<p>PRAHA: Ještě donedávna bylo provozování pouličního umění bez licence v Praze zakázáno, ale situace se nyní změnila. V současnosti mohou buskeři bavit Pražany v ulicích bez obav, že za to budou nějak potrestáni. Jeden z nich, anglický zpěvák a textař dlouho žijící v Praze Alasdair Bouch, se mi v rozhovoru svěřil se svými zkušenostmi s buskingem u nás a ve světě.</p> <p>V České republice žijete již pět let. Co bylo hlavním důvodem, že jste se přestěhoval právě do Česka?</p> <p>Vyrostl jsem na předměstí, tak blízko Londýna, že jsem jej mohl i vnímat. Atmosféra zde byla prosycena nezdravou soutěživostí, jako kdyby plat byl tou nejdůležitější věcí, kterou musíte nabídnout. Proto, když jsem se stal dospělým, sbalil jsem svůj „stan“ a zamířil jsem do Severního Walesu. Miloval jsem život mezi horami a mořem. Toto prostředí má v sobě živost, která vás nutí zkoumat je jak geograficky, tak i duchovně. Získal jsem špičkové vzdělání v oblasti hudby díky místnímu obchodu s deskami, a zaplatil jsem tím, že jsem v dané lokalitě koncertoval. Když jsem se vrátil do Londýna, věci se dostaly mimo moji kontrolu, ponořil jsem se do práce, a také jsem se účastnil příliš mnoha večírků. Takže jsem brzy „vyhořel“ a musel jsem udělat změnu. Našetřil jsem peníze, koupil jízdenku na cestu kolem světa a nikdy jsem se už neohlédl zpět.<br />
Tak začal můj život „na cestě“. Velmi mě překvapilo, že se mohu cítit jako doma na mnoha různorodých místech a zároveň mohu přežít z toho, co vydělám díky mé hudbě. Když mi došly peníze během plavby kolem Austrálie, hrál jsem každou noc v baru na Novém Zélandu, dokud jsem neměl dost peněz, abych se mohl stěhovat dál. Po návštěvě řady dalších zemí o mnoho let později jsem šťastnou náhodou navštívil Prahu a okamžitě jsem se do ní zamiloval. </p> <p>Jste zpěvák, textař, pouliční hudebník. Ve své biografii se nazýváte hudebním chameleónem. Jak byste popsal váš hudební žánr? </p> <p>Moje hudba kolísá mezi žánry. Mnoho lidí neposlouchá pouze jeden hudební styl a mé kompozice to odráží. Debutové album ‚First Person Singular‘ je propojením folku a blues, následující deska ‚Second-hand Lullabies‘ je oduševnělým power-popem, třetí bude směsicí hard rocku a jazzového blues. Potom přijde čas na moje alternativní country album. Jednodušší by bylo pouze říci: jsem zpěvák-textař! Moje hudba v Česku byla skvěle přijata, ale je otázka, zda většina českých posluchačů dokáže pochopit odlišné významové roviny mých textů. Když se snažím porozumět Nohavicovi nebo Mišíkovi, určitě mi něco z jejich poezie a významů uniká, ale i přesto tím jejich písně neztrácejí na síle. Mám sklon psát přímé a složité texty, adresné a přesto univerzální, takže si lidé z nich mohou odnést odlišné podněty. </p> <p>Vyrostl jste ve Velké Británii, jaké jsou zde podmínky pro busking?</p> <p>Zkušenosti s buskingem jsou rozdílné na celém světě a místní autority v tom hrají velkou roli. Liší se od města k městu. Některá vítají umělecký projev na ulicích, jiná méně. Program londýnského pouličního uměleckého undergroundu je velmi oblíbený jak mezi profesionálními hudebníky, tak i mezi chodci. Často lákají na slavná jména a omezený počet jejich licencí je nutné získat v náročné soutěži. Většina evropských měst zavedla kódy chování pro buskery. Tím se buskeři stali „stavební“ součástí měst. Donedávna byl pražským buskerům vymezen prostor Karlova mostu, drakonická opatření vyžadovala licenci za přemrštěnou cenu, což bylo extrémně nepříjemné. Myslím si, že iniciativa BuskerVille, která lobuje pražské autority za reálnější práva pouličních performerů, ukazuje, že buskeři veřejnost neobtěžují.<br />
