Články a komentáře

<p>PRAHA: Římskokatolický kostel sv. Tomáše leží v samém centru Prahy, v rohu Malostranského náměstí, kde je v současnosti jediným farním kostelem. Vzhledem k tomu, že i přes svou atraktivní polohu nepatří k centru zájmu zejména zahraničních turistů tak, jak je tomu třeba u kostela sv. Mikuláše, Víta a podobně, návštěvníky, kteří sem zavítají, čeká nevšední zážitek.</p> <p>Úchvatná výzdoba, hra varhan, mše jen pro pár (náhodných) návštěvníků, to vše nabízí v uspěchaném dni v metropoli alespoň na pár desítek minut útěchu a povzbuzení. Ne vždy byl ale monumentální renesanční kostel tak pečlivě obhospodařováván a nádherně vyzdoben. Má totiž pohnutou historii.</p> <p>V područí augustiniánů už od středověku</p> <p>Vybudován byl na pomezí třináctého a čtrnáctého století, a to díky řádu augustiniánů, které do Prahy poprvé pozval tehdejší král, Václav II. V patnáctém století byl kostel vypálen, v polovině století šestnáctého se pak začalo s jeho renovací. Poslední generální úprava byla provedena v polovině dvacátého století.<br />
Kostel je stále ve správě augustiniánů, v současnosti mu „šéfují“ tři španělští členové tohoto řádu, kteří byli před několika lety povoláni ze Španělska na misi do Česka. Jeden z nich, augustiniánský kněz Juan Provecho, který celebruje zdejší mše, prozrazuje, jak se u svatého Tomáše ocitl: „Po konci studií jsem byl pozván do Brazílie, na misi. Tam jsem pracoval asi rok a půl ve škole, v klášteře, byl jsem tam moc spokojený, lidé tam jsou jako droga, chytli mě za srdce. Pak mě můj představený poslal se dvěma bratry do Česka, tady jsem se zpočátku moc neorientoval, oproti Brazílii mají lidé velký odstup. Češi jsou odtažití,“ svěřuje se dvaačtyřicetiletý kněz, který ve farnosti působí jako kuchař, správce i v řadě dalších profesí.</p> <p>Kuchař, topič… a kněz</p> <p>„Nemáme moc peněz, tak si všechno musíme dělat sami, musíme si vařit, spravovat to tu, řešit, jak se zaplatí vytápění,“ lituje s tím, že na pravou duchovní činnost, která by měla být jeho prioritou, mu příliš času nezbývá. Pomyslnou alfou a omegou budoucí činnosti, ale také tváře kostela, jsou tak církevní restituce, respektive navracení majetku zcizenému církvi po roce 1948. Podle Provecha nemůže být žádná diskuze o tom, zda církvi majetek patří nebo ne. Je to prý jednoznačné. </p> <p>Odkud máš ten mobil?</p> <p>„To, co patřilo církvi, jí musí být vráceno. Některé diskuze o tom, proč církev má takový nebo makový majetek, mi připadají nesmyslné. Také nechodím a neptám se lidí: odkud máš takový mobil a podobně. Všechno je dokázáno, je dokázáno, že církev měla ten a ten majetek, a má ho dostat zpátky,“ tvrdí Provecho.</p> <p>Církve mají od státu podle navrhovaného zákona dostat 59 miliard korun. Stejně jako řadu příznivců má i dost odpůrců. Třeba z řad sociálních demokratů nebo komunistů. Vládní TOP 09 ale považuje vyrovnání s církvemi za svoji prioritu.</p>

<p>MILETÍN: Podkrkonošské městečko Miletín se zhruba devíti sty obyvateli sluje nejednou zvláštností. Jeho historie sahá do přelomu prvního milénia našeho letopočtu, je rodištěm Karla Jaromíra Erbena, je známé textilními výrobky značky Mileta (dnes Miltex patřící německé firmě) a také tradiční výrobou Miletínských modlitbiček, jedinečných cukrářských výrobků – perníčků z dílny rodiny Erbenů. V povědomí divadelních ochotníků je navíc zapsáno jako místo s takřka dvousetletou tradicí, která je dodnes velmi živá.</p> <p>Tradice českého ochotnického divadla je v Miletíně udržována od počátku 19. století, doložena je od roku 1827. Není také náhodou, že historicky první muzeum ochotnického divadla není nikde jinde, než právě v Miletíně. Zastavme se u oné divadelní tradice, pokud jde o české divadlo jedné z nejstarších v Čechách, která je v současnosti patrně na jednom ze svých kulminačních bodů. Na to, v čem tkví bohatost místního divadelního dění jsem se zeptal doktora Radka Flegla, předsedy Rady miletínského Divadelního souboru Erben o.s.</p> <p> Pane předsedo, můžete nám nejprve přiblížit zázemí současného divadelního kvasu v Miletíně?</p> <p> Jako první ze všech spolků byl v Miletíně založen právě spolek divadelní. Jeho založení předznamenalo úsilí ochotníků, které vyvíjeli od roku 1827, kdy poprvé sehráli divadelní představení na staré poště. Dne 1. srpna 1867 byl ustaven řádný spolek, který již měl své stanovy. Od roku 1894 se spolek nazývá Erben. V roce 1912 byl přestavěn Sousedský dům a zde ochotníci z vlastních prostředků, tedy svým nákladem, postavili nové jeviště a o deset let později se dočkali i elektrického osvětlení. Další úpravy v Sousedském domě proběhly v letech 1952 ‒ 1953, kdy bylo vystavěno nové jeviště, kulisárna a kabina pro promítání filmů. Po dokončení rekonstrukce jeviště v roce 1954 divadelní soubor Erben předvedl v režii P. Laciny druhé nastudování Erbenovy Kytice, ve kterém vystoupilo jen na jevišti celkem 45 osob. Poslední úpravy jeviště proběhly v posledních dvou letech, kdy se podařilo souboru zakoupit a instalovat novou oponu, upravit portály, zrenovovat podlahu a tahy, doplnit zvukovou a osvětlovací techniku. </p> <p> Není tak docela běžné, že ve městě se sotva tisícovkou obyvatel je tak divadelně živo. Pracuje tu pravidelně ochotnický soubor, pořádají se zde tři divadelní přehlídky, zrodilo se muzeum ochotnického divadla… V čem to tkví, že se u vás daří divadlu? Bylo tomu tak vždy?</p> <p> Tak za prvé, protože jak v minulosti, tak v současné době se našli lidé, kteří v divadlu viděli nejen zábavu a potěšení, ale i smysl svého života. Ať už to byl místní farář P. Jindřich Lacina, režisér a herec Jiří Kněžourek st. a po revoluci Mgr. Miloslav Hýbner a Stanislav Friedrich, tak celá plejáda ochotníků herců a techniků. Máme generačně různorodou členskou základnu čítající 55 ochotníků.<br />
Za druhé, díky městu s velkým M, protože i když hospodaří s nízkým rozpočtem, podporuje činnost souboru nejen finančně, ale i materiálně a hlavně vstřícností k využívání sálu v Sousedském domě. Podařilo se mu plynofikovat vytápění, renovovat šatny pro herce a toalety.<br />
