Články a komentáře

<p>HLUK: Klub kultury, knihovna, kino, muzeum, množství folklorních aktivit i s celostátní působností a řada dalších kulturních počinů – tak by se dala stručně shrnout nabídka v oblasti kultury ve slováckém Hluku, které statut města získalo v roce 1970. Na jeho území dnes žije necelých 4,5 tisíce obyvatel.</p> <p>Střípky z historie </p> <p>V místě dnešního Hluku sídlil pravěký člověk již ve střední a mladší době hradištní. Místo je také tradičně spojováno s Luckým polem, o kterém se píše v Kosmově kronice. První písemná zmínka se datuje rokem 1294. Počátkem 14. století je zmiňována tvrz, v roce 1525 je ves povýšena na městečko. Dnešní podoba tvrze je renesanční s gotickým jádrem. Objekt sloužil v 18. století jako sýpka, po rekonstrukci v letech 1959 – 1965 je využíván ke kulturním účelům. Bohatou historii dokládá barokní kostel svatého Vavřince postavený v letech 1735 – 1740 i památkové město, které žije nejen folklorem.<br />
Hluk je svázán s řadou významných osobností; své působiště tu měl malíř Jan Smital, učitel a archeolog Antonín Zelnitius, František Omelka – prozaik, učitel a esperantista, dále Dominik Černý, který maloval nejen Hluk, ale také hlucké kroje. Spisovatel František Kožík umístil část své knihy Na dolinách svítá na hluckou tvrz.</p> <p>Jízda králů a další folklorní akce</p> <p>Jízdy králů v Hluku se konaly od nepaměti, první písemná zmínka je datována rokem 1865. Probíhaly každoročně, přerušení proběhlo pouze v období válek. Tento obřad má své kořeny v dávné minulosti, kdy měl přes Moravu v ženském přestrojení utíkat uherský král. Do současné doby se tento zvyk uchoval pouze v Hluku, ve Skoronicích,ve Vlčnově a Kunovicich na Slovácku a v Doloplazích na Hané. Jízda králů je zapsána od roku 2011 na prestižní listině nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Od 60. let minulého století se koná v Hluku Jízda králů každé tři roky – naposledy v roce 2011. „V únoru loňského roku byl na krojovaném plese představen nový král, který vyjel se svou družinou 3. července 2011. Jízda králů je součástí Dolňáckých slavností, které vloni vstoupily do jednadvacátého ročníku. Bohužel nám počasí nepřálo, lilo jako z konve a tak byl průvod poprvé v historii Dolňáckých slavností zrušen. Zmoklí jezdci se svým králem ale přišli s pohotovým nápadem vynahradit si vše na hody. Hlucké hody se konaly od 12. do 14. srpna, byl uspořádán krojový průvod a u tvrze proběhl program, na kterém se podílely výhradně místní soubory,“ vysvětluje místostarosta David Hájek.<br />
Z dalších folklorních akcí zmiňuji např. kosení trávy, které probíhá v režii Mužského pěveckého sbor Hluk, fašankovou obchůzku, s kladným ohlasem se setkala 1. burza krojových součástí, své příznivce našla i akce nazvaná Postaraj sa o svůj kroj.<br />
O folklorních programech často informuje i Česká televize – např. v roce 2011 šlo o pořady Jak se dříve žilo a jedno v Hluku aneb Opomíjená jídla a zvyky, Svatební koláč paní Lekešové, Lidové výtvarno v podobě lidového ornamentu. Letos v lednu byl odvysílán pořad Sběratelé a amatérští muzejníci, v únoru Jízda králů na seznam UNESCO.</p> <p>Finance a kultura</p> <p>Letos město vyčlenilo na kulturu částku 3 miliony 627 tisíc Kč. Většina kulturních aktivit se odehrává v hlucké tvrzi, která je majetkem města. V přízemí najdeme knihovnu (organizační složka města), dále se tu nachází Klub kultury a muzeum.<br />
Od roku 2007 do roku 2013 probíhá projekt Po stopách historie a tradic Hluku a Nemšové. Jde o přeshraniční spolupráci Česko – Slovensko v rámci Evropského fondu pro regionální rozvoj. Celkové náklady akce jsou přes 5 milionů 140 tisíc Kč, z toho dotace z EU je přes 4 miliony 600 tisíc Kč a podíl města Hluku činí přes půl milionů Kč. Cílem projektu je rekonstrukce dvou původních domků č. p. 260 a 261, a jejich využití jako víceúčelového prostoru k setkávání občanů a pořádání různých akcí. </p> <p>Muzeum na tvrzi a památkové domky</p> <p>Muzeum se nachází ve druhém patře tvrze a v provozu je od roku 1996. Návštěvníci se v expozici mohou seznámit s archeologickými nálezy. Vystavené fotografie pak zachycují nedávnou historii i bohatou kulturní tradici města. Vloni se zde po čtvrté konal Festival muzejních nocí s novou inscenací lidové hlucké stavby.<br />
Památkové domky č. p. 283 a 284 jsou od roku 1963 prohlášeny kulturními památkami a stejně jako původní domky č. 260 a 261 se nacházejí v části zvané Rajčovna. „Domky jsou majetkem města, jsou postaveny z nepálených cihel tzv. kotovic, zdi kryje mazanina z ječmenných plev, hlíny a vody, jsou nalíčené vápnem. Střecha je z pálených tašek, ale původně šlo o střechu krytou došky. Nelze přehlédnout bílé starodávné komíny, zaujmou i jednoduchá okénka s malovanými srdíčky. Starší z domů – č.p. 283 pochází z první třetiny 19. století, jde o hliněný dům s jizbou s trámovým stropem a kachlovou pecí, zachována je i černá kuchyně. Dům zobrazuje tradiční domkářské stavení drobných zemědělců. O několik desítek let mladší dům č.p. 284 je využíván ke kulturním účelům. V domcích č.p. 260 a 261 (zmíněných výše) našlo své místo Muzeum folkloru a tradic – k vidění jsou hlucké kroje, výšivky a ornamenty a jsou také zkušebnou a místem setkávání a vystoupení zdejších pěveckých sborů, folklorních souborů a cimbálových muzik,“ vysvětluje místostarosta.</p> <p>Klub kultury</p> <p>Velká část kulturních akcí je situována do dvou sálů v hlucké tvrzi. Jeden má kapacitu 200, druhý pak 100 osob. K dispozici je i zámecká kavárna, sklep s kuchyňkou atd. Využívá se také okolí tvrze. Z řady akcí uvádím jen některé – např. soutěž O najlepší kysané zelí na Slovácku, které se počtem vzorků 173 dostalo do pelhřimovské databanky českých rekordů. O velikonoční neděli proběhl košt slivovice spojený s kulturním programem. Listopad patří předvánočnímu jarmarku konanému v parku u hlucké tvrze – jeho součástí byla dílnička pro výrobu vánočních ozdob.<br />
V Hluku působí řada souborů, které se podílí na kulturním klimatu města – jde např. o dechovou hudbu Šarovec, Kosenka Brass Band, Mužský soubor Hluk, ženský soubor Klebetnice. Cimbálové muziky Babica a Šafranica, ale i rockové a country hudební skupiny.<br />
Další kulturní akce se konají také ve zdejší sportovní hale – vloni v červnu zde vystoupil např. populární herec Miroslav Donutil.</p> <p>Kino</p> <p>V 60. letech 20. století proběhla přestavba sokolovny postavené v roce 1927 na kino. Do hlediště může naráz usednout 148 diváků. Hluk se může pochlubit obnoveným filmovým klubem, a to od března 2011. Sdružuje třicítku lidí různého věku, kteří se schází ke sledování hodnotných filmů jednou měsíčně. Během měsíce odehraje kino kolem osmi představení, v letních měsících se pak promítá na nádvoří tvrze.</p> <p>Městská knihovna</p> <p>„Obec Hluk měla v roce 1887 asi 2900 obyvatel. V té době vznikl v hostinci U Svadbíků čtenářský spolek s knihovnou. Jediní tři odběratelé novin je dávali do hostince ke čtení pro všechny členy spolku. Prvním knihovníkem se logicky stal Matouš Svadbík, později jeho syn František. Pak se ujali vedení knihovny učitelé. V roce 1926 byla založena čítárna a umístěna ve staré školní budově. V době 2. světové války knihovna nefungovala a knihy byly uschovány. Od roku 1946 se knihovna nacházela v prostorách Lichtensteinova dvora a knihovníky byli opět učitelé. V roce 1954 tato budova vyhořela, knihy se ale podařilo zachránit a přestěhovat do Lidového domu – bývalého pohostinství. V těchto nevyhovujících prostorách působila knihovna až do roku 1966. Pak se přestěhovala do opravené hlucké tvrze. Důležitým mezníkem se stala profesionalizace knihovny, která působila jako metodické centrum pro knihovny okolních obcích“ přibližuje historii současná knihovnice a kronikářka obce Marie Plačková.<br />
