Články a komentáře

VELKÉ NAD VELIČKOU: Výšivka představovala ve středověku výtvarnou hodnotu a doklad hledání krásy. Zprvu byla výsadou u dvora, v klášterech či měšťanských domech. Dnes se s prací vyšívaček můžeme setkat zejména na krojích a bytových doplňcích. Výšivka od dávných dob dotvářela oděv a dávala mu vždy punc jedinečnosti.

Od 12. století se touto prací zabývaly vyšívačky i vyšívači zvaní krumpléři, kteří byli součástí malířského cechu, ale zálibu ve vyšívání našly ženy různých společenských vrstev. Jako vyšívací materiál sloužilo barevné hedvábí, stříbrné či zlaté nitě, perly i drahé kamení. Záleželo na movitosti objednavatele a poslání zdobeného předmětu. Například počátkem 14. století si královna Eliška sama vyšívala svatební šaty. Výšivky zdobily liturgické oděvy, ale i závěsy, deky na postele, obřadní plachty zvané úvodnice a další předměty. Kromě námětů církevních byly zobrazovány i světské záležitosti – např. výjevy z bitev, zvířecí nebo rostlinné motivy. Výšivka se stala neodmyslitelnou součástí oblečení venkovského lidu.

Pro českou a moravskou výšivku jsou typické zejména tři techniky – výšivka na počítané nitě (geometrická), malovaná (předkreslovaná) a nejmladší, bílá výšivka.

Eva Minksová z Velké nad Veličkou (Jihomoravský kraj), které v minulém roce udělil ministr kultury titul Nositel tradic lidových řemesel v oboru horňácká výšivka, nám o svém umění povyprávěla.  

Rodinná tradice

Vyšívání se v rodině paní Minksové traduje již od její prababičky, po níž do dneška uchovává překrásný vzorník. Maminčin vzorník zase měří téměř jeden metr. Od mládí obdivovala um a práci předků a sama se začala ohánět jehlou už v sedmi letech. Svůj první vzorník si připravila, když jí bylo osm. I když se na začátku padesátých let ještě vyšívání vyučovalo ve škole, s jeho taji ji seznamovala především maminka. Tenkrát všechny ženy na vesnici zdobily krásnými ornamenty oblečení pro děti, a to pro děvčata i chlapce, aby měly na jarní svátky nové věci. „Nás obšívala moje maminka. Už v listopadu přicházely odpoledne tetiny a sousedky, sedly si pod stahovací lampu a začaly vyšívat. Přitom poslouchaly rádio, co je nového. Mně se to strašně zalíbilo, ty večery krásně prožité i to vyšívání,“  vzpomíná na své dětství Eva Minksová. Sama se pak snažila naučit ještě další a nové techniky.

Jedním z jejích prvních zdařilých výrobků byla košile, kterou jako čtrnáctiletá pro svého tatínka nejen sama vyšila, ale i ušila. „Šití košile je tak, že se šije kromě manžety celá ručně, nejen vyšívá. Šije se na vrapíř – navrapjá se rukáv, dá se do manžety a sešije. Navrchu na ramenách se použije stínek (pozn. red.: steh, který spojuje konce tkanin). Stínky jsou různé, jednoduché i moc složité. Já se ten komplikovaný učila teprve nedávno na ubruse půjčeném od sousedky. Vypárala jsem asi půl metru, než jsem došla na to, jak je to šité," potvrzuje nutnost celoživotního vzdělávání nositelka tradic lidových řemesel.

Když je práce koníčkem

Eva Minksová se nejprve vyšívání věnovala vedle svého zaměstnání, později pracovala pro Ústředí lidové umělecké výroby, kde získala titul Mistr umělecké výroby. Nyní šije a vyšívá pro radost a podle nálady. „Udělám toho, jak su šikovná, jak mám klid. Když svítí slunko, tak to jde rychle. Dojde banda, prohodíte pár slov a je za chvíli hotovo. Vyšívám ráda a říkám si, že po mně bude památka,"  svěřuje se. Jejím prvním výrobkem byla košile a košile šije i vyšívá dodnes a nejraději. Avšak součástí mužského kroje jsou také plátěné kalhoty, tzv. třaslavice, které chlapci nosí už od jednoho roku. „Traslavičky vyšívám pro mé kluky a tak, jak rostou, musím vyšívat stále větší a větší. Jsou z bílého plátna, ve spodu je ozdobná hrachovinka, k tomu mají vyšívaný šáteček, moc jim to sluší..."

O omladinu kolem sebe nemá šikovná vyšívačka nikdy nouzi. A navíc ještě šije a vyšívá pro členy folklorních souborů. „Všecky chtějí košilu na fašank, malí i velcí, ale nejvíce ti kolem dvaceti, s těmi je spousta práce. Košile jsou jim za chvíli malé a povídají, že se platno správa. Ale mám radost, když vidím, že se ty kroje stále nosí," pochvaluje si.

V minulosti se na vesnicích pěstovalo konopí, ručně se zpracovávalo na kolovrátku na nitě a ty pak sloužily k vlastnímu tkaní plátna. Pánské košile s jednoduchou výšivkou na „podělaném plátně“, které výborně sálo pot, se nosily téměř denně. Dnes se používá zejména materiál, při jehož výrobě se kombinuje konopí s bavlnou, lněné plátno, ale i panama nebo perlička. Nejtěžší práce je se lněným plátnem, protože je nejsilnější a jehla se těžko vpichuje. Zpracovává se materiál vyráběný strojově i ručně na tkalcovských stavech a plátno se před vyšíváním nikdy nepere. Paní Minksová má nejraději „hedvábnou vébu“, protože je jemná a výborně se hodí na horňácké košile.

Ješterka, na sekáček, na ružu, na makový vršek, formičky

Pod těmito půvabnými názvy se skrývá označení jednotlivých vzorů. Horácká výšivka, která patří na Moravě k nejznámějším, je založena na technice počítané nitě a určující je zde struktura plátna, ale i představivost vyšívačky. „Používám spíše výšivku na počítanou niť a křížovou výšivku. Ke každému materiálu je potřeba určitou sílu vyšívací nitě a k tomu jehlu. Výšivka se provádí většinou bílými nebo žlutými bavlnkami, na krojových součástkách se používají i další barvy, hlavně černá. Ženské kroje doplňuje ještě šatka nebo čepec a jejich výšivky jsou v několika barvách. Ženy kroj nosí podle biblického roku, jiný je na advent, na svátky vánoční nebo velikonoční. Ta výšivka pro ně dříve byla něco jako šperk, byla výrazem jejich estetického cítění,"  vzpomíná nositelka titulu.

