<p>DOBRUŠKA: „Když má někdo nějakou práci rád, dává ji i kus sebe sama. Pro výtvarná díla Karla Vlčka to platí v plném rozsahu. Na jeho výtvorech je poznat, že byly dělány nejen řemeslně naprosto dokonale, ale jaksi navíc i s láskou, s odevzdáním kusu vlastní osobnosti. A to z nich, přes malý formát, dělá díla velká, díla, která stojí za to uchovat i pro generace příští,“ řekl v úvodu slavnostní vernisáže výstavy Půlstoletí stuhařské tvorby v Dobrušce, městě F. L. Věka (4. 10. – 4. 11. 2012 malý sál Společenského centra – Kino 70 v Dobrušce) ředitel Vlastivědného muzea Mgr. Jiří Mach o výtvarníkovi Karlu Vlčkovi.</p> <p>Jméno, v příštím roce již osmdesátiletého, Karla Vlčka je nerozlučně spjato se stovkami výrobků, které opustily brány Stuhy v Dobrušce. Jeho rukopis a výtvarné návrhy z období 1952 – 2005 se odrazily na stovkách stuh hedvábných, žakarských, technických, prádlařských, obuvnických, záclonových i krojových, stejně jako na podobě taftovek, atlasek, lemovek, adjustaček, kloboukovek, jak se jednotlivé výrobky či stuhy nazývají, ale také záložek, etiket, prýmků a textilních vánočních ozdob.<br />
Strávila jsem ve společnosti neobyčejně vitálního Karla Vlčka více než hodinu v den, kdy se svým synem výstavu instaloval, a nevycházela jsem z úžasu nad jeho vzpomínkami a zážitky, ale i životní moudrostí. Povídali jsme si o jeho láskách z největších – výtvarném umění a práci – což byly, a stále v jeho případě jsou, pevně spojené a neoddělitelné nádoby. </p> <p>O čem je tato výstava?</p> <p>Na výstavě představíme kompletní způsob žakarské výroby, protože se nám podařilo získat fotografie textilního stavu výrobce, který žil v Jablonném n. O., ale nedávno zemřel. Tato výroba už bohužel neexistuje. Bude zde také přehled o celé výrobě, kterou jsem ve Stuze dělal od r. 1952 do r. 2005, kdy se tam žakarská výroba zlikvidovala.<br />
Nedá se říci, že všechny výtvarné návrhy jsou moje, protože někteří zákazníci si nechali udělat návrh třeba u akademických malířů Zrzavého nebo Svolinského a já jsem ho pak prováděl. Někdy si dal zákazník fotografie nebo nákres a zbytek nechal na mě. Někteří mi dali jen to, co tam má být napsáno, a celou grafickou úpravu svěřili mně. Dělali jsme přitom jak pro tuzemsko, tak pro zahraničí. Byli jsme zvyklí na neobvyklé věci – dělali jsme arabská i židovská písma, japonštinu a další.<br />
Zajímavost na dokreslení k této výstavě:// V r. 2005 jsem vystavoval 10 obrazů v jedné výstavní síni ve Štrasburku a přiložil k nim jednu práci – Madonu s dítětem od Albrechta Dürera se sérií nádherných rozkreslení a k tomu i výrobky. Majitelka galerie mě kontaktovala telefonem a dotazovala se, zda něco takového umím vyrobit a já ji odpověděl, že to je můj denní chleba. Ona mi řekla, že si ve Francii myslí, že taková výroba ve světě skončila v roce 1920. Návrh Madony s dítětem jsem tehdy zpracoval graficky a tzv. naděroval pro soukromníka v Jablonném n. O., který obraz utkal pro klášter na hoře Matky boží v Králíkách. Spolu jsme dělali mnoho dalších věcí pro charitu, skauty, výrobce sportovních potřeb apod.</p> <p>Jaké svoje další unikáty můžete jmenovat?</p> <p>V období dělení Československa mě oslovilo naše Ministerstvo národní obrany, abych navrhl nové opasky pro vítací jednotky, což jsem udělal. Myslel jsem přitom na to, že jsme vlastně tři země – Čechy, Morava, Slezsko, takže jsem použil tři pruhy trikolor a hodně zlaté barvy. Půl roku potom volali i Slováci, ti ovšem chtěli navíc udělat i podbradníky a měli speciální přání, aby byl opasek složen z lipových listů.<br /> Málokdo ví, že se v Praze šily kostýmy pro Michaela Jacksona a já jsem na ně na všechny dělal opasky, nárameníky, lemovky. On sám si dodal osm vzorků starých rakouských a carských vojenských uniforem, to se muselo rozebrat do puntíku a přesně udělat. Poslední devátý vzorek mě nechal udělat podle mého návrhu – ten byl mimořádně širší než běžná výroba. I to se uvidí na této výstavě. </p> <p>Vy však máte blízko také k malířství?</p> <p>V Novém Městě nad Metují jsme před 51 lety založili výtvarnou skupinu – z té doby už zůstali poslední tři členové, kterým je vesměs kolem 80 let. Ale přicházejí k nám i lidé, kteří ve stáří zůstali sami a mají zájem o výtvarné umění. Nám nevadí, že to jsou absolutní amatéři.<br />
