Články a komentáře

<p>OSTRAVA: Dvanáct měsíců úspěšného fungování má za sebou alternativní scéna v nové přístavbě ostravského Divadla loutek. Pro veřejnost byla slavnostně otevřena 20. května 2011 a divadlu umožnila rozšířit programovou nabídku o řadu netradičních aktivit.</p> <p>Čtyři premiéry</p> <p> „Prostor s variabilním hledištěm a navazujícím amfiteátrem nám umožňuje dělat jiné divadlo, herci jsou v užším kontaktu s publikem a vtahují diváky přímo do děje,“ říká ředitelka DLO Jarmila Hájková o inscenacích, které pro novou scénu ostravští loutkáři v letošní sezóně nastudovali. Jsou to už tři české premiéry. Vedle pohádky pro nejmenší O víle menší než zrnko máku se hraje pro mládež a dospělé inscenace z žánru politfantasy Lebensraum významného amerického autora Israela Horovitze a divadelní adaptace bestselleru Sofiin svět neméně známého norského spisovatele Josteina Gaardera.<br />
Na 15. června DLO připravuje premiéru čtvrtou – tentokrát opět pro menší děti – pohádku Strašpytlík Muko na motivy knihy dánského spisovatele Petera Mouritzena.</p> <p>Tvořivé dílny a Dětské studio</p> <p>Vyhledávanou novinkou se staly umělecko-vzdělávací programy pro děti a mládež, které jsou realizovány formou tvořivých dílen. V letošní divadelní sezóně už jich proběhlo 50 a navštívilo je více než 1000 zájemců – od těch nejmenších až po vysokoškoláky.<br />
Nejvíce oblíbená je dílna Moje vlastní loutkové divadlo, kde si děti předškolního a školního věku vytvářejí a vyrábějí své vlastní divadelní postavy a v prostředí, které si namalují, pak s nimi hrají etudy pro své kamarády. Jedna z pěti nabízených typů dílen, Terapie s loutkami, je určena dětem se speciálními potřebami. Od září působí na alternativní scéně také Dětské studio, jehož malí účastníci se scházejí každou středu, aby si hráli, tvořili a vzdělávali se v autentickém divadelním prostředí.</p> <p>Hudební úterky</p> <p>Poslední úterý v měsíci alternativní scéna pravidelně patří hudební produkci a komorním koncertům menšinových žánrů. Mezi interprety, kteří se zde návštěvníkům už představili, byli například Tomáš Kočko, Patrik Kee, Vladivojna La Chia či kapela FiHa. Dne 29. května proběhl francouzský večer. </p> <p>Ocenění Dům roku</p> <p>V dubnu vybrala porota složená ze zástupců odborné veřejnosti, samosprávných orgánů městských obvodů, města a odborů magistrátu Dům roku 2011 – stala se jím Alternativní scéna Divadla loutek Ostrava. Nová přístavba DLO s variabilní divadelní scénou, unikátním loutkovým orlojem a amfiteátrem zvítězila v konkurenci sedmi dalších novostaveb a rekonstrukcí. Podobu jí vtiskli architekti Petr Hájek, Gabriela Minářová a Bronislav Stratil, z nichž první dva stáli také u zrodu hlavní budovy divadla loutek (i ta se pyšní titulem Dům roku – v soutěži vyhlašované statutárním městem Ostrava uspěla v roce 1999). Realizace přístavby byla financována převážně z evropských strukturálních fondů – z Regionálního operačního programu Moravskoslezsko, část financí byla poskytnuta z rozpočtu města Ostravy.<br />
Slavnostní vyhlášení vítězů letošního ročníku soutěže Dům roku proběhlo 5. června právě v budově Divadla loutek.</p> <p>Léto s pimprlaty</p> <p>Alternativní scéna nebude zahálet ani o prázdninách. Na období od 16. července do 19. srpna připravuje Divadlo loutek Ostrava v jejích prostorách interaktivní výstavu, při které se děti mohou osobně seznámit s loutkami z některých divadelních inscenací, pohrát si s nimi a vyrobit si i svou vlastní loutku z papíru. Výstava bude přístupná vždy v pondělí a v úterý ve 12, 14 a 16 hodin, v neděli pak ve 14 hodin. Nedělní odpoledne dále v 16 hodin obohatí pohádková představení amatérských divadel, která budou probíhat v amfiteátru DLO, a po jejich skončení mohou návštěvníci rovněž na výstavu zavítat.<br />
Vstupenky na letní návštěvy Divadla loutek Ostrava si zájemci mohou rezervovat od 1. července na adrese letospimprlaty@dlo-ostrava.cz.</p> <p>Ivanu Kytlicovou – produkční DLO – jsme požádali o doplnění několika informací:</p> <p>Kolik je v hledišti míst? </p> <p>Prostor je velice variabilní, obvykle hrajeme představení pro diváky v počtu od 45 do 80.<br /> Hrajeme převážně pro děti, ale v rámci pondělních večerů rovněž pro starší publikum a pro dospělé.<br />
Poslední úterý v měsíci pořádáme tzv. Hudební úterky, které navštěvují rovněž dospělí diváci. </p> <p>Jak často hrajete pro děti? </p> <p>Alternativní scénu využíváme velice často nejen k divadelním představením, ale také k pořádání a odbornému<br /> vedení tvůrčích dílen pro děti a mláděž, v pravidelných týdenních intervalech se zde schází také děti v Dětském studiu (25 dětí). Od 20. května 2011 do konce dubna 2012 jsme na AS odehráli 105 představení a<br /> uspořádali 48 dílen. </p> <p>Jaká je návštěvnost alt. scény za uplynulý rok? </p> <p>V období 05/2011 – 04/2012 celkem 5527 diváků. </p> <p>V jakých cenových relacích se pohybuje cena vstupenky a jaká je v procentech ekonomická soběstačnost DLO? </p> <p>Pro děti v rámci školních představení je vstupenka za 45 Kč. Pondělní večera 100 – 150 Kč (záleží na titulu), koncerty za 90 – 150 Kč). </p> <p>Ekonomická soběstačnost DLO v roce 2011 byla 28,30%, což je výjimečně vysoké procento soběstačnosti pro tento typ kulturní organizace (loutkové divadlo, divadlo pro děti a mládež). </p> <p>Vše další na: www.dlo-ostrava.cz</p>

<p>ČR: Projekt Čeští spisovatelé v regionech České republiky je zaměřen na výrobu a instalaci informačních tabulí do míst, kde se narodil, žil nebo pracoval významný český spisovatel. „Tento projekt oživuje lokální povědomí a identitu. Zvolna nabírá charakter systematické cesty Národního muzea k regionům,“ vysvětluje hlavní organizátor projektu Pavel Muchka a Martin Sekera, ředitel Knihovny Národního muzea, doplňuje: „Doufám, že projekt bude pokračovat. Třeba za deset let už bude tabulí tolik, že na mapě určitého kraje vytvoří hustší síť, vezmete kolo a budete z nich mít na týden vytyčenou trasu. Takovému cestování říkám ‚krátké cesty do dálek paměti‘. Je i výborné, když tento projekt doplňují muzejní expozice.“</p> <p>Autory textů na panelech patří našim předním historikům, knihovníkům a spisovatelům. Z důvodu zvýšení atraktivity jsou panely doplněny bohatou obrazovou dokumentací ze sbírek Národního muzea či Památníku národního písemnictví, který se také na projektu podílí.<br />
Přípravy projektu zahájily na podzim roku 2006. Tehdy byl odhalen informační panel v Kokoříně u Mělníka, připomínající působení českého básníka Václava Bolemíra Nebeského v jeho rodném kraji. V roce 2008 došlo k umístění dalšího panelu v Obříství, u bývalého domku Svatopluka Čecha. Panely jsou v obcích umisťovány vždy na takových místech, aby se těšily zájmu i náhodných návštěvníků (náves, náměstí, rodný dům, hřbitov). Jejich odhalení bývá spojeno s malou kulturní slavností (přednášky, hudební vystoupení apod.), což se těší velké pozornosti místních občanů všech věkových vrstev, upevňuje jejich hrdost na místní minulost, a vede tak ke ztotožnění s místem, kde žijí.<br />
