<p>Archeolog Bohumír Dragoun pochází z Opočna, ale doma se cítí v Orlických horách. Odpověď na otázku – proč právě v Orlických horách – přináší následující rozhovor.</p> <p>Archeolog je poměrně neobvyklé povolání. Jak k němu člověk přijde? </p> <p>To je takové zvláštní povolání, spíš koníček. Jednou, když jsme hledali v knihách jméno pro naše dítko, narazili jsme u jména Bohumír na výklad – rozený archeolog. To mi přišlo strašně komické. Mě nakazil můj pradědeček, což byl historik a učitel dějepisu, pak archeologie to je fantastický obor, kde se pracuje s terénem, pracuje se venku, je to opravdu spíš koníček, než povolání.</p> <p>Byl někdo, kdo Vás inspiroval? </p> <p>Měl jsem ohromné štěstí, že jsem narazil na spoustu skvělých lidí – jako je např. archeoložka Martina Beková, dr. Richter, ředitel Domu dětí a mládeže, Jaroslav Podzimek, který vedl archeologický kroužek v Rychnově n. Kn. – ti mě nasměrovali. V blízkosti těchto lidí jsem se pohyboval, a to mě nastartovalo k archeologii. </p> <p>Jaké vlastnosti musí archeolog mít – mně připadá, že nejvíc ze všeho trpělivost?</p> <p> Já mám pocit, že by měl mít hlavně pevné zdraví. Archeologie je sice poměrně malý obor, ale je široká a každý si v ní najde svoji parketu. Nemyslím si, že by měl mít archeolog nějaké speciální vlastnosti, to určitě ne. Musí ho to bavit, aby si v tom našel to hezké. V posledních letech je i tento obor hodně o administrativě, jsme postaveni tak trochu do komerční pozice – uzavíráme hospodářské smlouvy, což jsou věci mimo náš obor, na které jsme nebyli vyškoleni. Přesto se s kolegyní Bekovou snažíme dělat tak, abychom byli co nejslušnější i vůči investorům, abychom měli čisté svědomí a stavby nezdržovali. Snažíme se vyvracet mýty o tom, že archeolog zastaví nebo brzdí stavbu. My se snažíme vždycky domluvit, abychom nikomu neublížili a nezdržovali, abychom byli všichni spokojeni a zároveň zachránili to jedinečné, co dnes je.<br />
Lidé si to možná neuvědomují, ale když se někdo přivazuje k lípě, která se má pokácet, je to určitě krásný projev určitého lidství nebo vztahu, ale takový strom, když se vysadí nový, tak za 200 let doroste do stejné výše. U archeologie je to jinak. Když někdo vybagruje středověký dům, ten už nikdy nenaroste ani se nikdy neobnoví. To je pak stoprocentní ztráta informací.<br />
Archeologové bohužel nedokázali dostat na svoji stranu veřejnost jako třeba ochránci přírody, přestože naše bádání jsou významná pro národní minulost a pro historii. Pro jednotlivce i pro většinu lidí velmi přitažlivým tématem, protože archeologie zajímá skoro každého. Naše archeologie se také nedokázala prezentovat. Je spousta filmů o egyptologii, my takové filmy nedokážeme vyrábět, nejsme na to školení – je to malý obor. Jeden z těch příspěvků archeologii jsou právě skanzeny, které pracují s veřejností, což je další složka naší činnosti. </p> <p>V poslední době byly na Rychnovsku učiněny významné nálezy, můžete k nim něco říci?</p> <p> Nálezy se množí i díky tomu, že jsme s paní dr. Bekovou za roky, které se archeologii věnujeme, pochopili krajinu, naučili se v ní pracovat a opravdu se snažíme kontrolovat doslova každý výkop. Pak se jednotlivé poznatky skládají jako mozaika. Takže někdy to nemusí být velký objev, ale velmi cenné je i drobné zjištění, vypovídající o změně terénu. Veliký výzkum probíhá v Novém Městě nad Metují – hradiště pod renesančním městem, v Opočně doložení hradiště z Kosmovy kroniky, v Doudlebech nad Orlicí 13. století, možná