Články a komentáře

CHANOVICE: Městečko (0,8 tis. obyv.) leží v místě, kde se setkávají hned tři okresy – Klatovy, Plzeň-jih a Strakonice. Postupně se zde buduje skanzen, jehož hlavním posláním

je záchrana ohrožených staveb lidové architektury jihozápadních Čech, jejich uchování a následné představení široké veřejnosti. Po organizační stránce je součástí Vlastivědného muzea dr. Hostaše v Klatovech, příspěvkové organizace zřizované Plzeňským krajem.

Nelehká cesta

První myšlenky na vybudování skanzenu na Klatovsku spadají do roku 1895 a souvisejí s Národopisnou výstavou Českoslovanskou konanou v Praze. Dvacáté století proběhlo ve znamení hledání vhodné lokality. Uvažovalo se o umístění v zahradách nedaleko klatovského muzea a vzorem se mělo stát Dřevěné městečko v rožnovském skanzenu. Později se byly ve hře jiné lokality – Annina-Mouřenec, Poleňka, Jesení a Běšiny. Obrat nastal v roce 1988, kdy klatovské muzeum získalo barokní špýchar v Chanovicích a o pět let později ještě pozemek pro výstavbu Expozice lidové architektury (ELA), jak zní oficiální název zdejšího skanzenu.

Spolupráce muzea a obce

V Chanovicích se muzeu a obci podařilo najít společnou řeč, jejímž výsledkem jsou úzce propojené aktivity. Obec vlastní zámek, v němž je umístěn obecní úřad a základní škola. Návštěvníci se mohou podívat do části původního zámeckého interiéru připomínající posledního majitele panství. Ve sklepení se nalézá expozice lidových řemesel Pošumaví, kterou muzeum připravilo ze svých sbírek. V době letních prázdnin se zdejší školní prostory změní ve výstavní galerii;  letos např. nabídla v rámci 14. ročníku "Kulturního léta v Chanovicích" výstavu fotografií a obrazů.

V těsném sousedství zámku, jehož současná podoba vznikla v letech 1811 – 1838, se nacházejí bývalé provozní budovy. V nich je umístěno informační středisko, galerie Nositelů tradice lidových řemesel a víceúčelový sál k pořádání koncertů, besed či výstav, v nějž se proměnila bývalá konírna. Zámecký areál, včetně anglického parku, je kulturní památkou. V obci byla vyhlášena vesnická památková zóna, kterou tvoří nejen kulturní památky, ale také další hodnotné, významné objekty.

Lidová architektura na zelené louce

Skanzen je situován na okraji obce Chanovice a nyní zabírá plochu 1,5 ha. Výhledově by však mohlo klatovské muzeum získat dalších 9 ha.

Na podzim roku 1994 se sem jako první přesunuly špýchar z usedlosti v Petrovicích a kolna se stodůlkou ze statku v Měčíně. Právě měčínská kolna patří mezi nejstarší dochované dřevěné stavby v Čechách. Dřevo jejích vchodových zárubní pochází z roku 1560. Dalších 15 objektů z lokalit v okresech Klatovy, Plzeň-jih, Rokycany a Domažlice muselo být nejprve rozebráno a poté uloženo do muzejních depozitářů. Jejich postupná instalace bude následovat. Naopak zděná chalupa a zděná stodola, které slouží jako návštěvnický servis, jsou kopiemi postavenými v letech 2006 – 2007.

Spolupráce s mládeží

Kromě depozitáře slouží okolní prostor právě pro zmíněné pracovní pobyty mládeže a právě barokní panský špýchar pomohli opravit studenti středních a vysokých škol. „Spíše než muzeum v přírodě s plnohodnotným návštěvnickým provozem a servisem je výstižnější pojmenování Záchranný projekt pro ohrožené objekty lidového stavitelství v terénu jihozápadních Čech. Areál totiž vzniká díky svépomocné a dobrovolnické práci mladých lidí z Plzeňského kraje,“ vysvětluje ředitel klatovského muzea Mgr. Miloš Smolík a dodává: „pracovněnaučné pobyty mládeže probíhají v předem určených termínech vždy od dubna do listopadu. Muzeum je organizuje se svým muzejním spolkem – Vlastivědnou společností REGIO. V letošním roce jde zejména o očistu a konzervaci sbírkových předmětů, v rámci realizace ELA se zejména odvodňuje vstupní usedlost a obslužná cesta, dokončuje se znovupostavený roubený čeledník z Otěšic, výklenková kaple a upravuje se okolí.“

Skanzen musí žít

V letošním roce se v areálu uskutečnila řada akcí. Například květnový „Dřevěný svět“ ukázal tradiční dřevařskou výrobu spojenou s ukázkami vyřezávání betlému, který se veřejnosti představí v rámci akce „Vánoce ve skanzenu“ 20. prosince. Na 5. července byl připraven „Den řemesel – výroční řemeslnický jarmark“ a od 7. do 11. července se v klatovském muzeu uskutečnil „Týden rukodělných seminářů“, pořádaných ve spolupráci s chanovickým občanským sdružením Panorama. Čtvrtý říjen proběhl ve znamení podniku „Nejen chlebem živ je člověk – vaříme, pečeme a smažíme z mouky“.

Kromě jednorázových akcí je možné se projít naučnou stezkou „Příroda a lesy Pošumaví“, vedoucí od zámku kolem rozhledny do Expozice lidové architektury.

Eva Veselá

ZNOJMO: Pokud přijíždíte do Znojma směrem od Vídně, nemůžete minout výraznou dominantu - loucký klášter, který původně patřil řádu premonstrátů. Rozsáhlý areál nedaleko centra města leží na levém břehu řeky Dyje. Malá část  interiérů je sice opravená, ale na zásadní rekonstrukci a návrat ke slávě stále čeká.

Počátky kláštera spadají do roku 1190. U jeho zrodu stál kníže Konrád Ota, syn údělného knížete Konráda II. Znojemského, a jeho matka Marie. Po dalších šest století byl jedním z předních klášterních komplexů ve střední Evropě. Jeho dějiny jsou svázány se jménem opata Šebestiána Treytaga z Čepiroh, jemuž se připisuje počátek pěstování okurek na Znojemsku, či vynálezce bleskosvodu Prokopa Diviše, který v době zdejšího působení vytvořil elektrický hudební nástroj "Denis d´Or".

