pátek
13. září 2024
svátek slaví Lubor

Články a komentáře

Články a komentáře

Kronikář z ostravsko-opavského regionu

Autor článku: 
Jaromír Košťák

<p>BYSTŘICE NAD OLŠÍ: Úvodem krátká citace z Historického kaleidoskopu 3 – 4/2012: Pamětní medaili k 70. výročí operace Anthropoid předal prezident Asociace nositelů legionářských tradic na podzim loňského roku osobnostem Moravskoslezského kraje, kteří chrání odkaz padlých vlastenců. Mezi vyznamenanými byl pplk. v.v. PhDr. Petr Majer, publicista a kronikář v Bystřici nad Olší.</p> <p>Bystřice s 5000 obyvateli nepatří mezi velikány, ale mezi kulturními památkami se najde řada zajímavostí. Bystřičtí jsou české a polské národnosti; starostou je Čech, místostarostou Polák, který je současně ředitelem polské školy. Obě ZŠ se liší vyučovacím jazykem i aktivitami, které mají charakter umělecký nebo sportovní. V místě vychází regionální časopis s oboujazyčným názvem i s příspěvky v obou jazycích.<br />
S kronikářem a starostou jsem byl v uplynulých měsících v internetovém spojení kvůli nečekaným událostem kolem pomníčku generálu J. Šnejdárkovi. Národnostní rozladění bylo řešeno postavením dvou památníků – českému a polskému generálovi.<br />
Bystřického kronikáře jsem poznal jako vnímavého posluchače na seminářích v Brně, kde jsem přednášel kronikářskou praxi. Zaujaly mne jeho věcné dotazy, praktické připomínky, ale také dotazy na problematiku ročního kronikářského zápisu z hlediska národnostního. Odměnou se mi stala důvěra jeho i starosty. Poznal jsem několik čísel jejich iNFORMÁTORa i propagační CD. V době krize kvůli generálu Šnejdárkovi jsem pomáhal hledat řešení.<br />
Bystřický kronikář působí nad rámec ročního zápisu. Jsou to např. besedy nad kronikou v místní knihovně. Zájemcům pomáhá s vytvářením rodokmenů, je znalcem válečných událostí a umí je poutavě přiblížit žákům.<br />
Cituji z dopisu odboru školství v Třinci: „Realizace projektu se zaměřením na historii válečných hrobů a pietních míst z 2. světové války v regionu rozšiřuje vědomosti dětí, a to včetně bojů u Dunkergue. Pan Majer zajistil přednášky a besedy. Měly tak veliký úspěch, že pokračování následuje.“<br />
Pan kronikář však dokáže zaujmout také veřejnost. Dlouhý by byl výčet, kde a kdy se tak stalo. Zrovna tak jako jeho články, internetové příspěvky či spolupráce s pamětníky.<br />
K dokreslení Majerova profilu ještě úryvek z dopisu starosty L. Olšára: „S panem kronikářem jsme v říjnu 2012 jeli s paní H. Steblovou do Prahy na Vítkov, kde z rukou ministra obrany převzala nejvyšší vojenské vyznamenání Za statečnost, protože za války zachránila život partyzánovi. Zato strávila zbytek války v koncentračních táborech. Nebýt našeho kronikáře, pravděpodobně by se tohoto okamžiku nedočkala… Je to obrovská čest pro celou obec. Jsem na něho hrdý. Působí v regionu, který patřil vždy k problémovým (národnostně).“<br />
Od OÚ jsem si vyžádal kronikářský zápis za rok 2011. Tušil jsem, že obsahem i rozsahem bude kvalitní a kronika to potvrdila. Protože jsem ji už přiblížil, ještě pár detailů:<br />
Tvoří ji 158 stran textu na počítači, stovka většinou vlastních fotografií a příloha na CD. Dodávám, že ji posluchačům kronikářských seminářů rád předkládám jako vzor.</p> <p>V ČR existuje zhruba 6000 obcí a měst. Tomu by měl odpovídat počet kronikářů a kronik. Zdaleka tomu tak není. Leckde chybí promyšlené a žádoucí oceňování kronikářů. A právě bystřický starosta mi právem připomněl, že „jeho“ pan Majer by si zasloužil titul Kronikář roku. Souhlasím, ale smutně dodávám, že Sdružení kronikářů Čech, Moravy a Slezska k tomu nemá pravomoc ani prostředky.</p>

Na Plzeňsku oživují hmotné i nehmotné památky

Autor článku: 
Věra Kokošková

<p>PLZEŇSKÝ KRAJ: Uzávěrkou dětské literární soutěže v těchto dnech vrcholí na jižním Plzeňsku a Klatovsku dvouletý projekt „Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných i kouzelných“, který byl v loňském roce podpořen z Programu rozvoje venkova ČR. Na projektu spolupracují tři místní akční skupiny – OS Aktivios, MAS Pošumaví a MAS sv. Jana z Nepomuku, za pomoci dalších 13 partnerů a řady dobrovolníků.</p> <p>Základním cílem projektu bylo vyhledání málo známých lidových vyprávění a pověstí z území působnosti jednotlivých MAS a jejich knižní vydání. To bude představovat soubor tří jednotně graficky pojednaných publikací s připojeným CD, na něž Mistr Otakar Brousek st. namluví celkem devět nejhezčích pověstí.<br />
Knižní soubor bude možno zakoupit buď jako celek, nebo každý díl zvlášť, ale ukázkový výtisk obdrží bezplatně všechny obce, místní knihovny, informační centra a školská zařízení.<br />
Aktivity, které provázejí třídílné vydání regionálních pověstí, můžeme charakterizovat jako symbolický most mezi duchovním a materiálním světem našich předků a současné mladé generace. Bohatý ilustrační doprovod a grafická úprava publikací byly svěřeny studentům vysoké školy Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Zároveň si žáci druhého stupně základních škol prakticky vyzkouší ve vyhlášené literární soutěži „Babičko, povídej aneb co mi vyprávěli prarodiče“ záznam vzpomínek pamětníků na své mládí. A divadelní spolky ochotníků z území všech tří MAS, jejichž jádro tvoří opět mladí, zdramatizují vybranou pověst a předvedou ji na prvním ročníku putovního divadelního festivalu. </p> <p> Ten se uskuteční 25. května 2013 v prostorách státního zámku Nebílovy v rámci akce „Májové pěny“, kde současně proběhne i slavnostní křest knih sebraných pověstí, jakož i vyhodnocení literární soutěže s autorským čtením jejích vítězů.</p> <p> Jedním z mnoha partnerů projektu je i Dům historie Přešticka, který na hlavní turistickou sezónu připravuje výstavu „Krajinou našich pověstí“ (4. 6. – 15. 9. 2013). Výstava bude putovní, tzn. že z Přeštic se přesune do Klatov a pak na Nepomucko a Mirošovsko. Mj. představí originály studentských ilustrací k pověstem a jednu z pověstí ve ztvárnění 3D.<br />
Ale neožijí pouze památky lidové slovesnosti. Účastníky projektu byly vytipovány tři hmotné památky – sochy, k nimž se váže některá z lidových pověstí. Je to socha sv. Vojtěcha u obce Zelené u Přeštic, socha sv. Jana Nepomuckého v Klatovech a soška andělíčka (putti) na ohradní zdi kostela v Žinkovech. Obě sochy jsou již v práci restaurátorů a pracuje se též na kopii andělíčka, který byl zničen.<br />
Pro ty, kdo by chtěli na podobné záchranné úsilí navázat, bude v Nebílovech zorganizován umělecko-historický workshop „Obnovujeme kulturní dědictví“.<br />
Ne každý si koupí knížku, ale zrenovované hmotné památky bude mít veřejnost stále na očích.</p>

