Instituce a kulturní zařízení

Marie, vedla jste muzeum, penzion, organizovala litomyšlské Lázně ducha, mezinárodní setkání mládeže, tvořila šperky, založila obchod, čepovala pivo a dokonce uklízela v pivovaru. Jako by vám žádná práce propojující lidi nebyla cizí… Odkud se bere váš zápal pro lokální kulturu, tvořivost, manuální zručnost, organizační talent a podnikavý duch? Máte v tomto smyslu co dědit po rodičích? Ti hodně zakládali a rekonstruovali… Odkud vaše rodina pochází?

Táta je z Prahy a kořeny z máminy strany sahají do Pošumaví. Narodila jsem se v Prachaticích, kde jsme strávili prvních pár let mého života. Celý život jsme pak “na jih” jezdili, nejprve za babičkou a později na chalupu. Už když mi byly asi tři, vedli rodiče o pátcích a o sobotách v Číčenicích hospodu. Myslím, že mají oba lásku k lidem v krvi. Neskutečně se vypracovali, provozovali restauraci, kavárnu, v Litomyšli pension, opravili nejednu památku a táta si splnil sen v podobě poctivé české hospody U parlamentu na Starém Městě v Praze. No, a protože jsou neskutečně činorodí, vždycky si (hlavně táta) vymyslí jistý kulturní doplněk v podobě koncertu nebo festivalu, který pak organizuje. Tuhle vrtuli u zadku a lásku k lidem a jejich setkávání mám asi po nich. Někdy z legrace říkám, že jsem pořád duší hospodská. Když vás někdo vychovává v duchu Šroubkova hesla: „My hostu, host nám“, tak se to pak odráží i v dalších sférách života. (Pozn. red.: Karel Šroubek byl český podnikatel, restauratér a hoteliér vlastnící a provozující Restaurant Šroubek na pražském Václavském náměstí, posléze pak nedaleký Hotel Šroubek, který ve své době dosáhl mimořádného ubytovacího i kulinářského věhlasu v tehdejším Československu i v zahraničí.)

Dlouhodobě se zajímáte o židovskou kulturu. Ve Čkyni pomáháte organizovat festival, proč právě zde? Také v Polsku jste provázela v synagoze…

Je to tak, fascinace judaismem se mě drží od střední školy. Má to co do činění s mojí láskou ke slovu a písmu. Od malička hodně a ráda čtu a vždycky mě fascinovalo, jak se v židovské kultuře mění slovo ve hmotu – například v podobě tradic a zvyků, založených na konkrétních verších z bible. Vystudovala jsem židovská studia v kombinaci s husitskou teologií a přesto, že se tomu oboru profesně nevěnuji, studium jsem milovala. Při škole jsem v rámci Evropské dobrovolné služby odjela na půl roku právě do zmíněného Polska, které mimochodem milovníkům židovských památek srdečně doporučuji, zvláště pak jeho východní část. Judaismus se kolem mě občas nachomýtne, a tak jsem před lety připravovala výstavu Židé v Litomyšli nebo se letos podílela na festivalu ve Čkyni. Tam jsem spíše fungovala jako takový propojovací element; procházku a přednášku na místním židovském hřbitově vedla moje kamarádka a kolegyně ze studií, která se tématem překladu náhrobků profesně zabývá.

Rozhovor vedeme u příležitosti festivalu Šumava Litera, který je jiný, než literární festivaly obvykle bývají. K hlavním bodům programu patří přednášky, talk show, promítání filmů atd., při nichž se setkávají všichni ti, které Šumava opravdu zajímá. Jaký byl letošní ročník Šumavy Litery vaším pohledem produkční? Zdá se neuvěřitelné, že v roce 2022 vyšlo téměř 100 publikací o Šumavě. Poprvé jste tentokrát nabídli dvojjazyčný program. Kolik akcí obsáhl, když se musel vejít do šesti dnů 13. až 18. listopadu? Jaká z nich se těšila největšímu zájmu návštěvníků a kolik jich do Vimperka, potažmo Stach, Vodňan a Volyně dorazilo?

Letošní ročník Šumavy Litery se, myslím, opravdu povedl. V rámci hlavního festivalového týdne proběhlo na třicet akcí včetně přednášek a projekcí pro vimperské školy. Sály na přednáškách se zaplnily, knihkupci a nakladatelé odjížděli z knižního trhu spokojeni, ceny byly předány a zpětná vazba, která se k nám po festivalu dostává, je převážně pozitivní. Největší ohlas jsme zaznamenali na páteční talkshow se skvělou sestrou Angelikou Pintířovou. Co se organizace týče, tak potřebujeme doladit pár much na galavečeru a lépe si v týmu rozdělit práci, abychom předcházeli menším zádrhelům, ale musím říct, že mám z letošního ročníku opravdu radost. Poprvé jsme získali podporu z Česko-německého fondu budoucnosti a mohli si díky tomu dovolit tlumočení pro německé a rakouské hosty. To mě těší moc, protože ta jazyková bariéra u našeho festivalu pořád existuje.

Máte opravdu široký záběr aktivit. Kdybyste měla vybrat jeden z projektů kromě Šumavy Litery, který byste chtěla více představit, jaký by to byl a proč?

Moje velká srdcovka je kromě vlastní značky ko-ra-le náš obchod Tvorba Store. Před pěti lety jsme začali na Letné provozovat sdílený showroom českých tvůrců. Dnes nechápu jak, ale ustáli jsme covidové období a teď nabízíme původní autorské výrobky více než stovky malých lokálních značek. Dost mě naplňuje, že umožňujeme skvělým českým tvůrcům dostávat své výrobky do světa a baví mě permanentně „čmuchat“, co je na poli české tvorby nového. Tady bych si přála, aby se nakupovací návyky postupně více obrátily směrem k původní autorské tvorbě, která sice nemůže s velkovýrobou soutěžit na poli ceny, ale všichni malí tvůrci vkládají do své práce nesmírné množství energie, pečlivosti a lásky, jež jinde nenajdete.

