Články a komentáře

LETOHRAD:  Na oponě z 19. století, kterou vám dnes představujeme,  je znázorněno panorama Kyšperku (od roku 1950 Letohrad). Má rozměry 477 x 263 cm  a jejím autorem je malíř Jan Umlauf. Některé detaily neodpovídají přesně skutečnosti, například je na ní vyobrazena také Hotmarova kaplička, ale na místě, kde nestojí. Je tomu tak proto, že malíř chtěl na jeden obraz vtěsnat všechny místní památky.

Dříve sloužila jako divadelní opona zde v Kyšperku, dnes je umístěna v  Městském muzeu v Letohradě.

Jan Umlauf (narozen 21. 5. 1825 Mlýnice u Štítů, zemřel  9. 1. 1916 v Kyšperku) portrétoval mnoho předních měšťanů v Kyšperku, Ústí nad Orlicí a jiných, nejvíce se věnoval církevnímu umění, jeho obrazy zdobí více než 100 kostelů v okolí Kyšperka, na Ústecku a Lanškrounsku, na Moravě i ve vzdálenějších krajích Čech, např. 66 obrazů na Svaté hoře u Příbrami.

Foto Ivo Mičkal pro Databázi českého amatérského divadla

Pozn.: kliknutím na fotografii se zvětší!

Zdrojem je nám zatím interní verze kolekce opon. Databázi českého amatérského divadla najdete na http://www.amaterskedivadlo.cz.

Možná, že podobný místní poklad leží kdesi ve skladišti i ve vaší obci.

Zachraňte ho, nebo dejte vědět na adresu divadlo.baze@nipos-mk.cz. 

NETOLICE: Na vrchu sv. Jána, který je součástí netolické městské památkové zóny, vzniká od roku 2004 archeopark přibližující období vzniku českého státu v 10. až 13. století. Na území Jihočeského kraje jde vlastně o první rekonstruovanou archeologickou památku.

Pohled do historie

Bývalý starý hrad Netolice patřil spolu se starou Práchní a Chýnovem ke správním střediskům jižních Čech. Byl postaven na důležité obchodní stezce vedoucí z rakouského Lince do Prahy a zmínku o něm najdeme už v Kosmově kronice z roku 981. Hrad stával na skalním ostrohu obtékaném řekou Rapačov a s podhradím byl ve své době významným knížecím a královským správním, vojenským a obchodním centrem této oblasti. Další písemnou zmínku obsahuje listina Přemysla Otakara II. z poloviny 13. století, v níž je zmiňován netolický kastelán Jaroslav. Krátce poté však hrad začal ztrácet svůj význam a jeho funkci centra převzaly České Budějovice a kamenný hrad Hluboká nad Vltavou.

Součástí bývalého správního hradu byl i farní kostelík sv. Jana s pohřebištěm. K jeho zrušení došlo za josefínských reforem v roce 1788. Do poloviny 20. století hradní areál již zcela zpustl, ale zato se stal oblíbeným výletním místem.

Archeopark vzniká postupně

Antropologické oddělení Národního muzea v Praze dokončilo v roce 2000 posuzování kosterních pozůstatků z pohřebiště v bývalém přemyslovském hradišti, jehož archeologický výzkum již několik let provádí společnost Archeos. Na základě tohoto zkoumání postupně vzniká v rámci projektu Historická krajina Netolicko archeopark a současně se v netolickém Muzeu JUDr. Otakara Kudrny připravuje expozice přibližující raný středověk a starý hrad.

Zajímavostí je, že všechny archeologické práce jsou prováděny historicky doloženými technikami a pomocí dobových nástrojů.

V letech 2004 až 2006 byla stavba financována z dotace Jihočeského kraje a programu Leader, projektová dokumentace a studie pak z fondu malých projektů Phare. Z programu INTERREG IIIA přeshraniční spolupráce Česká republika – Bavorsko šla v letech 2007 až 2008 na projekt částka 2 miliony, Jihočeský kraj poskytl 800 tisíc Kč. Za to byla dokončena první stavba, a to palisáda s věží. Proběhl letní archeologický tábor, konference o archeoparcích, vyšla česko-německá kniha, a dokonce byl o obou projektech Netolice a Gabréta (partnerský projekt keltského archeoparku v Ringelai v Bavorsku) natočen film.

V další etapě se bude žádat o finance z ROP (Regionální operační program) na rekonstrukci přístupové komunikace včetně oprav kamenných tarasů, což je podmínkou pro další pokračování výstavby archeoskanzenu. „Archeologický průzkumu bude pokračovat i v letošním roce.  Díky tomu, že vloni archeologové objevili pravděpodobně základy původního kostela a náhrobky na místě, kde by v budoucnu mělo stát návštěvnické centrum, musíme se vrátit k již připravenému projektu a upravit jej“  vysvětluje situaci starosta Netolic Oldřich Petrášek a dodává: „Dále přiravujeme projekt do programu Leader na konzervaci části valu, jeho prezentaci atd. V dalších etapách by měla následovat výstavba ukázek obytných srubů a řemeslnických dílen (např. kovář, pekař, hrnčíř), návštěvnického centra, repliky kostela a kastelánského paláce. Předpokládaná doba dokončení je 5 až 6 let, ale je závislá na získávání potřebných finančních prostředků.“ 

Při předkládání projektů a realizaci město spolupracuje s Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích, společností Archeos a bavorským partnerem z Ringelai.

Podrobnosti v Informačním centru a Muzeu JUDR. Otakara Kudrny,

tel. 388 324 251,

e- mail: info@netolice.cz, www.archeopark-netolice.cz.

KRÁLÍKY: Město, ležící v severní části Králické brázdy v nadmořské výšce 560 metrů, vzniklo v 16. století. Již v jeho druhé polovině prodělává výrazný rozvoj a vzápětí se stává strategickým místem z hlediska obrany proti Prusům. Podobná situace nastala také před druhou světovou válkou, kdy většinu obyvatel tvoří Němci a začíná se tu šířit nacismus. Později vybudované mohutné opevnění, jehož výstavbu iniciovala československá vláda, přijel zkontrolovat jak prezident Edvard Beneš, tak po násilném připojení Králík k Německu i Adolf Hitler.

Po válce a po odsunu německého obyvatelstva se do města ležícího uprostřed malebné krajiny poměrně rychle přistěhovali noví obyvatelé, a tak zde nedošlo k výraznější devastaci. Dnes je historické městské jádro považováno za jedno z nejzachovalejších v širokém okolí a v roce 1990 bylo dokonce prohlášeno městskou památkovou zónou.

