<p>JIČÍN: Tam za Jičínem, na konci lipového stromořadí, tam kde stojí Valdštejnská Lodžie, budova plánovaná a stavěná italskými architekty dle přání slavného vévody Albrechta z Valdštejna, tam kde se vše podle tehdejších krajinno-astrologicko-astronomických teorií nedostavělo až do konce, tam kde hledáme a snažíme se pochopit, v tom místě vzletných plánů, tam dějí se divy. To místo stalo se divozemím.</p> <p>Nejen, že se tam konají divovánoce, divobál, slavnosti stromů, čarodění a mnohé jiné, v tomto místě to tepe kulturou, a to v dnešním světě velikým divem je. Divozemí obydlilo nedostavěnou stavbu, na které si mnozí oživovači historie i objektů vylámali zuby. Divozemí je sdružení na podporu alternativní a nezávislé kultury, spolurealizátor a spoluorganizátor většiny akcí ve Valdštejnské lodžii. Divozemí je divotvorný Jirka Vydra, muž div snící, divem žijící, div produkující a div přenášející na druhé. Divozemí se rozrůstá, a tím se zvyšuje četnost pořádaných akcí. Divozemí je nakažlivé v tom nejlepším.<br />
Vejdete-li do tohoto historického místa, stanete pod vysokými sloupy, pocítíte odcházející renesanci a přicházející baroko, zachvátí vás romantika. Pak přijde přání zažít vše, jak to tu dříve bylo. Jak si to ten Valdštejn představoval a co vše pro svou překvapivou smrt nestihl zažít? Co zažili ti po něm? Jaká doba se tu obtiskla nejvíce? Asi ta kousavá, co hryže do zdí, krovů a olupuje omítky. Ale všechny ty doby jsou přešlé, přetavené, přetlučené, pominuté a zapomenuté. Ta nejdůležitější doba je přeci TADY a TEĎ! A tam se nacházíme a té se daří.<br />
Lodžie již není prázdná. Lodžie dýchá, v Lodžii tepe srdce a její duše se rozprostírá podle měřítek lidské aury aplikované na budovy – minimálně až do parku, přes lidská srdce i po východních a severních Čechách a dále za hranice hranic. Ta aura je duhová, vzpomeňte si na barvu a najdete ji tam, uvidíte ji, ucítíte.<br />
Lodžie je cítit člověčinou a mnohým je zde velmi dobře. Alternativní kultura oživující tento prostor může pro komerčního diváka působit nedokonale. Nedostatek financí však vyrovnají lidské sny, nadšení pro věc a realizace divadel, koncertů, výstav a jedinečných akcí a prezentací, které působí přímo na srdce. Tato kultura tu žije obsahem a nehrozí ji, že se zapomene ve formě. Zmíněný obsah je přímo přenášen na návštěvníky, a ti záměrům Jirky Vydry už sotva uniknou.<br />
Lodžie se stala místem, kde ožívají sny. Jirkovy sny. Nestačíme se divit, jak podobně sní, jak dokonale o svých snech dokáže vyprávět, jakým způsobem k nám umí promlouvat a jak nás všechny fascinuje. Jirka Vydra je snílek, který dokáže snít i za bílého dne, přitom jeho ruce nezahálejí – ty šikovné ruce pana designera, grafika a hlavně linorytce, které všem jeho akcím dodají jedinečné obrazy – ty ruce se pustily i do práce hrubší, stavitelské. Prostory se musí alespoň trochu upravit, lidé potřebují nějaké to zázemí, teplo, pohodlí už je možná moc silné slovo, přesto se k němu blížíme. Dost povídání o jednom člověku. Bylo by nespravedlivé veškeré dění přiřknout jediné osobě, ačkoliv je to osoba dramatika a režiséra v jednom. Sám by nedokázal mnoho. Přijíždějí kamarádi z rodného Liberce a zapojují se domorodí, takže skupina kolem Jirky se rozrůstá, nadšenců přibývá.<br />
Ty tajemné, nedotvořené, ještě nesterilizované prostory vlastně svou nedokončeností nabízejí absolutní svobodu. Člověk si je totiž může neustále upravovat, zdobit, přetvářet k obrazu svému i jiných. Tak se z nedokonané budovy stává kulturně dokonalé prostředí, v němž stále něco bují, vzkvétá, rodí se a uzrává. Prostory se plní zvuky, hudbou, obrazy, světly, sny, vůněmi, jídlem, jedinečnou atmosférou…, ale hlavně lidmi, kteří mají možnost se spolupodílet na jejich vytváření. A tak lidé do Lodžie nedocházejí pouze jako pasivní diváci a konzumenti kultury, ale i jako nadšenci, kteří si vychutnávají to silné působení kreativna a duchovna na vlastních osůbkách.<br />
To mystické, neuchopitelné, spiritualní a snad i nadpozemské je v české kultuře mnohdy spojeno s historií. Princezny ani víly nedorostly do dnešních šatů, překvapivě ani čerta do nich nikdo nedostal. Co za tím vším stojí? Náš materializmus? Naši průvodci z jiných světů se s námi dále nevyvíjí? Zůstali někde v minulosti, ale fascinují nás neustále. Většinová dospělá populace věří, že skřítka, vodníka nebo vílu, bychom v dávných dobách jistě potkali, ale dnes již nežijí. Náš svět je totiž zničil. Přesto po setkání s nimi nadále toužíme. A tu se Lodžie se svým nádechem minulosti stává tím nejlepším mostem na cestě do jiných světů. Tady je vše možné. A to, co se tu událo, nebylo jen divadlo. Tento svět nemá ostrých hranic. Však pojem kulturní imaginárium, který mnoho letošních projektů provází, snad mluví za vše.<br />
Sestupme z tónů ód, zase zpět na pevnou zem. Pro úplnost je nutné dodat, že krásná stavba Lodžie je majetkem města Jičína, které přispívá na stavební údržbové práce i na kulturní akce. Rozpočet Lodžie tedy pokrývá město Jičín společně s Občanským sdružením Lodžie, které se kulturním programem a konanými akcemi (oblíbené jsou svatby) snaží vydělat na akce budoucí. Sem tam se zadaří dostat finanční příspěvek pomocí grantu. Kulturní zařízení města Jičína se z oživení Lodžie radují a s programem v Lodžii nadšeně pomáhají. Jak se ukazuje, mnohá divadla či koncerty se sem hodí daleko více než do velikých sterilních objektů.<br /> Jak se zdá, Valdštejnská Lodžie, se kterou již „bojovalo“ tolik lidí, kteří ji milovali a přáli jí život, našla konečně svého velkého pána. Pokud se jemu a jeho velmi originálnímu týmu spolupracovníků podaří pokračovat v napočatém úspěchu, věřím, že by město Jičín mohlo jeho jméno skloňovat s Lodžií ještě dlouho se stejnou pýchou s jakou vyslovujeme jméno Albrechta z Valdštejna, protože tohle je určitě teprve začátek!</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČESKÉ BUDĚJOVICE: V prosinci před šestadvaceti lety byla v centru Českých Budějovic v blízkosti dominanty města Černé věže s napětím a očekáváním otevřena nová umělecká Galerie Hrozen. Jejím zakladatelem a majitelem, duší celého podniku, byl grafik a ilustrátor Václav Johanus (1947-2024). Jeho životní cesta se bohužel náhle v únoru t.r. uzavřela. Působnost galerie byla v průběhu roku ukončena a Galerie Hrozen tak po čtvrtstoletí intenzivní činnosti završila svoji bohatou historii.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“