Záslužná kronikářská práce

Autor článku: 
Jaromír Košťák

<p>ČR: Místní nebo městští kronikáři jsou odborníci, kteří zachycují současnost pro budoucnost. Znají své prostředí, dokážou soustřeďovat informace, třídit je, bez emocí z nich vytvářet tematické celky s ročním pokračováním. Forma je ručně psaná, počítačová nebo digitální. Někteří obohacují zápis ilustracemi, jiní vkládají fotografie.</p> <p>Zákon 132/2006 neobsahuje ustanovení o vymahatelnosti kronikářských zápisů, systém kontroly, ba ani zaštítění některým z ministerstev, jak tomu bylo v minulosti podle zákona č. 80/ 1920 Sb. o povinnosti vést Pamětní knihu, ale také o dohledu. Jednak četnickým nahlédnutím (a záznamem přímo do kroniky), jednak odborným, a to okresním školním či osvětovým inspektorem.<br />
A dnes? Zhruba 5000 míst by mělo mít kronikáře. Někde ovšem chybí. Naopak pozitivním jevem posledního půlstoletí je setkávání kronikářů jednou za rok nejčastěji v okresních archivech nebo v muzeích.<br />
Některých se zúčastňuji jako lektor, přednáším kronikářskou praxi, na vyžádání píšu recenze ročního zápisu.</p> <p>Příklad z Bohuňova</p> <p> Jednou z kopií kronik, kterou pravidelně na setkáních kronikářů předkládám, pochází z obce Bohuňov a Janovičky u Bystřice nad Pernštejnem na Žďársku. Jako kronikář tady působí PhDr. Martin Šikula (nar. 1979). Povoláním středoškolský učitel s aprobací dějepis – výtvarná výchova. Obecní kroniku píše od roku 2003, a to rukou v rozsahu kolem 40 stran formátu A 4. Názvy kapitol odpovídají běžné praxi. Písmo je velmi dobře čitelné. Píše a ilustruje dokumentním inkoustem na doporučenou jakost papíru. Obsah přehledně člení, text doplňuje obrázky ve stylu retroilustrací. Zásluhou vysokoškolského vzdělání i osobním talentem fotograficky přesně. Navíc styl mu umožňuje zvýraznit detaily, které by vložením oskenované pohlednice nebyly zdaleka tak výrazně podrobné.<br />
Tento kronikář však bezpečně zvládá také barevné obrázky. To dokazují třeba PF 2013, které mi věnoval jako předsedovi Sdružení kronikářů Čech, Moravy a Slezska /viz v úvodu přiložené foto/.<br />
Cituji z přiloženého popisu:<br />
Obrázek z bohuňovské návsi jsem orámoval zvonem zvoničky v Janovičkách, které pod Bohuň patří. Nábožensky laděný motiv jsem zvolil i s ohledem na cyrilometodějské výročí v roce 2013 (863), neboť (třebaže nehistorická) kaplička v Bohunově je zasvěcena právě sv. Cyrilu a Metodějovi.</p> <p>Šikulova novinářská práce</p> <p>U některých kronikářů má podobu vydávání historicko-vlastivědných almanachů v rámci kulatých výročí. Většinou je co obdivovat a také je předkládám na seminářích. Některé jsem je zveřejňoval na Výstavišti v Lysé nad Labem v rámci kronikářských konferenceí s celostátní působností.<br />
PhDr. M. Šikula je novinářsky velice aktivní. Rád připomenu alespoň malý zlomek. Články s historickým námětem publikoval v týdeníku Vysočina pod názvy: Velký žďárský okres má dnes padesáté výročí, Lidé šli po 44 letech ke svobodným volbám, Pohled do minulosti v supervolebním roce. – Všechny vyšly v roce 2010.<br />
V odborných periodicích, jako ve Sborníku Západní Morava publikoval: Osmičkové výročí; v Učitelských novinách mimo jiné např. Poučení generacím nejen historické etapy. Jeho příspěvky lze dohledat v Historickém magazínu. Za všechny jmenujme alespoň příspěvek s názvem Odvážnou rukou psáno. Podobně jako jiné doplnil retroilustracemi a řadou dobových fotografií nejen z osobního archivu. I tento příspěvek byl napsán reportážním stylem, vloženy citace, slovníček, tabulky, ale třeba četné písemné a ilustrační zajímavosti čerpané z obecních kronik, a to včetně ilustrací.<br />
A na závěr plodné Šikulovy činnosti ještě příspěvek z roku 2012 ve Sborníku ZÁPADNÍ MORAVA s názvem Vesnické noviny, satirický obraz kolektivizace padesátých let 20. století v moravských okresech severozápadního Horácka, s podtitulkem Otevření problematiky výzkumu tzv. Vesnických novin na příkladu politicky podmíněné prezentace lidového humoru. </p> <p>Pár slov nakonec<br />
Vážím si práce kronikářů, kteří svému poslání věnovali desítky let, jako třeba paní L. Tvrdíková ze Žehuně na Kolínsku. Zúročila ji dvěma příležitostnými publikacemi ke kulatému výročí obce, zorganizovala oslavy a nedávno také výstavu nejen kronikářských záznamů. Ač loni předala pokračování v obecní kronice mladé kolegyni a do práce ji zasvětila, je zachována úcta k její mnohaleté práci.<br />
Mladý kronikář PhDr. M. Šikula ze Žďárska mi sice nenápadně na rub PF poznamenal, že už není zastupitel, ale v kronikáření i jako autor historických studií pokračuje. </p> <p> OBRÁZEK 60 PF – příloha níže<br />
Citace: Zvolil jsem motiv čs. mediálních výročí: výročí 90 let rozhlasu a 60 let TV vysílání vzniku ČR a proužkem standarty prezidentské volby.</p>