Z historických skutečností a z faktu, že Králíky leží právě uprostřed rozsáhlého pásma československého opevnění z let 1935 až 1938, vycházela skupina nadšenců, která spolu s vedením města začala již v roce 1998 realizovat ambiciózní projekt s pracovním názvem "Králická pevnostní oblast". Jeho součástí je mimo jiné Vojenské muzeum Králíky (VMK), které vzniklo v srpnu roku 2000 severozápadně od města v prostoru bývalé výkrmny skotu. V jeho bezprostřední blízkosti se nachází množství zachovalých pevnostních staveb různého typu.

I v provizorních podmínkách se provozovateli muzea – firmě Armyfort – a třem jejím pracovníkům podařilo ve spolupráci s několika stálými dobrovolníky a nadšenci přivítat v roce 2007 rekordní počet 17 tisíc návštěvníků. Jistě k tomu přispělo i to, že muzeum je otevřeno celoročně a pro milovníky vojenské techniky předvádí od dubna do října, vždy poslední víkend v měsíci, vojenskou techniku. Návštěvníci se tak mohou svézt třeba v tanku či obrněném transportéru nebo se alespoň podívat do jejich interiéru.

Jednou za rok – vždy na konci srpna – se pak na ploše za muzeem, u pěchotního srubu K-S14 „U Cihelny“, pořádá dvoudenní akce s názvem „Cihelna“. Na té se předvádí nejenom současná technika naší armády, ale například i Integrovaný záchranný systém a hlavně historické bojové ukázky na téma druhá světová válka.

V muzeu je k vidění řada dalších lákadel, jako třeba zrekonstruovaný tank T–34, podvozek německého stíhače tanků Hetzer, vojenský katr na dřevo, robustní trenažér pro výcvik osádek tanků T–72, různé typy nástaveb na podvozku T–55 a BVP 1 (bojové vozidlo pěchoty) nebo úkrytové pracoviště ÚP–82, což je vlastně moderní pojízdný „bunkr“.

Zatím se vedení města Králíky i zaměstnanci muzea snaží získávat od armády vyřazovanou techniku a materiál, pracují na propagaci a zajišťují podmínky pro existenci muzea, včetně informačního centra. Jde ale stále jen o provizorium, v budoucnu by se však mělo VMK stát centrem rozsáhlé pevnostní oblasti a východiskem turistických a naučných stezek. Zároveň chce být stálou vojensko-historickou expozicí s důrazem na Československou armádu. K tomu je ale nezbytné, aby celý areál prošel důkladnou přestavbou.

Všechny tyto plány jsou obsaženy v již dokončeném projektu „Vojenské muzeum budoucnosti“ a radnice města proto na začátku března vypsala výběrové řízení, které však muselo být zrušeno, protože do částky přesahující 76 milionů se nabídky firem nevešly. Na aktuální stav věcí jsem se zeptala místostarosty města Králíky Čestmíra Doubravy.

Kolik bude projekt doopravdy stát a odkud se budou čerpat finance?

Původní myšlenka a studie na výstavbu muzea, která vznikla již krátce po roce 2000, počítala s velkorysejším řešením. Například v silážních věžích měla být vybudována patra s expozičními prostory. Odhadovaná cena se v té době pohybovala téměř na hranici 140 milionů korun. Vzhledem k možnostem města jsme museli původní myšlenky a projekt redukovat do dnešní podoby, která reflektuje současnou situaci. Muzeum je majetkem města Králíky (na základě mandátní smlouvy ho spravuje firma Armyfort, s.r.o.) a o dotaci z evropských fondů žádalo město, které je investorem. Z částky přesahující 76 milionů včetně DPH by měla dotace činit 71 milionů korun. Zbývajících necelých 6 milionů musí dofinancovat město.

Co projekt konkrétně obsahuje?

Základním požadavkem je vybudovat moderní muzeum s dostatečnou expoziční interiérovou i exteriérovou plochou. To má splňovat hlavní budova s kinosálem, sociálním zařízením pro návštěvníky, kancelářemi a vstupním prostorem do expoziční haly, postavené na ploše bývalé výkrmny dobytka. Dále pak depozity a restaurátorské dílny pro různé druhy vojenské techniky a venkovní zastřešená stání.

V areálu muzea se ještě nachází bývalá správní budova, která by měla sloužit jako klubovna a zázemí pro dobrovolníky spolupracující s muzeem. V jiné části areálu se počítá s předváděcí plochou – bojištěm – s terénní dráhou pro pohyblivé exponáty, ruinami domů, zákopy či brodem a replikou prvorepublikové vojenské chaty pro 120 mužů. Ta poslouží jako expozice a současně jako zázemí pro venkovní akce. A konečně pod areálem muzea se již nyní nachází parkoviště pro osobní auta a autobusy, včetně stojanů pro cyklisty. Projekt zahrnuje ještě terénní úpravy okolí vojenského muzea, při nichž se citlivě a s maximálním důrazem na historickou věrnost zrekonstruuje původní pásmo protipěchotních a protitankových překážek pevnostní linie z let 1935 až 1938.

Nebude se projekt ještě více redukovat?

Jak již bylo uvedeno, výběrové řízení na dodavatele stavby město zrušilo kvůli příliš vysokým cenám, které firmy za výstavbu muzea požadovaly. Proto jsme ve spolupráci s projektantem museli přistoupit k určitým změnám, abychom se do plánovaného finančního rámce vešly. To se týká především použití jiných materiálů, případně menších dispozičních změn, ale celkový výsledek a funkčnost muzea to neovlivní. Předpokládám, že nové výběrové řízení na dodavatele stavby bude vyhlášeno do konce tohoto měsíce.

Jaký je časový harmonogram prací?

Původní harmonogram počítal s jejich začátkem již v únoru letošního roku. Vzhledem k pozdnímu podepsání smlouvy o dotaci a vzhledem k problémům při výběrovém řízení se začátek stavby o několik měsíců pozdrží. Mám za to, že se s realizací začne během letošních prázdnin. Nicméně ani toto posunutí by nemělo termín dokončení, určený na červen příštího roku, ohrozit.

Děkuji za odpovědi

Eva Horníčková

Muzeum má otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 16 hodin (zavřeno je 24., 25., 26., 31. prosince a 1. ledna; v zimním období, s ohledem na počasí, může dojít k mimořádnému uzavření muzea).

Ceník vstupného: dospělí 40 Kč, děti, důchodci, studenti 25 Kč, rodinné vstupné: 2 dospělí + 1 až 3 děti 100 Kč, ZTP, ZTP/P doprovod zdarma.