Své „výrobní tajemství“ si nenechává pro sebe

S horňáckou výšivkou se již před lety mohli seznámit třeba návštěvníci společné výstavy ve Velké nad Veličkou, na níž ji paní Minksová předvedla ještě jako pracovnice ÚLUVu. Dlouhá léta pak spolupracovala se skanzeny v přírodě, především s Valašským muzeem v Rožnově pod Radhostěm. Zde předváděla vlastní pracovní postup a také svou zručnost a trpělivost. Dokonce se účastnila speciálních seminářů o vyšívání určených dětem. Své výrobky jako košile, dívčí a chlapecké kroje a kroje pro děti od jednoho roku, kordulky, rukávce, prostírky či ubrusy vystavovala na tolika místech, že by jejich výčet zabral spoustu místa. Zatím nejaktuálnější je putovní výstava po francouzských městech. Na rodinnou tradici dnes navazuje její dcera, která se již ledasčemu přiučila, ale zatím si vyšívá – tak jako její maminka – jen tak pro radost.

Nejen vyšíváním je člověk živ...

Paní Minksová se naučila ještě dašlí tradiční dovednosti – výrobě „perníku na výslužku“. Tu dostávaly před svatbou dívky od své kmotry. „Perníková výslužka z lásky byla metr veliká a byly to srdíčka, koníčky, vše malované, u nás z tradice bílé, a na to se lepily ozdůbky z papíru. Celé se to pak skládalo a připevňovalo drátem a nití na takový železný mustr. Byl to krásný zvyk, když kmotra dávala té děvčici takový dárek od srdce. Škoda, že to na dědinách zaniká a že dnes už tuto krásnou tradici jen málokdo zná," posteskne si Eva Minksová.

Eva Veselá

NEUMĚTELY/RPETY/ZBIROH/CHLUM/RADNICE: Pokud se něčemu říká systematická a zdlouhavá práce, pak je to nepochybně činnost pana Jiřího Valenty, který se již deset let zabývá mapováním scény amatérského divadla. Výsledkem jsou čtyři knihy, které vydalo Národní informační a poradanské středisko pro kulturu (NIPOS)  a obsáhlá internetová databáze, zachycující divadelní činnost ve více jak 6 tis. obcí v ČR.

Svá detailní zkoumání v archivech, ústavech, depozitářích a knihovnách střídá s cestami po velkých městech, ale i naprosto zapomenutých koutech naší republiky, v poslední době s cílem objevit, zaevidovat a zachránit divadelní opony.

Upřímně řečeno, pan Valenta na první pohled působí dojmem uchváceného badatele a dobrodruha a nabídka připojit se na jeden den k jeho skupině zněla více než lákavě.

Prvním zastavením výpravy směřované do oblasti Rokycanska se stala obec Neumětely. Na místo, kam věrný Šemík ještě než skonal donesl rytíře Horymíra, jsou místní patřičně hrdí. Proto není s podivem, že se zde člověk s tímto námětem shledá prakticky všude. Neumětely jsou bohužel citelně zasaženy minulým režimem, ale charakteristice „zapomenutý kout“ by se jejich obyvatelé jistojistě bránili.

Kouzlo staré obce  v jeho historickém středu připomíná původně gotický kostel svatých apoštolů Petra a Pavla ze 14. stol., krásná barokní fara s mansardovou střechou, budova školy a památkově chráněná celodřevěná zvonice z 18. století. O mohutných stromech, které dříve zdobily náves se dozvíte jen z fotografií Neumětelské kroniky, na nichž za horkého léta sedí tamější obyvatelé pod jejich korunami. Dnes se na prázdném prostoru návsi otáčejí autobusy. V rámci akce "Z" v osmdesátých letech byl zbourán starý statek a na jeho místě vystavěn kulturní dům.

A právě v tomto kulturním domě visí pěkně vysoko na stěně výřez ze staré opony. Nalezli ji dobrovolní hasiči na půdě při vyklízení hasičské zbrojnice před jejím zbouráním v šedesátých letech. Poškozené části odřízli a zachovali v podstatě dominantní obraz Šemíka s Horymírem při skoku z Vyšehradských hradeb. I přesto, že první zmínky o divadle v Neumětelích se datují do roku 1891, z jeho činnosti zbylo už jen několik fotografií.

Pamětnice a kronikářka Marie Malinská při snaze sestavit co nejvěrnější obraz historie obce zjišťuje nepříjemné skutečnosti. Nalezla např. rodinu v sousedních Hostomicích, z níž vzešel autor několika fotografií divadelních představení i tradičního průvodu Horymírovy jízdy. Při dotazu na fotografie jí však potomci přiznali, že veškerou pozůstalost vyhodili. S tím, že jsou fotografie v rámci pozůstalosti zničeny se však Marie Malinská při sbírání informací ke snímkům i k autorům fotografií setkává mezi dalšími pamětníky častěji. 

Notnější dávkou kontinuity se vyznačuje soubor dochovaných dokumentů ve Rpetech, vísce necelých dvacet kilometrů vzdálené od Neumětel. Zde na Jiřího Valentu a jeho fotografa Ivo Mičkala čekají Václav Kuška, předseda zahrádkářů a kronikář obce v jedné osobě a starosta hasičů Josef Cvárovský. V jednací místnosti kulturního domu je pečlivě připravená Hasičská kronika z roku 1989 a Kniha dramatického kroužku z roku 1921. Především je tu však další opona. Jedná se o dílo malíře pokojů Jana Sedláčka, které se vyznačuje kouzelným naivismem. Ohledně opony je zde vše dobře zdokumentováno, k nahlédnutí jsou dokonce i přesné výdaje na opravu malby.

Přemýšlím, jak tu chvíli očekávání a moment odhalení, Jiří Valenta prožívá. Nejspíš stejně jako já, s pocity rozechvělé zvědavosti.

S podobnými emocemi jsme vstupovali na zámek Zbiroh, další zastavení naší cesty. Atmosféra je zde jiná v tom, že divadelní oponu Alfonse Muchy všichni dobře znají z řady publikací, výstup k ní se přesto uskutečňuje s nádechem dobrodružství. V dnešním Muchově rozlehlém sále visí na zdi a láká, aby k ní člověk přistoupil a důkladně se zadíval.

Kroky pana Valenty poté vedou do Městského muzea Zbiroh za Mgr. Dagmar Viletovou, která o pobytu Alfonse Muchy na Zbirohu napsala diplomovou práci. Ostatně muzeum poskytuje mnoho podnětného. Oponu Mucha namaloval pro divadelní spolek Sokola v roce 1922 a o rok později mu ji věnoval. Ve Zbirohu ale existovala i další divadelní ochotnická uskupení. Jezdil sem J. V. Sládek, působil zde mladý Fráňa Šrámek a František Frýda. Možná, že Mucha využíval herců i pro své velkolepé inscenace, které pak zvěčňoval na svých plátnech. Odpověď na tuto otázku však přinesou až bádání v archivech.