však i 11. a 12. Dostáváme se do historických jader a v mnohém měníme regionální historii. Nálezy se v posledních letech opravdu řetězí, ale to je dáno i nasbíranými zkušenostmi, a plně zde platí heslo „štěstí přeje připraveným“. Opravdu se snažíme, aby nám neutekla žádná stavba – kontrolujeme opravy, přeložky, vodovody, všechno, co se děje. </p> <p>Spolupracujete s obecními úřady? </p> <p>Především s odbory kultury na jednotlivých pověřených městech, díky tomu víme o stavbách. Samozřejmě se na nás obracejí sami investoři. </p> <p>Četla jsem, že muzeum v této oblasti stále více spolupracujete s odborníky. Jak taková spolupráce probíhá?</p> <p>Nikdo nerozumíme všemu, takže práce musí být týmová. V posledních letech nastupují do archeologie přírodovědné metody, které se i my snažíme využívat. Určitě ne v takové míře, jaké bychom chtěli – protože to musí někdo zaplatit. Ale i takto se snažíme podat co nejucelenější obraz o daném výzkumu nebo dané lokalitě. Přírodovědné metody budou čím dál více otevírat obraz o minulosti a to je hodně důležité. </p> <p>Které historické období Vás nejvíce zajímá a proč? </p> <p>Mně se nejvíc líbí 13. a 14. století, to je úžasné období spojené s velkou kolonizací, osídlování našich Orlických hor. To je období, které mám rád, které mě osobně chytlo a na něj se soustřeďuje náš archeologický skanzen na Uhřínově. </p> <p>Vykonával jste své povolání i někde za hranicemi?</p> <p> Byl jsem na brigádách v Německu, ve Francii. Je dobré se podívat jinam a vidět, jak takovou práci dělají jinde a nasbírat zkušenosti. Určitě si nemyslím, že jsme hloupější než v západní Evropě, ale třeba nám trochu chybí německá pečlivost a ani naše instituce nejsou tak bohatě zabezpečené jako západoevropské. To se časem dožene a všechno vytvoří. </p> <p>Jste archeologem, ředitelem muzea v Deštném, zakladatelem občanského sdružení Villa Nova – co dalšího jsem ještě nejmenovala?</p> <p> Samozřejmě se také pohybuji kolem kulturních památek. Když působíte v určitém regionu, tak vás to tak trochu donutí. Když pak vidíte, že určité věci jsou bezprizorní, tak se pak snažíte pomoci. Pomáhal jsem v Neratově, na kostele sv. Matouše v Deštném, v uhřínovském kostele. V devadesátých letech jsme se studenty hodně pracovali na židovských hřbitovech nebo ošetřovali kamenné plastiky ve volné přírodě. Aktivit by byla spousta, ale čím jsem starší, tak mám méně času. Také se změnila doba. Dřív byli mladí lidé ochotni jít pomáhat kdekoliv s nadšením, tzv. za polévku, to už dnes chybí, je to určitá daň z prosperity. Dokud je národ chudý a nemá, tak lidé táhnou za jeden provaz a v okamžiku, kdy už je dostatečně bohatý, tak takové aktivity přestávají být dobrovolné. Nadšení téměř mizí. Ale já věřím, že to zase nastane a že se to vrátí, a lidé začnou hledat hodnoty v prožitcích. </p> <p>Co bylo impulsem pro vznik archeologického muzea v přírodě v Uhřínově? </p> <p>Archeologické muzeum Villa Nova v Uhřínově to je velká kapitola. Kdysi dávno, jako dítě, jsem se dostal ke knížce Vzpomínky na minulost prof. Maliny, která mě nakazila ideou archeologického experimentu. V Uhřínově jsme začínali tak, že to bude uzavřený projekt, který nebude fungovat směrem ven, že se odborně uzavře. Nakonec jsme zjistili, že zájem veřejnosti je, dnes máme poměrně velkou návštěvnost a je dobře, že skanzen slouží veřejnosti. Lidé se přiblíží a podívají do minulosti. Zájem veřejnosti o kamenná muzea klesá. Dnes je tendence obracet se k přírodě a archeologická muzea jsou