Dokážete se uživit svým koníčkem? To se každému nepoštěstí. Sdílený designový showroom Tvorba Store jste zakládali v r. 2018 a přežili i covid. Zaujalo mě, že nabízíte kurátorovaný výběr téměř 100 českých značek regionálních výrobků. Podle čeho zboží vybíráte? Jaký je dnes o něj zájem? Jak se vyvíjí poptávka, co nejvíce "frčí"?

Vždycky to tak nebylo, ale musím říct, že posledních pár let už ko-ra-le přinášejí do rodinného rozpočtu dost na to, abych nemusela řešit, jestli se nemám nechat spíš někde zaměstnat. Navíc mi dávají dostatek prostoru pro to, abych mohla trávit část dne s dětmi, za což jsem nesmírně vděčná. S Tvorbou se to má tak, že diktátorkami vkusu jsme tam já a kamarádka Tereza, se kterou obchod provozujeme. Když se něco líbí nám, tušíme, že se s pozitivním ohlasem setkáme i u našich zákaznic. Chceme a potřebujeme prodávat výrobky, za nimiž budeme stát a z nichž budeme nadšené. Takže kvalita bez kompromisu. Často oblečení samy nosíme a dárky dostávají naši blízcí, tudíž doopravdy „vyzkoušeno za vás“. Přála bych si říct, že zájem roste, ale pravda je, že poslední rok to nebylo jednoduché. Třeba u oblečení vidíme, že zákaznice více promýšlejí, za co peníze utratí. Často jde o kvalitní a nadčasové materiály a střihy. Lépe jsou na tom malé radosti a dárky. Teď aktuálně nejvíc “frčí” svíčky, mýdla, keramika…, tam pozorujeme veliký boom. A máme radost, že v Čechách stále máme tolik skvělých malých značek, které můžeme v Tvorbě sdružovat a prezentovat.

Úcta k řemeslům, tradicím, dědictví předků, tuším, pro vás nejsou prázdné pojmy, což dokazují i vaše ruční práce pod značkou ko-ra-le… Také pobyt v Jihoafrické republice vás musel ovlivnit jako řemeslnici čistotou přírodních materiálů a výrobků z nich. Načerpala jste zde inspiraci pro své šperky? Jaké si vaše zákaznice nejvíce oblíbily?

V Jihoafrické republice jsem dozajista načerpala inspirace dost. Odjela jsem tam za svým (teď již bývalým) prvním manželem a s ním se mi do života dostalo sklo. Pracoval tam totiž na jedné farmě jako sklář a díky němu jsem měla možnost nakoukat hodiny a hodiny práce s tímhle fascinujícím materiálem. Dnes si říkám, že jsem si už tehdy měla sednout za kahan, ale nakonec jsem tam čepovala pivo, což byla taky zábava. Po návratu do Čech jsem si tu pak našla sklárnu, která pro mě začala skleněné perle vyrábět – a jsou to právě mé skleněné šperky těšící se u zákaznic největší oblibě. Kromě skla poslední dobou pracuji se surovým dřevem. Před rokem a půl mě oslovila Česká filharmonie, pro niž teď vyrábím kolekce šperků ze dřeva demontovaného pódia Rudolfina, a dál ve volné tvorbě objevuji možnosti tohoto nádherného materiálu, jenž zvlášť v kombinaci s foukaným sklem vypadá naprosto božsky.

Pobývala jste v mnoha koutech země i světa. Nesete si v sobě vědomě otisk těchto krajin?

Pro mě byly pobyty mimo – hlavně v daleké jižní Africe – především potvrzením toho, jak moc to miluju tady doma. Máme tu tak neskutečné bohatství. Krajinu, kulturu, dějiny, paměť. Prostě věci, které si málokdy člověk uvědomuje, ale když strávíte delší čas někde, kde zmíněné kvality nejsou ani zdaleka samozřejmé, naučíte se je po návratu vidět. Krásu toho, jak se střídají roční období. Možnost zakopnout o zámek, hrad nebo galerii na každých pár kilometrech. A navíc je tu bezpečno. Prostě takové ty nesamozřejmé samozřejmosti.

V Litomyšli to musela pro vás být krásná pracovní výzva. Co máte společného s Miroslavem Brýdlem, Jaroslavem Venclem a Ladislavem Horáčkem, kteří stáli u zrodu Litomyšle, lázní ducha?

Jaroslav Vencl je můj táta, jemuž před lety prodal Láďa Horáček, majitel nakladatelství Paseka a velký litomyšlský patriot, který k nám chodil na pivo, pension Paseka. To je ten barevný dům se sgrafity v Litomyšli, o němž se polovina národa domnívá, že to je Portmoneum (není!). Táta když začal jezdit do Litomyšle a pension opravovat, tak sedával na dvorku a říkal si, že si tam připadá jako v lázních. A protože má podnikavého ducha, povídal si o tom u piva s Láďou a Mirkem (emeritní starosta) a vymysleli spolu, že bychom mohli Litomyšl jako lázeňské město vyhlásit. Že tam z každého šutru stříká kultura a historie a pivo a víno že jsou taky fajn prameny. Koneckonců jako o městě kulturním a lázeňském o Litomyšli psal už Josef Váchal ve svém Krvavém románu. Takhle nějak vše vzniklo a já, protože jsem tou dobou měla na starosti Portmoneum, jsem jim od prvního ročníku dělala produkční oporu. Bylo to krásný, takový živelný a autentický, vymýšleli jsme s restaurátory různé skopičiny jako umělecké lavičky, půlnoční koupání v máchadle a podobně. Litomyšl miluju a každoročně se tam nadšeně vracím na dnes již tradiční Otevírání lázeňské sezony – akci, již si pod sebe vzalo město a kde se pokaždé setkám se spoustou z těch, kteří s námi dělali ještě první ročníky.

Portmoneum, které se veřejnosti otevřelo právě před třiceti lety, a svět Josefa Váchala plný duchů, skřetů a ďáblů, si prošlo také zajímavým vývojem. Měla jste možnost v jeho vedení ovlivnit rozvoj muzea? Povedlo se vám něco výjimečného?

