Články a komentáře

<p>ČR: Rok se s rokem schází a světoznámá česká mezzosopranistka Edita Adlerová, sólistka Le Grand Théâtre du Puy du Fou ve Francii nezahálí. V prvním čtvrtletí 2012 nastartovalo turné „Španělský večer s Carmen 2012“, které muselo být pro obrovský zájem prodlouženo do roku 2013.</p> <p>Koncerty zhlédli diváci téměř po celé naší republice, a tam, kam Carmen s tímto pořadem ještě nezavítala, neseme dobrou zprávu – i rok 2013 bude pokračovat ve znamení zpěvu žhavých písní, temperamentního tance a nádherných kostýmů. Carmen oblékl světoznámý návrhář Osmany Lafitta a věřte, že je na co se dívat.<br />
Ovšem jak jsme se dozvěděli, Edita Adlerová zahajuje 23. února 2013 opět v Příbrami další turné po České republice premiérovým koncertem, který je určen pro všechny, kteří milují kvalitní umění, krásný zpěv a varhany…<br />
A to je dobrý důvod k rozhovoru s touto umělkyní:</p> <p>Vaše další turné nese název " AVE MARIA a nejkrásnější spirituály." Bude Vás doprovázet přední český varhaník Vladimír Roubal – ředitel chrámové hudby Královské kanonie premonstrátů v Praze na Strahově. Jak vznikl nápad – připravit právě tohle turné?</p> <p>S vynikajícím varhaníkem a klavíristou Vladimírem Roubalem spolupracuji již řadu let. Vetšinou jsme hráli jednotlivé koncerty, ať už tady v Čechách nebo v zahraničí. Máme za sebou koncerty Rumunsku, Lotyšsku, Moldávii, Francii… Zkrátka na našem společném repertoáru je velká řada skladeb, ze kterých můžeme vybírat. Tak jsme se rozhodli udělat speciální program, který by se dal uvést pro svoji atraktivní dramaturgii více než jednou. A nápad byl na světě.</p> <p>Spirituály jsou publikem velmi oblíbené. Ve spojení s varhanami je to neopakovatelný zážitek, který předpokládá sakrální prostředí. Nebo lze tento program prezentovat i v tzv. civilním prostředí; třeba s klavírem?</p> <p> Se sakrálním repertoárem se to má tak, že nevyžaduje bezpodmínečně sakrální prostor. Naopak sakrální prostor podmiňuje pouze sakrální repertoár. Máme takový charakter programu koncertu, že je možné ho uvést jak v kostelích, tak i v sálech. Další výhodou tohoto programu je, že se dá uvést ve všech koncertních prostorách, např. v sálech zámků, na festivalech a samozřejmě i v chrámech.</p> <p>Jaký repertoár mohou posluchači čekat?</p> <p> Zazní jednak výběr ze spirituálů, ale také nejkrásnější Ave Maria. Mimo to nádherná varhanní či klavírní sólová díla. Na dramaturgii jsme si dali opravdu záležet. Myslím, ze vhodný výber děl je velmi důležitá součást připravy dobrého a kvalitního hudebního zážitku.</p> <p>Podle informací si již tento program pořadatelé objednávají. A kde je možné program objednat? </p> <p> Ano, máme již objednávky a věříme, že turné Ave Maria 2013 bude neméně úspěšné, než to předchozí s Carmen. Manažerkou celého turné je opět Mgr. Iva Klusalová, které pořadatelé mohou směrovat své poptávky na e-mailovou adresu klusalova.i@seznam.cz.<br />
Další kontakty a telefony jsou k nalezení na www.hudbapribram.cz.</p> <p>Jak jsme se dočetli, budete s pořadem vystupovat i v Praze…</p> <p> Ano, z koncertů v našem nádherném hlavním městě mám velikou radost. Otevřel se nám kouzelný prostor v centru Prahy, v kostele sv. Martina ve Zdi v Martinské ulici, kde na jaře zahájíme koncerty s tímto programem pod názvem „Vivat Praha – Vivat Klasika“. Velice se na posluchače v Praze těším, mám s účinkováním v tomto báječném městě jen nejlepší zkušenosti.</p> <p>Ovšem tento program bude mít i variabilně sestavený repertoár. Narážím na souběžně běžící program „AMORE MIO – nejkrásnější díla světových klasiků .“ V čem spočívá odlišnost? Toto je program i pro firemní akce a prezentace?</p> <p> Samozřejmě. To je právě ta výhoda dlouholeté kvalitní spolupráce a širokého repertoáru. Nemáme pouze sakrální koncertní nabídku, ale i lyricky laděný program s perlami světové klasiky pro více příležitostí. Zde může posluchač slyšet například slavné árie Cherubína z Mozartovy Figarovy svatby, árii Dalily z opery Samson a Dalila – C. Sain – Saense, pak třeba známé barokní árie jako Händelovo Ombra mai fu a další proslavená vokální díla. No a samozřejmě jako přídavek nemůže chybět Bizetova Habanera ze slavné opery Carmen. Právě svojí variabilností charakteru je program jistě vhodný i pro luxusní firemní akce.</p> <p>Proč by posluchač měl právě na tyto koncerty přijít? Zkuste to třemi slovy…</p> <p> Naplnit posluchačovu duši…</p> <p> Děkujeme za rozhovor. A dodáváme, že generálním partnerem tohoto turné je Hotel Polonia v Mariánských Lázních- www.hotelpolonia.cz. Konečně – Mariánské Lázně Editu Adlerovou milují, jak je patrné z jejího diáře minulých i budoucích koncertů.</p>

<p>DOBRUŠKA: Mezinárodní hudební festival F. L. Věka – to jsou skvělí hudebníci, špičkové sbory a orchestry, mimořádné skladby, velký zájem posluchačů. Na festivalu se podílí mnoho lidí, ale bez jednoho z nich by zcela jistě nebyl – varhaník Pavel Svoboda, umělecký ředitel a duše festivalu, je jeho hnacím motorem. Mladý muž, který ví, co chce, a který neustále dokazuje sobě i druhým, že se věci dají dělat kvalitně. Je krásné poslouchat, když se vůbec netají, jakou radost mu festival přináší.</p> <p>Kdy a jak se narodila myšlenka pořádat hudební festival?</p> <p>Delší dobu jsem se podílel na pořádání koncertů Opočenské besedy i Dobrušské klasiky, chodili tam zajímaví lidé, taková “inteligence“ města. Často jsem přemýšlel, jak v Dobrušce udělat něco, co bude mít formu a systém, aby to nebyly jen jednotlivé nahodilé akce. Představoval jsem si kvalitní a profesionální cyklus, který bude mít kontinuitu. Jako koncertní varhaník hodně cestuji, a tak jsem se rozhlížel i v zahraničí, a nakonec usoudil, že forma festivalu bude ideální.<br />
Uzrálo to v roce 2010. V té době jsem studoval na AMU a současně jsem měl nastoupit na univerzitu v Berlíně, na což jsem se velmi těšil. Hrál jsem spoustu koncertů a připravoval se na mezinárodní soutěž do Mnichova, bylo to náročné. V té době jsem onemocněl a dva týdny ležel v nemocnici. Najednou byl čas přemýšlet, mnoho věcí si urovnat v hlavě a s tím také souvisí to, proč festival vlastně začal. Vymysleli jsme název Mezinárodní hudební festival F. L. Věka, který jsem zaregistroval u Úřadu průmyslového vlastnictví, a začal shánět podporu. Podařilo se a tak mám radost.</p> <p>Jak hodnotíte druhý ročník festivalu?</p> <p>Velice úspěšně z hlediska návštěvnosti, dokonce i dle mnoha ohlasů médií a posluchačů. Vždycky je ale co zlepšovat, nesmíme usnout na vavřínech. Festival ale není činnost pouze na období podzimu, kdy probíhá. Od září je hotový třetí ročník,a teď už přemýšlím nad rokem 2014. Čekáme pouze na vymezení finančních mantinelů, aby bylo jasné, co si můžeme dovolit. Já vlastně kudy chodím, tam vymýšlím nějaké projekty, buď spojené s festivalem, nebo jiné. Horší je to s časem na realizaci. </p> <p>Můžete něco říci k ceně festivalu, která je udělována osobnostem, a k premiérovým skladbám?</p> <p>To jsou činnosti, díky kterým by měl být festival výjimečný. Znám celou řadu lidí, pocházejících z tohoto regionu nebo kraje, kteří jsou v Praze nebo ve světě uznávaní a tady se o nich neví. To je jeden důvod. Druhý důvod je, že spousta lidí i odjinud pro náš region něco udělala a tady se to také neví, nebo se to bere jako samozřejmost. Myslím si, že je dobře na takové věci upozornit.<br />