Informace na http://www.armyfort.com/

ZUBŘÍ: Hudba provází lidstvo od samého počátku.  S postupem času se hudební nástroje vyvíjely od zcela primitivních až po ty nejdůmyslnější. Nejstarší vyobrazení dmýchacích dud na Moravě je datováno rokem 1708 a najdeme ho v uherskobrodském muzeu na cechovní sklenici. Pod rukama Pavla Čípa ze Zubří vznikají nejrůznější hudební nástroje od jednoduchých píšťal až po náročné dudy. Za to jej v loňském roce ocenil ministr kultury udělením titulu Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroba historických hudebních nástrojů.

Koníček, který se změnil v zaměstnání

Pavel Číp se zpracování dřeva  věnoval zprvu jen ve svém volném čase, ale později začal vyrábět pro Ústředí lidové umělecké výroby, a to zejména dřevěné nádoby a hračky. Za jejich preciznost obdržel v roce 1978 kvalifikaci Mistr lidové umělecké výroby.

K výrobě hudebních nátrojů je třeba být mistrem mnoha řemesel, a že jimi p. Číp vládne je poznat z jeho vyprávění: 

„V mládí jsem se učil hrát na klarinet v Lidové škole umění v Rožnově a vystupoval jsem v jejím dechovém orchestru. Při studiu na vsetínské střední škole jsem se seznámil s Josefem Országem Vraneckým, který ve mně vzbudil zájem o lidové hudební nástroje, a mým prvním výrobkem byla bezdírková píšťala zvaná koncovka. Na dudy, o jejichž výrobě jsme společně s panem Országem uvažovali, jsem si však troufl až mnohem později. Tehdy jsem dokonale zúročil všechny své dosavadní poznatky, ať již týkající se obrábění dřeva, práce s kovem nebo hudebního vzdělání. Ale musel jsem zvládnout i obecné znalosti související se stavbou a akustikou hudebních nástrojů. Další nezbytné informace jsem čerpal ze spolupráce s našimi předními odborníky působícími v této oblasti."  

Na dřevěné části hudebného nástroje používá Pavel Číp javorové, hruškové nebo švestkové dřevo. Poté je zdobí pomocí řady technik jako je vybíjení kovem, vylévání cínem, vykládání perletí nebo rohovinou. Konce dřevěných píšťal doplňují roztruby vyrobené z mosazného plechu a z rohoviny. „Rohovinu jsem dříve získával z jatek na Valašsku, dnes pro ni jezdím většinou do zahraničí. Tam se dá koupit třeba rohovina z Afriky, která však není právě levná. To se pak bohužel v konečné fázi náležitě promítne do celkové ceny hudebního nástroje. Ale mosazný plech se naštěstí u nás sežene v síti hutních prodejen. Od prvopočátků je důležitou, nedílnou součástí dud měch ze zvířecích kůží. I sem však dorazily mínusy naší doby. Obvykle se totiž vyráběl z kozí i ovčí, dnes se používá převážně kozí kůže, protože ta z nově vyšlechtěných plemen ovcí nemá potřebné vlastnosti,“ doplňuje P. Číp.

Povolení k opravám a výrobě lidových a historických dechových hudebních nástrojů získal P. Číp v roce 1988 a od roku 1991 se pro něj stala jeho hlavním zdrojem obživy. Během dalších let se do práce v dílně zapojili i oba jeho synové Miroslav a Petr, kteří se vyučili strojírenským oborům. Po nezbytné rekvalifikaci se dnes každý z nich věnuje jednomu typu nástrojů, což obohatilo sortiment a nabídku rodinné dílny.

„Já sám se věnuji především výrobě dud užívaných v Čechách a na Moravě, synové pak středověkým a renesančním nástrojům jako jsou šalmaje, kornamusy a chalumeau a snad jako jediní v republice zajišťujeme výrobu zobcových fléten. Kromě zhotovování nových nástrojů poskytujeme jejich servis, případně provedeme i náročnější restaurátorské práce pro soukromé sběratele i muzea. Příležitostně se účastníme seminářů a kurzů doma i v zahraničí (např. v Rakousku), na nichž seznamujeme zájemce s údržbou, laděním a běžnými opravami těchto archaických hudebních nástrojů,“ sděluje nositel titulu.

Jedním z nejstarších dechových nástrojů je flétna, která se původně vyráběla z kosti, později ze dřeva a nejnověji z kovu. Počátky lidové hudby se tedy nejvíce spojují s pastýřským prostředím, ve kterém se vyvíjely dechové nástroje, především píšťaly a pastýřské trouby. Píšťaly byly nejprve velice jednoduché bezdírkové, později už složitější devítidírkové. A konečně dudy se – jako jeden z nejtypičtějších nástrojů lidové hudby rozšířený po celé Evropě – u nás objevují už koncem 13. století.

Škála zákazníků je velice různorodá, od základních a hudebních škol přes zájemce z oblasti amatérské zájmové činnosti až po profesionální muzikanty, kteří se věnují tzv. staré hudbě. Nechybí ani zájemci ze zahraničí. Většinou se jedná o emigranty, kteří touží po nějakém nástroji z Česka, který by jim připomínal domov. Byli mezi nimi např. potomci emigrantů ze Šumavy žijící  na Novém Zélandu, kteří si nejprve objednali opravu a posléze i výrobu nových dud.

Eva Veselá

MAŘÍŽ: Pouhé tři kilometry od historického jádra jihočeské renesanční perly Slavonic leží vesnice Maříž, která je dnes již jejich městskou částí. Nejstarší zmínky o vsi nacházíme v roce 1353, kdy je připomínán zdejší šlechtický statek s tvrzí Hoher Stein v držení Děpolta z Maříže. Roku 1372 byl  dán markrabětem Janem v léno bratrům Oldřichovi a Jaškovi z Olešné, předkům pánů z Maříže. Ty nakonec v roce 1494 král Vladislav z lenního vztahu propustil.

V 18. století přestavuje Matyáš Jindřich Butz z Rolsperku tvrz na barokní zámek a zřizuje kolem něho zahradu s unikátní a ojedinělou modřínovou alejí, která se dochovala dodnes.