Dnes čítá knihovní fond 18 365 svazků, má evidováno má 823 čtenářů, z toho je 265 dětí. V minulém roce bylo realizováno přes 30 tisíc výpůjček. Dnes využívá knihovna v rámci regionálních funkcí služby Knihovny B. B. Buchlovana v Uherském Hradišti. Kromě klasické činnosti pořádá knihovna řadu dalších akcí – oblíbené jsou zejména cestovatelské besedy doplňované výstavami fotografií. Připravila také brožuru nazvanou „Hlucká svatba“. </p> <p>Hluk a esperanto</p> <p>Ve městě byla v roce 1933 zahájena výuka esperanta – každoročně probíhal jeden kurz pro dospělé a jeden pro školní mládež. Výuku prováděli učitelé, které v jejich snahách podporovalo ředitelství měšťanské školy. Absolventi výuky založili esperantský klub, dopisovali si s esperantisty téměř ze všech evropských států a jejich činnost zasahovala i do veřejného života – do Hluku bylo pozváno několik významných cestovatelů, oblíbené byly každoroční večírky konané na závěr kurzu, v roce 1937 sehráli esperantisté Langrovu hru z legionářského života „Jízdní hlídka“. Klub zanikl zřejmě koncem 40. let 20. století.</p>

<p>HOLEŠOV: „Žena, která se nikdy nevzdala, třebaže byla mnohokrát v příšerné životní situaci a třeba i na pokraji sil, žena, která si vždycky zachovala úroveň a noblesu“, tak charakterizuje hraběnku Barboru Wrbnovou z holešovského zámku Robert Rohál, autor publikace Dáma každým coulem, v níž život této pozoruhodné ženy mapuje především na základě vzpomínek jejích současníků.</p> <p>Knížka vychází v těchto dnech a vydává ji v již zavedené edici „Knihovnička Holešovsko“ město Holešov. Je jakýmsi doplněním publikace Vzlety a pády holešovské hraběnky Barbory Wrbnové, která vyšla již před čtyřmi lety a dočkala se celkem dvou dotisků, čímž se stala doposud nejúspěšnějším titulem edice Knihovnička Holešovska. Sám autor vysvětluje, co dalo impuls k nové knize takto: „Získal jsem nové informace ve formě vzpomínek dalších pamětníků na tuto ženu, a tak jsem si řekl, že napíšu volné pokračování.“<br />
Publikace tedy provází čtenáře životem hraběnky Barbory Wrbnové, od jejíhož narození uplynulo letos v dubnu 120 let, ve čtyřech dějinných epochách a Robert Rohál dál upřesňuje: „Zažila Rakousko-Uhersko, první republiku, německou porobu či socialistické budování, které ji nakonec srazilo na kolena. Dávno předtím přišla i o dítě, které čekala už coby paní hraběnka, a v roce 1948 přišla také o holešovský zámek. Přesto si i potom udržela úroveň, noblesu a laskavost. Zemřela v roce 1962, což bylo krátce poté, co se vrátila z komunistického kriminálu. A důvod, proč ji zavřeli? Spiritistické seance, během kterých se chtěla setkat s milovaným manželem,“ a ještě dodává: „Život Barbory Wrbnové byl vůbec natolik zajímavý a nosný, že by možná zaujal nejednoho scenáristu či režiséra, kteří by chtěli natočit film o ženě, která si prošla několika historickými dekádami a prožila řadu krutě osudových zvratů.“<br />
Hlavní hrdinka právě vycházející publikace Dáma každým coulem Barbora Wrbnová se stala manželkou holešovského hraběte Rudolfa Ludvíka Ferdinanda Wrbny (1892 – 1936). I když neměla šlechtický původ (hraběte poznala za první světové války ve vídeňském lazaretu, kde pracovala jako ošetřovatelka), podle pamětníků, s nimiž se autor publikace setkal, byla dámou každým coulem. V holešovském zámku žila téměř třicet let, ale v životě mnoho štěstí neměla. Na svatbu s hrabětem Wrbnou čekala celých patnáct let (vzali se v roce 1930, až po smrti starého hraběte Wrbny), a když už pak byla vdaná, manželství trvalo jen šest let – hrabě zemřel na následky zranění.<br />
Poutavý příběh holešovské dámy doplňují dobové fotografie a dvě kresby, velice zajímavě působí i verše Jany Ledinové, která se při jejich psaní nechala inspirovat právě hraběnčiným životem. Publikace vychází v nákladu 1500 kusů a vytiskla ji tiskárna TYPOservis Holešov. Vznikla díky mnoha zajímavým setkáním a rozhovorům, které Robert Rohál absolvoval v roli tazatele a posluchače. Požádala jsem ho, aby na malou chvíli změnil svoji roli a odpověděl na dvě otázky. </p> <p>Na co byste se, kdybyste měl tu možnost, zeptal Barbory Wrbnové sám?</p> <p> Nevím, na co bych se paní hraběnky zeptal, ale každopádně bych chtěl s ní strávit týden na zámku třeba v roce 1930. Prostě se přenést po spirále času někam a užít si to. Předpokládám, že by mne se vším seznámila… A pokud bych se jí na něco chtěl ptát, tak asi na pana hraběte, protože ona ho milovala celý život. Jednak na něj patnáct let čekala, než si ho mohla vzít, jednak se už nikdy po jeho brzké smrti neprovdala, i když nabídky jistě měla.</p> <p>Jak by podle Vašeho názoru paní hraběnka hodnotila současné dění na zámku? </p> <p>Určitě by měla coby žena s kulturním rozhledem radost. Milovala hudbu i výtvarné umění, což dneska na zámku funguje ve vrchovaté míře. Jsou tu výstavy a koncerty vážné hudby, snad by se jí tu líbilo i dnes.</p> <p>Tolik tedy Robert Rohál, který žije v Holešově na Moravě, kde pracuje jako novinář, ale prosadil se především jako spisovatel mnoha knih o osobnostech ze světa filmu, populární hudby a muzikálu. Kromě toho však o sobě dává vědět i jako autor černobílých fotografií, které už představil v mnoha městech po celé republice.<br />
Pokud chcete o autorovi Dámy každým coulem vědět více, stačí navštívit www.artrohal.cz.</p>

<p>NECHVALICE: Básník a prozaik Vladimír Stibor (1959), který žije a tvoří v Nechvalicích u Sedlčan, se vyučil knihkupcem a vystudoval gymnázium. Vydal třináct sbírek poezie, mimo jiné Zpráva o zranitelnosti lidí, O dlani jménem Nemesis, Trhání hořců, Řeka poutníků nebo Jablko smírčího soudce.</p> <p>Je autorem dvou knížek drobných próz, sestavuje sborníky o svém rodném kraji a v roce 2009 získal Cenu Kavárny Poetika za přínos literatuře.</p> <p>Cítíte se více básníkem, prozaikem či publicistou?</p> <p> Řekl bych, že nedělám rozdílu. Básník může vycházet z prozaických příběhů, prozaik nejednou sáhne do studnice košatějších slov. A dobrý publicista musí jít na dřeň věci. Spíše si připadám jako nosič slov…</p> <p>Můžete alespoň letmo vzpomenout na své dětství?</p> <p> Narodil jsem se v Benešově, krásné dětství jsem prožíval v malebném a částečně i polozapomenutém kraji pod Cunkovem. Vzpomínám na vůni sena, o prázdninách jsme s dědou chodívali do lesa kácet sušiny a chystali dřevo na zimu. Dodnes si vybavuji lívance namazané žahourem, marmeládou z borůvek a sypaných domácím tvarohem. Nejsilnější vzpomínka, dost pochmurná i bolestivá, patří okupaci ze srpna 1968. Ruští vojáci i se svou těžkou technikou tábořili v lesích nad Hodkovem, půl hodiny chůze z vesnice, kde jsme bydleli; pro rohlíky si jezdili transportérem, do kostela chodívali s napřaženým a možná i odjištěným samopalem a dokonce místního řídícího učitele Kochty se ptali, kde jsou tu Němci? Je fakt, že mnozí sovětští mladí vojáci z azijských stepí ani nevěděli, kde se ocitli; věřili tomu, co jim vtloukali důstojníci do hlavy. A my, osmiletí kluci, jsme se tehdy báli jak nikdy…</p> <p>Určitě by stálo za zmínku, že jste se stal členem Obce spisovatelů až na třetí pokus…</p> <p> Bylo mi sotva něco přes dvacet, kdy jsem potkal na chodbě nakladatelského domu Československý spisovatel již tehdy známého básníka Jiřího Žáčka. Když jsem po letech našel nabízený rukopis básní, skončil v kotelně, nehodil jsem do ohně jen dvě tři básničky. Ale v 80. letech minulého století nebylo možné jen tak vstoupit do Československého svazu spisovatelů, mj. se vyžadoval i určitý kádrový profil a žadatel nesměl mít žádný politický škraloup.<br />