V roce 2009 se díky státní účelové dotaci Ministerstva kultury ČR mohlo přistoupit po dohodě s příslušnými městskými a obecními úřady k výrobě devíti panelů (Jiří Melantrich z Aventina pro Rožďalovice, František Palacký a Lobkovice pro Neratovice, Magdalena Dobromila Rettigová pro Všeradice u Berouna, Bohuslav Dušek pro Strachujov u Jimramova, František Jan Vavák pro Milčice u Sadské, Antonín Marek pro Libuň u Jičína, Václav Beneš Třebízský pro Klecany u Prahy, Boleslav Jablonský pro Radonice nad Ohří, Šebestián Hněvkovský pro Žebrák). Kromě toho bylo otevřeno několik menších literárních expozic, začátkem roku 2010 to byl například Památník Jiřího Melantricha z Aventina v Rožďalovicích u Nymburka. </p> <p>„Otce“ projektu Pavla Muchky se ptáme:</p> <p>Kdo je nositelem projektu?</p> <p> Nositelem projektu je Matice česká, sekce Společnosti Národního muzea, která působí od roku 1831 při Národním muzeu. Dříve se jednalo především o český nakladatelský projekt (např. vydala Jungmannův Slovník, Palackého Dějiny atd.), dnes se zaměřuje na propagaci české literatury a národního vědomí ve společnosti, zaměřuje se zvláště na regiony ČR. </p> <p>Kolik je v současnosti panelů? Je možné odhadnout jejich konečný počet nebo předpokládáte, že se rovná nekonečnu?</p> <p>V současnosti existuje 22 panelů. Každý rok průměrně vzniknou 4 panely. Projekt je otevřený s cílem postupně pokrýt celou ČR. Konečný počet bych viděl kolem 400…</p> <p>Participují na projektu obce či kraje?</p> <p> Ano. Nejdříve oslovíme radnice měst a obcí, jestli mají o zřízení panelu zájem. My zajistíme vše kolem panelu (text, obrázky na panel, výroba). Samotné osazení v regionech, tj. stojan, ve kterém je panel umístěn, již má na starosti radnice, tzn., že hradí výrobu stojanu. Text na panelu je formulován tak, aby byl dobře srozumitelný i žákům a studentům.</p> <p>Jak vyhledáváte spisovatele – postupujete podle nějakého systému a ktiterií?</p> <p>Zaměřujeme se především na dnes zapomenuté osobnosti. Vybíráme místa, kde se spisovatelé narodili a nebo působili. Rozhodující je obec, kde není žádná připomínka pobytu spisovatele. V současnosti se hodně zaměřujeme na Středočeský kraj, ale panely jsou i v Libereckém nebo Plzeňském kraji. </p> <p>Můžete, prosím, popsat panely – jak jsou velké, z čeho jsou vyrobeny, jakou mají „trvanlivost“ a kdo se o ně průběžně stará? A také jaká je finanční náročnost na pořízení jednoho panelu?</p> <p>Panel má na výšku 110 cm, široký je 70 cm. Na výrobu panelů se používají kvalitní materiály. Podkladová deska, na které je umístěn barevný tisk, je odolná proti nárazu. Deska je samozhášivá, nenasákává, odolná proti povětrnostním vlivům, proti UV záření. Trvanlivost výrobce garantuje vysokou, řádově desítky let. Panely po osazení v regionech jsou pak již v péči místních úřadů (zatím nebylo nutné žádný panel vyměnit).<br /> Výroba jednoho panelu stojí 5000 Kč včetně DPH + osazení do stojanu (to platí již obecní úřady – kolem 5.000 Kč). Rovněž autorům textu na panelu dáváme honorář. </p> <p>Neuvažujete např. o vydání sborníku, mapy a v příhraničních oblastech třeba o jazykových mutacích? Nebo o jiném využití takto nashromážděných informací?</p> <p>Projekt by měly v dohledné době propagovat speciální webové stránky – Literární mapa České republiky – ta poslouží studentům a zároveň široké veřejnosti také jako náměty na výlety do regionů ČR. Jinak vyrobené panely jsou každý rok barevně otištěny ve Sborníku Národního muzea, řada C – literární historie. Projekt je cílově určen české veřejnosti, proto neuvažujeme o jazykových mutacích. Projekt má za cíl představit výlučně česky píšící spisovatele v ČR.</p> <p>Nejbližší akce v rámci projektu:</p> <p>Za Václavem Hrabětem do Lochovic u Berouna<br />
Sobota 9. června 2012.<br />
Sraz zájemců z Prahy bude: v 11.20 hod. u pokladen na Hlavním nádraží. Návrat do Prahy je plánován do 18.30 hod.<br />
Program: Lochovice – odhalení informačního panelu před rodným domem básníka Václava Hraběte ve 14 hod., setkání s rodinou, pásmo recitace básní V. Hraběte s hudbou (připravuje Jan Paulík a Václav Fikrle), hrob V. Hraběte na místním hřbitově, prohlídka dalších památek v obci (zámek, barokní sochy, barokní kostel sv. Ondřeje). </p> <p>Za Josefem Čapkem do Žacléře a Hronova<br />
Sobota 23. června 2012.<br />
Program: Žacléř – odhalení informačního panelu Josef Čapek a Žacléř, připomínka pobytu J. Čapka, komentovaná prohlídka městského muzea a dalších místních památek, začátek akce v 10 hod. Hronov – odhalení informačního panelu od 15 hod. – Josef Čapek a rodný Hronov, prohlídka místních památek se vztahem k J. Čapkovi (ve spolupráci s Městským úřadem v Hronově). </p> <p> Národní muzeum si již od počátku své existence dobře uvědomovalo potřebu angažovat se na českém venkově, který výrazným způsobem spoluutvářel české národní vědomí. V roce 1831 při Knihovně Národního muzea vznikla Matice česká, založená především k podpoře vydávání české odborné literatury a její následné distribuci po celé zemi. V průběhu své dlouhé existence podle aktuálních potřeb české společnosti však svoji činnost upravovala. Dnešní činnost Matice české, našeho nejstaršího národního spolku, se obrací opět k regionům České republiky, kde se potřeba udržení národní identity a patriotismu z důvodu vylidňování venkova ukazuje jako velmi důležitá.<br />
(Text z webových stránek NM)</p>

<p>PRAHA: V pátek 18. 5. 2012 zahájil na Jižním Městě 5. ročník Festivalu Street For Art, který přerostl přes hranice městské části Praha 11 a stal se kulturní akcí celopražského významu. Zapojuje místní umělce, dobrovolníky, spolupracuje se školami a řeší témata, která jsou pro lokální kulturu aktuální, ale problematice kultury se bude věnovat i z celopražského pohledu. Hlavním tématem festivalu SFA 2012 je KULTURA V MÍSTĚ, VE KTERÉM ŽIJEME.