V období kláštera se střídaly špatné i dobré časy - po vyplenění husitskými vojsky v roce 1425 následovala přestavba areálu. Dnešní barokní podobu získaly objekty stavebními úpravami koncem 17. století. Byly rozděleny do tří epat, ale kvůli reformám Josefa II.  zůstaly nedokončené. 

Poté stihl klášter nevlídný osud -  v roce 1784 byl zrušen až do počátku 90. let 20. století sloužil vojenským účelům. Překrásné knihovní regály a část knihovního fondu získali premonstráti pro klášter na pražském Strahově.

V současné době spravuje areál  Úřad pro zastupování ve věcech majektových. Návštěvníci mohou vidět expozice vztahující se k vinařství, výstavní prostory, informační středisko i vinotéku. To vše v režii vinařské firmy Znovín.

Město Znojmo se řadu let snažilo získat areál do svého majetku. "V současné době je jednání na mrtvém době. Město nebylo ochotno přistoupit na podmínky státu ohledně bezúplatného převodu, který stanovil nutnost opravit objekt do deseti let a nemožnost jeho komerčního využívání. Přitom potřebné opravy jsou odhadovány na 2 miliardy Kč", říká místostarosta města Znojma Marian Keremidský.

Před časem proběhla v tisku zpráva o tom, že o loucký klášter projevil zájem Památník národního písemnictví, který se nachází v premonstrátském klášteře na Strahově a nové prostory hledá od počátku 90. let minulého století. Původně zvažoval do znojemské Louky sestěhovat depozitáře roztroušené na osmi místech ČR. Od svého úmyslu však vzhledem k velké vzdálenosti od Prahy ustoupil a nyní uvažuje o prostorách v Terezíně.

ev

KARLOVY VARY: Krajská knihovna Karlovy Vary (KVV) vešla ve známost nejen unikátní rekonstrukcí původního vojenského objektu, ale také doprovodnými akcemi zaměřenými na široké spektrum návštěvníků. Toto nejmodernější multifunkční kulturní centrum u nás bylo otevřeno po sedmiměsíční přestavbě vojenské kuchyně. O náklady ve výši 88,5 milionu se podělila Evropská unie (fond Phare), státní rozpočet a Karlovarský kraj (z prostředků programu SROP).

Čtenáři s handicapem mají své oddělení

Knihovna nabízí kromě klasických knihovnických služeb také pomocnou ruku handicapovaným lidem. Ve speciálním oddělení mají registrovaní nevidomí čtenáři bezplatný přístup jak na internet, tak ke zvukovým knihám na magnetofonových kazetách nebo ve formátu MP3. Díky špičkovému technickému vybavení mohou dále využívat specifické zařízení k převodu tištěných materiálů na obrazovku počítače (Recognita Plus 5.0) s hlasovým doprovodem (OutSpoken) a program pro zvětšení textu speciální lupou ZoomText.

Počítačovým začátečníkům vychází KVV vstříc spoluprací s Tyfloservisem a TyfloCentrem, o.p.s., jejichž pracovníci docházejí každý čtvrtek do oddělení pro nevidomé a seznamují je se základy práce na počítači a internetu. Oddělení navíc nabízí bohatý výběr z časopisů jako Zora, Oblastník (i ve zvukové podobě), Zpravodaj FRPSP, Gong (pro neslyšící), Vozíčkář, Senior revue, Abilympijský zpravodaj, Nejsi sám a Skok do reality.

Knihovna má otevřené dveře i neslyšícím, pro něž jsou připraveny tlumočené přednášky, exkurze a kurzy. Bez problémů mohou také zavítat do Společenského sálu vybaveného indukční smyčkou.

KVV je pro handicapované snadno přístupná – na parkovišti jsou pro ně vyhrazená místa, signální hlasový majáček naviguje nevidomé, hlavní vchod je opatřen nájezdovou rampou a celá budova je bezbariérová (včetně toalet, výtahu a vstupních dveří s automatickým otevíráním).

Knihovna 21. století

Knihovnická práce dnes již nespočívá jen ve shromažďování, katalogizaci a půjčování knih. Je mnohem rozmanitější. Současné knihovny často fungují i jako společensko-kulturní centra, která svým čtenářům zprostředkovávají nejrůznější kulturní vyžití. Ani KVV nezůstává pozadu.

Například nejen pro lidi s handicapem pořádá pravidelná setkání spojená s výstavami a praktickými ukázkami kompenzačních pomůcek, kulturním programem a občerstvením. Jedno z nich proběhlo na jaře letošního roku. Ve spolupráci s Klubem přátel červenobílé hole přiblížilo svět hluchoslepých lidí.

Unikátní výstava nazvaná Nevidíme, neslyšíme, ale cítíme... představila výrobky lidí s postižením zraku a sluchu, zasloužený ohlas sklidily také hmatové knížky pro nevidomé děti. V říjnu pak proběhlo již 15. setkání nazvané Svět nevidomých aneb Život bez bariér určené nevidomým čtenářům, klientům TyfloCentra i veřejnosti.

Dopoledne byly pro studenty středních škol připraveny dvě odborné přednášky o odstraňování bariér pro nevidomé a o světě hluchoslepých, odpoledne mezi hudbou a tancem čaroval nevidomý kouzelník Ivo Ouřada.

Karlovarská knihovna, povzbuzená obrovským zájmem, chce jít ještě dál. Například v oddělení pro nevidomé nyní vzniká podle vzoru pražské Botanické zahrady hmatová sbírka přírodnin.

Eva Horníčková

Před třiceti lety vzniklo v kanadském Vancouveru české Divadlo Za rohem. Jeho členové si tak chtěli zachovat znalost českého jazyka a sounáležitosti se starou vlastí. Letos se stali nositeli ceny "Gratias agit", kterou uděluje ministr zahraničí za šíření dobrého jména České republiky ve světě. Na začátku bylo setkání několika krajanů žijících na západním pobřeží Kanady, kteří se v duchu hesla „Co Čech to muzikant!“ (popřípadě divadelník) rozhodli setkávat za účelem jevištního vystupování v českém jazyce.