Prvně jsem tudíž nepochodil. Podruhé jsem to zkoušel po tolik vychvalované sametové revoluci, ale bylo mi sděleno, byť diplomatickým jazykem, že jsem za své společenské a umělecké názory neseděl ve vězení, ani jsem neemigroval a nevydával své texty v samizdatu. Tak jsem opět pohořel. Třetí pokus o vstup do spisovatelské organizace jsem chápal de facto jako loterii, buď to vyjde nebo nevyjde. Jaké bylo moje překvapení, kdy pár dnů po podání písemné žádosti přišel dopis z Obce spisovatelů, že jsem přijat. Byl leden 2002 a stal jsem se číslem 926. </p> <p>Vraťme se trochu k současnosti. Je pravdou, že jste za poslední téměř tři roky žádnou knížku nevydal?</p> <p> Je faktem, že poslední publikace Kniha aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium vyšla již v roce 2009. Do té doby mi zase kritici vyčítali nadprodukci, neboť jsem měl štěstí na básnické sbírky vycházející mi pravidelně několik let po sobě. Musím pokorně přiznat, že si toho začínám nesmírně považovat až s odstupem času.</p> <p>Na literárních webových stránkách jsem se dočetl, že jste byl před dvěma lety navržen na Státní cenu za literaturu.</p> <p> Byl jsem tím opravdu zaskočen, vůbec jsem s tím nepočítal, protože kandidátů bylo přes třicet. A vyznamenávají se ti, co jsou mediálně známí, kteří už mají pár křížků na zádech. Žádné takové zásluhy jsem neměl ani patřičný věk, ale bylo pro mne velikou ctí i pohlazením po duši být alespoň mezi laureáty. Takže rok 2010 nebyl úplně k zahození.</p> <p>Koho byste zařadil do čítanky básníků z české kotliny?</p> <p> Bylo by to dlouhá řada jmen, nerad bych na nějakého básníka zapomněl, a také bych nechtěl skončit jako autoři almanachu Nejkrásnější básně roku X, kteří uznávají jen svou poetiku, tím uzavírají dveře mnoha ostatním básníkům. Z takových výběrů je cítit na sto honů jistá nespravedlnost, táhnoucí se dějinami české literatury už pěkně dlouho.</p> <p>Na své literární cestě jste jistě potkal mnoho slavných i známých osobností.</p> <p> S láskou i po letech vzpomínám na neohroženého přítele a básníka Vlastimila Maršíčka, který v posledních dvaceti letech minulého století vedl rubriku poezie začínajících poetů v časopisu Československý voják. Když jsme se divili, jak je to možné, smával se a tvrdil: „Cožpak nevíte, že pod svícnem je vždycky největší tma?“ Měl krásnou ženu, starala se o něj i v posledních letech jeho nemoci. Vyčítal jsem si, že jsem Vlastimila nenavštívil, když byl ještě relativně zdráv a plný sil.<br />
Nemohu nevzpomenout největšího propagátora české poezie, herce i pedagoga Miroslava Kováříka, jenž uváděl v pořadu Zelené peří v divadélku Rubín na Malé Straně v Praze mé první básnické pokusy, už je to přes třicet dlouhých let. Literárních známých i přátel by bylo nepočítaně, proto jsem si dovolil zmínit se pouze o prvních dvou, jejichž přátelství mě nejvíce ovlivnilo.</p> <p>V Literárních novinách i v jiných listech se objevují rozhovory s literáty nejrůznějšího zaměření.</p> <p>Máte pravdu. A je to zvláštní druh potěšení. Vystupuji jako pouhopouhý tazatel, ale zároveň se mohu zeptat na cokoliv, co mě zajímá, na co bych rád slyšel i jinou než všeobecnou odpověď. Dialog je vždycky vzácná věc. </p> <p>S kým se Vám nejlépe rozmlouvalo?</p> <p> Z básníků to byl kamarád Jiří Staněk ze Strakonic, s nímž jsem se poprvé potkal nejméně před třemi desítkami let. Zajímavé bylo popovídání s literárním kritikem Alexejem Mikuláškem, rovněž s Mirkem Kováříkem, se spisovatelem, zpěvákem i fotografem Josefem Fouskem. Nemohu nevzpomenout na poslední interview s prozaičkou science-fiction Františkou Vrbenskou, obohatil mě rozhovor s básníkem Jiřím Źáčkem svou nepřikrášlovanou a místy i drsnou pravdou o dnešním světě, a dodává „Nešetřete mě!“ Musím se za jeho výrok plně postavit. Co by z nás bylo, kdybychom se k životu stavěli jen liknavě a odpovídali vyhýbavě a na půl huby nejenom otázkám? Výzvy, které nás posouvají o krok dále, stojí přece za odpověď i trochu námahy.</p> <p>V loňském roce jste zvítězil v celostátní básnické soutěži Literární Šumava 2011, letos v únoru se u Vás na skok zastavila Česká televize s Janem Lukešem a pořadem Literární revue 333… Potěšilo Vás to?</p> <p> Kdo by neměl radost? Výhra v soutěžích je převážně otázkou náhody, náhody i konstelace hvězd, dokonce jsem dostal za odměnu plaketu Města Klatovy a neprodejnou, ale jinak krásně vyvedenou knížku o architektuře. Filmaři z České televize se zastavili skutečně jen na chvíli, na obrazovkách pak běžel šot na šest sedm minut, možná to bylo ještě méně.</p> <p>Před měsícem proběhl v Petrovicích slavnostní křest knihy Krajem lidí a kamenů III.</p> <p> Měl jsem tu čest podílet se na zrodu i vytvoření sborníku k stopadesátému výročí vzniku Spolku divadelních ochotníků Petrovice. Kniha nejenom připomněla život a historii místních herců, ale ve druhé části přinesla několik zajímavých článků o zdejší krajině, pamětihodnostech a několik rozhovorů s osobnostmi, jejichž vztah k mému kraji dětských let je i srdeční záležitostí. Stejného názvu používá i podzimní turistický pochod touto malebnou krajinou kamenů, remízků, zalesněných kopců i prastarých kostelů, dokonce až z románského období. Snad po nás alespoň nějaká zmínka zůstane.</p> <p>Není-li to tajemstvím, co nyní píšete?</p> <p> V pověstném šuplíku psacího stolu, jak se s nadsázkou říká, odpočívá a pospává něco málo poetických rukopisů. Nejsou nakladatelé, scházejí peníze, a již kdysi dávno jsem si sliboval, že nebudu vydávání svých knížek financovat, jak dnes činí naprostá většina autorů. Svědčí to i o nezájmu státu, o propadu lidských hodnot, neboť ani všemocná ruka trhu ani chrámy konzumu nedokáží nahradit touhu po obyčejném a šťastném životě.<br />
Ale abych se nevyhýbal Vaší otázce. Vše, co jsem doposud prožil, lze najít v básničkách. Láká mě to samé ještě jednou najít i zažít na vlastní kůži – v próze. Můj velký přítel a básník Jaroslav Hovorka z Kampy často říkával: „Když pánbůh dělal čas, udělal ho dost!“ Přesto by se s ním nemělo plýtvat. Nebo jen trochu.</p>