V prvním ročníku jsme cenu festivalu udělili vynikajícímu hudebnímu skladateli Luboši Slukovi, který pochází z Opočna. V letošním roce se stal držitelem ceny doc. Václav Rabas, jenž založil konzervatoř v Pardubicích, kam přivedl špičkový pedagogický tým, inicioval vznik Komorní filharmonie Pardubice i Filharmonie Hradec Králové. Byl to uznávaný interpret a vítěz Pražského jara. V určité době mu asi uškodila angažovanost v politice, díky které spoustu věcí prosadil, ale v důsledku se k němu spousta lidí otočila zády. Příští rok mu bude 80 let a cena festivalu mu udělala obrovskou radost. Mělo to i další návaznosti v tom, že na základě udělení ceny festivalu s ním Český rozhlas natočil pořad, a proto si myslím, že naše ocenění splnilo účel. Nebýt profesora Rabase, spousta věcí v tomto kraji by vůbec nebyla, a proto i já osobně se za něj velmi stavím.<br />
Druhým projektem je každoroční uvádění světových premiér. Věc spočívá v tom, že skladateli soudobé hudby nebo hudebníkovi se zadá téma nebo se s ním domluvím, že na určitý ročník festivalu napíše skladbu, jejíž premiéra zazní v rámci festivalu a stane se součástí repertoáru. V letošním roce to byla Žákovská koleda od Sylvie Bodorové, která zazněla na závěrečném koncertu v Novém Městě nad Metují v nastudování Boni pueri. Jakmile ji tento sbor má v repertoáru, tak ji zpívá po celém světě, teď jsou třeba na koncertním turné v Koreji. Je to kultivovaná prezentace regionu a místa, v němž skladba vznikla. Stejně tak skladba Luboše Sluky na téma F. V. Heka. To jsou věci, které mají dalekosáhlé důsledky, a nejde třeba ani dohlédnout kam. V současné době jednám s dalšími významnými osobnostmi o skladbách pro rok 2014.</p> <p>A jak vznikl pořad o Františku Vladislavu Hekovi (skutečná předloha pro Jiráskova F. L. Věka)?</p> <p>Dohodli jsme se s vynikajícím recitátorem Alfredem Strejčkem, který má spoustu vlastních projektů (např. o Karlu IV, Komenském) a je schopen si historické materiály sám nastudovat a dát je do příběhu, že si nastuduje život dobrušského rodáka. Měl jsem velkou radost, že naši nabídku přijal a dal si s tím tu práci. Všichni, kdo pořad viděli, byli velmi zaujati tématem a říkali, že si musí Hekův životopis přečíst, takže naše objednávka měla smysl a splnila účel. Teď jen věřím, že se tento pořad natočí a bude se šířit dál.</p> <p>Kdo festival pořádá?¨</p> <p>Od začátku jsme nechtěli, aby to byla “šedivá“ městská akce, jakých jsou v republice stovky. Podařilo se nám rozšíření na tři města, což je věc, která souvisí s celým konceptem festivalu. Dnes má tedy festival širší regionální charakter, spojuje tři zainteresovaná města – Dobrušku, Opočno, Nové Město nad Metují – a přesně toto území spravuje Místní akční skupina (MAS) Pohoda venkova v čele s Lubošem Řehákem jako hlavní pořadatel. Věřím, že naše spolupráce s těmito městy bude nadále fungovat dobře.<br />
Děkuji Dobrušské klasice i všem zúčastněným městům, že se na festivalu podílejí jak finančně, tak v některých případech bez nároku na honorář. Pořadatelé – to je mnoho obětavých lidí, kterých si vážím a kteří pracují jenom za to, že na koncert mohou jít. Mám radost a doufám, že to takhle půjde dál.</p> <p>Jak je to s financováním festivalu?</p> <p>Podílejí se na něm částečně zúčastněná města, Královéhradecký kraj a na rok 2012 jsme získali podstatný grant z Ministerstva kultury, díky němuž se letošní ročník mohl uskutečnit v tomto rozsahu, včetně velkých akcí, jako bylo Mozartovo Requiem nebo vystoupení špičkové italské sopranistky Raffaelly Milanesi a orchestru Collegium 1704, které zase vynese festival o nějaké patro výš. Takové projekty jsou nesmírně finančně nákladné a pouze ze vstupného, které u těchto akcí obvykle pokryje zhruba 30% nákladů, nefinancovatelné. Funguje to tak po celém světě. Např. v USA je klasická kultura podobně ztrátová, jen ji nedotuje stát, ale převážně individuální dárci a sponzoři. Tento model se ale pomalu začíná užívat i v Evropě.</p> <p>Jakou částku jste z Ministerstva kultury získali?</p> <p>Dotace pro letošní rok činila 400 tisíc Kč. </p> <p>Jak jde s festivalem skloubit Vaše kariéra?</p> <p>Život mám trochu “rozlítaný“, ale zatím žiju (smích). Snažím se studovat nový repertoár na varhany, je to náročné, ale jsou to geniální skladby a stojí za to! Jinak hraju koncerty, možná zkusím ještě nějakou soutěž, musím dokončit školu atd. Mezi tím vyřizuju e-maily a mám různé schůzky a jednání týkající se festivalu. Občas se nezastavím, ale je to radost. </p> <p>Proč jste si vybral právě varhany?</p> <p>Chodil jsem do ZUŠ v Dobrušce, učil jsem se na akordeon u Daniely Štěpánové. Na soutěži mě jeden profesor z konzervatoře přesvědčoval, že musím jít na konzervatoř. Nakonec jsem tuhle možnost začal zvažovat a vzhledem k tomu, že mi akordeon fyzicky nepostačoval, začal jsem přemýšlet o varhanách. V baroku věděli, co funguje a co ne, je to paráda. Začal jsem chodit k Radce Zdvihalové (dříve Štolbové) na klavír, a ta mě skvěle připravila na přijímačky. Držel jsem se hesla, že když člověk něco dělá, má to dělat pořádně. Muzika je pro mě radost, konkurence je ale obrovská. V Německu je někde téměř polovina studentů vysokých škol z Asie. Jsou nesmírně pilní, těžko si tady někdo dovede představit, jak často i v noci dřou a studují. Naše určitá pohodlnost může být pro Evropu velmi nebezpečná. </p> <p>Vraťme se ještě k festivalu. Prozraďte nějakou zajímavost nebo něco, co Vás obzvláště těší?</p> <p>Zajímavé je určitě publikum. Tím, že pocházím z tohoto regionu, nemám možná od publika dostatek odstupu. Ale jisté je, že se velmi rychle učí, např. netleskají mezi větami, což jinde není vůbec samozřejmostí. S některými abonenty se znám osobně a velmi si jich vážím, většinou jsou to chytří lidé, co se nenechají stále dokola “oblbovat“ televizí atd. a hledají kvalitu.</p> <p>Proč právě Requiem bylo věnováno jako pocta Václavu Havlovi?</p> <p>I když jsem se narodil v roce 1987 a revoluci nepamatuji, těžko bych teď jezdil po světě, studoval v Berlíně a tak. Jsem vděčný za to, co se stalo. Václav Havel byl velkou osobností světového formátu, takže Requiem byla vzpomínka a poděkování. Žádný systém není dokonalý, ale komunismus bych asi nerad. </p> <p>Co můžete prozradit o třetím ročníku v roce 2013?</p> <p>Určitě počítáme s tím, že se uskuteční opět ve třech městech. Dramaturgický plán je připraven, jednáme s interprety, plánujeme i nějaké novinky, ale čeká se na výsledky grantů. Od financí se samozřejmě odvíjí rozsah festivalu. Vše je v jednání. Můžu ale zaručit, že festival bude výběr toho nejlepšího, co znám. Jinak bych se styděl se pod projekt podepsat.</p>

<p>ZLATÉ HORY: Město Zlaté Hory leží nedaleko hranice s Polskem a žije v něm 4,6 tisíc obyvatel. O kulturní klima se starají Městská kulturní zařízení – organizační složka města (dále MKZ). Tvoří ho Multifunkční volnočasové centrum – kino, Městská knihovna, Městské muzeum, Městské informační centrum a Zlatorudné mlýny. Všechna kulturní zařízení působí v budovách, které patří městu. V loňském roce vyčlenilo město na kulturu kolem 4 milionů Kč.</p> <p>Střípky z historie</p> <p>Město i jeho okolí je svázáno se zlatem a dalšími hornickými aktivitami, procházela jím stará obchodní stezka vedoucí z Olomouce do slezské Vratislavi. Původní název města zněl Zuckmantel a jeho existence je poprvé písemně doložena v listinách z let 1222 – 1224. Hornická osada Zuckmantel byla v roce 1306 povýšena na město a v roce 1339 se stala královským horním městem. Zlato se v této oblasti získávalo daleko dřív – již v 10. a 11. století, a to rýžováním podél místních vodních toků. Od poloviny 16. století byla těžba zlata tak výnosná, že biskup Jakub ze Salzy nechal ve městě zřídit mincovnu, kde se razily zlaté biskupské dukáty. Kromě hornictví se stala zdrojem obživy pro zdejší obyvatelstvo i řemesla, od počátku 17. století šlo zejména o rozvoj plátenictví. Těžba zlata skončila v roce 1788 a v dalším období město prosperovalo zejména díky plátenictví a továrně na papír. V roce 1850 měl Zuckmantel 4481 obyvatel a byl největším městem na Jesenicku. Kromě zpracování kamene, likérky, konzervárny ovoce, cihelny a dalších firem se koncem 19. století rozvíjelo i lázeňství a cestovní ruch. Po 2. světové válce, tak jako všude v bývalých Sudetech, došlo k vysídlení původně německy mluvícího obyvatelstva a do města začali přicházet občané české národnosti. V roce 1949 se název města změnil na Zlaté Hory. Po rozsáhlém geologickém průzkumu následovala těžba rud i zlata, která byla ukončena v roce 1993.