Na této myšlence se aktivně podílel hlavně pražský divadelník Otta Löwy, který jako jediný ze své židovské rodiny přežil holocaust. V padesátých letech minulého století odešel do Kanady, usadil se ve Vancouveru, hrál divadlo, režíroval a učil herectví, později kromě divadla připravoval pro celoplošnou kanadskou rozhlasovou stanici CBS pořady o české hudbě.

Mnozí jeho žáci pocházeli z řad českých emigrantů a právě oni založili v červenci 1977 český ochotnický soubor, tzv. Český divadelní klub (ČDK). První představení se konalo 4. listopadu 1977 z iniciativy českého herce žijícího v New Yorku – Járy Kohouta, který spolu s amatérskými exulantskými divadelníky vystoupil v populární komedii „Na tý louce zelený“.

Za rok následovala první samostatná produkce, uvedená na oslavu šedesátého výročí založení Československa. Nadšenci, kteří stáli u zrodu ČDK, se rozhodli začít oslavy uvedením „národního kusu“ – Jiráskovy Lucerny.

Jak se médiím svěřil jeden ze zakládajících členů divadla a jeho letitý režisér, profesí dětský onkolog, MUDr. Josef Skála, pojetí tohoto klasického titulu nebylo všem divákům po chuti: „Naši dva vodníci měli na sobě šnorchly, ploutve a na zádech bomby, občas vykoukli i mimo svůj výstup a komentovali dění na jevišti. Bylo to trošku kontroverzní, nicméně se rozkřiklo, že je to jiná Lucerna, a tak na druhé představení přišli i ti, co by normálně nepřišli.“

Od klasiků až ke hrám disidentů

V roce 1980 se skupina přejmenovala na Divadlo Za rohem (DZR) a právně formalizovala svou existenci. Uměleckým šéfem se stal MUDr. Skála, který se staral o široký výběr titulů od Jiráska přes Wericha až po Havla. Za třicet let existence se pod hlavičkou divadla uskutečnilo šedesát divadelních akcí a na 150 představení, která vidělo více než dvacet tisíc diváků. Divadlo, které je tč. třetím nejstarším systematicky hrajícím souborem ve Vancouveru, uvádí dramatický repertoár (J. K. Tyl, V. K. Klicpera, V & W, Bratři Čapkové, M. Kundera, O. Pavel, M. Horníček, B. Hrabal a další), za který by se nemusela stydět žádná velká profesionální scéna.

Kanadští divadelníci udělali mnohé i pro prezentování a šíření her českých zakázaných autorů. Pod naprostou většinou představení je jako režisér podepsán právě MUDr. Josef Skála, který je velkým příznivcem dramatika V. Havla: „V sedmdesátých letech se v Československu psaly velice dobré divadelní hry, ale jejich autoři – disidenti, je neměli možnost vidět na jevišti. K nám se tyto texty dostávaly, a některé světové premiéry Havlových titulů se uskutečnily právě ve Vancouveru.“

Dá se říci, že to platí i o nejznámější Havlově hře – Žebrácké opeře, jejíž zakázanou premiéru v roce 1975 v Horních Počernicích StB rozprášila. Plnohodnotnou světovou premiéru v češtině uvedlo DZR Vancouver, a autor s ní byl velmi spokojen. Právě toto představení upoutalo pozornost kanadských profesionálních divadelníků, kteří pak uvedli Havlovu hru ve Skálově překladu v angličtině.

Čeští amatéři z Vancouveru nedisponují vlastními prostory, ale i tak je jejich činnost obdivuhodná. Během let uskutečňují dvě až tři premiéry do roka. Po měsících zkoušení, kdy se ochotníci po práci setkávají v improvizovaných zkušebnách, se nově nastudované představení uvede v premiéře, a pak se několik dní reprízuje. To vše v pronajatém divadle. (Soubor je spřízněn s Českým a slovenským sdružením v Kanadě, pobočka Vancouver, které v letech 2006 – 2008  v rámci programu Odboru kulturních a krajanských vztahů obdrželo od Ministerstva zahraničních věcí ČR peněžní dar ve výši 15 tisíc Kč ročně.)

V posledním desetiletí si Divadlo Za rohem zve k pohostinským vystoupením přední české herce např. Jiřího Pechu, Viktora Preisse, Jiřího Lábuse. V listopadovém programu je ohlášeno hostování Aleny Vránové, Stanislava Zindulky a Jaromíra Dulavy v inscenaci pražského divadla Ungelt „Řidič paní Daisy“.

Cena Gratias agit exilovým divadelníkům

Od roku 1997 každoročně uděluje ministr zahraničních věcí za mimořádné zásluhy v propagaci dobrého jména České republiky v cizině, jednotlivcům a společnostem cenu Gratias Agit, což je jedno z nejvýznamnějších vládních vyznamenání. A právě to bylo uděleno kanadskému Divadlu Za rohem. Ministr Karel Schwarzenberg v odůvodnění vyzdvihl, že DZR ve své činnosti kloubí funkce propagátora českého divadla a kultury a současně také udržovatele českého jazyka. DZR je kromě Nového divadla v Torontu jedinou dlouhodobě působící českou scénou v zahraničí, a její ohlas je jak u diváků, tak u odborné kritiky značný. Jak se zmínili zástupci vencouverských divadelníků kvalita představení a zájem obecenstva láká do řad Divadla Za rohem nové,  zejména mladé členy. Proto všichni věří, že tradice českého divadla ve Vancouveru se bude rozvíjet i nadále.

Mária Uhrinová

V roce 1994 vzniklo z dětského zájmového kroužku při MŠ Peroutkova v Praze 5 Taneční studio Light (z angl. světlo). Jeho vedoucí Lenka Tretiagová od začátku vede děti k tanci, vycházejícího důsledně z přirozeného dětského pohybu. Součástí činnosti souboru byly a jsou společné cesty mladých tanečníků do přírody, atraktivní sporty – jízda na koních, plachtění, vysokohorská turistika – ale hlavně divadlo.