<p>ČR: Není to tak dlouho, co jsem představovala nový projekt přední mezzosopranistky Edity Adlerové – Španělský večer – aneb Edita Adlerová zpívá Carmen. Po několika málo měsících přichází umělkyně s dalším projektem, který lze zařadit do jejích tak oblíbených „fúzí žánrů“. A věřte, že tentokrát to opravdu je fúze opravdu ojedinělá – projekt s názvem “Když se rock potká s operou aneb Ro©kování s operou“ je vskutku jedinečné představení, na našich pódiích zatím neprezentované.</p> <p>A protože jde o novinku, připravenou pro uvádění v divadlech v roce 2013, již nyní jistě bude řadu čtenářů a pořadatelů zajímat, o co vlastně jde…</p> <p>Paní Adlerová, jedete veleúspěšné turné – zkráceně „Carmen 2012“, které se muselo pro velký zájem prodloužit i do roku 2013 a už tu máme další „pecku“. Rock a opera v jednom balení. Můžete projekt přiblížit?</p> <p>Tento nápad je vskutku ojedinělý a vznikl naprosto spontánně, jak to většinou u dobrých nápadů bývá. Před nějakým časem jsem oslovila ke spolupráci vynikající klavíristku, skladatelku a aranžérku Saru Bukowski, se kterou jsem již v minulosti spolupracovala a chtěla jsem navázat. Sedly jsem si a plánovaly, co by to tak mohlo být. V dnešní době je divák zvyklý snad už na vše a přinést něco nového není zas tak snadné. Sara hodně spolupracuje v divadlech – například ve Vinohradském, v Karlíně či v Hybernii s činoherci a muzikálovými zpěváky, já zase přišla se svojí nabídkou klasické hudby. Napadlo nás tyto dva světy propojit a nápad jsme začaly rozvíjet. Dostaly jsme úplně nový tvar, kde se současný posluchač může nejen potěšit hity světového rocku, ale celý projekt je pojat interaktivně a epicky, neboli doufám, že nudit se opravdu nebude nikdo.</p> <p>V projektu je s vámi řada vynikajících hudebníků. Jak jste se připravovali k vytvoření tak neobvyklého a ojedinělého představení?</p> <p>Příprava je trochu složitější, a jelikož je to projekt, který má propojit opravdu dost odlišné světy a spojit je ve výsledné fůzi, musíme si sami poradit. Ale všichni umělci jsou zkušení profesionálové, takže zkoušení a studium našich rolí a partů nás nesmírně baví a těší. Je to oživení i pro každého z nás.</p> <p>V pořadu zazní během devadesáti minut čistého času řada hitů slavných interpretů. Sama za sebe se nejvíce těším na Freddyho Mercuryho a Monserrat Caballé, a samozřejmě na A. Lennox. Můžete prozradit alespoň část repertoáru? Nechci vše, jen trošku, protože pak by divák nebyl překvapen…</p> <p>Hudební složka představení se opírá o opravdu nejslavnější světové hity. Diváci se mohou těšit kupříkladu na písně od zpěváků nebo kapel jako jsou Nick Cave, Nirvana, Metallica, Jamie Cullum, Yes a další.</p> <p>Zmínila jste multižánrové interaktivní divadelní představení. To znamená, že divák uvidí a uslyší CO: </p> <p>Jde vlastně o setkání dvou hudebních žánrů v koncertní performanci, které je zároveň<br /> interaktivním divadelním představením, kde se jako červená nit proplétají zajímavé životní<br /> osudy operních a rockových hvězd propojené jejich největšímu hity. Scénář představení připravuje známý a velmi úspěšný dirigent, jazzový pianista, skladatel, aranžér, ale i dramaturg Kryštof Marek. Tento umělec například řídil velmi úspěšné představení „Vánoční Koleda“ s Ivanou Chýlkovou a Karlem Rodenem 2011 v divadle Hybernia.</p> <p>A pokud by některý z pořadatelů chtěl „jen“ koncert, je i tato forma možná – v rámci variability projektu?</p> <p>Jistě, tento druh komponovaného projektu má i tu výhodu, že jej lze upravit a vyhovět specifickým požadavkům pořadatele. Takže pokud by si někdo přál pouze hudbu, je to složka představení a tím pádem je jasné, že to pro nás není žádný problém.</p> <p>Jak jsem se dočetla, v tomto roce máte jen pět volných termínů pro tato vystoupení. Proč tak málo?</p> <p>Tento rok je téměř plný. Je to pro mne veliká radost, prostě koncertů je tolik, že už musíme plánovat na ten rok příští. Není to jen moje zásluha, pracuje kolem mne tým schopných a spolehlivých lidí a to je základ pro mou další tvorbu. Zvláště zmiňovaný projekt „Španělský večer s Carmen“ je hodně úspěšný a není výjimkou, že ihned po koncertě si divadla vyžádají další termín. S tímto projektem taký chystáme velký benefiční koncert na podporu Terezínských varhan. Tento koncert bude s velkou pravděpodobností na konci letošního léta. Je to má srdeční záležitost, takže i přes nabitý program určitě chci tento záměr dotáhnout do konce. Navíc jsem toho názoru, že právě když se daří dobře, musí člověk stále myslet na potřebné a udělat něco také pro ně.</p> <p>Minulé turné – Španělský večer s Carmen – Vás oblékl do kostýmu Osmany Lafitta. Znamená to, že nyní operní diva bude třeba pro změnu zpívat rock v džínách a silonovém kloboučku? (Když tak máte ráda kontrasty…)</p> <p>Šaty Osmanyho Laffity jsou nádherné a pro mne byly vždy jedny z nejlepších. Jaké ale budou naše kostýmy v novém představení nebudu zatím prozrazovat, nějaké překvapení pro diváky bych si přeci jen chtěla nechat.</p> <p>Z tohoto povídání je zřejmé, že se máme na co těšit. Protože jak znám Editu Adlerovou, nemůže a ani neumí pracovat „na poloviční úvazek“. Vše nadoraz. Takže všem, které Ro©kování s operou zaujalo – vězte, že brzy se objeví další upoutávky a podrobnosti. Protože s paní Adlerovou se odpočívat nedá. Prostě staré známé ‚The Show Must Go On‘.</p>

<p>HOLEŠOV: V neděli 3. června bude v kavárně CINEMA v Holešově zahájena zajímavá výstava fotografií Tomáše Valíka, profesionálního herce známého např. z filmů Dobří holubi se vracejí, Princezna Fantaghiró, o Janovi a podivuhodném příteli a v poslední době hlavně z nekonečného seriálu Ulice, kde hraje Richarda Zajíčka.</p> <p>Zcela nečekaně – ale o to rychleji – se narodil tento náš rozhovor o jeho fotografiích, o tom, kdo ho k fotografování přivedl, i o jeho poslední divadelní roli. Ještě než si odpovědi Tomáše Valíka přečtete, chtěla bych mu touto cestou poděkovat, že nemávl nad položenými otázkami rukou, ale naopak se velice poutavě rozpovídal o věcech, které má rád a které ho zajímají. </p> <p>V Holešově vystavujete fotografie pocházející z židovských hřbitovů na Moravě. Proč právě židovské náhrobky, čím Vás zaujaly? </p> <p>Fotografie židovských hřbitovů jsou převážně z Moravy. První snímek však vzniknul na židovském hřbitově pod hradem Rábí. Zaujala mě nejvíce atmosféra těchto míst, nádherné náhrobky, které jsou kronikou židovských generací. A hlavně jsou tyto náhrobky uměleckými skvosty.“</p> <p>Celkem nedávno jsem byla na komentované prohlídce židovského hřbitova v rámci Dnů židovské kultury v našem městě. Překvapilo mě velké množství lidí, které tato tematika zaujala.</p> <p>Židé jsou u nás součástí naší kultury a historie. V podstatě je naše Česká kotlina směsí českou, německou a židovskou. Například Gustav Meyrink je jedním z důkazů.<br />