</p> <p>Festival pořádá Kulturní Jižní Město – obecně prospěšná společnost zřízená městskou částí. Když jsem se dozvěděla, že v rámci festivalu proběhne Konference 4 stoly pro kulturu – otevřená diskuze na téma lokální kultura a kulturní politika města Prahy, že je připravena vernisáž výstavy Lidé v místech, že se kromě mnoha dalších zajímavých akcí budou na Festivalu Street For Art udělovat ceny za přínos pro kulturu na Jižním Městě, musela jsem položit několik otázek šéfovi o.p.s. Kulturní Jižní Město a zároveň řediteli festivalu – Jiřímu Sulženkovi:</p> <p>Můžete představit obecně prospěšnou společnost Kulturní Jižní město</p> <p>O.p.s. Kulturní Jižní Město vznikla v roce 2007 a v provozování KC Zahrada a Chodovské tvrze na Jižním Městě nahradila příspěvkové organizace. Vize, s kterou se do vedení společnosti přihlásil tým mladých lidí se zkušenostmi z kulturních center v Evropě, byla postavena na snaze zpřístupnit kulturu co nejširším cílovým skupinám obyvatel JM, vybudovat kvalitní kulturní centrum po vzoru podobných projektů v Evropě a svými programy kultivovat komunitu obyvatel Jižního Města. KJM, o.p.s., má 7 zaměstnanců a 10 externistů, příspěvek MČ na provoz KC Zahrada, Chodovské tvrze a knihovny osciluje kolem 7 mil. ročně. Soběstačnost společnosti je pravidelně přes 50 %. Kromě provozování kulturních center se KJM věnuje produkci festivalů. Za dobu pěti let, kdy působí na Jižním Městě pořádala hudební festival Hudba mezi bloky (3 ročníky), festival země-město o ekologických a environmentálních tématech (4 ročníky), festival Street For Art (letos 5. ročník) a festival Tóny Chodovské tvrze (letos 9. ročník). Důraz klademe na vzdělávací a komunitní projekty, z aktuálně probíhajících komunitních projektů je to především projekt Lidé v místech, komunitní zahrada v KC Zahrada a příprava představení Jižák, město snů s teenagery z JM.</p> <p>Co je Festival Street For Art? </p> <p>Festival Street For Art má letos 5. ročník. Každý rok si vybíráme nejakou lokalitu Jižního Města a architektonickou instalací chceme upozornit na určité téma. Po umění ve veřejném prostoru nebo veřejném prostoru jako takovém je to letos téma „lokální kultura“. Na stanici metra Opatov proto vzniká dočasné Divadlo Šnek, zároveň kultivujeme konstrukci točité rampy, která spojuje zastávku autobusu se stanicí metra, natřením její fasády na červeno. Na festivalu se bude kromě koncertů, divadelního představení nebo filmových projekcí hodně debatovat. Debatu DOXagora spolupořádáme s DOXem, bude věnovaná vývoji pražské kulturní politiky. Konferenci 4 stoly pro kulturu věnujeme debatě o lokální kultuře a způsobu, jakým je podporována z veřejných zdrojů. K tomuto účelu jsme nechali realizovat studii, kterou připravil Petr Kotouš. Součástí programu je i předávání Cen za přínos lokální kultuře. Na festivalu letos zkoušíme pilotní verzi, kdy oceníme námi vybrané osobnosti Jižního Města (kronikář, místní vydavatel, rapper, pravidelná divačka kulturních akcí), pro další roky bychom ale rádi ve spolupráci s dalšími kulturními centry v Praze tento koncept rozvíjeli. </p> <p>Divadlo Šnek je pouze prostor?</p> <p>Divadlo Šnek je prostor, koncept. Vznikne na 10 dní, jméno odvíjíme od místa, kde vznikne – místní lidé říkají Šnek točité rampě, která spojuje zastávku autobusu se stanicí metra Opatov. V momentu, kdy lidé dají nějakému místu jméno, vzniká vytvářejí si k němu vztah, identifikují se s ním, a může se rozvíjet místní kultura v nejširším slova smyslu. Proto i my na tuto skutečnost festivalem reagujeme a rozvíjíme ji.</p> <p>Můžete říci pár slov i k projektu Lidé v místech? </p> <p>Projekt Lidé v místech realizujeme za podpory Visegradského fondu s partnery z Wroclawi, Pécse a Banské Bystrice. Inspirovali jsme se fotoanalýzou Jižního Města, kterou několik let dělá pan Jiří Krhovský a vytvořili jsme web, na který mohou lidé posílat fotky z místa, kde žijí, a hodnotit svoje pocity vůči němu. Kromě toho ale po celý rok na Chodovské trzi probíhala 2× měsíčně setkání s veřejností na dílnách, debatách a workshopech na různá témata – sídliště, sousedé, participace, architektura apod. Z těchto setkání byly pořizovány tzv. zákresy (místo zápisů), a ty spolu s fotografiemi z projektu budou součástí výstavy Lidé v místech, která se kromě festivalu Street For Art představí také ve Wroclawi a možná i u dalších partnerů.</p> <p>Zdá se m, že mnohé aktivity směřují k „tmelení“ lidí, což je na sídlišti, notabene takovém, jakým je JM, nesnadný úkol. Nebo se mýlím? </p> <p>Velmi důležitou součástí našich aktivit jsou komunitní projekty. Není lehké najít aktivní lidi, kteří by se do nich zapojovali, ale to je součást problému. Po několika jednorázových pokusech (společná večeře, piknik, malování na betonové zdi, bazar apod.) jsme se zaměřili na dlouhodobé kontinuální projekty. Za úspěšné považuji zmíněný projekt Lidé v místech a komunitní zahradu v KC Zahrada. Letos funguje její třetí sezóna, ke spolupráci jsme přizvali neziskovku KOKOZA a projektu se daří dobře, ve veřejnosti se projevuje trend k účasti na komunitních zahradách.</p> <p>Můžete se, prosím, zmínit o kulturních vizích týkajících se Jižního města? </p> <p>My se snažímě o dvě věci – rozvíjet budování identity obyvatel k místu, kde žijí a rozvoj jejich účasti a participace na kulturních aktivitách. K tomu prvnímu: náš plán je realizovat „Muzeum sídliště Jižní Město“ – a to ne primárně jako instituci se sbírkami, ale jako platformu pro komunikaci o historii, příbězích a orální historii, která se váže k sídlišti JM. Kromě samozřejmé spolupráce s kronikářem JM Jiřím Bartoněm chceme pracovat se studenty a jejich staršími sousedy nebo rodiči a prarodiči. Bohužel tento projekt letos nepodpořily v grantových žádostech nadace, pro základ projektu máme podporu MČ Praha 11. Kromě toho se podílíme na rozvoji konceptu multifunčního divadla a vzdělávacího areálu, které plánuje MČ Praha 11 v budoucnu stavět.</p> <p>STREET FOR ART proběhne ve dnech 18 — 26 května 2012<br />
na Jižním Městě u stanice metra OPATOV<br />
Program festivalu</p>

<p>BENEŠOV: Městské divadlo Na poště uvede představení Včera, dnes a zítra, autora Felixe Holzmanna. Toho ztvárňuje herec David Šír, který návrat živého a zcela nadčasového díla tohoto fenomenálního autora považuje za nejlepší způsob, jak scénky uchovat pro další generace. Představení je poctou legendárnímu komikovi.</p> <p>David Šír odpověděl v té souvislosti na několik otázek:</p> <p>Už jste na Benešovsku někdy vystupoval?</p> <p> Zatím ne, ale velmi se na tento kraj těším. Slyšel jsem, že je tam překrásně a dokonce i pár lidí, původem z Benešova, se kterými jsem se v Praze setkal, mi řeklo, že pana Holzmanna měli opravdu rádi, že jeho scénky zná nazpaměť celá jejich rodina a že si naše představení určitě nenechají ujít. Myslím, že lidé v tomto regionu mají k jeho nestárnoucímu humoru vřelý vztah, což je první krůček k tomu, aby se jim vystoupení líbilo. </p> <p>Máte nějaký vztah k Benešovsku?</p> <p> Prožil jsem v podstatě celé dětství i pubertu na opačném konci světa, v Jihoafrické republice. Chodil jsem do školy a studoval v zemi s odlišnou kulturou, převráceným počasím i úplně jiným prostředím, takže nadšeně hltám jakoukoliv možnost poznat mně dosud neznámá místa v naší krásné vlasti. Věřím pevně, že po odehrání prvního představení budu moci odpovědět: „Ano, mám k Benešovsku hodně blízký vztah a budu se sem vždy rád vracet.“</p> <p>Kdy mělo představení Včera, dnes a zítra premiéru a jak často jej uvádíte?