Já v Portmoneu strávila krásné dva roky. Po letech jsem otevřela návštěvníkům dvorek a s kamarádem restaurátorem Alešem Hvízdalem jsme do zahradního domku instalovali CO –Camera Obcura – která funguje dodnes. Obnovila jsem spolupráci s restaurátorskou školou, pořádala restaurátorům výstavy, začala spolupracovat s místní tiskárnou, otevřela tam takový čtecí obývák, získala grant na otisk některých Váchalových štočků.. Nebylo toho mnoho, spíše malé symbolické kroky, které měly vést k větší otevřenosti instituce směrem k veřejnosti. Šlo o subjekt, jenž byl tehdy spravovaný nakladatelstvím a bylo hlavně třeba, aby byl soběstačným. Neměla jsem tedy logicky k dispozici žádné velké rozpočty. Dnes Portmoneum úžasně spravuje Regionální muzeum v Litomyšli a jeho pracovníci se tomu kouzelnému malému domku věnují s veškerou láskou a péčí, kterou si tolik zaslouží. Sleduji je s velkou radostí.

Máte podporu v rodině? Váš manžel je divadelník a autor. Těžíte nějak z této synergie?

Manžel je teď již třetím rokem ředitelem Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě. Svojí prací žije a dýchá pro ni, a někdy tohle dvoukariérové manželství není snadné. Oba svoji práci milujeme a chceme jí dávat maximum. A pak je tu dům. A děti. Ale snad se nám to nějak daří žonglovat. Podporu určitě mám, hodně si vzájemně časově vycházíme vstříc a snažíme se chápat pracovní nasazení toho druhého. Jsem zvědavá, jak se tohle „podepíše“ na našich ratolestech. Zatím všechny dostávají do kolen znalostí „pana Dvořáka“ a milují hudbu a výtvarno, tak snad se nám daří jim kromě workoholismu předávat i ten náš společný kulturní zájem.

Hodně jste střídala místa a projekty, do kterých jste se zapojila, co vás žene vpřed? Našla jste už svoji kotvu, nebo cítíte touhu zkusit opět něco jiného? Máte nějaký zatím nesplněný sen?

Myslím, že kotvou je mi teď rodina. Už to není jen o mně, ale i o tom, jak vše sladit se školkou, kroužky, koncerty na Památníku a podobně. Dopředu mě asi žene fakt, že mě to všechno tak moc baví. Ať už sedám k výrobě šperků, výběru značek do Tvorby nebo produkčním úkolům kolem Šumavy Litery, jsem šťastná, že se můžu věnovat věcem, které mě naplňují a dávají mi smysl. 

A jestli mám sen? Mám. Jmenuje se kafe-knihy-korale a je to multifunkční prostor, ideálně vesnická jednota, kde bych mohla propojit všechny své vášně. Místo pro práci na špercích, showroom, kavárna, galerie a knihkupectví. Místo pro setkávání lidí u kávy a prodej knih, o nichž bych návštěvníkům nadšeně vyprávěla. A zvala si tam autory na debaty, výtvarníky na výstavy a malé kapely v létě na předzahrádce na koncerty. Tak uvidíme, kam mě vítr dál zavane a zda se mi to, nebo nějakou variaci na to, podaří někdy uskutečnit. Duší ale asi zůstávám hospodská, jen s kulturním přesahem.

ko-ra-le.cz

tvorbastore.cz

www.sumava-litera.cz

Projekt nevšedním způsobem prezentuje sudslavskou ochotnickou minulost jako fenomén neprofesionální divadelní činnosti na českém venkově v oblasti Podorlicka. Realizace projektu se ujali zkušený řezbář Roman Marek a výtvarnice Martina Marková. Současné využití kulturní památky dává možnost citlivé záchraně cenného kulturního dědictví pro další generaci. Související doprovodné aktivity v oblasti ochrany kulturních hodnot, tradic a osvětové činnosti přispívají k dalšímu rozvoji smysluplného trávení volnočasových aktivit veřejnosti v regionu.

Projekt je spolufinancován Ministerstvem kultury ČR a Pardubickým krajem.

Vstupenky na premiéru je možné zakoupit v předprodeji kina Aero. Dokument vznikl za podpory Státního fondu kinematografie a statutárního města Teplice. Producenty jsou společnost KOZA Film a Jan Hanzlík, koproducentem je Česká televize. Distributorem snímku je Aerofilms.

Více informací je k dispozici na https://www.aerofilms.cz/rozsvit-svetlo-at-je-videt.

Dokumentární film Rozsviť světlo, ať je vidět vypráví na pozadí více než pětatřicetileté historie hudební skupiny Už jsme doma silný příběh dlouholetého přátelství jejích dvou ústředních osobností – zpěváka, kytaristy a skladatele Miroslava Waneka a malíře Martina Velíška, který byl od počátku výhradním autorem plakátů, obalů alb a vizuální prezentace kapely. Zatímco Wanek nikdy nepřestal rozvíjet svou uměleckou kreativitu a jeho kariéra je stále na vzestupu, Velíšek svému talentu ublížil a v letech, kdy film začal vznikat, se potýkal s těžkou závislostí na alkoholu. Dokumentární snímek sleduje i to, jak rezolutně se k tomu jeho kolegové ze skupiny Už jsme doma a především Miroslav Wanek postavili. „Nestává se často, že se někdo vzdá svého pohodlí, aby někomu blízkému doslova zachránil život,“ uvažuje režisér Radim Špaček. Dvojportrét umělců s velkým tvůrčím potenciálem a rozdílnými životními osudy se odvíjí v rámci dějové linky, zachycující jeden rok v životě kapely, s reminiscencemi do minulosti v podobě archivních záběrů z koncertů i dalších aktivit protagonistů. Nepřikrášlený obraz přátelství a spolupráce Miroslava Waneka a Martina Velíška tak současně reflektuje dění na alternativní hudební a výtvarné scéně v České republice v průběhu posledního čtvrtstoletí.