Dalším místem tajícího se dechu byl Chlum nad Berounkou. Vesnice, kde dodnes zůstávají stěžejními dějišti hasičská zbrojnice a obecní úřad. Obě tato ohniska leží na opačných stranách, ale případného bloudění nás spolehlivě ušetří dvě směrové cedule na zastávce autobusu hned při příjezdu do vsi. V hospodě, sloužící současně jako zasedací místnost obecního úřadu, visí od stropu mezi štaflemi natažená opona s námětem Oldřicha a Boženy, který nepatří zrovna mezi časté. K malbě je využitá i plocha druhé strany plátna a zřejmě tak sloužila jako kulisa během představení. Zpracování se odlišuje od typicky naivního výrazu malířů pokojů, kteří se často tohoto úkolu ve prospěch ochotnických souborů zhošťovali. V Chlumu se traduje, že tuto oponu jim v hospodě zanechal kočovný divadelník, když neměl na útratu.

Hodnoty svého unikátu si obyvatelé Chlumu i starosta Jiří Rys dostatečně považují. Kromě získání statutu kulturní památky podnikli proto kvůli oponě potřebná bezpečnostní opatření a v současné době zajišťují restaurátorské práce, na které se jim podařilo získat státní dotace.

Poslední zastávkou na naší cestě byly Radnice. Město s jednou z nejdelších divadelních tradic u nás. Ochotnické divadlo zde bylo založeno již v roce 1850 a první hra uvedena v roce 1853. V archívech městského muzea se ukrývají takové poklady jako plakáty k divadelním představením, a to již z roku 1863 tištěné z dřevěné formy. Čím se Radnice zaslouženě řadí na přední místa sborníků a pojednáních o amatérské scéně, je tradice, která od svého založení trvá bez přerušení dodnes. Obec dlouhodobě pořádá festival Radnický divadelní podzim a od roku 1993 také přehlídku divadla pro děti Radnický dráček.

Kateřina Vedralová

P.S. Databázi českého amaterského divadla najdete zde.  

RYCHNOV NAD KNĚŽNOU: Téměř před rokem jsme v článku Ve stopách Jiřího Šlitra mj. informovali o tom, že v Rychnově nad Kněžnou mají problém s osazením dvou pamětních desek tohoto nadaného kreslíře, hudebního skladatele a klavírního virtuosa, jehož jméno je nejvíc spojeno s divadlem Semafor.

Na úvod následující aktuální anabáze jen malou rekapitulaci. V květnu 2003 byla na rychnovské vile, v níž rodina Šlitrova bydlela, osazena dvoudílná deska – v jedné části s textem a ve druhé s plastikou buřinky a klaviatury od autora Zdeňka Kolářského (pro přehlednost deska číslo 1). Avšak kvůli špatnému stavu fasády byla již v listopadu t.r. sejmuta.

Deska číslo dvě, o které bude také řeč, dopadla ještě hůř. Nepodařilo se ji umístit v Praze, a tak o ni požádalo Město Rychnov nad Kněžnou. Závěr článku z loňského roku vyzněl optimisticky, neboť bylo nasnadě, že v roce 2009, ve kterém by se Jiří Šlitr dožil 85 let a od jeho úmrtí uplyne 40 let, bude vše zdárně vyřešeno. Jenomže se nemá chválit den před večerem, jak praví přísloví.

Informace, které redakce získala od pracovníka rychnovské společnosti Kultura, s.r.o. (zřizovatelem je městský úřad), to jen potvrzují.

Na pamětní desku číslo 1, která byla sejmuta z nevyhovující fasády ani ne po roce, se nakrátko usmálo štěstí. To když se objevila možnost jejího umístění na roh domu ulic Jiřího Šlitra a Hrdinů odboje, protože i zde rodina Šlitrových nějaký čas žila. Ideální stanoviště. Až na to, že vlastníci domu svůj souhlas podmínili zaplacením opravy fasády. Zástupci města nabídli kompromis v podobě částečné opravy v okolí desky s tím, že zbytek si vlastníci zaplatí sami. A než se tohle všechno vyjasnilo, byla deska s již zaktualizovaným textem vztahujícím se právě k tomuto místu připravena k osazení. Ale bohužel to nestihla.

U nás však nikdy není o dobré nápady nouze, a tak se záhy do třetice všeho dobrého zrodila zatím nejprogresivnější varianta. V parku Legií naproti gymnáziu stojí již památník obětem válek, busty J. Šlitra a R. Rokla od ak. sochaře Vladimíra Preclíka, tak proč sem neumístit ještě tuto desku. Vzhledem k jejímu textu je ale tento záměr neproveditelný.

Druhá deska to měla horší, protože podle vyjádření autora sochaře Václava Nováka není určena do exteriéru. Přesto nejprve vše spělo ke zdárnému konci. Nápadu umístit ji do budoucí a veřejnosti zvláštním vchodem přístupné Koncertní síně Jiřího Šlitra ve zdejším gymnáziu nemohl nikdo nic vytknout. Ale nic není zadarmo. Koncertní síň je v nedohlednu, protože chybějí finance. Přesto v gymnáziu ještě chvíli zůstaneme. Uvažovalo se totiž o zdejším prvním podlaží, kde je mj. Šlitrova síň s expozicí jeho karikatur. Jenomže vyvstala otázka, zda to bude bez volného přístupu veřejnosti šťastné řešení. Znovu se tedy probíralo umístění desky do interiéru zrekonstruovaného Pelclova divadla. Dokonce se tam vybralo místo, ale architekt projektu rekonstrukce interiérů nesouhlasil.

Jak to tedy dopadne s deskou, jejíž zhotovení financoval pražský magistrát? V rychnovském kině, kde se konají festivaly Šlitrovo jaro, Rychnovská osmička a Filmový smích, je v levém přísálí docela šťastné místo pro její umístění. A tak 25. dubna v rámci 16. ročníku Šlitrova jara, při setkání přátel a příznivců Semaforu, bude konečně za přítomnosti vzácných hostů slavnostně odhalena.

Deska č. 1 si musí na svůj šťastný den zatím počkat.

Eva Horníčková,

na základě podnětu J. Kráma

Kraj tvoří okresy Brno – město, Brno – venkov, Blansko, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo. Dnes přiblížíme situaci v okresech Blansko a Břeclav.

Okres Blansko

Muzeum Blansko spolupráci s kronikáři přerušilo po roce 1989 a již na ni nenavázalo. Státní okresní archiv v Blansku (SOkA) kooperoval do roku 1989 s blanenským muzeem (z původně okresního zařízení se stala příspěvková organizace města) na pořádání seminářů pro kronikáře obcí a měst. Pracovníci archivu i muzea tak mohli pravidelně kronikáře informovat o nových fondech a o možnostech jejich dalšího využití při zpracování místních dějin.