</p> <p>Multifunkční volnočasové centrum – kino</p> <p>„V letošním roce se v objektu, který prošel v roce 2010 celkovou rekonstrukcí, dosud uskutečnily tři přednášky, dvě divadelní představení pro dospělé, čtyři divadelní vystoupení pro děti, jeden koncert a dvě autorská čtení. Sál je také využíván k zasedání městského zastupitelstva. Digitalizace kina proběhla koncem letošního roku. Filmová představení se konají dvakrát týdně, pro základní a mateřské školy byla realizována necelá desítka promítání. Největší zájem je o české komedie – např. Líbáš jako ďábel, u dětí získaly největší oblibu pokračování filmů Doba ledová, Šmoulové nebo Madagaskar. Kapacita sálu je 122 míst,“ říká vedoucí MKZ Gabriela Kotasová.</p> <p>Městská knihovna</p> <p>Knihovna začala půjčovat knihy 1. září 1945 a to v bývalém hotelu Beseda. Poté přesídlila do budovy dnešního muzea a od roku 1995 ji najdeme v budově pošty, kde získala větší prostory. Knihovní fond čítá kolem 19 tisíc svazků, čtenáři mají k dispozici osm titulů periodik. Do knihovny dochází 218 čtenářů, z toho je jich 47 ve věku do 15 let. K 8. listopadu 2012 bylo letos půjčeno 7543 knih, novin a časopisů. V rámci regionálních služeb poskytovaných Městskou knihovnou V. Priessnitze v Jeseníku využívá zlatohorská knihovna výměnné fondy a zpracování nově zakoupených knih.</p> <p>Městské muzeum</p> <p>Novodobé muzeum, které bylo veřejnosti zpřístupněno v roce 1994, se nachází v budově staré pošty z roku 1698. Stálou expozice tvoří Historie hornictví, Historie zlatohorského regionu, Historie obce Rejvíz, Dobové nářadí a náčiní, Selská jizba, Soubor exponátů (např. trezory, optické přístroje), Středověká mučírna (na Zlatohorsku působil nechvalně proslulý inkvizitor Jindřich František Bobling, který rozhodoval v čarodějnických procesech zobrazených v knize, a později i ve filmu, Kladivo na čarodějnice). V prostorách muzea působí i Zlatohorský historický klub rakouských granátníků z dob tereziánských a napoleonských. Sbírkový fond se vztahuje k historii zlatohorského regionu a obsahuje kolem 4 tisíc předmětů. Součástí muzea je o minigalerie SNOP, ve které se od ledna do listopadu 2012 konalo osm výstav. Během deseti měsíců loňského roku přišly do muzea téměř 4 tisíce návštěvníků.</p> <p>Městské informační centrum</p> <p>Bylo založeno v roce 1996 a od roku 2005 sídlí ve zrekonstruované budově. Od ledna do konce října 2012 využilo jeho služeb téměř 10,5 tisíc návštěvníků. Kromě zájemců o informace od nás, to byli turisté zejména z Polska, Slovenska a Německa. Zařízení poskytuje informace o Zlatých Horách a jejich místních částech, o přírodních, historických a kulturních památkách, kulturních a sportovních akcích, atd. Vybírá i příspěvky pro městský zpravodaj Zlatohorsko a provozuje veřejný internet.</p> <p>Zlatorudné mlýny</p> <p>Nedaleko Zlatých Hor leží Údolí Ztracených štol, místo dříve využívané jako rýžoviště zlata. Právě v těchto místech postavilo město v roce 2000 repliku středověkých hornických mlýnů, na kterou navazuje naučná stezka. Během letošního roku navštívilo tento skanzen téměř 18 tisíc návštěvníků. Soutěž v rýžování zlata o putovní pohár starosty města se ve městě koná od roku 1994. Letos se této soutěže zúčastnila osmdesátka soutěžících a několik stovek diváků. Zlaté Hory hostily v roce 1996 mistrovství Evropy v rýžování zlata, proběhly zde soutěže republikové a v roce 2010 mistrovství světa v této disciplíně. </p> <p>Tkalcovská expozice v Rejvízu</p> <p>Funguje asi 4 roky, sídlí v budově patřící církvi a provozuje ji Klub přátel Zlatých hor. Návštěvníci mohou vidět tři druhy stavů, které doplňuje klasické vybavení staré chalupy – truhla postel, malá kamínka zvaná Vincek, vyřezávaná židle atd. </p> <p>Město se chlubí řadou památek</p> <p>Městská památková zóna byla ve Zlatých Horách vyhlášena v roce 1992. Mezi hlavní památky patří trojlodní barokní farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jeho počátky spadají do 60. let 13. století a původně byl vystavěn v raně gotickém slohu. Špitální kostel sv. Kříže je postaven v barokním slohu s prvky tzv. slezského baroka. Budova staré pošty má bohatě zdobenou fasádu připomínající nizozemské vlivy. Bývalá renesanční radnice byla obnovena v roce 1800. Právě tato budova byla během své historie obětí požárů celkem šestkrát. V letech 1661 až 1666 byl nad farním kostelem vybudován kostelík zasvěcený sv. Rochovi, patronu, který měl bránit moru. Jižně od města se nachází zříceniny hradu Edelštejn, který se poprvé připomínal v roce 1281 a v 60. letech 15. století byl zbořen.<br />
„Zlaté Hory zvítězily v Krajském kole Soutěže o Cenu za nejlepší přípravu a realizaci programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón v Olomouckém kraji za rok 2011. Ocenění bylo uděleno za celkovou rekonstrukci náměstí. Město uspělo i v krajském kole soutěže o titul Historické město roku 2011 a získanou částku 100 tisíc použilo na úpravu vnitřních prostor radnice, obnovu dveří atd. V roce 2012 se nám také podařilo získat dotaci ve výši 25 tisíc Kč z Ministerstva kultury. Vuyžili jsme ji ne opravu dveří v zadním traktu radnice a poskytli jsme i příspěvek vlastníkům historických domů na náměstí,“ vysvětluje vedoucí MKZ.</p>

<p>HOŘIČKY: O.p.s. Z babiččina kapsáře vydává svědectví o tom, jak se pokouší naplňovat heslo Jeho c. a k. milosti bývalého našeho Císaře a Pána France Josefa: Viribus unitis – Spojenými silami:<br />
Začalo to na jaře letošního roku, když jsme uspořádali setkání občanů nad dochovanými dokumenty dlouholeté divadelní tradice v Hořičkách. Kulisou tohoto setkání byla putovní výstava Malované opony, kterou jsme si vypůjčili od Muzea českého amatérského divadla v Miletíně.</p> <p>Zajímavou výstavu jsme doplnili souborem kulis, které se zachovaly v sousední vsi Slatina nad Úpou a hlavně – z půdy jsme snesli naši oponu, která nejen že připomněla dávné aktivity ochotníků, ale je také historickým dokumentem podoby naší vsi před 150 lety, jak ji vymaloval Antonín Gebrle z nedalekých Chvalkovic a definitivní podobu jí dal známý tvůrce opon, jilemnický Jan Lev. Spojili jsme zahájení toho setkání také s drobnými vystoupeními a výklady o oponě.<br />
Jsme „obecně prospěšnou společností“ a tak jsme se rozhodli nabídnout své služby pro inspirování podobných setkání v jiných místech. Podařilo se – stali jsme se organizátory putovní výstavy Malované opony, která měla letos na jaře za sebou již 25 zastavení. Od léta jsme nabízeli výstavu souborům, obcím, festivalům. Na podzim se s výstavou a také s místní dávno zapomenutou oponou mohli seznámit v Holetíně na Chrudimsku, v Letohradě a v Bílé Třemešné. Tam záslužně obecní úřad vyzval pamětníky, aby přinesli na setkání dokumenty o málem zapomenuté ochotnické slávě v minulém století. A tak se stala procházka mezi oponami příležitostí na obnovení vzpomínek na ta dávná léta naplněná místními divadelními aktivitami. Soustředěného dokumentačního materiálu se ujali matrikářka obce Pravoslava Morávková a kronikář Petr Mlejnek. A jejich zásluhou se také rychle naplňují hesla o Bílé Třemešné v Databázi českého amatérského divadla, která dosud zela prázdnotou. Podobné setkání inspirované výstavou chystají uspořádat ještě letos také v Horních Stakorách.<br />