Kapela Už jsme doma je už od svých začátků v polovině 80. let klíčovou formací domácí alternativní scény. Hudba skupiny se vyznačuje punkovou naléhavostí a nezkrotnou energií, ale současně je kompozičně náročná a podobně jako v symfonickém orchestru hraná podle partitury. Neodmyslitelnou součástí skladeb jsou existenciální texty frontmana, zpěváka, kytaristy a skladatele kapely Miroslava Waneka. Od 90. let se skupina Už jsme doma prosazuje také v zahraničí. Hrála ve více než čtyřiceti zemích čtyř kontinentů, jen v USA uskutečnila na 700 koncertů a spolupracovala například s legendární anonymní formací The Residents. Vydala osm řadových alb a několik koncertních a výběrových nahrávek. Jejich hudba je zastoupená na desítkách kompilací po celém světě. Obaly a grafika všech alb jsou dílem nezaměnitelného malíře Martina Velíška, dvojnásobného držitele Českého lva za výtvarný počin roku (filmy Fimfárum Jana Wericha a Fimfárum 2) a autora interiéru kultovní pražské hospody U vystřelenýho oka.

Režisér Radim Špaček debutoval v roce 1995 celovečerním filmem Mladí muži poznávají svět, který natočil v obléhaném Sarajevu. Studia na FAMU zakončil roku 1998 filmovým experimentem Rychlé pohyby očí. V roce 2009 natočil psychologický thriller Pouta, odehrávající se v totalitním Československu, který mu vynesl Českého lva za nejlepší film roku a nejlepší režii. Další ocenění získal film za scénář, kameru a výkon Ondřeje Malého v hlavní roli. Radim Špaček dále realizoval filmy Místa (2014) a Zlatý podraz (2018) a režíroval i čtyři epizody úspěšného seriálu Svět pod hlavou (2017).

Tvůrčí tým

Václav Kučera – scénář a režie (R.I.P)

Romek Hanzlík – scénář (R.I.P.)

Radim Špaček – režie dokončení filmu

Vilém Šrail – střih

Ondřej Ježek – zvuková postprodukce

Diviš Marek, Dalibor Fencl, Kryštof Kučera, Vilém Šrail – kameramani

Petr Koza – produkce

Radomír Šofr – kreativní producent ČT

„Rádi bychom přečetli Kytici očima, které v ní najdou srozumitelné a nadčasové sdělení, dotýkající se lidských hlubin,” říká o tom, jak k ikonickému a všeobecně známému textu přistoupil při jeho adaptaci sám režisér Dodo Gombár.

Kytice, Poklad, Polednice, Vodník, Svatební košile, Štědrý den, Holoubek a další balady se stanou součástí jednoho příběhu. Příběhu o ženách – silných, slabých, hledajících a toužících. O ženách, které v jejich osamění ovládla touha. Touha spalující a mnohdy temná… po lásce, po svobodě. Touha, která často odvádí od poslušnosti, řádu a mravnosti.  Je to příběh o ženách a také o jejich mužích.

O své práci na Kytici režisér Dodo Gombár říká: „Vždycky mi přijde, u podobně známých děl, že je nestačí jen inscenovat, ale jasně a možná i nečekaně interpretovat. My jsme se rozhodli Kytici zasadit do konkrétního období, do života komunity, která by její příběhy mohla právě v jistých souvislostech zažít. Je to v něčem jistě náročnější, ale mně podobné cesty přinášejí vždycky větší smysl a hlouběji vypovídají o podstatě tvorby. A skrze takovýto přístup je možné reálněji mluvit o svých vlastních životech.”

Vůně cukrové vaty a tóny hudby se linou vesnicí. Střelnice roztáčí své kolo štěstí. Když do vesnice přijíždí pouť, jako by se na chvíli zastavil čas. Vše se zdá být možné, vše je na dosah, blíž je k nadějím i pádům.

Režiséra Doda Gombára zlínští diváci důvěrně znají. Mnozí si jej jistě pamatují díky jeho inscenování poetického Fausta, výpravné scénické adaptaci Žítkovské bohyně nebo životopisných příběhů Baťa Tomáš, živý a Baťa III. Práce s poezií a velkým výtvarným gestem mu rozhodně není cizí. K výtvarné spolupráci na inscenaci oslovil Lucii Žilák Labajovou a Hanu Kelar Knotkovou. Díky jejich vizuálnímu pojetí zažijeme tajemný i magický svět pouťových atrakcí či krásu i prchavost lidského štěstí.

„Erbenova Kytice mě vždy fascinovala svou barevností a živelností. Balady, ve kterých koexistuje brutalita, smrt, krev, strach s láskou, mystikou a vírou, mně dovedly k prostředí kolotočů a světských poutí. U nás, ve Slezsku, je zcela běžné, že během církevní pouti, okolí kostela nebo centrum obce na týden obsadí kolotoče. Náboženský svátek je nekompromisně konfrontován se svátkem světským. A duchovní prožitek v podstatě nelze absolvovat bez ruchu kolotočářských džinglů, vůně kadidla se mísí s vůní pražených ořechů, cukrové vaty a langošů. V tomto barevném světě se díky malým kouzlům odehrávají příběhy všech vybraných balad," říká autorka výpravy Lucie Žilák Labajová.

Kostýmní výtvarnice Hana Kelar Knotková doplňuje: „Kostýmy vznikaly už v reakci na návrhy Luciiny scény. Snažila jsem se, aby podtrhovaly dobu, kdy pouť byla událostí a místem, kde se potkávala širší společnost, tj. dobu osmdesátých let. Civilní podoba kostýmů má poukázat na nadčasovost příběhů. Záměrem bylo převést Kytici do každodenního života.“

Světský pouťový den kolotočářů a vesničanů rozehraje téměř celý umělecký soubor Městského divadla Zlín s řadou dalších hostů. Návrat starší herecké generace přes další členy ansámblu doplňují mladí začínající adepti herectví. Rozdíl mezi nejmladším a nejstarším aktérem této inscenace tak činí 65 let.

Na práci s hereckým pohybem přizval Dodo Gombár známou choreografku Lindu Fernandez Saez, se kterou často spolupracuje. Hudbu k inscenaci připravil Josef Fojta. V každé Erbenově baladě uslyší diváci živou hudbu v podání violoncellistky Věry Kousalíkové, j. h., členky orchestru Filharmonie Bohuslava Martinů.