Za třetí, díky divákům. Kdyby nebyli diváci, nebylo by divadlo. Samozřejmě to platí i obráceně. Za deset posledních let navštívilo divadlo v Miletíně více jak 55 tisíc diváků a ročně v průměru uvádíme 20 titulů v 35 představeních včetně našich premiér a repríz i mimo domovskou scénu.<br />
Za čtvrté, daří se nám získávat finanční podporu díky sponzorům, donátorům, grantům. Naše přehlídky podporuje Ministerstvo kultury, Královéhradecký kraj, záštitu nad přehlídkami přebírá hejtman, město. Několikrát nás v činnosti podpořila nadace VIA a T-mobile, pojišťovna Kooperativa a celá řada místních sponzorů.<br />
Za další a další je to neúnavná práce Rady při vypracovávání žádostí o dotace, dary, shánění dalších finančních prostředků a udržování kontaktů, organizování přehlídek a jednotlivých představení a samozřejmě při zabezpečování vlastní herecké a divadelní činnosti. Nikdy to není o jednotlivci, ale vždy o kolektivu, a ten je, myslím, u nás velice dobrý. </p> <p> Hovoříte o 20 divadelních titulech ročně, což je úctyhodný počet. Předpokládám, že nejde jen o inscenace domácího souboru, ale i o další, které se objevují na programu vámi pořádaných přehlídek či jde o představení hostujících souborů mimo přehlídkové dění. Kolik titulů z uvedené sumy připadá na váš soubor a jaké je jeho dramaturgické směřování?</p> <p> Ano, je to celkový počet titulů uváděných na miletínské scéně. Jak jsem uvedl je to průměrný počet, některé roky jsou silnější jiné o něco slabší. Nejsme profesionální divadlo, přesto udržujeme na repertoáru dvě divadelní hry. Daří se nám každoročně uvést premiéru nové inscenace. Letos nás čeká v pořadí již 530. premiéra. Jsme v podstatě vesnickým divadlem, a proto i naše žánrové zaměření směřuje spíše do komediální sféry, nežli do vážné dramatické. Vedle toho uvádíme i klasické pohádky, mezi nejzdařilejší v poslední době patřily Čertovská a Rozum a Štěstí.</p> <p> Letos na jaře se v Sousedském domě uskutečnila přehlídka Miletínské divadelní jaro. Po kolikáté se konala, s jakým zaměřením a v jakém rozsahu?</p> <p> Miletínské divadelní jaro (MDJ) je Krajskou postupovou přehlídkou venkovských amatérských divadelních souborů s přímou nominací na Krakonošův divadelní podzim, národní přehlídku venkovského divadla ve Vysokém nad Jizerou. Symbolem našeho MDJ je sluníčko, které se letos rozesmálo a rozsvítilo v Miletíně již podesáté. Přehlídky se uskutečňují vždy v květnu za účasti 7 – 8 souborů. Na tuto přehlídku soubory nenominujeme my, ale spolupracujeme zde se Střediskem amatérské kultury Impuls v Hradci Králové. Přehlídku se nám daří organizovat především díky vynikající spolupráci s pracovnicí Impulsu Naďou Gregarovou. </p> <p> V těchto dnech patrně vrcholí přípravy další přehlídkové akce, a sice Divadelního Erbenova Miletína. Krajské postupové přehlídky bývají v jarních měsících, takže vaše podzimní přehlídka má jistě jiný charakter. Položím stejnou otázku: Po kolikáté se konala, s jakým zaměřením a v jakém rozsahu?</p> <p> Divadelní Erbenův Miletín má charakter festivalu. O nic se nesoutěží, o žádný postup. Na podzim jde především o radost z divadla, přinést do obce kulturu, za kterou by naši diváci museli dojíždět a platit stokorunové vstupné. Vybíráme si divadla a představení z celé republiky. Zde ani neplatí, že všechny soubory musejí být amatérské ba ani nemusí pocházet z České republiky. Hostovaly u nás profesionální scény a soubory i ze Slovenska. Dramaturgická skladba je různorodá, od představení dětských, estrádních, přes klasickou činohru až k hudebním či muzikálovým představením. Snažíme se do Miletína dovést představení náročná i čistě zábavná. Samozřejmě i my jsme limitováni penězi a také našim zázemím. Přesto si myslím, že sedmnáct ročníků přehlídky nás opravňuje být na sebe hrdí.</p> <p> Na co se mohou diváci XVII. ročníku Divadelního Erbenova Miletína obzvláště těšit?</p> <p> Pro děti a školáky jsme připravili po dohodě s panem PhDr. Pavlem Kožíškem, známým iluzionistou, školní představení S kouzly kolem světa, dále pro děti pohádku souboru Zdobničan z Vamberku Byl jednou jeden král a Mikulášskou nadílku s překvapením v podání domácího souboru Erben. Pro dospělé to pak je vynikající komedie ze školního prostředí Sborovna v podání souboru Havlíček Neratovice, nebo komedie Dámský krejčí v provedení souboru Klicpera z Chlumce nad Cidlinou. V neposlední řadě se pak diváci mohou těšit na 530. premiéru Divadelního souboru Erben o. s., aktuální komediální karikaturu s názvem Za sušenou vodou.</p> <p> Divadelní soubor Erben o. s. se vloni přihlásil do výběrového řízení k pořádání Národní přehlídky seniorského divadla a výsledkem je skutečnost, že se jubilejní 10. ročník této přehlídky letos uskuteční v Miletíně. Takže třetí přehlídka na bedrech souboru. Je to zvládnutelné? Jaké byly hlavní pohnutky přihlásit se k pořádání seniorské přehlídky?</p> <p> S konáním přehlídek máme dlouhodobou zkušenost. Pravda je, že jsme se nejenom v Radě, ale i s členskou základnou o pořádání další přehlídky radili a zvažovali proč ano a proč ne. Byly i argumenty proti. Další práce, žádný volný víkend, jenom divadlo a divadlo. Zajišťování ubytování, stravování, programu, plakátů, letáků, inzerce atd. Tedy práce. Pak tu byly argumenty pro. Jen zřídka kdy se naskýtá možnost zhostit se uspořádání národní přehlídky. Po několikaletém působení přehlídky ve Znojmě to byla pro nás výzva, zda to zvládneme. Nebudu zastírat, že jsme zvažovali i tu skutečnost, že je to pro nás další zviditelnění a snazší přístup k dotacím. Pořádáme XVII. ročník Divadelního Erbenova Miletína a rozhodli jsme se, že do něho začleníme X. ročník Národní přehlídky seniorského divadla, která se koná jako bienále. Je to sice práce „navíc“, ale přinášíme tak našim divákům novou kvalitu představení různých žánrů z dalších koutů naší republiky a především umožníme živý kontakt mezi námi herci i neherci, výměnu dalších zkušeností a názorů. Snažili jsme se pro tuto přehlídku udělat maximum. Zrenovovali jsme společně s městem nejen již zmiňované hlediště a zázemí, ale nově i celé jeviště. Položili jsme novou podlahu, vymalovali, zrenovovali šály, vyměnili tahy. Prostě přijďte pobejt a uvidíte. Třeba se nám to podaří!