Oslavy šedesátých narozenin Maxe Švabinského

Autor článku: 
Muzeum Kroměřížska

<p>KROMĚŘÍŽ: Připomínka 140. výročí narození slavného a významného kroměřížského rodáka, malíře a rytce, Maxe Švabinského v Muzeu Kroměřížska začíná! Muzeum Kroměřížska vystavuje fotografie z poslední návštěvy Maxe Švabinského v Kroměříži. Jedná se o výběr sedmnácti fotografií, které jsou vybrány z větší kolekce snímků dokumentujících oslavy šedesátin Maxe Švabinského v Kroměříži v roce 1933.</p> <p>Historička muzea Mgr. Markéta Mercová v doprovodném textu zmiňuje:<br />
„Bylo to naposledy, kdy Max Švabinský osobně navštívil Kroměříž. Po další léta udržoval kontakt s rodným městem již pouze prostřednictvím korespondence nebo občasnými návštěvami Kroměřížanů v Praze. Na sklonku života se pak alespoň symbolicky do Kroměříže vrátil v několika příležitostných grafických listech, na kterých se zpodobnil v zákoutích Květné a Podzámecké zahrady.“<br />
Dokumentace oslav Švabinského šedesátin se stane součástí rozsáhlejší výstavy Kroměřížské události, která bude otevřena v květnu 2013 – kolem 150, mnohdy doposud nevystavených fotografií, bude zachycovat významné události, jak byly zachyceny různými fotografy. </p> <p>Oslavy šedesátých narozenin Maxe Švabinského v Kroměříži v roce 1933<br />
Ve třicátých letech 20. století žila Kroměříž pokojným životem malého města, které se postupně vyrovnávalo s přetrvávajícími problémy způsobenými I. světovou válkou. Městská rada, v čele se starostou Josefem Jedličkou, která byla nakloněna stavebnímu rozvoji a modernizaci města, podporovala i činorodý spolkový život.<br />
Jedním z hlavních hybatelů spolkového dění ve městě a neodmyslitelnou součástí kulturního a společenského života byl Klub přátel umění, založený v roce 1923. Vznikl z potřeby účelné propagace výtvarného umění, ale především si stanovil za cíl sledovat a propagovat tvorbu významného kroměřížského rodáka, malíře a grafika Maxe Švabinského (1873 – 1962). V roce 1933 pracovali ve výboru asi stosedmdesátičlenného Klubu přednosta stavebního úřadu a bibliofil ing. Stanislav Švehla, spisovatel Jindřich Spáčil, prof. Josef Hilgartner, ilustrátor František Vrobel, pedagog a malíř Vladimír Beck, architekt Stanislav Musil a další.<br />
Klub udržoval se Švabinským neustálý kontakt, a právě rok 1933 se zdál být nanejvýš vhodný ke jmenování Maxe Švabinského čestným členem Klubu, a to při příležitosti oslav jeho šedesátých narozenin. Symbolickým vrcholem se pak mělo stát odhalení pamětní desky na umělcově rodném domě v Jánské ulici spojené s jeho návštěvou Kroměříže, o to vzácnější, že Švabinský své rodné město navštěvoval sice rád, ale zřídka.<br />
Myšlenka vlastní pamětní desky jej však oslovila i s ohledem na jeho starou matku, dožívající v Praze, která svůj nelehký život zasvětila péči o jediného syna, podpoře jeho talentu a vztahu k umění. Marie Švabinská se vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu nemohla oslav osobně zúčastnit, ovšem tento problém se podařilo vyřešit vyjednáním přímého rozhlasového přenosu z Kroměříže prostřednictvím Radiojournalu Brno.<br />
Švabinský byl prvním výtvarným umělcem, který měl mít ve městě umístěnu pamětní desku. Toto ocenění přišlo právě v době, která pro něj byla tvořivá a úspěšná v uměleckém i osobním životě. V roce 1932 se podruhé oženil, tentokrát s Annou Vejrychovou, vede malířskou školu na pražské Akademii, věnuje se grafické tvorbě i malbě. Je jmenován doživotním členem – korespondentem L´ Institut National de France, v Madridu pak akademikem – korespondentem Real Academia de Bellas Artes. V roce 1931 dostává Velkou výroční cenu České akademie věd a umění za monumentální plátno Žně, vystavuje doma i v zahraničí. V roce 1933 získává prestižní zakázku k vytvoření jednoho z oken v katedrále sv. Víta.<br />
Právě v tomto období byl osloven Klubem přátel umění, který si dobrovolně vzal na svá bedra náročný úkol – připravit ve dnech 16. a 17. září 1933 v Kroměříži oslavy umělcova jubilea, přičemž bylo vnímáno jako povinnost celého města projevit pozornost velkému rodáku odhalením pamětní desky a slavnostním večerem. K uměleckému ztvárnění desky byl vybrán pražský sochař a medailér Josef Šejnost, který měl pro tuto příležitost připravit k prodeji i plakety s portrétem jubilanta. Na odlití desky do bronzu se nabídly brněnské Závody pro umělecko-průmyslové práce kovové Franty Anýže, které pro Kroměříž zhotovily již pomník J. A. Komenského. Deska měla být doručena po 15. srpnu a osazena až po obnově fasády domu Ludmily Vlkové v Jánské ulici č. 15.<br />
V červenci roku 1933 výbor Klubu požádal dopisem městskou radu, aby nově vybudované levé nábřeží řeky Moravy neslo jméno Maxe Švabinského. Návrh byl schválen a zároveň město přijalo oficiální záštitu nad pořádáním oslav, jejichž součástí byla řada doprovodných akcí. V knihkupectvích, ve školách i v městské knihovně byly zpřístupněny výstavky uměleckých publikací a reprodukcí děl Maxe Švabinského, jako předfilm při běžných představeních byl průběžně promítán film o Švabinském, který poskytla Národní galerie.<br />
Max Švabinský přijel vlakem na kroměřížské nádraží v sobotu 16. září o půl třetí odpoledne, v doprovodu své manželky Anny, akad. sochaře Šejnosta, majitele grafického závodu Štence a univ. profesora Žákavce. Po uvítání starostou města Josefem Jedličkou a předsedou Klubu přátel umění Stanislavem Švehlou si prohlédl unikátní sbírku grafiky v arcibiskupském zámku, prošel se Podzámeckou zahradou a ulicemi města, kde na řadě míst vzpomínal na doby dětství a mládí. Zastavil se i na starém hřbitově a v tzv. Octárně, kde měl svůj první ateliér.<br />
Ještě ten večer se zúčastnil oslav v sále Měšťanského nadsklepí a Sokolovny, kde mu po slavnostních projevech byla odevzdána adresa čestného členství Klubu přátel umění, setkal se zde s bývalými spolužáky a podepsal řadu pamětních knih.<br />
V neděli 17. září, po 8. hodině ráno se začali do města sjíždět představitelé kulturního a uměleckého života z celé republiky. V Jánské ulici se shromáždila, mimo cizích hostů a přátel Švabinského z Prahy, reprezentace kroměřížské vojenské posádky, okresního úřadu, výboru a zastupitelstva, všech státních úřadů, škol atd. Přesně v 11 h se dostavil i Max Švabinský s manželkou a po Javůrkově sboru Na Moravu, v podání mužského sboru Moravana, zahájil slavnostní akt ing. Švehla, který vyzdvihl význam celé slavnostní události. Po něm se ujal slova univ. profesor dr. Žákavec, přičemž v závěru jeho projevu byla odhalena pamětní deska, kterou starosta Jedlička oficiálně přijal pod ochranu města. Za hosty promluvil zástupce akademie věd a umění prof. Šaloun a po něm za výtvarný spolek Mánes architekt Gočár, za Spolek českých umělců grafiků Hollar malíř a grafik Silovský, za brněnský výtvarný spolek Aleš arch. Hrdlička a řada dalších. V závěru ing. Švehla přečetl doručené dopisy a telegramy, mezi jinými i z kanceláře prezidenta republiky, Národní rady čsl., Akademie výtvarných umění, prezidia hlavního města Prahy. Smetanovým sborem Věno byla pak celá slavnost ukončena a hosté se odebrali na společný slavnostní oběd.<br />
Před úterním odjezdem do Brna, kam Švabinského pozvali zástupci výtvarného spolku Aleš, a kde byl jmenován spolu se skladatelem Josefem Sukem čestným doktorem filozofie Masarykovy univerzity, měl umělec ještě možnost znovu si v klidu prohlédnout město, zahrady, promluvit s lidmi.<br />
Bylo to naposledy, kdy Max Švabinský osobně navštívil Kroměříž. Po další léta udržoval kontakt s rodným městem již pouze prostřednictvím korespondence nebo občasnými návštěvami Kroměřížanů v Praze. Na sklonku života se pak alespoň symbolicky do Kroměříže vrátil v několika příležitostných grafických listech, na kterých se zpodobnil v zákoutích Květné a Podzámecké zahrady. </p> <p>Výstavní prostor – schodiště Muzea Kroměřížska,<br />
Velké náměstí 38, Kroměříž<br />
Od 1. února do konce roku 2013
</p> <p>Muzeum Kroměřížska<br />
tel.: 573 338 388, mob.: 603 528 118<br />
www.muzeum-km.cz</p>

Kronikáři okolo středu Čech

Autor článku: 
Jaromír Košťák

<p>STŘEDOČESKÝ KRAJ: Kronikáře z oblasti kolem řeky Sázavy a Vltavy, jmenovitě z Petrova, Kamenného Přívozu a Jílového u Prahy a od druhé řeky z Krňan si přiblížíme také jejich publikační činností. Úvodem ještě k objasnění titulku – za geografický střed naší země je považován 398 metrů vysoký kopec Dábel, jehož domácí název v Petrově zní Dabel, obyvateli nedaleké Davle je nazýván Davelskou horou. Ta měla v dávnější minulosti spojitost se strážními ohni, které varovaly před nepřátelským útokem z Bavorska.</p> <p>Zastavení první – Petrov</p> <p> V Petrově (v roce 2010 žilo 510 obyvatel v 250 domech, v katastru obce se nacházelo 1112 chat) píše obecní kroniku Ing. O. Vorel. Před dosažením seniorského věku působil jako středoškolský profesor a následně ředitel jílovského Regionálního muzea. Zejména poslední působiště mu umožnilo důvěrně se seznámit s jeho archivem. V rámci 120. výročí založení muzea vyšla 130 stránková publikace formátu A5 (náčtrníková vazba) s názvem Okolo středu Čech, jejímž byl autorem. Místy až encyklopedickým stylem přibližuje historické a vlastivědné zajímavosti z blízké oblasti obou řek, které jsou doplněny desítkami fotografii, u jejichž popisu je uveden letopočet vzniku. Ve více jak dvou desítkách kapitol přiblížil vedle již jmenovaného Ďábla na protější straně Medník – kopec plný pokladů včetně zbytků třetihorní květeny, ale také proslulého kandíku, který rozkvétá ještě před příchodem jara. Jinde se zmiňuje o zelené perle Jílovska v podobě Vlčích skal. Ze stavebních pozoruhodností pak Štěchovickou přehradu na Vltavě, dokončenou během 2. světové války. Značnou pozornost věnuje železniční trati Posázavského pacifiku s evropskou raritou v podobě železničního viaduktu na Žampachu. Jinou připomínanou stavbou se stalo sanatorim v Prosečnici vzniklé v prvních letech samostatného státu. Léčilo se zde Tbc více jak 80 let. Smutný je fakt, že bylo prodáno do soukromých rukou, a zaniklo.<br />
Další z kapitol je věnována Včelnímu hrádku. Slávy dosáhl za Karla Josefa z Bieneberku, vášnivého archeologa, který se však také podílel na stavbě pevnosti Josefov a zasloužil se o vojenské mapování. V roce 1795 dosáhl šlechtického titulu. To je pouhý zlomek z Vorlovy knížky, jak ji sám nazývá. V dalších kapitolách seznámil čtenáře s trampy stejně poutavě jako s novodobým vojenským muzeem a se spoustou historických detailů. Neřadil je však chronologicky, takže třeba stavba zařízení na odčerpávání vody z dolů z pol. 19. stol. (Omyl vrchního inspektora …) předchází kapitole s názvem Setkání husitů na Křížkách. To však není výtka, ale zajímavé pojetí obsahu autorem.</p> <p>Krňany</p> <p> Publicista V. Šmerák v knize Mezi Vltavou a Sázavou (vydána k 950. výročí obce) hned v úvodu připomněl čtyři místní kronikáře, a to J. Bobka (1833 – 1930), Ant. Piskáčka (1876 – 1956), J. Zvelebila (1893 – 1961) a Vladimíra Mühlbacha (1905 – 1983). Zejména posledního kronikáře mnohokrát cituje a hlavně přibližuje ukázkami z jeho kroniky. Také v podobě podkladového materiálu. Ty psal na rozměrově stejné lístky papíru, které jednoduše procvakl děrovačkou a svázal bavlnkou. Velikou ozdobou jsou ty ručně psané ozdobným a přitom dobře čitelným písmem. Doplnil inkubáliemi a většinou místo fotografie přidal kresbu.<br />
V. Šmerák není kronikář, ale je profesně zaměřen na publikování. Knihu nechal doplnit také velikým množství leteckých snímků. Tak vzniklo dílo, které by asi s povděkem přijala i velká města.</p> <p>Kamenný Přívoz</p> <p> Kronikáře Antonína Kubíčka jsem stačil poznat osobně v jeho domku už jen jako místo pro dva „chalupáře“. Všechny volné prostory byly zabrané pro archiv v podobě krabic fotografií, písemností, plakátů. Nahlédl jsem do rukou psaných kronik, systému řazení příloh. Protože místo jeho letitého kronikaření je spojováno se spisovatelem J. Morávkem (1888 – 1958), ovlivnilo to jeho mimokronikářskou činnost. Tak vznikla doslova svépomocí vydaná knížka s vypůjčeným názvem Plavci na Sázavě. Je tvořena 15 kapitolami s cenným závěrečným slovem posledního tehdy žijícího plavce Vlastimila Papírníka. Cenné na Kubíčkově tvorbě je jednoduchý popis činnosti vorařů. Od stahování dřeva z lesa, svázání do vorů a jejich cestu po vodě. Vše připomínají názvy kapitol. Posuďte sami: I voroplavba je doprava, Historie sázavského vorařství, Plavci u nás z kronik…<br />
Nedivme se, že publikaci chybí většina knižních náležitostí. Cenné jsou fotografie (i ty jinde viděné). Některé jen vsunuty do vazby, jiné s ručním popiskem. I tak zanechal pan kronikář Kubíček zajímavý doklad o vorařství, jímž Kamenný Přívoz (podle J. Morávka Zázoz) žil po staletí až do poloviny minulého století.</p> <p>Jílové u Prahy</p> <p> Současným městským kronikářským pokračovatelem je knihovnice paní Jana Boučková. Píše ručně do kroniky úctyhodných rozměrů. Na pracovišti má v oddělené místnůstce vše potřebné pohromadě. Tedy počítač s internetem a tiskárnou, služebním telefonem, velkoplošnou barevnou kopírkou, ale také prostor na bezpečné uložení kronik. Samozřejmostí je její pohotové fotografování. Výsledky vkládá do přílohy nejen v papírové podobě. Místní Jílovské noviny využívá jako podkladový materiál, ale také do nich píše a přidává fotografie. Jako zaměstnanec radnice má „bezbariérový“ přístup k potřebným informacím.<br />
A zajímavost nakonec – paní kronikářka J. Boučková má „pod palcem“ kroniky spolků. I těch uzavřených, jako je např. Okrašlovacího spolku. Jeho poslední kroniky obsahovaly vlepované fotografie (tedy pomocí růžků). Pěkně svázané, obsahově odpovídající poslání, ale trochu poznamenané právě oním vkládáním. Nová kronikářka už pracuje výhradně na počítači a snímky vkládá digitálně.</p>