Poloha v bývalém pohraničním pásmu se obci Maříž stala málem osudnou v polovině 20. století, kdy hrozila likvidace celé obci. Několikakřídlá patrová budova zámku nepravidelného půdorysu krytá valbovými střechami, k níž majitel nechal přistavět věže, přežila ještě bez úhony německou okupaci. První tvrdé rány začaly padat po roce 1945. Zámek přešel do majetku státu a bývalý národní výbor jej až do roku 1951 využíval jako kulturní zařízení pro tehdy již v podstatě vylidněnou oblast hraničního pásma. V té době byl natolik zpustlý, že ho místní obyvatelé začali rozebírat na stavební materiál, až byl nakonec v 80. letech „zapůjčen“ francouzským filmařům, kteří ho v rámci scénáře nechali odstřelit.

Dnes je torzo zámku a zámecký park v majetku obce, a o jeho stav a využití se již dlouho zajímá občanské sdružení Slavonická renesanční společnost, které ve Slavonicích působí již od podzimu roku 1996. Díky své činnosti se stalo významnou součástí kulturního a společenského života města. S finanční podporou nadace Via (Trust for Civil Society in Central and Eastern Europe) a ve spolupráci s městem je například autorem projektu „Naše téma pro Slavonice“, který se snaží přizvat spoluobčany k aktivnímu řešení problémů a otázek jejich města.

To, že sami členové sdružení přistupují  k věcem veřejným aktivně, je možné deklarovat mimo jiné na neočekávaném kácení stromů na hrázi rybníka v zámeckém parku. Došlo k němu v roce 2006 a sdružení to značně zneklidnilo. Zejména se obávalo o unikátní modřínovou alej, která se v parku uchovala. Paní Irena Dudíková z odboru životního prostředí městského úřadu sice vysvětlila, že šlo o nutný zákrok, neboť poraženy byly podle ní stromy s mělkými kořeny, na tomto místě naprosto nevyhovující. Pochybnosti slavonických se jí však rozptýlit nepodařilo...     

S jednou ze členek Slavonické renesanční společnosti, Martinou Havlíčkovou se mi podařilo souhrou náhod sejít v Praze. Přijela podat projekt s grantovou žádostí na Nadaci rozvoje občanské společnosti NROS, jehož cílem je  vytvoření podmínek pro zapojení veřejnosti do plánování a ochrany Mařížského parku a jeho revitalici.  Pro svou myšlenku a realizaci projektu Evropský park v Maříži nalezlo sdružení partnera v sousedním Německu, jímž je město Bogen. Jeho radní se na svém území rovněž zabývají myšlenkou veřejného parku.

S cílem získat další peníze na tento projekt zpracovává město Slavonice projektovou žádost o dotaci z fondů EU pro přeshraniční spolupráci Cíl 3 a Slavonická společnost na ní významně participuje. 

Bogen má se Slavonicemi mnoho společného, je to historické město, a šlechtic, jehož rodu je založení města Bogenu připisováno, se oženil s Češkou. „Z partnerské spolupráce by mohl vzniknout zrcadlový projekt," říká Martina Havlíčková a vzápětí dodává: „Je to navíc velmi symbolické, vzhledem k tomu, že krajinotvorbu je možné charakterizovat jako zrcadlo kultury společnosti.“

Ve Slavonicích vznikla pracovní skupina Mařížský park, složená ze zástupců města, občanů Slavonic a Maříže, Slavonické renesanční společnosti a Českého svazu ochránců přírody (ČSOP). V jeho zastoupení pro region Vysočina jedná Antonín Žampach, který navrhuje vyhlásit Mařížský park významným krajinným prvkem, což by mohlo pomoci při žádosti o dotace.

Alej, která je tvořena 160 stromy, z nichž 110 je modřínů opadavých, považuje za unikátní. Říká, že v potoku, který parkem protéká, žije rak říční a svou skladbou převážně listnatých stromů je park v této oblasti výjimečný.

ČSOP Vysočina podal návrh na vyhlášení parku významným krajinným prvkem již dvakrát. Avšak základem pro další jednání o jeho podobě budou, podle Antonína Žampacha, až výsledky biologického hodnocení. Rada města se zavázala jeho vypracování dokončit v roce 2009, na což bude muset vyčlenit částku cca 120 tisíc korun. Nutno podotknut, že radnice nechala už v roce 2007 provést dendrologický průzkum.

Problematická se zdá i otázka torza zámku. Město se ho v minulých letech pokusilo prodat, ale kupce vždy odradila památková ochrana zříceniny. V současné době tedy zastupitelé požádali Národní památkový ústav v Českým Budějovicích o vyjmutí ze seznamu památkově chráněných objektů. Pod zámkem se však nacházejí středověké sklepy a samotné torzo zámku je významným svědkem historie regionu.

Podle posudku NPÚ v Českých Budějovicích patří mařížský zámek mezi tři  nejhůře postižená šlechtická sídla v jižních Čechách, na kterých se podepsala socialistická devastace. Zatímco dva z nich - zámky ve Slavoňově a Přehořově - byly zcela srovnány se zemí, v Maříži se alespoň zachovala hodnotná část zdiva.

Komise NPÚ pro památkovou ochranu její zrušení nedoporučuje. Navíc vyjadřuje politování nad promarněným časem, kdy mohla být zpracována a podána ždádost o dotaci na záchranu zámku. Konečné slovo padne na ministerstvu kultury, na jehož vyjádření se zatím čeká.

Úplně zlikvidovat Maříž se málem podařilo, přesto nebo možná právě proto je život v obci svým způsobem jedinečný. V roce 2006 se zde k trvalému pobytu hlásili pouze dva lidé a podle I. Dudíkové žije dnes v Maříži jediný stálý obyvatel. Zato v letních měsících ožívá jako útočiště několika významných umělců. Můžeme jmenovat třeba akademického sochaře Martina Ceplechu, který se mimo jiné výtvarně podílel na expozici Mistra Theodorika pro Anežský klášter, asijské sbírky na zbraslavském zámku nebo na reliéfu státního znaku na Vítkově v Praze. Dalšími jsou historička umění Anna Fárová, která se zabývá hlavně fotografickou tvorbou Josefa Sudka a Jaroslava Rősslera, sochařka Isabela Fárová a fotograf Jindřich Přibík. Mezi Maříží a Vídní se také pohybuje grafička Alena Schulz a s touto oblastí  je spojováno rovněž jméno Zdeňky Chadimové. Vlivem výtvarníka Kryštofa Trubáčka, který zde založil originální uměleckou dílnu, se Mařížská keramika stává pojmem i v zahraničí.

V pátek 22. května 2009 od 18.30 hodin proběhne ve slavonickém Městském muzeu tematický večer pod názvem „Mařížský park a zámek“. Pozvání přijali Vlastislav Ouroda z NPÚ v Českých Budějovicích, Antonín Žampach za ČSOP Vysočina a zastupitel města Slavonice.

