„Zpívám jen tehdy, když opravdu není jiná možnost,“ říká ostravský herec Vladimír Polák

<p>OSTRAVA: Na ostravské divadelní scéně se Vladimír Polák objevuje už od začátku devadesátých let, avšak do stálého angažmá do Národního divadla moravskoslezského byl přijat v roce 1995. Na kontě má tedy řadu rolí, což ostatně říká v následujícím rozhovoru. Nejnověji ho uvidíme jako jednoho z hlavních protagonistů „nesmrtelné“ komedie Oscara Wilda Jak důležité je mít Filipa, jejíž premiéra proběhla 18. října.</p> <p>Hrajete jednu z hlavních rolí ve slavné konverzační komedii. Je to přesně vaše parketa?</p> <p>Nevím, existují různé typy komedií, konverzační wildeovská komedie je nesmírně náročná. Kdybych řekl, že je to má parketa, tak by to vypadalo, že práci podceňuji. Na druhé straně je mi anglický humor nesmírně blízký. Zbožňuji seriál Jistě, pane ministře, nebo skeče a filmy Monty Python. Díky dramaturgii činohry jsem měl možnost v poslední době hrát ve Wildově Ideálním manželovi, ale také v hrách anglických Wildeových následovníků, Michaela Cooneyho v Habaďůře, anebo před lety také v Ortnově Klíčové dírce. </p> <p>Jak dlouho jste v ostravském divadelním angažmá a na které role či inscenace vzpomínáte obzvlášť rád?</p> <p>Jednoduchá, avšak zapeklitá otázka. Poprvé jsem stál na ostravském jevišti v roce 1991 – coby student prvního ročníku konzervatoře – jako voják britské armády v představení Pekelník. Vzpomínám, jak jsem byl nadšený herectvím Jana Fišara, Alexandry Gasnárkové, Jana Filipa nebo Stanislava Šárského. Od roku 1993 jsem hrál menší a střední role – to už jako stipendista – a v roce 1995 mi tehdejší šéf Juraj Deák nabídl angažmá.<br />
Herci vzpomínají na role, které s sebou nesly hodně práce a setkání se zajímavými režiséry. Pro mě byly v mém profesním životě přelomové první hlavní role Krista Mahon v Hrdinovi Západu v režii Janusze Klimszi. Dále to bylo neobyčejné proniknutí do poezie velkého českého básníka Františka Hrubína rolí Františka v dramatizaci Romance pro křídlovku v režii Radovana Lipuse, s nímž jsem vzápětí dělal Scapina ve Scapinova šibalství. Ale krásná práce byla s režisérem Jurajem Deákem – dal mi roli Ženicha v Krvavé svatbě, stejně tak mě baví mě i postava Adolfa Hitlera v Taboriho hře Můj boj, kterou mimochodem hrajeme už sedmý rok…<br />
S režisérem Peterem Gáborem to byla nejen postava Edy v muzikálu Šakalí léta, ale byl to i Dromio Efeský v Komedii omylů, kterou jsme uvedli v rámci Shakespearovských slavností. A hraju i v Gáborově režii muzikálu Balada pro banditu… Rád však vzpomínám i na improvizace, které jsem měl povolené od režiséra Václava Klemence, když jsem hostoval operetním souboru v postavě Kata v představení Kat a blázen. Neuvěřitelně obohacující bylo setkání se slovenskou režisérskou ikonou Lubomírem Vajdičkou, kdy jsem hrál Trepleva v Rackovi. Jsem rád, že jsem se – byť šlo o menší role – potkal s takovými režiséry, jakými jsou Michal Lang, Ondrej Spišák, Zdeněk Kaloč nebo Pavel Šimák. Rád vzpomínám na shakespearovské inscenace, které byly zahajovány přednáškou profesora Martina Hilského.</p> <p>Hrajete divadlo, máte rodinu. Najdete si čas i na další koně? Slyšel jsem, že točíte „filmečky“…?</p> <p>Točení filmečků s Albertem Čubou, které nám visí na Youtube je takové povyražení a zároveň touha zkusit si něco před kamerou, protože dramatická tvorba ostravského studia české televize nemá nějakou zvláštní potřebu v obsazování ostravských herců. Pro odreagování, což každý herec potřebuje, jsem uváděl v rozhovorech japonské bojové umění Aikido, ale zjistil jsem, že jsem už skoro rok nebyl „na žíněnce“. Takže až se objevím v kimonu, asi mně to bude hodně bolet. Jak říká jeden můj trenér „No jo, panáček si dělá děti, hraje si divadélko a na tréninky potom nemá čas!“ – Další mimodivadelní činností je mé členství v Rotary clubu Ostrava International, které skýtá mimo jiné možnost aktivně přispívat a pomáhat charitativním projektům. </p> <p>Jaký typ režiséra vám vyhovuje? Vy sám nemáte režisérské ambice?</p> <p>Pokud mám rozlišovat typy režisérů, pak je pro mě nejvíce vyhovující takový, s nímž mohu polemizovat, hádat se a podílet se na postavě, která na zkouškách vzniká, tvůrčím vztahem herce jako partnera pro tento proces. Sám režisérské ambice příliš nemám, protože se setkávám vesměs s výbornými režiséry. Pakliže převládne v českém divadle typ režisérů, kteří mají herce jen jako součástku výtvarných či stylizovaných exhibicí, je možné, že to psychicky neunesu – a pak se může stát leccos. </p> <p>Viděl jsem vás v inscenacích Donaha a Balada pro banditu, máte tedy k žánru zvanému muzikál blízko?</p> <p>Muzikál je populární, divácky oblíbený typ divadla. Nesmírně náročné je dělat to, co není pro činoherce denní chleba jako tanec nebo zpěv. Osobně se hlásím k pěveckému umění slovy „Zpívám jen tehdy, když opravdu není jiná možnost“. Prakticky to pro mne znamená trávit s korepetitorem, s klavírem, nahrávkou orchestru, desetkrát více času, než takoví pěvecky talentovaní činoherní kolegové jako je Lada Bělašková, Igor Orozovič, Jirka Sedláček nebo Veronika Lazorčáková. Přes tyto překážky nabídky do muzikálu či operety přijímám, což dokládá třeba role Maxe v muzikálu Sázky z lásky či postava Styxe v Orfeovi v podsvětí…</p> <p>Ptal se Robert Rohál<br /> Foto archiv NDM Ostrava</p>