</p> <p> Premiéru snad načasoval osud, neboť se konala v moravském městečku Rájec-Jestřebí 13. září 2011, což bylo přesně v den devátého výročí úmrtí pana Holzmanna. Od té doby jsme odehráli šestnáct představení, z toho čtyři zcela vyprodaná v pražském Semaforu. Aktuální termíny najdou čtenáři na stránkách www.davidsir.com. Jinak na 13. září připravujeme velkou Galashow v Praze, kde společně s námi uctí památku pana Holzmanna řada předních umělců, například Jiřina Jirásková, Zdeněk Troška, Jiří Suchý či Jitka Molavcová. </p> <p>Podle jakých kritérií jste Holzmannovy scénky vybíral?</p> <p> Snažil jsem se vybrat ty nejznámější a nejpopulárnější scénky, které mají lidé dodnes uloženy ve svých srdcích a které znají téměř zpaměti. Smysl tohoto představení není v tom, že divák neví, na co jde, ale v tom, že to ví naprosto přesně. Živá adaptace tohoto humoru ve formě jeviště – hlediště je téměř totéž, jako když malé dítě vyžaduje stále dokola číst oblíbenou pohádku. Aby udržela napětí a pozornost, nesmíte v ní nic měnit, ani vynechat jediné slůvko. Pak působí přímo magicky.</p> <p>Upravoval jste nějak původní scénky?</p> <p> Právě že scénky Felixe Holzmanna nejdou upravovat ani měnit. Musí se hrát přesně tak, jak byly napsány, ba co víc, musí se hrát přesně stejným stylem. Jinak ztratí to nádherné a nenahraditelné kouzlo a tu prostoduchost jednotlivých postav, které dokáží diváka rozesmát až k pláči. Dnešní publikum reaguje stejně spontánně, stejně upřímně a stejně dojatě, jako před třiceti léty. Takže můžeme s čistým svědomím říct, že dílo, které nám pan Holzmann zanechal, je zcela nadčasové a dokáže oslovit jakoukoliv generaci.</p> <p>Čím je vám Holzmannova komika tak blízká?</p> <p> Myslím, že vším. Od tralaláčku a brejliček, až po způsob mluvení. Obdivuji jeho přesně cílené pomlky a opakované dotazy, jeho zakašlání, hlasovou intonaci. Každý detail, i ten nejmenší, je pečlivě promyšlený. Obdivuji skvěle naivní náměty i jejich precizní pointu. Velmi si rovněž vážím čistoty humoru, se kterou se dnes již nikde nesetkáme.<br />
V celém díle tohoto autora neuslyšíme jediné vulgární slovo. Felix Holzmann byl velký umělec a myslím, že je naší povinností nedopustit, aby se na jeho odkaz zapomnělo. Já jen mohu tiše a tajně doufat, že se za nás pan Holzmann nestydí.</p> <p>Představení v benešovském divadle Na poště se bude konat ve středu 16. května od 19.30 hodin.</p> <p>Boxík: David Šír se narodil v roce 1983 v Brně, do první třídy chodil v Německu, základní vzdělání má jihoafrické, maturoval v Johannesburgu, promoval v Pretorii a dnes žije i pracuje v Praze. Hostuje v Činoherním klubu a Semaforu, hrál ve filmech Roming, Román pro muže nebo v seriálech Vyprávěj a Ulice.</p>

<p>DOBRUŠKA: Když na jaře roku 2010 slavilo Kino 70 v Dobrušce čtyřicet let od zahájení činnosti, bylo už rozhodnuto, že tento objekt, který kdysi patřil k nejmodernějším stánkům svého druhu v širokém okolí, projde zásadní změnou. Technika i budova zastaraly a vedení dobrušské radnice se rozhodlo ke kroku na dnešní dobu trochu riskantnímu a finančně velmi nákladnému především s ohledem na možnosti městského rozpočtu.</p> <p>Město zadalo vypracování projektu celkové rekonstrukce budovy s tím, že v budoucnu nebude sloužit jen prostému promítání filmů, ale splní požadavky pro pořádání dalších akcí jako jsou koncerty, divadelní představení ochotnických i profesionálních souborů, besedy, výstavy apod. S tím samozřejmě souviselo nejen vybudování zázemí pro účinkující a technický personál, ale také instalace nové divadelní a filmové techniky. Stavební práce trvaly zhruba půl roku a náklady se přiblížily k 25 mil. Kč. Multifunkční budova dostala nový název Společenské centrum Kino 70 a první akce spojená se slavnostním uvedením do provozu se uskutečnila 12. října 2010.<br />
V roce 2011 se činnost rozběhla naplno. Na své si přišli milovníci filmů, když na základě smlouvy se čtrnácti distributory a také AČFK (pro potřeby promítání tzv. ARTfilmů a Projektu 100) bylo v tomto roce promítnuto úctyhodných 340 filmů, z nichž mnohé ve formátu 3D. Stěžovat si nemohli ani příznivci divadla a hudby – na jevišti velkého sálu se odehrála divadelní představení profesionálních i amatérských souborů, hlediště se plnilo při koncertech regionálních orchestrů nebo známých zpěváků, stejně jako při vystoupeních žáků zdejší ZUŠ nebo při předávání maturitních vysvědčení studentům místních středních škol. Návštěvníci kulturních akcí ocenili i provoz malého bufetu o přestávkách nebo možnost posezení v kavárně, která funguje přímo v budově centra. Plně využit byl i nový malý sál, kde se konalo několik výstav, mimo to různé přednášky a besedy, zasedali zde také zastupitelé města.<br />
V jednom případě byly prostory Společenského centra Kino 70 využity naprosto netradičně, ale o to smysluplněji, když posloužily jako útočiště pro účastníky příměstského tábora, kterému hrozilo zaplavení vodou po silných lokálních deštích.<br />
Vedoucího tohoto kulturního zařízení Pavla Štěpána jsem požádala, aby prozradil něco z toho, co chystá na zbytek letošního roku:<br />
„Velký sál čeká na delší dobu zřejmě poslední velká změna v podobě výměny sedadel. Ta by měla proběhnout na konci měsíce srpna nebo na začátku září. Nové sedačky budou širší, pohodlnější pro diváka, ale nebudou to ty, jak já říkám ´chrápačky´. Kapacita sálu přitom zůstane stejná, tedy 310 míst. Mimo to stále řešíme vzduchotechniku a klimatizaci ve velkém i malém sále, protože při extremně teplém počasí a rozsvícení všech 42 světelných prvků se začnou prostory přehřívat.<br />
Co se týče vlastní činnosti je velký sál samozřejmě prioritně využíván pro filmová představení, divadla a koncerty, ale slouží např. i pro slavnostní odchod žáků devátých tříd ze základních škol.<br />
Prostředí malého sálu je určeno především pro výstavy. Plán na zbytek roku je připraven. Vystavovat zde budou převážně regionální umělci, ale také malíř z maďarského partnerského města Ábrahámhegy. Na měsíc září připravujeme krásnou akci k osmdesátinám výtvarníka Karla Vlčka, který 40 let připravoval textilní výtvarné návrhy pro místní podnik Stuha Dobruška. V té souvislosti nezapomeneme na další dva jubilanty – Jiřího Sedláčka, bývalého vedoucího dobrušského kina a populárního herce Radoslava Brzobohatého, představitele seriálového F. L. Věka, který v minulosti Dobrušku již několikrát navštívil.<br /> Mám radost, že se letos už potřetí budou filmy promítat také v Kinematovlaku, který přijede do Dobrušky na přelomu června a července, a bude tentokrát doplněn ještě o ´vláček-hráček´. Na přivítání Kinematovlaku uspořádáme odpolední koncert dechové hudby a večerní zábavu ve stylu country.“<br />
A stručné hodnocení P. Štěpána na závěr:<br />
„Jsem rád, že zrekonstruvané Společenské centrum chválí nejen diváci, ale i účinkující. Do Dobrušky ovšem přijíždějí také představitelé některých měst, aby si prohlédli výsledek rekonstrukce a zeptali se na zkušenosti s provozem.<br />