Nyní tady mají buskeři velkou volnost a záleží na jejich odpovědnosti, zda zůstanou na správné straně práva. Místo, kde je busking povolen, musí poskytovat dobré ozvučení a má mít přístup k velkému počtu procházejících chodců. Podle místních autorit busker nesmí zablokovat ulice, musí udržovat zvuk na zvládnutelné úrovni a neobtěžovat obchodníky v okolí. Místo pro buskery musí respektovat zájmy místních usedlíků, práva města a finanční potřeby buskera. Nemělo by být dovoleno hrát na pomníku Mistra Jana Husa, ale ani by neměl být busker odsunut do „krabice“ ve středu Hájí. </p> <p>Co si myslíte, že je výhodou buskingu pro obyvatele Prahy?</p> <p>Je důležité rozlišovat mezi buskingem a žebráním. Buskeři poskytují zábavu, mnoho z nich je profesionálními hudebníky a přináší do ulic život a barvy. Měli by skutečně přidávat něco pozitivního do prostředí. Pro města, která je přijímají, jsou buskeři takovou zkouškou ohněm uměleckých výrazů. Povzbuzují účast na umění a ulice jsou díky nim plné energie a vitality. Busking je pro turismus bonusem, ale také vyjadřuje obecně blahobyt města. A ještě lépe, busking je zdarma!</p> <p>Vaše hudba je inspirována ulicí. Co vás inspiruje během buskingu na ulici?</p> <p>Cestoval jsem hodně po Evropě, stopoval jsem z koncertu na koncert, často jsem spal na pohovkách díky webovému projektu Couchsurfing, který umožňuje komunitním členům přespání zdarma. Koncertoval jsem pouze na základě osobního pozvání v soukromých bytech. Necestoval jsem žádným tryskovým letadlem, žádnou limuzínou! Busking mi pomohl zaplatit za cestu a musím říci, že je to velmi přímý a vstřícný způsob, jak se spojit s lidmi. Je to také zkušenost s pokorou. Nikdo není nucen dát vám peníze, a proto jsem vždy vděčný, když někdo dokáže, že si mé hudby cení. Je také skvělé, když kolemjdoucí, pohroužený do svých každodenních starostí a obav, se začne usmívat nebo tancovat štěstím, když slyší hudbu. Hudba je komunitní záležitost. Má sílu propojit navzájem neznámé lidi. Busking také vede k neočekávaným výhodám; majitelé barů, kteří procházeli okolo, mi nabídli možnost koncertovat v jejich prostorech a v chladném počasí mi lidé dávali kávu a bonbony proti kašli. </p> <p>Jaká jsou vaše nejoblíbenější místa pro busking v České republice? Měl jste někdy problém kvůli tomu, že jste busker? </p> <p>Vlastně jsem začal provozovat busking v Praze, když byla přijata nová opatření. Slyšel jsem, že předtím, například pražská policie vzala buskerovi kytaru, ale nyní jsou jasné instrukce pro obě strany, takže k takovým střetům by nemělo dojít. Pokud jsem někdy měl problémy s policií v jiných zemích, bylo to proto, že jsem špatně porozuměl místním předpisům nebo našel chybné informace na internetu vztahující se k právním aspektům provozování buskingu v daném místě. Ale policie ke mně byla vždy zdvořilá, možná že jsem jeden ze šťastlivců! Vyplácí se být slušný a respektující, protože oni pouze dělají svoji práci. </p> <p>Na www.reverbnation.com/alasdairbouch najdete další informace.</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR-ZAHRANIČÍ: Předáním Archy I. Ukrajině je završen první milník projektu Archa. Vznikl před více než rokem ve spolupráci Ministerstva kultury ČR, Českého výboru ICOM a Národní knihovny ČR za podpory soukromých dárců. Jeho cílem je pomoc Ukrajině při záchraně jejího kulturního dědictví. Speciální mobilní kontejner bude sloužit ke konzervaci vzácných rukopisů, knih a archivních dokumentů, které byly během konfliktu poškozeny nebo jsou ohroženy vlivem externích podmínek.
Finančními partnery projektu Archa I. jsou MND a.s., Nadace Karel Komárek Family Foundation a Libor Winkler a jeho přátelé.