Na rok 2013 jsme sjednali putování výstavy Malované opony při nejrůznějších příležitostech a v nejrůznějších podobách. V lednu a v únoru bude základem připravované výstavy v nově zbudovaném Kulturním centru ve Vratislavicích nad Nisou, v březnu putuje do Dačic a do Loun. Tam dojde ke konfrontaci uctívaných realistických opon velkých mistrů i naivistických pohledů místních snaživců s dílem světově proslulého výtvarníka Zdeňka Sýkory. Jeho abstraktní oponu obnovili a záslužně oživili ve Vrchlického divadle. Z Loun putuje výstava do muzea v Poličce, v květnu do Rožďalovic. A v červnu se ocitne v prostorách nového působiště Městské knihovny v Hradci Králové.<br />
Krásné by ovšem bylo, kdyby se knihovníci pokusili o spolupráci s Muzeem východních Čech a představili nejen putovní výstavu, umožňující pohled na široký záběr témat, přístupů mistrů i půlmistrů k jejich tvorbě, ale ukázali také historický skvost – královéhradeckou oponu, na níž výtvarník pražského Stavovského divadla Tobiáš Mössner v roce 1838 zobrazil vedutu města. Možná, že by se k ní přišli poklonit i účastníci známého královéhradeckého festivalu. Ta opona v místě kulturního centra, jakým Hradec Králové vždycky býval, inspirovala desítky dalších následovníků zobrazit na oponách místo, kde se cítí návštěvník divadelního představení doma. Desítky příkladů uvádí dnes už těžko dostupná unikátní publikace vydaná Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu – Malované opony divadel českých zemí (2010, 412 s.).</p> <p> Milá setkání s oponami na podzim 2013 jsou ještě v dáli, ale zbývá už jen pár termínů, abyste se k našemu úsilí, organizovanému z místa s krásnou vyhlídkou na pětinu Čech na náhorní vrchovině nad Českou Skalicí připojili.</p> <p> Těšíme se z toho, že můžeme organizátorskou prací pomáhat Muzeu českého amatérského divadla podněcovat zájem o divadlo, pomáhat zachycovat pro Databázi českého amatérského divadla slavnou historii divadla ochotnického a také vzdát hold každému, kdo k té klopotné práci kdy přičuchl.</p>

<p>DOBRUŠKA: Budova čp. 11 na náměstí F. L. Věka v Dobrušce, to je objekt, v němž sídlí městský úřad a banka. Málokdo by tu čekal krásné výstavní prostory a navíc lapidárium. Pravidelně, měsíc co měsíc, se expozice vymění a začne další výstava. Byl podvečer 4. října 2012 a v lapidáriu probíhala jedna z mnoha slavnostních vernisáží. Výstav tu už bylo opravdu nepočítaně, ale akty se v prostorách městského úřadu vystavovaly úplně poprvé. Autorem kolekce krásných černobílých fotografií nazvané Ženský akt ve skalách je Miroslav Kolátor.</p> <p>Proč jste se rozhodl vystavovat v lapidáriu v Dobrušce?</p> <p>Dostal jsem pozvánku od místního galeristy a zdejší prostory se mi líbí. Dobrušské lapidárium je dobře nasvětlené. I samotné prostředí je nádherné.</p> <p>Co Vás zaujalo na galeriích, v nichž jste už vystavoval?</p> <p>Moje oblíbené prostředí je galerie Slavie v Náchodě. Není to typická výstavní síň, kam se přijdete pouze na něco podívat. Tato galerie je součástí restaurace, a tak se její návštěvníci mohou po prohlédnutí výstavy posadit ke stolu, dát si něco k jídlu nebo k pití a pak se znovu jít na obrazy podívat. Prostředí je to dle mého názoru velmi příjemné.<br />
Rád vzpomínám také na výstavu v Bernu, hlavním městě Švýcarska. Tam firma AGFA pozvala fotografy a vyzvala je, aby nafotili fotky na nové filmy, které firma nazvětšuje a následně uspořádá luxusní výstavu. Výstava byla opravdu nádherná, sešly se na ní krásné fotografie. Já jsem se tam setkal s dalšími emigranty. Dokonce jeden starší emigrantský pár soutěž vyhrál. I zajištění celé výstavy bylo na vysoké úrovni. Zkrátka prostředí a vše kolem výstavy bylo velmi honosné. Bylo vidět, že si firma všech fotografů váží.</p> <p>Co jste tam vystavoval?</p> <p>Měl jsem tam fotografie z prostředí letiště – setkání dvou světů. Jednalo se o pohled na předek letadla, takže super technika, a kolem jede chlapík na obyčejném kole, mechanik se sluchátky na uších.</p> <p>Máte nějaké vysněné prostory, kde byste chtěl vystavovat?</p> <p>Rád bych vystavoval v Praze, kde by moje fotografie mohli vidět zase jiní lidé a třeba mě posunout někam dál nebo mi dát tip na další prostory pro vystavení mé kolekce. Na mých webových stránkách, kde prezentuji tvorbu, už bylo dvacetpět tisíc návštěvníků, takže zájem o moje fotografie je. </p> <p>Proč jste si vybral prostředí skal?</p> <p>Skály jsou pro mě přenádherným prostředím i pozadím zároveň, které navíc neruší. Když někdo vyfotí dívku někde u dveří nebo v místnosti, tak tam je pro mě rušivý moment, něco tam nesedí. Skály a modelky to jsou tvary a tvary – ženského těla a skal. Tvary se vůbec netlučou, je to dvojnásobná přirozená krása. Skály jsou krásné, dívka je krásná. Takové fotografie dělám od r. 1994.</p> <p>Proč jste zvolil černobílé fotografie?</p> <p>Jsem přesvědčen, že kdybych vyfotil dívku v lese na barvu, tak to bude působit kýčovitě a nemohl bych z toho udělat moji polografiku. To by i barvy lesa i trávy musely být dokonalé.</p> <p>Jaké byly Vaše úplné začátky?</p> <p>K fotografování mě přivedl bratr, který byl fotograf. Já jsem se nejdřív pokoušel malovat, ale to mi moc nešlo. První fotografie – to byly hlavně snímky krajinek. Prvním fotoaparátem byla Praktica, značka, kterou používal i bratr. Mám schovanou i svoji první fotografii, je 55 let stará a není vůbec zažloutlá. Je vidět, že jsem poctivě pracoval. První tedy byly krajinky, pak začaly reportáže.<br />
Později jsem jako člen fotokroužku v tehdejším národním podniku MEZ Náchod fotil různé zakázkové věci. Hrůza byla fotit třeba schůze, někdy jsem se bál svoje fotky z takových akcí i ukázat. Schůzující spali apod. Takže na začátku jsem fotil hlavně svatby, z nichž jsem měl vždy strach hlavně proto, aby mě neselhala technika, a tak jsem raději nosil dva fotoaparáty, dva blesky.<br />
S digitálním fotoaparátem jsem začal zhruba před 10 lety. Je pro mě úplně ideální. S klasickým fotoaparátem bych neměl např. ve skalách vůbec kontrolu, co jsem nafotil. Potřebuji mít okamžitou kontrolu, že se snímek povedl, a pokud ne, tak záběr vzápětí opakuji. Dívka udělá třikrát stejnou pózu, já ji vyfotím a pak si vyberu. S filmem by tohle nebylo možné. Úmysl bych měl dobrý, ale to, co by z toho vzešlo, by se nikdy nepodobalo tomu, co jsem z toho chtěl udělat. U digitálu mohu všechno doladit, takže to je ideální technika. </p> <p>Jak funguje fotoklub v Náchodě, jehož jste členem?</p> <p>Fotoklub v Náchodě je občanské sdružení – je nás nyní dvanáct až patnáct členů a máme domovskou galerii Slavie. V těchto prostorách bylo kdysi nějaké loutkové divadlo, před pěti lety to měli malíři, kteří si říkají Rafani, a ti chtěli prostory opustit. Členové fotoklubu se to dozvěděli, domluvili jsme se s majitelkou a začali vystavovat. Nemáme žádná společná témata, která bychom fotili všichni. Já nejraději fotím, to co chci. Když je pak nějaká akce, jako třeba Prima sezóna v Náchodě, tak v rámci pořádáme workshopy. </p> <p>A co Vy a animovaný film?