V posledních letech členové studia vyjíždí do zahraničí, kde se zúčastňují festivalů a uměleckých workshopů. Letošní rok byl pro ně na zahraniční zkušenosti opravdu bohatý.

Ať tancují malí i velcí

V současné době Taneční studio (TS) Light sdružuje asi 70 dětí v několika tréninkových skupinách od těch nejmenších až po studenty SŠ a VŠ. Funguje jako občanské sdružení při ZUŠ Na Popelce v Praze 5 a organizuje veškeré aktivity dětí a studentů nad rámec umělecké školy. Proto soubor může spolupracovat s mnoha tanečními pedagogy, odborníky na herectví a režii i s lektory speciálních sportů a organizovat náročné zahraniční projekty. Taneční studio má kromě podpory ZUŠ dlouholetou záštitu Nipos – Artama, Tance Praha o.s. a divadla Ponec. Starší děti ze studia navštěvují vybrané semináře a jejich výsledky je předurčují k účinkování na prestižních akcích (mimo jiné i na mezinárodním festivalu soudobé taneční tvorby a pohybového divadla TANEC PRAHA). Finance získává studio z členských příspěvků, především však svoji činnost financuje z grantů (MK ČR, MHMP, MZV ČR, ČC a dalších organizací) a z darů rodičů dětí či sponzorů. Soubor také získává honoráře za některá umělecká vystoupení a využívá je na konkrétní projekty (zpravidla na zahraniční cesty).

Tanec nejen do českých škol

Již nějakou dobu se studio podílí na dlouhodobém společném projektu Tance Praha o.s. a Vize tance o.s. s názvem „Tanec školám“. Tento široce koncipovaný interaktivní program pro základní a střední školy má ambici přiblížit mladým současný tanec jako kreativní možnost seberealizace a sebevyjádření. Zároveň obsahuje část věnovanou dětem mimo Českou republiku a právě na ní participují členové TS Light.

Z opakovaných návštěv Banátu a ze zkušeností souboru vznikl nápad podpořit sebevědomí a kreativitu banátských dětí – česky mluvících krajanů v Rumunsku umělecko-pedagogickým působením přímo v místě. Realizoval se poprvé v roce 2005  a soubor zde strávil dva týdny s cílem vytvořit tanečně-divadelní představení, které by vycházelo z tradice lidového tance a přineslo krajanům živé české slovo. Inscenace „Francínek a Evelínka“, zpracovaná na motivy díla Františka Nepila, byla přijata s nadšením.

Také letos, na přelomu února a března, přicestoval tvůrčí tým pedagogů a umělců z České republiky do rumunského Banátu. Obě tvořivé estetické dílny, které se konaly v Základní škole v rumunské vesnici Eibenthal, se mohly realizovat hlavně díky lidem z o.s. Člověk v tísni, ze Sdružení S, Rumunského kulturního institutu v Praze a Českého centra v Bukurešti. Během dvanácti dní se povedlo vytvořit taneční představení „Kdy víly přestávají čarovat“ na motivy povídky Zdeňka Šmída s využitím hudby Jiřího Pavlici.

Přesto, že s dětmi nebylo možné pracovat intenzivněji a taky neměly žádnou předcházející divadelní ani taneční systematickou průpravu, vznikl výjimečný jevištní tvar, který se jak v Rumunsku (poslední vystoupení se uskutečnila v září), tak při pohostinském vystoupení v Praze setkal s velkým ohlasem. Rumunské děti s doprovodem přijely do Čech na přelomu května a června, aby zde předvedly výsledky svého snažení. V rámci festivalové sekce Tanec dětem na festivalu TANEC PRAHA 2008 se „čarující víly“ představily v Praze dvakrát a jednou v brněnském divadle Bárka. Setkání dvou světů, vesnice v neposkvrněné přírodě a hektického života ve středoevropských metropolích, přineslo oběma stranám novou zajímavou zkušenost.

Na opačném principu byl postaven projekt, který se uskutečnil letos v srpnu v divoké přírodě Zakarpatské Ukrajiny. 24 dětí a studentů z pražského Tanečního studia Light se setkalo s 18 dětmi z horské vesničky Rička při společné tvorbě představení „Milá sedmi loupežníků“. Vzniklé taneční představení se hrálo nejen 23. a 24. 8. v samotné Ričce, ale především na festivalu v Koločavě, který se konal 24. 8. při slavnostním otevření skanzenu „Staré selo“ v rámci oslav Dne nezávislosti Ukrajiny. Záměrem projektu bylo podpořit vnímání národní identity, tradic obou zemí, jejich kulturních rozmanitostí a vystavět na něm společné taneční představení. Vzhledem k jazykové bariéře se taneční divadlo stalo pro obě skupiny jedinečným komunikačním prostředkem.

Víly v Eibenthalu nepřestávají čarovat

ve dnech 18. až 23. září 2008 uskutečnil devítičlenný tým TS Light další cestu do rumunského Banátu. Cílem podzimní cesty, kterou financovali samotní členové souboru, bylo navázat na dlouhodobou spolupráci se ZŠ v Eibenthalu a doprovodit malé krajany při vystoupení na Festivalu dětských souborů Čechů v Rumunsku v Baile Herculane. Představení „Kdy víly přestávají čarovat“, které vzniklo na principech moderního tanečního divadla však na tradičním, spíš folkloristicky zaměřeném festivalu, vzbudilo jisté rozpaky. Pobyt pedagogů z Prahy měl tady nečekaně i další smysl: vysvětlit účinkujícím dětem, že pokud samy vědí co a proč tancem a divadlem sdělují a prožívají, neexistuje jednoznačné měřítko uměleckých hodnot. Že kulturní tradice nejsou všude na světě stejné, že je to dobře, že obdiv i nepochopení patří k samozřejmým reflexím všech veřejných produkcí.