V muzeu se stále něco děje

Autor článku: 
Patrik Pařízek

<p>BEROUN: Od konce minulého roku působí v Muzeu Českého krasu nový historik ThDr. Jakub Jukl, Th.D. – kurátor sbírkových předmětů. Je rodák z Prahy, kde žil celý život, v Berouně má ale rodinné kořeny. O jeho zájmech a také o práci, kterou považuje za zajímavou, si můžete přečíst v následujícím textu.</p> <p>Jaký vztah máte k Berounu a k regionu?</p> <p> Z Berouna pocházela moje prababička. Můj dědeček sem proto jezdíval před Druhou světovou válkou na prázdniny. Můj prapradědeček, Eduard Mejstřík, vlastnil dům v ulici Na klášteře, ale ten je dnes už zbořen. Byl také členem městské rady a za jeho funkčního období byla postavena nová radnice. Moc mě potěšilo, když jsem jeho jméno našel na pamětní desce ve vstupní hale radniční budovy. Proto je pro mě příchod do Berouna i návratem k rodinným kořenům.<br />
Berounsko je jednou z nejzajímavějších a na historii nejbohatších krajin naší vlasti. Najdeme zde tajemné a bájemi opředené Koněpruské jeskyně, Tetín a Sv. Jana pod skalou, kudy kráčely nohy světců, sídla králů jako byl Nižbor nebo Točník, u Loděnice bitevní pole přemyslovských knížat a na Karlštejně duchovní střed nejen Českých zemí, ale i střední Evropy, všude rozesetá svědectví mohutného hospodářského rozmachu Čech v 19. a první polovině 20. století i místa, nerozlučně spjatá s kulturními osobnostmi našeho národa: Liteň Svatopluka Čecha a Václava Beneše Třebízského, Jungmannovy Hudlice či Králův Dvůr Jan Preislera. A mohli bychom jmenovat mnoho dalších pamětihodností kraje.</p> <p>Jaké máte koníčky?</p> <p>Moje koníčky jsou spjaty právě s historií. Hodně čtu, rád jezdím i chodím na výlety, hlavně po Čechách a Moravě. Největším koníčkem je pro mě už od 18 let historický šerm. S naším šermířským uskupením se věnujeme husitské době, konkrétně představujeme vojenskou hotovost husitské Prahy. Snad budeme mít někdy příležitost ukázat naši husitskou jednotku na některé z muzejních akcí. Ale nebojte se, tentokrát přijdou husité v míru.</p> <p>Jaká je vaše funkce v muzeu?</p> <p>V muzeu pracuji na místě historika a kurátora sbírek výtvarného umění, historie, fondu Václava Talicha a dalších sbírkových souborů. Z titulu této funkce se starám jednak o správu sbírek, zápůjčky předmětů a samozřejmě o rozmnožování sbírek, jednak připravuji výstavy a další muzejní akce. Důležitou součástí mojí práce je i badatelská činnost, zaměřená na historii nejen Berouna, ale i celého Českého krasu.</p> <p>Co vás na práci baví?</p> <p>Vždycky jsem měl rád historii. Mám to štěstí, že koníček se mi stal prací, alespoň nakolik je to v zaměstnání možné. Je úžasné, že mohu bádat nad minulostí našeho města, našeho kraje i naší země. Zároveň je ale práce v muzeu velmi tvůrčí, protože je třeba vymýšlet a realizovat nejrůznější akce pro veřejnost, počínaje výstavami, přes přednášky a pořady pro děti a konče třeba muzejní nocí. Člověk pak musí přemýšlet, jak to udělat, aby návštěvníkům zpřístupnil poznatky zajímavým a pokud možno i zábavným způsobem. I to mě baví.<br />
A pak je tu práce se sbírkami. Procházejí vám přitom rukama věci, kterých se dotýkali naši předkové. Člověk cítí nejen obdiv, ale i závazek zachovat a zpřístupnit toto bohatství naší minulosti současným a budoucím generacím.</p> <p>Jak jste se k práci v muzeu dostal?</p> <p>Vlastně velmi prostě. Po studiu jsem pracoval pět let v muzeu v Říčanech u Prahy na místě historika a správce depozitáře. V loňském roce jsem se dozvěděl, že se na stejné místo hledá pracovník do berounského Muzea Českého krasu. Beroun jsem znal již tehdy, věděl jsem, že je to je staroslavné královské město s úžasně zachovalým opevněním. Řekl jsem si, že v takovém městě by práce historika mohla být velmi zajímavá. Nuže, přihlásil jsem se do výběrového řízení a byl jsem přijat.</p> <p>Připravujete v muzeu nyní nějakou akci?</p> <p>V muzeu se pořád něco děje. S kolegy si vzájemně pomáháme s přípravou výstav i dalších akcí. Nyní připravuji na 12. 3. od 18 hodin poutavé vyprávění o Janu Smiřickém ze Smiřic. Byl důležitou postavou husitské doby a měl zajímavý a v posledku tragický osud. Narodil se někdy před rokem 1400 v chudé rodině ve východních Čechách. Už na počátku husitské revoluce se přidal ke kalichu, což mu umožnilo nevídaný společenský vzestup. Během dvaceti let se z bezvýznamného rytíře stal jeden z nejbohatších mužů země. Proslul jako vynikající válečník, který dokázal sám vzdorovat mnohem silnějším soupeřům, i jako obratný politik, který jednal na císařských dvorech. Nakonec se mu stala osudovou srážka s Jiříkem z Poděbrad. Povídání o něm doplním také promítáním obrázků a map. Kniha o Janu Smiřickém bude také v prodeji na pokladně muzea.<br />
Také pracuji na výstavě obrazů Berouna od malíře Antonína Porketa, který naše město zobrazil tak, jak vypadalo před sto lety. Výstava by měla začít koncem dubna. V dlouhodobějším výhledu pracuji na výstavě k 750. výročí založení Berouna, na výstavě připomínající 100 let od vypuknutí 1. světové války a teď právě studuji stará vyobrazení Berouna a zabývám se historií opevnění města.</p>