</p> <p>Znáte jméno Jaroslav Cita, což je malíř a kreslíř, který dělal první animované filmy kreslené, pak se z něj stal profesionál? V Praze a Ostravě natočil stodílný večerníček „SLIMÁČEK MAŤO a SKŘÍTEK KLINČEK“. Seriál zakoupila Slovenská televize Bratislava, kde je dodnes promítán. Ten dělal nádherné věci a já, i když jsem věděl, že tak kreslit neumím, mohu mu pomoci s animováním, které mě velmi bavilo. Pak jsem si řekl, že zkusím také něco udělat. První film skončil málem v koši, ale přesto ho mám dodnes. Udělal jsem celkem 9 filmů – dva se povedly, cestovaly po Evropě, dostaly i ocenění na soutěži v Bernu, kde jsem vyhrál druhou cenu. To byla činnost, kterou jsem dělal bokem a která je časově hodně náročná. Měsíc práce, to není vůbec znát – rozkreslování, pak snímání. Snímání filmu, který trval minutu, jsem dělal osm hodin. Pak mi začalo být líto času, venku bylo krásně a já jsem seděl ve studiu…</p> <p>Co jste dělal v emigraci, čím jste se živil?</p> <p>Poctivou prací -jsem nástrojař. Také jsem fotografoval, je tam nádherná příroda. Fotil jsem reportáže, krajiny, vše bylo nádherné. V té době se fotilo ještě na filmy, tak mi zas tolik fotografií nezůstalo. S animovanými filmy jsem přestal, ale fotil jsem dál. Procestoval jsem celou Evropu. Také jsem pracoval s videokamerou. Pořizoval jsem rodinné filmy, vybudoval jsem si pěkné studio. To bylo technické monstrum se třemi monitory, dvěma počítači, mixážním pultem, to kdyby viděl nějaký profesionál, tak by mi nevěřil, že jsem to postavil sám. Všechno mi se vším spolupracovalo. </p> <p>Jaké máte plány?</p> <p>Letos jsem neudělal nové fotografie, takže budu zpracovávat, co jsem nafotil. Mám spoustu materiálů na fotografie, co jsou téměř grafikami. Ale dá to ještě hodně práce. </p> <p>Miroslav Kolátor fotografuje od svých 13 let. Absolvoval kurz výtvarné fotografie u profesora Jána Šmoka v Hradci Králové. V letech 1980 – 1999 žil ve švýcarském městě Uster, kde se nadále věnoval fotografování, ale především filmu. Měl několik svých i společných výstav v Čechách, Polsku a dvě autorské výstavy v 80. letech v Německu a Švýcarsku. Obesílal soutěže i po Evropě, spolupracoval s fotobankou Japan Creators Association. Od roku 1999 žije v Náchodě a stále se pravidelně účastní tuzemských i zahraničních fotografických výstav a projektů pořádaných nejen náchodským fotoklubem.<br />
info: www.mikofoto.web4photo.cz</p>

<p>OPOČNO: Východočeské město s 3200 obyvateli se do povědomí dostalo především zásluhou renesančního zámku, ale v posledních letech čím dál víc také díky malíři Františku Kupkovi, který se zde 23. září 1871 narodil.<br /> Po 50 letech od první iniciativy byla na konci září letošního roku v Opočně slavnostně otevřena stálá expozice věnovaná tomuto zakladateli abstraktní malířské tvorby. Požádala jsem proto starostu města Štěpána Jelínka o odpovědi na otázky týkající se expozice samotné, ale i kultury v rodišti Františka Kupky obecně.</p> <p>V září letošního roku byla slavnostně otevřena stálá expozice malíře Františka Kupky a hudebního skladatele Luboše Sluky v Opočně. Co tomu předcházelo?</p> <p>K otevření stálé expozice v Opočně vedla poměrně dlouhá cesta, protože o Františku Kupkovi tady měla vzniknout stálá expozice už v r. 1962, kdy právě pan Sluka inicioval jednání s tehdejším ředitelem Národní galerie dr. Kotalíkem. Domluvili dokonce, že by v Opočně měla být stálá expozice originálů ze sbírek Národní galerie. Existoval souhlasný dopis ředitele Kotalíka, bohužel opočenští zastupitelé tuto možnost odmítli, neboť pro tehdejší režim nebyl František Kupka ten správný člověk a malíř, který by se měl prezentovat. To byl první pokus, kdy Opočno mohlo mít stálou expozici Františka Kupky. Druhý pokus je datován do r. 1989, do období ještě před revolucí, kdy se na zámku v Opočně sešlo několik známých osobností, byla vytipována místnost č. 130, kde měla vzniknout nejen expozice Františka Kupky, ale i slavných opočenských rodáků a hudebníků. Tehdy bylo sepsáno, že expozice vznikne, ale zřejmě ve víru listopadových událostí tato iniciativa zanikla.</p> <p>Takže do třetice všeho dobrého?</p> <p>Opočno si uvědomovalo, že František Kupka je jeho nejslavnější rodák. První začalo iniciovat zviditelnění Františka Kupky občanské sdružení Abakus v r. 2006. Najít a otevřít prostory pro stálou expozici se podařilo až v letošním roce. Cesta k realizaci byla ovšem poměrně složitá. Původně jsme chtěli, aby byla expozice umístěna v prostorách zámku, vytipovali jsme místnosti, jenže k realizaci bohužel nedošlo. Proto vznikla dohoda s paní hraběnkou Kristinou Colloredo Mansfeld na využití prostor bývalé knihovny. Domluvili jsme se, že nám za symbolické nájemné dlouhodobě tyto prostory pronajme, město zainvestuje stavební práce a paní hraběnka podlahy. Stavební práce začaly letos na jaře zhruba v březnu a na konci srpna bylo vše připraveno. Takže společnými silami se nám podařilo expozici otevřít.</p> <p>Jaké byly náklady?</p> <p>Náklady se pohybovaly ve výši 1 mil. Kč. Městu se podařilo získat půl milionu od Královéhradeckého kraje, což byla významná pomoc. Kraj si uvědomuje, že Kupka je jeho nejslavnější rodák a tak ho i prezentuje, přestože z kraje pochází Karel Čapek a jiné významné osobnosti.<br />
Na tento projekt se nám také podařilo získat finanční prostředky ve výši zhruba 300 tis. Kč i od sponzorů a město přispělo v řádech statisíců Kč. Opočno je malé město a takovouto akci by samo těžko ufinancovalo, takže opravdu patří velký dík jak kraji, tak mecenášům.</p> <p>Řekněte něco o expozici samotné</p> <p>Stálá expozice je věnována dvěma osobnostem – Františku Kupkovi a Luboši Slukovi. V expozici je vystaven životopis hudebního skladatele, hudební nástroje, na které začínal hrát, je tam jeho busta a některé partitury v originále, návštěvník má možnost poslechnout si také výběr z jeho vážné i filmové hudby. Část věnovaná Františku Kupkovi je obšírnější. Malíř se vystavuje lépe než hudební skladatel. Jsem hrdý na to, že se nám podařilo získat obrazy, které ač reprodukce, přesto mají obrovskou vypovídací hodnotu. Podařilo se nám navázat velmi dobré vztahy s Museem Kampa, Národní galerií a Vojenským historickým ústavem. Vystaveny jsou i obrázky z francouzského partnerského města Puteaux, kde malíř prožil největší část svého života. Najdete zde stěžejní díla; reprodukce jsou vybrány s důrazem na to, aby prezentovaly průřez Kupkovy tvorby.<br />
Součástí expozice je hodně věcí s vojenskou tematikou, neboť František Kupka jako český legionář navrhoval různé řády, uniformy, medaile. Expozice obsahuje jednu zvláštnost – řád – vyznamenání Zlaté lípy, což je jedno z nejvyšších resortních vyznamenání Ministerstva obrany. Návrh řádu pochází od Františka Kupky, ale k realizaci došlo až v r. 2008 na popud ministryně Parkanové, a jako prvnímu byl udělen Františku Kupkovi. Byl jsem ho osobně přebírat na Vítkově. Je to tedy zajímavost, neboť to, co si Kupka sám navrhl jako legionář, po mnoha desítkách let sám in memoriam dostal. </p> <p>S jakým ohlasem se setkalo otevření expozice?</p> <p>Na to, že se otvírala prakticky na konci září, kdy končí turistická sezóna, byl o expozici zájem. O tom svědčí i to, že jsme ze vstupného pokryli náklady na jednoho zaměstnance. Z tohoto pohledu se provoz zaplatil. Jsem přesvědčen, že do budoucna nebudeme mít problém s návštěvností. </p> <p>Jak chcete využít potenciál osobnosti Františka Kupky v budoucnu?</p> <p>Chtěli bychom pokračovat v besedách, které už byly kdysi zahájeny. Byla tady Ludmila Vachtová, kunsthistorička, která jediná napsala Kupkovu monografii. Letos se s velkým ohlasem setkalo udělení čestného občanství Medě Mládkové.<br />
