Instituce a kulturní zařízení

Ceny Ministerstva kultury v oborech zájmových uměleckých aktivit v roce 2024 obdrželi: 

Cena za obor dětských uměleckých aktivit byla udělena panu Mgr. et MgA. Romanu Černíkovi za pedagogický, tvůrčí a organizační přínos v oblasti dramatické výchovy a dětského a mladého divadla.

Roman Černík vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, absolvoval také katedru výchovné dramatiky a autorské tvorby na DAMU Praha a kurz Vysokoškolská pedagogika na Karlově univerzitě v Praze. Je jedním z iniciátorů pro vybudování kulturní scény na původně zdevastované zastávce Jižní předměstí v Plzni – Moving station. Ta je nyní provozovaná Johanem – zapsaným ústavem, který slouží jako centrum pro současné umění a vzdělávání, kde je Roman Černík uměleckým ředitelem a hlavním dramaturgem. Od roku 1993 se účastní celostátních přehlídek dětského divadla. Kromě divadla se věnuje také přednesu s dětmi a mládeží, zakládal a vedl řadu dětských souborů, v kterých docílil významných výsledků (Bychom Aš, Tak Trochu, Tak trochu Aš, Cvrčci ze středy, Nigdy Nikdeš). Jako autor, dramaturg, vedoucí a pedagog dovedl většinu z nich do celostátních a národních kol přehlídek, a dokonce i k účinkování v zahraničí. V roce 2011 se stal spoluzakladatelem Asociace dramacenter ČR. Je pořadatelem postupových přehlídek amatérského divadla a dětského a mladého divadla pro Plzeňský a v některých případech i Karlovarský kraj. Přehlídky koncipuje jako vícedenní sváteční setkání, s velkou péčí o podporu a rozvíjení komunity v rámci jednotlivých oborů. Od roku 2015 je kmenovým pedagogem na katedře výchovné dramatiky DAMU, kde se systematicky věnuje přípravě budoucích učitelů dramatické výchovy a vedoucích dětských a mladých divadelních souborů. Je vyhledávaným lektorem vzdělávacích akcí v České republice i v zahraničí (např. Jiráskův Hronov, Dětská scéna, Loutkářská Chrudim). Je členem odborné rady NIPOS pro dětské divadlo, dětský přednes a dramatickou výchovu a členem redakční rady časopisu Tvořivá dramatika.

 

Cena za hudební aktivity byla udělena panu Mgr. Josefu Brabencovi za mnohaletý přínos v oblasti sborového zpěvu a významný podíl na rozvoji kulturního života.

Josef Brabenec je významným českým sbormistrem a hudebním pedagogem. Od dětství se věnoval hře na housle a na trumpetu. Po absolutoriu studia na plzeňské Pedagogické fakultě učil na ZŠ v Tachově, kde společně se svým kolegou Milanem Michlem založili Tachovský dětský sbor. Sbor se posléze stal součástí tachovské Základní umělecké školy. Tachovský dětský sbor se brzy proslavil nejen na úrovni krajských soutěží, ale získal renomé i v celostátním a mezinárodním kontextu. Vystoupil v 17 evropských zemích, v Argentině, Brazílii a Číně. K úspěchům na mezinárodní scéně patří 1. místo a vítěz kategorie na Mezinárodním sborovém festivalu Fundão v Portugalsku v roce 2018. Kromě práce se sborem se roku 1993 stal ředitelem ZUŠ. I po svém odchodu do penze v roce 2004 veškerý svůj čas zasvětil Tachovskému dětskému sboru. Josef Brabenec byl členem rady AZUŠ, od 90. let je členem odborné rady NIPOS pro dětský sborový zpěv., řadu let byl stálým členem porot krajských, celostátních i mezinárodních přehlídek a sborových soutěží. Opakovaně byl zván také na vzdělávací akce pořádané Klubem sbormistrů NIPOS jako lektor seminářů, aby tak mohl předávat své zkušenosti mladým sbormistrům. Josef Brabenec dokázal sbor z malého města dovést mezi nejlepší k České republice. Zásadní význam pro oblast sborového zpěvu má i jeho ochota pomáhat ostatním sbormistrům vydáváním a distribucí nových sborových materiálů, dramaturgickou radou i kvalitní interpretací vybraných děl náročných soudobých skladeb od autorů jako jsou Věroslav Neumann či Miroslav Raichl.

 

Cena za obor tanečních aktivit byla udělena paní Haně Ludvíkové za tvůrčí i pedagogický přínos v oblasti scénického tance a taneční výchovy.