K. J. Erben, D. Gombár

KYTICE

režie – Dodo Gombár

dramaturgie – Katarína Kašpárková Koišová

scéna – Lucie Žilák Labajová

kostýmy – Hana Kelar Knotková

pohybová spolupráce – Linda Fernandez Saez

hudba – Josef Fojta

hrají – Marta Bačíková, Helena Čermáková, Eva Daňková, Hana Geržová, j. h., Milana Gorská, Tereza Goláňová, j. h., Adam Kořán, Petra Králová, Zdeněk Lambor, Jan Leflík, Pavel Leicman, Jana Štěpánová, j. h., Anna Pospíchalová, j. h., Marek Příkazký, Luděk Randár, Gustav Řezníček, Jana Tomečková, Marie Vojtěchová, Karolína Vlčková, j. h., a další

violoncello –  Věra Kousalíková, j. h.

premiéra 25. 11. 2023 | Velký sál

divadlozlin.cz

Vinylová deska bude vyčnívat z řady už jen tím, že je hnědá. „Na obal jsme umístili spoře oděný německý pár z 80. let, který leží v posteli s dobovým osobním počítačem. Jiná barva pro vinyl ani nepřicházela v úvahu. Hnědá je nová černá,“ pochvaluje si Krofián, který je na české hudební scéně respektovaným sólovým kytaristou s nezaměnitelným herním stylem. Vinyly budou poprvé k dostání právě v Café V lese. Po křtu je bude možné zakoupit osobně na všech dalších koncertech nebo také online na e-shopu kapely.

The Atavists na pražském koncertu odehrají všechny písně z alba Prettier Than You. Zazní i skladba Fool’s Gold, kterou na albu nestandardně nabubnoval kytarista Krofián. Fanoušci se navíc mohou těšit také na premiéru několika zcela nových písní, které v nedávné době kapela nahrála v belgickém Bruselu ve spolupráci se zahraničními producenty. Dále kapela láká i na zajímavé hudební hosty.

Společně s The Atavists zahraje liberecké duo Bloody Capes, které si i přes svojí krátkou existenci stihlo udělat v rámci alternativní scény velmi slušné jméno.

Předprodej lístků: https://bit.ly/PrettierthanCVL

Facebooková událost: https://www.facebook.com/events/729439552386857

Videoklipy k albu:

https://youtu.be/PxesXptj2rU

https://youtu.be/okiaAcp50sc

https://youtu.be/-S1NllzF3yU

Další odkazy: https://linktr.ee/theatavists

Koncerty do konce roku:

14.12. Praha - Café V Lese

15.12. Brno - Kabinet Múz

30.12. Plzeň - Divadlo Pod Lampou

The Atavists jsou česká rocková kapela ovlivněná styly surf a stoner. Vznikli na konci roku 2014 a rychle si našli své  místo na české hudební scéně, zejména díky svým energickým živým vystoupením. Středobodem nezaměnitelného zvuku The Atavists je frontman, kytarista a hlavní songwriter Adam Krofian se svým barytonem v hrdle a ničivými kytarovými linkami. Oporou mu jsou ječící zvuk elektrických varhan a syntetizátoru a tvrdá rytmická sekce. Na začátku roku 2016 vyšlo debutové album s názvem „Bad Times“, které se těšilo vřelému přijetí kritikou. Druhé album kapely „Lo-Fi Life“ vyšlo v březnu 2018 a obdrželo vynikající recenze od tisku i fanoušků. V roce 2019 The Atavists získali dvě  hudební ceny Anděl – Objev roku a Nejlepší rockové album. První singl z tohoto alba s názvem Wrong  slavil své úspěchy v éteru Evropy2, kde se opakovaně držel jako jednička v žebříčku. Třetí album Prettier Than You vyšlo na konci roku 2022. Kapela vydatně koncertuje po celém Česku i v zahraničí a připravuje materiál na další album.

AKCe doplňuje spektrum obdobných profesních organizací v oblasti kultury, které mají lobbistickou, podpůrnou, informační a „síťovací“ roli.  

Právní formou organizace je spolek, jeho sídlem je pražský KD Mlejn a předsedkyní byla zvolena Dagmar Bednáriková, ředitelka KD Mlejn. Z přítomných organizací se jich 24 přihlásilo ke členství, řada dalších má o členství zájem, ovšem čeká na schválení svými zřizovateli a zakladateli. AKCe je organizace otevřená dalším zájemcům o členství. Ostravské setkání facilitovala Olga Škochová v rámci Pro Bono aktivit společnosti OnPlan.  

Účelem spolku bude podpora aktivit kulturních center, vzdělávací činnosti v oblasti jejich práce, pořádání kulturních akcí, vzájemná spolupráce a reprezentace kulturních center v domácím a mezinárodním prostředí.

Jako hlavní činnost si spolek určil: reprezentaci a zastupování zájmů kulturních center před vládními institucemi, krajskými a obecními správními a volenými orgány a dalšími relevantními subjekty v České republice, propagaci činnosti a role kulturních center ve společnosti, rozvíjení platformy pro sdílení informací a osvědčených postupů mezi členy spolku. Dále podporu spolupráce mezi kulturními centry a dalšími institucemi v ČR i v zahraničí, metodickou podporu, vzdělávání a odborný rozvoj, pořádání
školení, workshopů a konferencí pro pracovníky kulturních center ke zvýšení dovedností a znalostí v oblasti kulturního managementu a provozu, udržitelnosti, finančních zdrojů.

Mezi zakládající organizace, jejichž zástupkyně tvoří na následující dva roky funkční orgány AKCe, patří: KD Mlejn Praha, Klub kultury Napajedla, Kultura Praha 3, AKORD & POKLAD Ostrava, Mělnické kulturní centrum, Městské kulturní středisko Vodňany.  

Pětičlenná rada se zavázala, že v prvním roce činnosti položí základy funkčního networkingu – vytvoří informační webovou stránku a databázi center a naváže kontakty s adekvátními partnery, na úrovni ČR zahájí spolupráci při zpracování dat s organizací NIPOS, zapojí se do platformy ITI sdružující české kulturní a umělecké asociace, v mezinárodním prostředí vstoupí do evropské sítě kulturních center ENCC.