</p> <p> Ve vašem městě vzniklo historicky první muzeum ochotnického divadla v Čechách. Kde se vzal impulz k jeho vybudování a jakou souvislost má existence muzea s Divadelním souborem Erben o.s.?</p> <p> Abych řekl pravdu, u zrodu muzea jsem nebyl. Tak jenom zprostředkovaně. Bývalý předseda, režisér a herec Slávek Hýbner přišel s myšlenkou uspořádat a vyřadit z fundusu některé věci a padl nápad vystavit je. Pak to byla především jeho zásluha a zásluha MgA. Jiřího Valenty, že se začalo pracovat na muzeu, shánět kontakty s ostatními soubory a třídit depozitáře. Velkou zásluhu na vzniku má pan Mgr. Ondřej Stýblo, vlastník místního zámku, který umožnil za symbolický nájem využívání prostor v přízemí zámku k instalaci a realizaci sbírek amatérských divadelníků. My jsme přidali velkou část inventáře a spousty hodin práce našich členů na zbudování expozice. Jsme zakládajícím členem občanského sdružení Muzea českého amatérského divadla a dnes se nejvýznamněji podílíme na jeho fungování. Jenomže vést a provozovat muzeum není hrát divadlo, a tak jsme rádi za to, že si muzeum vzalo pod patronaci město. Jeho budoucnost z hlediska správy sbírek však stále není vyřešena.</p> <p> Ne že by toho nebylo dost, nicméně, lze ještě něco dodat nad v tomto povídání vzpomenuté aktivity vašeho souboru?</p> <p> Byl bych rád, kdyby se ochotnické divadlo vrátilo ke svým kořenům. Dnes se skoro v každém amatérském souboru angažují profesionálové, ať už v oblasti režijní, scénografické, dramaturgické a v neposlední řadě i herecké. Ano, určitě to přináší spoustu nových impulsů, možnost srovnání s těmi školenými, ale vytrácí se z toho ten duch zapálení pro ochotničení. Požadavky souborů na zvuk, světla, scénu stoupají a vytrácí se nadšení ze samotného divadla. Já vím, že tento trend asi nezvrátím, ale cením si každého souboru, který hraje s nadšením, bez „profíků“, prostě že se lidé sejdou a zahrají si, i bez velkých uměleckých výkonů, bez hledání významu slova, děje v jinotajích a abstrakcích.</p> <p> Poslední otázka. Máte nějaké osobní, popřípadě souborové přání čeho byste chtěl či chtěli dosíci?</p> <p> Ano, ale říká se, že vyřknuté přání se nevyplní, a tak si jej nechám pro sebe. </p> <p> Zůstaňme tedy zdravě pověrčiví, ať dojde ono přání svého naplnění. Děkuji vám za rozhovor.</p> <p> Program XVII. Divadelního Erbenova Miletína a X. Národní přehlídky seniorského divadla 2012

<p>ČR: Křesťanství a jeho jednotlivé proudy, tedy katolické, pravoslavné a protestantské církve, mají v lidské společnosti nezastupitelné místo. Jde o jeden z nejstarších sociálních fenoménů, který lidstvo pamatuje. Přesto, nebo možná právě proto, však velmi často zmítaný kontroverzemi.</p> <p>Na pranýři už od středověku</p> <p>Již od dob svého vzniku se křesťanství velmi často potýkalo s existenciálními problémy. Jako příklad může sloužit středověký ikonoklasmus, inkviziční soudy nebo persekuce kacířů. Boj o svou existenci musela církev svádět nejen ve středověku a raném novověku, ale také po celé dvacáté století zmítané totalitárními systémy. Ty se ji snažily když ne zcela zakázat, pak alespoň vymýtit z veřejného života.</p> <p>Za Hitlera měli věřící cejch</p> <p>V době, kdy Evropu ovládalo nacistické Německo, byli členové a přívrženci církve často tvrdě pronásledováni, vězněni v koncentračních táborech či usmrcováni. Ovšem konec druhé světové války a rozvoj moderní Evropy pro církev a náboženské otázky neznamenal obrat k lepšímu. Ani porážka hitlerovského Německa neznamenala pro katolickou církev úlevu.</p> <p>Po nacistické přišla perzekuce komunistická</p> <p>Nacistické pronásledování totiž vystřídalo pronásledování komunistické, které se dotklo katolíků i křesťanů jiných vyznání nejen v Sovětském svazu, ale i v mnoha dalších středoevropských zemích.<br />
Přes všechna úskalí však křesťanství, jeho jednotlivé odnože, ale i další náboženské směry (judaismus, islám a další) přetrvaly do současnosti.<br />
K některému z křesťanských směrů se v současnosti hlásí 2,1 miliardy osob z celkového počtu zhruba 6,5 miliard obyvatel světa. Téměř třetina lidí na planetě Zemi se tak více či méně ortodoxně řídí křesťanskými hodnotami a autoritou. Právě ta však byla v rámci církve, respektive osob, na něž je její moc delegována, i během počátku jednadvacátého století už několikrát narušena.</p> <p>Po penězích i sex</p> <p>Církev jistě utrpěla již dříve – informacemi o majetkových machinacích jejích členů, restitučních konfliktech či sporech o nemovitosti.<br />
Největší pomyslnou kudlu do zad jí ale zasadilo odhalení sexuálního zneužívání ze strany jejích představitelů. Aféry týkající se sexuálního zneužívání v církvi se dostaly do povědomí veřejnosti zejména v roce 2010, kdy vyšly najevo desítky případů zneužívání nezletilých zástupci církve, staré minimálně desítky let. Podle převora Břevnovského kláštera Prokopa Sziotronka ovlivnilo negativní náhled veřejnosti na církev v souvislosti s aférami sexuálních zneužívání zástupci církve, které byly odhaleny třeba v Německu, Irsku nebo Belgii zejména jejich mediální pojetí.</p> <p>Odsouzeni bez důkazů</p> <p>Většinové společnosti byly totiž případy sexuálního obtěžování nebo zneužívání z mediálního hlediska prezentovány výrazně neobjektivně. Osoby, jež byly ze zneužívání podezřelé, byly v důsledku novinářské zkratky prezentovány jako vinné, ač pro jejich činy mnohdy chyběly důkazy. Často byly dané osoby dokonce už po smrti.</p> <p>Církev. ale i rodina</p> <p>„Nepopírám, že k pedofilním aférám v církvi došlo, ale nikdo nezveřejnil čísla – např. o dvěstěpadesáti tisících případů zneužitých dětí v Německu asi za období patnácti let, z toho jen stu případů v církevních institucích, a z toho jen několik případů ze strany kněží. Nejvíce zneužití v rodinách. Tedy není to problém celibátu, jak to bylo většinou prezentováno,“ uvádí zástupce církevní obce.<br />