Hana Ludvíková je významnou tanečnicí, pedagožkou a choreografkou. V dětství se věnovala krasobruslení a umělecké gymnastice, absolvovala sportovní gymnázium v Novém Městě na Moravě a v letech 1978-1982 studovala na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy specializaci moderní gymnastika. Od roku 1984 až dosud působí jako učitelka tanečního oboru na Základní umělecké škole ve Žďáře nad Sázavou. Taneční vzdělání si doplnila v letech 1986-1988 absolvováním pětisemestrálního kurzu taneční pedagogiky na Katedře tance HAMU v Praze. Kromě toho navštěvovala semináře a kurzy současného tance a na současný moderní tanec se zaměřila ve své pedagogické tvůrčí práci. V roce 1991 založila na ZUŠ Taneční studio G, v roce 2002 přejmenované na Taneční soubor GEN ZUŠ Žďár nad Sázavou, se kterým se dosud pravidelně zúčastňuje přehlídek dětského scénického tance, tance mládeže a dospělých, ale i soutěží parketových tanečních kompozic. Pod jejím vedením se soubor stal jedním z nejlepších v republice a získal řadu ocenění. Byla dlouholetou členkou odborné rady NIPOS pro scénický tanec.

 

Cena za obor audiovizuální a výtvarné aktivity byla udělena panu Břetislavu Jansovi za úspěšnou celoživotní organizační činnost v oblasti amatérské fotografie i vynikající vlastní tvorbu.

Břetislav Jansa je významným českým fotografem, lektorem a kurátorem výstav. Jeho dětství bylo poznamenáno láskou k malování, což ho přivedlo k objevení vášně pro fotografii. Po vojenské službě absolvoval Lidovou konservatoř ve oboru výtvarné fotografie a v roce 1982 dokončil kurzy fotografických technik v Hradci Králové. Od roku 1990 se věnuje reklamní fotografii. Ve svém volném čase se pak soustředil na krajinářskou fotografii, zejména na Český ráj a zahraniční scenérie. Od roku 1979 působí jako předseda turnovského fotoklubu Safír. V roce 2000 založil mezinárodní sdružení fotografů Euroregionu Nisa s názvem KONTAKT, jehož je také předsedou. V rámci těchto organizací pořádá výstavy, soutěže a přednášky doma i v zahraničí. V roce 2015 dosáhl milníku tisíce výstav, z nichž nejméně 25 bylo jeho samostatných autorských výstav a desítky dalších byly společné projekty s fotografy a umělci z různých oborů. Založil fotosoutěž „Zemský ráj“, zaměřenou na ochranu přírody, která se postupně rozrostla do mezinárodního měřítka a přilákala fotografy z celé Evropy. Jeho fotografická cesta pokračovala i po roce 1989, kdy měl možnost navštívit přírodní krásy Rumunska a Bulharska. Po otevření hranic se jeho cesty rozšířily i do západní Evropy, kde každý rok objevoval nové krajiny. Jeho snímky z expedic jsou k dispozici na webu záchranné stanice na Bublavě, které je spoluzakladatelem. Působí jako porotce celostátních fotografických soutěží a soutěží pořádaných fotokluby po celé republice.  Je dlouholetým členem Svazu českých fotografů, členem odborné rady NIPOS pro oblast amatérské fotografie a lektorem seminářů pořádaných při Národní soutěži amatérské fotografie.

 

Cena za obor tradiční lidové kultury a folkloru byla udělena panu MgA. Janu Maděričovi za celoživotní přínos folklornímu hnutí na Uherskohradišťsku. 

Jan Maděrič se narodil v roce 1948 v Uherském Hradišti. Od svých dětských let docházel na soukromé hodiny klavíru a současně navštěvoval folklorní soubor Hradišťánek a posléze Hradišťan v Uherském Hradišti (1963–75) v éře primáše a uměleckého vedoucího Jaroslava Václava Staňka, který spolu s cimbalistou Jaroslavem Čechem ovlivnil jeho vztah k lidové písni a tanci. Byl tanečníkem Hradišťanu a působil zde v letech 1970-1994 jako umělecký vedoucí a choreograf. V letech 1967-1971 vystudoval dramaturgii a teorii taneční tvorby na Hudební fakultě VŠMU v Bratislavě.  Do roku 1973 působil v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě. Je odborným programovým pracovníkem Klubu kultury v Uherském Hradišti. V letech 1977-1983 byl členem programové rady Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici, pro který autorsky připravil několik pořadů. Zúčastňuje se také činnosti hodnotící komise tohoto festivalu. Působí jako lektor a člen odborných porot při soutěžích folklorních souborů a muzik. odborného přístupu k použitému hudebnímu a tanečnímu materiálu. Osobnost Jana Maděriče a jeho přístup k lidové písni a tanci, jejich scénickému zpracování i interpretaci se stal obrovskou inspirací pro mnoho choreografů, muzikantů, upravovatelů písní i tanečníků. Svou činností ovlivnil již generace členů cimbálových muzik a folklorních souborů v širším regionu Uherskohradišťska. 