Děti pak v několika dnech připravily další tanec a ten předvedly v místním eibenthalském kulturním domě za účasti málem celé obce.

Tanečníci z TS Light plánují další tvůrčí spolupráci dětí z Prahy a Eibenthalu, chtějí nazkoušet nové představení, které by banátští prezentovaly nejen v Rumunsku, ale i v Čechách. Pražští umělci by místním rádi zprostředkovali pořízení jejich vlastních tanečních kostýmů a také by chtěli uskutečnit semináře pro děti i dospělé s výukou tradičních českých lidových tanců. Už se chystá další mise do Eibenthalu: na přelomu února a března 2009 vycestuje cca 20 dětí a 5 studentů z TS Light a Dětského studia divadla Ponec. Výsledky nové společné práce by měly být k vidění koncem dubna v pražském divadle Ponec.

Na příští ročník festivalu TANEC PRAHA 2009 jsou pozváni malí tanečníci z ukrajinské Ričky s projektem “Milá sedmi loupežníků“, v létě se soubor Light chystá ke spolupráci se školami ve Švédsku a na prezentaci společného projektu, zaměřeného na interakci mladých diváků v rámci tanečně-divadelních představení.

Základním projektem příští sezóny je koprodukce s divadlem Ponec, při které má vzniknout taneční představení pro dospívající mládež, kde by vedle profesionálních tanečníků a herců měli vystoupit tanečníci studia Light. Dlužno dodat, že vše záleží na úspěšnosti žádostí o granty. 

Mária Uhrinová

KLADRUBY: Unikátní historická a církevní památka – bývalý benediktinský klášter v Kladrubech u Stříbra – byl ve spolupráci s Plzeňským krajem vybrán jako jedno ze 14 míst, kde MK hodlá vytvořit prestižní kulturní centra. Revitalizací kladrubského barokního konventu, přilehlých budov a klášterních zahrad, za pomoci finančních prostředků z operačního programu EU, by mělo vzniknout otevřené multifunkční kulturní zařízení nadregionálního významu.

Slavná minulost pod zlatou korunou

Klášter v Kladrubech byl založen v roce 1115 Vladislavem I. a celá jeho historie je spjata s benediktinským řádem a se šířením vzdělanosti a prosperity v západní části českého království. Je s ním svázán i osud nejslavnějšího českého světce Jana Nepomuckého, který byl v roce 1393 na popud krále Václava IV., právě za svou odvahu potvrdit ve funkci kladrubského opata, v Praze umučen. Období největšího rozkvětu se klášter dočkal v 18. století, kdy v letech 1712 až 1726 přestavěl slavný architekt Jan Blažej Santini zdejší původní románskou baziliku na stavbu ve stylu barokní gotiky. Kostel Nanebevzetí panny Marie, ozdobený zlatou korunou, je zajímavý jak svojí velikostí (je to třetí nejdelší kostel v ČR), tak nevšední výtvarnou výzdobou a je dodnes výraznou krajinnou dominantou. Po smrti Santiniho výstavba klášterního areálu pokračovala dál budováním nového konventu a nové prelatury podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Poté, co byl klášter dekrety Josefa II. zrušen, zde byla zřízena kasárna a vojenská nemocnice. Objekt v dalších letech chátral, až jej v roce 1825 koupil v dražbě polní maršál, kníže Alfréd I. Windischgrätz. Jeho potomkům pak Kladruby patřily až do roku 1945, kdy se staly majetkem státu. Od konce šedesátých let minulého století památkáři klášterní areál rekonstruují a zpřístupňují jednotlivé části zdejší expozice.

Novodobá historie je přehlídkou snah vrátit tomuto místu důstojný vzhled a zajímavou náplň. V letech 1998 – 99 za přispění programu EU Phare proběhla přestavba vnějšího pláště, krovů a krytiny kostela Nanebevzetí panny Marie a od roku 2002 se průběžně opravuí jednotlivé části kláštera. Například střechy nového konventu (2004 – 2006 čerpání prostředků MK), krov a krytina latinské školy (2006 – pokryto z programu „Prostředky pro záchranu architektonického dědictví“ – jednoho z dotačních titulů MK ČR).

V minulém roce začaly opravy fasád na nádvoří nového konventu a přidělením prostředků z Integrovaného operačního programu EU by tak mohla být obnovena podstatná část areálu. Pak by se mohl začít realizovat plán přetvořit zasmušilý klášter na otevřené kulturní centrum. Tato myšlenka je již staršího data, zrodila se totiž někdy v roce 2003. Avšak přivést tuto vizi ke skutečnosti bude stát 500 milionů korun. Projekt by měl být financován z dotačních zdrojů Evropské unie v plánovacím období EU 2007 – 2013. Tyto prostředky by umožnily nejen zachránit cennou památku, ale pomohly by jí otevřít cestu k novému využití.

Památkový objekt a živá kultura

Pod tímto názvem předložil nositel projektu – Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Plzni (dále jen NPÚ Plzeň) – projektový záměr s několika cíly. Tím stěžejním je zrekonstruovat barokní objekt nového konventu, propojit ho s přírodním divadlem a zahradami v celostní areál, čímž by se rozšířila jeho stávají funkce. Obohacením o tzv. přidanou hodnotu, tj. zřídit zde platformu pro pořádání uměleckých produkcí s mezinárodní účastí, dostane vzácná památka zcela nový charakter.

Jde o to: zachránit klášter a otevřít ho umění, ptám se kastelána Ing. Milana Zoubka, který mě rozlehlými klášterními prostory provázel. Přikývl a vysvětlil mně, že by zde mělo vzniknout multifunkční kulturní zařízení nadregionálního významu, které poskytne své sály nejen k tanci, ale i k divadelním a hudebním produkcím, výtvarnému umění, výstavám, k místním kulturním aktivitám a také soudobým tvůrcům, kteří by zde pro svou práci našli inspiraci a zázemí.