Kateřina Vedralová

BŘECLAV: Městské muzeum a galerie v Břeclavi, příspěvková organizace zřizovaná městem, letos vstoupilo do své třinácté sezony. Sídlí hned v několika objektech, a to v centru města v bývalé židovské synagoze a škole, ve zrekonstruované moderní budově v nové zástavbě a v další budově, kde se skrývají depozitáře. Muzejní činnosti slouží i zámeček v nedalekém Pohansku.

Počátky břeclavského muzejnictví spadají do dvacátých let minulého století. V roce 1928 byl založen muzejní a vlastivědný spolek, jehož členové začali shromažďovat sbírky, pořádat přednášky, exkurze a vydávat vlastní časopis. Bohužel toto období netrvalo dlouho. Již na počátku 2. světové války se část sbírek ztratila a muzeum ve své činnosti pokračovalo už jen na amatérské bázi. Definitivní konec pro tuto instituci znamenalo úřední rozhodnutí z počátku šedesátých let 20. století, kdy byly veškeré sbírky převedeny do Regionálního muzea v Mikulově. Břeclavské muzeum vstalo z popela až díky rozhodnutí vedení města na počátku roku 1995.

Od archeologie k etnografii

Muzejní práce se zaměřuje na sbírkotvornou, tezaurační a prezentační činnost v oborech historie, etnografie a archeologie, přičemž územně pokrývá celé město. Co se týká etnografie, tak se zdejší muzejníci věnují širšímu regionu s akcentem na kroje Podluží. V oboru archeologie získalo muzeum oprávnění provádět archeologické výzkumy.

Sbírkový fond se zde začal budovat zcela od základů, protože sbírky převedené do Mikulova v šedesátých letech minulého století se už do Břeclavi nevrátily.

Výstavy ale i živé koncerty

Bývalá židovská synagoga z druhé poloviny 19. století sloužila po odstrojení jako skladiště. V devadesátých letech minulého století si objekt pronajalo na 30 roků město Břeclav a provedlo jeho rekonstrukci s tím, že bude sloužit muzejním účelům. Nyní zde díky výborné akustice probíhají komornější koncerty a výstavní aktivity. Muzeum připravuje právě do této budovy expozici, která by připomínala život židovské komunity. Ve spolupráci s židovskou obcí  plánuje v letošním roce zpřístupnit také zdejší židovský hřbitov.

Další součástí muzea je budova bývalé židovské školy postavená v neorenesančním slohu v sedmdesátých letech 19. století. V roce 1994 ji město, které je jejím vlastníkem, nechalo nákladem půl milionu korun vhodně upravit, aby se zde mohly pořádat zejména výstavy.

Muzeum však v „dobývání“ území pokračuje i dnes. Poté, co v roce 2007 prošla celkovou rekonstrukcí bývalá sídlištní prádelna, získalo kromě potřebného zázemí také ideální prostory jak výstavní, tak pro knihovnu a ateliér.

A je tu ještě zámeček v Pohansku, který nabízí stálou expozici i depozitář archeologie, ale je využíván i k jednorázovým akcím. Například v letošním roce se stane místem konání velké archeologické konference. Ve stanovené dny navíc slouží i ke svatebním účelům.

A konečně má muzeum zájem o instalování expozice do některé z částí břeclavského zámku přestavěného po roce 1560 z gotického hradu na objekt v renesančním slohu, který v současné době prochází celkovou rekonstrukcí.

Muzejní spolek nahradili výtvarníci a příznivci vojenské historie

Činnost muzejního spolku sice časem ustala, ale muzeum v současné době úspěšně spolupracuje se Sdružením břeclavských výtvarníků, které by rádo ve svých prostorách představilo profily jednotlivých umělců. Dalším partnerem je Klub vojenské historie, jehož členové se zaměřují na období let 1914 – 1989. Společně budují Muzeum lehkého opevnění na Pohansku – jde o tři lehká opevnění, tzv. řopíky, která jsou veřejnosti zpřístupněna v určitých dnech.

Muzeum a škola

Muzejníci dobře vědí, že návštěvníky je třeba získávat od nejútlejšího dětského věku pořádáním různých zajímavých aktivit. Například s velkým ohlasem se setkala akce nazvaná „Děti si malují své muzeum“. Pro ty nejmenší bylo připraveno krášlení truhly, druhá skupina malovala své představy o muzeu a děti, které navštěvují základní uměleckou školu, se postaraly o výzdobu přilehlé panelové zdi. Své příznivce mají i pravidelné tematické soutěže jako je třeba tvorba betlémů. Šikovnost a zručnost účastníků pak lze obdivovat na jednotlivých výstavách. A v neposlední řadě – za spolupráce s externími historiky – připravili muzejníci i kviz na téma Lednicko-valtický areál, který je zapsán na seznamu světových památek UNESCO.

Eva Veselá

ROKYTOVEC/MLADÁ BOLESLAV:  Opona, kterou vám dnes představujeme, je umístěna v aule Gymnázia v Mladé Boleslavi. Zároveň předkládáme výpis z kroniky obce Rokytovec se zmínkou o oponě (rok zápisu neuveden): Při (sokolské) jednotě ustaven byl divadelní ochotnický kroužek a zřízeno ve zdejším sále na tehdejší dobu pěkné jeviště, které maloval rodák z nedalekých Zamach, akademický malíř Karel Boháček. Kroužek si vedl velmi čile a uspořádal četná divadelní představení tak zdařile, že se obec stala vbrzku dostaveníčkem všech milovníků divadla z celého širokého okolí.

Hry Vojnarka, Maryša, Psohlavci, Lucerna, Charleova teta, Poslední muž, Perly panny Serafínky a mnoho mnoho jiných zanechaly v srdcích diváků mnoho příjemných vzpomínek a dosáhly svého účelu, povznesly kulturní úroveň malé vesničky.

Opona byla namalována pro ochotnický spolek, který působil od roku 1918 při sokolském sdružení v Rokytovci.

