Poslední pocta kronikáři

<p>ZÁBOŘÍ NAD LABEM: Uprostřed května zemřel po dlouhé nemoci ve věku devadesáti let jeden z nejstarších českých kronikářů pan Josef Verner ze Záboří nad Labem. Jeho životní dráha byla ohraničena událostmi celostátního významu. V den narození skonala Ch. Masaryková, v posledních dnech jeho života byly vystaveny korunovační klenoty. A ještě jednu událost je možno připomenout.</p> <p>Vyhlášení Zákona o kronikách č. 80/1920 ho předešel. Považoval ho za velmi prospěšný a jako kronikář se jím řídil.</p> <p>Knihovna můj život! – Kronika můj osud!</p> <p> Cituji z dopisu psaného 16. 9. 2012, v němž omlouval svou neúčast na setkání kronikářů:<br />
Bez doprovodu na celodenní cestu je to riskantní. Chodím o holi, mám ztrátu stability.<br />
Knihovna a kronika – to byl po celý dlouhý život můj dvojjediný koníček. Jako patnáctiletý jsem začal vést první veřejnou knihovnu v rodné obci, a to v letech 1938 – 1945. Pak v Záboří nad Labem – celkem 40 let.</p> <p>A cesta ke kronice?</p> <p> 28. září 1942 jsem sepsal dějiny desátého výročí Sportovního sdružení v Ostré na čtverečkový papír formátu A 5. Visel u holiče. V roce 1953 jsem napsal 1. číslo velkého Zpravodaje. V r. 1995 jsme to doplnil na „Padesát let kopané“. Vzniklo 30 svazků, asi 1300 listů a byly vystaveny v městském divadle v Novém Boru. Dcera Eva mne doprovodila a – já to věnoval…<br />
Asi 35 let tvořím v Záboří „Vítání dětí a jubilea občanů. – Ke stému výročí hasičů (1988) jsem sepsal KRONIKU s několika fotografiemi.<br />
V roce 1999 zemřel v Záboří kronikář a bývalý starosta prohlásil, že bych vedle knihovny mohl psát obecní kroniku. Já se bránil, že by to měl být rodák, mladší… Nakonec jsem souhlasil. Dokončil jsem druhý svazek. Ale – jak se má vlastně psát? Profesor Univerzity Karlovy PhDr. J. Kopecký, DrSc. mi řekl – psát fakta, nehodnotit.<br />
Loni jsem byl 3× v televizi. V Pelhřimově (v Muzeu kuriozit) jsem dostal Certifikát, že jsem nejstarším českým kronikářem, který ručně píše a ilustruje obecní kroniku. ČT mne podruhé natáčela v knihovně pro pořad Barvy života.“ – Konec citace.</p> <p>Něco navíc</p> <p>Kronikáře J. Vernera ze Záboří nad Labem jsem poznal na Výstavišti v Lysé nad Labem. Bylo to zhruba před pěti lety, kdy pravidelně v únoru se pokračovalo v setkávání kronikářů. Jaký byl? – Mnoho nemluvil a vůbec už ne do mikrofonu. Zaujal mne soustředěným pohledem, zájmem o vše, ale hlavně taškou s těžkou knihou. Byla to kronika. Kromě dobře čitelného písma zaujaly barevné obrázky pamětihodností, ale také postav. Po mém prvotním okouzlení, co vše kronikář dokáže, jsem se začal vyptávat.<br />
Z jeho životních skutečností jsem se dozvěděl o absolvování průmyslovky pro potřebu odborných sklářů – rytců. Ač už tenkrát měl problémy se zrakem, vytrval a pokračoval v malování i na papír. To už na jedno oko několik let neviděl.<br />
Přiblížil mi tvorbu svých papírových modelů. Vystavoval některé ze stovky zhotovených (jako např. Pražský hrad, Národní divadlo, Belveder, ale třeba také soudobé hasičské vozy) v roce 2011 v místní ZŠ. Do regionálního tisku (Kutnohorský deník, 18. 3. 2011) o tom psala paní I. Stará, která se shodou okolností řadu let starala o místního kronikáře. (Když přesídlil do Záboří, ona začala chodit do 1. třídy.) </p> <p>Pár slov závěrem</p> <p>Ač pana kronikáře J. Vernera v rámci kronikářské praxe připomínám na seminářích po celé ČR, poslední rozloučení dne 21. května 2013 v Kolíně jsem nestihl. Pobýval jsem mimo trvalé bydliště, kde na mne čekalo smuteční oznámení. Hlubokou úctu proto vyjadřuji touto vzpomínkou.</p>