právě v přírodě a zároveň jsou to muzea. Dokážeme naplnit lidi tím, že jsou v pohodě na sluníčku, na trávě a my jim v této situaci ještě dodáme nějaké informace. Tato cesta je samozřejmě velmi stará, začali s ní někdy ve třicátých letech v Polsku, severní Evropa má tímto směrem hodně nakročeno, tam je hodně archeologických muzeí v přírodě a umí pracovat s veřejností. V Čechách je to trochu problém, protože taková muzea většinou existují mimo oficiální struktury, a to je pak mnohem těžší – musíme se nějakým způsobem managerovat, a to není naše nejsilnější parketa. Na druhou stranu to dává určitou svobodu jednání, protože nejsme svázáni žádnou státní institucí, kde bychom spoustu věcí nemohli dělat kvůli administrativním překážkám. Má to tedy své výhody i nevýhody. Většinu takových projektů berou na sebe neziskovky. Dělají ale ohromný kus práce směrem k veřejnosti a vědě, protože taková činnost přináší cenné poznatky. </p> <p>Proč zrovna název Villa Nova?</p> <p>Název vypadá neobvykle, ale pochází z latiny a v překladu znamená „nová ves“. V minulosti, když lokátoři fundovali a založili vesnici, tak je většinou v listinách napsáno villa nova a název. Takže my jsme si název převzali ze středověkých listin, a i když vypadá zvláštně, je to právní termín, který se používal ve středověku. </p> <p>Archeoskanzen se neustálé rozrůstá – můžete něco říci k současnému stavu a dalším plánům?</p> <p>V roce 2014 budeme mít 20 let od oficiálního založení sdružení. Předtím jsme fungovali pod hlavičkou Domu dětí v Rychnově nad Kněžnou, v té souvislosti musím poděkovat dr. Richterovi. Teď bychom si chtěli dát dárek a postavit si repliku středověké tvrze. V současné době připravujeme dokumentaci k projektu, což je poměrně náročné a toto drobné feudální sídlo bychom si chtěli dát jako dárek k dvacetiletí působení sdružení. Máme připraveny i další aktivity, chceme stavět další domy, ale vše je běh na dlouhou trať. Ono se nezdá, ale připravit dokumentaci, je poměrně složité, stejně jako vlastní realizace. </p> <p>Jak je občanské sdružení financované? </p> <p>Snažíme se samofinancovat. Máme poměrně pěkné příjmy ze vstupného, ze vzdělávacích programů určených pro děti ze základních škol, které se jmenují Okno do minulosti, kterých se účastnilo až 5 tisíc dětí ročně. Dál připravujeme další drobné projekty. Uživení se daří, je vždy tzv. na hraně, ale daří se nám být soběstačnými. </p> <p>Spolupracujete s archeologickým kroužkem v Solnici?</p> <p>Ten vede Jaroslav Podzimek. Kdysi vedl kroužek při Domě děti v Rychnově nad Kněžnou a já jsem do něj také chodil. On dál pracuje s dětmi, velmi úzce spolupracujeme – děláme vlastivědné exkurze, děti k nám jezdí do skanzenu, spolupracujeme velmi rádi. </p> <p>Vy však zachraňujete nejen památky schované v zemi, ale také třeba kostely v oblasti Orlických hor. Co k této aktivitě můžete říci?</p> <p>Dokončili jsme kostel sv. Máří Magdalény v Deštném, kde se prováděla elektrifikace. Velmi problematický je kostel sv. Kateřiny v Kačerově, který nutně potřebuje poměrně velkou finanční injekci – patří k těm hodně zanedbaným, hrozí tam zřícení krovu, které bylo zažehnáno díky loňským aktivitám. Je tam potřeba přiložit ruku k dílu, ale na to už nemám sílu, protože se věnuji novému muzeu v Rokytnici v Orlických horách. </p> <p>Na jakých projektech, kromě těch, co jsme o nich mluvili, se v současné době ještě podílíte?</p> <p> V plánu máme projekt nazvaný Dům přírody Orlických hor. Na volném pozemku před skanzenem bychom chtěli postavit vstupní objekt, který by zároveň byl i vstupním objektem do Orlických hor a sloužil by jejich prezentaci. Sám by nebyl schopen se uživit, ale kdybychom propojili návštěvnost skanzenu s návštěvností, kterou přitáhne ochrana přírody, prezentace krajiny, tak věřím, že jsme schopni to udržet. Návštěvnost skanzenu se dnes pohybuje kolem 12 tisíc lidí ročně, což je na Orlické hory poměrně hodně. Je to projekt poměrně složitý a považujeme ho za takový střednědobý cíl.<br />