Židovská kultura je bohatá a setkáváme se s ní po celém světě, jak u nás, tak i v USA či Německu. Má lidem hodně co dát k poznání sebe sama.</p> <p>Holešov je už třetí místo, kde svoje fotografie židovských hřbitovů představujete. Jaký ohlas měly výstavy v Třebíči a Lomnici nad Popelkou?</p> <p>Má výstava fotografií měla být jen jedna, a stala se putovní. Z čehož mám samozřejmě radost. Během září bude pokračovat v Opavě, jedná se o Mikulově a poté v Art galerii na Uhelném trhu v Praze, která bude prodejní. Ohlasy na mé fotografie jsou dobré, lidem se líbí, jsou černobílé 40/70, a jedná se spíše o hru se světlem.</p> <p>Jste profesionální herec. Kdy a proč vznikl nápad pořídit fotografie, které neskončí jen v soukromém albu?</p> <p>K fotografování mě přivedl můj otec. Dělal nádherné fotky i přesto, že byl slepý, vnímal jen obrysy. Miloval jsem chvíle, kdy jsem s ním byl v černé komoře a mohl asistovat při vzniku fotek, mohl jsem je sice jen tzv. „koupat“, ale stálo to za to. Víte, intuitivně jsem cítil, že jen v domácím albu fotografie nezůstanou. Protože jsem chtěl lidem ukázat svět tak, jak jej vnímám.</p> <p>Fotografoval jste architekturu Moskvy, přírodu v Kanadě, židovské hřbitovy. Přemýšlel jste, kam nebo na co zaměříte objektiv svého fotoaparátu příště? </p> <p>Letos se chystám fotografovat živly – oheň, vodu, vítr a potom stromy a květiny. Nad tím, co budu fotit, nikdy nepřemýšlím, ta informace totiž přichází sama. Pokud se otevřete a vnímáte své okolí. Věcí k focení je spousta, důležité je si k nim najít vztah, a potom to jde samo. A hlavně mám vynikajícího učitele, fotografa Ladislava Kubesu, který mimochodem nafotil i portrét na plakát k výstavě v Holešově.</p> <p>Známe Vás především ze seriálu Ulice, ale Vy hrajete hlavně divadlo. V březnu měla premiéru hra Nevyléčitelní v nastudování Divadla bez hranic, jak se vám hraje psychiatr?</p> <p>Divadlo, které není podporováno státem, má v současné době problém s prodejností. Krize stále působí na peněženky diváků. Před dvěma lety jsme hráli tak cca 15 představení měsíčně, v současné době jsme rádi, když jsou dvě až tři. Proto si fotografováním kompenzuji i svou hereckou práci. Mí rodiče celý život pracovali v Psychiatrické léčebně Opava a premiéra Nevyléčitelných byla v den sedmdesátých, nedožitých let mé mámy. Představení jsem jí věnoval, poděkoval jí za vše, co pro mě udělala a odpustil jí, že mě zde nechala samotného.</p> <p>A na závěr otázka na odlehčení. Nepoužijete nabyté zkušenosti z této role v praxi, když dnes téměř každý druhý hledá odbornou pomoc právě u těchto odborníků?</p> <p>Jako kdybyste mě znala. Snažím se pomoci mnoha lidem v sobě najít tzv. vnitřní dítě. Dokážu pomoci jiným, ale sobě ne. Jedna kamarádka šamanka mi řekla, že toho vím a vnímám hodně, možná že i více než ostatní, jen si to neuvědomuji, a proto na sobě pracuji. A pokud k uvědomění dospěji, budu moci pomáhat lidem. Vše začíná uvnitř nás – je třeba pochopit, že střed vesmíru je v každém z nás a od nás pak, pokud se máme rádi, plyne láska dál, bez toho to nejde.</p> <p>Děkuji za pěkné popovídání a přeji všem čtenářům, aby našli v sobě lásku a sdíleli ji s ostatními lidmi.</p>

<p>PRAHA: Hlavním krédem společnosti s ručením omezeným HomeSenior, která poskytuje i méně obvyklé a nadstandardní služby v oblasti domácí péče a pomoci pro seniory, je: cokoliv! – kdykoliv! – s radostí! – bez starostí! Společnost má sídlo v Praze, a na jejích webových stránkách se dočtete, že pomáhá seniorům vést aktivní, důstojný a spokojený život.</p> <p>HomeSenior úzce spolupracuje s městskými částmi a mnoha neziskovými subjekty. Snaží se najít cesty, jak zvýšit kvalitu života českých seniorů a zlepšit tak sociální situaci v ČR. Služby jsou v souladu s Národním programem přípravy na stárnutí, Madridským mezinárodním akčním plánem pro problematiku stárnutí a zásadami OSN pro seniory.<br /> Naším cílem je uskutečňovat sny a přání klientů, začlenit seniory do společenského a kulturního života a především pomáhat a řešit starosti a problémy starší generace citujeme dále z webových stránek. Společnost pomáhá seniorům se zajištěním základních potřeb, ale v nabídce jsme našli též heslo „Za kulturou“. A protože nás tato nabídka opravdu zaujala, tak se ředitele HomeSenior s.r.o, Martin Podařila,<br /> ptáme:</p> <p>Můžete nám, prosím, napsat o službě Za kulturou více? </p> <p>Službu Za kulturou provozujeme od našeho vzniku, tedy počátku roku 2009. Nejen touto službou se odlišujeme od běžných organizací, poskytujících klasické služby v domácnosti. Chceme, aby senioři vedli plnohodnotný život, i když mají leckdy stížené podmínky. Proto pořádáme seniorské diskotéky, sportovní odpoledne pro seniory, cestovatelské besedy, apod. Senioři mají díky HomeSenior také možnost zajít v našem doprovodu na výstavu, nebo divadelní představení. Disponujeme vlastním vozem, kterým seniory na výstavy nebo třeba také k lékaři a na úřady vozíme.</p> <p>Jak Vaši nabídku senioři využívají a jak prakticky vypadá? Je pro seniory finančně dostupná? </p> <p>Když pořádáme cestovatelské besedy, jsou místnosti naplněné k prasknutí. Seniorská sportovní odpoledne jsou také velmi vítaným zpestřením každodenního stereotypu. Co se týče praktického využití služby Za kulturou, vše funguje stejně jako u ostatních služeb, které poskytujeme. Je jedno, zda senior požaduje umytí oken, odvoz k lékaři či doprovod na výstavu. Stačí zavolat na bezplatnou HomeSenior linku 800 888 014 a domluvit se, nebo se podívat na náš web www.homesenior.cz. Cena je také u všech služeb stejná – 185 Kč za hodinu, při dlouhodobější spolupráci pak 145 Kč za hodinu. Vstupenku si senior hradí pouze svojí.</p> <p>Deklarujete spolupráci s městskými částmi a dalšími subjekty; dotuje některý z nich Vaši aktivitu, zejména v oblasti kultury?</p> <p>Sportovní a cestovatelská odpoledne pořádáme většinou zadarmo, v minulém roce jsme dostali od MČ Prahy 6 10 000 Kč a od pražského magistrátu 15 000 Kč na pořádání těchto akcí.</p> <p>Vydáváte také časopise Radost ve stáří, jak často vychází a kde je k dostání atd.</p> <p>Časopis vydáváme již třetím rokem. Nevychází pravidelně, ale snažíme se dodržovat tříměsíční rytmus. Distribuujeme jej seniorům v Praze zdarma, roznášíme ho do lékáren, čekáren u lékařů, seniorských klubů i do infocenter městských částí. Rozdáváme jej také v rámci našich kulturních akcí. Snad tento bezplatný občasník se zajímavým čtením a křížovkou, dělá seniorům radost. </p> <p>Zmínil jste webové stránky; i v tomto směru pomáháte seniorům?</p> <p>Seniorům v domácnostech nabízíme i pomoc s počítačem. Ukazujeme jim, jak funguje internet, jak si prohlédnout fotografie, jak poslat zprávu svým známým. Senioři jsou dychtiví po informacích a novinkách. Služba je zpoplatněna stejnou částkou, jako všechny ostatní.</p> <p>Více se dozvíte na http://www.homesenior.cz/sluzby</p>