FB: facebook.com/akcecr.cz

„Předání příběhu, který Bachovo oratorium vypráví, je pro mě prioritou. Vždy se snažím soustředit na sílu textu, aniž by se ztratil krásný zvuk, který orchestr dokáže vytvořit. Budeme hrát na moderní nástroje, používat zvuk moderního orchestru, ale snažím se zachovat historického ducha Bachovy hudby tím, že respektuji její rétoriku. Kladu důraz na artikulaci a frázování. Také upravím posazení orchestru; ve Smetanově síni – jedné z nejkrásnějších budov ve stylu art deco na světě – by to mělo znít úžasně!“ říká dirigent Jac van Steen, který má k Bachovu dílu velmi blízko, neboť působil jako hudební ředitel Bachova sboru v městě Nijmegen a jako šéfdirigent Staatskapelle ve Výmaru, kde mezi jeho předchůdci byl samotný Johann Sebastian Bach.

Monumentální dílo obsahuje šest kantát určených pro jednotlivé vánoční svátky. FOK zahraje první tři kantáty, které pojednávají o narození Ježíše Krista. Provedení proběhne v německém originále. Program doplní Händelovo Concerto grosso op. 6 č. 7. „Nechtěl jsem hrát části, které jsou určeny k provádění po Novém roce. Hledal jsem hudbu, kterou lze hrát společně s Bachem a která je vhodná pro velký koncertní sál. U Händela víme, že měl rád, když se hrálo ve větším obsazení,“ dodává Jac van Steen.

Jac van Steen patří k nejúspěšnějším holandským dirigentům současnosti. Navázal spolupráci s významnými orchestry v Holandsku, Německu, Švýcarsku a Velké Británii. Postupně zastával funkci šéfdirigenta Norimberského symfonického orchestru, hudebního ředitele Neues Berliner Kammerorchester, hudebního ředitele Národního divadla ve Výmaru, šéfdirigenta výmarské Staatskapelle a orchestru Musikkollegium Winterthur, generálního hudebního ředitele Filharmonie Dortmund nebo hlavního hostujícího dirigenta BBC National Orchestra of Wales. Od sezóny 2014/15 zastává funkci hlavního hostujícího dirigenta v Belfastu.

Koncert se koná pod záštitou J. E. Daana Feddo Huisingy, velvyslance Nizozemského království v ČR.

Před koncertem 14. 12. se od 18:15 uskuteční setkání s umělci v salónku Cukrárna Obecního domu.

„Vánoční oratorium je jedním z nejvýznamnějších Bachových duchovních děl a symbol vánočních svátků v anglosaských zemích, podobně jako v Čechách Rybova mše. Toto velkolepé vokálně instrumentální dílo, v němž se střídají orchestrální, sborové a sólové části, tvoří cyklus šesti kantát, které jsou určeny pro různé vánoční svátky. Z toho důvodu i pro svou délku se většinou neprovádí celé. Z téměř tříhodinového kompletu uvedeme první tři kantáty. Provedení bude řídit Jac van Steen, dirigent srostlý nejen s FOK, ale jako bývalý hudební ředitel Nijmegen Bach Choir i s hudbou Johanna Sebastiana Bacha.“

VÁNOČNÍ ORATORIUM

13. a 14. prosince 2023 od 19:30, Obecní dům

JOHANN SEBASTIAN BACH

Vánoční oratorium BWV 248

GEORG FRIEDRICH HÄNDEL

Concerto grosso op. 6 č. 7

Rachel HARNISCH | soprán

Marta FONTANALS-SIMMONS | alt

Maximilian SCHMITT | tenor

André MORSCH | bas

ČESKÝ FILHARMONICKÝ SBOR BRNO

Petr FIALA | sbormistr

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK

Jac van STEEN | dirigent

Vstupenky: https://www.fok.cz/cs/vanocni-oratorium

Dohoda formalizuje dlouhodobě využívaný úspěšný model ochrany národního kulturního dědictví, díky kterému má Česká republika v oblasti navracení nezákonně vyvezených kulturních statků dlouhodobě nejlepší výsledky v rámci Evropské unie.  Podepsaný dokument poslouží jako inspirace a vzor pro zahraniční subjekty, partnerské organizace Ministerstva kultury v boji proti nezákonnému nakládání s kulturním dědictvím.

V roce 2022 došlo na území České republiky celkem k 166 případům krádeží starožitných a uměleckých předmětů, přičemž navráceno bylo 12. Nejčastěji byly postiženy soukromé objekty – byty, rodinné domy a rekreační objekty. Umělecké předměty mizely také v církevních objektech, kdy byly předmětem zájmu pachatelů šperky, obrazy, hodiny, sochy a sbírkové mince.

Integrovaný systém ochrany movitého kulturního dědictví nedávno oslavil již třicet let své existence. Původně vznikl v reakci na rostoucí počet krádeží kulturního dědictví v 90. letech 20. století a postupem času se proměnil na celosvětově unikátní komplexní program spojující
v sobě navzájem se doplňující legislativní, finanční a systémové složky.

Dnes uzavřená dohoda, jako součást systémové složky Integrovaného systému ochrany, stanoví pravidla pro spolupráci a koordinaci mezi třemi klíčovými institucemi, což výrazně zlepší účinnost vymáhání práva a ochrany kulturního dědictví v České republice, ale zejména zrychlí navracení odcizených předmětů zpět jejich zákonným vlastníkům.

Každá z institucí má jednotlivé specifické úkoly, přičemž se vhodným způsobem, s ohledem na svou působnost a odbornou způsobilost, doplňují. Ministerstvo kultury je například odpovědné za podání žádosti o vyhledání kulturního statku, zahájení řízení k jeho navrácení a spolupráci
s členskými státy.