O vorařích v kronikách i na výstavě

Autor článku: 
Jaromír Košťák

<p>JÍLOVÉ U PRAHY: V minulosti umožňovala dopravu převážně stavebního dřeva do Prahy vlastně jen řeka Vltava se svými přítoky, z nichž nejznámější je Sázava, a o té bude také řeč. Po vodě se plavilo od nepaměti a zřejmě nejstarším písemným dokladem je Kosmova kronika. Za Karla IV. došlo k nebývalému nárůstu, a proto také k vymezování péče o dopravní cestu, jež byla přenesena na mlynáře. V roce 1872 regulovalo už 40 jezů voroplavební trasu v délce 142 kilometrů ze Světlé nad Sázavou k soutoku obou řek u Davle</p> <p>Dva kronikáři – oba byli z Kamenného Přívozu. </p> <p>Antonín Kubíček psal obecní kroniku ještě na začátku současného století. Doma, rukou a téměř do posledních dnů života. Ač jsem ho navštívil málokrát, nedalo se nikdy přehlédnout, že jeho dům sloužil vlastně kronikářskému poslání, a tak trochu připomínal televizní seriál Dva chlapi v chalupě. Místa, kam obvykle ukládají vše potřebné pro domácnost ženy, sloužila k shromažďování fotografií, úředních písemností, plakátů, pozvánek, denního tisku a nejrůznějších výpisků. Systematicky byly vkládány také do krabic od bot, a já žasl nad přehledem kronikáře. Bezpečně věděl, kde má co uloženo. Jiným jeho koníčkem byly dějiny vorařství. Ty dokončoval podle data u fotografie nejstaršího voraře Vlastimila Papírníka kolem roku 1999. Sám navíc opravil pár tradovaných nepřesností. Týkaly se jmen faktorů, vorařů, jejich přezdívek, místních názvů či letopočtu posledního plavení.<br />
Kubíčkův dvacetistránkový přehled o voroplavbě hlavně na Sázavě připomíná Morávkovy knižní tituly samotným názvem. Jmenuje se Plavci na Sázavě a je tvořen 12 kapitolami a fotografickou přílohou voraření převážně na dolním toku Sázavy. Zájemci a znalci tady objeví kopii Patentu plaveckého pro Josefa Hroníka (narozen 1897), který platil pro úsek z Poříčí nad Sázavou do Prahy.<br />
Kubíčkovi Plavci na Sázavě vznikali nejspíš svépomocně. Chybí některé knižní náležitosti, jako třeba výše nákladu, byť byl zřejmě nepatrný. Zato prameny jsou obsáhlé. Velikým přínosem jsou ale také zapomenuté vorařské pojmy a souvislosti.</p> <p>Jan Morávek ve své knize Plavci na Sázavě (nejde o omyl v názvu) sepsal vlastně vorařskou kroniku. Úspěšnou a oblíbenou. Vždyť už v roce 1974 vyšlo šesté vydání v nákladu 55 000 kusů. Autor J. Morávek se narodil ve staré zájezdní hospodě zvané Hostinec na domě. Z vypravování si zapamatoval a poutavě přiblížil nejen život vorařů. Dělil je na chlupáče, kteří vlastnili pole, a strupy. Románově se život točil kolem rodu Loučilů a Dolejšů. (Na rozdíl od Ant. Kubíčka, který dokládal víc nejen „vládnoucích“ rodů.) Ti řídili vory, stáli v čele party dobré desítky vorařů a ústně sjednávali práci. Nad nimi byl faktor.<br />
Za celoroční dřinu dostávali voraři nejdříve zálohu, kterou podle malé výše posměšně nazývali „na boty a kazajku“. Rozdělování zlatek a později korun probíhalo v hospodě. Stávalo se očekávanou událostí, která se neobešla bez vydatného jídla v podobě tučných opečených jaternic, kopce brambor, zelí a dostatku piva.<br /> Jedlo se na společný řád. Za všechny platil faktor jedné nebo druhé party. Sám byl odměňován vejškou, která činila za ročních splavených asi dvou set pramenů sumu na zakoupení třeba několika krav nebo kusu pole. Peníze přivážel do Závozu ve fiakru účetní z Prahy. O veselou pohodu se při jídle postarali hastrmani Mančinčák, Pepinďák, potrhlý Ježišmant, starý Cinkal Červená kazajka, starý Však. Podobně se voraři posilňovali při přebírání vorů v Čerčanech od Horňáků, což byly party, které nesměly na dolní tok, jenž patřil Dolňákům. Před vyplutím je důkladně nakrmil hospodský Korbel, a to prorostlým vepřovým připravovaným v pivě.<br />
Slávu i dřinu vorařů začala však likvidovat železnice dobudovaná kolem roku 1900. Byla levnější, rychlejší a nezávislá na proměnlivém toku řeky. Nadbytek dřeva v horním Posázaví brzy pominul a varoplavba proto skončila před 2. světovou válkou.</p> <p>O vorařská mluvě</p> <p>Byla jednoduchá, vyjadřovala většinou stručné pokyny, někdy kvůli srozumitelnosti na vzdálenost mezi voraři a lidmi na břehu byly tvořeny uskupením několika libozvučných samohlásek. Třeba v pozdravech, jako houuu, hahouu, ahóóój.<br />
Kmeny stromů zbavené obvykle jen vrcholů až po využitelný průměr a větví se nazývaly kladina. Ta byla koňskými potahy dopravována na vaziště, kde se většinou roztřídily na plavučinu. Pak samospádem po splazech nebo smycích přes šikmo položené kmeny, se po mírném svahu dostávaly na plac. Drouhy čili upravenými sochory se navalily na připravené podpěry zvané kozy. Už stejně dlouhé a silné. Na slabších koncích se ručně nebozezy provrtaly otvory a jimi se protáhla vožděj, což byl přírodní materiál získaný z mladých stromků. Většinou už ve vodě vznikal konečně vor. Na něj přibyly příčné klády důmyslně navlečené a zaklínované stlučkami, aby podle sázavské míry 12 klád drželo pěkně pohromadě. První vor zvaný předák byl opatřen osm metrů dlouhým veslem, jímž vrátný ovládal směr. V případě klidné plavby si mohl sednout na jednoduchou lavičku. Za ní se nacházela ve vorařské hantýrce stojka s dvěma firmami. Na červeném plátně jméno plavecké společnosti a na černém vrátného, dnešními slovy vedoucího voroplavby. Druhý vor z deseti se nazýval pacholčí, protože na něm stál pomocník zvaný staročesky pachole.<br /> Zbývá připomenout snad ještě hastrmany, mladé úhoře, brzdu zvanou šrek, otčenáš a třeba grošovky. První přezdívky byly závislé na stáří vorařů. Šrek se umisťoval na osmý vor v prameni a modlitbu Plavecký otčenáš museli ovládat všichni, ale hlavně se jím řídit v nejnebezpečnějších místech za jezem na Žampachu. Když se podařilo proplutí, a to bylo většinou, pak v Haberně u Pikovic se spojovaly dva prameny vorů vedle sebe do šipy. Také posádka se znásobila. A grošovky? Tak se říkalo otepím vorařského odpadu na topení, za kterou se v Praze úspěšně prodávaly.</p> <p>Co dodat?</p> <p>Regionální muzeum v Jílovém u Prahy připomíná vorařství od 2. února výstavou.<br />
Spojení sem je Posázavským Pacifikem, který nabízí sice romantické výhledy, ale obvykle nemá návaznou autobusovou dopravu, což znamená pěšky dva kilometry. Naopak linka 332 ze stanice metra Budějovická má nejvýše hodinový interval. Tradiční vorařské menu se tady sice nenabízí, ale na přiměřeně útulné posezení je kam zajít, a to včetně vyhlášené cukrárny.</p> <p> Prameny:<br />
Antonín Kubíček: Plavci na Sázavě<br />
Jan Morávek: Plavci na Sázavě<br />
Jaromír Košťák</p>