Je všeobecně známo, že se v současné době mnohá kina potýkají s nedostatkem financí, řeší nízkou návštěvnost nebo problémy s technikou, pokud nejsou digitalizována. Dobruška ale zvolila jinou cestu. Zainvestovala vznik multifunkčního zařízení, v němž se v podstatě každý den něco děje. O kulturních akcích již byla řeč, ale prostory využívají i místní spolky pro členské schůze, ochotníci se zde přípravují na svá představení, pokrok se začíná projevovat také v reklamní inzerci, o jejíž zveřejnění se firmy začínají hlásit samy.“<br /> …To vše dotváří život tohoto domu, který se, dle odhadu jeho vedoucího, možná ztrojnásobil oproti stavu před rekonstrukcí.</p>

<p>TANVALD: Město ležící na severu Čech s téměř sedmi tisíci obyvatel nabízí celou řadu kulturních aktivit. O veškerý kulturní život se od roku 1993 stará Městská kulturní kancelář – součást Městského úřadu Tanvald. V provozu je Kino Jas Járy Cimrmana, Městská knihovna a Infocentrum. Kulturní akce, zejména koncerty v letní sezoně, probíhají také v autokempu Tanvaldská kotlina.</p> <p>Střípky z dějin města</p> <p>Vznik původní dřevařské osady Tanvald spadá před rok 1586, první brusírna skla byla postavena v roce 1795, první přádelna bavlny ve 20. letech 19. století. V roce 1828 byla otevřena strojová přádelna bavlny a její opravárenská dílna se stala základem zdejší strojírenské výroby. Tanvald byl v roce 1895 povýšen Františkem Josefem I. na městys a o deset let později na město. Právě s průmyslovou výrobou je spjat další rozvoj města, který s sebou přinesl stavbu silnic, železničních tratí, stavba škol, nemocnice, soudu s věznicí. Výstavba secesní radnice spadá do roku 1919, budova kina byla postavena v roce 1931. Město má od roku 2003 pravomoc úřadu s rozšířenou působností a je tvořeno třemi částmi – Tanvald, Šumburk nad Desnou a Žďár.</p> <p>Finance a kultura</p> <p>„Kino, knihovna a informační centrum jsou organizačními složkami města. Město letos přispívá na kulturu celkovou částkou 5 milionů 686 tisíc, z toho 2 miliony 61 tisíc na kino, 1 milion 27 tisíc na knihovnu, 905 tisíc na provoz infocentra, 1 milion 118 tisíc na městskou kulturní kancelář – tedy na pořádání koncertů, festivalu Tanvaldské hudební jaro a Humor v amatérském filmu, divadelní přestavení, zájezdy, pořady pro děti, Tanvaldské slavnosti, soubor amatérských divadelníků E. F. Burian atd.,“ říká vedoucí Městské kulturní kanceláře (dále MěKK) Petr Hampl </p> <p>Kino Jas Járy Cimrmana </p> <p>Budova kina prošla v roce 2001 rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací a stala se multifunkčním kulturním zařízením.<br />
„Název kina má návaznost na slavnostní odhalení sochy Járy Cimrmana v mlze v roce 2010 na balkoně kina za osobní účasti Zdeňka Svěráka a členů Divadla Járy Cimrmana. Každý rok k nám toto divadlo jezdí hrát – letos to bude 9. června s představením Švestka,“ vysvětluje vedoucí MěKK.<br />
Kino má kapacitu 306 míst, je vybaveno moderním zvukovým systémem Dolby Stereo. V roce 2009 město uhradilo instalaci technologií digitálního kina, která umožní promítat kromě klasických filmů i projekce 2D a 3D filmů. Od roku 2008 je ve vestibulu instalována velká plazmová televize LG, na níž je možné před představením a o přestávkách sledovat krátké filmy, hudební televizní klipy nebo různé upoutávky.<br />
Víceúčelový sál je místem konání divadelních představení, koncertů, výstav, přednášek atd. V loňském roce se uskutečnilo 207 filmových představení pro 8340 diváků, přes 3000 osob navštívilo divadelní představení, koncerty a dětská představení.</p> <p>Divadelní studio E. F. Buriana</p> <p>Divadelní amatérský soubor vznikl v roce 1945 a má za sebou bohaté působení. Dnes má spolek kolem patnácti členů a během roku odehraje vždy nově nastudovanou hru několikrát v Tanvaldě a okolí. Letos jde o hru Zátiší s loutnou od Jaromír Břehovského. Divadelníci zkouší v budově kina, kde mají i klubovnu. Pod Špičákem mohli dříve využívat lesní divadlo, které však zaniklo. Od konce 80. let minulého století se ve městě konala každoročně divadelní přehlídka her pro děti nazvaná „O zlatý člunek města Tanvaldu“. Pro malý zájem místních souborů však přehlídka před třemi lety skončila. nicméně v roce 2008 si tanvaldští ochotníci přivezli z krajské ochotnické přehlídky v Lomnici nad Popelkou celkem čtyři ocenění – vystoupili se hrou Rejžák z Prahy. </p> <p>Největší akce </p> <p>Tanvaldské hudební jaro vstoupilo letos v dubnu do 56. ročníku, amatérská filmová soutěž Humor v amatérském filmu se letos na podzim uskuteční po čtyřiačtyřicáté. Relativně nejmladší akcí jsou Tanvaldské slavnosti, které letos v září proběhnou po devatenácté. Šestý ročník festivalu o lidských právech Jeden svět budou pořádat studenti Obchodní akademie v Tanvaldu. </p> <p>Městská knihovna</p> <p>Historie knihovny není dostatečně zpracována, podle otisku razítek ve starých knihách asi vznikla sloučením knihoven různých spolků, které působily na zdejším území, před vznikem Československé republiky. Podle zachovalých dokumentů a vzpomínek pamětníků působila knihovna po druhé světové válce na dobrovolnické bázi. Až v roce 1971 došlo k profesionalizaci knihovny, která se nacházela v budově bývalé spořitelny v místní části Šumburk. Původně byla umístěna ve třech, později v pěti místnostech. Časem rostl počet čtenářů, rozšiřoval se knihovní fond, a tak vyvstala potřeba vhodnějších prostor. Knihovna našla nové působiště v prvním patře budovy bývalého okresního soudu. Po nutných opravách zahájila činnost v květnu 1996. Knihovní fond tvoří 22 540 knih a loni bylo realizováno přes 62 tisíc výpůjček. Blízkost hranice s Polskem přispěla k zařazení tanvaldské knihovny do knihovnické sekce Euroregionu Nisa, a to přineslo další rozšíření působnosti knihovny – jde např. o mezinárodní výstavy a další spolupráci s knihovnami v Polsku a Německu. Knihovna má od roku 2003 bezbariérový přístup.</p> <p>Infocentrum</p> <p>IC se otevřelo na podzim 1996 v budově patřící městu. Je bezbariérové a nabízí klasické služby pro zdejší občany a turisty přijíždějící do Tanvaldu a Jizerských hor. Jde o prodej turistických průvodců, map, publikací, pohlednic, suvenýrů, zprostředkování ubytování, kopírování, faxování, vyhledávání dopravního spojení, ale i možnost objednat si reklamu na Tanvaldském informačním kanálu atd.</p>

<p>Dobruška: Město ležící v podhůří Orlických hor má mnoho lidí spojené především s hlavním hrdinou televizního seriálu F. L. Věk natočeného na motivy románu Aloise Jiráska. Historie města však sahá mnohem dál a k jeho poznání přispěje i nová stálá expozice nazvaná Příběh města Dobrušky, která vznikne v přízemí budovy čp. 45 na Šubertově náměstí, v níž sídlí Vlastivědné muzeum.</p> <p>Tuto budovu zakrývá v současné době lešení, protože v ní probíhají dlouho plánované stavební úpravy navazující na předchozí rekonstrukci Šubertova náměstí a synagogy. V lokalitě těsně sousedící s centrálním náměstím F. L. Věka byla vybudována odpočinková zóna s moderní fontánou, zároveň zde vznikly další parkovací plochy.<br />
