<p>SEDLOŇOV: „My vlastně ani nevíme, koho tu opravdu máme,“ řekla starostka obce Sedloňov Hana Ježková na adresu Jarmily Haldové krátce po tom, co jsem ve společnosti této výtvarnice strávila dvě hodiny naplněné povídáním o její tvorbě a všem, co s ní souvisí. Jarmila Haldová mě během rozhovoru zároveň velice fundovaně provedla českými dějinami a její vypravování se pro mě stalo zřejmě nejzajímavější „přednáškou“ z dějepisu v mém životě.</p> <p>Už dlouhá léta žije a tvoří v malé obci v Orlických horách a právě tam se pod jejíma rukama rodí reliéfy českých panovníků, překrásné loutky nebo celé betlémy, také ale ilustrace pohádek či pověstí, a díky spolupráci s manželem-botanikem i dokonalé ilustrace vzácných rostlin např. rodu primulovitých. Přitom však zůstává velmi nenápadná a „vyloudit“ od ní několik jejích fotografií se rovnalo téměř nadlidskému výkonu. </p> <p>Jak jste se dostala z Prahy do Orlických hor? </p> <p>Byla to docela náhoda. Jezdívali jsme s manželem do Krkonoš, kde měli chalupu moji rodiče, a pak jsme sháněli něco pro sebe. Náhodou jsme se potkali s naším sousedem, který nás pozval na návštěvu. Původně jsme tady chtěli mít letní sídlo, ale pak mě oslovili ze Sedloňova, abych zde nejstaršího syna přihlásila do školy, čímž pomůžu udržet zdejší dvojtřídku. To jsem tedy udělala a navíc jsem postupně zjistila, že venkovské školy jsou lepší, protože děti v nich mají vzhledem k nízkému počtu individuální péči. Venkovští učitelé se znají s rodiči, my jsme navíc měli mimořádnou paní učitelku. Vlastně se dá říci, že jsme tady zůstali natrvalo bydlet kvůli škole. </p> <p>Líbí se vám tady? </p> <p>Stali se z nás patrioti. </p> <p>Vím, že v Sedloňově děláte kronikářku?</p> <p>Ano, mám vztah k takovýmto činnostem, mám ráda historii. Ale dnes dělat kronikáře už není tak příjemné jako dřív, činnost je hodně svázaná předpisy. Když do kroniky nelze psát, co osobního se ve vesnici děje, tak mi to připadá, že záznamy nemají takovou cenu. Jsem přesvědčena, že by kronika měla vyjadřovat život na vesnici a ne jen oficiální data. </p> <p>Pojďme k Vaší tvorbě. Jak a kdy vznikl nápad vytvořit vlastní sbírku panovníků?</p> <p>Už od školních let jsem měla ráda historii a v tomto zájmu mě podporovala rodina z obou stran. Přímý popud byl v tom, že mě v II. pol. 90. let kontaktoval přítel, který byl nevidomý a založil katolickou nadaci pro nevidomé děti. Dokud viděl, byl fotografem a potom svoji iniciativu a invenci věnoval této činnosti. Ten přišel s nápadem, abych vytvořila podle vlastního výběru reliéfní obrazy světců pro nevidomé děti. To byl pro mě velmi zajímavý úkol. Bylo jasné, že postavy musí být reliéfní a že musí být názorné, aby se daly přečíst hmatem. Vzniklo přes 30 obrazů českých světců, které jsem si sama vybrala, a kteří jsou nějakým způsobem oblíbení nebo zajímaví. Potřebovala jsem, aby měli charakteristické atributy. I když jsem se poučila, tak jsem neměla do doby, než byly obrazy hotové, jistotu, zda to bude fungovat. Nakonec se ukázalo, že ano. </p> <p>Poznávali nevidomí ve vašich postavách to, co jste jim chtěla sdělit?</p> <p> Poznávali. Mě také zajímalo, jakým způsobem to mohou použít. Nevidomé děti si obrazy osahaly, pak je tužkou přenášely na papír a opravdu to fungovalo. Měla jsem radost, že se záměr podařilo naplnit. Soubor stále putuje, dnes je majetkem charity, která s ním pracuje. Údajně byl i v Bruselu. </p> <p>Kde jste je poprvé představila?