Předkladatelé ve svých plánech počítají s pořádáním mnohožánrových open-air produkcí s mezinárodní účastí (opera, balet, činohra, koncerty). Ideovou a odbornou záštitu, která bude následně procházet do reálné spolupráce, získali plzeňští a kladrubští památkáři již při tvorbě projektu u plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla, Ústavu umění a designu v Plzni, Festivalu Tanec Praha, Czech Dance Organization a Divadelního ústavu. Barokní klášter má šanci stát se tvůrčí rezidencí pro současné formy umění, kde umělci ze vzpomínaných institucí poskytnou vzdělávací a lektorskou činnost. Záměr počítá s tím, že výsledky jevištních workshopů se stanou součástí kulturních slavností, a že všechny umělecké projekty, které v době pobytu vzniknou, zde také budou prezentovány. Podobně i zde vytvořené artefakty by se měly stát součástí sbírek.

Jedinečná architektura umocněná tvořivou atmosférou se jistě stane dalším vyhledávaným turistickým cílem regionu Plzeňsko. Podmínkou k předběžné registraci projektu a možnosti čerpání finančních prostředků na jeho přípravu je předložení tzv. Jednoduché studie finanční udržitelnosti, která deklaruje optimální formu provozu multifunkčního kulturního centra a ekonomické zajištění jeho udržitelnosti po revitalizaci. Studie spolu s vypracovanými formuláři byla NPÚ Plzeň předána ministerstvu kultury k registraci a momentálně se čeká na její schválení.

Duch místa živí aktivity místních…

Silné Genius Loci tohoto místa ročně přitahuje mnoho návštěvníků, kteří si mohou projít dvěma prohlídkovými trasami, přičemž jedna má klášterní a druhá zámecký charakter. Klášter, jenž byl odpradávna spojen s Řádem benediktinů, je od roku 2000 opět v jejich duchovní správě. V tomto roce se začala spolupráce s Benediktinským arciopatstvím sv. Vojtěcha a sv. Markéty v pražském Břevnově, což je označováno jako symbolický "návrat benediktinů" do Kladrub. Kostel, který spravuje kladrubská farnost (šestkrát do roka se zde konají bohoslužby, někdy svatby), disponuje úžasnou akustikou a tato je využívána k pořádání koncertů. Velmi aktivní je zde občanské sdružení Klášter Kladruby, jehož cílem je organizování kulturních akcí v objektech kláštera. Tyto sem prakticky po celý rok lákají zájemce z městečka i okolí.

… a přitahuje partnery

V souvislosti s přípravou projektu "Památkový objekt a živá kultura" vznikla zajímavá společná iniciativa několika institucí. Pod neoficiálním názvem Klášter Kladruby – Kolegium se v loňském roce volně ustanovilo několik partnerů, kteří se hodlají na projektu podílet přípravou a koordinací jeho náplně a především na budoucí činnosti multifunkčního kulturního centra. Mnozí ho již teď využívají ke svým společenským a prezentačním aktivitám.

Současnými členy "Kolegia uživatelů" jsou: Institut umění - Divadelní ústav, Tanec Praha, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, město Kladruby. V letošním roce ještě projevily zájem o vstup do kolegia: Czech Dance Organization, město Stříbro a Západočeská univerzita v Plzni - Ústav umění a designu. Jak nám řekl Ing. Milan Zoubek, správce kladrubského kláštera, stávající i noví členové se míní v Kladrubech sejít ještě do konce letošního roku.

Jedním z partnerských subjektů je město Stříbro, proto jsme se jeho starosty Mgr. Miroslava Nenutila zeptali:

Co Stříbru přinese členství v kolegiu, a jak může přispět k revitalizaci této kulturní památky a k znovuoživení tohoto místa?

Město by se rádo stalo konzultantem při přípravě projektové dokumentace, protože aktivity města by se daly částečně přenést do objektu kláštera (semináře, konference apod.). Už v současné době klášter představujeme našim významným návštěvám.

Jaká konkrétní rozhodnutí v souvislosti s členstvím město Stříbro přijalo?

Zastupitelstvo města schválilo svůj vstup do výše uvedeného kolegia a tímto mu vyjádřilo svou podporu.

Mária Uhrinová

SKUHROV NAD BĚLOU na Rychnovsku: Dne 23. října navečer byla slavnostně otevřena pohádkově zrekonstruovaná a zařízená tzv. nová Porkertova vila, postavená v letech 1931 - 32 v maurském slohu podle plánů Ota Ployera na rovinném prostranství pod zalesněným ostrohem u řeky Bělé. Nyní nese název Villa Bělá. Stalo se tak za účasti osobností, mj. starosty obce Vladimíra Bukovského, podnikatelů a památkáře Radomíra Raise.

Tato stavba, o níž je zmínka v letos vydané publikaci Slavné vily Královéhradeckého kraje, patří mezi ty, které vytvořili architekti zvučných jmen, jako byli Josef Gočár, Dušan Jurkovič, Pavel Janák, Otakar Novotný, ale také mnozí další, jejichž jména většině z nás, k naší škodě, mnoho neřeknou.

Na rychnovském okrese jich je devět, a jedna z nich je právě tzv. nová Porkertova vila. Základem jejího architektonického řešení jsou prvky maurského slohu. K tomu uvedl památkář Radomír Rais: „Kupodivu stavebník rodinného sídla Vilém Porkert si pro námět svého budoucího sídla nejel do Španělska, ale do Ameriky; stavbu provedl jak podle amerického časopisu.

Dům byl založen na železobetonové vaně s podlahou sklepů pod úrovní řeky. Velmi prostorné schodiště v hlavním průčelí propojilo zahradu s verandou ve zvýšeném přízemí s možností vstupu na venkovní terasu a do centrální schodišťové haly. Z ní je přístup do jídelny, knihovny, obývací místnosti, dvouramenným schodištěm do patra a podkroví a kulečníkové síně; ta má také samostatný vchod z kryté rampy pro příjezd automobilem.