Máme dostatek i těch mladších, zhruba asi 15 členů, kteří se převážně rekrutují z uchazečů o studium na výtvarných školách. My jsme je připravovali ke zkouškám. Dřív to dělal akademický malíř Josef Ducháč z Police n. M., po jeho smrti v r. 2001 jsem převzal tuto činnost já. Někteří z těchto lidí už mají titul, neboť absolvovali školu, ale přesto týden co týden ve čtvrtek přijdou a maluje se.<br />
Stává se také, že nám volají neznámí lidé, když se někde bourá stará chalupa – rychle tam jedeme a stavení namalujeme. Pro městské muzeum kreslíme i některé věci z depozitáře. Navíc jsme členy Podkrkonošského spolku výtvarníků, který sdružuje více takových skupin (Nová Paka, Jičín, Vrchlabí, Police n. M., Červený Kostelec). V měsících květen až září se organizuje malování v přírodě. Sejdeme se na tři dny (pátek, sobota, neděle) a maluje se.<br />
Takhle se to dělá i v zahraničí – byl jsem v Alsasku, kde byl průběh stejný. Je to velice zajímavé a každému bych to doporučoval jako obrovskou zkušenost. Navíc v zahraničí jsou lidé velice vstřícní. Styk toho, kdo maluje, s ostatními je nutný. V Alsasku jsme malovali v malých vesničkách a sobota a neděle byly pro domorodce svátkem. My jsme se rozmístili po celém katastru vesničky, každý maloval něco jiného. Místní lidé chodili i s dětmi a zajímali se například o to, když jsem dělal obraz kresbou a přitom používal brko. Takovou zkušenost bych každému přál, lidé tam jsou úžasní.</p> <p>Pořádáte výstavy?</p> <p>Vystavujeme tak, jak nás kdo požádá. Například v polských Dusznikách jsme vystavovali zhruba 90 prací v Divadle Fryderyka Chopina – tématem prací byly krásy Novoměstska a také kostely, což v Polsku zabralo. Většinou tedy vystavujeme tam, odkud nás pozvou, třeba v Chrastu u Chrudimi. Letos na jaře jsme v rámci Vítání jara na zámku v Novém Městě nad Metují vystavovali se svolením majitelů ve všech prostorách a měli jsme tam na 140 prací. Výstava měla velký ohlas u návštěvníků, protože jsme doplňovali i nábytek našimi pracemi, a tak máme už domluvenou spolupráci i v příštím roce. Samozřejmě se navštěvujeme s ostatními skupinami, jezdíme navzájem na výstavy. </p> <p>Co bylo na úplném začátku, co jste vystudoval?</p> <p>Po základní odborné škole Českých lnářských závodů a Odborné škole tkalcovské jsem absolvoval mistrovskou textilní školu (obor vzorování textilií na Vyšší průmyslové škole textilní v Brně), soukromě jsem navíc chodil na malování k akad. malíři prof. Středovi, což mě velmi bavilo.<br />
Protože v minulém režimu vše fungovalo trochu jinak a všechno bylo na umístěnky, dostal jsem po škole nabídku do Dobrušky, kde jsem tedy začal v r. 1952 a zůstal až do r. 2005. Původně jsme zde byli tři s výtvarným zaměřením, a když jsem zůstal sám, dělal jsem prakticky celou žakarskou výrobu. Mimo to jsem navrhoval různé výzdoby, plakáty, pozvánky, spolupracoval jsem s Loutkovou scénou, dokonce jsme vyhráli jednu z cen na soutěži v Chrudimi. Prof. Tvrdek, který měl divadlo v Dětském domě v Praze, nás školil v oblasti scénografie, abychom se v loutkařině trochu vzdělávali. </p> <p>Máte pokračovatele v rodině?</p> <p>Jeden syn žije ve Francii, je hudebníkem a učitelem hudby, dělá pro děti dětská představení a já mohu všechny nabyté zkušenosti předávat dál – navrhuju mu scénografii. Přitom samozřejmě musím vycházet ze zvoleného tématu, studovat dějiny, aby scéna odpovídala době a skutečnosti. Druhý syn vystudoval grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a má grafický ateliér v Nové Městě n. M. Já jsem hodně dělal i písmo a k tomu jsme ho vedli. Nebyla sobota nebo neděle, abychom nešli malovat, také každá dovolená – to bylo zase malování. Chce to, aby člověk vydržel, aby neutekl někam jinam.<br />
V roce 1987, když maturoval, byla v New Yorku vyhlášena nakladatelstvím E.T.C. světová soutěž grafiků, které jsme se společně zúčastnili. V zadání soutěže bylo výtvarné zpracování textu americké spisovatelky Beatrice Warde, která se zabývá grafickou tvorbou. Pro návrh jsme si mohli vybrat jeden ze 4 jazyků. Z celého světa se sešlo zhruba 720 návrhů, z Československa se zúčastnily čtyři osoby. My jsme obdrželi děkovný dopis, protože díky našemu pojetí, kdy grafickou podobu navrhl syn a já jeho návrh realizoval na stavu, vznikl originální stuhařský výrobek – tkaná záložka v několika barevných provedeních.</p> <p>„Celý život jsem toho názoru, že se nesmíme ničeho bát!“//<br />
…a tato poslední myšlenka je určitě tím, co nejlépe charakterizuje Karla Vlčka, výtvarníka tělem i duší.</p>