Ředitelka SOkA Pavla Kapcárová přibližuje spolupráci s kronikáři v současné době: „Semináře pro kronikáře nepřipravujeme, ale pomáháme těm, kteří se na náš archiv obrátí se žádostí o radu při řešení nějakého problému. Tento způsob bychom mohli charakterizovat jako individuální přístup. Naši pracovníci jsou kronikářům nápomocni při vyhledávání podkladů potřebných pro zápis do kroniky, upozorní je na možnost studia daného problému nejen v jiných fondech, ale i v jiných archivech. Případně pomohou navázat badateli – kronikáři kontakt s tím archivem, kde by se hledané historické prameny mohly nalézat,“ sděluje ředitelka SOkA a dodává: „Spolupráce s kronikáři je prospěšná oběma stranám. Kronikáři získají potřebné informace, ale archiv jim navíc zajistí krátkodobé, většinou jednodenní, zapůjčení archiválií včetně jejich odborného dohledu. Bývá to tak u příležitosti výročí obce či místní společenské organizace. Tento na vzájemné důvěře založený a po krůčcích budovaný vztah se projevil hlavně častějším a ochotnějším předáváním archiválií (včetně kronik) k trvalému uložení v našem archivu. Počátkem devadesátých let minulého století svou roli sehrála – byť jen dočasná – digitalizace místních kronik.“

Pracovníci archivu mohou být nápomocni začínajícím kronikářům poskytnutím všeobecných metodických pokynů, a to formou odkazu na odbornou literaturu, ale i osobními konzultacemi. Mohou je také upozornit na podklady potřebné k sepsání retrospektivního záznamu a v neposlední řadě odpovídají na dotazy, které mají vztah k pomocným vědám historickým nebo k historii samotné. Kronikářům je k dispozici i příruční knihovna SOkA.

Bývalý politický okres Blansko měl 133 obecních a městských úřadů. Podchyceno bylo 111 svazků kronik, přičemž některé obce vedly i více svazků, to pro místní části.

Okres Břeclav

Sídlem muzea a archivu s okresní působností je nedaleký Mikulov. „Regionální muzeum v Mikulově počátkem devadesátých let minulého století vyhovělo žádosti Státního okresního archivu v Břeclavi, se sídlem v Mikulově, a kronikářskou agendu mu předalo. Důvodem bylo ukládání kronik ve fondech archivu a spojení s obecními úřady na straně archivu. Naše muzeum se sice kontaktu s kronikáři oficiálně vzdalo, ale neztratilo zcela tzv. spojení s terénem. Jednak tu existuje spolupráce s archivem při setkáních s kronikáři, dále spolupráce se Spolkem přátel archeologie při našem muzeu, přičemž mnozí z jeho členů působí i jako kronikáři. To vše umožňuje záchranu archeologických památek, tedy rozšíření sbírkového fondu muzea.

Podstatný je také kontakt s mnoha pamětníky, který je důležitý pro všechny obory, kterým se jako muzeum věnujeme,“  říká Mgr. Petr Kubín, ředitel Regionálního muzea v Mikulově.

Státní okresní archiv v Mikulově (SOkA) se věnuje kronikářské problematice dlouhodobě a pro kronikáře připravuje pravidelná školení. Zatím poslední setkání proběhlo na podzim 2006 za účasti 43 kronikářů a muzejních pracovníků. Seminář se týkal zejména legislativy, možností elektronického vedení kronik a dlouhodobého uchovávání dat. Další seminář je připravován ve spolupráci s regionálním muzeem v Mikulově na podzim letošního roku.

„Pro archiv je spolupráce s kronikáři výhodná hlavně z hlediska evidence a uchovávání kronik. Často nás navštěvují za účelem studia starších kronik. Jde o kroniky obecní, školní i farní, které také můžeme na požádání příslušnému obecnímu či městskému úřadu zapůjčit. A co se týká začínajících kronikářů, pokud si nevědí rady, poskytneme jim metodickou pomoc.

V okrese Břeclav je v současné době 69 obcí a měst, z nichž alespoň polovina kroniku vede. Evidence není bohužel přesnější, protože některé obce s námi nespolupracují,“ dodává na závěr ředitel SOkA Mgr. Miroslav Svoboda, PhD.

Eva Veselá

PRAHA: V samém srdci Prahy, v těsné blízkosti Staroměstského náměstí, dokládá vývoj našeho hlavního města již po 900 let kostel sv. Michaela Archanděla, který patří k nejvýznamnějším sakrálním památkám Evropy spojující ranou českou historii s kořeny evropské civilizace 12. století. Po anulované aukci v roce 1993 pronajala   Národní knihovna ČR kostel netransparentním způsobem rakouskému podnikateli Jerry Nowikovskému. Tím začíná soudobá archeologická, architektonická a pietní devastace této památky.

Část ostatků z rozvrácených hrobů skončila na skládce a zakázanými ocelobetonovými patry zmrzačený chrám byl pak dlouhodobě hanoben antikulturním zneužíváním v rozporu s původním posláním kostela, s podmínkami nájemní smlouvy i s dobrými mravy, jak je definuje Nejvyšší soud ČR a Kanonické právo.

Přes protesty veřejnosti a mnoha kulturních institucí, jednal nájemce o prodloužení smlouvy na 60 let a o koupi kostela. Kupní smlouvu podepsal ministr kultury Pavel Dostál 18. července 2005, šest dní před svou smrtí. Nájemce se tehdy hájil tzv. odsvěcením kostela, jež však není podle odborného posudku Liturgického institutu možné, a také argumentoval  stamiliónovými investicemi, které měly údajně hroutící se památku zachránit.

Tyto argumenty kategoricky odmítly odborné autority NPÚ i ČSAV a ostře se proti nim vymezila instituce Evropské centrum starého sakrálního umění (ECSSU), založená již v roce 2000 s cílem „důstojné a důsledné rehabilitace chrámu“.

Na neutěšený stav chrámu reagovala také studentská iniciativa, která  uspořádala 30. května 2006 první demonstraci.

„Vzhledem k jedinečnosti této nedílné součásti národního a světového dědictví považujeme její prodej za absurdní a zcela nepřijatelný, neboť zásadně poškozuje národní a státní zájmy ČR. Podstatně zvyšuje riziko dalšího komerčního zneužívání kostela a současně výrazně omezuje možnost nápravy škod", říká ředitel ECSSU Jiří Pavel Pešek a dodává: „toto bezprostřední ohrožení národní i evropské kulturní identity je klíčovým důvodem akutní naléhavosti anulování prodeje a záchrany kostela."

Podle dostupných informací požádal nový majitel ředitele pražské sekce NPÚ Michaela Zachaře o schválení projektu architekta Manfreda Wehdorna přestavět kostel na luxusní čtyřpodlažní nákupní centrum. ECSSU zaštítěná podporou významných českých i zahraničních autorit usiluje o odvrácení této další hrozby.

Na téma osudu sakrálních památek se zvláštním akcentem na výjimečný význam chrámu sv. Michaela Archanděla v celoevropském kontextu pořádá ECSSU dne 4. března ve 14.00 přednášku na VŠE v Praze.

 

Kateřina Vedralová

PRAHA: Pražské Kulturní centrum Zahrada je vzdálené pět minut od metra Chodov a sem se dostanete z centra za chvíli. Přesto člověk váhá, zda se vydat za kulturou na sídliště. Tohle se rozhodlo změnit pár mladých lidí, kteří dnes Zahradu vedou. Jedním z iniciátorů projektu je Jiří Sulženko, se kterým jsem si povídala o nové koncepci.