Další problém mediálního pojetí případů zneužívání zástupci církve byl především v tom, že pokud se nakonec ukázalo, že daný podezřelý vinný nebyl, čtenáři či diváci už se o tom nedozvěděli.</p> <p>Účet bez hostinského?</p> <p> „Častokrát ani neproběhl řádný proces pro vyšetření těchto případů. Dopadlo-li šetření ve prospěch obžalovaného, to znamená, že obvinění se nepotvrdilo, novináře to už nezajímalo“ říká ředitel Pastoračního střediska při Pražském arcibiskupství a provozovatel serveru Víra.cz, Vladimír Málek.<br />
Zástupce církve, ale i média, šéfredaktor Katolického týdeníku Antonín Randa, používá ještě silnější výrazy. Podle něho šlo v případě sexuálních deliktů starých mnoho desítek let a z drtivé většiny neprokazatelných, založených pouze na vágních výpovědí domnělých obětí, přímo o proticírkevní kampaň. Nepopírá, že ke zneužívání docházelo. Rozhodně však ne v takovém množství, jak se tvrdí.</p> <p>Pedofilní kampaň. Církev jako kořist</p> <p>„Je třeba věc rozdělit – za prvé na pedofilní případy, které se skutečně staly a těžko pro ně hledat nějaké polehčující okolnosti, za druhé na cílenou kampaň, která má církev poškodit. Pokud si dobře vzpomínám, většina článků v médiích vycházela z informací agentur, které poskytovaly neuvěřitelná čísla o množství pedofilních případů, ovšem jejich věrohodností se už nikdo příliš nezabýval. Církev byla zkrátka „kořist“ a každé médium k tomu přistoupilo po svém. Konkrétní lidé v církvi v řadě případů skutečně selhali, a za to si nic jiného než kritiku a odsouzení nezaslouží. Je dobře, že se o tom otevřeně psalo. Pokud hledat pozitiva, pak snad v tom, že se nastavila účinnější systémová opatření, která budou pro příště eliminovat tyto smutné případy. To ostatní byla řízená i neřízená kampaň – tomu se dalo těžko bránit, takto média zkrátka fungují,“ tvrdí šéf katolického média narážejíce na důležitý fakt ovlivňující obraz církve v očích široké veřejnosti. Ta, protože nemá jinou šanci dozvídat se o faktech týkajících se celé řady společenských jevů z jiných zdrojů, než právě ze sdělovacích prostředků, silně podléhá mediální manipulaci.</p> <p>Četl jsem to v novínách. Tak je to pravda</p> <p>Mediální manipulace je snadno využitelná třeba v předvolebních či jiných politických kampaních, kde ji lze i očekávat. Lze ji ale umně využít právě i při referenci o nejrůznějších sociálních fenómenech, církev nevyjímaje. Podobně jako v případě sexuálního zneužívání v církvi můžeme nyní pozorovat pranýřování církve i v případě diskuzí o majetkovém narovnání.<br />
Po masáži médií, v nichž se velmi často kromě pochvalných názorů objevují i ty plné odsudků – připomeňme třeba komunistku Martu Semelovou, která církevní restituce označuje za krádež století – není divu, že drtivá většina veřejnosti je naladěna nejen proti církevnímu narovnání, ale dokonce proti církvi samotné.</p> <p>Češi jako unikát. Věří nejméně z Evropy</p> <p>Česko je v současnosti nejateističtějším státem Evropy, unijním unikátem. Oficiálně zde žije zhruba třináct procent lidí, kteří se řadí k některé z církví. Praktikujících věřících jsou ale pouze tři procenta. To je i méně než například v pobaltských zemích, které jsou svým vlažným vztahem k otázkám církve proslulé.<br />
Co může za negativním, či spíše vlažným nebo žádným vztahem Čechů k církvi a otázkám víry stát? Kromě komunistické minulosti, která ale není jen otázkou tuzemska (v ostatních postkomunistických zemích je věřících mnohem více), je zřejmě na vině i špatná komunikační strategie církve. Veřejnost dobře zná pár jejích reprezentantů, ale to je vše. Možná právě zde je zakopán pomyslný pes.</p> <p>Tři tváře. To je málo</p> <p>„Církev v současnosti nemá lidi, kteří by se uměli pro média vyjadřovat, jsou možná dva, tři, Halík, Vlk, Duka, ale to je všechno,“ hodnotí pasivitu komunikačních aktivit církve Juan Provecho, španělský augustiniánský kněz, který před patnácti lety přijel do Česka v rámci mise svého řádu a působil mimo jiné i jako mluvčí České biskupské konference. Z titulu své funkce se snažil také o mediální trénink biskupů a dalších zástupců církve, kteří jsou podle něho sice velmi vzdělaní a rozhodně mají veřejnosti co říci, neumí s ní ale komunikovat. Se svou snahou ale neuspěl. </p> <p>Na mši pár lidí. K televizi miliony</p> <p>Právě neschopnost komunikovat s médii, potažmo s veřejností (na mši v mnoha malých městech přichází jednotlivci či maximálně desítky lidí, zatímco média konzumují denně statisíce či spíše miliony Čechů) je podle španělského kněze pro pozici církve v současné společnosti klíčová.</p> <p>Mají co říct. Ale mlčí</p> <p>„Církev má odborníky, ale ti neumí mluvit s médii,“ upozorňuje na hlavní problém. Dalším problémem je ale podle Provecha mediální praxe, která – nejen v otázkách církve a víry – upřednostňuje výhradně negativní zprávy. Pokud už se tak církev do médií dostane, zpravidla se jedná o nějaký průšvih typu sexuálního zneužívání nebo jiných deliktů zástupců církve. Vlastně se tak nemůžeme divit, že jsou Češi v otázkách víry velmi skeptičtí.<br />
Oficiální místa ale hovoří jinak. Pražské arcibiskupství je s pozicí církve v české společnosti de facto spokojené.</p> <p>Arcibiskupství: Vidět jsme dost</p> <p>„Mohu sice srovnávat jen s Francií a Německem, kde jsem nějakou dobu pobýval, ale zdá se mi, že v České republice je oproti ostatním zemím v sekulárních médiích pro věci církve relativně veliký prostor. Záleží určitě v mnohém na čelním představiteli církve a Dominik Duka se zdá být pro média přívětivějším než kardinál Vlk,“ tvrdí mluvčí Pražského arcibiskupství, Aleš Pištora. Oponuje Provechovi i v tom, že církev má pouze pár „oveček“, které jsou schopné a ochotné veřejně vystupovat a o otázkách víry otevřeně mluvit, případně je i „propagovat“.</p> <p>„Poslední farář“. Ten je klíčový</p> <p>Pověst církve totiž podle něho někdy daleko víc tvoří „poslední“ farář, než vrcholný představitel. Kromě členů církve na tom, aby vešla více do povědomí Čechů totiž nepřímo pracuje i řada umělců a dokonce i politiků.</p> <p>Zachrání církev osobnosti?</p> <p>„Na „public relations“ zde tedy není jen skupina profesionálů v čele s tiskovým mluvčím ČBK, ale všichni, kdo k církvi patří, a to není zdaleka jen arcibiskup, Halík a Czendlik, ale také a především samozřejmě laici, jako David Eben, Daniela Drtinová, Andrea Kerestešová, Jan Potměšil, Pavel Bém (Karel Schwarzenberg, Petr Nečas, Miroslav Kalousek) a další a další lidé, kteří jsou katolíci, ale nemají potřebu to všude hlásit,“// říká mluvčí Pražského arcibiskupství.<br />