Přízemí s prostornými místnostmi odpovídá záměru reprezentace, rovněž tak prostory patra a podkroví, kde jsou pokoje pro hosty a ložnice. Vnější vzhled domu je romantický, pohádkově členěný prvky a konstrukcemi v orientálním uspořádání. K tomu uvedl starosta Vladimír Bukovský: „Jsem tomu velmi rád, že tato vila, jež má dnes majitelku Holanďanku Hillegondu Petronellu van der Mostovou, tu zůstala, a je chvályhodné, že existuje v původním stavu. Zažila totiž několik uživatelů – továrna, naposledy Orlické strojírny, tu měly kanceláře, za Elektropragy dokonce ředitelství, někdy v 60. a 70. letech tu byla obecní knihovna i lékař, v dalších prostorách byly v polovině 60. letech ubytovány Polky, které tu pracovaly, a poté, co odešly, v 80. letech sem do ubytovny přišli Vietnamci. Jejich požadavky na bydlení asi nebyly srovnatelné se středoevropskými a třeba platilo, proč bychom zhasínali normálně, když můžeme vzduchovkou. Po roce 1989 došlo k restituci vily rodině Porkertových, ti ji prodali právníkovi Vladimíru Stýblovi a ten v roce 2005 holandské občance Hillegonde Petronelle van der Mostové. Rád bych řekl: Co je u nás v Čechách neobvyklé, že spoustu práce odvedli fyzicky Holanďané sami, třeba paní majitelka spárovala komín. Od dnešního dne tu začne ubytovací provoz, nevím, jaká bude klientela, nejspíš holandská. Jediné, co mě tu zarazilo, že některé pokoje nemají vlastní sociální zařízení (nebude to penzion, ale typ bed and breakfast se šesti pokoji, z toho třemi se sociálním zařízením a třemi se společnou koupelnou, www.villabela.eu, pozn. kr). Ale co je důležité: Jsem velice rád, že tento objekt byl dán do toho stavu, v němž dnes je.“

Josef Krám

TRUTNOV: Dne 7. října byly poklepem na základní kámen zahájeny práce na  vybudování společenského centra a divadla. Za několik posledních desítek let nejvýznamnější trutnovská stavba vyrůstá v prostoru bývalého autobusového nádraží. Měla by stát 480 milionů korun a s jejím dokončením se počítá v  roce 2010. 

Národní dům nestačí

Původní divadelní a společenský sál v budově Na Nivách vyhořel již v roce 1958 a od těch dob slouží pro kulturní akce více než stoletý Národní dům. Ten však i přes všechny provedené vnitřní i vnější úpravy neodpovídá ani kvalitou hlediště ani svými prostorovými a technickými možnostmi dnešním potřebám na pořádání divadelních představení, koncertů a jiných programů. Celá osmdesátá léta se na místní radnici diskutovalo, jak tuto situaci změnit. V roce 1980 byla zpracována nikdy nezrealizovaná studie, po roce 1989 se přemýšlelo o rekonstrukci některého ze stávajících zařízení. Až studie Koncepce výstavby a reknstrukce kulturních zařízení města Trutnova z roku 2002, prokázala, že situaci nevyřeší pouhá rekonstrukce některého ze stávajících zařízení.  Sociologický průzkum, který radnice zadala odborné firmě, při němž byli lidé tázáni na oblast kulturního vyžití, navíc prokázal, že více než polovina občanů Trutnova souhlasí s tím, aby se ve městě vybudovalo nové divadlo.

Stavba vskutku kolosální

Projekt společenského centra je konstruován velkoryse a s přihlédnutím ke specifiku aktivit, které tady bude možné provozovat. Hlavní sál půjde uzpůsobit pro klasické divadlo, konference či plesy. Kromě kukátkové scény pro 390 diváků umožňuje budova vytvořit divadelní arénu pro 589 diváků. Při přeměně na plesový sál bude mít kapacitu 522 míst, na koncerty 640. Prostory v prvním patře mohou tvořit šest kluboven, které se dle potřeby propojí, až nakonec vytvoří jeden velký sál. Ve druhém patře budou dvě velké zkušebny, třetí patro zaberou kanceláře a technické zázemí. Předpokládá se, že nová budova bude žít denně, po celý týden. K různým aktivitám ji využijí spolky, neziskové či mládežnické organizace a školy. Poslouží k zasedání zastupitelstva, k setkání politických stran, konferencím a sympoziím komerčních subjektů, odborů či profesních sdružení. Kulturní stánek, vyrůstající na náměstí Republiky, nebude sloužit jen Trutnovákům, ale jistě jej rádi navštíví i lidé z celého okolního regionu a Krkonoš. K příjemnému posezení snad přilákají dvě kavárny, pod budovou vznikne podzemní parkoviště pro 81 aut (z toho 6 pro tělesně postižené) a veřejné WC. O možném provozovateli společenského centra není zatím rozhodnuto a rovněž se dolaďují detaily spojené s jeho činností.

Finance z EU doplní úvěr a veřejná sbírka

Myšlenka vybudovat divadlo, patřící k hlavním cílům „Strategického plánu rozvoje města Trutnov v oblasti kultury“, se začala naplňovat v roku 2003 a to vyhlášením anonymní architektonické soutěže. Autorem vítězného projektu na víceúčelové kulturní zařízení je architekt Patrik Vopálecký a realizátorem stavby je trutnovská stavební společnost BAK. Mnohamilionovou investici pokryje město Trutnov z několika zdrojů: v první řadě je to dotace z Regionálního operačního programu NUTS II Severovýchod ve výši zhruba 190 mil. Kč, dále to budou úvěrové prostředky, vlastní prostředky města a také výtěžek z veřejné sbírky.

Na několik skutečností, spojených s realizací nového kulturního stánku, jsme se zeptali Ing. Miroslava France, vedoucího Odboru rozvoje města a územního plánování MÚ Trutnov:

Jakou má sbírka formu a jak na ni veřejnost reaguje?

Veřejná sbírka na „Společenské centrum Trutnovska“ byla zahájena 1. dubna 2008 a potrvá do 31. 12. 2010. Občané můžou přispět v hotovosti do pokladničky umístěné ve vestibulu MÚ, převodem či vkladem na účet u KB, a ve fázi jednání jsou i další možné formy vkladu do této veřejné sbírky. Jména nejvýznamnějších dárců budou trvale uvedena na prosklených vstupech do budovy. O množství dárců a momentálním výtěžku nejsem bohužel blíž informován.