Každý další rok bychom chtěli pozvat nějakou osobnost, která má vazbu na Františka Kupku. Existuje spousta lidí, kteří ho chtěli za minulého režimu prosadit. Ta jména známe – dr. Sůva – jenž v Opočně odhalil bustu na rodném domku malíře. Při té příležitosti zde byli profesoři z Francie, z galerií z celého světa – tehdy se psal r. 1971 a vše byla tak trochu ilegální činnost. Víme také o možnosti dalších výstav. Mohli bychom představit Kupku jako realistického malíře, i když se proslavil především abstrakcí.<br /> Rádi bychom také dočasně využili prostory expozice na dočasné výstavy jiných malířů známých jmen. Vždyť východní Čechy jsou jakýmsi podhoubím, odkud vzešla spousta známých osobností výtvarného umění. Náklady spojené s vystavením originálů jsou ale poměrně vysoké, takže by se jednalo o krátkodobé výstavy, a pak by se do prostor znovu vrátila expozice Kupky.</p> <p>František Kupka je tedy pro Opočno kapitola sama o sobě. Ale jak obecně podporujete kulturu ve městě?</p> <p>V Opočně máme nastavený poměrně zvláštní systém – nemáme žádný odbor kultury a tedy ani jeho vedoucího. Kulturu v gesci má místostarostka, která se této oblasti opravdu velmi věnuje. Když jsem před 6 lety nastoupil do funkce starosty, tak byl na městském úřadě odbor kultury, ale 90 % kultury ve městě připravovaly místní spolky a sdružení.<br />
My jsme se rozhodli jít jinou cestou. Podporujeme místní spolky a organizace, ať tady kulturu vytváří ony. Po počátečních obavách spolky převzaly organizaci některých akcí – dětský den, čarodějnice, akce kynologů – které jsou na bázi dobrovolnosti. Je to vždy o spolupráci a město pořadatelům na tuto činnost přispívá.<br />
V Opočně máme akce, které mají velkou tradici a úspěšně se pořádají mnoho let, např. Opočno hudební, Porcinkule (pouť známá široko daleko), Mikuláš, kterého se každoročně zúčastní 5 – 7 tis. lidí, pak jsou další akce pořádané ve spolupráci – například setkání sokolníků. Dále se zde konají různé jednorázové výstavy a koncerty, nebo akce směrované k různým výročím. </p> <p>Jaké prostředky z rozpočtu jsou určeny pro oblast kultury?</p> <p>Na kulturu vyčleňuje město ročně zhruba 0,5 mil, Kč. Nechceme rozpočet více zatěžovat, protože spousta lidí je toho názoru, že je sice pěkná beseda s Medou Mládkovou, ale jim vadí rozbité chodníky a cesty. Můj názor je ale takový, že Opočno nebude nikdy žít z průmyslu, ale naopak z cestovního ruchu. Musíme umět nabídnout něco zajímavého, co jinde není.<br />
Na kulturních akcích se finančně pravidelně podílejí mecenáši nebo moderně sponzoři, kteří nám pomáhají uskutečnit opravdu velké akce, mezi něž určitě patří i otevření stálé expozice nebo udělení čestného občanství paní Medě Mládkové. </p> <p>V této oblasti bychom opravdu rádi získali stálé partnery na velké akce. Město dává tedy prostředky na činnost spolků a sdružení. Zvláštní prostředky, zahrnuté v částce 0,5 mil. Kč, jsou vyčleněny na Mikuláše v Opočně, což je dnes už akce neregionální.</p> <p> Město samozřejmě ze svého rozpočtu také financuje provoz kulturních zařízení – knihovny, stálé expozice, informačního centra, Kodymova národního domu, to jsou další prostředky plynoucí do oblasti kultury. </p> <p>Máte nějakou koncepci do budoucna?</p> <p>Díky Františku Kupkovi bychom v příštím roce chtěli pokračovat v akcích věnovaných slavným rodákům, protože v Opočně máme ulici Kodymovu, Pitkovu, Skuherského, ale naprostá většina lidí neví, že to byli významní rodáci a významné osobnosti, které ovlivnily chod města nebo jeho směřování. V příštím roce bychom chtěli pokračovat v představení dalších. Po Kupkovi a Slukovi bychom chtěli připomenout sedm dalších významných osobností. Budou to lidé, kteří se sice nenarodili v Opočně, ale významnou měrou zviditelnili nebo ovlivnili město. Takže chceme i s tímto pracovat, aby si lidé uvědomovali odkaz historie.<br />
Byl bych opravdu rád, kdyby se Opočno dostalo do takových kolejí, v jakých bylo před válkou, o nichž se dočítám z historických pramenů, kdy se sem sjížděli významní hudebníci a skladatelé. Své nejlepší obrazy zde vytvořil také malíř Fišárek, který se zde ukrýval. Snažíme se občany města přesvědčit, že právě na takových osobnostech je třeba do budoucna stavět a z jejich potenciálu těžit.</p>

<p>LIBEREC: Chlév, jeskyně nebo třeba i vinařský sklep mohou znázornit rodiště Ježíše Krista, jehož domovem byl Betlém, i když Josef i Marie pocházeli z Nazareta. Po staletí se snaží lidé onu biblickou příhodu ztvárnit jako ideální rodinu, obdivovanou pastýři, řemeslníky, kupci i králi. Vytvářejí symbolické znázornění domova, kde nechybí matka, otec a děťátko.</p> <p>Kolem nich přátelé, ale i cizí lidé, kteří mají radost, že se narodil člověk. Téma svaté rodiny se snaží v období vánočních svátků připomenout jednak kostely, kde určitě lze najít jesličky; dějství narození Krista má každý kostel i v nejmenší vesničce. Vystavují se od svátku Krista Krále obvykle do Tří králů.<br />
Nedávno vyšla kniha Aleny Kortanové Skleněné betlémy, v žitavském muzeu vystavovali vloni betlémy z Králík na Moravě, pravidelné výstavy pořádají v Schirgiswalde. Betlémskými motivy se letos chlubí i jablonecké muzeum />
Liberecké Severočeské muzeum zvolilo k výstavě papírové betlémy a částečně vyřezávané ze dřeva. „Nám, nám, narodil se“ je název letošní liberecké výstavy betlémů kurátorky a tvůrkyně Bohunky Krámské. V depozitářích by se našlo množství figurek k sestavení betléma. Tentokrát dokázalo muzeum ukázat krásu papírových motivů, i když největší, původně pohyblivý betlém Josefa Baslera z Nové Vsi je kombinací řezby, malby a přírodní dekorace. V muzeu jeho úctyhodná šíře pěti metrů a množstvím dějů působí monumentálně. Betlémů je šestnáct, ale ve vitrínách najde návštěvník i jednotlivé figurky, celkem jich je možno zhlédnout více jak půl tisícovky.<br />
Betlémy jsou v mnoha rodinách a v nejrůznějším provedení. Liberecko je velkou betlemářskou krajinou. Tvorba betlémů a jejich četnost byla ovlivněna materiálem, kterým se každý kraj pochlubit nemůže. Vedle běžných papírových figur a staveb to byla možnost výběru dřeva, vhodného pro stavbu a širokou lidovou tvořivost. Sklo však je zcela jiným materiálem. K vynikajícím malířům a tvůrcům betlémů patřil Jakob Ginzel, ale byli to i obyčejní lidé, kteří tvořili krásu dokumentující lidské vztahy a znázorňující lásku k domovu nebo onu odvěkou duchovní hodnotu rodiny.<br />
Kdo navštíví liberecké muzeum uvidí jen malou část bohatství, které tady lidé tvořili a tvoří dodnes. Vyřezávají z překližky figurky a polepují je tištěnými obrázky, foukají ze skla či vyřezávají ze dřeva.<br />
K Vánocům patří stromek, dárky a betlém, především ale symboly rodiny, lásky a míru. Nádherné písně a hudba spolu s uměleckým ztvárněním ducha rodiny vytvářejí dohromady ono kouzelné ovzduší koncem každého roku.</p>

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: Mnozí z vás už jistě slyšeli o canisterapii, hipoterapii nebo muzikoterapii, ale donesly se k vám už informace o pohádkoterapii? Je to nová metoda psychoterapie, která má pomoci dítěti s jeho problémy prostřednictvím fantazijního světa pohádek. Pohádkoterapie je vlastně odnoží biblioterapie, což je psychoterapeutická metoda zaměřená na léčbu knihou.</p> <p>Terapii knihou si může naordinovat každý, kdo se dostal do tíživé životní situace, v níž si sám neví rady nebo jen hledá útěchu, porozumění či touží pomoci svým blízkým. Je možné vybírat jak ze všech literárních žánrů beletristických (pohádky, příběhy, romány…), tak populárně naučných (příručky, monografie, eseje…), i z titulů na pomezí těchto žánrů (úvahy, rozhovory, autobiografie) a poezie. O výběru té správné knihy nerozhoduje žánr, ale důležitým kritériem je téma knihy, které by mělo korespondovat s problémem čtenáře. Kniha by měla na čtenáře působit jako terapeut slova.<br />