<p>NYMBURK: V pátek 1. června 2012 se odehraje v kostelech a modlitebnách na území celé republiky Noc kostelů 2012. Jedná se o čtvrtý celorepublikový ročník akce, jejímž záměrem je představit návštěvníkům české a moravské kostely ve spojení s kulturně-naučným programem. Jedním ze sakrálních objektů, který bude zpřístupněn, je po desetiletí pro veřejnost uzavřený kostel sv. Jiří v Nymburce. Zasloužila se o to nymburská nezávislá nezisková iniciativa Galerie J2.</p> <p>Stejná Galerie J2 stojí za exteriérovou instalací plastiky významného českého sochaře Jana Koblasy Zmrtvýchvstání na nymburském kostele sv. Jiljí, kde je možnost ji spatřit od 20. května 2012. Tyto podnětné a záslužné iniciativy mne přivedli k historikovi umění Janu Červinkovi a optikovi Janu Chrtkovi, představitelům Galerie J2, abych se dozvěděl více, než lze zjistit z jejich webových prezentací.</p> <p> Nymburská nezávislá nezisková iniciativa Galerie J2 je pro mne pojmenování stejně zřetelné jako tajemné. Můžete mi přiblížit, co Galerie J2 znamená, je to občanské sdružení, nějaký fyzický prostor či něco zcela jiného?</p> <p> Galerie J2 je neziskovým uskupením dvou osob, kterým zastřešujeme naše různé kulturní aktivity. Nemá žádnou právní formu, je to prostě jen jakési fiktivní spojení. Historie vzniku tohoto názvu se datuje do roku 2006, kdy jsme začali připravovat projekt „Sto let pod střechou“, tedy oslavu připomínající sté výročí budovy nymburského gymnázia. Původně jsme přemýšleli o názvu Jan a Jan, ale pak jsme zjistili, že se pod tímto jménem na internetu vyskytuji stránky s ne zcela nezávadným obsahem. Takže jsme zvolili alternativu, tedy Galerie Jan na druhou, potom Galerie J2.</p> <p> Co následovalo po projektu „Sto let pod střechou“?</p> <p> Po oslavách stého výročí budovy nymburského gymnázia v roce 2007 následovala červencová cesta do hornofranckého města Forchheim na odhalení monumentálního kamenného sousoší Pět bran od Jana Koblasy v rámci oslav milénia bamberského biskupství. V říjnu pak návštěva Büdelsdorfu u Kielu, kde se v kulturním centru KiC – Kunst in der Carlshütte uskutečnila vernisáž výstavy Koblasa & Schule. Průběžně jsme se věnovali naší sběratelské vášni – budování sbírky fotografií laviček ve veřejném prostoru a spolupracovali jsme s Oblastní galerií v Liberci, kde jsme například vytvořili grafický návrh dokumentární výstavy „Socha a město Liberec 1969. Výstava o výstavě 2009“. </p> <p> Vaše aktivity přesahují rámec rodného města, nicméně k Nymburku se vztahují patrně především. Nemýlím-li se, minulý rok jste se zapojili do celorepublikové akce Noc kostelů. </p> <p> Ano, uspořádali jsme kulturní program v kapli sv. Jana Nepomuckého, která je bývalým presbytářem nymburského dominikánského kláštera. Většina návštěvníků byla nadšena již z toho, že se otevřely dveře a byl zajištěn volný vstup do tohoto fascinujícího interiéru, který již dlouho neslouží svému původnímu účelu. V kapli jsme připravili výstavu o stavebních dějinách, zajistili komentované prohlídky a oslovili mladého sochaře Tomáše Skalíka, který pro jeden večer v kapli vytvořil interaktivní světelnou instalaci. Vrcholem programu byl akustický koncert skupiny Blue Effect.</p> <p>Čím ještě jste přispěli ke kulturnímu oživení města, v kterém žijete?</p> <p>V roce 2006 jsme připravili malou výstavu grafických listů libereckého výtvarníka Alexe Berana z jedné nymburské soukromé sbírky. Výstava byla k vidění ve Vlastivědném muzeu Nymburk. Minulý rok jsme přivezli do Nymburka výstavu kostel365.cz, která prostřednictvím fotografií vypráví o dvanácti sakrálních stavbách a příbězích jejich obnov. Autorem výstavy je Aleš Kozák, zakladatel jedné neziskové organizace. V Nymburce jsme ji ve spolupráci s místním duchovním P. Kováčem nainstalovali do interiéru kostela sv. Jiljí. Příjemný „vedlejší produkt“ byl ten, že díky výstavě byl kostel o víkendech po dobu dvou měsíců otevřen veřejnosti. Mnoho návštěvníků města i místních bylo za tuto možnost vděčných.</p> <p> Existuje ve vašem snažení něco, co by se dalo nazvat srdeční záležitostí?</p> <p> Za doposud nejzávažnější považujeme projekt, kterým jsme pracovně nazvali Současné sochařství a veřejný prostor města Nymburka. Chtěli bychom přivážet do Nymburka kvalitní díla současného sochařství a přes letní sezonu jimi obohacovat veřejná prostranství. Naším záměrem je koncipovat exteriérové instalace komorně – v jednom městě v jednom roce představit jedno dílo jednoho sochaře. Nemělo by se jednat o sympozium či skupinovou výstavu. Jsme přesvědčeni, že takto vystavěná prezentace si uchovává privátní až intimní charakter.</p> <p> Zůstává váš projekt vizí či se jej daří realizovat?</p> <p> Minulý rok se podařilo letitou myšlenku uvést v život. Přivezli jsme dvě tuny oceli pod vodárenskou věž od Osvalda Polívky v podobě monumentální kinetické plastiky Planety-Kruhy významného sochaře, šperkaře a pedagoga prof. akad. soch. Vratislava Karla Nováka, autora Metronomu na Letné. Potěšilo nás, že plastika zaujala především mladé. V příjemném parku vytvářela zajímavý vztah s vodárenskou věží. Byla zde nainstalovaná od června do listopadu, tedy téměř půl roku. V průběhu jsme vyzvali veřejnost, aby sochu vyfotografovala. Letos na jaře jsme uspořádali výstavu více jak dvaceti fotografií od pěti nymburských autorů/fotografů. Bylo zajímavé pozorovat různé pohledy, přístupy a celkové vnímaní tohoto díla v exteriéru.</p> <p> Vraťme se ještě k akci Noc kostelů, a to k jejímu letošnímu ročníku. Stejně jako vloni jste se ujali zpřístupnění sakrálního objektu, který je po dlouhá léta uzavřený, tentokrát nymburského kostela sv. Jiří. Je to záměrné?</p> <p> Prostředí historického města skýtá spoustu nevšedních míst. Proto se zatím nevracíme. A dle reakcí toto objevovaní nového těší i návštěvníky našich akcí. Do příštích let se nebráníme ani tomu vykročit z Nymburka do blízkého okolí. Galerii J2 zajímají možnosti zprostředkování výtvarného umění a architektury nejširší veřejnosti. Proto naše akce vnímáme s důrazem na osvětu a vzdělávání. Dále nám záleží na místě, kde žijeme a na tom, jak se zde věci spravují a jak se o ně pečuje. Snažíme se kulturními aktivitami připoutat zájem veřejnosti na historické objekty, které jsou krásné a hodnotné, ale zároveň problematické z hlediska jejich stavu, péče o ně či jejich využití. Velice nás potěšilo, když většina návštěvníků našeho programu minulý rok přijala s povděkem, že byl zajištěn vstup někam, kde předtím nikdy nebyli, a přitom chodí každý den kolem. Podobnou situaci očekáváme i letos, kdy otevíráme dveře bývalého hřbitovního kostela sv. Jiří. Středověkou stavbu na pomezí pozdní gotiky a renesance obklopoval do 60. let 20. století hřbitov. Tehdy byl hřbitov zrušen, část byla přeměněna na nevlídný park a část zabrala stavba zimního stadionu.</p> <p>Do nymburského kostela sv. Jiří jsem se dostal plus minus před dvaceti lety. Již tehdy se uvažovalo o jeho kulturním využití, k čemuž nedošlo. Pamatuji si, že pohled do interiéru kostela byl velice neutěšený. Vstoupit do těchto prostor nelze bez vynaložení nemalého úsilí.</p> <p> S několika dobrovolníky a dobrovolnicemi jsme nedávno kostel uklidili a nyní připravujeme koncert a výstavu o historii tohoto místa. Přivezeme výstavu o chátrajících kostelech v České republice a v okolí kostela chystáme výtvarný happening. Naším přáním je, aby návštěvníci vkročili do neznámého interiéru, prožili společně příjemný večer s kulturním programem a také, aby se na chvíli zastavili venku u kostela a uvědomili si, že stojí na místě bývalého hřbitova.</p> <p>Jaký kulturní program konkrétně chystáte?</p> <p> Již odpoledne kostel symbolicky otevřeme veřejnosti. Jelikož budou mít děti svůj svátek, chceme jim připravit výtvarnou dílnu. Pro zájemce o bližší poznání stavebních dějin kostela a historie nymburských hřbitovů bude přichystaná výstava s historickými fotografiemi. Občanské sdružení Zachraňme dominanty nám laskavě zapůjčilo putovní výstavu s naléhavým názvem Necháme to tak?, která se zabývá problematikou chátrajících sakrálních památek v České republice. Volně tak v Nymburce naváže na putovní výstavu Kostel365.cz, která zde byla k vidění minulý rok. Jelikož jsme zaujati silou a svobodou uměleckého projevu, tak v prostorách parku u sv. Jiří ‒ bývalého hřbitova ‒ připravujeme výtvarný happening, který si klade za cíl připomenout historii tohoto místa. Do akce se zapojí mladí nymburští výtvarníci, ale také např. renomovaný streetartový umělec Jan Kaláb z Prahy zvaný Point. Co se týká múzických umění, tak nevšedním zážitkem bude vystoupení 21 kytaristů a kytaristek Pražského komorního kytarového orchestru s repertoárem od barokní hudby až po tu nejsoučasnější.