Pracuji také jako ředitel muzea v Deštném v Orlických horách. Muzeum je to sice malé, ale pro obec samotnou má velký význam. Pořádáme zajímavé akce, jedna z těch největších je Tavení skla dřevem, což je dnes proslavená akce. V rámci našich aktivit jsme udělali i památník Jarmily Haldové v Sedloňově, chtěli jsme, aby právě tato výtvarnice byla zvýrazněna. V kostele sv. Matouše jsme udělali expozici, která se jmenuje Krajina zašlých časů, což jsou staré fotografie ze střední části Orlických hor, další malá expozice vznikla v Olešnici, podíleli jsme se na památníčku v Bartošovicích – tyhle věci se snažíme udržovat. Hodně se mluví o turistickém ruchu, ale tam je jedna důležitá věc a to, že v Orlických horách není dostatečný počet cílů. Lidem, kteří chtějí přijet, musíme nabídnout, kam mají jet. Zvláště pro rodiny s dětmi je důležitý nějaký cíl. Kromě pevnosti Hanička, Neratova a Villy Novy těch cílů mnoho není, takže je třeba tvořit nové a postupně jim dělat image. Jsem přesvědčen, že i v tomto jsme udělali kus práce. </p> <p>Cílem těchto projektů je podpora turistického ruchu v Orlických horách. Jak je to s Vámi – cestujete rád, máte destinaci, kam byste se rád podíval?</p> <p>To je záludná otázka. Dřív jsem hrozně rád cestoval, teď už ne. Za prvé se mi nechce od rodiny, mám doma malou šestiletou slečnu a za druhé mám také vždy pocit, že když někam odjedu, tak bych za tu dobu mohl něco pořádného udělat. V posledních letech navíc nerad odjíždím od svých zvířátek. Takže teď už moc necestuji, ale jezdil jsem hodně. Stopem nejen po Evropě, ale třeba i do Ruska, což v 90. letech nebylo úplně obvyklé. Jinak Francie, Německo, Španělsko, severní Evropa, rád mám Polsko. Teď už spíš jezdím profesně – po archeologických skanzenech a památkách. </p> <p>Více informací: http://www.villanova.cz/</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČESKÉ BUDĚJOVICE: V prosinci před šestadvaceti lety byla v centru Českých Budějovic v blízkosti dominanty města Černé věže s napětím a očekáváním otevřena nová umělecká Galerie Hrozen. Jejím zakladatelem a majitelem, duší celého podniku, byl grafik a ilustrátor Václav Johanus (1947-2024). Jeho životní cesta se bohužel náhle v únoru t.r. uzavřela. Působnost galerie byla v průběhu roku ukončena a Galerie Hrozen tak po čtvrtstoletí intenzivní činnosti završila svoji bohatou historii.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR-ZAHRANIČÍ: Předáním Archy I. Ukrajině je završen první milník projektu Archa. Vznikl před více než rokem ve spolupráci Ministerstva kultury ČR, Českého výboru ICOM a Národní knihovny ČR za podpory soukromých dárců. Jeho cílem je pomoc Ukrajině při záchraně jejího kulturního dědictví. Speciální mobilní kontejner bude sloužit ke konzervaci vzácných rukopisů, knih a archivních dokumentů, které byly během konfliktu poškozeny nebo jsou ohroženy vlivem externích podmínek.
Finančními partnery projektu Archa I. jsou MND a.s., Nadace Karel Komárek Family Foundation a Libor Winkler a jeho přátelé.