Z posledních výzkumů veřejného mínění ale vyplývá, že zřejmě ani pozitivní hlasy umělců nebo politiků církvi příliš na dobré pověsti nepřidají. Dobrým příkladem postoje současné společnosti k otázkám církve je třeba její podpora, či spíše zamítání církevních restitucí.</p> <p>Češi vracet nechtějí</p> <p>Více než tři čtvrtiny Čechů se staví proti nim. A to i přesto, že masáž politiků i zástupců církve, kteří tvrdí, že jde o zcela jasnou věc, tedy navrácení majetku, který byl církvi zcizen, je veskrze pozitivní…</p>

<p>PODĚBRADY: Za činorodou divadelní aktivitou lázeňského města Poděbrady stojí spolu s Kulturním a informačním centrem ochotnický divadelní spolek Jiří Poděbrady. Spolek byl založen v roce 1861 a minulý rok oslavil 150 let své nepřetržité činnosti. Na jeho kulturní činnosti se v současnosti aktivně podílí 64 členů, ročně soubor uvede tři až čtyři divadelní premiéry.</p> <p>Poděbradský Jiří se snaží o žánrovou vyváženost nabízených inscenací, hraje pohádky, komedie i vážnější hry a v neposlední řadě se nebojí i divadelně experimentovat. Soubor také spolupracuje s profesionálními umělci, herci a režiséry. Diváci tak mohli vidět Otakara Brouska ml. v roli krále Ludvíka XV. v představení Fanfán Tulipán či Pavla Trávníčka v inscenaci Oxygen a ve hře Zapomeňte na Hérostrata. Režie historické hry Králobraní se ujal režisér pražského Divadla Na Fidlovačce Lumír Olšovský. Veškeré nastudované inscenace nabízí i jako zájezdová představení, v případě potřeby je schopen zajistit vlastní světelnou a zvukovou aparaturu. </p> <p> Divadelní spolek Jiří pořádá a spolupořádá kulturní akce v Poděbradech. Mezi nimi má přední místo divadelní přehlídka FEMAD. Poděbradský FEMAD čili Festival mladého amatérského divadla, je v současnosti přehlídka vyspělých ochotnických souborů, které zůstaly těsně před branami postupu na Jiráskův Hronov, celostátní mezidruhovou přehlídku amatérského divadla, případně celostátní přehlídku amatérského činoherního divadla. Právě těmto souborům je určena tvůrčí konfrontace na poděbradském FEMAD. Letos přehlídka proběhla ve dnech 13. ‒ 16. září 2012 za účasti 8 souborů z různých míst ČR.</p> <p> Kromě FEMAD Jiří organizačně zajišťuje literární maratón 24 hodin čtení, dnes již tradiční akci konanou u příležitosti výročí sametové revoluce 17. listopadu 1989. Z původního happeningu se postupem času vyvinula akce nadregionálního významu s účastí významných osob české kultury. Akce má otevřený charakter, kdy se jednotlivci i skupiny přihlašují do tematicky zaměřených okruhů. Představuje se jak laická veřejnost, tak i amatérští a profesionální umělci, kteří předčítají texty renomovaných i méně známých autorů nebo prezentují svou vlastní tvorbu. Mluvené slovo je prokládáno hudbou, scénkami nebo filmovými ukázkami. Původní smysl akce – připomenutí sametové revoluce – se postupem času rozšířil na pozvednutí významu čteného a mluveného slova jako důležitého nástroje pro rozvoj kulturní osobnosti.</p> <p> V minulých dvou letech spolek Jiří zabezpečoval v rámci Kutnohorského léta na Zámku Kačina každou prázdninovou sobotu večerní prohlídky a na ně navazující jednoaktové divadelní představení. Akce Oživlá Kačina se těšila mimořádnému zájmu veřejnosti. Jednou z dalších aktivit spolku jsou Večerní procházky po Poděbradech ‒ Oživlé Poděbrady. Poté, co se Bílá paní začala v letní sezóně 2011 zjevovat pravidelně každý pátek a sobotu na zámeckých hradbách, se pro rok 2012 z ní stála laskavá průvodkyně občanů i návštěvníků Poděbrad po památných a zajímavých místech tohoto města.</p> <p>Více o Divadelním spolku Jiří Poděbrady <p>Více o divadelní přehlídce FEMAD <p>Program FEMAD 2012

<p>NOVÁ VES POD PLEŠÍ: Každé úterý odpoledne se ve společenském sále Institutu onkologie na Pleši konají muzikoterapeutická setkávání. Vede je zpěvačka, herečka a terapeutka Sylvie Krobová, kterou jsme požádali o rozhovor.</p> <p>Letos jste ukončila kurz muzikoterapie u paní Gerlichové. Co vám přinesl?</p> <p>Hudbou se zabývám řadu let jako zpěvačka, šansoniérka svých autorských písní, učitelka zpěvu… a chtěla jsem rozšířit své možnosti uplatnění. Kurz u Markéty Gerlichové byl velmi přínosný. Umožnil mi poznat, že hudební nástroje mají možnost rychlé odezvy, lidé se skrz ně otevírají, komunikují… Hudba je jako léčebná procedura. Její zvuk svými vibracemi přináší harmonii, odstraňuje stres, psychická vypětí. Pomocí rytmických celků se trénuje paměť, pomocí písní se otvírá naše minulost, přítomnost a následně budoucnost. Písně a hudba sama nás může přenést do situací, které jsme už zažili, ať pozitivně nebo negativně. Vyvolaný pláč či smích je ulevující a posouvá naši mysl dál. </p> <p>Kdo přišel s nápadem setkávání v Institutu na Pleši?</p> <p>Někam jsem dospěla ve své vlastní tvorbě, zároveň jsem začala přemýšlet co v budoucnosti, kam se posunout, abych mohla být platnější ještě více. S Petrou Garnolovou, primářkou Onkologického institutu na Pleši, jsme jednoho večera popíjely dobré vínko a já nadšeně mluvila o muzikoterapii jako o mé další možnosti. K mému velkému štěstí je Petra velmi otevřený člověk, který přišel s nápadem – „…ty uděláš speciální kurz a já si tě vezmu k nám na Pleš“. Ale prosadit mě nebylo pro ni vůbec jednoduché! Naštěstí vzhledem k jejímu neskutečnému entusiasmu a radosti z možnosti zpříjemnit pacientům jejich pobyt a co nejvíc jim pomoci od bolesti a psychických strastí se vše podařilo. </p> <p>Jak setkávání probíhají? </p> <p>Probíhají ve dvou skupinkách, maximálně po patnácti příchozích. Trvají vždy hodinu a půl, uprostřed místnosti leží mnoho hudebních nástrojů, většinou původních, originálně vyrobených. Například z Ghany balafon, z Tibetu tibetská mísa, mnoho rytmických nástrojů, chrastidel nebo Ocean drums, který vás odvane až k moři a vy posloucháte odliv a příliv přímo tady na Pleši! Dále melodické nástroje, které jsou většinou laděny pentatonicky, kantila, kalimba, sansula a další. Hlavní je, že na každý nástroj může hrát kdokoli a ony vždy ladí. Každý ve skupině tedy hraje na vybraný nástroj. Dalším momentem jsou rytmická cvičení, zpěv, komunikace jednotlivců přes vybraný nástroj… Zpívání je další část, kdy se naše tělo rozezní díky našim rezonančním prostorům v těle. A důležitá je také relaxace, při které hraji na některý z nástrojů, a ostatní rozjímají. Součástí je stálá reflexe prožitého. </p> <p>Jaký je zájem ze strany pacientů?