V jaké fázi je harmonogram prací?

Položili jsme základní kámen a proběhly různé přípravné práce, nutné demolice a archeologický průzkum. Nyní jednáme o umístění kamery tak, aby bylo možné on-line sledovat posuny ve stavební činnosti. Odkaz na video bude umístěn na webových stránkách města. (Pozn. redakce: videoweb byl spuštěn 16. 10. a průběh stavby můžete sledovat zde.)

Investorem je město Trutnov. Kde sežene dalších 300 mil., které jsou ještě potřeba? Zbývající finanční prostředky budou zabezpečeny úvěrem. Schválilo to Zastupitelstvo města na svém jednání 20. října 2008.

Děkuji za odpovědi.

Mária Uhrinová

OLOMOUC: Katedrála sv. Václava se svým dvouvěžovým průčelím patří neodmyslitelně  k panoramatu města. V neděli 19. října, před dopoledními bohoslužbami, obyvatelé města poprvé uslyšeli dva nové katedrální zvony nazvané Panna Marie Svatohostýnská a Jan Pavel II. V poledne se pak rozezněly staré a nové zvony dohromady.
Za války bylo bohužel běžné, že docházelo k rekvizici zvonů, které pak byly přetaveny na děla či jiné zbraně. Zvony olomoucké katedrály tento smutný osud postihl v čase obou světových válek.

Návrat zvonů

V roce 1916 byly zabaveny celkem čtyři zvony, mezi nimi velký zvon Panny Marie a zvon sv. Korduly. Snahy o obnovu původního zvonového souboru sice existovaly již ve dvacátých a třicátých letech, ale překazila je druhá světová válka,  během které byly zrekvírovány další dva zvony sv. Bedřich a sv. Cyril a Metoděj. Ani následné čtyřicetileté období komunistického režimu tomuto záměru nepřálo, a málokdo už návrat zvonů do Olomouce očekával.

Katedrála  na Dómském návrší má několik republikových a několik moravských nej. Například její třetí, jižní věž, vysoká přesně 100,65 metrů, je nejvyšší kostelní věží na Moravě. V ní je pověšen největší zvon v ČR, jenž je rozezníván houpáním – svatý Václav vážící 8500 kg. V letech 2000 až 2008 probíhala generální oprava katedrály, která stála cca 230 milionů korun, a byla korunována slavnostním osazením nových zvonů.

Městský magistrát v rámci širšího projektu s názvem Olomoucký hrad chce ještě více zdůraznit jedinečnou lokalitu dómského návrší kolem chrámu sv. Václava a má ambici doplnit zdejší zvonový soubor do původní podoby, jakou měl na začátku 20. století. Proto ke stávajícím čtyřem zvonům, zvonkohře a nově pověšeným – P. Marie Svatohostýnské a Janu Pavlu II. – výhledově plánuje zajistit ještě další tři zvony, a to v ladění cis1, fis1 a gis1. Obnova původního zvonového celku proběhne po etapách a očekávaný společný souzvuk všech zvonů byl měl být laděn v akordu e-dur.

Sbírka na zvony pokračuje
Rozhodnutím arcidiecézní komise byl vybrán výtvarník i zhotovitel zvonů. Výzdoby se ujal olomoucký rodák, akademický sochař Otmar Oliva a odlitím bylo pověřeno Zvonařství Perner v Pasově.
Rozměry většího z nových zvonů – Panna Maria Svatohostýnská – jsou vskutku monumentální. Váží bezmála pět tun (4805 kg) a jak ve výšce, tak i v průměru dosahuje téměř dvou metrů (výška 185 cm, průměr 188 cm). Přední stranu zdobí plastika Panny Marie Svatohostýnské, po obvodu jsou biblické výjevy týkající se Mariina života: Zvěstování, Navštívení u Alžběty, Ježíšovo narození, Obětování v chrámě, Nalezení Ježíše v chrámě, Svatba v Káně, Maria s apoštolem Janem pod Kristovým křížem a Seslání Ducha Svatého. Jsou zde také umístěny znaky současného papeže Benedikta XVI., ale i Arcibiskupství olomouckého, arcibiskupa olomouckého a metropolity moravského Mons. Jana Graubnera a Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci. Cena tohoto zvonu se vyšplhala na více než 2,8 milionu korun a částka by měla být pokryta z výtěžku veřejné sbírky, která stále běží. (Účet je vedený u ČSOB, 377688503/0300, v. s. 91181. Dárci nad pět tisíc korun obdrží malou památku v podobě bronzového zvonku. Dárci nad padesát tisíc budou navíc zvěčněni i na pamětní desce před katedrálou.) Jak nám sdělili zaměstnanci farnosti, ke dnešnímu dni se vybralo úctyhodných cca 1,7 milionu Kč.

Zvon Jan Pavel II. byl rovněž odlit v Pasově a zdobí jej signum tohoto bývalého papeže, znaky současného papeže Benedikta XVI., Arcibiskupství olomouckého, Mons. Jana Graubnera, arcibiskupa olomouckého a metropolity moravského a Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci. Na dalších reliéfech jsou znázorněny motivy ze života sv. Jana Sarkandra, mučedníka spojeného s Olomoucí. Druhý zvon je podstatně menší, jeho hmotnost dosahuje "jen" 1286 kg (výška 122 cm, průměr 122,4 cm). Jeho výrobu uhradila Nadace Děti-kultura-sport, jejímž zřizovatelem je uherskohradišťský podnikatel Ivo Valenta.

Zvony, posvěcené 28. září v rámci pontifikální mše na svátek sv. Václava, patrona katedrály, arcibiskupem Graubnerem, se tedy 19. 10. představily veřejnosti. Dosáhnout souzvuku všech zvonů je velmi náročné (rozhýbat je musí čtyři zvoníci) a proto se všechny katedrální zvony naráz rozezvučí jen ojediněle.

Příště to bude opět při výjimečné církevní příležitosti - 2. listopadu na Dušičky. 

Mária Uhrinová