Pohádkoterapie je hlavně určená pro děti předškolního i školního věku. Snad každé dítě je ve svém životě vystavováno problémům a situacím, se kterými si samo neumí poradit a které jej stresují, ať se jedná o změnu bydliště a s tím spojené hledání nových přátel, sourozenecké spory, nemoc, rozvod rodičů apod. Jde o situace, které s sebou přinášejí bolestné zkušenosti, a které mohou narušit vývoj osobnosti dítěte.<br />
Pohádkoterapie pomáhá dítěti s jeho problémy prostřednictvím literárního žánru, který je dětem nejbližší, tedy prostřednictvím pohádky. V pohádkách se mísí reálný svět se světem fantazie a společně vytvářejí skutečnost, která je pro dítě srozumitelná. Cílem pohádek je pobavení a poučení posluchače či čtenáře. Pohádky napomáhají jak rozvoji fantazie, tak i utváření vlastních názorů a postojů. Četba té správné pohádky může dítěti výrazně pomoci – ulehčit a ulevit mu od bolesti, zbavit jej úzkosti a strachu. Díky pohádkám se problematické situace mění v situace obyčejné, které dítě dokáže dobře zvládnout.<br />
Pohádka jako terapeutický prostředek je výtvor, který podporuje rozvoj osobnosti dítěte. Charakteristickým znakem všech terapeutických pohádek je obtížná situace pohádkového hrdiny. Jeho strach a obavy mu pomáhají řešit vedlejší pohádkové postavy a napomáhá tomu také vývoj událostí. Hrdina postupně vítězí nad zlem i nad svou úzkostí z něho.<br />
Všechny terapeutické pohádky obsahují určité stálé prvky, tj. hlavní téma, hlavního hrdinu, další pohádkové postavy a pozadí vyprávění. Hrdina vyprávění prožívá emočně obtížné situace, na které reaguje strachem až úzkostí. Ve vyprávění je popsán druh jeho pocitů. Hlavním hrdinou je dítě nebo malé zvířátko, s nímž by se mohl malý pacient ztotožnit. Hrdina si poradí se všemi nastalými obtížnými situacemi s pomocí dalších pohádkových postav, které mu umožňují dosáhnout úspěchu a pozitivně myslet v náročných situacích. Nakonec hrdina začíná vnímat sám sebe pozitivně.<br />
Terapeutické pohádky je třeba využívat tehdy, když se dítě nachází v situaci, která v něm vyvolává úzkost. Prostřednictvím pohádkových příběhů se dítě učí pozitivnímu pohledu na situace, které v něm vyvolaly úzkost. Pohádka, která se dotýká konkrétních problémů dítěte, mu pomáhá vypořádat se s prožitou zkušeností, s nezvládnutými emocemi a dovoluje mu připisovat jim odpovídající význam, a tak úzkost odstranit, nebo alespoň snížit.<br />
S pomocí pohádek se dítě učí pravidlům, která vládnou ve skutečném světě, a seznamuje se s různými modely chování. Pohádky umožňují dítěti prožívat s hrdinou stále nové a nové příhody a emoce. Proto je přínosné, ovšem ne podmínkou, když je pohádkový hrdina přiměřeného věku a zažívá podobné problémy jako dítě ve skutečném životě. To se pak s hrdinou snadněji ztotožní. Například pokud dítě čeká nějaká operace, je dobré najít takovou pohádku či příběh, kde hrdina je v nemocnici a zažívá tam nějaké hezké dobrodružství. Takováto pohádka připraví dítě na neznámé prostředí a pomůže mu z něj překonat strach. Největším přínosem pohádek je právě to, že ukazují, jak překonat hrozivé situace. V pohádkách vždy zvítězí dobro. Šťastný konec poskytuje dítěti, které se cítilo být hrdinou nebo účastníkem příběhů, příjemný pocit úspěchu.<br /> Biblioterapeut nemůže být každý z nás. Biblioterapeut by měl být vnitřně stabilní, umět se vcítit do druhé osoby, být odolný proti psychickému zatížení, zajímat se o mezilidské vztahy. Musí být obohacen informacemi z oblasti literatury a musí sledovat, jaká literatura vychází na danou problematiku, vědět, jak ji uplatnit v terapii.<br />
Například v Knihovně města Hradce Králové pracuje dětská metodička Bc. Markéta Poživilová, která spolu se svými kolegy pořádá besedy s dětmi a pomáhá jim s jejich problémy právě pomocí pohádkových příběhů. Paní Poživilová ráda pomůže s výběrem správné knihy pro vaši malou ratolest a poradí vám, jak s publikací správně pracovat.</p> <p>Kontakt: Bc. Markéta Poživilová, dětská metodika<br />
telefon 495 075 017, 601 576 800<br />
e-mail pozivilova@knihovnahk.cz</p>

<p>MILETÍN: Během minulého prodlouženého víkendu se ve dnech 23. – 25. listopadu 2012 uskutečnila 10. Národní přehlídka seniorského divadla v Miletíně na Královéhradecku. Byla příjemným setkáním osmi amatérských divadelních souborů, které jsou z 50 procent složené z divadelníků starších 55 let.</p> <p>Přehlídku zahájil v pátek 23. 11. odpoledne místní divadelní spolek Erben s inscenací hry Jaroslava Koloděje „Dědeček aneb Musíme tam všichni…“ zaobírající se komediální formou problematikou aktivního stárnutí a vztahy dětí, rodičů a prarodičů. Divadelní soubor Domu kultury z Krupky se představil se zdařilou inscenací náročné textové předlohy – hry Václava Havla „Odcházení“. </p> <p> Sobotní přehlídkový program otevřelo Adivadlo z Havlíčkova Brodu svou inscenací hry Pauly Vogel „Nejstarší řemeslo“ pojednávající o existenci služebnic lásky na sklonku života. Havlíčkobrodští přijeli do Miletína narychlo, aby zacelili programový výpadek, který nastal odřeknutím účasti souboru Vojan z Libice nad Cidlinou z důvodů závažné zdravotní situace členky souboru. Libičtí měli dle původního programu uvést inscenaci hry Vladimíra Zajíce „Poslední mise“, která je věnována osudům sv. Vojtěcha, jedné z nejvýznamnějších postav slavníkovské Libice.</p> <p> Sobotní program pokračoval autorským kabaretem Jiřího Cinkeise „Mlč. A když mluvíš, nežvaň!“ v provedení souboru Kocábka Chocerady, jenž je kritickým pohledem na konání mocných a neuvadající blbost všeho druhu. Kuriózní a velice zábavnou podívanou zprostředkoval Ženský amatérský spolek z jihočeské Homole parafrází Foglarových „Rychlých šípů“, transformovaných režisérkou Stanislavou Kočvarovou do ryze dívčího prostředí a nazvanou „Rychlé šipky“. Vrcholem přehlídkového dne se stalo přestavení souboru Vojan z Hrádku nad Nisou, které uvedlo inscenaci hry Joa DiPietra „Potichu to neumím, jsem vášnivej aneb Famílie“. Hra řeší, v zpola komediální a zpola vážné poloze, otázky soužití generace prarodičů a vnoučat a oprávněnosti rozhodnout se pro vlastní životní cestu.</p> <p> V neděli 25. 11. dopoledne vystoupil divadelní spolek Proměna o.s. REMEDIUM Praha s inscenací „Voď vás Pánbů!“, vytvořenou kolektivem souboru na motivy aktovek Ladislava Stroupežnického a filmu Otakara Vávry „Cech panen kutnohorských“. Desetičlennému hereckému kolektivu bude příští rok v součtu 777 let, byl tedy jednoznačně souborem s nejstarším věkovým průměrem a jako jediný bez výjimky seniorský. Látku, kterou si k inscenování zvolil, by sotva mohl zpracovat bez toho, aby nalezl nosný inscenační princip, umožňující značnou míru nadsázky. Dlužno podotknout, že na to šel chytře a připravil podívanou, která více než potěšila.</p> <p> Závěr přehlídky patřil Divadlu Na tahu z Červeného Kostelce a jeho inscenaci hry Josefa Berana „Aut“, která se zaobírá tematikou soužití rodiny poznamenané postižením jedné z dcer autismem a právem autistické dívky žít co nejplnohodnotnější život navzdory svému handicapu.</p> <p> Vždy po dvou odehraných představeních se konala tzv. Povídání o viděném. Tentokrát nikoliv formou obligátních rozborových a hodnotících seminářů, ale prostřednictvím otevřené rozpravy členů hrajících divadelních souborů a lektorského sboru. Rozpravu zahájil vždy někdo z pověřených vystupujících souborů s vyjádřením toho, co bylo na představení zajímavé, hodné ocenění, co zaujalo v pozitivním smyslu slova. V druhé řadě pak byly pokládány otázky týkající se problematických stránek inscenace, neporozumění atp. K takto zahájené rozpravě se přidávali další divadelníci z auditoria tvořeného členy na přehlídce hrajících i nehrajících souborů.<br />