</p> <p>Zatím proběhlo od 3. září, kdy jsem nastoupila, jen několik těchto sezení, ale k mé radosti byla absolutně kladně přijímána. Pacienti na některá přišli v hojném počtu, na jiná v menším, ale to není podstatné, protože jejich reakce, radost a uvolnění i větší komunikativnost pro ně i pro mě byly naprosto úžasným zážitkem.</p> <p>Jak se Vám spoluprácuje s vedením Institutu?</p> <p>Mou řídící je Petra Garnolová, a ta je rozhodně velmi otevřená všemu, co může lidem pomoci. O muzikoterapii však musela zabojovat. Jsem na Pleši zatím na zkoušku, do konce prosince, ale doufám, že reakce, jak je prozatím muzikoterapie přijímaná, bude dostačujícím argumentem k pokračování. Ale muzikoterapie jako taková se zde v Čechách potýká s velkými překážkami, s nevědomostí. Domnívám se však, že ti, kteří se jí zabývají profesionálně již delší dobu, vybojují její léčebnou nezastupitelnost a prolomí negativní pohled na ní. K tomu doufám, svou neústupností, přispěji i já; vím, že se to nakonec vždy vyplatí.</p> <p>Co vám osobně tato aktivita přináší?</p> <p>Velkou radost z radosti a pomoci druhým. U divadla a koncertování je zpětná vazba pokaždé jiná, nevyzpytatelná. Občas je, občas ne. Ale často hrajeme ve speciální škole ve Strašnicích, kam nás zve Veronika Kocourková od nás z Nové Vsi pod Pleší. Té radosti při hraní a bezprostředně po něm. Navzájem se ihned nabíjíme. Tady je odezva jistá! Stejné je to i v psychiatrických léčebnách. A muzikoterapie? To je prostě obrovská možnost udělat radost v ten daný moment. Otevřít smutné oči k smíchu, naladit rozladěné lidské duše k harmonii a nechat je zapomenout na to, že je něco fyzického bolí.</p>

<p>SYNKOV-SLEMENO: Nedaleko Rychnova nad Kněžnou leží obec s poněkud netradičním názvem Synkov-Slemeno, v níž před třinácti lety vznikl ochotnický divadelní soubor, který dostal do vínku také poněkud netradiční název MÁJOVKA. Název je odvozen od měsíce lásky a hlavně tradice, která se také k tomuto období váže – stavění a kácení májky.</p> <p>Typické pro MÁJOVKU je to, že v každém roce své existence připravila jednu premiéru své hry. O tom i o nápadu, jak se soubor narodil, ale už dávám slovo jedné z vůdčích osobností Renatě Málkové:<br />
„Impulsem pro založení Májovky byla účast dvou mých kamarádek Hanky Plašilové a Zdeny Dostálové na slavnosti kácení máje v nedaleké Olešnici. Právě tehdy a tam vznikl nápad dát u nás v obci dohromady divadelní soubor. Obecním rozhlasem jsme nechali vyhlásit výzvu, aby na určené místo přišli ti, kdo mají zájem o divadlo a kdo se chtějí bavit s námi.<br />
Soubor vznikl před 13 lety a jeho název byl snad dán předem. Májovka se jmenuje proto, že jsme od začátku věděli, že výsledkem naší práce, tedy divadelní hrou, budeme bavit lidi právě v máji u příležitosti kácení májky u nás v Synkově-Slemeni.<br />
Témata i scénáře jsme vymýšleli sami a velkou inspirací nám přitom byla všem známá trilogie Slunce, seno… Zdeňka Trošky. Do dějů našich her jsme vždy zahrnovali události z naší vesnice, v nichž se možná spousta lidí poznala. Všechno – od scénářů, kostýmů, hudby a dalších nezbytných věcí – jsme si vždy zařizovali sami. V posledních několika letech nám velmi pomohl finanční příspěvek od obce.<br />
Třináct let souboru, to je třináct premiér našich představení pod májkou v Synkově, a že každé bylo úplně jiné, o tom už leccos napovídají samotné názvy jako např. Život na vsi, Když láska louky, pole a velkou louži přenáší.“ </p> <p>Letošní rok je pro soubor přelomový hned z několika důvodů. Ke spolupráci přizvali přespolního – Jiřího Tůmu z Týniště nad Orlicí, který pomohl se scénářem, ujal se režie a přesvědčil členy souboru, že právě třinácté představení – ZE STARÝCH POVĚSTÍ ČESKÝCH ANEB KDO NESKÁČE NENÍ ČECH – si zaslouží, aby ho „vyvezli“ za hranice obce a potěšili s ním příznivce amatérského divadla v regionu.<br />
A tak se stalo, že soubor přijal nabídku pořadatelů Rychnovského jarmarku a 31. srpna vystoupil v krásném prostředí na nádvoří Kolowratského zámku v Rychnově nad Kněžnou. Z těžkých černých mraků padaly ten den provazce vody, ale Májovka hrála a dokázala, že třináct let ji zocelilo natolik, že překoná i to, čemu nelze poručit, tzn. vítr i déšť.<br />
Jiřího Tůmu, režiséra hry a praotce Čecha v jedné osobě, jemuž členové Májovky říkají „taťka“, jsem krátce po skončení představení požádala o rozhovor. Byl úplně promoklý, ale plný dojmů a odpovědi z něj doslova tryskaly. </p> <p>Jak dlouho hrajete divadlo a jak jste se dostal k Májovce?</p> <p>Divadlo hraji zhruba 20 let, předtím jsem spíš muzicíroval při divadle. S divadlem jsem spojený především díky tomu, že jsem hrával v kapelách, které doprovázely různá muzikálová představení, v nichž účinkovala moje sestra. Takže s divadlem jsem ve spojení od dob, kdy jsem chodil ještě do základní školy.<br /> Co se týká Májovky, tak vlastně asi před 5 lety jsme s ochotnickým souborem v Týništi nad Orlicí dělali krásnou hru Pavouček pod vedením Oldřicha Trumhy, a protože jsem o děvčatech z Májovky už věděl, jsou to kamarádky, přivedl jsem je k nám. Byl jsem přesvědčen, že se do naší hry hodí, a to se potvrdilo. Díky této spolupráci mne zase naopak oslovily ony, abych jim pomohl s Májovkou.<br />