Jarmile Haldové se pod rukama rodí reliéfy českých panovníků

Autor článku: 
Dana Ehlová

<p>SEDLOŇOV: „My vlastně ani nevíme, koho tu opravdu máme,“ řekla starostka obce Sedloňov Hana Ježková na adresu Jarmily Haldové krátce po tom, co jsem ve společnosti této výtvarnice strávila dvě hodiny naplněné povídáním o její tvorbě a všem, co s ní souvisí. Jarmila Haldová mě během rozhovoru zároveň velice fundovaně provedla českými dějinami a její vypravování se pro mě stalo zřejmě nejzajímavější „přednáškou“ z dějepisu v mém životě.</p> <p>Už dlouhá léta žije a tvoří v malé obci v Orlických horách a právě tam se pod jejíma rukama rodí reliéfy českých panovníků, překrásné loutky nebo celé betlémy, také ale ilustrace pohádek či pověstí, a díky spolupráci s manželem-botanikem i dokonalé ilustrace vzácných rostlin např. rodu primulovitých. Přitom však zůstává velmi nenápadná a „vyloudit“ od ní několik jejích fotografií se rovnalo téměř nadlidskému výkonu. </p> <p>Jak jste se dostala z Prahy do Orlických hor? </p> <p>Byla to docela náhoda. Jezdívali jsme s manželem do Krkonoš, kde měli chalupu moji rodiče, a pak jsme sháněli něco pro sebe. Náhodou jsme se potkali s naším sousedem, který nás pozval na návštěvu. Původně jsme tady chtěli mít letní sídlo, ale pak mě oslovili ze Sedloňova, abych zde nejstaršího syna přihlásila do školy, čímž pomůžu udržet zdejší dvojtřídku. To jsem tedy udělala a navíc jsem postupně zjistila, že venkovské školy jsou lepší, protože děti v nich mají vzhledem k nízkému počtu individuální péči. Venkovští učitelé se znají s rodiči, my jsme navíc měli mimořádnou paní učitelku. Vlastně se dá říci, že jsme tady zůstali natrvalo bydlet kvůli škole. </p> <p>Líbí se vám tady? </p> <p>Stali se z nás patrioti. </p> <p>Vím, že v Sedloňově děláte kronikářku?</p> <p>Ano, mám vztah k takovýmto činnostem, mám ráda historii. Ale dnes dělat kronikáře už není tak příjemné jako dřív, činnost je hodně svázaná předpisy. Když do kroniky nelze psát, co osobního se ve vesnici děje, tak mi to připadá, že záznamy nemají takovou cenu. Jsem přesvědčena, že by kronika měla vyjadřovat život na vesnici a ne jen oficiální data. </p> <p>Pojďme k Vaší tvorbě. Jak a kdy vznikl nápad vytvořit vlastní sbírku panovníků?</p> <p>Už od školních let jsem měla ráda historii a v tomto zájmu mě podporovala rodina z obou stran. Přímý popud byl v tom, že mě v II. pol. 90. let kontaktoval přítel, který byl nevidomý a založil katolickou nadaci pro nevidomé děti. Dokud viděl, byl fotografem a potom svoji iniciativu a invenci věnoval této činnosti. Ten přišel s nápadem, abych vytvořila podle vlastního výběru reliéfní obrazy světců pro nevidomé děti. To byl pro mě velmi zajímavý úkol. Bylo jasné, že postavy musí být reliéfní a že musí být názorné, aby se daly přečíst hmatem. Vzniklo přes 30 obrazů českých světců, které jsem si sama vybrala, a kteří jsou nějakým způsobem oblíbení nebo zajímaví. Potřebovala jsem, aby měli charakteristické atributy. I když jsem se poučila, tak jsem neměla do doby, než byly obrazy hotové, jistotu, zda to bude fungovat. Nakonec se ukázalo, že ano. </p> <p>Poznávali nevidomí ve vašich postavách to, co jste jim chtěla sdělit?</p> <p> Poznávali. Mě také zajímalo, jakým způsobem to mohou použít. Nevidomé děti si obrazy osahaly, pak je tužkou přenášely na papír a opravdu to fungovalo. Měla jsem radost, že se záměr podařilo naplnit. Soubor stále putuje, dnes je majetkem charity, která s ním pracuje. Údajně byl i v Bruselu. </p> <p>Kde jste je poprvé představila?</p> <p>V expozici Národní galerie v Anežském klášteře v Praze, což je pro mě pocta. </p> <p>A jak to tedy bylo s panovníky?</p> <p>Vzhledem k tomu, že několik světců byly knížecí postavy, napadlo mě, že by bylo výborné mít stejným způsobem zpracované panovníky. Posledním impulsem byly obrazy panovníků v Horšovském Týně, jejichž pokračování je v Častolovicích. To je veliký soubor, od Libuše až po Leopolda I., který si dědicové rozdělili, a dnes je na třech místech. Tehdy jsem si řekla, že bych takovou věc mohla udělat. </p> <p>Příprava je určitě složitá. Jak probíhá? </p> <p>Musím si prostudovat dobové reálie. Mám ráda systematickou práci, kterou mě naučil manžel, pro něhož dělám botanické ilustrace, v nichž je třeba dodržet každý prašník. Když tedy vytvářím historickou postavu, tak chci mít všechny možné podklady, to samé platí, když dělám třeba něco národopisného. I u pohádkových ilustrací jsem dbala na to, aby ilustrace odpovídaly místu děje, třeba kostel, který v té obci stojí, aby nebyl vymyšlený. Všechno chci mít podložené fakty. </p> <p>Kde všude sháníte podklady?</p> <p>Pro panovníky to bylo docela náročné. Existuje naše literatura, ale podklady jsem sháněla i v cizině. Zvlášť pro ty nejstarší věci u nás chybí obrazová dokumentace. Počátky naší psané historie pocházejí z 9. a 10. století, ale obrazových materiálů je málo. Věcné předměty existují, dochovaly se šperky, ostruha nebo meč, horší je to s oděvy. Řešila jsem, jak Bořivoje a Ludmilu nějakým způsobem nazdobit a jak naložit třeba s gombíky. Nikdo vlastně neví, jakým způsobem se takové předměty na oděvu uplatnily. Konzultovala jsem to v několika muzeích a u gombíků, které mi ale stále vrtaly hlavou, jsem se nakonec dozvěděla, že si to musím vymyslet sama, protože se ví pouze to, že byly v párech a v hrobech ležely přibližně na klíčních kostech. Neví se, zda fungovaly jako ozdoba nebo jako skutečný knoflík. Také jsem mluvila s naším největším odborníkem na meče, ten mě poučil, jakým způsobem je mohl bojovník vytasit. Meče jsou totiž u těchto panovníků velmi důležité, jsou znakem moci, protože v té době ještě nebyly korunovační klenoty.</p> <p>Jak to bylo u šatů?</p> <p> Musela jsem vycházet z toho, jakým způsobem se odívali u sousedů. Zachovala se zobrazení z francké doby. Panovníky jsem nechtěla mít v majestátu, ale v civilním oděvu, v němž normálně chodili. Radila jsem se i s kunsthistoričkou z Pražského hradu, která mi hodně poradila i co se týče vzorů, protože se snažím zachovávat historické vzory. Sehnala jsem si domácí i zahraniční literaturu na textil. Hodně užitečná pro mě byla návštěva Bambergu, protože kniha, kterou jsem tam sehnala, obsahovala rozkreslené textilie z doby mezi 12. a 14. stoletím, a to je doba, která mě hodně zajímala. Ve dvanáctém století žilo snad nejvíc našich panovníků. Na každého chci mít nějaký jiný vzoreček a to je pak náročné. </p> <p>Kolik panovníků máte hotových?</p> <p>Úplně hotových je sto šest. Teď mám rozpracované další čtyři. Císaře Leopolda I. a jeho tři pozoruhodné ženy. On byl druhým nejdéle vládnoucím panovníkem, a na jeho manželkách je vidět vývoj oděvů, protože první Markéta přišla ze Španělska, měla na sobě rozvinuté baroko, raně španělské, ta poslední, to už je úplně jiná barokní móda.<br />
Panovníky postupně dotvářím, neustále cestují po republice. Nejdéle na západě byli v Ostrově, v Plzni, letos v létě by měli být v Písku, na východě byli v Třinci, Brumově-Bylnici. Jsou na ně pěkné ohlasy ze škol. Vloni v Šumperku měli k výstavě doplňky – děti mohly stavět hrad z velkých dřevěných kostek, z jednoho panovníka byla udělána veliká puzzle. Těší mě, když se tomu věnují. V Kroměříži v muzeu udělali u příležitosti výstavy panovníků průvod dětí v dobových kostýmech. V Žatci naopak připravili písemný materiál, v němž děti mohly dohledávat různé dynastie apod. Je opravdu zajímavé sledovat, s jakým nápadem kde přijdou. To mě těší. </p> <p>Máte mezi panovníky nějakého favorita, s nímž byste se chtěla setkat?</p> <p> Nevím, zda by se se mnou bavili. Při studování historického materiálu obvykle zjistím, že to byl vynikající člověk, že měl úžasné schopnosti. Jednak to byli vesměs lidé vzdělaní, byli vychovávaní. Speciálně u Habsburků byli vzděláváni pro vládnutí – pro odpovědné vládnutí. Takže panovníci jsou mi sympatičtí osobně, vesměs je oceňuji, i když sem tam se najde i negativní osobnost. </p> <p>Jaké dřevo používáte a kde ho sháníte? </p> <p>Dřevo sháním průběžně, protože je potřeba dělat z dřeva, které je nejen uschlé, ale i déle leží. Z lipového dřeva, když je dobře uskladněné, se dá v podstatě dělat už po dvou letech, ale není to ono. Když dřevo leží deset let, dvacet let, tak dostane úplně jinou konzistenci. To už není věc schnutí, ale zrání. Je pak více konzistentní. Takže dřevo mám ukládané léta a bere se z těch starších ročníků. V poslední době jsem dostala velkorysý dar od paní Klímové z Kvasin, kde vichřice zničila krásné lípy v zámeckém parku. Jednu takovou krásnou spadlou lípu nechala dokonce pořezat na své pile a já z ní mám krásné fošny použitelné právě nyní, protože už leží několik roků. </p> <p>Až bude jednou soubor panovníků kompletní, kde ho budete mít?</p> <p>O tom zatím nemám představu. Panovníci teď cestují a Josef Ježek při jedné z výstav poznamenal, že jezdí dělat inspekční cestu po zemích Koruny české. To se mi líbí. Jakým způsobem se naloží se souborem, až bude kompletní, jsem zatím nevyřešila. Bylo by samozřejmě krásné, kdyby byl umístěn někde, kde by se na něj mohli lidi koukat, ale poučena historií Slovanské epopeje, nechci rozhodně kolekci jen tak darovat, aby se s ní nevážně zacházelo. </p> <p>Mohli bychom odbočit k botanickým ilustracím, o nichž jste se už zmínila? S manželem cestujete, kde jste všude byla? </p> <p>Za posledních dvacet jsme najezdili docela dost. Pokud jedeme do přírody, tak je to vždy studijní cesta za konkrétním cílem. Většinou to jsou hory s cílem sledovat tamní květenu. Když jsme třeba byli v Číně, objezdili jsme tam i herbáře, protože, když se dělá takováto monografická práce věnovaná jednomu rodu rostliny, tak člověk musí vidět všechny herbářové položky, které určují každý jednotlivý druh. Tomu se říká typus, což je rostlina, podle které byl ten který druh popsán, a tu je třeba vidět. Ve střední Asii jsme např. se např. dostali do lokalit, které nebyly navštíveny od 20. let, a některé herbáře se ztratily. Obnovili jsme některé herbáře primulovitých rostlin, co rostou na skalách a vyskytovaly se v herbářích, které byly za války zničeny. Takový problém je i v Evropě, třeba v Německu bylo zničeno hodně herbářů. To znamená jet na lokalitu, kde byla popsaná, tam ji najít znovu, pokud tam ale ještě je. Některé lokality již neexistují. Nejzazší kout, kam jsem se dostala, byla asi Kamčatka. </p> <p>Kde vycházejí vaše publikace?</p> <p> Některé vyšly v zahraničí, některé, zejména rozsáhlejší věci, jsme si vydali sami vlastním nákladem. Je paradoxní, že člověk dělá dvacet let vědeckou práci, a pak si ji vydá vlastním nákladem, protože nakladatel má pocit, že by se mu to nevrátilo. Vydávat knihy není lukrativní, ale na druhou stranu je to radost. </p> <p>A co Vaše ilustrace pohádek? </p> <p>Hrozně ráda dělám obrázky k příběhům. Ilustrace vlastně znamená, že se text doplní obrázkem. Dnes je trend, že obrázky nesedí k textu, který v nich probíhá. Miluju staré knížky, kde byl obrázek a pod ním věta. Tím pádem jsem přesvědčena, že každý obrázek má s textem souviset, že to nemá být jen ozdoba knížky. Dnes by se dalo říct, že mnoho ilustrátorů jen vyzdobí knížku, aby byla pěkná, ale nejsou to ilustrace k textu. To jde dělat s básněmi, ale když se jedná o pověst, tak by to mělo být k obsahu. Já to tak dělám. Černobílé obrázky dnes text tolik neprodraží, protože technika tisku je moderní, takže se text může hodně vyzdobit, a to dělám ráda. </p> <p>Vy ale nejenom ilustruje, také jste nějaké pověsti napsala…</p> <p> Ano, spolupracuji třeba s hotelem Studánka, kam jsem dělala keramické obrázky nad dveře každého pokoje a ten má svůj vlastní příběh. Pro Studánku mám další věc, a to příběh dubu. Rostl tam přes tři sta let a byl bohužel pokácen, ale zachoval se průřez kmene, který má průměr 120 cm – je tam vystaven a v něm jsou napíchána data. Já jsem k tomu udělala obraz, na němž jsou tato data také vyvedena, a k nim jsem napsala příběhy. Nejprve jsme spočítali léta, abychom došli k nějakému stáří, a v podstatě jsme se dopátrali k tomu, že dub se narodil v období po třicetileté válce, což má svoji symboliku, protože po této válce začínalo vše znovu. K tomu je tedy text s jednotlivými událostmi, které se vztahují ke světovým dějinám i k dějinám Studánky a Rychnova nad Kněžnou. Je to vlastně průřez doby, kdy dub žil, a je to určeno pro návštěvníky letoviska. </p> <p>Máte pokračovatele v rodině? </p> <p>Všichni moji synové jsou výtvarně nadaní, ale žádný to nedělá jako profesi. Je to pouze jejich koníček. Všichni vyřezávají a nejstarší syn kromě vyřezávání, také dost kreslí, je biolog. Svoje přírodovědné objekty, což jsou lišejníky, vytvořil zároveň jako zvětšeniny v keramice, což je velice zajímavé. Vystavuje i fotografie – zvětšeniny lišejníků, což je krásné samo o sobě a doplňuje to i těmito modely. Šikovní jsou i vnučka s vnukem, vyřezali si loutky. Vnučka má také ráda historii, a když kreslí, má už vlastní rukopis. </p> <p>Jak relaxujete?</p> <p>Moje výtvarné činnosti jsou docela bohaté – někdy kreslím, někdy maluju, jindy vyřezávám, a tak se dá relaxovat i tím, že člověk přeskakuje z jedné věci na druhou. Jsem taky sběratel kdečeho, i u toho se dá krásně relaxovat. V létě je výborný relax na zahrádce – plít, sekat trávu, sušit seno, to jsou výborné věci, fantasticky působí na psychiku. Taky ráda čtu, ale to je většinou studium něčeho, takže se to nedá asi úplně počítat. Někdy, když dodělám nějakou práci, ovšem taky relaxuju tak, že začnu uklízet, protože na to v době, kdy pracuju, nemám moc času. To funguje na psychiku výborně. Když něco dodělám, tak mám určitě dobrý pocit, ale pak chvíli trvá, než se dostaví další nápad, a tak je potřeba se odreagovat a dělat něco úplně jiného.</p>

