karlova, nebo třeba Národní vzdělávací fond. Vznikla a schází se Rada projektu, kde nám významně pomáhá i krajská radní pro kulturu, Jiřina Pospíšilová.

Investované miliony

Dosud se podařilo staticky zabezpečit všechny budovy v areálu a rekultivovat naprostou většinu ploch. To jsou práce, které jsou pro návštěvníky skryty. Obdivovat však lze nově opravené či mostky a pavilony. Například Laudonův pavilon, původně stavidlo na vodním kanálu, s čerstvě restaurovanou vnitřní výmalbou, Dórský chrámek, nebo třeba Egyptský kabinet. Ten ve svých útrobách skrývá tajemství – to ale musíte objevit sami. Podařilo se obnovit jeden z historických skleníků, dokončováno je restaurování hlavní brány do areálu, pracuje se na opravách hlavní zámecké budovy. Proinvestovány už byly desítky milionů, celkově však k dokončení prací ještě více než 600 mil. Kč chybí.

Historii zámku a aktuální informace najdete na našich webových stránkách: www.zamek-veltrusy.cz

STRMILOV: Město Strmilov (1,5 tis. obyv.) se nachází v jižní části Českomoravské vrchoviny. Vzhledem k drsným klimatickým podmínkám se tady chovaly ovce a pěstoval len. Proto část obyvatelstva získávala obživu právě zpracováním vlny a lnu. Během doby však ruční práci na stavu nahradily stroje a do dnešních dnů se ve městě uchovala pouze firma Zdeňka Kubáka, který  v roce 2003 obdržel z rukou ministra kultury titul „Nositel tradice lidových řemesel v oboru tradiční tkaní látek“.

Zpočátku byli strmilovští tkalci příslušníky tkalcovského cechu v Jindřichově Hradci, v roce 1718  založili samostatný cech ve Strmilově. Po jeho zániku na konci padesátých let 19. století nastoupil faktorský a manufakturní způsob výroby a v té době vyráběly zdejší tkalcovské firmy pestrou paletu zboží. Díky nedostatku finančních prostředků, vzdálenosti od center, neexistenci průmyslu a absenci dostupných dopravních tepen se v této části Vysočiny zachovaly malé rodinné podniky.

Ránu tkalcovskému řemeslu však přinesla hospodářská krize ve třicátých letech 20. století. V únoru 1948 byly ve Strmilově v provozu pouze tři tkalcovské dílny.

Dílna rodiny Kubákovy aneb Řemeslo, které se dědí

Zdeněk Kubák získal praktické znalosti přímo v dílně pod otcovým vedením a navíc absolvoval i studium na ÚLUV. Prošel všemi fázemi výroby, včetně návrhářství a o vzniku rodinné tkalcovské tradice vypráví se zaujetím: „V roce 1870 můj prapradědeček František Kubák založil vlastní tkalcovství. Vyráběl látky z přírodního hedvábí, bavlněné orientální šátky a šály, ložní pokrývky i stolní soupravy. Od něj převzal dílnu v polovině devadesátých let 19. století jeho syn František, který založil další dvě faktorie na výrobu bouretových, vlněných a bavlněných pokrývek a nábytkových látek. V roce 1898 zavedl samostatnou výrobu dekoračních látek v uměleckém provedení. Můj dědeček Ferdinand převzal rodinnou štafetu v roce 1910 a pod jeho rukama vznikaly i látky pro ARTĚL (České umělecké družstvo působící v období 1908 - 1935, pozn. red.), dodnes uchovávané ve sbírkovém fondu pražského Uměleckoprůmyslového muzea. V padesátých letech se tkalcovny ujal můj otec Ferdinand a v jejím čele setrval dalšího půl století. Snažil se o rekonstrukci starých lidových tkanin a o jejich využití v současné textilní tvorbě.“

Vzhledem k politické situaci spadala dílna pod Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Strmilovské výrobky získávaly řadu ocenění – například na Světových výstavách ve Švédsku a Belgii, s úspěchem se setkalo i 13 vzorů potahových a dekoračních tkanin na výstavě v Moskvě, Rize a Petrohradě. V roce 1964 došlo k dalšímu obohacení sortimentu o výrobu vysoce kvalitních vlněných přikrývek.

Další osud dílny popisuje Z. Kubák slovy: „V roce 1991 nám byla dílna v rámci restituce sice vrácena, ale z původního inventáře se dochovala budova, cívečnice (slouží pro podávání osnovy, vlákna se do ní vkládají ve špulkách a k podávání do stavu dochází jejím odvalováním − pozn. red.) a snovadlo (dřevěný rám s kolíčky, který usnadní přípravu osnovních nití pro tkalcovské stavy − pozn. red.). Za stroje a další budovy jsme museli zaplatit téměř 3 miliony Kč. A tak vznikla firma, kterou jsem nazval Zdeněk Kubák – umělecká tkalcovna v.o.s. Vlastním ji od roku 1992 spolu se sestrou Janou Bradovou. Zdá se, že štafetu rodinné tradice předám synovi, který studuje obor umělecké zpracování textilií na jihlavské uměleckoprůmyslové škole.“

Od pokrývek po kravaty

Tkalcovská dílna dokáže kompletně zpracovat rouno přes spřádání, barvení až po tkaní a speciální úpravu počesáním. Většina strojového vybavení je v provozu již delší dobu – např. stav značky Schwabe pochází z roku 1936. Až čtyřbarevná tkanina může vznikat na stroji, který se programuje vkládáním nestejně děrovaných válců. Z materiálů se používají přírodní vlákna, zejména vlna, nakupovaná od výrobců přízí. Je opatřena příslušným atestem a tvoří ji směs novozélandské a australské vlny. Barevnost vychází z tzv. režného stylu.

Tkalcovna spoluprace  také chovateli ovcí a zhotovuje jim z dodaného ovčího rouna vlnu. Dnešní sortiment tkalcovny tvoří malé série vlněných počesaných přikrývek, ponč, tašek, přehozů, koberečků, polštářů či prostírek. Na přání zákazníka se připravuje lněná látka na kravaty.

Jak se dříve tkalcům žilo

Ferdinand Kubák připravil také část expozice muzea tkalcovství, která je naproti rodinné tkalcovské firmě, v domě jeho rodičů. Návštěvník tak může nahlédnout do interiéru tkalcovské chalupy se zařízením, která přibližuje všední život i nelehké řemeslo z období počátku 20. století. Základním exponátem je žakárový stav z 18. století, o vyráběném sortimentu vypovídají dochované vzorníky, z nichž ten nejstarší je z roku 1875, nechybí ani učební sešity.

Do muzea, které je v provozu od roku 1996 a jehož budování stále pokračuje, chodí zejména školní výpravy, ale i další zájemci. Snahou Z. Kubáka je nabídnout pohled do chalupy jihočeského tkalce a co nejvíce přiblížit způsob jeho života a práce. Návštěvníci se mohou rozhodnout i pro exkurzi v rodinné tkalcovně.

Tkaní jako koníček

Zdeněk Kubák organizuje také  řadu kurzů, v nichž si frekventanti učí základům tkaní, předení na kolovratu, tkaní tapisérií na rámech a osvojují si techniky tkaní na karetkách, tkaní na stuhovém stávku, krosienku atd. Je také autorem pracovní knihy s názvem "Domácí tkaní", která je praktickou pomůckou pro všechny zájemce o tkaní, od začátečníků až po pokročilé. „Moje firma Arttex se zaměřila na výrobu dřevěných tkalcovských stavů a potřebných doplňků. Na dvoulistovém stavu je možné tkát plátno, na čtyřlistovém navíc i keprové vazby,“  doplňuje nositel titulu.

Eva Veselá 

V letošním roce přibylo na seznamu světového dědictví UNESCO 27 památek z různých koutů světa. ČR se  může pyšnit dvanácti zápisy, což ji řadí vzhledem k velikosti území na jedno z předních míst. Přesto se u nás obejvují další uchazeči o toto prestižní označení. Zatím naposledy to se na území Česlé republiky podařilo v případě židovského města a baziliky sv. Prokopa v Třebíči, která se ne seznamu octla v roce 2003.

Kdo letos uspěl

V současné době se může pochlubit zápisem na seznamu UNESCO 878 objektů ve 145 zemích světa. Z Česka se letos snažily o prestižní ocenění lázně Luhačovice s ojedinělou architekturou Dušana Jurkoviče, ale bohužel bez kladného výsledku.

Úspěch naopak slavilo např. Slovensko s dřevěnými kostelíky ze 16. až 18. století, ležícími na východě jeho území, nebo pohraniční opevnění ve Francii, postavené Sébastienem Le Prestre de Vauban − vojenským architektem krále Ludvíka XIV.

O nové kandidáty není nouze

Zájem o zapsáni na seznam UNESCO má u nás v kratším či delším časovém horizontu řada subjektů. Od úvahy k podání žádosti a jejímu vyřízení však vede nelehká a časově zdlouhavá cesta. Zájem mají např. představitelé města Znojma, kteří by rádi na mapě nejcennějších kulturních a přírodních památek viděli Znojmo a Podyjí. Mělo by jít o spojení historického centra města s jedinečnou rotundou sv. Kateřiny a napojení na lesoparky a o Národní park Podyjí. I když je podle mínění Ministerstva životného prostředí (MŽP) zapsání málo reálné, Znojmo se nechce vzdát. Podobný úmysl již dříve projevilo např. České Švýcarsko nebo Český ráj. Proto MŽP zadá studii, která vybere území, u nichž se bude uvažovat o možnosti podání žádosti k zapsání na prestižní seznam.

V poslední době se hodně hovoří o dalším zájemci, o objektu na Ještědu, národní kulturní památce, který v sobě slučuje vysílač, hotel a restauraci. Autor projektu Karel Hubáček získal v roce 1969 za stavbu mezinárodní prestižní Perretovu cenu. Současným majitelem jsou České radiokomunikace, které ji v roce 2000 koupily za 75 milionů Kč a do její opravy vložily 30 milionů Kč. Jako prodávající si kladou jedinou podmínku – přístup k vysílači na vrcholku objektu. V současné době odsouhlasila rada Libereckého kraje záměr odkoupit 93 m vysoký hyperboloid za zůstatkovou cenu cca 75 milionů Kč. Pokud záměr schválí i krajské zastupitelstvo, budou platby rozvrženy do dvou let. Stavba však potřebuje nutné opravy za desítky milionů Kč – např. bez nové kanalizace nebude možné provozovat restauraci. Finanční prostředky se snažily České radiokomunikace získat z tzv. norských fondů, ale bez úspěchu. Kraj jako vlastník bude mít mnohem výhodnější pozici. Pokud se má dostat areál na Ještědu na seznam UNESCO, bude např. nutné obnovit původní interiéry. Nábytek bude možné zčásti restaurovat a zčásti vyrobit podle zachovalých kusů.

Eva Veselá

STARÉ MĚSTO: Památník Velké Moravy patří mezi nejvýznamnější národní kulturní památky naší vlasti. Byl postaven v letech 1959 – 1960 nad základy první objevené a uznané stavby z doby velkomoravské – kostela Na Valách. Areál památníku bohužel dodnes nebyl dostavěn do původně plánované podoby a rozsahu. V důsledku toho současná stálá expozice již nevyhovuje standardním potřebám domácích i zahraničních návštěvníků. Dispozice objektu rovněž neumožňuje zveřejňování výsledků nových archeologických výzkumů, konání vědeckých pracovních setkání a v neposlední řadě neposkytuje téměř žádné zázemí pro návštěvníky a badatele.

Vzhledem k významu Uherskohradišťska pro etnogenezi Slovanů, dějiny Velké Moravy a počátky křesťanství v naší zemi přistoupil Zlínský kraj, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti a Moravské zemské muzeum v Brně k přípravě rekonstrukce a dostavby památníku. Vedle nezbytných oprav střechy, elektroinstalace a oken zde dojde k modernizaci stálé expozice, vybudování moderního prezentačního a obslužného zázemí i vhodných prostor pro vědecko-výzkumné středisko s centrálními studijními depozitáři, odbornou tematickou knihovnou, studijními prostory a zázemím archeologického výzkumu. Vznikne tak ojedinělé Archeologické centrum Velké Moravy středního Pomoraví. V kontextu vznikajícího nového náměstí s kostelem sv. Ducha ve Starém Městě a bezprostřední blízkosti areálu Památníku Velké Moravy s archeologickými pracovišti se tak nabízí jedinečná příležitost ke zrodu významného duchovně-kulturního centra, oslovujícího odbornou i laickou veřejnost nejen naší republiky.

V rámci rozvoje cestovního ruchu Zlínského kraje se rovněž plánuje propojení významných slezských, moravských a slovenských archeologických lokalit formou mezinárodní turistické stezky „Od Velké Moravy k počátkům české státnosti“, přičemž jejím pilotním pracovištěm se stane právě Památník Velké Moravy. Staré Město se tak zařadí mezi velmi atraktivní cíle českých i zahraničních turistů a dostane impulz pro svůj další rozvoj.

Rekonstrukce a dostavba památníku si vyžádá velké finanční prostředky. Ty se snaží poskytnout Zlínský kraj, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti a Moravské zemské muzeum v Brně ze svých i cizích zdrojů. Realizace první etapy začne v srpnu letošního roku a potrvá do konce roku 2009. Jde o rekonstrukci objektu památníku a o instalaci nové multimediální expozice. Podařilo se nám získat podporu ze Zlínského kraje ve výši 13,602 milionu Kč. Podpora grantu z Islandu, Lichtenštejnska v rámci Finančního mechanismu EHP a norského finančního mechanismu (zkráceně Norské fondy) představuje 13,307 milionu Kč. Druhá etapa bude obsahovat přístavbu Památníku Velké Moravy s výstavními sály pro aktuální krátkodobé výstavy, přednáškovými sály, zázemím pro dětské programy, informačním centrem atd. Svůj domov zde najde i Archeologické centrum Velké Moravy středního Pomoraví – půjde o specializovanou knihovnu, studijní depozitáře a pracovny archeologů. Termín realizace a způsob financování není dosud znám. Zvažuje se období let 2010 – 2015 a finanční krytí by mohlo být s podporou strukturálních fondů EU, Zlínského kraje a státního rozpočtu.

PhDr. Ivo Frolec,

ředitel Slováckého muzea v Uherském Hradišti

ROŽĎALOVICE: Tomuto malebnému městečku v nymburském okrese vévodí především barokní kostel svatého Havla z 18. století a barokně přestavěný renesanční zámek. Z významných rodáků je třeba uvést především renesančního knihtiskaře a nakladatele Jiřího Melantricha z Aventina (1511 – 1580), jehož nejznámější tisky jsou Mattioliho Herbář a bible Melantriška. Zatímco Melantrich z Aventina vešel ve známost spíše obsahem svých knih, o čtyři století později naopak jiný slavný rodák − knihař a výtvarník Jenda Rajman − proslavil Rožďalovice jedinečnými knižními vazbami v dílně, kterou založil spolu se svým otcem v roce 1925. A právě v ní dnes najdeme originální muzeum.

Díky svému umění poznal umělecký knihař Jenda Rajman řadu známých českých výtvarníků, hlavně malířů. Jeho knihařskou dílnu navštěvoval například Cyril Bouda, velmi často na návštěvě pobýval grafik Karel Kinský nebo malíř a grafik Pavel Šimon. Mistr Rajman se hojně stýkal i s Antonínem Majerem (1882 − 1963), který si velmi oblíbil rožďalovická zákoutí a měl tu svůj letní ateliér. Přátelství ho též pojilo s Maxem Švabinským, který ale Rožďalovice nikdy nenavštívil. (Zuzana Švabinská-Vejrichová však v roce 2002 převzala záštitu nad vznikem Nadačního fondu Jendy Rajmana.)

Rajman v těchto dobrých časech zaměstnával tři dělníky a k ruce měl tři učedníky. Poslední učnicí byla jeho dcera Blanka Hančarová-Rajmanová, která je dnes pokračovatelkou více než 120leté knihařské rodinné tradice.

Ale vraťme se ještě do roku1953, kdy se dílna dostala pod rožďalovické komunální služby, které do ní již dále neinvestovaly a paradoxně ku prospěchu ji ponechaly v nezměněném stavu. A tak zde najdeme všechny původní stroje, jako je například řezačka z roku 1900 nebo tzv. zlatička, což je vlastně lis na výzdobu desek knih, v němž se zdobící rytiny dříve ohřívaly dřevěným uhlím před tím, než se buď pouze teplem, nebo přes zlatou fólii vypálily do kožené desky. Chloubou dílny je také skříň s poličkami, kde je vystaven doslova poklad − soubor „tlačítek“, tedy raznic, jimiž se zdobí desky knih. Mají nejrůznější tvary, formy, styly i slohy, tak jak je shromáždily čtyři generace knihařů.

Dnes je provozovatelem muzea a knihařské dílny v původních prostorách společnost Rajmanova dílna, s.r.o., založená v roce 2003, spolu s Nadačním fondem J. R. (správcem jeho uměleckého a řemeslného odkazu). Jedním z podnikatelských záměrů je projekt nazvaný Svaž si svoji knihu, který umožní poznat klasické postupy vazby knih. Zájemce obdrží čtyři nesvázané archy s vytištěnými Rajmanovými vzpomínkami na rok 1945 v Rožďalovicích, sám si navrhne desky a svou knihu si vlastnoručně sváže. Samozřejmě že si každý může pod vedením zkušené knihařky svázat i jakoukoli svou knihu. Pro zájemce a turisty zdaleka  je hned vedle luxusní apartmán, který nabízí Rajmanova dílna, s.r.o.

Rodina dcery knihaře, paní Hančarové, má ještě v plánu uspořádat trvalou expozici kreseb, maleb a zápisů významných hostů, kteří je tu jako poděkování zanechali v Knize návštěv. Na tradici tvůrčích setkání, kdy dílna bývala malým kulturním a osvětovým centrem, chce rodina také navázat.

O dalším podnikatelském záměru a o jeho financování jsme si povídali s předsedou správní rady Nadačního fondu J. R. Ing. Pavlem Hančarem.

"V současné době jsou opraveny dvě z celkem tří sousedních budov, jichž Mistr Rajman užíval. Domek pro učedníky se změnil v ubytování pro turisty s luxusně vybaveným bytem a garáží. Druhá budova je zrekonstruovaná knihařská dílna s malou expozicí krásných knižních vazeb. Třetí, největší budova na svou opravu teprve čeká. Záměrem rodiny je zbudovat v prvním podlaží expozici krásně vázaných knih, kreseb a maleb vážících se k Rajmanově dílně, rodině či obecně k Rožďalovicím a výstavu právě založené sbírky starých pohledů a fotografií městečka. V prvním patře by pak měly vzniknout další ubytovací kapacity pro větší skupiny turistů a v podkroví pak archiv a depozitář nevystavených věcí," předestírá plány do budoucna P. Hančar a pokračuje informacemi o tom,  co je pro jejich uskutečnění nezbytné, tedy o finančních prostředcích: "Rekonstrukce byla dosud financována ze soukromých rodinných zdrojů, na úpravu třetí nemovitosti se pokusíme získat podporu z tzv. evropských fondů. Středočeský kraj nám přispěl na propagaci částkou 50.000 Kč, Nadační fond pak každý rok dostává finanční dary od právnických i fyzických osob. Také se těšíme podpoře současného vedení Rožďalovic a Středočeský kraj nám s Polabským muzeem v Poděbradech, které spravuje, přislíbily spolupráci při plánovaném budování velké expozice v domě, který zatím není opraven."

Do muzea je možno zavítat ve všední dny od 10 do 16 hodin, v turistické sezoně pak od středy do neděle ve stejný čas.

Eva Horníčková

Náš seriál věnující se uvedené problematice postoupil do Ústeckého kraje a minule přiblížil situaci v okrese Litoměřice. Nyní se zaměříme na okresy Louny a Teplice.

Okres Louny

Oblastní muzeum v Lounech spolupráci s obecními kronikáři přerušilo po roce 1989 a přestalo pro ně také pořádat pravidelná setkávání. Poslední seminář muzejníci zorganizovali v roce 1991 a jeho součástí byla i možnost nahlédnout do různých obecního kronik. Hovořilo se zde též o ukončení proplácení zápisů v kronikách lounským muzeem a zúčastnilo se ho kolem 80 % kronikářů. „Spolupráce s kronikáři nám přinášela informace o dění v terénu a pomáhala i při sbírkotvorné činnosti. V současnosti se metodické pomoci nebráníme, bude-li o ni zájem. Bohužel mnoho let k tomu nedošlo,“  sděluje ředitel Oblastního muzea v Lounech PhDr. Bedřich Štauber.

Státní okresní archiv v Lounech (SOkA) poskytuje pomoc obecním kronikářům individuálně na základě jejich žádostí. Kronikář přijede do archivu a jeho pracovníci s ním proberou, co by mělo být v kronice zaznamenáno. „Vedení kroniky je obcím uloženo zákonem a podle mého názoru ji vedou asi tři čtvrtiny z nich. Pokud nám v minulosti některé obce kroniky předaly, potěšilo mne to, ale nikdy jsem je po nich nevyžadoval. Kronika samozřejmě patří obci – ta financuje její vznik, vystavuje ji při srazech rodáků atd. V současnosti vznikají obrovské datové sklady, kde jsou archivovány webové stránky, i ty obecní, a tam se nalezne vše podstatné,“  říká ředitel SOkA v Lounech PhDr. Bohumír Roedel.

Okres Teplice

Oblastní muzeum v Teplicích spolupráci s kronikáři přerušilo po roce 1989 a ani v pozdějších letech ji neobnovilo. Státní okresní archiv v Teplicích (SOkA) v 90. letech minulého století kooperaci s kronikáři nijak výrazně nezměnil. Vždy probíhala a i dnes probíhá víceméně individuálně, a to jak s jednotlivými pisateli obecních zápisů, tak i s představiteli obcí. Semináře pro kronikáře SOkA nepořádá. „Podle archivního zákona je prvořadým posláním archivu provádět skartace a v jejich průběhu získávat archiválie. Kronikáři nám v tomto směru mohou pomoci jen velmi okrajově, a to pokud se dovědí o existenci nějaké písemnosti, která by se archiválií mohla stát. To se však stává jen ojediněle,“  vysvětluje ředitel SOkA v Teplicích PhDr. Karel Vilím a dodává: „Získávání kronik do archivu se nám daří se střídavými úspěchy (a to se týká i kronik školních), protože kronika je majetkem obce či města a fakticky záleží jen na nich, zda nám kroniku do úschovy předají. Donutit příslušnou samosprávnou instituci k dodržení metodického pokynu, který říká, že ukončená kronika patří po určité době do archivu, není v naší moci. Zbývá jen vyjednávání, které pro nás ne vždy skončí úspěšně.“

Pracovníci SOkA v rámci provádění kontroly spisové služby na obecních nebo městských úřadech mají možnost hovořit i s kronikáři a nabídnout jim pomoc. Většina kronikářů také dochází do SOkA coby badatelé, a tak mohou s archiváři hovořit a udržovat určitý kontakt.

Eva Veselá