„Spolupráce s NPÚ a PČR je pro nás všechny zásadní. Tyto postupy prakticky fungují na bázi nepsaných pravidel. Je skvělé, že dnešním podpisem dohody vše formalizujeme,“ říká Martin Baxa, ministr kultury. „Uvedu jeden konkrétní příklad. V roce 2002 byly dvě dřevořezby soch andílků odcizené z oltáře sv. Anny v kostele Nejsvětější Trojice v obci Pernink. Po několik let trvajícím soudním sporu byl rakouským soudem uznán nárok České republiky na navrácení těchto kulturních statků a oba andílci tak mohli být slavnostně předáni na půdě Ministerstva kultury 19. 7. 2021 zástupci poškozeného vlastníka Římskokatolické farnosti Ostrov. Při strhávání plastik z oltáře
sv. Anny pachatelé vylomili každé ze soch křídlo, a tato křídla zůstala upevněná na oltářním nástavci po dobu následujících téměř dvaceti let jako smutné memento řádění band vykrádajících církevní stavby v pohraničí.“

Národní památkový ústav provádí vyhledávání nezákonně vyvezených kulturních statků
v příslušných databázích a poskytuje odborná stanoviska, která jsou pochopitelně klíčovými podklady pro každý jednotlivý případ. NPÚ také zajišťuje školení pracovníků v oboru, což zvyšuje kapacity pro ochranu kulturního dědictví.

„Dohoda je završením dlouhodobě probíhající praktické spolupráce mezi MK, PČR a NPÚ při ochraně movitých památek naší země. Již nyní tato spolupráce funguje na nadstandardní úrovni
a jsme rádi, že v ní můžeme i nadále pokračovat. Dokladem toho, že to má smysl, je řada nalezených nezákonně vyvezených uměleckých děl a jejich navrácení původním vlastníkům,“ uvedla Naděžda Goryczková, generální ředitelka Národního památkového ústavu.

Policie České republiky spravuje informační systém PSEUD (portál systému evidence uměleckých děl) a spolupracuje s mezinárodními policejními orgány. Důležitým aspektem její činnosti je také koordinace interních databází a systémů s moderními mezinárodními nástroji k uchovávání informací a vyhledávání odcizených uměleckých děl a dalších kulturních statků, například PSYCHE INTERPOLu, kde v roce 2022 bylo celkem 1091 českých záznamů.

„Odcizené kulturní statky na rozdíl od věcí běžné denní potřeby v čase neztrácí hodnotu, spíše naopak.  Jsou proto cenným artiklem na černém trhu, přičemž je potřeba počítat nejen škody finanční, ale také společenské, historické a kulturní. I tímto pohledem se na problematiku díváme
a jsem si jistý, že ačkoliv naše spolupráce funguje, její formalizací v podobě podpisu trojstranné dohody přispějeme k návratu cenného dědictví i v budoucnu,“ uvedl policejní prezident Martin Vondrášek.

Jako reprezentativní příklad úspěšných repatriací v posledních letech lze uvést několik kulturních statků, včetně rozměrného obrazu sv. Kateřiny Alexandrijské od významného malíře Josefa Führicha, dřevěné sochy klečícího anděla, dvou dřevořezeb soch andílků, dřevěné busty sv. Václava či dřevěné socha sv. Jana Nepomuckého. V neposlední řadě pak Venuše s tělem Adonise od autora Alessandra Turchiho. Ten byl odcizen z Zwingeru v roce 1945. Po letech bylo zjištěno, že obraz se nachází v prostorách pražské pobočky jedné z aukčních síní. Právě díky skvělé spolupráci všech zainteresovaných složek byl obraz zajištěn a čeká v současné době v ideálních bezpečnostních
i environmentálních podmínkách v depozitáři Národní galerie Praha na definitivní rozhodnutí úřadů o jeho navrácení do Německa.

Analýza, kterou si nechali radní zpracovat od renomované agentury, doporučuje spojení Moravské filharmonie Olomouc (MFO) a Moravského divadla Olomouc pod jeden nově vzniklý subjekt při vnitřní existenci dvou orchestrů. Konkrétní podoba kroků, nezbytných pro tento úkon, analýza neobsahuje, má je ve spolupráci s radnicí navrhnout a realizovat v budoucnu jmenovaný manažer. Otázky, které ve vztahu k tomuto záměru současná situace vyvolává, řešili zástupci Moravské filharmonie v čele s ředitelem Jonášem Harmanem přímo s náměstkem primátora Viktorem Tichákem. „Spolu se zástupci zaměstnanců MFO jsem panu náměstkovi předal souhrn požadavků, které by tento případný proces měl zahrnovat. Pokud by nastala tolik diskutovaná transformace, je pro nás zcela zásadní body naplnit, aby byla zachována umělecká autonomie MFO i svébytnost její značky, a aby se eliminovala rizika, která i samotná analýza v doporučovaném budoucím modelu fungování identifikuje,” říká ředitel MFO Jonáš Harman.

Vznik nového subjektu, transparentní komunikace i výběrová řízení a ukotvení přínosů, které analýza identifikuje

Předložené požadavky staví především na otázkách a identifikovaných rizicích, které v navrhovaném modelu zůstávají otevřeny. Doposud není například známo, zda by došlo k fúzi sloučením nebo splynutím. Tyto rozdílné přístupy jsou zásadní pro samotný proces, kdy při sloučení pokračuje jedna z organizací ve své existenci jako společnost nástupnická, zatímco při splynutí dochází ke vzniku zcela nového subjektu.

Otázky vyvolávají také organizační a personální změny. Všechny strany se na jednání shodly, že v případě organizačních změn, kdy podle prognózy v analýze by mělo dojít na 20% redukci zaměstnanců v orchestrech, bude potřeba postupovat se zřetelem na maximální možný sociální smír a rovný přístup. V otázce výběru budoucího ředitele a případně i hudebního šéfa orchestrů pro novou instituci padla shoda na otevřeném, transparentním a patřičně promovaném (medializovaném) výběrovém řízení.

Dalšími podněty, které staví na prognóze analýzy o budoucím stavu a silných stránkách spojené organizace, je požadavek na zpracování jasného a transparentního systému motivačního odměňování zaměstnanců. Systém by měl být patřičně progresivní zejména v návaznosti na výkon a kvalitativní rovinu práce zaměstnanců. Nezbytný by byl také vznik dlouhodobého plánu investic s garantovaným a adekvátním podílem zřizovatele a jejich skutečná realizace, a to zejména do zázemí a technickém vybavení Reduty a obnovy hudebních nástrojů.