Karel Boháček (nar. 1886 Zamachy 14, zemř. 1928) akademický malíř, vrstevník V. Rabase, O. Koníčka, V. Rady a Vojt. Sedláčka, se kterými se v r. 1913 sdružil v Kruhu výtvarných umělců. Jako člen Umělecké Besedy (od 1910) obesílal její výstavy převážně kresbami, ale těžištěm jeho tvorby byla tvorba malířská, v níž se do značné míry inspiroval krásou přírody a životem lidí v okolí svého rodiště. Hned na začátku své kariery na sebe upozornil impresivně realistickými krajinami a po r. 1910 začal uplatňovat v krajinomalbě tzv. besední tradicionalismus. Jeho obrazy z posledních předválečných let však jsou méně známé. Významným aspektem Boháčkovy poválečné tvorby bylo symbolické ztvárňování organického soužití člověka s přírodou. Ve svém vrcholném období se Boháček přiklonil k neoklasicistnímu stylu v zátiších, ale opět zejména v krajinářství, kdy v řadě rozměrných komponovaných obrazů ztvárnil přírodní témata z okolí Zamach, dosahujících až surreálného účinku. Mezi známé Boháčkovy obrazy patří Česání ovoce, Krajina u Všelis a Bouře. Soustavná výstava Boháčkovy tvorby se uskutečnila v říjnu 2000 ve Výstavní síni Husova ul. na Starém Městě v Praze.

Možná, že podobný místní poklad leží kdesi ve skladišti i ve vaší obci.

Zachraňte ji, nebo alespoň o ní dejte vědět na adresu divadlo.baze@nipos-mk.cz  

 

 

Ludmila Kučerová 

Zdroj: Zatím interní verze kolekce opon. Databázi českého amatérského divadla najdete na http://www.amaterskedivadlo.cz.

TACHOV: V tachovském Muzeu Českého lesa proběhla koncem minulého měsíce přednáška Václava Chvátala alias Freda na téma zkoumání židovských hřbitovů. Zaujalo nás nejenom téma, ale především osobnost pana Chvátala, který pro Muzeum Českého lesa pracuje od roku 2002 a věnuje se zde výzkumu hebrejské epigrafiky a záchraně židovských památek, zejména hřbitovů. Jak sám říká, nejprve se zdálo, že v jeho práci půjde jen o fotografování, ale velmi brzy se ukázalo, že k úspěšné dokumentaci bude nutné náhrobním textům také porozumět. Na českém území dosud zdokumentoval celkem sedm židovských hřbitovů, navíc se ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze podílí na mapové dokumentaci dalších. 

V zahraničí spolupracuje na výzkumu hřbitova v Szczebrzeszyn, který leží ve východním Polsku, a židovských hřbitovů ve Finsku.

Právě jeho výrazný zájem o finštinu a Finsko a jeho životní příběh, z něhož je patrné, že prostě nemohl dělat nic jiného než nakonec zkoumat židovské hřbitovy, jsou velmi inspirativní a jedinečné.

Na počátku byla láska k přírodě a schopnost čerpat sílu a klid ze samoty. Vztah přírody a lidské samoty, v níž se setkává tváří v tvář světu a stvoření, pochopí každý člověk, který se dokáže dlouhé chvíle dívat na vrcholky hor, jak se na obzoru dotýkají nebe zrcadlícího se v jezeře pod nimi nebo na listy stromů třepotajících se ve slunci.

Cit pro obé přivedl Václava Chvátala – Freda na lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, kde nevědomky splnil další z nutných předpokladů pro svou práci dokumentování židovských hřbitovů složením zápočtu z práce s motorovou pilou. Zní to velmi prostě, až banálně, proto je tak ohromující, když se po několika letech mohl podívat zpět a zjistit, že tyto zdánlivě zanedbatelné skutečnosti byly v podstatě na jeho cestě velmi důležité. Jak sám Václav Fred říká: "Co jiného bych měl dělat, když jsem byl k této práci stvořen a v průběhu let také nevědomky modifikován."

Dalším předpokladem a nedílnou součástí metodického výzkumu hřbitovů je elementární znalost programování. Vzhledem k tomu, že si Václav Chvátal musel sám do počítače naprogramovat speciální hebrejskou hřbitovní znakovou sadu, která je od běžné hebrejštiny odlišná, byla mu jeho zkušenost, kterou získal při psaní své první diplomové práce na téma programování, více než užitečná. Dnes již pracuje s individuálním a nekomerčním programovým vybavením, na jehož příkladě dokazuje, že „vývoj, který prodělaly počítačové systémy během 90. let není žádný vývoj, ale úpadek“.

Na vojně se poté ke zmíněnému výčtu nutných dovedností přidala práce u geodetů a následná dvouletá praxe u zeměměřičů. Geodetické zaměření hřbitova a zhotovení mapy je totiž jednou z částí metodického způsobu jeho zkoumání.

Hlavně si v té době již Freda našla vášeň zvaná Finsko. Podle osvojené zásady, že neexistuje žádný univerzální světový jazyk, neboť světovým jazykem vesnic třeba v některých státech východní Evropy bude vždy řeč jejích obyvatel, snažil se Fred před každou svou cestou jazykově přiblížit navštívené zemi. Znalosti němčiny a francouzštiny si v průběhu let rozšířil o základy rumunštiny, italštiny, slovinštiny, estonštiny a švédštiny.

Když po absolvování univerzity v Brně uviděl fotky finské přírody, rozhodl se tuto zemi navštívit a začal se také učit finsky. Zjistil, že krásám finské přírody, která mu učarovala, se vyrovná i jazyk, a proto se následně rozhodl studovat finštinu na Karlově univerzitě v Praze. Pro svou práci v tachovském muzeu, jejíž hlavní těžiště v podstatě spočívá v jazykové oblasti, využívá ještě navíc samozřejmě hebrejštinu a jidiš, dále angličtinu a polštinu. Studuje rovněž dnes již téměř zaniklou livonštinu.

Další z nutných zdánlivých drobností, které Václav Chvátal ve svém výčtu nezbytné výbavy pro svou práci uvádí, je imunita vůči klíšťové encefalitidě. I tento požadavek splňuje více než skvěle, neboť nemoc prodělal v 90. letech, a tak se může v lesích pohybovat naprosto bez obav. Možná by vás napadlo, jak to všechno může jeden člověk stihnout. Jistě by to nešlo bez tolerantní ženy, kterou Václav Chvátal má, a chápavého rodinného zázemí, které je pro něho určitě velkou oporou. Neopominutelný je jeho blízký vztah a úcta k biblické zvěsti.

Rekonstrukci několika hřbitovů na Tachovsku finančně podpořili potomci židovských rodin, kteří před holocaustem uprchli do zahraničí. Díky jejich pomoci byla rovněž v muzeu zřízena stálá expozice. Záchranu a výzkum jednoho ze hřbitovů podpořila Nadace občanského fóra. Václav Chvátal si také pochvaluje spolupráci s Federací židovských obcí České republiky, Židovským muzeem a Národním památkovým ústavem.