Stavební práce v muzeu vypukly letos v březnu a Miloš Votroubek z oddělení investic Městského úřadu v Dobrušce k nim sdělil: „Plány na rozsah rekonstrukce se postupně vyvíjely, až byl vypracován konečný projekt a vypsáno výběrové řízení na dodavatele stavby. Stavební práce zahájily na začátku letošního jara. Rekonstrukce zahrnuje opravu průčelí budovy, včetně výměny oken, vstupu a opravu fasády. Špaletová okna i vstup v podobě pískovcového portálu budou korespondovat se vzhledem průčelí na konci 19. století. Cílem je vrátit budově, nacházející se v památkové zóně, původní historizující ráz.“<br />
Vnitřní opravy se budou týkat převážně přízemí. Jsou zde, podobně jako tomu bylo i ve vedlejší synagoze, problémy s vlhkostí, protože budova není odizolována. Pro nové podlahy se tedy počítá s využitím systému provětrávání spodní vrstvy pomocí nopové folie. Opraveny budou také kanalizační a vodovodní rozvody, stejně jako elektroinstalace. Součástí změn je vybudování potřebného zázemí pro zaměstnance, včetně nového sociálního zařízení. Celková dispozice přízemí bude v souladu s nově připravovanou stálou expozicí muzea. Úplnou novinkou je propojení budovy muzea přes úzkou středověkou uličku s prampouchy s vedlejší synagogou.<br /> Předpokládá se, že stavba bude dokončena v polovině září 2012, neboť ji zhruba o dva týdny oproti původnímu termínu 31. 8. prodlouží archeologický výzkum, který zde proběhl po odkrytí podlah. Celková cena stavebních prací by neměla přesáhnout 3650 tis. Kč a město s touto částkou počítá ve svém rozpočtu.</p> <p>Poznatky o historii budovy muzea shrnul ředitel Vlastivědného muzea Mgr. Jiří Mach: „Dům, kde se muzeum nachází, patří jednoznačně k nejstarším domům ve městě, tak jako všechny domy v historickém jádru. Jeho historie může zasahovat do 14., možná i do 13. století, s tím, že původně stál poněkud jinde. Půdorysná část budovy se definitivně stabilizovala v 16. – 17. století, budova několikrát prošla rekonstrukcí, naposledy na začátku 20. století. Lze jen těžko usuzovat, jak vypadala před požárem města r. 1806. S jistotou víme, jak tento dům vypadal ve druhé polovině 19. století, a z toho se také vycházelo při plánování stávající rekonstrukce. Velká okna v přízemí průčelí budou nahrazena dvěma menšími špaletovými okny, která budou kopírovat situaci v I. patře. Také dveře budou vyměněny za dveře s pískovcovým portálem, čímž vstup do budovy získá na reprezentativnosti. Podkladem pro zpracování dokumentace se staly staré fotografie z počátku 20. století a dále kresby Aloise Beera. Snahou probíhající rekonstrukce je zároveň maximální zachování historického interiéru, ovšem s vědomím toho, že i četné pozdější vestavby, např. schodiště, jsou funkční a nelze je zlikvidovat."<br />
V průběhu právě probíhající rekonstrukce se ukázalo, že původní dispozice domů na Šubertově náměstí byly zcela jiné, stručně řečeno – domy stály jinak, jinde a na jiných základech, než stojí v současné době. O tom svědčí dvě nosné zdi, které vedou středem současné chodby uvnitř muzea, a není zatím jasné, na kterou stranu ohraničovaly původní domy. Teprve výsledky pátrání archeologů poskytnou v tomto směru jednoznačnější odpověď. Jedná se pravděpodobně o pozůstatky středověkých staveb, které zde mohly stát do r. 1565, kdy je zaznamenán první velký požár města. Při něm shořelo na 70 domů, což s ohledem na tehdejší velikost města znamenalo téměř všechny. V následujícím období bylo město přestavěno do renesanční podoby, vyrostla i radnice. Trčkové sem za tímto účelem zapůjčili i některé zámecké architekty, neboť v té době přestavovali zámek v Opočně. Město naopak zapůjčilo na výstavbu nějaké peníze, protože v této době, tedy 16. století, byla města velmi bohatá a Zikmund Winter ji nazval „zlatý věk měst českých“. Město tedy bylo vystavěno znovu a pravděpodobně tehdy došlo i ke změně půdorysu jednotlivých budov. Tyto nejnovější poznatky tak trochu mění názory na starou zástavbu města. V současné době se tedy čeká na odborné vyhodnocení posledních objevů.</p> <p>Jiří Mach je i autorem scénáře připravované expozice Příběh města Dobrušky, a tak je jistě nejpovolanějším člověkem pro podání prvních informací:<br /> „Nově připravovaná expozice by se měla jmenovat Příběh města Dobrušky. Zachycuje historii osídlení zdejšího území od pravěku až do současnosti. Budou vystaveny nejzajímavější exponáty, jimiž naše muzeum disponuje – např. mamutí kel, který je v současné době restaurován, gotický klenební svorník, který se našel při opravách kostela sv. Václava v 90. letech, budou tam renesanční a barokní dřevěné plastiky, rarita z mého pohledu velmi unikátní – I. díl kralické šestidílky druhé vydání z konce 16. stol., které je majetkem církve českobratrské, která jej na vlastní náklady restaurovala a do muzea ho dlouhodobě zapůjčí, chybět nebudou různé kamenné nebo bronzové artefakty, keramika apod. Středověk bude prezentován fotografiemi městských privilegií, pokladem stříbrných mincí nalezených na Dobrušsku, chronologicky bude pokračovat částí věnovanou cechům, hrdelnímu právu, duchovnímu životu města apod. Zdůrazněna bude i etapa národního obrození, neboť Dobruška byla jedním z regionálních center tohoto vlasteneckého hnutí. Nechceme prezentovat jen věci spojené s osobnostmi, ale i věci spojené s běžným životem. V expozici budou zmíněny i dva velké požáry, které postihly Dobrušku v 19. století, prusko-rakouská válka, která probíhala v našem bezprostředním okolí. Rok 1848 připomene rarita v podobě bubnu národní gardy a také střepina granátu, kterou si přivezl pozdější dobrušský děkan Antonín Flesar z bojů na pražských barikádách. Celý příběh povede do současnosti, tedy do doby první republiky, období okupace, až do počátku našeho století.<br />
Na tuto expozici naváže další, a to Židé v dějinách Dobrušky, zaměřená na historii místní židovské obce, která se v těchto prostorách nacházela. Dům, v němž je dnes muzeum, byl domem rabínským. Z malé části této expozice umístěné v přízemí muzea projde návštěvník středověkou uličkou do synagogy, kde bude mít druhá expozice své pokračování v podobě panelů na stěnách.<br />
Tvůrci expozice neumístí v synagoze trojrozměrné předměty, aby nebyla narušena její vzácná akustika, protože se zde konají koncerty. V expozici chtějí využít i poznatků z projektu „Zmizelí sousedé“, na kterém v současné době pracují studenti zdejšího gymnázia.<br />
Autorem výtvarného řešení v návaznosti na projekt rekonstrukce je výtvarník Zdeněk Bláha z Hradce Králové, který pracoval jako výtvarník Muzea východních Čech v Hradci Králové a má potřebné zkušenosti. S předstihem byla tato stránka řešena právě s ohledem na novou elektroinstalaci. Obě expozice by měly sloužit 15 – 20 let, a proto jejich přípravě věnuje muzeum maximální pozornost a nechce jejich otevření ničím uspěchat.</p>

