Malování jako koníček na celý život

<p>TŘEBÍČ: Při hledání nových, známých i neznámých umělců, mě tentokrát stopy zavedly do Třebíče na Dělnického náměstí 680. Tam žije a tvoří nadaná malířka krajin, portrétů, smírčích kamenů a fantazijních obrazů, Dana Kočí. Tato milá dáma, již v důchodu, se nikdy malování nevěnovala profesně. Zůstává jí to koníčkem již od útlého mládí. Přesto si mnoho z jejích obrázků dokážu představit zarámované u sebe doma a s klidem bych se obešla bez podpisu autora zvučného jména asi tak, jako se ona obejde bez plátna, podstavce a štětců.</p> <p>Jak říká – stačí ji baťoh, blok nelinkovaného papíru, tužka a cesta mimo město. Námětem je jí příroda a všechno krásné. </p> <p>Jak dlouho již malujete a kdo nebo co, bylo tím podnětem, že jste se tomu začala více věnovat?</p> <p>Řekla bych, že to přišlo samovolně. Maluji už odmalička. Jednu chvíli jsem se zajímala i o astrologii. Při té příležitosti mi byl sestaven horoskop, který říkal, že mám vlohy pro tvůrčí činnost, a je pravda, že mám stále chuť něco tvořit, ať malovat, nebo batikovat textil, či vyrábět kožené šperky. Jinak ten, od koho jsem získala základy malování, byl pan Novák, který vedl na dvanáctiletce, dnes gymnáziu, umělecký kroužek. Vodil nás do ateliéru a učil skutečné základy malování. </p> <p>Když vás to k tomu tak táhlo, vystudovala jste školu pro tento obor?</p> <p>Nevystudovala. Podala jsem si přihlášky na uměleckou školu, ale neprošla jsem talentovými zkouškami. Místo toho jsem vystudovala gymnázium, tehdy to byla dvanáctiletka, kde byl umělecký kroužek, a následně ekonomickou nástavbu. Díky tomu jsem šla do praktického života a umělecká činnost mi zůstala jako koníček. Mezi tím byla dost dlouhá pauza, kdy jsem třeba něco malovala, ale vůbec se mi to nedařilo, nebo nelíbilo, tak jsem toho zase nechala. Potom tu byl ještě jeden záchvěv jít na uměleckoprůmyslovou školu, ale nějak jsem prošvihla termín zkoušek, takže jsem si řekla, že to tak asi má být a víc to neopakovala. Až později, může to být tak deset let zpátky, jsem se přihlásila na soukromou školu do Jihlavy, kde jsem si dálkově udělala jeden semestr v oboru kresby. </p> <p>Jaké techniky ovládáte a používáte?</p> <p>Používám asi všechny, které ovládám. Jeden čas jsem dělala grafiky, monolity. Jinak perokresby, černobílé obrázky jsou tužka nebo tuž, lavírovaná kresba, kde se používá pero, které se rozmývá vodou, akvarel, a kresba pastelem. Nedělám olejomalby ani s temperami. To jsem zkusila jednou, abych poznala, že je na to potřeba místo, nikoli tenhle malý byteček. </p> <p>Jakou techniku jste si oblíbila nejvíce?</p> <p>Mě připadá, že jsem stále ve stádiu hledání. Líbí se mi akvarel, sice s ním malují i děti ve škole, ale není tak jednoduchý jak vypadá. Má svoje úskalí, když někde víc přidáte barvy, těžko už ji smýváte. Ta tužka je zas příjemnější, že se dá nejvíce upravit. Nejzajímavější se mi teď zdají pastely. Většinou je to na náladě, jakou techniku použiji ať na krajinu, nebo portrét. </p> <p>Vy kreslíte výhradně na formát A4, nikdy jste to nezkoušela převést na plátno?</p> <p>Ne. Jednak nemám prostory, kam bych mohla postavit stojan, dávat plátna a skladovat všechny ty potřebné malířovy pomůcky. Žádný ateliér. Navíc chodím kreslit do přírody a takový papír A4 s tužkou jsou mnohem skladnější. Nemusím se tam tahat se stojanem, plátnem, barvami, štětci. Prostě si tam jenom sednu, vytáhnu blok, tužku a mohu začít kreslit. </p> <p>Když kreslíte takto v přírodě, vznikne ten obrázek hned na místě, nebo ho dokončujete doma?</p> <p>Asi obojí. Nakreslím ho na místě. Pak ho nechám být, protože jej považuji za hotový. Jenže stačí, abych si obrázky znovu začala prohlížet, přitom mě napadne, co by k tomu šlo domalovat, nebo jak ho vylepšit. Takže obrázek vytáhnu a domaluji. Nikdy si nedělám náčrtky. Maluji hned. </p> <p>Při pohledu na různorodost vašich obrázků, kdy tu vidíme malované krajiny, portréty, stromy, smírčí kameny, a také trochu z indické náboženské tematiky, mě to nutí se zeptat. Malovala jste někdy na zakázku pro někoho?</p> <p>Jenom jednou. Bylo to pro pána, který napsal knihu o smírčích kamenech a chtěl kresby kamenů ještě jednou, ale už pro sebe, jakoby na památku své práce. Protože už nevystavuji, tak není ani zájem, a já ani neumím kreslit, že to někdo chce. Stalo se, že kamarádka po mě chtěla nakreslit kousek krajiny. Hrozně se jí líbila, ale já v ní nenacházela to potřebné, co do svého malování vkládám. Potom není ani chuť se do toho vůbec pouštět. Krajiny, stromy, skály maluji, když jsem na procházce. Portréty, když jsem u někoho na návštěvě, tak mezi řečí. </p> <p>Jako to děláte zrovna teď, když kreslíte mě?</p> <p>Přesně tak. Dokonce mám sadu obrázků, které jsem malovala při dlouhých telefonátech s mojí kamarádkou. Protože se potřebovala vypovídat, zavolala mi, já už měla nachystaný bloček, tužku, nebo tuž a tu hodinu povídání vyplnila malováním. </p> <p>Řekla bych, že ani minuta života u vás nepřijde nazmar. Za všechna vaše období, a že jich není vůbec málo, proběhly i nějaké výstavy?</p> <p> Pár výstav proběhlo, když jsem byla ve sdružení Třebíčských amatérských malířů, kde byla i jména dnes známých autorů jako je pan Vostál, Jakubec, Horký, Miluška Pražáková. Mezi sebou jsme si obrázky i vzájemně posuzovali. Potom se jedna konala tady na Třebíčském nádraží, to jsem byla ještě hodně mladá a měla touhu svoje obrázky ukázat. Prorazit. Poslední výstava byla v čajovně ve Velkém Meziříčí. Ale jak už jsem říkala, už dlouho nevystavuju.</p>