Musica Tereziana letos v Domově sv. Karla Boromejského

Autor článku: 
luk

<p>PRAHA: Místní kultura mediálně podporuje benefiční projekt MUSICA TEREZIANA. Autorky projektu – Iva Klusalová a Edita Adlerová – se rozhodly věnovat výtěžek prvního ročníku městu Terezín, konkrétně na opravu a renovaci varhan v kostele Vzkříšení Páně v Terezíně. Pořadatelem druhého ročníku celonárodní dobročinné akce MUSICA TEREZIANA 2013 je Domov sv. Karla Boromejského.</p> <p>Jeho představené S.M. Konsoláty Mgr. Miroslavy Frýdecké se ptáme nejen na to, kam bude směřovat případný výtěžek. </p> <p>Můžete v krátkosti domov představit?</p> <p>Domov sv. Karla Boromejského je neziskové zařízení, které poskytuje péči nemocným seniorům v tíživé situaci – po úrazu nebo po nemoci, kdy se nemohou vrátit třeba z nemocnice domů, potřebují určitou dobu ke stabilizaci svého zdravotního stavu a jejich rodina má mezitím možnost hledat trvalé řešení. Nabízenou péči na lůžkách LDN a sociálních odlehčovacích doplňujeme ergoterapií, rehabilitací, péčí o kulturní prostředí, péčí duchovní. Pacientům, trpícím demencí, nabízíme ve všedních dnech pobyt v denním stacionáři, rodina tak může chodit do práce a nemusí mít o svého příbuzného starost. O pacienty pečuje odborný personál a při veškeré práci nám tu pomáhají ženy, odsouzené k výkonu trestu, což jim poskytuje smysluplné využití tohoto období jejich života a pacientům komfort dostatečného počtu pečujících. Takto Domov naplňuje zároveň cíle resocializace. Také tyto ženy mají užitek ze společné práce, z hojných kulturních akcí a koncertů, které jsou velkým obohacením všech, i z darované důvěry našich pracovníků i samotných nemocných.<br />
Chceme být opravdovým DOMOVEM, kde se lidé cítí dobře, v bezpečí dobré služby i pěkného prostředí – a k tomu také velmi přispívá zprostředkování krásných koncertů.</p> <p>Letošní Musica Tereziana bude rozsahem širší. Co Vás vedlo přijmout nabídku vstoupit do projektu?</p> <p>Těšíme se na obohacení vysoce kvalitním programem. Když jsme s koncerty před 13 lety začínali, byl docela problém sehnat účinkující, kteří by pojali vystoupení benefičně. Postupně se Domov začínal díky své službě, ale i krásně opravenému kostelu těšit čím dál větší oblibě a účast na koncertech stále stoupala – bylo a je více nabídek k vystoupení. Chceme umožnit přístup nejen všem v našem domě, ale také široké veřejnosti, proto je většinou vstupné dobrovolné. Musica Tereziana zazáří svým pojetím i vynikající úrovní, tím jsem si jistá. </p> <p>Když se letošní ročník vydaří nejméně tak, jako ten loňský, v co doufáme všichni, kam budete jako pořadatelé a příjemci výtěžku směřovat pomoc?</p> <p>Všichni v pomáhajících profesích bolestně pociťují stálý úbytek zdrojů pro službu a zároveň stoupající náklady – zdražilo téměř všechno, z pojišťoven přichází nižší úhrady, městské části ruší granty v sociální a zdravotní oblasti, snižují se dotace…, ale lidé přitom chtějí stále vysokou kvalitu služby… Lze to řešit pouze usilovným hledáním sponzorské pomoci. Všechno, co se nám podaří koncerty získat, půjde na zabezpečení přímé služby pacientům, konkrétně na zdravotnický materiál. </p> <p>V programu, který najde čtenář na konci našeho rozhovoru, je jistě něco, na co se Vy osobně nejvíce těšíte. Jaký je Váš vztah k hudbě, jako k metodě léčebně-terapeutické – mohu-li to tak nazvat?</p> <p>Těším se na celý program, těžko říci, na co nejvíc. Hudbu považuji za Boží dar, posilující a povznášející, uklidňující, těšící a vyrovnávající v duši leckterou bolest i starost. Každé opravdové umění obsahuje hodnoty krásy a velikosti, které nám byly dány jako hřivny. Přijímáme je s vděčností… Těším se na všechny účinkující, nejvíce na paní Editu Adlerovou a V. Roubala, s nimiž mě pojí osobní přátelství a jichž si velmi vážím. Těším se z toho, že tyto koncerty přinesou radost a užitek. </p> <p>A konečně – je něco, co byste chtěla čtenářům vzkázat?</p> <p>Projekt je nazván jeho autorkami – Ivou Klusalovou a Editou Adlerovou po sv. Terezii a po Matce Tereze. Obě ve svém životě prožívaly intenzivně jednu myšlenku: nehledat a nehnat se za velkými věcmi, ale prožívat malé věci a práce s velkou láskou…<br />
To je mým dennodenním přáním, abychom od rána do večera sloužili těm lidem, kterým můžeme prokázat dobro, malými skutky s velkou láskou, která v sobě obsahuje věrnost, odpovědnost, trpělivost…<br />
Pak nás to samotné naplňuje radostí ze smyslu života i motivuje překonávat různé těžkosti, jako je např. častá otázka, jak tuto službu finančně zvládat i dál …</p> <p>Facebooková stránka </p> <p>DÁRCOVSKÁ SMS<br />
Podpořit dobrou věc nemůže být snadnější!<br /> Domov sv. Karla Boromejského je možné podpořit pouhým odesláním SMS ve tvaru: DMS DOMOVREPY na číslo 87777.<br />
Cena dárcovské SMS je 30 Kč, příjemce Vaší pomoci obdrží 27 Kč.<br />
Poskytovatelem DMS podpory je Fórům Dárců www.darcovskasms.cz</p>