Znám Vás ještě z doby, kdy jste pracoval v Divadle Archa. Jak Vás napadlo odejít dobrovolně mimo centrum?

Rozhodli jsme se podat projekt do konkurzu víc než před rokem a půl a využít našich dosavadních zkušeností. Kolega David Kašpar byl na stáži v Barceloně, já jsem psal diplomku o síti kulturních center v industriálních budovách, která se jmenuje TransEuropeHalles. U nás má zatím název kulturní centrum velice negativní konotace, každý si pod tím představí nudný šedivý pionýrský dům, kde se opravdu neděje nic pozoruhodného. My jsme měli inspiraci z Evropy, kde jsou naopak kulturní centra velice živá, multidisciplinární – je tam divadlo, koncerty, rádio, nahrávací studio, škola, školka, knihovna a dějí se tam nejzajímavější aktivity ve městě. Řekli jsme si, že to je příležitost vyzkoušet tenhle koncept v Čechách, protože jsme nevěděli o ničem podobném. Dali jsme dohromady lidi, které jsme znali, a rozhodli se tenhle princip multidisciplinarity a multikulturality uplatnit tady na Jižním Městě. Dům, který KC Zahrada obývá, je vynikající rekonstrukce bývalé sídlištní školky (od architekta Petra Bendy – pozn.). Je to tady natolik velké, že se tu dá provozovat spousta aktivit. Kromě toho, že je tu velký sál, kde se dělají večerní programy, tu probíhá řada kurzů a workshopů. Dříve se většina prostor pronajímala, ale my jsme se rozhodli, že to změníme a že většinu těchto aktivit budeme mít pod svým vedením.

Vaše nabídka kurzů a workshopů je skutečně neobvyklá...

Jsou to tzv. street-artové disciplíny, workshop beatboxu, graffiti, street dance, cirkusová školka Cirqueon pro předškolní děti, kde se učí například žonglovat. Studio VerTeDance pro nás dělá kurzy kreativního pohybu. Zkrátka snažíme se, aby kurzy byly tvůrčí, interaktivní, pro děti a mladé lidi opravdu zajímavé. Ale samozřejmě, že jsme tu zachovali i tradiční výtvarku. Pro vás je ovšem důležité nejen to, co se děje vevnitř, ale získáváte pozornost akcemi, které se odehrávají venku. To je součást našeho konceptu, kterou pokládáme za velmi důležitou. Dostat lidi dovnitř do Zahrady znamená překonávat množství bariér. Existují na to výzkumy, že je spousta psychických, osobnostních i společenských bariér, které brání v účasti na kultuře. Přišlo nám, že bude zábavnější a taky jednodušší pro všechny, když uděláme program venku, abychom se pokusili všechny ty bariéry odstranit.

Jaké jsou to konkrétní akce?

Vloni v dubnu, květnu a červnu proběhly první ročníky festivalů, které se primárně zaměřily na kontakt s diváky venku. První festival Země-město je zaměřený na ekologii a environmentální tematiku, v květnu jsme pod názvem Street For Art uspořádali festival umění ve veřejném prostoru s průvodem pětimetrových loutek Jižním Městem, měli jsme graffiti přehlídku, koncerty. Po Jižním Městě jsme navíc vystavili artefakty od street-artových umělců, kostky velké 3 x 3 m, které umělci během festivalu pokreslili. Oslovili jsme místní komunitu skejťáků a také jsme dělali venku žonglérské dílny. To mělo velký úspěch a podařilo se nám tak získat pro Zahradu spoustu diváků. Nejde tady ale jen o street-artové umění, ale v obecné rovině o umění ve veřejném prostoru.

Letos festival budeme pořádat znovu, tentokrát s hosty z Francie, kteří budou mít dílnu a také představení. V Centrálním parku bude umístěn architektonický artefakt, velká průhledná plastová bublina Kitchen Monument, do které je zvenku vidět a pořádají se tu tančírny, sousedské večeře apod. A v červnu jsme pak uspořádali komornější festival Hudba mezi bloky. Oslovili jsme sousedy, aby si přišli zahrát. Ti se nechytli, ale my jsme přivedli muzikanty, vytipovali místa. Na šesti různých místech Jižního Města se uskutečnilo na 40 koncertů. A stejnou akci plánujeme i letos, snad už se sousedi zapojí!

Na jakém principu funguje KC Zahrada?

Zahrada byla před naším příchodem příspěvková organizace městské části a byla plně dotovaná. Teď jsme obecně prospěšná společnost, která má sice velkou část prostředků od městské části, ale zaměřili jsme se na vícezdrojové financování. Takže máme granty z magistrátu, z ministerstva kultury a také od sponzorů a mecenášů, které zaujme nějaký projekt. Financování je vůbec zaměřeno na konkrétní projekty, což je podle mého zdravé. Navíc samozřejmě hledáme partnery v Evropě, teď čerpáme grant Evropské komise na jeden projekt.

Domnívám se, že svou koncepcí máte šanci získat „evropské peníze.“

Je docela překvapivé, že v Čechách není zas tolik organizací, které by šly do evropských projektů. My toho ale využíváme, a i když nejsme v centru, máme zahraniční partnery. Teď se staneme členy sítě, která sdružuje kulturní centra v Evropě, budeme prvními členy z Česka. Kromě toho se zaměřujeme i na nový cirkus, programový ředitel Zahrady David Kašpar je zároveň zakladatelem asociace nového cirkusu Cirqueon, máme propojení s festivalem Letní Letná a spolupracujeme s mezinárodní organizací Circostrada.

Jakým způsobem vzniká dramaturgie? Spolupracujete s profesionály či amatéry?

Neřešíme rozdíl mezi profesionály a amatéry, řešíme program jako takový. Samozřejmě primárně jsme zaměřeni na místní publikum, takže se snažíme udělat takový program, aby fungoval pro ně. Zkoušíme, co programově funguje, věnujeme se muzice, divadlu a venkovním akcím. A při hledání kvality mezi ozkoušené umělce zveme i méně známé, abychom publiku představili, co se na scéně děje nového.

Přišla jsem se podívat na bratislavský soubor režiséra Jána Šimka, který vytvořil představení Petržalské příběhy, věnované problematice největšího sídliště na Slovensku...

Problematika sídliště nás zajímá, protože Jižní Město je zase největší sídliště v Praze. Jako další uvedeme německou hru Separatisté, kterou přiveze Činoherní studio Ústí nad Labem, a ta zase ukáže sídliště z jiné stránky. Stavíme celou sezonu tak, že přivezeme věci na jeden večer a ty už se neopakují, protože víme, jaký je tu divácký potenciál. Jsme raději, když je na jediné představení vyprodáno, než aby bylo na víc poloprázdno. Zatím se nám to daří.

Máte přehled, jací diváci sem chodí?

Máme. Záleží na akci. Pokud jde o divadlo, jsou to z 90 % místní diváci. Co se týče koncertů, záleží na tom, jaký je. Když uděláme koncert kapely Dva, je místních diváků dvacet a dalších sto padesát přijede z města, protože je to hodně nová záležitost. Když je tu koncert kapely kamarádů z Jižního Města, tak jsou tady pochopitelně místní.

Jak vás poslouchám, je to opravdu ucelený koncept jakési „výchovy“ místních.

My se snažíme to, co se tu děje, ovlivňovat právě tím, že jsme omezili pronajímání a většina aktivit probíhá v naší dramaturgii a pod naším vedením. Naše programace a propojení akcí venku, večerních programů a kurzů se prolíná. Je tu nabídka pro děti, puberťáky i dospělé. Nedávno jsme měli velkou přehlídku kurzů a dílen pro veřejnost, kde si každý mohl vyzkoušet, co by chtěl dělat. Je to motivační záležitost – například děti, které před rokem ještě neuměly nic a účastní se kurzů beat boxu, už teď hrají na koncertech s Cossigou. Kromě toho je k dispozici školka, zkušebna pro kapely, vysílá odtud místní televize, je tu nahrávací studio a keramická dílna. A zároveň je tu k dispozici internet, takže sem i kvůli němu chodí spousta lidí. Jde nám zkrátka o to, aby to bylo živé místo, stejně jako je to v nádherných centrech ve Finsku, v Belgii, v Rakousku nebo Británii. Zároveň v květnu v rámci festivalu Street For Art proběhne malá konference, která se bude věnovat tématu rozvoje lokality prostřednictvím kultury a umění. Přijedou hosté ze zahraničí, mladí organizátoři z Rumunska, Bulharska, Francie. Zahrada je ideální příklad toho, jak se lokalita může rozvíjet prostřednictvím kultury. Protože to v důsledku děláme levně, udržitelně a je to zároveň zábavné. V Londýně nebo v Berlíně je jedno, jestli se zajímavá akce děje v centru nebo mimo ně. U nás je to zatím tak, že veškerá „vnímaná“ kultura se odehrává v Praze 1 a 2, a pokud je to někde dál, jako by to neexistovalo My se snažíme dokázat, že u nás ty periferie mohou fungovat úplně stejně – ta vzdálenost od centra je relativní, když nastoupíte do metra na Václaváku, jste u nás za 15 minut.

Jana Soprová

PRAHA:  Hlavní město je zřizovatelem příspěvkové organizace Městská knihovna v Praze (MKP). Má působnost na celém území našeho hlavního města, centrem služeb je Ústřední knihovna na Mariánském náměstí v Praze 1. Knihovní fond k 31. 12. 2007 tvořilo 2 272 328 položek, nejvíce zastoupena je beletrie, následují naučná literatura, hudebniny, zvukové materiály, mapy, grafické listy a reprodukce, elektronické dokumenty.

Počet registrovaných čtenářů dosáhl v loňském roce čísla 194 507, což představuje 16,1 % z celkového počtu obyvatel Prahy.

Toto je jen letmý pohled do Výroční zprávy za rok 2007. Musím se přiznat, že pod mýma rukama prošla řada výročních zpráv kulturních institucí. Ta z Městské knihovny v Praze je však naprosto výjimečná. Dokáže zcela netypickým humorným způsobem přiblížit řadu konkrétních údajů vypovídajících o její činnosti a to vše ještě doplněné dnes tolik oblíbeným komiksem. Tiskovina tak splňuje povinnost organizace vydávat každoročně výroční zprávu a zároveň je i výborným propagačním materiálem.

Pohled do historie

První veřejná knihovna v Praze zahájila svoji činnost v červenci 1891 a navázala na činnost spolkových knihoven působících ve druhé polovině 19. století. Vyhláškou ji zřídila městská rada a byla určena všem Pražanům. Knihovní fond čítal zpočátku 3370 knih, které využívali čtenáři zprvu v půjčovně a v čítárně. Knihovna se během let několikrát stěhovala, její současné sídlo ústředí bylo postaveno díky Pražské městské pojišťovně v letech 1925 – 1928 na Mariánském náměstí. Šlo o první novostavbu knihovny v Československu a potřebám knihovnictví vyhovovala až do poloviny sedmdesátých let 20. století. K dispozici byly půjčovny, studovny, čítárny denního tisku, půjčovny a čítárny pro děti, své místo zde našlo i hudební oddělení a postupně také slepecká knihovna, odborná knihovna městské správy a Sukova knihovna spisů pro mládež.  V roce 1942 vzniklo divadelní a filmové oddělení.

Doba nacistické okupace se nesla ve znamení stagnace, po únoru 1948 pak nastala ideologizace veškeré činnosti knihovny. Ve druhé polovině 50. let začíná docházet k obnově odborné úrovně knihovny, v šedesátých letech bylo otevřeno 12 nových poboček. Období tzv. normalizace s sebou přineslo zmrazení mezinárodní spolupráce, ustrnutí činnosti a trvalo řadu let, než se situace zlepšila. Během osmdesátých let došlo k modernizaci poboček, otevření nových knihoven a k racionalizaci jejich sítě. V roce 1982 pronikly do knihoven počítače, které se začaly využívat k centrální evidenci knihovního fondu a ke katalogizaci. Poslední desetiletí minulého století se uskutečnila optimalizace sítě poboček a umístění do vhodných prostorů. V letech 1996 až 1997 proběhla rekonstrukce budovy na Mariánském náměstí, spojená s novým pojetím služeb a úplnou automatizací knihovnických agend. Pro čtenáře se knihovna otevřela na jaře 1998. V následujícím roce byla zahájena automatizace jednotlivých poboček.

Knihovna a její pobočky

Městská knihovna v Praze plní také funkci krajské knihovny pro území hlavního města ČR. Kromě Ústřední knihovny (ÚK) tvoří síť 43 poboček, včetně tří bibliobusů – knihoven na kolech. Pobočky jsou řízeny centrálně, nemají právní subjektivitu, knihovní fond pro ně nakupuje a zpracovává Oddělení knihovních fondů, které sídlí v Ústřední knihovně na Mariánském náměstí. O to více se pak mohou věnovat samotné práci se čtenáři. Platy pracovníků poboček jsou hrazeny z rozpočtu Městské knihovny v Praze, stejně tak nájmy potřebných prostor – pouze v ojedinělých případech přispívají na úhradu pronájmů příslušné městské části. Týká se to např. pobočky na Pohořelci nebo na Smíchově – Ostrovského a jde o vstřícný krok místního zastupitelstva ke svým občanům.