</p> <p>V expozici Národní galerie v Anežském klášteře v Praze, což je pro mě pocta. </p> <p>A jak to tedy bylo s panovníky?</p> <p>Vzhledem k tomu, že několik světců byly knížecí postavy, napadlo mě, že by bylo výborné mít stejným způsobem zpracované panovníky. Posledním impulsem byly obrazy panovníků v Horšovském Týně, jejichž pokračování je v Častolovicích. To je veliký soubor, od Libuše až po Leopolda I., který si dědicové rozdělili, a dnes je na třech místech. Tehdy jsem si řekla, že bych takovou věc mohla udělat. </p> <p>Příprava je určitě složitá. Jak probíhá? </p> <p>Musím si prostudovat dobové reálie. Mám ráda systematickou práci, kterou mě naučil manžel, pro něhož dělám botanické ilustrace, v nichž je třeba dodržet každý prašník. Když tedy vytvářím historickou postavu, tak chci mít všechny možné podklady, to samé platí, když dělám třeba něco národopisného. I u pohádkových ilustrací jsem dbala na to, aby ilustrace odpovídaly místu děje, třeba kostel, který v té obci stojí, aby nebyl vymyšlený. Všechno chci mít podložené fakty. </p> <p>Kde všude sháníte podklady?</p> <p>Pro panovníky to bylo docela náročné. Existuje naše literatura, ale podklady jsem sháněla i v cizině. Zvlášť pro ty nejstarší věci u nás chybí obrazová dokumentace. Počátky naší psané historie pocházejí z 9. a 10. století, ale obrazových materiálů je málo. Věcné předměty existují, dochovaly se šperky, ostruha nebo meč, horší je to s oděvy. Řešila jsem, jak Bořivoje a Ludmilu nějakým způsobem nazdobit a jak naložit třeba s gombíky. Nikdo vlastně neví, jakým způsobem se takové předměty na oděvu uplatnily. Konzultovala jsem to v několika muzeích a u gombíků, které mi ale stále vrtaly hlavou, jsem se nakonec dozvěděla, že si to musím vymyslet sama, protože se ví pouze to, že byly v párech a v hrobech ležely přibližně na klíčních kostech. Neví se, zda fungovaly jako ozdoba nebo jako skutečný knoflík. Také jsem mluvila s naším největším odborníkem na meče, ten mě poučil, jakým způsobem je mohl bojovník vytasit. Meče jsou totiž u těchto panovníků velmi důležité, jsou znakem moci, protože v té době ještě nebyly korunovační klenoty.</p> <p>Jak to bylo u šatů?</p> <p> Musela jsem vycházet z toho, jakým způsobem se odívali u sousedů. Zachovala se zobrazení z francké doby. Panovníky jsem nechtěla mít v majestátu, ale v civilním oděvu, v němž normálně chodili. Radila jsem se i s kunsthistoričkou z Pražského hradu, která mi hodně poradila i co se týče vzorů, protože se snažím zachovávat historické vzory. Sehnala jsem si domácí i zahraniční literaturu na textil. Hodně užitečná pro mě byla návštěva Bambergu, protože kniha, kterou jsem tam sehnala, obsahovala rozkreslené textilie z doby mezi 12. a 14. stoletím, a to je doba, která mě hodně zajímala. Ve dvanáctém století žilo snad nejvíc našich panovníků. Na každého chci mít nějaký jiný vzoreček a to je pak náročné. </p> <p>Kolik panovníků máte hotových?</p> <p>Úplně hotových je sto šest. Teď mám rozpracované další čtyři. Císaře Leopolda I. a jeho tři pozoruhodné ženy. On byl druhým nejdéle vládnoucím panovníkem, a na jeho manželkách je vidět vývoj oděvů, protože první Markéta přišla ze Španělska, měla na sobě rozvinuté baroko, raně španělské, ta poslední, to už je úplně jiná barokní móda.<br />