<p>PRAHA: Kulturní pecka je měsíčník zdarma, určený všem, kteří se o kulturu zajímají, rádi se dozví informace z kulturního života a ocení netradiční a osobité pojetí, ať už jde o designové zpracování časopisu, styl psaní či samotný obsah. Jaká jsou další specifika tohoto magazínu a díky čemu může vycházet zdarma, o tom jsem si povídala s šéfredaktorkou Janou Kneschke.</p> <p>Čím je váš měsíčník jiný, výjimečný oproti ostatním podobně zaměřeným magazínům? </p> <p>Pohybujeme se v šedé zóně mezi undergroundem a mainstreamem. V zóně, která je zmapovaná jen částečně, ve které se často vynoří zajímavé projekty, a která je živnou půdou kultury jako takové. Píšeme tak o akcích, které se jinde příliš neobjevují a časopis tím získává na pestrosti. Šedá zóna se tak na našich stránkách proměňuje v barevný svět.</p> <p>Co považujete za největší dosavadní úspěch vašeho měsíčníku? </p> <p>To, že vycházíme již třetím rokem. Za tu dobu jsme potkali spoustu chytrých a zajímavých mladých redaktorů a talentovaných tvůrců. Některým jsme pomohli najít si vlastní cestu, jiným jsme ukázali, kudy jejich cesta nevede, ale všem jsme dali šanci.</p> <p>Kolik redaktorů tvoří vaši redakci?</p> <p>Velikost redakce je proměnná. Základ tvořím spolu s editorkou a dvěma korektorkami. Ideální stav jsou dva redaktoři na každou rubriku, a hromada spolupracovníků, kteří dodávají povídky, komiksy, fejetony… Ale časopis není jen redakce, tvoří jej i spousta lidí kolem, kteří se starají o produkci, inzerci, distribuci a další.</p> <p>Texty, které v měsíčníku publikujete, mají často velmi osobitý charakter. Jak se vám podařilo najít takovou zvláštní kombinaci talentovaných autorů? </p> <p>Bude to pravděpodobně tím, že i samotné jádro redakce je mixem různých typů lidí, kteří mají zcela odlišné zájmy. Spojuje nás otevřenost a tolerance. </p> <p>V současnosti připravujete novou kampaň. Můžete nám o ní prozradit něco bližšího?</p> <p>Tak jako každý časopis, i my se musíme prezentovat veřejnosti. Od dubna do června probíhá naše kampaň, která spočívá především v sérii kulturních akcí, performancí a happeningů, které vyvrcholí 14. června na velkém večírku v Klubovně 2. patro v Praze. Takže přijďte!</p> <p>Kulturní pecka je měsíčník, který je zdarma. Jak získáváte finance, sponzory pro vydávání čísel?</p> <p>Finance plynou z reklamy jak v časopise, tak na webu. Máme také několik partnerů, kterým vděčíme za podporu.</p> <p>S kým z oblasti kultury spolupracujete? </p> <p>Takových subjektů je velmi mnoho a jmenovat jen některé by znamenalo opomenout všechny ostatní. Především jsou to festivaly, kluby, kina, divadla a galerie.</p> <p>Na jakou blízkou zajímavou kulturní akci byste naše čtenáře mohla upozornit? </p> <p>Zajímavých kulturních akcí se v poslední době vyrojila celá řada, a tak bych spíš řekla – sledujte web Kulturní Pecky a čtěte časopis!</p> <p>Více info na:<br />
http://www.kulturnipecka.cz/<br /> http://www.facebook.com/profile.php?…<br /> http://www.facebook.com/…935809780624<br /> http://www.facebook.com/…98024998646/<br /> redakce@kulturnipecka.cz</p>

<p>ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Název projektu, který zahájil v roce 2007 v městské knihovně v Rožnově pod Radhoštěm díky programu Nadace České spořitelny a Nadace OSF Praha – Senioři vítáni – vystihuje jeho cíle. Ti, kteří jej uvedli do života, chtěli ozřejmit roli seniorů ve společnosti, poukázat na negativní stereotypy a umožnit seniorům aktivně se zapojit do dění ve společnosti.</p> <p>A nejen, že se jim podařilo naplnit původní záměry, ale projekt se ujal tak, že si nyní žije svým vlastním životem, a koordinátorka projektu Marcela Slížková to komentuje slovy: „Dnes je to tak, že skupina seniorů úkoluje mě, a já nestíhám.“<br />
Původním záměrem bylo vytvořit skupinu pamětníků, poskytnout jim prostor a příležitost rozvinout zájem o literaturu a motivovat je k zaznamenávání vlastních vzpomínek na město. Z těch pak měl vzniknout netradiční průvodcovský materiál po Rožnově, který by zachytil pomíjivé podrobnosti, které se nedostanou do kroniky.<br />
Na začátku se angažovalo pár nadšenců, nyní se pravidelně jednou za měsíc schází skupina asi 25 – 30 seniorů, z nichž větší část je tvůrčím způsobem aktivní, dalších cca 20 seniorů se účastní jen těch aktivit, které je zajímají. Skupina není uzavřená a příležitostně se rozšiřuje o další přátele, např. při příležitosti vernisáží či setkávání se zajímavými osobnostmi.<br />
Výstupem jejich činnosti je už pět vydaných netradičních průvodcovských materiálů pamětí města: Rožnovská struha, Hájnice, Rožnovské náměstí a Pozoruhodné rožnovské ulice. Nově pak Rožnovské sídliště Záhumení.<br />
K nahlédnutí na www.knir.cz/index.php?…<br /> V rámci práce tvůrčí skupiny se podařilo vydat dvě knihy; od Richarda Sobotky – Barva Jeřabin<br /> a Jana Surého – Tož tak ide svět. „S prvním autorem jsme tak trochu počítali, ovšem pan Surý překvapil všechny, když přinesl na setkání obsah svého ´šuplíku´,“ říká M. Slížková. (Knihu je možné zapůjčit také v Městské knihovně Praha a stojí za přečtení.)<br />
Senioři se vrhli i do pořádání výstav, aktivně vymysleli a připravili dvě výstavy fotografií – „Domov“ a „Svědkové zmizelého času“ a v letošním roce „Byli jsme při tom“ – výstava ke 140 letům rožnovské knihovny. Další člen skupiny vytvořil samostatně fungující skupinu fotografických nadšenců, a to bez rozdílu věku. Pravidelně se scházejí (mimo knihovnu) pořádají přednášky, technické vzdělávání a výstavy. Jedna účastnice projektu začala dokonce vydávat noviny pro Domov seniorů.<br />
V kreativním prostředí, které se podařilo vytvořit, vzniklo mnoho dalších nápadů. Senioři psali nejen o svých vzpomínkách na starý Rožnov, ale i své prožitky a příběhy, a ze sebraných literárních dílek vytváří knihovna pravidelně 2 x ročně almanach literárních prací „Malé čtení“. Na jejich základě se pak konají diskusní setkání pro veřejnost.<br />
Senioři se zapojují i do dalších činností, zúčastňují se např. besed pro žáky ZŠ, a participují na přípravě dalších programů v knihovně.<br />
Je tu i jakási neplánovaná přidaná hodnota, a sice fakt, že projekt měl dopad i do osobních životů seniorů, když více jak polovina účastníků založila rodinné kroniky a začala psát pro své potomky vzpomínky na dětství.<br />
Projekt kromě všeho, co bylo napsáno, je přínosný zejména tím, že nabízí pohled na seniory, se kterým se běžně nesetkáváme. Potvrzuje, že příležitost a zájem o to, co mohou pamětníci nabídnout – zkušenosti, zážitky, vzpomínky, nadhled a moudrost – je pro ně velmi motivační, a pro celou společnost přínosné. Zdá se, že díky projektu je jasné, že seniorům v optimálních podmínkách nechybí ani energie, nápady a akceschopnost, tedy to, co je často přisuzováno spíše těm mladším.<br />