</p> <p>V minulých dnech, v průběhu května 2012, jste připravili exteriérovou instalaci bronzové plastiky Jana Koblasy Zmrtvýchvstání na věži kostela sv. Jiljí. Máte již nějaký další záměr, který nabývá reálné podoby?</p> <p> V průběhu letošního léta chceme přivést zájemce o moderní architekturu, a to pro změnu do prostor stávajícího nymburského hřbitova. Nainstalujeme zde volně přístupnou exteriérovou výstavu věnovanou skvělému architektu Bedřichu Feuersteinovi a připomeneme tak jeho letošní 120. výročí narození. Nejzajímavějším exponátem bude in situ jeho krematorium, postavené zde v letech 1922 ‒ 1924 podle společného projektu, na němž spolupracoval s Bohumilem Slámou.</p> <p> Instalovat několikatunovou plastiku renomovaného umělce, dovézt výstavu a zabezpečit její instalaci, zajistit koncerty věhlasných hudebních těles atp. nelze pořídit bez finančních prostředků. Jakým způsobem obstaráváte potřebné finance? Pokud jsou vaše aktivity spjaty s městem Nymburkem, podporuje je finančně město? A pokud ano, je podpora dostatečná?</p> <p> Samozřejmě, že jsou takto koncipované akce finančně velmi náročné. Naštěstí jsme obklopeni přáteli a známými, kteří nám pomáhají jak finančně, tak i se zajišťováním různých služeb, které bychom běžné museli zaplatit. Již druhým rokem také úspěšně žádáme o dotační příspěvek město Nymburk. Podpora je to samozřejmě vítaná a příjemná, žel vždy hluboko pod úrovní reálných nákladů. Pak je nutné hledat jiné zdroje, a pokud se toto nepodaří, je na akce využito i našich vlastních prostředků. Učíme se hledat samozřejmě i v jiných dotačních programech a věříme, že pokud vytrváme, tak se podpora dostaví.</p> <p> Přeji vám, abyste měli i nadále přehršle nápadů, jak obohatit kulturní život v Nymburce i jiných místech, především však sílu k jejich realizaci, mnoho vděčných a uznalých návštěvníků a potřebnou podporu oficiálních míst povolaných přispívat k rozvoji občanské společnosti. Děkuji za rozhovor.</p> <p> Program Noci kostelů ve sv. Jiří v Nymburce <p> Pozvánka v příloze</p>

<p>VRCHNÍ ORLICE: Ten svatostánek mezi Bartošovicemi v Orlických horách a Orlickým Záhořím na česko-polské hranici, který nepatří ke skvostům architektury, ale je významný z hlediska krajinotvorného a kulturního, je dnes jedinou upomínkou na život ve Vrchní Orlici na Hadinském potoku, přítoku Divoké Orlice.</p> <p>Osudy této vesnice odrážejí osudy desítek tisíc obyvatel našeho pohraničí, dokládají obrovskou vitalitu lidí v pohraničních horách i smutné osudy za druhé světové války a po ní.<br />
Poprvé je Vrchní Orlice v pramenech připomínána jako samostatná ves roku 1567, pak až 1603. Stejně jako množství jiných vsí v Orlických horách neměla obec pevnou strukturu, ale byla volně rozptýlená. Jednotlivé usedlosti se vyskytovaly na svahu v několika výškových úrovních, přístupné cestami, vedoucími po vrstevnici obou svahů. Na téměř každý dům navazoval pás polí, vedený šikmo po svahu tak, aby se zmírnila jeho strmost. Na toto uspořádání upomínají plužinové pásy, dnes porostlé stromy.<br />
Uprostřed obce byla kromě kostela jednotřídní škola, hostinec, kovárna, mlýn, statek a kovářství. Celá vesnice zmizela po odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce, a tak na její existenci do dnešních dnů upomíná jen barokní kostel svatého Jana Nepomuckého, vzniklý z pohřební kaple a postavený r. 1708 – 1712 projektantem a stavitelem Italem Carlem Antoniem Reinou, který žil mezi lety 1701 – 1703 v Rokytnici v Orlických horách (byl také stavitelem neratovského kostela, kde se roku 1730 smrtelně zranil při pádu z lešení). V roce 1770 místní kostel na Vrchní Orlici rozšířili a přistavěli věž. Poslední výmalbu prováděl František Maixner z Lanškrouna na konci 19. století. V 70. a 80. letech 20. století začalo postupné rozkrádání a pustošení interiéru, pocházejícího z 18. a 19. století. Do dnešních dnů se dochovaly pouze lavice a nepatrné zbytky zařízení na kruchtě. </p> <p>Kostel je jednolodní stavba, zakončená půlkruhovým presbytářem. A právě odstranění havarijního stavu střechy presbytáře je důležitou podmínkou pro záchranu této památky. Voda a sníh vnikající do objektu přes střechu vážně narušovaly celou stavbu. V dnešní době je kostel prázdný, využívá se pouze příležitostně k bohoslužbám na květnový svátek patrona kostela a ke křtinám. Jedenkrát v roce se zde koná výstava děl místních umělců, ta letošní od 5. do 8. července nese název Mezi horama – genius loci Vrchní Orlice.<br />
Tento projekt se stane symbolickým počátkem pro rozsáhlou záchranu této stavby. Po provedení záchranných prací je plánováno objekt využít také pro stálou expozici česko-polského pomezí věnované převážně předválečnému životu obyvatel na obou stranách Orlice. Expozice pomůže nejen místním obyvatelům, ale i turistům, dozvědět se více o historii tohoto kraje.</p> <p> V této souvislosti je třeba připomenout:<br />
- aktivitu Místní akční skupiny – Sdružení SPLAV a římskokatolické farnosti Neratov;<br />
- že v tomto kostele i na přilehlém hřbitově a v márnici proběhl „jarní úklid“ v režii českých a německých studentů a členů hnutí Brontosaurus<br />
- že letošní poutní mše tu proběhla v neděli 15. května<br />
- že v kostele svatého Jana Nepomuckého natáčel Jiří Menzel film „Obsluhoval jsem anglického krále“ podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala<br />
- že kousek od kostela je pomníček Josefa Navrátila. O této osobnosti viz příloha.</p>

<p>DOBRUŠKA: Dvě kulatá výročí letos slaví knihovna v Dobrušce. Prvního ledna 2012 uplynulo 60 let od vzniku Městské lidové knihovny F. L. Věka, která fungovala na Šubertově náměstí, nejprve v objektu čp. 43 a potom v čp. 516. I přes mnoho změn, jimiž v průběhu let prošla, plnila knihovna stále svoji nejzákladnější funkci, tzn. půjčovala knihy. V roce 1978 se z knihovny městské stala knihovna středisková, tzn. že začala nakupovat a zpracovávat zvláštní fond a půjčovat knihy sedmnácti knihovnám v okolních horských obcích.</p> <p>Od počátku devadesátých let řešilo město problémy s narůstajícími nároky na velikost prostoru, knihovní fond se stále rozrůstal a knihy nebylo kam umístit. V říjnu 2001 bylo rozhodnuto o trvalém řešení situace a vybudování nového zázemí rekonstrukcí nefunkčního výměníku tepla v lokalitě Na Budíně. Narodil se projekt, který poprvé v historii dobrušské knihovny vznikl právě pro tento účel, a tak 1. března 2002 zahájila slavnostně provoz nová bezbariérová městská knihovna. Je to tedy právě deset let, které je třeba, stejně jako 60 let uplynulých od samotného vzniku této kulturní instituce, náležitě oslavit.<br />
Současnost knihovny by se dala nazvat obdobím neustálého pohybu, kdy jedna akce střídá druhou. Fond knihovny zahrnuje již 32 tisíc svazků, pravidelně je odebíráno 60 titulů časopisů, a to vše má k dispozici 1200 zaregistrovaných čtenářů, o něž se ve dvou odděleních starají čtyři<br />
knihovnice. Foyer knihovny, to je prostor pro výstavy, ale také přednášky, besedy se čtenáři nebo autorská čtení. Návštěvníci tady mohou zároveň sledovat aktuální vysílání městské kabelové televize. Služby knihovny jsou neustále rozšiřovány a modernizovány, čím dál více vycházejí vstříc potřebám a požadavkům čtenářů. Zapomnětlivci si např. mohou půjčit brýle na čtení, pro ty, kteří mají naopak problémy s pohybem, byla zavedena donášková služba, v knihovně nechybí ani bezdrátové připojení WIFI. V dětském oddělení s originální výmalbou je koutek pro nejmenší se spoustou hraček a her, dětem je k dispozici velká matrace. </p> <p> Dnem D letošních oslav se stane sobota 9. června.</p> <p>Bohatý program oslav začne ve 13 hodin komentovanou prohlídkou všech, tedy i běžně nepřístupných, prostor knihovny. Zajímavou výstavu fotografií s názvem „60 let a stále mladá“ mapující historii Městské knihovny v Dobrušce a prezentaci fotodokumentů z knihovnických akcí najdou návštěvníci ve foyer. Tak trochu tajemstvím je zahalena pitva knihy pod vedením Moniky Malé, knihovnice z Třebechovic pod Orebem. Zájemci se stanou členy lékařského týmu, vybaveného lékařskými plášti, rouškami, rukavicemi, pitevními nástroji, který rozpitvá připravené knihy do nejmenších detailů, možná najde i příčinu smrti některé z nich.<br />
A protože se jedná o oslavy spojené především s knihami, přijal pozvání k účasti Michal Viewegh, v současné době zřejmě náš nejúspěšnější autor, který bude číst ze svých knih a pak odpoví na otázky v rámci besedy.<br />
Část oslav bude probíhat i v přilehlém parku, kde zahraje kapela Pel-Mel, ve stánku obdrží každý drobný dáreček nebo propagační materiály, v prodeji budou dárkové předměty, knížky s regionální tematikou, kreslený komiks apod. Na úplný závěr slavností vypustí účastníci k obloze symbolických 60 barevných balónků.</p>

<p>ZNOJMO: Loucký klášter ve Znojmě se stal 17. května 2012 místem konání přeshraniční konference „Vítejte u nás“ věnované kulturnímu cestovnímu ruchu. Příznačné téma už proto, že Znojmo získalo v roce 2010 prestižní titul Historické město roku. Akci zahájil starosta Vlastimil Gabrhel, který nad akcí převzal osobní záštitu.</p> <p>Podtrhl význam konference pro město i pro pracovníky v cestovním ruchu. Vyslovil potěšení nad tím, že Znojmo může takovouto akci hostit už počtvrté, a že tak může přispět k výměně zkušeností na poli cestovního ruchu. </p> <p>Kulturní cestovní ruch je nosné téma pro rozvoj turismu v regionech </p> <p> Víno, folklor, historické památky, ale i kulturní dění, které patří k znojemskému regionu, jsou přesně ty přísady, které dodávají kulturní destinaci tu správnou chuť. Samozřejmě je vše potřeba správně naservírovat, marketingově uchopit a nabídnout návštěvníkům. A právě o tom byla letošní konference.<br />
Jaké jsou trendy? Jaký je potenciál tohoto odvětví? Co děláme špatně a co můžeme dělat lépe? Jak to dělají jinde? Na tyto otázky hledali odpovědi naši přednášející.<br />
Byl mezi nimi Patrick Bartos z rakouského Linze, který má za sebou stáže v Institutu současného umění v Londýně a v Muzeu Solomona R. Guggenheima v New Yorku, přednáší, píše odborné publikace a kromě jiného pomáhá s přípravou dalšího Evropského hlavního města kultury – Marseille 2013.<br />
Nela Cajthamlová z agentury CzechTourism se ve svém příspěvku zaměřila na marketing destinací prostřednictvím filmové tvorby.<br />
Monika Hlávková z Centrály cestovního ruchu jižní Moravy mluvila o prastaré tradici poutí do Santiaga, konkrétně pak o projektu Svatojakubská cesta na jižní Moravě.<br />
K nejpovolanějším, pokud je řeč o kulturním cestovním ruchu, patří doc. Jiří Vaníček z jihlavské vysoké školy. Byl to totiž právě on, kdo spoluzakládal v roce 1990 Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska.<br />
Na konferenci nechyběl dr. Vladimír Železný, který se zamýšlel nad tím, proč na jižní Moravu, konkrétně do Znojma a Mikulova, nejezdí více návštěvníků.</p> <p>Znojmo na jeden den Evropským hlavním městem kultury</p> <p> V rámci konference se prezentovala také dvě Evropská hlavní města kultury – slovinský Maribor a česká Plzeň. Maribor se tímto prestižním titulem chlubí pro letošní rok, Plzeň si musí počkat do roku 2015.</p> <p> Maribor je druhé největší město Slovinska. O získání titulu se střetlo s Lublaní a vyhrálo. Maribor si dal za cíl rozšiřovat kulturu, podporovat ji, zdůraznit její různorodost. Projekt připravovalo město šest let a zaměřilo se na umělce z celého světa, které zve k vystupování. Např. duben patřil seznámení s čínskou kulturou, měsíc květen představuje kulturu francouzskou. Probíhají různá vystoupení – koncerty, divadelní a baletní vystoupení, výstavy, ale i Festival vůní, který v restauracích nabízí speciality. Na řadě akcí dominují cizí jazyky – město vsadilo na rozmanitost, a tak se mohli návštěvníci seznámit se soubory nejen z členských zemí EU, ale také z afrického Sudánu, nechyběl ani ruský balet či beseda s dalajlámou.<br />
Maribor se zviditelnil, přitahuje velké množství zahraničních návštěvníků, probíhající projekty se vyznačují dlouhodobou udržitelností a neskončí v závěru letošního roku. Došlo také k úzkému propojení kulturních aktivit s cestovním ruchem. Program Klíče od města dává možnost zdejším obyvatelům propojit tvůrčí duch s městem a spoluúčastnit se všech kulturních akcí. V Mariboru se setkávaly během staletí různé kultury – v době 1. a 2. světové války tady žilo hodně Němců, dnes obývají město převážně Slovinci. Město o svých aktivitách informuje na webových stránkách, také jejich návštěvnost se prudce zvýšila a jsou přístupné i nevidomým občanům.</p> <p>Budoucí Evropské hlavní město kultury – Plzeň – soutěžilo o titul s Ostravou a Hradcem Králové. O vítězi se rozhodlo v září 2010, a stala se jím Plzeň. O současných přípravách hovořil Mgr. Petr Šimon z obecně prospěšné společnosti Plzeň 2015. Město Plzeń se může prezentovat bohatou historií i množstvím památek – například zdejší synagoga je třetí největší na světě, tradici mají festivaly – Divadlo, Finále, Skupova Plzeň atd. Do projektu budou zapojena i partnerská města ze zahraničí. Mínusem Plzně je nedostatečná kulturní infrastruktura, kvůli rozdělení města silnicemi a řekami jde o části města, které spolu jen obtížně komunikují, nevýhodou je i blízkost hlavního města Prahy, které nabízí lepší pracovní uplatnění. Plzeň se při tvorbě svého projektu, stejně jako Maribor, zaměřuje na komunikaci s evropskými partnery. Plně je tak naplňován slogan – Plzeň je v dobré společnosti.<br />
A jaké cíle si Plzeň klade? Chce rozšířit kulturní nabídku, profesionalizovat kulturní operátory a jejich návaznost na evropské sítě, doplnit kulturní infrastrukturu, zlepšit image města, zlepšit sociální situaci (zejména v oblasti menšin), cílem je rozvinouit cestovní ruch propojený s ekonomickými dopady.</p> <p>Konferenci připravila OHK Znojmo ve spolupráci s městem Znojmem a agenturou inPuncto s.r.o.</p> <p>Více informací z konference získáte zde