Panovníky postupně dotvářím, neustále cestují po republice. Nejdéle na západě byli v Ostrově, v Plzni, letos v létě by měli být v Písku, na východě byli v Třinci, Brumově-Bylnici. Jsou na ně pěkné ohlasy ze škol. Vloni v Šumperku měli k výstavě doplňky – děti mohly stavět hrad z velkých dřevěných kostek, z jednoho panovníka byla udělána veliká puzzle. Těší mě, když se tomu věnují. V Kroměříži v muzeu udělali u příležitosti výstavy panovníků průvod dětí v dobových kostýmech. V Žatci naopak připravili písemný materiál, v němž děti mohly dohledávat různé dynastie apod. Je opravdu zajímavé sledovat, s jakým nápadem kde přijdou. To mě těší. </p> <p>Máte mezi panovníky nějakého favorita, s nímž byste se chtěla setkat?</p> <p> Nevím, zda by se se mnou bavili. Při studování historického materiálu obvykle zjistím, že to byl vynikající člověk, že měl úžasné schopnosti. Jednak to byli vesměs lidé vzdělaní, byli vychovávaní. Speciálně u Habsburků byli vzděláváni pro vládnutí – pro odpovědné vládnutí. Takže panovníci jsou mi sympatičtí osobně, vesměs je oceňuji, i když sem tam se najde i negativní osobnost. </p> <p>Jaké dřevo používáte a kde ho sháníte? </p> <p>Dřevo sháním průběžně, protože je potřeba dělat z dřeva, které je nejen uschlé, ale i déle leží. Z lipového dřeva, když je dobře uskladněné, se dá v podstatě dělat už po dvou letech, ale není to ono. Když dřevo leží deset let, dvacet let, tak dostane úplně jinou konzistenci. To už není věc schnutí, ale zrání. Je pak více konzistentní. Takže dřevo mám ukládané léta a bere se z těch starších ročníků. V poslední době jsem dostala velkorysý dar od paní Klímové z Kvasin, kde vichřice zničila krásné lípy v zámeckém parku. Jednu takovou krásnou spadlou lípu nechala dokonce pořezat na své pile a já z ní mám krásné fošny použitelné právě nyní, protože už leží několik roků. </p> <p>Až bude jednou soubor panovníků kompletní, kde ho budete mít?</p> <p>O tom zatím nemám představu. Panovníci teď cestují a Josef Ježek při jedné z výstav poznamenal, že jezdí dělat inspekční cestu po zemích Koruny české. To se mi líbí. Jakým způsobem se naloží se souborem, až bude kompletní, jsem zatím nevyřešila. Bylo by samozřejmě krásné, kdyby byl umístěn někde, kde by se na něj mohli lidi koukat, ale poučena historií Slovanské epopeje, nechci rozhodně kolekci jen tak darovat, aby se s ní nevážně zacházelo. </p> <p>Mohli bychom odbočit k botanickým ilustracím, o nichž jste se už zmínila? S manželem cestujete, kde jste všude byla? </p> <p>Za posledních dvacet jsme najezdili docela dost. Pokud jedeme do přírody, tak je to vždy studijní cesta za konkrétním cílem. Většinou to jsou hory s cílem sledovat tamní květenu. Když jsme třeba byli v Číně, objezdili jsme tam i herbáře, protože, když se dělá takováto monografická práce věnovaná jednomu rodu rostliny, tak člověk musí vidět všechny herbářové položky, které určují každý jednotlivý druh. Tomu se říká typus, což je rostlina, podle které byl ten který druh popsán, a tu je třeba vidět. Ve střední Asii jsme např. se např. dostali do lokalit, které nebyly navštíveny od 20. let, a některé herbáře se ztratily. Obnovili jsme některé herbáře primulovitých rostlin, co rostou na skalách a vyskytovaly se v herbářích, které byly za války zničeny. Takový problém je i v Evropě, třeba v Německu bylo zničeno hodně herbářů. To znamená jet na lokalitu, kde byla popsaná, tam ji najít znovu, pokud tam ale ještě je. Některé lokality již neexistují. Nejzazší kout, kam jsem se dostala, byla asi Kamčatka. </p> <p>Kde vycházejí vaše publikace?