<p>OSTRAVA: Setkání s dramaturgyní Národního divadla moravskoslezského divadla Ostrava Klárou Špičkovou mne bavilo. Tahle mladá dáma je nejen chytrá a sečtělá, ale rovněž i vtipná a zábavná, což dokládá závěr našeho rozhovoru. Dost možná za to může i úspěch, který v poslední době sklízí inscenace Balada pro banditu a Jak důležité je mít Filipa, na nichž se podílela.</p> <p>Inscenace Jak důležité je mít Filipa má u diváků úspěch. Čemu všemu tento úspěch přikládáte?</p> <p>Především práci režiséra, kterému se podařilo převést tento nelehký žánr na jeviště a práci herců. Pracovali velmi intenzivně, ono zkoušení komedie není žádná sranda! Šli do toho se stejnou vervou a trpělivostí jako do zkoušení Čechova nebo shakespearovské tragédie! </p> <p>Práce dramaturga je zřejmě poměrně rozsáhlejší a ne všichni o tom něco vědí. Co tedy všechno patří k vaší práci? Dramaturg, to je taky ten, kdo škrtá v textu, mluví do výběru herců, asistuje režisérovi… Je to tak, anebo jsem na něco zapomněl? </p> <p>Dramaturg hledá hry, někdy i režiséry. Pracuji s překlady. Chystám s režisérem výklad hry – budeme to hrát v současnosti nebo ne, zdůrazníme tyhle dějové momenty, anebo jiné. Z toho vychází úprava dialogů, činoherní dramaturg musí umět psát. Uvádím první čtené zkoušky, snažím se tzv. „nakopnout herce“ v tom, proč je inscenování zrovna tohoto textu smysluplné. Jsem šťastná, když mi „na čtené“ nikdo neusne a snažím se herce zaujmout. Když jsem párkrát suplovala ve škole za mámu češtinu a výtvarnou výchovu, přišlo mi to velmi podobné. Vstoupila jsem do lví arény a jednala se třídou jako s našimi herci a fungovalo to. Tím chci říct, že jsem s dětmi jednala jako s dospělými, které chci nadchnout pro věc a ne to, že naši herci jsou děti, i když…<br />
Jestli si někdo myslí, že jako dramaturg jste schovaný a v bezpečí někde v archívu, mýlí se. Jste první hromosvod v divadle. Za úspěch může vždy režisér, za neúspěch dramaturg, ale nestěžuji si, ha ha… Píšete články do tisku, poskytujete rozhovory – například debatujeme s diváky v Librexu, máme vstupy do rozhlasu nebo do televize. Aktivně připomínkujeme vznikající inscenaci před herci a režisérem během zkoušení. Píšeme program k představení, v němž někdy divák teprve pochopí, o čem jsme to vlastně hráli, což je v tom nejhorším případě! A pak už jen jdu na premiéru, sedím celá zkoprnělá nebo nečekaně zmáčknu stehno svého souseda, když se na jevišti děje něco neočekávaného. V tu chvíli vnímám jen herce, tímto se mému přísedícímu zpětně omlouvám. Snažím se být krásná a společenská před lidmi, ale to je maska. Až v klubu se mi z obličeje vytrácí křeč a konečně si vychutnávám ani ne tak úspěch nebo neúspěch, ale prázdnotu, které se kolem náhle rozevírá. Jenže v tu chvíli už chystáte něco dalšího a celý maraton, lépe řečeno „stoupání na horu“ začíná znovu. </p> <p>Dramaturg, to je ale taky někdy hledač hereckých talentů. Vím o vašich objevech jako jsou Igor Orozovič, Jan Hájek…</p> <p>To je pravda, na to jsem pyšná. Na potenciálního Hamleta jsem vzala Juraje Deáka a další lidi z vedení činohry do Brna na Kabaret „Šu šu šu“ do Polárky. Honza tenkrát vylezl na jeviště v potápěčských brýlích a zpíval koktavý song „Žabá vyletěla komínééém“, pak předvedl „Teorii smíchu“ a počítal do sta, a šéf činohry mě málem zabil. Naštěstí mi věřil, Hamleta mu dal a nikdy nelitoval. Igora jsem viděla poprvé v Divadle Na prádle v Praze. Málem jsem tam nešla, měla jsem chřipku, byla unavená ze VŠEHO divadla. Ačkoliv inscenace byla, no řekněme „velmi podivná“, spatřila jsem po jevišti chodit našeho budoucího Oidipa, Amadea… Tehdejší šéf Pavel Šimák to podobně neviděl, přesto jsem Igorovi soukromě zavolala, ať kouká přijet na konkurs. A Igor ho vyhrál! Objevit talent je zásadní pro práci režie i dramaturgie. </p> <p>Na čem teď děláte a na co se těšíte?</p> <p>Můj velký inspirátor, učitel a člověk, který mě přivedl k divadlu, Karel Tománek, mi radil, že pouze s jednou inscenací ročně mohu tzv. „porodit dítě.“ Že víckrát to ani nejde. Protože na rozdíl od Karla nemám rodinu, těším se tuto sezónu na porod několika „dětí“, i když každé bude mít jiného tatínka. Nejdřív čekám s Januszem Klimszou malého boxera (Slož mě něžně), potom si odskočím do plzeňské „porodnice“, kde přivedu na svět pěkného „pancharta“ (Je třeba zabít Sekala), dále jsem v očekávání s Peterem Gáborem – vybrali jsme si z banky nejchytřejší spermii všech dob (Williama Shakespeara). A pak se mi neuleví. Naopak. Čeká mě nejdrsnější a přitom nejpoetičtější porod dvojčat – opět s Januszem. Těhotenství je rizikové už od začátku. Janusz mi totiž vyhrožuje, že první dítě se bude jmenovat Tristan a ne Isolda. Nevím, na co naráží, snad ne na dramaturgicko-režijní výklad?</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČESKÉ BUDĚJOVICE: V prosinci před šestadvaceti lety byla v centru Českých Budějovic v blízkosti dominanty města Černé věže s napětím a očekáváním otevřena nová umělecká Galerie Hrozen. Jejím zakladatelem a majitelem, duší celého podniku, byl grafik a ilustrátor Václav Johanus (1947-2024). Jeho životní cesta se bohužel náhle v únoru t.r. uzavřela. Působnost galerie byla v průběhu roku ukončena a Galerie Hrozen tak po čtvrtstoletí intenzivní činnosti završila svoji bohatou historii.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR-ZAHRANIČÍ: Předáním Archy I. Ukrajině je završen první milník projektu Archa. Vznikl před více než rokem ve spolupráci Ministerstva kultury ČR, Českého výboru ICOM a Národní knihovny ČR za podpory soukromých dárců. Jeho cílem je pomoc Ukrajině při záchraně jejího kulturního dědictví. Speciální mobilní kontejner bude sloužit ke konzervaci vzácných rukopisů, knih a archivních dokumentů, které byly během konfliktu poškozeny nebo jsou ohroženy vlivem externích podmínek.
Finančními partnery projektu Archa I. jsou MND a.s., Nadace Karel Komárek Family Foundation a Libor Winkler a jeho přátelé.