V roce 2008 prošla MKP auditem. Není tajemstvím, že audit navrhl uzavřít 15 poboček, které navštěvuje kolem 20 tisíc čtenářů. Rada a starostové městských částí však takové masivní uzavírání nepodpořili, a proto byl rozpočet MKP dorovnán do částky, která umožní jejich provozování i letos. To však neznamená, že se knihovní síť v budoucnu nebude měnit. První změna se plánuje v pobočce Dejvice, která se z nevyhovujících prostor v září 2009 přestěhuje do nové Národní technické knihovny. Podobné řešení situace se již mnoho let hledá pro pobočku Pankrác, která funguje v prostoru nevyhovujícím požadavkům na moderní knihovnu 21. století.

Místní knihovny

Najdeme je zejména v okrajových městských částech naší metropole. Je jich 39, včetně hospicové knihovny Cesty domů, kterou provozuje v Holešovicích stejnojmenné občanské sdružení. Jsou ve zcela odlišném postavení, co se týče financování. Příslušná městská část hradí nájem, energie i plat pracovníků (provozní i mzdové náklady na provoz knihovny). Místní veřejné knihovny (MVK) samy provádí akvizici i zpracování knihovního fondu. Na nákup knih jim přispívá také pražský magistrát, který rozděluje finanční prostředky na akvizici na základě statistických údajů o počtu čtenářů. MKP měla v roce 2008 vyčleněno ve svém rozpočtu na plnění regionální funkce, dané knihovním zákonem, částku 2 886 tisíc Kč. Výměnné soubory vytváří knihovna od roku 2003, na jejich nákup jde ročně kolem 150 tisíc Kč, využívá je více než dvacet MVK. Jde o službu, která se těší velkému zájmu, stejně jako konzultace a nákup technického vybavení. Zatím co MKP využívá speciálně vyvinutý systém Koniáš, místním knihovnám slouží systém Clavius.

Eva Veselá

HROZNOVÁ LHOTA: Slaměná střecha z došků, k jejichž výrobě se používal všeobecně dostupný materiál – žito, patří k nejstarším střešním krytinám u nás. V současné době se s došky setkáme převážně jen ve skanzenech. Zatímco dříve si je uměli vyrobit téměř všichni majitelé chalup, dnes tuto techniku zvládá jen pár řemeslníků. František Pavlica z Hroznové Lhoty patří k těm nejlepším.

Jeho práci dokonce ocenil v minulém roce ministr kultury, a to udělením titulu Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroba a hotovení doškové krytiny.

V Evropě existují tři technologie vázání došků. První se užívá v Anglii, druhá na Slovensku, Ukrajině, Maďarsku a třetí v Česku. Dříve, pokud chtěl hospodář vyměnit celou střechu, vyráběl si došky postupně po několik sklizní a skladoval je např. na půdě. Když bylo po čase nutné provést částečné opravy, měl vždy po ruce několik došků v zásobě.

V minulosti se došková krytina vyskytovala na téměř celém území státu, ale její ústup zapříčinilo mimo jiné i vydání stavebního řádu pro venkov v roce 1833. Ten pro velkou hořlavost zakázal její používání na nových stavbách. Často se totiž stávalo, že během požáru shořely téměř všechny domy ve vesnici. Proto se začaly používat šindele vyráběné ze dřeva, které byly vůči ohni odolnější. Přesto bylo možné objekty kryté došky najít ještě na počátku minulého století, a to zejména na jižní Moravě a v Polabí.

Na počátku je žito

František Pavlica se vrátil z vojny domů těsně po revoluci a zakrátko se pustil na základě živnostenského listu do výroby slaměných věnců pro zahradníky a aranžéry. „Začínal jsem úplně od začátku. Nejprve jsem se musel naučit zpracovávat žitnou slámu a také si domluvit její přísun. Dnes mně Rolnická společnost v Moravském Písku umožňuje, abych si zhruba z pěti set hektarů oseté plochy vybral to nejkvalitnější žito z cca 2 hektarů. To musím posekat starým samovazem, pak následuje mlácení v mlátičce staré přes sedmdesát let. K výrobě došků je totiž potřeba dlouhých, pevných a neporušených stébel. Pak přichází na řadu vlastní výroba, která již není tak složitá. Používá se při ní forma, jejíž pomocí se vyrábí dva druhy došků – hlaváky, používané na plochy střechy, a čičáky sloužící na nároží a hřeben. Došky se kladou na latě vzdálené od sebe 40 cm, přičemž se začíná u dolního střešního okraje. Na kvalitě vázání jednotlivých došků závisí trvanlivost celé střechy," vypráví o své práci F. Pavlica, jenž základy a taje řemesla odkoukal od dědečka a pana Jegly z Lipova, kteří vyráběli doškové střechy pro stavby ve skanzenech.

Příprava materiálu je náročnější než vlastní montáž

Výroba došků na střechu o ploše kolem 150 m² trvá od posečení žita asi 1 měsíc, vlastní montáž pak proběhne během týdne. Dříve byla životnost nově pokryté střechy až padesát let, a to v závislosti na jakosti použité slámy. Nyní bohužel kvůli kyselým dešťům vydrží jen dvacet až dvacet pět let a i během této doby se musí střecha udržovat. Pokud se rozhodnou v došcích sídlit ptáci, zejména vrabci, je nutné jim v tom co nejdříve zabránit.

Za 1 m² střechy zaplatí zájemce 1200 až 1500 Kč a to na základě její tloušťky. Platí totiž pravidlo, že čím je sklon střechy pozvolnější, tím musí být došek silnější. Takto pokrytá střecha má výborné izolační vlastnosti, zabraňuje rychlému střídání teplot a na půdě zajišťuje v létě chlad a v zimě teplo.

Nejen řemeslník, ale i výtvarník

Pod rukama Františka Pavlici změnily doškový kabát střechy památkových objektů ve strážnickém skanzenu, v Ruprechtově na Blanensku, v Senetářově, Lopeníku, Vlčnově, Rymicích atd. On však má vřelý vztah nejen k tradiční lidové kultuře, ale aktivně se věnuje též výtvarnému umění. Maluje od svých 13 let, a to ponejvíce olejomalby s nejrůznější tematikou jako jsou krajiny, zátiší a také portréty. Zajímá se o grafické techniky, v posledních letech především o litografii, ať už černobílou či barevnou. Nejnověji vytvořil cyklus barevných litografických listů zachycujících v naivním stylu folklorní události v regionu Moravského Slovácka. Z tohoto cyklu byl na rok 2008 vydán kalendář s názvem Rok na Slovácku, který sklidil velký úspěch.

Slaměné věnce pro aranžéry a zahradníky však nikdy vytvářet nepřestal, protože zbytky po výrobě došků se k tomu výborně hodí.

Eva Veselá

LIDEČKO: V rámci Programu obnovy venkova proběhl již 14. ročník celostátní soutěže Vesnice roku 2008, jejímž vítězem se stala valašská dědina Lidečko ve Zlínském kraji. Bude proto reprezentovat naši republiku v soutěži Evropské pracovní společnosti pro rozvoj venkova a obnovu vesnice.

Pohled do historie

Lidečko se rozkládá v údolí říčky Senice a archeologické nálezy dokládají osídlení již v době bronzové. První písemná zmínka o obci se datuje rokem 1424, kdy císař Zikmund předal do zástavy Miroslavovi z Cimburka ves Lidečko. Ústředním motivem nejstaršího otisku obecní pečeti z roku 1749 je radlice, která vypovídá o zemědělském charakteru obce.

V únoru 1999 byl Lidečku udělen znak a prapor, jejichž autorem je zdejší občan a obecní kronikář Karel Dorňák.

Nejstarší historickou památkou je kostel svaté Kateřiny Alexandrijské, který byl na místě zničeného původního svatostánku z počátku 16. století vystavěn v druhé polovině 17. století. Z původního objektu se zachovaly pouze tři zvony. Období baroka dokládá socha svatého Jana Nepomuckého a kamenný kříž. Budova zdejšího fojtství z 18. století byla v sedmdesátých letech minulého století rozebrána a přemístěna do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

O významu Lidečka vypovídá i první písemná zmínka o zdejší škole, datovaná rokem 1651. Nová školní budova byla postavena v roce 1837, další pak v devadesátých letech 19. století.

Zlatá stuha pro Lidečko

„Toto ocenění získává obec, která nejlépe a vyváženě obstojí ve všech posuzovaných oblastech. Komise sleduje prezentaci společenského života, aktivity občanů, celkový obraz vesnice, občanskou vybavenost a infrastrukturu, spolupráci s podnikateli, veřejná prostranství, péči o zeleň a krajinu a v neposlední řadě též koncepční obecní dokumenty," tolik z tiskoviny Vesnice roku Zlínského kraje 2008.

Lidečko se na vstup do soutěže připravovalo dlouhá léta a hned první přihláška přinesla zisk nejvyšší příčky na krajské i celostátní úrovni. „Toto ocenění, které získala naše obec, je oceněním každého z nás. Není to dílem jedince nebo skupiny lidí. Každý občan více či méně k tomuto úspěchu přispěl. Velmi si vážím toho, že v době, kdy se všechno točí kolem peněz a vlastního pohodlí, se v naší obci najdou občané, kteří se bezplatně a na úkor svého volného času věnují dětem a mládeži, pomáhají při zachování a udržování vztahu k přírodě a duchovním hodnotám, k tradicím a zvykům. No zkrátka dělají nezištně něco navíc pro nás všechny. Za to jim patří veliký dík."  Tato slova zazněla z úst starosty Lidečka Ing. Vojtěcha Ryzy při předání ceny „Vesnice roku 2008“.

Spolky – důležitá součást života obce

V Lidečku působí 16 organizací a spolků, které se výraznou měrou podílejí na zdejším kulturním dění. Folklorní soubor Valášek navštěvuje zhruba padesátka dětí ve věku od 4 do 15 let rozdělených do dvou kategorií. Folklorní soubor dospělých se zatím schází nepravidelně a připravuje různé akce jako jsou například „dožínky“, ale zvažuje pravidelné vystupování. V souboru by zájemci mohli pokračovat po skončení činnosti ve Valášku.

Dvanáctiletá Aneta Juříčková, která v Lidečku zpívá v dětském kostelním sboru, ale vystupuje také jako sólistka při různých příležitostech, se vloni stala vítězkou celostátní soutěže a získala titul „Zlatý Zpěváček 2008“.

Řada takovýchto akcí ve folklorním stylu si pochopitelně vyžádala pořízení příslušných krojů, při jejichž šití se vycházelo z poznatků získaných ve vsetínském muzeu. Podobný kroj má více zdejších vesnic, avšak liší se drobnými detaily. První várka krojů je majetkem SK, druhá byla pořízena s pomocí dotace a patří obci Lidečko. Všechny kroje byly vyšívány a šity přímo v obci a 90 % potřebných financí šlo z vlastních obecních zdrojů.

Historie dechové hudby Lidečanka s dlouholetou tradici začíná rokem 1921. Kapela má kolem patnácti členů a jejím největším úspěchem je první místo na moravském Polka festu před deseti lety.

Tradicí, sahající až do roku 1911, se může pochlubit amatérské divadlo. Tehdy byla představena hra s náboženskou tematikou. Současní divadelní ochotníci hrají ve třech souborech, které jsou zastřešeny názvem TAM-TAM. První soubor, který tvoří děti a mladí do šestnácti let, se zaměřuje zejména na pohádky, další sdružuje střední generaci a pozadu nezůstávají ani ochotníci senioři, kteří si dokonce troufli i na náročný tanec kankán.

Většina kulturních akcí je realizována z vlastních zdrojů, výjimkou jsou jeden až dva koncerty pořádané ve zdejším kostele. Kromě kulturního domu, přírodního amfiteátru u Čertových skal je tu ještě areál Račné – lovecká chata v přírodě. Bývá místem konání pro Den dětí, na němž vystupují folk a country skupiny atd.

Všechny spolky mohou zdarma využívat prostory kulturního domu ke zkouškám a schůzkám.

Společenské centrum

Činnost všech zájmových spolků a organizací zastřešuje Společenský klub (SK), jehož počátky spadají do roku 1992. Oficiálně byl založen v říjnu 1999, má podobu občanského sdružení a úzce spolupracuje s tříčlennou kulturní komisí. Právě SK v obci koordinuje všechny kulturní a sportovní akce. Ty nejdůležitější jsou uvedeny v kulturním kalendáři, na jehož tvorbě se podílejí všechny zdejší subjekty. Rozpočet SK se skládá z finančních příspěvků určených jednotlivým spolkům – v letošním roce dostaly tyto organizace od obce na činnost částku 264 tisíc Kč.

Mezi největší akce patří Mezinárodní festival dechové hudby, který v roce 2008 vstoupil do 19. ročníku, a sešlo se na něm sedm dechových hudeb. Partnery projektu byl Zlínský kraj – přispěl formou grantu částkou 15 tisíc Kč, Hudební nadace OSA a Motorest „Čertovy skály“. Během let se na festivalu, který se konal v amfiteátru u Čertových skal, představily kromě našich i dechové hudby ze Slovensku, Holandska či Chorvatska.

Každým třetím rokem se v Lidečku konají dožínky. Ty zatím poslední proběhly v srpnu 2008.

Nový kulturní dům

Objekt zdejšího kulturního domu je v okrese Vsetín nejstarší. Sál má kapacitu 200 osob, dnešním požadavkům však již nevyhovuje, a proto obec připravuje výstavbu nové budovy. Vypracovaný projekt má název „Nízkoenergetický kulturněspolečenský komplex pro všechny generace – Společenské centrum“. Celková realizace by stála 65 milionů Kč. Pro letošní rok je zajištěna dotace z ROPu ve výši 28,2 milionu Kč, obec se zavázala, že práce za 6 milionů provede brigádně. I tak musel být projekt upraven tak, že se sice postaví celá budova, ale dokončí se pouze přízemí se sálem a potřebným zázemím. Právě sem se přesune konání všech kulturních akcí – divadelních představení, koncertů, oslav plesů atd.

Eva Veselá