Ve Finsku spolupracuje s Židovskými obcemi v Helsinkách a Turku, Finským národním archivem a Univerzitou v Helsinkách. V Polsku, kde se výzkumu věnuje spolu s prof. Hüttenmeisterem z univerzity v Tübingen, financují jejich činnost polské a německé nadace. Úspěchem bezesporu je, že na základě těchto dokumentačních prací byly některé hřbitovy prohlášeny za národní kulturní památku.

Co jeho práci ztěžuje je často nezájem místních správních orgánů. Setkal se i s případem, kdy starosta obce ani nevěděl, že se na jeho správním území židovský hřbitov nachází, i přesto, že se jednalo o nejstarší památku obce. V jednom případě dokonce dostal pokutu, protože mu chybělo jediné formální povolení. Jako příklad dobré spolupráce uvádí Karla Petráně, starostu obce Svojšín, kde o židovské památky na svém území příkladně pečují.

Věřím, že by všem čtenářům na závěr popřál své obligátní: Mír s Vámi!

Více informací na stránkách oddělení Dokumentace a výzkumu židovských nemovitých památek naleznete zde.

Kateřina Vedralová

Filmové ateliéry, filmové školství, multikino, klasická kina i příležitostné promítání filmů či filmové festivaly – to vše najde příznivec filmového umění v krajském městě Zlín.

Od filmových ateliérů k filmovým přehlídkám

V roce 1936 založil Jan Antonín Baťa filmové studio na Kudlově (místní část Zlína). Časem se do širokého povědomí dostalo zejména jako centrum filmové tvorby pro děti a mládež a je spojováno se jmény Karla Zemana, Hermíny Týrlové, Břetislava Pojara a dalších. Dnes působí pod názvem Filmové ateliéry a.s.

Zlínské filmové školství

Výrazným podhoubím pro filmovou tvorbu jsou dvě školská zařízení – vysokoškolské vzdělání poskytuje Univerzita Tomáše Bati, fakulta multimediálních studií, obor animace a audiovize. V září 1992 začala ve Zlíně působit Filmová škola a ve školním roce 1997/98 nastoupili první studenti na dvouletou Vyšší odbornou školu filmovou s.r.o. (VOŠF). V roce 2006 pak získala škola akreditaci bakalářského programu. Tato soukromá škola v současné době zajišťuje pomaturitní studium a bakalářský program v oblasti filmu.

Festivaly a přehlídky

Město Zlín má dlouhodobou tradici v pořádání filmových přehlídek. Již počátkem 40. let minulého století se zde konaly Filmové žně nazývané též Zliennale, které přinášely české a slovenské filmy. Právě ony bývají označovány za průkopníky filmových festivalů u nás.

VOŠF Zlín (www.filmschool.cz) uspořádala letos v březnu již 6. ročník mezinárodního festivalu studentských filmů Zlínský pes. Město Zlín ho podpořilo částkou 30 tisíc Kč. Na akci se představují práce z Česka, evropských států, ale i Kanady, USA, Izraele a daších zemí. Soutěží se ve čtyřech kategoriích – animovaný film, hraný film, dokumentární film a film nové formy. Festival doprovází řada workshopů, divadelní a hudební programy. Místem letošního konání se stalo sídlo VOŠF – Filmové ateliéry ve Zlíně-Kudlově. Tři kinosály nabídly téměř 400 míst.

První ročník festivalu Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež zval k návštěvě v roce 1961. Během let rostl počet uváděných filmů i promítacích míst. Vloni bylo uvedeno 570 filmů z 52 zemí na  23 projekčních místech, návštěvnost překročila 108 tisíc diváků. Letošní 49. ročník proběhne jako doprovodná akce předsednictva ČR v Radě Evropy.

Město Zlín letos podpoří festival 4 miliony 500 tisíc Kč, finanční podporu poskytuje také ministerstvo kultury.

Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež, pořádaný Filmfestem s.r.o. se letos uskuteční ve dnech 31. května až 7. června. Spolupořadatelem je město Zlín a univerzita Tomáše Bati ve Zlíně.

Diváci se mohou těšit na mezinárodní soutěž hraných filmů pro děti a mládež, mezinárodní soutěž krátkých animovaných filmů pro děti, mezinárodní soutěž evropských debutů, soutěžní přehlídku tvorby zemí Visegrádu a mezinárodní soutěž reklamy „Duhová kulička“. 

Dále festival nabízí dny evropské kinematografie, noční horizonty (přináší závažná a provokativní témata), novinky české filmové a televizní tvorby pro děti a mládež, dokumenty atd. V rámci doprovodného programu se uskuteční koncerty, výstavy, semináře, přednášky, workshopy atd.

Klasická kina a další promítací místa

Stavbu Velkého kina zahájila firma Baťa v únoru 1932 a v září téhož roku se uskutečnilo první filmové představení. V roce 1957 bylo kino přestavěno na širokoúhlou projekci a počet míst v hledišti se snížil z původních 2580 na 1327. V šedesátých letech proběhla ve dvou etapách generální rekonstrukce, která přinesla další snížení počtu míst na 1170.

V roce 2001 bylo zařazeno velké kino na seznam kulturních památek ČR a o tři léta později došlo k celkové rekonstrukci sálu a instalaci zvukového systému Dolby Digital Surround EX. V současné době nabízí kino 1010 míst a tím se řadí k největším kinosálům u nás.

Kino Květen ve Zlíně-Malenovicích bylo postaveno v 80. letech minulého století a má kapacitu 410 míst. Své jméno získalo po kině, které bylo od roku 1962 umístěno v budově prvního Dělnického domu.

Každé pondělí patří ART KINU, které přináší filmy pro náročné diváky. Příležitostně se promítá i na dalších místech – na Malé scéně, v Muzeu jihovýchodní Moravy, v Masters of Rock Café, ve Filmových ateliérech a.s. atd.

Multikino v centru Golden Apple Čtyřpatrové obchodní a zábavní centrum Golden Apple – Zlaté jablko, jehož výstavba přišla na 750 milionů Kč, bylo v centru Zlína otevřeno v květnu 2008. Jeho součástí je i první multikino ve Zlínském kraji nazvané Golden Apple Cinema. Celková kapacita šesti sálů je 949 míst, z toho 12 pro vozíčkáře. Největší sál je určen pro 438 sedících diváků a dva vozíčkáře. Sály jsou vybaveny nejmodernějším audiosystémem pro vnímání prostorového zvuku Dolby Digital Surround EX.