Klicperovo divadlo je fenomén, který v sobě spojuje všechny umělecké žánry

Autor článku: 
Dana Ehlová

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: Klicperovo divadlo v Hradci Králové bylo slavnostně otevřeno již v r. 1885, ale profesionální soubor v něm zahájil činnost teprve r. 1949. Největších úspěchů dosáhlo divadlo po sametové revoluci a zejména v posledním období se stalo přirozeným kulturním centrem nejen krajské metropole, ale celého regionu. Ne náhodou bylo na základě ankety Nadace Alfréda Radoka čtyřikrát jmenováno Divadlem roku České republiky.</p> <p>Kdo jiný dokáže divadlo lépe představit, než jeho ředitel – slovo tedy má Mgr. Ladislav Zeman, ředitel obecně prospěšné společnosti Klicperovo divadlo.</p> <p>Můžete ve stručnosti představit Klicperovo divadlo současnosti – kolik má scén, kolik představení ročně odehrajete a s jak velkým souborem?</p> <p>Klicperovo divadlo (1885) je v současné době obecně prospěšnou společností, působí na čtyřech scénách (hlavní, Studio Beseda, komorní V podkroví a letní). Ročně připraví pro své diváky kolem 330 představení. Finančně je divadlo soběstačné z 30%, roční tržby za vstupné budou letos téměř 13 milionů Kč a diváků nakonec bude zhruba 120 000. Herecký soubor má v současné době celkem 23 členů. </p> <p>Divadlo má svoji prodejnu i galerii – co nabízejí návštěvníkům?</p> <p>Galerie U Klicperů byla založena v roce 1990 a každoročně pořádá 5–7 výstav obrazů, grafických prací, soch, fotografií. Butik ve foyeru hlavní scény nabízí literaturu a nosiče všeho druhu v souladu s uváděnými autory a jejich tituly, dále pak všechny programy k jednotlivým inscenacím, divadelní a festivalové suvenýry. </p> <p>Končí rok 2012 a s ním první polovina divadelní sezóny. Co připravujete a čím chcete diváky nalákat v její druhé polovině?</p> <p>Do konce sezony 2012/2013 uvedeme ještě čtyři premiéry, všechny na naší hlavní scéně – v únoru Dykova Krysaře (režie Jan Frič), v březnu hru Václava Havla Žebrácká opera (režie Daniel Špinar), v dubnu pak Smočkovu proslulou komedii Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho v režii Davida Drábka a sezonu uzavřeme komorním muzikálem Radka Balaše a Ondřeje Brouska Marilyn (režie Radek Balaš). </p> <p>Co nabízíte věrným divákům, máte slevový systém?</p> <p>Máme propracovaný systém klasického abonomá pro dospělé a tradiční diváky, stejně tak i Cykly pro diváky mladé, a to od žáků základních škol až po vysokoškoláky. Kromě výrazných slev mají naši předplatitelé kupony na výměnu za vstupenky na vybraná představení obou festivalů, které pořádáme – Čekání na Václava (vždy od 28. září do 28. října) a na populární festival Divadlo evropských regionů (vždy 21.–30. června). Kromě toho pro ně pořádáme četné besedy a autogramiády, dny otevřených dveří apod.</p> <p>Jaké možnosti navštívit Vaše divadlo mají osoby se zdravotním handicapem?</p> <p>Klicperovo divadlo a jeho Studio Beseda jsou plně bezbariérové, pro nedoslýchavé jsou instalovány zvukové smyčky.</p> <p>Pořádá divadlo speciální představení nebo programy pro školy či seniory?</p> <p>Ano. Kromě abonomá pro mládež, viz předešlá odpověď, máme čtyři seniorské skupiny v podvečerním čase, o které je velký zájem. Samozřejmostí je vstupné s více jak 50% slevou. V rámci našich festivalů pak pořádáme speciální představení např. pro nedoslýchavé, děti z dětských domovů a jiné minority apod. </p> <p>Kým a jak je divadlo financováno?</p> <p>Od roku 2007 jsme obecně prospěšnou společností, kterou založilo město Hradec Králové a Královéhradecký kraj. Cílem bylo nastartovat tzv. vícezdrojové financování, které největší měrou stále leží na městském rozpočtu. Více se musí postupně zapojovat kraj, a dále pak stát prostřednictvím svého vládního programu na podporu regionálních divadel. Tzv. čtvrtým pilířem je naše vlastní schopnost být co nejvíce soběstačnými, což je v současnosti maximálně 30%. To téměř dvojnásobně překračuje evropské standardy. Divadlo stojí ročně kolem 55 milionů korun, my si tržbami dokážeme vydělat až 13 milionů Kč a za další služby 2–3 miliony Kč. Peníze stačí na velmi úsporný režim a nízké mzdy všech profesí v divadle. Chybějí na mzdy a na technický rozvoj, na bohatší výpravy inscenací, na neustále se zvyšující ceny všech materiálů a energií, na všechno…</p> <p>Je už tradicí, že každá sezóna v Hradci Králové startuje festivalem Čekání na Václava a končí velkou přehlídkou Divadlo evropských regionů – co o nich tomu, kdo se ještě nezúčastnil, řeknete?</p> <p>První festival tzv. velkých malých divadel Čekání na Václava startuje každou naši divadelní sezonu! Ta potom naplno běží ve svém rytmu nových premiér a denního hraní repertoáru, na kterém je průběžně až 17 titulů. Finále sezony – velká oslava divadla ve všech jeho podobách – to je v roce 2013 už XIX. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů. Jeho podobu inspiroval Václav Havel a jeho základní provolání je trvale umístěno na našich webových stránkách www.klicperovodivadlo.cz. Každoročně je přítomno více jak 80 tisíc diváků. Festival s námi spolupořádají Divadlo Drak a společnost Poco & Poco animato (Open Air). Dohromady se během deseti dnů odehraje více jak 230 představení. Kromě kvality, kterou se pečlivě snažíme mít na vysoké úrovni, jsou všichni nadšeni atmosférou hradeckého festivalu a pak už se pravidelně vracejí! Přijeďte tedy, musíte u toho být! </p> <p>Čím je, dle Vašeho názoru, Klicperovo divadlo výjimečné? </p> <p>Snad jen tím, že dělá mnohem víc, než tradičně dělají divadla našeho typu. My vnímáme divadlo jako fenomén, který v sobě spojuje všechny umělecké žánry. Jde o výjimečnou komunikaci živých lidí – herců a jejich diváků. Plná hlediště svědčí o touze lidí vidět se a vídat, poslouchat se navzájem a především slyšet… Daří-li se, nic lepšího nemůže být.</p> <p>Další info: www.klicperovodivadlo.cz.</p>

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře