Články a komentáře

HROZNOVÁ LHOTA: Slaměná střecha z došků, k jejichž výrobě se používal všeobecně dostupný materiál – žito, patří k nejstarším střešním krytinám u nás. V současné době se s došky setkáme převážně jen ve skanzenech. Zatímco dříve si je uměli vyrobit téměř všichni majitelé chalup, dnes tuto techniku zvládá jen pár řemeslníků. František Pavlica z Hroznové Lhoty patří k těm nejlepším.

Jeho práci dokonce ocenil v minulém roce ministr kultury, a to udělením titulu Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroba a hotovení doškové krytiny.

V Evropě existují tři technologie vázání došků. První se užívá v Anglii, druhá na Slovensku, Ukrajině, Maďarsku a třetí v Česku. Dříve, pokud chtěl hospodář vyměnit celou střechu, vyráběl si došky postupně po několik sklizní a skladoval je např. na půdě. Když bylo po čase nutné provést částečné opravy, měl vždy po ruce několik došků v zásobě.

V minulosti se došková krytina vyskytovala na téměř celém území státu, ale její ústup zapříčinilo mimo jiné i vydání stavebního řádu pro venkov v roce 1833. Ten pro velkou hořlavost zakázal její používání na nových stavbách. Často se totiž stávalo, že během požáru shořely téměř všechny domy ve vesnici. Proto se začaly používat šindele vyráběné ze dřeva, které byly vůči ohni odolnější. Přesto bylo možné objekty kryté došky najít ještě na počátku minulého století, a to zejména na jižní Moravě a v Polabí.

Na počátku je žito

František Pavlica se vrátil z vojny domů těsně po revoluci a zakrátko se pustil na základě živnostenského listu do výroby slaměných věnců pro zahradníky a aranžéry. „Začínal jsem úplně od začátku. Nejprve jsem se musel naučit zpracovávat žitnou slámu a také si domluvit její přísun. Dnes mně Rolnická společnost v Moravském Písku umožňuje, abych si zhruba z pěti set hektarů oseté plochy vybral to nejkvalitnější žito z cca 2 hektarů. To musím posekat starým samovazem, pak následuje mlácení v mlátičce staré přes sedmdesát let. K výrobě došků je totiž potřeba dlouhých, pevných a neporušených stébel. Pak přichází na řadu vlastní výroba, která již není tak složitá. Používá se při ní forma, jejíž pomocí se vyrábí dva druhy došků – hlaváky, používané na plochy střechy, a čičáky sloužící na nároží a hřeben. Došky se kladou na latě vzdálené od sebe 40 cm, přičemž se začíná u dolního střešního okraje. Na kvalitě vázání jednotlivých došků závisí trvanlivost celé střechy," vypráví o své práci F. Pavlica, jenž základy a taje řemesla odkoukal od dědečka a pana Jegly z Lipova, kteří vyráběli doškové střechy pro stavby ve skanzenech.

Příprava materiálu je náročnější než vlastní montáž

Výroba došků na střechu o ploše kolem 150 m² trvá od posečení žita asi 1 měsíc, vlastní montáž pak proběhne během týdne. Dříve byla životnost nově pokryté střechy až padesát let, a to v závislosti na jakosti použité slámy. Nyní bohužel kvůli kyselým dešťům vydrží jen dvacet až dvacet pět let a i během této doby se musí střecha udržovat. Pokud se rozhodnou v došcích sídlit ptáci, zejména vrabci, je nutné jim v tom co nejdříve zabránit.

Za 1 m² střechy zaplatí zájemce 1200 až 1500 Kč a to na základě její tloušťky. Platí totiž pravidlo, že čím je sklon střechy pozvolnější, tím musí být došek silnější. Takto pokrytá střecha má výborné izolační vlastnosti, zabraňuje rychlému střídání teplot a na půdě zajišťuje v létě chlad a v zimě teplo.

Nejen řemeslník, ale i výtvarník

Pod rukama Františka Pavlici změnily doškový kabát střechy památkových objektů ve strážnickém skanzenu, v Ruprechtově na Blanensku, v Senetářově, Lopeníku, Vlčnově, Rymicích atd. On však má vřelý vztah nejen k tradiční lidové kultuře, ale aktivně se věnuje též výtvarnému umění. Maluje od svých 13 let, a to ponejvíce olejomalby s nejrůznější tematikou jako jsou krajiny, zátiší a také portréty. Zajímá se o grafické techniky, v posledních letech především o litografii, ať už černobílou či barevnou. Nejnověji vytvořil cyklus barevných litografických listů zachycujících v naivním stylu folklorní události v regionu Moravského Slovácka. Z tohoto cyklu byl na rok 2008 vydán kalendář s názvem Rok na Slovácku, který sklidil velký úspěch.

Slaměné věnce pro aranžéry a zahradníky však nikdy vytvářet nepřestal, protože zbytky po výrobě došků se k tomu výborně hodí.

Eva Veselá

LIDEČKO: V rámci Programu obnovy venkova proběhl již 14. ročník celostátní soutěže Vesnice roku 2008, jejímž vítězem se stala valašská dědina Lidečko ve Zlínském kraji. Bude proto reprezentovat naši republiku v soutěži Evropské pracovní společnosti pro rozvoj venkova a obnovu vesnice.

Pohled do historie

Lidečko se rozkládá v údolí říčky Senice a archeologické nálezy dokládají osídlení již v době bronzové. První písemná zmínka o obci se datuje rokem 1424, kdy císař Zikmund předal do zástavy Miroslavovi z Cimburka ves Lidečko. Ústředním motivem nejstaršího otisku obecní pečeti z roku 1749 je radlice, která vypovídá o zemědělském charakteru obce.

V únoru 1999 byl Lidečku udělen znak a prapor, jejichž autorem je zdejší občan a obecní kronikář Karel Dorňák.

Nejstarší historickou památkou je kostel svaté Kateřiny Alexandrijské, který byl na místě zničeného původního svatostánku z počátku 16. století vystavěn v druhé polovině 17. století. Z původního objektu se zachovaly pouze tři zvony. Období baroka dokládá socha svatého Jana Nepomuckého a kamenný kříž. Budova zdejšího fojtství z 18. století byla v sedmdesátých letech minulého století rozebrána a přemístěna do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

O významu Lidečka vypovídá i první písemná zmínka o zdejší škole, datovaná rokem 1651. Nová školní budova byla postavena v roce 1837, další pak v devadesátých letech 19. století.

Zlatá stuha pro Lidečko

„Toto ocenění získává obec, která nejlépe a vyváženě obstojí ve všech posuzovaných oblastech. Komise sleduje prezentaci společenského života, aktivity občanů, celkový obraz vesnice, občanskou vybavenost a infrastrukturu, spolupráci s podnikateli, veřejná prostranství, péči o zeleň a krajinu a v neposlední řadě též koncepční obecní dokumenty," tolik z tiskoviny Vesnice roku Zlínského kraje 2008.

Lidečko se na vstup do soutěže připravovalo dlouhá léta a hned první přihláška přinesla zisk nejvyšší příčky na krajské i celostátní úrovni. „Toto ocenění, které získala naše obec, je oceněním každého z nás. Není to dílem jedince nebo skupiny lidí. Každý občan více či méně k tomuto úspěchu přispěl. Velmi si vážím toho, že v době, kdy se všechno točí kolem peněz a vlastního pohodlí, se v naší obci najdou občané, kteří se bezplatně a na úkor svého volného času věnují dětem a mládeži, pomáhají při zachování a udržování vztahu k přírodě a duchovním hodnotám, k tradicím a zvykům. No zkrátka dělají nezištně něco navíc pro nás všechny. Za to jim patří veliký dík."  Tato slova zazněla z úst starosty Lidečka Ing. Vojtěcha Ryzy při předání ceny „Vesnice roku 2008“.

Spolky – důležitá součást života obce

V Lidečku působí 16 organizací a spolků, které se výraznou měrou podílejí na zdejším kulturním dění. Folklorní soubor Valášek navštěvuje zhruba padesátka dětí ve věku od 4 do 15 let rozdělených do dvou kategorií. Folklorní soubor dospělých se zatím schází nepravidelně a připravuje různé akce jako jsou například „dožínky“, ale zvažuje pravidelné vystupování. V souboru by zájemci mohli pokračovat po skončení činnosti ve Valášku.

Dvanáctiletá Aneta Juříčková, která v Lidečku zpívá v dětském kostelním sboru, ale vystupuje také jako sólistka při různých příležitostech, se vloni stala vítězkou celostátní soutěže a získala titul „Zlatý Zpěváček 2008“.

Řada takovýchto akcí ve folklorním stylu si pochopitelně vyžádala pořízení příslušných krojů, při jejichž šití se vycházelo z poznatků získaných ve vsetínském muzeu. Podobný kroj má více zdejších vesnic, avšak liší se drobnými detaily. První várka krojů je majetkem SK, druhá byla pořízena s pomocí dotace a patří obci Lidečko. Všechny kroje byly vyšívány a šity přímo v obci a 90 % potřebných financí šlo z vlastních obecních zdrojů.

Historie dechové hudby Lidečanka s dlouholetou tradici začíná rokem 1921. Kapela má kolem patnácti členů a jejím největším úspěchem je první místo na moravském Polka festu před deseti lety.

Tradicí, sahající až do roku 1911, se může pochlubit amatérské divadlo. Tehdy byla představena hra s náboženskou tematikou. Současní divadelní ochotníci hrají ve třech souborech, které jsou zastřešeny názvem TAM-TAM. První soubor, který tvoří děti a mladí do šestnácti let, se zaměřuje zejména na pohádky, další sdružuje střední generaci a pozadu nezůstávají ani ochotníci senioři, kteří si dokonce troufli i na náročný tanec kankán.

Většina kulturních akcí je realizována z vlastních zdrojů, výjimkou jsou jeden až dva koncerty pořádané ve zdejším kostele. Kromě kulturního domu, přírodního amfiteátru u Čertových skal je tu ještě areál Račné – lovecká chata v přírodě. Bývá místem konání pro Den dětí, na němž vystupují folk a country skupiny atd.

Všechny spolky mohou zdarma využívat prostory kulturního domu ke zkouškám a schůzkám.

Společenské centrum

Činnost všech zájmových spolků a organizací zastřešuje Společenský klub (SK), jehož počátky spadají do roku 1992. Oficiálně byl založen v říjnu 1999, má podobu občanského sdružení a úzce spolupracuje s tříčlennou kulturní komisí. Právě SK v obci koordinuje všechny kulturní a sportovní akce. Ty nejdůležitější jsou uvedeny v kulturním kalendáři, na jehož tvorbě se podílejí všechny zdejší subjekty. Rozpočet SK se skládá z finančních příspěvků určených jednotlivým spolkům – v letošním roce dostaly tyto organizace od obce na činnost částku 264 tisíc Kč.

Mezi největší akce patří Mezinárodní festival dechové hudby, který v roce 2008 vstoupil do 19. ročníku, a sešlo se na něm sedm dechových hudeb. Partnery projektu byl Zlínský kraj – přispěl formou grantu částkou 15 tisíc Kč, Hudební nadace OSA a Motorest „Čertovy skály“. Během let se na festivalu, který se konal v amfiteátru u Čertových skal, představily kromě našich i dechové hudby ze Slovensku, Holandska či Chorvatska.

Každým třetím rokem se v Lidečku konají dožínky. Ty zatím poslední proběhly v srpnu 2008.

Nový kulturní dům

Objekt zdejšího kulturního domu je v okrese Vsetín nejstarší. Sál má kapacitu 200 osob, dnešním požadavkům však již nevyhovuje, a proto obec připravuje výstavbu nové budovy. Vypracovaný projekt má název „Nízkoenergetický kulturněspolečenský komplex pro všechny generace – Společenské centrum“. Celková realizace by stála 65 milionů Kč. Pro letošní rok je zajištěna dotace z ROPu ve výši 28,2 milionu Kč, obec se zavázala, že práce za 6 milionů provede brigádně. I tak musel být projekt upraven tak, že se sice postaví celá budova, ale dokončí se pouze přízemí se sálem a potřebným zázemím. Právě sem se přesune konání všech kulturních akcí – divadelních představení, koncertů, oslav plesů atd.

Eva Veselá

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU: Místní Muzeum knihy se pyšní ojedinělým primátem – jediná expozice v České republice, ojedinělá v evropském měřítku a svou rozlohou největší na světě. Expozice se zabývá vývojem písma, knižní vazby, knižní kultury od starověku až do současné doby. Můžeme zde zhlédnout písemné památky ze starověku, dalším obdobím je věnována každá místnost stálé expozice. Stálá expozice čítá celkem 21 místností.

Celý článek zde.

Rumunský kulturní institut (RKI) zahájil svou činnost u nás v roce 2004, od září roku 2007 sídlí v Praze 2. Za tu dobu si již stačil vytvořit jak z řad české veřejnosti, tak rumunské menšiny žijící v Čechách stálý okruh návštěvníků. Díky bohatému kulturnímu programu, který není hranicí hlavního městem nijak omezen, vešel ve známost i v jiných českých městech. Například účastníci velkých festivalů se již tradičně mohou seznámit s výbornými a dosud málo známými rumunskými režiséry, herci, hudebníky, malíři, výtvarníky a dalšími umělci.

Oblíbené jsou filmové projekce (na pražské FAMU byl dokonce založen Klub současné rumunské kinematografie, který nyní funguje v novém sídle v Anglické ulici), dále divadelní, hudební a taneční představení, literární a společenské večery, výstavy, akce věnované mladým rumunským absolventům pražských vysokých škol atd. To vše institut nabídne i v letošním roce a navíc se ve větší míře zaměří na výtvarné umění. Rumunští umělci se představí například na pražském Mezinárodním bienále současného umění, jednotlivým výtvarníkům pak bude věnována pozornost pravidelně každý měsíc.

Rok 2009 je  Evropským rokem tvořivosti a inovace, a proto RKI umožní všem zájemcům, aby si s rumunskými lidovými řemeslníky vyzkoušeli svou zručnost nebo se prostřednictvím zpravodaje či webových stránek www.rumunskoprovas.cz seznámili s rumunskými osobnostmi, které významně přispěly k rozvoji lidstva.

U příležitosti 5. výročí založení RKI jsme jeho ředitele Mircea Dana Dutu, PhD. požádali o podrobnější informace.

Jak se Vám u nás před těmi pěti lety začínalo?

Začátky jsou prý vždycky těžké, ale vstřícnost českých úřadů byla docela příkladná, těšili jsme se výborné spolupráci a otevřenosti. A to jak ze strany úřadů, tak od našich četných českých kamarádů. Problémem spíše byla velká konkurence kulturních programů v Praze − když se jich každý den tolik pořádá, tak nová, a ne příliš bohatá, kulturní instituce jako my se těžko prosazuje. Ale zvládli jsme to a česká veřejnost už o nás přece jen cosi ví…

Zmínil jste se o financích – jak máte Vaši činnost zajištěnou po této stránce?

Hlavním zdrojem financování programů zůstává náš nijak zvlášť vysoký rozpočet. Ovšem máme štěstí na české sponzory a hlavně jsme navázali řadu vzájemně výhodných partnerství se zdejšími společnostmi, kulturními institucemi, úřady i jednotlivci. Máme co nabídnout, a proto se nám daří spolupořádat některé akce s menší finanční účastí z naší strany, anebo dokonce jenom za logistickou pomoc či podporu. Naši čeští partneři mají totiž zájem o rumunské umělce, kapely, představení atd. a my jim můžeme poskytnout jména, typy, jedním slovem naše „know-how“ v oboru.

Jaké národnosti jsou Vaši návštěvníci?

Jsou to hlavně Češi. Oni jsou také naší cílovou skupinou. Jsme tady totiž hlavně proto, abychom u vás šířili a propagovali naši kulturu. Další cílovou skupinou jsou samozřejmě Rumuni žijící v Česku, ale musím přiznat, že těch na naše akce zatím chodí mnohem méně.

Jaký je přibližný věk příchozích?

Myslím, že máme co říci různým věkovým kategoriím. Od studentů či mladých intelektuálů, kteří mají zájem o rumunskou kulturu anebo o jazyk, přes věkově nevymezené milovníky rumunské přírody a hor až po „pamětníky“, kteří do Rumunska kdysi jezdili a jsou (vlastně zůstali do dneška) do něj zamilováni.

O jaké typy programů je největší zájem?

Hlavně o živé programy – v pravém i v přeneseném slova smyslu. Jednak jde o představení „live“ (divadelní hry, koncerty, vernisáže s účastí umělců) a jednak o programy, kde probíhá a dobře funguje komunikace s veřejností, kde se publikum účastní „živě“ dění na jevišti. A tady je velmi důležitá úloha moderátora a jeho schopnost vzbudit ve veřejnosti nejen zájem o dotyčnou kulturní akci, ale také chuť se do toho „zaplést“. Interaktivní účast diváků je pro nás velice významná a také je jedním z hlavních kritérií, podle nichž hodnotíme úspěšnost daného programu.

Co nabízíte mimopražským zájemcům?

To samé jako v hlavním městě, a sice to, co má úspěch, a to, o čem si myslíme, že se místnímu publiku bude líbit. Velmi rádi se zúčastňujeme nejrůznějších festivalů, které už mají své stálé a věrné publikum. Navíc ještě pořádáme akce z vlastní iniciativy. Například vloni sklidil velký ohlas Měsíc rumunské kultury na Moravě, v rámci něhož jsme uspořádali přehlídky rumunských filmů, výstavy a koncerty současné hudby.

Co se bude dít během Noci literatury a Noci otevřených dveří pražských kulturních institutů?

V rámci Noci literatury se budou číst na různých místech v Praze úryvky z vybraných literárních děl zastupujících všechny země Evropské unie. Každý úryvek se přečte vícekrát a Rumunsko bude zastoupeno spisovatelem Normanem Maneou, kterého do Prahy také pozveme. Výňatek z jeho tvorby přečte herec Jiří Ornest, se kterým jsme už v minulosti skvěle spolupracovali. Mimochodem letos Noc literatury otevře knižní veletrh Svět knihy. O programu Noci otevřených dveří ještě jednáme s kolegy z ostatních kulturních institutů.

Dvacet let po pádu evropských socialistických a komunistických systémů se u nás budou konat přednášky a diskuse na toto téma. Co plánuje RKI?

To je zatím v jednání, ale prakticky každý institut připraví u příležitosti 20. výročí tohoto politického, sociálnímho, ekonomického a kulturního jevu nějaký program, ale jde nám především o to, abychom uspořádali něco společně pod záštitou pražského sdružení EUNIC (Sdružení evropských kulturních institutů – pozn. red.), jehož úřadujícím prezidentem nyní jsem.

Pod záštitou EUNIC však máme připravené i jiné společné projekty a doufáme, že se některé z nich uskuteční. Jde například o filmový festival věnovaný národním kinematografiím nejnovějších a stávajících členů Evropské unie, o projekt Academy of Dance, dále o mezinárodní projekt věnovaný mladým lidem narozeným v roce protikomunistických revolucí ve Střední a Východní Evropě, který má pracovní název Generation ´89. Konat by se měl také Mezinárodní den jazyků atd.

Jak jsem se už zmínil, věci jsou ještě v jednání a my po schůzce kolegů ze sdružení EUNIC očekáváme důležitá rozhodnutí. Až budou na světě, sdělíme Vám je ihned!

Děkuji za rozhovor

Eva Horníčková

Národní muzeum fotografie, o.p.s. v Jindřichově Hradci je jedním z nejmladších muzeí v České republice. Jeho zrod v roce 2002 reflektoval potřebu vybudovat klíčovou fotografickou instituci, která do té doby v českých zemích chyběla. Cílem zakladatelů bylo především shromáždit zakládající sbírku fotografií současných českých autorů. Příprava a vznik této prestižní kolekce byly rozloženy na etapy v rozmezí let 2002 – 2004, kdy byly darované fotografie (od všech autorů po jedné) postupně jednotně adjustovány v dřevěných rámech formátu 70 x 100 cm. Tak vznikl první výstavní reprezentativní soubor, v němž jsou zastoupeny všechny generace současných českých fotografů, a který obsahuje na 220 fotografií všech žánrů od autorů žijících v České republice i zahraničí.

V Kongresovém centru České národní banky na Senovážném náměstí v Praze 1 proběhne ve čtvrtek 22. ledna 2009 v 17 hodin vernisáž výstavy, která představí výběr fotografií ze Zlatého fondu Národního muzea fotografie v Jindřichově Hradci. Kolekce fotografií je tentokrát věnovaná dokumentu.

Národní muzeum fotografie má ambice stát se významným a respektovaný centrem vizuálních umění a svou činností se výrazněji zaměřuje na reflexi současného dění a závažných společenských témat.

V tomto směru je nejvýznamnějším projektem fotografická soutěž Via Lucis 1989 − 2009 "20 let obrazu české společnosti ve fotografii", jíž byl udělen statut oficiální doprovodné akce českého předsednictví v Radě Evropské unie v roce 2009.

Její první etapy se zúčastnilo 26 profesionálních a 21 amatérských fotografů a fotografek z České republiky i ze zahraničí. Z celkového počtu 2461 soutěžních fotografií bylo vybráno na základě technické kvality a vystižení tematického zaměření celkem 137 snímků.

Od začátku dubna 2008 probíhá pod názvem „Česká společnost v roce 2008“ již druhá etapa této soutěže a uzávěrka sběru soutěžních fotografií je 31. ledna 2009. Podrobné informace o soutěži včetně technických podmínek jsou uvedeny na webových stránkách muzea pod bodem www.nmf.cz/vialucis.

Vzdělávání v oboru fotografie

Sídlem muzea se stala renesanční budova bývalé jindřichohradecké jezuitské koleje, která získala po mnoha staletích původní funkci kulturního a vzdělanostního centra. Jednou ze základních činností muzea jsou totiž vzdělávací aktivity pro odbornou i laickou veřejnost. Navíc se zde pořádají setkání odborníků – předních fotografů, výtvarníků, teoretiků umění a historiků – se studenty a s ostatními zájemci o obor fotografie na workshopech, seminářích, konferencích, vernisážích. To vše jsou příležitosti pro výměnu názorů a zkušeností i pro vzájemné poznávání. Součástí vzdělávacího programu je rovněž postupné budování knihovny s českou i zahraniční odbornou fotografickou literaturou.

Více o seminářích na http://www.nmf.cz/home/vzdelavani/seminare-pro-skoly/.

Podrobnější informace o Národním muzeu fotografie, o. p. s., Kostelní 20/I, Jindřichův Hradec na tel.: 384 362 459, e-mail: nmf@nmf.cz a na www.nmf.cz.

hor

PRAHA: Jste-li náruživými čtenáři, ale do Městské knihovny v Praze nebo do některé z jejích čtyřiceti stálých poboček máte daleko, pak jistě uvítáte zprávu, že se do pražských ulic vrací pojízdné knihovny, takzvané bibliobusy, Tato speciálně upravená vozidla jsou součástí sítě pražské Městské knihovny.

Historie této služby sahá až do roku 1939, kdy pražským čtenářům vyjel v ústrety první bibliobus. Z jeho služeb se ale netěšili moc dlouho. Hned v následujícím roce jej totiž německá armáda zabavila pro potřeby polního lazaretu a tato činnost byla obnovena až po roce 1949. Zlaté období bibliobusů pak nastalo v průběhu padesátých a šedesátých let, kdy tři vozidla působila nejen ve starších okrajových čtvrtích, ale také na nově budovaných sídlištích. Během následujících dvaceti let nastala z nedostatku finančních prostředků krize a obrat k lepšímu začal až počátkem devadesátých let. Vedle obnovy vozového parku byla také rozšířena oblast působení pojízdných knihoven o lokality, kde by vybudování stálé knihovny bylo neekonomické.

V současnosti jsou v provozu tři bibliobusy. První od roku 1995, druhý byl pořízen v roce 2004 za finanční prostředky uvolněné k nápravě škod způsobených povodní a obsluhoval zejména čtenáře v nejpostiženější části Prahy – v Karlíně. Zatím nejnovější pojízdná knihovna funguje od října 2008, kdy nahradila bibliobus zprovozněný počátkem 90. let minulého století. Nákup a vybavení, které přišlo na cca 8 milionů Kč, bylo financováno z evropských peněz, a to v rámci projektu JPD 2 (Jednotný programový dokument pro Cíl 2 regionu soudržnosti Praha) nazvaného Bibliobus do sídlišť. Dále se finančně podílel Magistrát hl. m. Prahy a stát.

A co mohou čtenáři od tohoto typu knihovny očekávat? Bibliobusy obsluhují zhruba tisícovku čtenářů, „na palubě“ vozí cca 2 tisíce svazků a dalších 18 tisíc je k dispozici ve skladu. Jde o normální knihovnické služby včetně internetu a bezbariérového přístupu, půjčuje se zejména beletrie a co čtenář nenajde přímo na regále, to mu knihovna příští týden přiveze ze skladu. Bibliobus do stanic zajíždí podle platného jízdního řádu(http://www.mlp.cz/bibus.htm), vracet výpůjčky lze na všech těchto stanicích i v ústřední knihovně na Mariánském náměstí 1, Praha 1. Od října 2008 jsou služby automatizované, a tak v nich můžete použít kartičku knihovny s čárovým kódem nebo Opencard. Tím vším se pojízdné knihovny staly další prostupnou součástí sítě knihoven MKP.

Eva Veselá

BUDIŠOV NAD BUDIŠOVKOU: Město dnes sice patří do té chudší části Opavska, ale má velice zajímavou a bohatou historii. To byl nejspíš jeden z předpokladů a impulsů k tomu, aby se začalo pracovat na encyklopedii Budišovska. Město Budišov nad Budišovkou si v roce 2011 připomene 710. výročí vzniku. Právě na tento rok je naplánováno její vydání, ale píše se už dnes. Více se dozvíte v článku níže,  který vyšel v internetovém nezávislém listu ČAS, odkud jsme jej se svolením autora a vydavatele Petra Andrleho, otiskli.   

Opravdovou dominantou města je místní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl vysvěcen již v dubnu roku 1756. Konstrukcí i interiérem patří k unikátům naší oblasti, což tradičně opomíjejí krajské rádoby turistické prospekty, neboť co by mohlo být na Bruntálsku či v této části Opavska zajímavého. Děkanský budišovský kostel kdysi řídil činnost 23 farností a v jeho stínu jsou i další významné budovy na Halaškově náměstí. Místní rodák Halaška svým významem a pozicemi, které zastával, patří k nejvýznamnějším osobnostem Evropy. O něm pochopitelně propagační materiály kraje také mlčí.

Nicméně naštěstí zde zůstalo vše zachováno tak, jak to má být. Prvním domem (i dle čísla popisného) na Halaškově náměstí je budova farního úřadu, nedávno rekonstruovaná díky spolupráci s původními budišovskými obyvateli, žijícími nyní v Německu. Moc světskou zastupuje budova číslo 2 patřící městské samosprávě, dále zde nalezneme školu i Městské kulturní a informační středisko.

Budišov nad Budišovkou bylo město kdysi královské, podílelo se na vytváření Pražských grošů Václava II, což v té době bylo něco jako dnešní euro. Nu a dalo by se toho nejen z historie vyprávět více. Právě nesmírně bohatá minulost oblasti Budišovska a neméně zajímavá přítomnost – v Budišově je například jediné a unikátní Muzeum břidlice ve střední Evropě – vedla městské radní k rozhodnutí o tom, že v roce 2011 vyjde rozsáhlá ENCYKLOPEDIE BUDIŠOVSKA, publikace, která zřejmě nebude mít v naší zemi obdoby. Na 450 stranách formátu A4 by se měly objevit tisíce encyklopedických hesel a fotografií. Jejichž zpracování se ujímá tým odborníků, historiků, archivářů i zástupců neziskového sektoru tak, aby kniha, která by se měla napříště v rodinách dědit z pokolení na pokolení, vyšla v roce, kdy si Budišov nad Budišovkou bude připomínat 710 výročí vzniku. Město je pochopitelně o hodně starší, leč písemné památky jaksi nejsou.

Co je ještě zajímavé na projektu budišovské encyklopedie? Na výběru hesel by se měli podílet především občané. Od ledna roku 2009 budou na třech místech ve městě umístěny sběrné schránky, do nichž mohou občané přispívat náměty na encyklopedická hesla, aby se na nic nezapomnělo. Zvlášť budou osloveni žáci místních škol, příznivci města, rodáci a další osobnosti, které mají k oblasti vztah. Nejzajímavější hesla zamyšlené encyklopedie budou uvedena i v jazyce německém (plus rešerše v jazyce anglickém a polském), takže se zmíněná publikace může stát turistickým bestsellerem. Zajímavou součástí encyklopedie se jistě stane i obrazová část, jejíž podklady jsou vlastně díky dlouhodobé sběratelské činnosti místního kulturního centra, již shromážděny.

Budišovsko, podobně jako Bruntálsko a Moravskoberounsko, patřilo kdysi k významným ekonomickým a společenským centrům Moravy a Slezska. Počátkem minulého století odtud do celé Evropy například putovaly miliony doutníků vyrobených ve zdejší tabákové továrně, v jejíchž prostorách dnes slibně pokračuje bruntálsko-budišovská firma Linaset.

Budišov nad Budišovkou má řadu krajanů a příznivců ve všech zemích světa. S mnohými udržuje styky s mnohými je spojen například unikátní Cestou česko-německého porozumění, která začala vznikat na území města v roce 1998, a dodnes patří mezi významné mezinárodní evropské projekty. O ní bohužel dosavadní krajské turistické prospekty také cudně mlčí, protože co by se, dle ostravských, mohlo v tak chudičké zemi budišovské dít.

Připravovaná encyklopedie Budišovska se může pro mnohé „stratégy“ turistického ruchu Moravskoslezského kraje stát sprchou, která je navrátí do reálu.

Od 15. ledna 2009 do 31. května bude probíhat již tradiční putovní filmová přehlídka Projekt 100. V začátcích organizátoři plánovali 10 let jejího trvání, ale akce je každým rokem úspěšnější, a tak se na letošek připravuje už patnáctý ročník.  Zatímco v miulých letech mohli diváci během jedné přehlídky vidět vždy deset zásadních snímků z tzv. Zlatého fondu, pro letošek se jejich počet snížil na osm.  

Jedinečné autorské zpracování vizuálního stylu Projektu 100 pochází z dílny osobitého ilustrátora a autodidaktického grafika Bohdana Heblíka, známějšího spíše pod přezdívkou Kofila. Svůj koncept nazval zcela jednoduše "Světlo", a s vášní pro ruční typografii do projektu vnesl několik jednoduchých atributů kinosálů: paprsek světla, tma, schody, které pro něj představují výchozí koncepční prvky. Vznikla tak ojedinělá autorská série filmových plakátů.

Projekt 100 pronikl i za hranice

Přehlídku bude od 15. ledna do 31. května hostit kolem stovky kin v České republice. Jde o kinosály ve velkých městech, jako jsou Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Plzeň, Liberec atd., ale i ve městech s menším počtem obyvatel – např. Janské Lázně (977 obyv.), Volyně (3,2 tis. obyv.), Přibyslav (4 tis. obyv.), Dobruška (7,4 tis. obyv.), Bystřice pod Hostýnem (8,9 tis. obyv.), Choceň (9,3 tis. obyv.).

Projekt 100 proběhne i na Slovensku, pořadatelem této části je Asociace slovenských filmových klubů.

Partneři

Hlavním pořadatelem projektu je u nás tradičně Asociace českých filmových klubů, hlavním partnerem letošního ročníku se stalo Vinařství Mutěnice.

Celkově přijde Projekt 100 na 3 miliony 656 tisíc Kč, z toho finanční podporu ve výši 1 milion 800 tisíc poskytlo Ministerstvo kultury a Fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie.

Mediálními partnery jsou Student Agency, respekt, Cinema, Český rozhlas, Vltava, Radio 1, Týdeník A2, Houser, Kult a 25 fps.

Na co se mohou diváci těšit

Asociace českých filmových klubů zveřejnila definitivní seznam filmů, z nichž nejstarší je z roku 1922, ten nejnovější vznikl vloni. Klasický němý horor Upír Nosferatu (Německo) je právě tím nejstarším, pozdějšího data – z roku 1954 − jsou filmy Sedm samurajů (Japonsko) a animovaná Farma zvířat (Velká Británie). Z roku 1960 je Hitchcockovo Psycho (USA), snímek Nosferatu – fantom noci (Německo a Francie) natočil Werner Herzog s Klausem Kinským v hlavní roli v roce 1979. Domácí tvorbu zastoupí Švankmajerovo Něco z Alenky (1987). Zásadní film pojednávající o drogových závislostech Rekviem za sen byl natočen v USA v roce 2000. Nejnovějším snímkem, který však vzdává hold filmu němému, je argentinské dílko Anténa z roku 2007.

První zmíněný snímek Upír Nosferatu nebyl bohužel dodán v původní kopii, a tak pro něj vytvořil nový hudební doprovod člen kultovní jesenické kapely Priessnitz − kytarista Petr Kružík. S filmem se již mohli seznámit účastníci letošní 34. Letní filmové školy v Uherském Hradišti.

Eva Veselá

KROMĚŘÍŽ: Komplex zahrad a Acibiskupský zámek Kroměříž se v roce 1995 staly Národní kulturní památkou a v roce 1998 byly zapsány na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Připravovaný projekt „Národní centrum zahradní kultury v Kroměříži“ patří spolu s dalšími osmnácti do takzvaného Indikativního seznamu projektů, který byl vytvořen na základě jednání Ministerstva kultury (MK) s hejtmany a ve spolupráci s radami a zastupitelstvy příslušných krajů.

Dnešní Arcibiskupský zámek se z původně středověkého hradu, poté renesančního zámku během let změnil v barokní rezidenci. V té době sloužil většinou jako letní sídlo olomouckých biskupů, od roku 1777 pak arcibiskupů.

Také k zámku přiléhající Podzámecká zahrada prošla řadou proměn. Z komorní renesanční zahrady se nakonec v první polovině 19. století stala přírodně krajinářským parkem. V současné době se rozkládá na ploše kolem 70 hektarů a její duch i dnes vychází z nábožensko-filozofického učení o všudypřítomnosti boží, které bylo nastoleno v období 18. a 19. století. V roce 1997 ji však vážně poškodila povodeň a o dva roky později ještě vichřice. Zahrada tak přišla o několik set stromů a další jsou na hranici své životnosti.

Další zahrada, nazývaná Květná nebo dříve Libosad, která vznikla v letech 1665 ž 1675, v sobě spojuje prvky pozdně renesanční a zaalpské zahrady se zahradou francouzského barokně klasicistního typu. Její plocha je 15 hektarů a odráží se v ní dobově populární směřování k matematizaci a geometrizaci světa. Plánovaná rekonstrukce má park co nejvíce přiblížit podobě z konce 17. století.

Nositel a partneři projektu

Zámek i zahrady, které jsou v majetku státu, spravuje  Národní památkový ústav (příspěvková organizace zřizovaná ministerstvem kultury), který je také nositelem projektu. Partnery jsou Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Kroměříž (MUO), Česká zemědělská univerzita v Praze, Zlínský kraj a město Kroměříž. Koordinátorem projektu se stal Mgr. Ondřej Zatloukal z MUO, a o přiblížení nejširší veřejnosti se snaží Klub UNESCO Kroměříž.

Vlastníkem uměleckých sbírek je  Arcibiskupství olomoucké, ale spravuje je MUO (také příspěvková organizace zřizovaná MK). Spolupráce mezi těmito dvěma subjekty, které mají původně celistvý arcibiskupský majetek v současné době ve správě, představuje ideální spojení teorie s praxí.

Zaměření a poslání projektu

Cílem projektu je zachovat a následně rozvíjet historické a kulturní dědictví v rámci světových památek a dále vytvořit národní metodické centrum pro oblast zahradní kultury. Dnes státní Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži v sobě spojují více jak půltisíciletí údržby a kultivace evropské zahradní kultury. Připravované centrum má být svého druhu jedinečné minimálně pro území střední Evropy. „Ukončení projektu plánujeme na rok 2012, poté by měl být po pět let finančně udržitelný, nikoli prodělečný," doplňuje jeho koordinátor Mgr. O. Zatloukal.

Národní centrum zahradní kultury v Kroměříži (dále jen Centrum) má sloužit jako metodická, odborná a vzdělávací platforma pro péči a obnovu historických zahrad a parků. Plán zahrnuje dvě roviny, a to ideovou a praktickou.

Ideová má navázat souvztažnost mezi historií a budoucností, řešit a rehabilitovat téma zahradní kultury. To souvisí s aktualizací tématu Člověk a příroda pro období 21. století. Realizaci této části má především zajišťovat MUO ve spolupráci s dalšími partnery projektu.

Praktická rovina souvisí s příslušným vzděláním širokých vrstev obyvatel a pracovníků působících v této oblasti. Nabídne teoretické studium oboru i ryze praktickou výuku. V rámci tohoto záměru, jejož hlavním garantem bude NPÚ, mají vzniknout tři centra, a to metodické, odborné a vzdělávací, tzv. centrum celoživotního vzdělávání:

Metodické centrum má soustředit odborníky zabývající se zahradní architekturou a stát se pomocnou rukou MK, NPÚ i soukromých subjektů v oblasti, které se zatím nikdo soustavně nevěnoval. Půjde o vytváření odborné metodiky pro obnovu a péči o historické zahrady a parky v ČR, o zastávání funkce garanta a poradce.

Odborné centrum zajistí studium zámeckých historických sbírek a správu odborné knihovny, vytvoří stálou expozici o kroměřížských zahradách, zaměří se i na pořádání krátkodobých výstav ve spolupráci s dalšími partnery projektu či na publikační činnost a pořádání konferencí a besed. Za tímto účelem buduje MUO oddělení zaměřené na téma zahradní kultura.

Vzdělávací centrum bude založeno zejména na spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze. Jednou z jeho priorit je rozšiřovat povědomí o hodnotách a kvalitách vysoké zahradní kultury, tj. zprostředkovávat vzdělávání pro odborníky i laiky. Odborné vzdělávání se zaměří na pracovníky NPÚ působící v teoretické i praktické oblasti (v ČR existuje několik stovek historických zahrad a parků chráněných jako Kulturní nebo Národní kulturní památky), dále na odborníky věnující se problematice městských parků i na soukromé subjekty. Vzdělávání pro laiky se soustředí na celoživotní vzdělávání formou kurzů, návštěvníci zahrad budou mít možnost objednávat si komentované prohlídky. Vrchol a nedílnou součást druhé roviny představuje vzorová rekonstrukce zahrad, která poslouží jako model pro další historické zahrady a parky v ČR. Počítá se i s obnovou vodního režimu jako základního prvku zahrad a s obnovou drobných staveb. Zde se uplatní nové pohledy – např. výsledky zahradnické archeologie.

V zahradách, jejichž některé plochy poslouží geofondu k vědeckým účelům, budou současně probíhat vzdělávací aktivity. Zájemci dostanou možnost seznámit se se zahradnickým provozem nebo si zakoupit zdejší výpěstky.

Idea projektu

Zahradní kultura v sobě nese tři základní pilíře evropské vzdělanosti a kultury. První má duchovní rozměr, představovaný duchovenstvem a církví. Tato složka také uchovávala tradici víry a morálky. Druhý pilíř – politickosprávní – tvořila aristokracie, která spolu s duchovenstvem a církví reprezentovala i tradici kulturního mecenášství. Třetí pilíř – věda – intelektuál – umělec uchovávala a rozvíjela kontinuitu intelektuálního nazírání. Projekt Centra se snaží o rehabilitaci výše zmíněných pilířů evropské civilizace a o naplnění dochované formy památky obsahem vycházejícím z její historické funkce.

Způsob financování

Projekt Národní centrum zahradní architektury je řešen v rámci Integrovaného operačního programu (IOP) připravovaného ČR pro čerpání prostředků z fondů Evropské unie v letech 2007 až 2013. Odhadované náklady činí cca 500 milionů, z toho by měl IOP poskytnout 85 % a zbývajících 15 % MK. V rámci 1. vypsané výzvy se výše požadovaných financí z IOP pohybuje kolem 300 milionů Kč. Renovace Květné zahrady za 197 865 000 Kč obsáhne například obnovu vodního režimu, modernizaci zahradnického provozu, rekonstrukci cestní sítě, opravu vstupní budovy se zřízením kavárny, obchodu se zahradními výpěstky. Dále se počítá s obnovou Ptačince obehnaného vodním příkopem, který se stane domovem exotického ptactva. K životu se probudí dnes nepřístupná Holandská zahrada. Na obnovu vodního režimu parku spolu s modernizací zahradnictví získá Podzámecká zahrada 131 440 000 Kč.

Z budov, které projdou rozsáhlejší rekonstrukcí, uveďme např. Paví dvůr, Maxmiliánovu kolonádu nebo Čínský pavilon. Na zámek je určeno 17 500 000 Kč, které půjdou např. na opravu sala terreny − stálé expozice zahradní kultury.

Zvýší se pestrost nabídky

Projekt Centrum nabídne, kromě klasické zámecké prohlídky a návštěvy obrazárny s řadou významných děl, informace vztahující se k zahradní architektuře. Historii zahrad v expozici doplní pro lepší představivost různé modely (po zrušení expozice Národního zemědělského muzea na Janohradě v Lednicko-valtickém areálu tato možnost chybí). Zájemci si  budou moci vybírat z celé řady aktivit. Zatímco jedni si vychutnají projížďku v lodičkách na Dlouhém rybníku, v zimních měsících pak bruslení, při prohlídce Podzámecké zahrady se setkají se zvěří, absolvují komentovanou prohlídku nebo navštíví skleníky, druzí využijí služeb badatelny či se zúčastní kurzů. Na všechny pak bude čekat nezbytné občerstvení.

Eva Veselá