Argumentovaly tím, že po třinácti letech potřebují Májovku oživit, protože jejich invence týkající se scénářů byla tak trochu vyčerpaná. Slíbil jsem tedy spolupráci a v zápětí jsme se domluvili na tématu letošní hry, tedy Ze starých pověstí českých aneb Kdo neskáče není Čech. Pak už to šlo ráz na ráz. Já si vzal za své, že Májovku trochu pozvednu, a myslím, že se to docela podařilo. </p> <p>Jakým způsobem jste vybírali téma?</p> <p>Je to téma, pro něž jsem našel inspiraci v některých hrách Fr. R. Čecha. Texty jsem upravil, doplnil, aby měly spád a byly pro Májovku hratelné.</p> <p>V letošní hře vystupuje dvacet postav. Jak se vám podařilo soubor doplnit?</p> <p>Vždycky je kde brát, protože Májovka má svoji historii, takže mnoho lidí v Májovce hrálo. V této fázi sehrály důležitou roli ty, které vše po celou dobu táhnou, tedy Hanka Plašilová a Renata Málková. Právě ony řekly, na kterou roli by se kdo z jejich souboru hodil. Některé další herce jsem přivedl já sám, protože se s nimi znám. Bylo to opravdu různé a čerpali jsme přitom hlavně z okruhu svých známých. Ještě před týdnem jsme neměli Lecha, protože dnes nemohl ten, kdo ho hrál při premiéře, a tak musel naskočit náhradník. Je samozřejmé, když je ve hře dvacet rolí, tak se musí počítat s tím, že se to občas někomu nehodí. Dokážeme si s tím ale poradit. </p> <p>Co předcházelo premiéře?</p> <p>Scénář byl připraven na konci února a zkoušet jsme začali v polovině března. Většinou se zkoušelo v Synkově ve škole, s tanečky nám pomohla Jiřina Bednářová, která má profesionální studio v Týništi nad Orlicí. Občas s ní spolupracuji, když konferuji její vystoupení a ona teď na oplátku pomohla nám. Kdyby dnes mohla, tančila by tu s námi. Tance v její choreografii celé naše představení určitě okořenily. </p> <p>Představení jste zatím hráli pouze venku pod širým nebem, počítáte s uvedením v některém z divadelních sálů?</p> <p>Jednoznačně preferuji, a to za každého počasí, což potvrdil i dnešek, aby se hrálo venku. Součástí hry je příjezd celé družiny s károu, což se opravdu nedá hrát někde uvnitř. </p> <p>Dnes jste se představili podruhé, vím, že potřetí hrajete v Týništi nad Orlicí. Jaké jsou další plány?</p> <p>Počítáme ještě s uvedením v Rychnově nad Kněžnou a to v pátek 5. října na rychnovském náměstí. Další plán zatím není.</p> <p>Co plánujete na příští rok?</p> <p>Příští rok svým způsobem charakterizuje jediná kulisa, kterou jsme dnes díky silnému dešti nemohli použít. Je to role papíru s nápisem POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ???, kterou ukazujeme při děkovačce.<br />
Příští rok je zatím opravdu pouze v otázkách. Není samozřejmě jednoduché dát dohromady dvacet lidí. Nikdo z nich není profesionál, každý má své civilní zaměstnání, někteří pracují na směny, což komplikuje případné plány. Takže uvidíme, na čem se přes zimu domluvíme a co opravdu na jaře bude, k jakému výkonu se vzepneme. Myslím si, že kostýmy jsou pěkné, dobře vypadají a nebylo by špatné napsat další pokračování. Námětů z praotce Čecha je hodně, lze zakomponovat i mnohé věci aktuální v dnešní době. Do případného pokračování bychom chtěli zahrnout reakce na aktuální dění ve společnosti. Jsme přesvědčeni, že toto téma by mohlo diváky bavit. </p> <p>Řekněte tři pojmy, které Májovku nejvíce charakterizují</p> <p>Dle mého názoru je velkou devízou to, že soubor je složen z mladých lidí. Další podstatnou věcí je to, že nikdy nechceme hrát za peníze a chceme, i v budoucnu, zachovat status absolutního amatérismu. Neméně důležitým faktem je to, že chceme vždycky hrát jen venku. Takových souborů u nás určitě mnoho není.<br /> Spousta velkých měst nemá o ochotnický soubor ani o podobné aktivity zájem. Je opravdu úctyhodné, že v tak malé obci, jakou Synkov-Slemeno je, drží tato úžasná parta pohromadě už 13 let. Členové souboru jsou buď přímo z domovské obce, nebo to jsou lidé, žijící v malých vesničkách v okolí – vše skutečně funguje a nás divadlo moc baví. To vše dohromady je opravdu něco nádherného a mě osobně to velmi nabíjí.</p>

<p>PRAHA: A2 je kulturně zaměřené neziskové občanské sdružení, jehož hlavní činností je vydávání nezávislého, celostátně rozšiřovaného kritického čtrnáctideníku A2. Mezi jeho aktivity dále patří pořádání koncertů zahraničních i tuzemských kapel v rámci průběžného koncertního cyklu A2+, hudebního festivalu Kontrapunkt, knižního jarmarku Knihex na pražské náplavce, akce Oživte si barák, jejímž cílem je upozornit veřejnost i média na špatný stav památkově chráněných domů a literární konference Pod vlivem literatury?</p> <p>A2 pořádá i další jednorázové akce v prostorách redakce v Praze na Vinohradech, jakými jsou filmové projekce, čtení, koncerty a diskuse.<br />
Ádvojka vznikla v říjnu 2005 a do prosince roku 2008 vycházela jako týdeník. Název A2 je zkratka adresy architektonicky i atmosférou podivuhodné redakce v Americké ulici 2 v Praze na Vinohradech. Občanské sdružení A2 tvoří redaktoři a přátelé kulturního čtrnáctideníku A2. Občanské sdružení ani kulturní čtrnáctideník nejsou napojeny na žádnou politickou stranu, firmu ani zájmovou skupinu.<br />
Svým obsahem i přístupem se A2 snaží vytvářet alternativu k hlavnímu proudu, jehož specifika zároveň kriticky reflektuje. Publikované texty mají akademické zázemí, ale zároveň neformální přístup. Pro A2 píší nejen respektovaní publicisté, literáti, kurátoři, výtvarníci, hudebníci a akademičtí pracovníci, ale také aktivisté, začínající autoři, studenti nebo výrazné osobnosti společenského a kulturního dění.<br />
Kulturní čtrnáctideník A2 reflektuje kulturu v co nejširším pojetí, tedy včetně společenského dění a politiky. Vychází každou druhou středu a má 40 stran novinového formátu. Formát časopisu i jeho pojetí by se měly v příštím roce změnit v časopisovou formu.</p> <p> A2, o.s., chce v letech 2014 – 2015 založit nové pražské kulturní, komunitní a vzdělávací centrum v Praze, tvůrčí prostředí nejen pro pražskou nezávislou kulturu. Centrum by mělo disponovat koncertním a divadelním sálem, rezidenčními byty, ateliéry a pracovnami, kancelářemi kulturních organizací a redakcí, galerií, knihovnou, antikvariátem a čítárnou, třídou a studovnou pro workshopy a přednášky. Součástí centra by měly být internetová a počítačová místnost, promítací sál, hudební studio, zkušebny, kavárna, art shop, legální graffiti zeď a dal. </p> <p> Více o aktivitách A2, o. s. v příloze.</p> <p> Internetové stránky A2, o. s.