Garance autonomie filharmonie

Pro Harmana je zachování značky Moravské filharmonie Olomouc nepřekročitelná podmínka k tomu, aby případné spojení neznamenalo konec bezmála osmdesátileté historie druhé nejstarší filharmonie u nás. „Svébytná značka a samostatné umělecké složky musí být zakotveny v zakládacím dokumentu případné nové organizace. Se zástupci zaměstnanců i zřizovatelem se shodujeme na zřízení a pevném ukotvení garanční rady v organizačním schématu nové instituce s uměleckým zastoupením MFO za účelem vyvážené proporcionality dramaturgie a působení uměleckých složek instituce,” dodává Harman.

Náměstek Tichák podněty přijal. Zda se stanou pro další postup relevantní, ukáže jednání zastupitelstva 15. prosince, kde dojde k hlasování o dalším postupu ve spojení Moravské filharmonie Olomouc a Moravského divadla Olomouc.

Moravská filharmonie Olomouc vznikla v roce 1945 a patří k předním a nejstarším symfonickým orchestrům v České republice. Na jejím uměleckém vývoji se podílely významné osobnosti české i světové hudební scény, mezi které patří např. dirigenti Otto Klemperer a Václav Neumann, houslisté Josef Suk a Gidon Kremer či violoncellista Pierre Fournier. Za dobu své existence si vytvořila mimořádně rozsáhlý a rozmanitý repertoár. Věnuje se především velkým tvůrcům světové hudby 19. a 20. století, propaguje však i soudobou českou a světovou hudební tvorbu, o čemž svědčí uvedení více než 250 novinek. Orchestr se rovněž řadí k autentickým interpretům klasiků české národní hudební kultury: Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Těleso má bohatou diskografii a vystupuje na významných mezinárodních hudebních festivalech doma i v zahraničí. Především je ale kulturní institucí, která se zásadní měrou podílí na organizaci uměleckého a koncertního života v Olomouci a okolí. Pořádá festivaly Dvořákova Olomouc a Mezinárodní varhanní festival Olomouc. Mezi její činnosti patří také řada vzdělávacích aktivit pro děti a mladé lidi.

„Po více než třech letech přichází Národní památkový ústav (NPÚ), územní odborné pracoviště v Telči s knižní novinkou. Její symbolický křest, spojený se sklenkou dobrého vína, je tedy výjimečnou událostí. Při ní bude prezentována kniha pana Vladimíra Čeřovského s poněkud odlišnou perspektivou na mnohokrát opakované dějiny města Telče“, konstatuje Miloslav Záškoda z telčského pracoviště NPÚ, který se na přípravě knihy podílel.

Autor knihy přišel do Telče v roce 2012, město si zamiloval a s rodinou zakoupil dům v Seminářské ulici. Začal se zajímat o jeho historii a osudy jeho dřívějších obyvatel. Z původního zájmu se pak stal časově náročný koníček trvající mnoho let. Jeho výsledkem je nyní předkládaná kniha, která na základě bádání v archivních pramenech shrnuje historii domu a osudy jeho dosavadních obyvatel. Autorovi se podařilo dohledat jen stěží uvěřitelných 339 jmen.

„Nad archivními záznamy jsem strávil stovky a stovky hodin a s přestávkami jsem na svém díle pracoval krásných osm let. Upřímně říkám, že to bylo veliké dobrodružství a radost“, přiznává v úvodu knihy autor Vladimír Čeřovský.

Historie domu trvá skoro 500 let, neboť první zmínka o něm pochází již z roku 1542. Mezi jeho prvními známými majiteli se objevují Kašparka „soukeníkova“ a Jakub „kožešník“. V knize se dozvíme o mnohých zajímavých událostech i osobnostech. Na počátku byl dům zřejmě dobrou investicí pro bohaté měšťany a mistry cechovních řemesel. Jeho existence snad souvisela s provozem řeznického řemesla a jatek v těsném sousedství. Pobýval zde také Martin Švejna, významný jezuitský misionář, a v sousedství bydlel méně významný, ale o to více známý řidič Leopold Lojka. Osudy obyvatel v 19. století jsou pak úzce spjaty s obdobím industrializace a tehdejší Langovou (později Biedermannovou a Lannerovou) fabrikou.

Mnohem více však prozradí kniha samotná. Navíc zde mnozí Telčané naleznou jména předků svých rodin, přátel, sousedů a známých. Knihu také doprovází dosud nepublikovaná obrazová příloha, často pocházející z rodinných archivů bývalých obyvatel domu a jejich potomků. Méně fotograficky přitažlivá ulice Seminářská svým osobitým kouzlem přilákala pozornost telčského malíře Františka Havelky, který zachytil dům čp. 85 na svých akvarelech uložených v telčské pobočce Muzea Vysočiny Jihlava.

„Kniha by určitě nevznikla bez podpory a spolupráce několika institucí a jednotlivců, kteří ochotně svolili se zveřejněním reprodukcí obrazového materiálu v knize Příběh jednoho domu. V této souvislosti je třeba všem poděkovat za jejich vstřícnost“, dodává Záškoda.

Přijměte tedy pozvání autora a Národního památkového ústavu na křest zajímavé a širší čtenářské obci určené knihy, abychom se společně mohli vypravit za historií domu čp. 85 v Seminářské ulici.

Do Lannerova domu, sídla NPÚ, je však možné zavítat již od 14 hodin, neboť v tu chvíli zde začne druhý ročník předvánoční akce Kniha, štrúdl, káva, kde bude možné prohlédnout si knižní nabídku rodinného nakladatelství, přivonět ke starým knihám z jihlavského antikvariátu či jenom posedět u horké kávy a teplého čaje. Akce bude ukončena kolem 16:30 hod. a pak se návštěvníci budou moci, dle zájmu, přesunout na křest nové knihy pana Vladimíra Čeřovského.

Budeme se těšit na společně strávené předvánoční odpoledne.

www.npu.cz/uop-telc