Od února 2009 tu díky dalším technickým vymoženostem probíhají i první digitální 3D projekce na Moravě.

Kina pod jedním vedením Velké kino i kino Květen ve Zlíně-Malenovicích jsou majetkem města, které chtělo i po otevření multikina zachovat jejich činnost.

„V roce 2008 byla schválena výpůjčka zmíněných dvou kin na následujících pět let pro společnost Golden Apple Cinema a.s. Nový nájemce musí plnit několik podmínek: zachování stávajícího hracího profilu kin v co nejširší míře a také provozování dalších kulturních a společenských aktivit. Také musí umožnit pronájem obou objektů pro konání Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež a zachovat centrální předprodej na kulturní a společenské akce v objektu Velkého kina. Na provoz zmíněných dvou kin přispívá Golden Apple Cinema letos město částkou 1 milion 275 tisíc Kč", říká Marie Masaříková, tisková mluvčí Magistrátu města Zlín.

V letošním roce se v multikině uskutečnil také Projekt 100. Anio senioři nepřijdou ve Zlíně zkrátka, ve Velkém kině vznikl v roce 2001 Filmový klub seniorů, který od roku 2004 působí v kině Květen, a jeho projekce jsou pro velkou oblibu rozšířeny i do multikina Golden Apple Cinema.

Za jednu vstupenku zaplatí senior 30 Kč, po předložení pěti vstupenek na různá představení získá šestou zdarma.

Eva Veselá

Na stránkách Místní kultury jste už několikrát mohli číst článek nebo alespoň zprávu o malovaných divadelních oponách a o snaze směřující k vypátrání, zaevidování a v mnoha případech k jejich záchraně. První výzvu Jiřího Valenty (rozhovor s ním najdete zde), duchovního otce myšlenky zabývat se intenzivně a systematicky o tyto artefakty, jsme zveřejnili už v roce 2007, tehdy ještě v tištěném časopise (číslo 5).   Bylo to v době, kdy NIPOS právě zpřístupnil základní část široce koncipované Databáze českého amatérského divadla. Tehdy se v Miletíně rodilo Muzeum českého amatérského divadla, a  právě dvě opony, které jsou součástí expozice muzea, se díky místním ochotníkům staly kulturními památkami, stejně jako některé další. Dalo se ovšem tušit, že vedle těch opečovávaných a obdivovaných existují jiné, které bude potřeba teprve najít a pak pořádně "oprášit".  Dnes je už zdokumentováno  bez desítky 300 opon, mezi nimiž je asi 70 takových,  které se ztratily, shořely, byly nemravně zničeny, nebo jsou nedostupné, a pro další generace po nich zůstane jen jejich popis.

Pro všechny zájemce máme také dobrou zprávu, a sice, že se připravuje jednak založení databáze opon na internetu, kde si je budou moci vyhledat, prohlédnout a dozvědět se vše, co o nich bylo dosud zjištěno, ale také výpravná publikace, která vyjde v roce 2010. Předtím, než se tyto záměry stanou skutečností, nabízíme vám na našich stránkách seriál s prostým názvem Malované opony.

Pozn.:  Upozorňujeme naše čtenáře na novinku: kliknutím na fotografii se zvětší! 

Zdrojem je nám zatím interní verze kolekce opon. Databázi českého amatérského divadla najdete na http://www.amaterskedivadlo.cz.

SOPOTNICE: Dnes tedy představujeme oponu dnes již neexistující Ochotnicko-čtenářské besedy obce Sopotnice.

Tato opona, pořízená roku 1927, je dílem žambereckého malíře a oltářníka Petra Musila. Jejím ústředním motivem je busta Josefa Kajetána Tyla, kolem níž jsou seskupeny tři alegorické postavy, symbolizující literaturu, divadlo a hudbu. Vedle stojí malé dítě, představující znovu nabytou svobodu českého národa. Dítě ukazuje do levého dolního roku opony, kde je vyobrazena střední část obce, což značí, že ve svobodné vlasti přichází svobodná kultura i do naší Sopotnice.

Opona je navinuta na válci a zvedá se, či spouští pomocí rumpálu. Byla uložena na svém místě po dlouhá léta, i když už se ochotnické divadlo přestalo v obci provozovat. Ještě nějaký čas po roce 1962 se k divadelním účelům využívala při silvestrovských zábavách s programem, při školních besídkách, při koncertech místní hudební školy, ale později už ani to ne. Pouze, když při nějaké taneční zábavě nebylo obsazeno jeviště, spustil hostinský oponu, aby z jeviště nešel do sálu chlad. Za dlouhá léta si opona užila své, zejména její pravý a levý okraj, kudy se procházelo z hlediště na jeviště, či obráceně. Také prach, vlhko, střídání tepla a zimy, to vše se rovněž na ní svým dílem podepsalo. Když v devadesátých letech minulého století upravoval nový majitel hostince sál, jeviště sice ponechal, ale veškeré zařízení pro divadlo nechal zlikvidovat. Pouze nad oponou se smiloval a uložil ji navinutou na menší válec na půdu nad jevištěm. Naštěstí!

Když v roce 2001 obnovila svou činnost Osvětová beseda v Sopotnici, začalo se uvažovat o záchraně opony a jejím umístění na důstojném místě. Obavy, že by mohla dopadnout stejně jako kulisy, byly na místě. Nastal problém, kam oponu umístit. Teprve až  v roce 2003 po jejím přeměření se rozhodlo,  že bude trvale umístěna v zasedací místnosti obecního úřadu.

Opona byla z půdy snesena, překontrolován její stav a rozhodnuto o jejím restaurování. Toho se ujala restaurátorka Soňa Háková z Opatovic nad Labem nákladem 23 500 Kč. Tuto částku uhradil obecní úřad a opona Ochotnicko-čtenářské besedy byla tak zachráněna. Je navinuta na válci pod stropem místnosti, ale většinou je spuštěna a tvoří tak velmi zajímavou výzdobu. Však se také těší zájmu a obdivu mnohých návštěv a je svědkem všech akcí, které se tu pořádají.

Snad pro úplnost zbývá doplnit jména občanů, kteří se o záchranu opony zasloužili. Byli to pánové z Osvětové besedy Josef Hradecký, Miloslav Coufal, Luboš Langr, Jan Kašpar a starosta obce Ladislav Martinec.

www.sopotnice.cz

Možná, že podobný místní poklad leží kdesi ve skladišti i ve vaší obci.

Zachraňte ji a nebo alespoň o ní dejte vědět na adresu divadlo.baze@nipos-mk.cz  

 

Ludmila Kučerová