Až poté se ujímali slova členové lektorského týmu, který tvořili prof. PhDr. Jan Císař, CSc., prof. Mgr. František Laurin a PhDr. Milan Strotzer, který celou rozpravu moderoval. Takto zvolená forma Povídání o viděném způsobila bezprostřední zapojení četného auditoria a vstřícnou atmosféru, aniž by byly reflexe představení ochuzeny o odborné pojmenování pozitivních a sporných stránek inscenací.</p> <p>O vstřícnou a pohodovou atmosféru celé přehlídky se postaralo město Miletín a kolektiv domácího divadelního souboru Erben v čele s Mgr. Radkem Fleglem, na němž ležela tíha organizace přehlídky. Soubor Erben vytvořil příjemné, jak v tzv. Sousedském domě, kde se konala představení, tak v dalším městském objektu v těsném sousedství Sousedského domu, kde byl k dispozici příjemný prostor pro diskuse.<br />
Nechyběla přehledná programová brožura přehlídky a další informativní materiály určené účastníkům přehlídky. O každý ze zúčastněných souborů se staraly pečovatelky z řad miletínského divadelního kolektivu, které se rovněž ujaly přivítání souborů, předání pozorností a uvedení jejich představení.<br />
Miletínští připravili i jakousi obrazovou znělku přehlídky, jejíž projekce uvozovala jednotlivá představení. Známou melodii doprovázející znělku si pobrukovalo publikum s každým dalším představením hlasitěji a hlasitěji.</p> <p> Přehlídku zahájil a také zakončil starosta města Miletín Bc. Miroslav Nosek, který také předal při slavnostním zakončení přehlídky čestná uznání a diplomy, udělené lektorským sborem alias odbornou porotou za nejlepší předvedené výkony – viz Výsledková listina v příloze.<br />
Odborná porota využila svého práva doporučit inscenaci k účasti na Jiráskově Hronově, festivalu amatérského divadla 2013. Doporučila Divadelní soubor Vojan z Hrádku nad Nisou s inscenací hry Joea DiPietra Potichu to neumím, jsem vášnivej aneb Famílie.</p> <p> 10. Národní přehlídku seniorského divadla pořádal Divadelní soubor Erben o.s. Miletín s podporou města Miletín a ve spolupráci s NIPOS-ARTAMA Praha.<br />
Finančně přehlídku podpořily Ministerstvo kultury ČR, Královéhradecký kraj, Město Miletín a šest sponzorů z místa a okolí.</p>

<p>VELTRUSY: Amerika, rakovice, konopina anebo madlovka – pod těmito poetickými názvy se skrývají odrůdy vrb vhodných ke košíkářskému zpracování. Právě košíkářství patří mezi nejstarší řemesla a rozvíjelo se tam, kde byl vhodný materiál – proutí. Zuzana Tilajcsiková z Veltrus si před lety vybrala toto řemeslo jako své povolání a v roce 2011 získala od Ministerstva kultury čestný titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru tradiční košíkářství.</p> <p>Košíkářství má v Mělníku tradici</p> <p>Možnost pěstovat potřebný materiál přispěl k rozvoji košíkářského řemesla na několika místech v Čechách i na Moravě. V roce 1899 byla v Mělníku založena Odborná košíkářská škola, první na území Čech. V polovině minulého století na tuto tradici navázalo Košíkářské družstvo v Mělníku, které soustředilo mistry v pletení z proutí, kteří předávali své zkušenosti mladým zájemcům o toto řemeslo. V roce 1963 se otevřel učební obor pletař nábytku – košíkář. Učiliště navštěvovala i Zuzana Tilajcsiková a po jeho absolvování pracovala v mělnickém Košíkářském družstvu, později v nástupnické soukromé firmě zaměřené na výrobu vyplétaného nábytku. Od roku 1997 si založila vlastní košíkářskou živnost a věnuje se zejména tvorbě tradičních košíkářských výrobků z vrbového proutí. </p> <p>Základ úspěchu je kvalitní proutí</p> <p>„Materiál si nechávám pěstovat od farmářů na několika místech v Čechách. Dodávám jim sadbu čtyř odrůd a vlivem různé půdy je jejich barva od každého dodavatele jiná. Sadbu prodávám i jiným zájemcům, kteří mají zájem o pletení z proutí,“ vysvětluje nositelka titulu a dodává: „Proutí se sklízí v zimě. Nařeže se, sváže do otepí a pak se dál upravuje mízováním nebo vařením. Další možností je sušení pro následnou výrobu hospodářských košů. U mízovaní se namočí pruty do vody a počká se, až vyrazí míza a pruty obrazí mladými lístečky. Kůra se pak naruší a nastává loupání. Tato práce se musí dělat jen tehdy, pokud svítí sluníčko, které takto upravené proutí vybělí. Mízované proutí má skoro bílou barvu. Vaření proutí je možné provádět těsně po sklizni, nebo i později. Var trvá 8 až 16 hodin, tedy do doby, než se kůra dá oloupat a proutí má po této úpravě barvu dohněda. Mízované i loupané proutí se po vaření dá při správném uskladnění uchovávat prakticky neomezeně dlouho. S přípravou proutí mi pomáhá moje dcera.“</p> <p>Pestrý sortiment výrobků</p> <p>Mělník a košíkářství vešly do širokého povědomí především novým typem košíkářského výrobku – jde o košiny dětských kočárků. Zatímco z loupaného proutí se vyrábí hlavně předměty do interiéru, neloupané proutí najdeme na různých druzích hospodářských košů nebo nůší. Pod rukama Zuzany Tilajcsikové vznikají zejména hospodářské koše ze zeleného, neloupaného proutí, které si stále uchovávají svoji vůni. Díky použitým různým odrůdám proutí se na košíku střídá zelená, hnědá a žlutá barva. „Pro filmové účely jsem vytvořila klece na ptáky. Pro kastelána nelahozeveského zámku jsem upletla past pro návnadu používanou při honu na lišku. V poslední době je velký zájem o různé tvary a velikosti nůší, ale i ošatek na vykládání zboží. K jejich výrobě jsem se inspirovala na fotografiích starých pražských trhů, kdy trhovkyně přinášely své zboží v nůších, a poté je vykládaly na různě veliké ošatky. Ošatky se využívají i v kamenných obchodech, vrátily se i další téměř zapomenuté košíkářské výrobky – košíky na ukládání zboží na pultech. Užití některých tvarů košíků se během doby změnilo – nízké košíky se dříve používaly na sadbu, nyní slouží ke grilování. Objevili se i zájemci o koše na miminka – mohou být na kolečkách, nebo nahoře se čtyřmi uchy, které se využívají k zavěšení na trám v chalupě. Vyrábím i kulaté košíky s víky – jejich uplatnění se zejména v Holandsku, kde slouží na ukládání vajec. Oválné nízké koše se používají na ručníky do koupelny, jako pelíšek pro kočku – možností využití je mnoho. Své zákazníky mají i různé podnosy, opletené demižony, koše na prádlo nebo kukaně pro slepice. Vyplétala jsem i kovové kostry židlí, původních tonetek, které si přivezl jejich majitel až z Francie. Pro pražskou restauraci jsem vypletené židle restaurovala.<br />
Na základě objednávky vyrábím různé koše na míru, tělo rytíře pro dětské hry nebo soutěže, ale třeba i houpacího koně. Inspirací pro mne je proutěné zboží vyobrazené na starých obrazech. Nedávno se mi podařilo získat z Moravy formy na košíky zvané gondola, které byly velkou módou v 70. letech minulého století. Moje výrobky z proutí nejsou lakované a tak se dají i umývat“, říká nositelka titulu, která se věnuje také restaurování a opravám nábytkových výpletů. Zájem o předměty z přírodního materiálu se rozšířil i na vybavení zahrad – jde o paravany, ale třeba i košík na zakrytí čerpadla u bazénu, pletené stolky atd. </p> <p>Zájem o řemeslo roste</p> <p>Pletení košíkářského zboží jezdí Zuzana Tilajcsiková předvádět do skanzenů, na hrady a zámky nebo na různé řemeslnické trhy: //„Právě na jednom z nich jsem se setkala asi s dvanáctiletým chlapcem, který si zboží dlouho prohlížel a odpoledne se vrátil s maminkou. Doma vyprázdnil svoji pokladničku, a přišel si koupit nůši, aby v ní mohl nosit seno na krmení koní.“<br />
Nositelka tradice učí řemeslo i jednotlivé zájemce, kteří už ovládají základní dovednosti a chtějí se zdokonalit, ale také lektory. Rozjednánu má spolupráci se školou v Praze – dříve se zde vyučovalo košíkářství a nyní chce škola tuto výuku obnovit. Techniku pletení z proutí ovládá i její dcera, pro kterou to však není hlavní zaměstnání, ale koníček.</p>