<p>PRAHA: Fond UNICEF již mnoho let poskytuje okamžitou humanitární pomoc i dlouhodobý rozvoj v oblastech zdravotní péče, vzdělání a ochrany dětí ve 157 zemích světa. O pomoci prostřednictvím prodeje originálních ručně vyráběných panenek jste možná již slyšeli, ale možná že stále ještě nevíte, jak moc můžete zakoupením jedné takové panenky dětem v méně rozvinutých oblastech pomoci.</p> <p>Podrobnosti k projektu „Adoptuj panenku a zachráníš dítě“ mi v rozhovoru prozradila jeho koordinátorka Lana Dukic.</p> <p>Kdy a jak vznikl tento projekt? Kam putuje výtěžek z tohoto projektu? </p> <p>„Adoptuj panenku a zachráníš dítě“ rozvíjí UNICEF ČR od roku 2002. Stejný projekt je již od roku 1988 realizován v Itálii pod názvem „Adota una Pigotta“. Patronkou projektu v ČR je módní návrhářka Liběna Rochová. Cílem je zajistit milionům dětí v méně rozvinutých zemích světa očkování proti šesti smrtelným dětským chorobám. Zároveň již od roku 2003 pravidelně pořádáme aukci, na které se draží panenky známých osobností. UNICEF sehrává klíčovou roli v projektu GAVI (Global Alliance for Vaccines and Immunization), jehož cílem je právě očkovat každé dítě proti šesti hlavním dětským chorobám – spalničkám, záškrtu, černému kašli, tetanu, tuberkulóze a dětské obrně. Cena jedné panenky pokryje náklady na očkování pro jedno skutečné dítě. </p> <p>Kolik peněz se již takto podařilo získat a kolika dětem to pomohlo? </p> <p>Od roku 2002 jsme na očkovací programy UNICEF přispěli z České republiky celkovou částkou 15 171 112 Kč a díky tomu mohlo být proočkováno více než 25 tisíc dětí. Zisk z prodeje panenek vyrobených širokou veřejností činí 11 070 012 Kč a 4 101 100 Kč vynesly benefiční aukce panenek vyrobených známými osobnostmi. Profesionální, koncepční a účinná pomoc dětem v oblasti základní zdravotní péče je investicí v řádu miliard dolarů. Je to však náklad, který se bezpochyby vyplatí – vždyť děti představují 30 procent naší populace a 100 procent naší budoucnosti. Musíme do nich investovat více, než jen naše naděje! </p> <p>Co vše pokryje prodej jedné panenky?</p> <p>Cena jedné panenky je 600 Kč, což zajistí očkování jednoho konkrétního dítěte proti základním dětským chorobám. Suma zahrnuje očkovací látky, injekční stříkačky, jehly, chladicí boxy, proškolení místních zdravotníků. V ČR se průměrně prodá kolem 1700 panenek ročně, v Itálii je to více než milion. Staly se tam i symbolem firemní filantropie a vůbec jakýmsi poselstvím lidí dobré vůle.</p> <p>Panenky může vyrobit kdokoli, koho baví tvořit a šít. Můžete našim čtenářům popsat parametry, které by měly panenky splňovat? </p> <p>Panenka je vyráběna podle střihu a po zhotovení je svým tvůrcem opatřena rodným listem, na kterém je uvedeno její jméno, země, kterou představuje, výška a také jméno a adresa jejího tvůrce. Panenky by měly být oblečeny, jak je obvyklé v zemích, které představují a odrážet i jiné etnické a rasové zvláštnosti (barva pleti, tvar očí, vlasy). Pro další informace si pište na e-mailovou adresu: unicef@unicef.cz </p> <p>Kde je možné panenky adoptovat/zakoupit? </p> <p>Podívejte se na www.unicef.cz – určitě se do nějaké panenky zamilujete! A adoptovat panenku můžete i v prodejně UNICEF (OD Kotva a Elišky Peškové 17, Pha 5), na vybraných prodejních místech (předvánoční prodej v obchodních domech IKEA), při benefičních akcích UNICEF apod. Srdečně vás také zveme na „Aukce panenek známých osobnosti“, která se uskuteční 4. 12. 2012 v Českém Muzeu Hudby v Praze, kde můžete vydražit třeba i panenku americké herečky Susan Sarandon, vyslankyně dobře vůle UNICEF. </p> <p>Více info na:<br />
www.unicef.cz<br />
www.facebook.com/…ka.republika</p>

<p>KUŘIM: Mnoho umělecky nadaných lidí se i v dnešní době jen těžko prosazuje. Aby jejich začátky nebyly tak svízelné, je tu internetový portál Fler.cz, kde mohou prezentovat své výrobky a rovněž je i prodávat. Na tomto unikátním tržišti potkáme amatéry i profesionály. Zakladatel a majitel Fleru Jiří Kubeš mi další podrobnosti prozradil v rozhovoru.</p> <p>Jste tvůrcem a provozovatelem kreativního světa s názvem Fler. Kdy a jak došlo k jeho založení?</p> <p>Fler.cz jsem založil na jaře roku 2008. K umění, designu a kreativní tvorbě jsem měl vždycky hodně blízko. Navíc i díky tomu, že moje žena je módní návrhářka, jsem věděl, jak je u nás těžké se v oblasti umění prosadit. Butiků a galerií, které by umožňovaly prodej začínajícím designérům a umělcům, existovalo hodně málo a podmínky prodeje tu zpravidla nebyly pro umělce příliš výhodné. Chtěl jsme proto vytvořit místo, kde by se mohli kreativní lidé moci sdružovat, a kde by měli možnost se samostatně prosadit bez velkých investic do vlastních prostor, stránek nebo reklamy.<br />
V České republice podobný projekt neexistoval, já jsem měl k tématu blízko a všechny možnosti nápad rychle zrealizovat. Tak se narodila myšlenka na online tržiště s originály Fler.cz.</p> <p>Na Fleru prodávají své výrobky profesionální umělci, amatéři a další. Fler je tak nejen unikátním tržištěm, ale i výjimečnou galerií. Jaká byla koncepce Fleru v jeho počátku? Vidíte jako výhodu to, že se zde na jednom místě současně prezentují profesionálové i amatéři?</p> <p>Od začátku má na web přístup a prostor pro vlastní prezentaci každý tvůrce. Je to jeho základní myšlenka a myslím, že to tvůrci oceňují. Jak chcete odlišit amatéry od profesionálů? Za 4,5 roku fungování Fleru se tu prosadilo tolik začínajících tvůrců, jejich tvorba se neustále vyvíjela, zlepšovala a zlepšovala se i jejich prezentace, že mnohdy profesionální designéry předčili co do kvality výrobků i co do jejich prezentace. Fler vlastně nezná hranici mezi amatérem a profesionálem, což je skvělé.</p> <p>Kolik lidí denně navštíví Fler? Kolik je zde registrovaných prodejcù a nakupujících?</p> <p>Denně na Fleru zaznamenáme okolo 80 000 návštěv, před Vánoci bude číslo ještě vyšší. Registrováno máme okolo 40 000 tvůrců, z nichž velká část nějaké zboží opravdu na Fleru nabízí.</p> <p>Díky Fleru řada talentovaných lidí nalezla prostor pro prezentaci, který jim umožnil se svojí kreativitou uživit. Internetový prodej je spojen i s určitými riziky. Jakým způsobem jste dosáhli toho, že lidé výrobky právě zde tak rádi nakupují? </p> <p>Základem všeho jsou důvěryhodní a zároveň talentovaní prodávající. Ty jsou hlavními tahouny Fleru. Díky nim nakupující Fleru důvěřují a vrací se k nám. Samozřejmě ale povědomí o Fleru budujeme a neustále se ho snažíme rozšiřovat, ať už prostřednictvím různých akcí, inzerce nebo spoluprácí s médii. </p> <p>Plánujete založit v budoucnosti i nějaké další podobné tržiště?</p> <p>Myšlenek a nových nápadů mám celou řadu, většinou ale přemýšlím hlavně o Fleru, jak jej vylepšit a zatraktivnit.</p> <p>Čím vás tato práce obohacuje?</p> <p>Umění a kreativita mě baví a na Fleru neustále objevuji skvělé nové nápady, nová provedení a nepřestává mě překvapovat, co všechno jde vytvořit rukama. A navíc je na výrobcích vidět, že stojí za to dát si s něčím práci, že lidi dokáží ocenit kvalitní design nebo řemeslo.</p> <p>Z čeho máte v poslední době největší radost? </p> <p>Fler právě teď prochází výraznými změnami. Přizpůsobujeme ho tak, aby se v něm snáze vyhledávalo a zákazník rychleji našel to, co hledá. A také, aby byl ještě lákavější. To mě právě teď baví asi nejvíce – vymýšlet, jak by se to či ono dalo udělat ještě lépe. </p> <p>Jak byste si přál, aby se Fler dále vyvíjel?</p> <p>Budeme pracovat na tom, aby byl Fler co nejpřehlednější a nejatraktivnější a velké změny ho čekají především v oblasti personalizace. Chtěli bychom, aby Fler uměl každému uživateli vyfiltrovat jako první to zboží, které by se mu mohlo nejspíše líbit.</p> <p>www.fler.cz<br />
www.facebook.com/fler.cz</p>