</p> <p> Některé vyšly v zahraničí, některé, zejména rozsáhlejší věci, jsme si vydali sami vlastním nákladem. Je paradoxní, že člověk dělá dvacet let vědeckou práci, a pak si ji vydá vlastním nákladem, protože nakladatel má pocit, že by se mu to nevrátilo. Vydávat knihy není lukrativní, ale na druhou stranu je to radost. </p> <p>A co Vaše ilustrace pohádek? </p> <p>Hrozně ráda dělám obrázky k příběhům. Ilustrace vlastně znamená, že se text doplní obrázkem. Dnes je trend, že obrázky nesedí k textu, který v nich probíhá. Miluju staré knížky, kde byl obrázek a pod ním věta. Tím pádem jsem přesvědčena, že každý obrázek má s textem souviset, že to nemá být jen ozdoba knížky. Dnes by se dalo říct, že mnoho ilustrátorů jen vyzdobí knížku, aby byla pěkná, ale nejsou to ilustrace k textu. To jde dělat s básněmi, ale když se jedná o pověst, tak by to mělo být k obsahu. Já to tak dělám. Černobílé obrázky dnes text tolik neprodraží, protože technika tisku je moderní, takže se text může hodně vyzdobit, a to dělám ráda. </p> <p>Vy ale nejenom ilustruje, také jste nějaké pověsti napsala…</p> <p> Ano, spolupracuji třeba s hotelem Studánka, kam jsem dělala keramické obrázky nad dveře každého pokoje a ten má svůj vlastní příběh. Pro Studánku mám další věc, a to příběh dubu. Rostl tam přes tři sta let a byl bohužel pokácen, ale zachoval se průřez kmene, který má průměr 120 cm – je tam vystaven a v něm jsou napíchána data. Já jsem k tomu udělala obraz, na němž jsou tato data také vyvedena, a k nim jsem napsala příběhy. Nejprve jsme spočítali léta, abychom došli k nějakému stáří, a v podstatě jsme se dopátrali k tomu, že dub se narodil v období po třicetileté válce, což má svoji symboliku, protože po této válce začínalo vše znovu. K tomu je tedy text s jednotlivými událostmi, které se vztahují ke světovým dějinám i k dějinám Studánky a Rychnova nad Kněžnou. Je to vlastně průřez doby, kdy dub žil, a je to určeno pro návštěvníky letoviska. </p> <p>Máte pokračovatele v rodině? </p> <p>Všichni moji synové jsou výtvarně nadaní, ale žádný to nedělá jako profesi. Je to pouze jejich koníček. Všichni vyřezávají a nejstarší syn kromě vyřezávání, také dost kreslí, je biolog. Svoje přírodovědné objekty, což jsou lišejníky, vytvořil zároveň jako zvětšeniny v keramice, což je velice zajímavé. Vystavuje i fotografie – zvětšeniny lišejníků, což je krásné samo o sobě a doplňuje to i těmito modely. Šikovní jsou i vnučka s vnukem, vyřezali si loutky. Vnučka má také ráda historii, a když kreslí, má už vlastní rukopis. </p> <p>Jak relaxujete?</p> <p>Moje výtvarné činnosti jsou docela bohaté – někdy kreslím, někdy maluju, jindy vyřezávám, a tak se dá relaxovat i tím, že člověk přeskakuje z jedné věci na druhou. Jsem taky sběratel kdečeho, i u toho se dá krásně relaxovat. V létě je výborný relax na zahrádce – plít, sekat trávu, sušit seno, to jsou výborné věci, fantasticky působí na psychiku. Taky ráda čtu, ale to je většinou studium něčeho, takže se to nedá asi úplně počítat. Někdy, když dodělám nějakou práci, ovšem taky relaxuju tak, že začnu uklízet, protože na to v době, kdy pracuju, nemám moc času. To funguje na psychiku výborně. Když něco dodělám, tak mám určitě dobrý pocit, ale pak chvíli trvá, než se dostaví další nápad, a tak je potřeba se odreagovat a dělat něco úplně jiného.</p>