Marcela Slížková pod čarou dodává: „Programy, zaměřené v České republice na seniory, se orientují téměř výhradně na poskytování služeb a nabídku např. univerzit třetího věku. Projekt Město v mé paměti je postaven na aktivní participaci seniorů ve veřejném životě, na jejich ochotě angažovat se ve prospěch ostatních tím, že dávají k dispozici část svého času a především své životní zkušenosti.“</p>

<p>PRAHA: Ještě donedávna bylo provozování pouličního umění bez licence v Praze zakázáno, ale situace se nyní změnila. V současnosti mohou buskeři bavit Pražany v ulicích bez obav, že za to budou nějak potrestáni. Jeden z nich, anglický zpěvák a textař dlouho žijící v Praze Alasdair Bouch, se mi v rozhovoru svěřil se svými zkušenostmi s buskingem u nás a ve světě.</p> <p>V České republice žijete již pět let. Co bylo hlavním důvodem, že jste se přestěhoval právě do Česka?</p> <p>Vyrostl jsem na předměstí, tak blízko Londýna, že jsem jej mohl i vnímat. Atmosféra zde byla prosycena nezdravou soutěživostí, jako kdyby plat byl tou nejdůležitější věcí, kterou musíte nabídnout. Proto, když jsem se stal dospělým, sbalil jsem svůj „stan“ a zamířil jsem do Severního Walesu. Miloval jsem život mezi horami a mořem. Toto prostředí má v sobě živost, která vás nutí zkoumat je jak geograficky, tak i duchovně. Získal jsem špičkové vzdělání v oblasti hudby díky místnímu obchodu s deskami, a zaplatil jsem tím, že jsem v dané lokalitě koncertoval. Když jsem se vrátil do Londýna, věci se dostaly mimo moji kontrolu, ponořil jsem se do práce, a také jsem se účastnil příliš mnoha večírků. Takže jsem brzy „vyhořel“ a musel jsem udělat změnu. Našetřil jsem peníze, koupil jízdenku na cestu kolem světa a nikdy jsem se už neohlédl zpět.<br />
Tak začal můj život „na cestě“. Velmi mě překvapilo, že se mohu cítit jako doma na mnoha různorodých místech a zároveň mohu přežít z toho, co vydělám díky mé hudbě. Když mi došly peníze během plavby kolem Austrálie, hrál jsem každou noc v baru na Novém Zélandu, dokud jsem neměl dost peněz, abych se mohl stěhovat dál. Po návštěvě řady dalších zemí o mnoho let později jsem šťastnou náhodou navštívil Prahu a okamžitě jsem se do ní zamiloval. </p> <p>Jste zpěvák, textař, pouliční hudebník. Ve své biografii se nazýváte hudebním chameleónem. Jak byste popsal váš hudební žánr? </p> <p>Moje hudba kolísá mezi žánry. Mnoho lidí neposlouchá pouze jeden hudební styl a mé kompozice to odráží. Debutové album ‚First Person Singular‘ je propojením folku a blues, následující deska ‚Second-hand Lullabies‘ je oduševnělým power-popem, třetí bude směsicí hard rocku a jazzového blues. Potom přijde čas na moje alternativní country album. Jednodušší by bylo pouze říci: jsem zpěvák-textař! Moje hudba v Česku byla skvěle přijata, ale je otázka, zda většina českých posluchačů dokáže pochopit odlišné významové roviny mých textů. Když se snažím porozumět Nohavicovi nebo Mišíkovi, určitě mi něco z jejich poezie a významů uniká, ale i přesto tím jejich písně neztrácejí na síle. Mám sklon psát přímé a složité texty, adresné a přesto univerzální, takže si lidé z nich mohou odnést odlišné podněty. </p> <p>Vyrostl jste ve Velké Británii, jaké jsou zde podmínky pro busking?</p> <p>Zkušenosti s buskingem jsou rozdílné na celém světě a místní autority v tom hrají velkou roli. Liší se od města k městu. Některá vítají umělecký projev na ulicích, jiná méně. Program londýnského pouličního uměleckého undergroundu je velmi oblíbený jak mezi profesionálními hudebníky, tak i mezi chodci. Často lákají na slavná jména a omezený počet jejich licencí je nutné získat v náročné soutěži. Většina evropských měst zavedla kódy chování pro buskery. Tím se buskeři stali „stavební“ součástí měst. Donedávna byl pražským buskerům vymezen prostor Karlova mostu, drakonická opatření vyžadovala licenci za přemrštěnou cenu, což bylo extrémně nepříjemné. Myslím si, že iniciativa BuskerVille, která lobuje pražské autority za reálnější práva pouličních performerů, ukazuje, že buskeři veřejnost neobtěžují.<br />
Nyní tady mají buskeři velkou volnost a záleží na jejich odpovědnosti, zda zůstanou na správné straně práva. Místo, kde je busking povolen, musí poskytovat dobré ozvučení a má mít přístup k velkému počtu procházejících chodců. Podle místních autorit busker nesmí zablokovat ulice, musí udržovat zvuk na zvládnutelné úrovni a neobtěžovat obchodníky v okolí. Místo pro buskery musí respektovat zájmy místních usedlíků, práva města a finanční potřeby buskera. Nemělo by být dovoleno hrát na pomníku Mistra Jana Husa, ale ani by neměl být busker odsunut do „krabice“ ve středu Hájí. </p> <p>Co si myslíte, že je výhodou buskingu pro obyvatele Prahy?</p> <p>Je důležité rozlišovat mezi buskingem a žebráním. Buskeři poskytují zábavu, mnoho z nich je profesionálními hudebníky a přináší do ulic život a barvy. Měli by skutečně přidávat něco pozitivního do prostředí. Pro města, která je přijímají, jsou buskeři takovou zkouškou ohněm uměleckých výrazů. Povzbuzují účast na umění a ulice jsou díky nim plné energie a vitality. Busking je pro turismus bonusem, ale také vyjadřuje obecně blahobyt města. A ještě lépe, busking je zdarma!</p> <p>Vaše hudba je inspirována ulicí. Co vás inspiruje během buskingu na ulici?</p> <p>Cestoval jsem hodně po Evropě, stopoval jsem z koncertu na koncert, často jsem spal na pohovkách díky webovému projektu Couchsurfing, který umožňuje komunitním členům přespání zdarma. Koncertoval jsem pouze na základě osobního pozvání v soukromých bytech. Necestoval jsem žádným tryskovým letadlem, žádnou limuzínou! Busking mi pomohl zaplatit za cestu a musím říci, že je to velmi přímý a vstřícný způsob, jak se spojit s lidmi. Je to také zkušenost s pokorou. Nikdo není nucen dát vám peníze, a proto jsem vždy vděčný, když někdo dokáže, že si mé hudby cení. Je také skvělé, když kolemjdoucí, pohroužený do svých každodenních starostí a obav, se začne usmívat nebo tancovat štěstím, když slyší hudbu. Hudba je komunitní záležitost. Má sílu propojit navzájem neznámé lidi. Busking také vede k neočekávaným výhodám; majitelé barů, kteří procházeli okolo, mi nabídli možnost koncertovat v jejich prostorech a v chladném počasí mi lidé dávali kávu a bonbony proti kašli. </p> <p>Jaká jsou vaše nejoblíbenější místa pro busking v České republice? Měl jste někdy problém kvůli tomu, že jste busker? </p> <p>Vlastně jsem začal provozovat busking v Praze, když byla přijata nová opatření. Slyšel jsem, že předtím, například pražská policie vzala buskerovi kytaru, ale nyní jsou jasné instrukce pro obě strany, takže k takovým střetům by nemělo dojít. Pokud jsem někdy měl problémy s policií v jiných zemích, bylo to proto, že jsem špatně porozuměl místním předpisům nebo našel chybné informace na internetu vztahující se k právním aspektům provozování buskingu v daném místě. Ale policie ke mně byla vždy zdvořilá, možná že jsem jeden ze šťastlivců! Vyplácí se být slušný a respektující, protože oni pouze dělají svoji práci. </p> <p>Na www.reverbnation.com/alasdairbouch najdete další informace.</p>