 

Cena za divadelní a slovesné obory byla udělena panu PhDr. Milanu Strotzerovi za mnohaletý a zásadní metodický, organizační, tvůrčí i archivářský přínos českému amatérskému divadlu.

Milan Strotzer je jednou z klíčových osobností českého amatérského divadla. Už za středoškolských studií (1964–1966) působil v Loutkovém divadélku při Místní jednotě ČSPO v Nymburce jako principál, autor, režisér a loutkoherec, v roce 1974 založil Malé nedivadelní studio POAN (Polabské absolutní nedivadlo) v Nymburce, kde byl vedoucím, autorem, režisérem i hercem. V letech 1978-1983 vystudoval Katedru teorie kultury Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Od roku 1991 působil jako odborný pracovník pro amatérské divadlo NIPOS-ARTAMA.  V letech 1991-2010 byl programovým ředitelem Jiráskova Hronova. Zformoval novou, progresivní podobu Klubu (nejen) mladých divadelníků, výrazně rozšířil jeho působnost i jeho vliv na kultivaci českého amatérského divadla. V rámci Jiráskova Hronova prosadil koncepční přístup, kdy důmyslně provázal vzdělávací systém s hlavním divadelním programem a redakcí zpravodaje tak, aby se všechny tyto jednotlivé segmenty vzájemně pozitivně ovlivňovaly. Po roce 1990 byl porotcem řady krajských inárodních amatérských přehlídek, lektorem mnoha seminářů. V letech 1995–2011 byl redaktorem a posléze i šéfredaktorem časopisu Amatérská scéna. Od roku 2011 byl vedoucím pracovního týmu Databáze českého amatérského divadla. Na jeho kontě je také bohatá publikační činnost týkající se amatérského divadla a Jiráskova Hronova.

 

Znovunalezené dílo je v perfektním stavu. Díky zvolené technice pastelu, který dobře odolává zubu času, se na něm navíc zachovaly všechny barvy tak, jak je Zrzavý v roce 1927 nanesl na papír. Nový majitel nyní může Jaro získat od 3 200 000 korun: taková je jeho vyvolávací cena.

Leonardovský jinoch s kvítky a pyramidou

„Pastel Jaro od Jana Zrzavého je sběratelsky mimořádně cennou prací, které si velmi považoval i sám autor,“ říká Tomáš Hejtmánek, majitel galerie a aukční síně Arthouse Hejtmánek. „Dílo je mnohoznačné, tajuplné a působí na nás podobně uhrančivě jako obrazy Leonarda da Vinciho. Naplno se v něm odráží umělcův sklon k lyrismu, uzavřenosti a snově měkkému tvaru. Jemný mladík sošně spočívá v jarní krajině a u nohou má špičatý objekt připomínající egyptskou pyramidu. Zvláštní je gesto jeho ruky: možná se jím odříká světa, možná zkouší zastavit čas,“ uvádí Hejtmánek. A poukazuje na souvislost Jara s jinou známou prací Jana Zrzavého – tajemným obrazem Kleopatra, který malíř také vytvořil v několika variantách.

Fakt, že nalezené Jaro není olejem na plátně, ale pastelem na papíře, je podle Tomáše Hejtmánka spíše předností: „V pozdějším období Jan Zrzavý pastely dokonce preferoval, protože byl zklamaný barevnými změnami, které prodělaly některé jeho olejomalby. Na pastelu Jaro jsou však barvy stejně živé a zářivé jako v roce 1927, kdy ho dokončil,“ upozorňuje Hejtmánek. „Výjev vyzařuje kouzlo bezprostřednosti a autorovy citové rozechvělosti. Malíř nás zve do světa fantazie a současně i krajiny svého dětství na Českomoravské vysočině. Toto je zkrátka Zrzavý par exellence,“ míní Hejtmánek.

 

Jaro první a druhé

Takřka stejný výjev – akt jinocha v tajuplné krajině – ztvárnil později malíř i na známém stejnojmenném obraze z roku 1929. Plátno o velikosti 115 x 150 cm se nachází ve sbírkách Galerie výtvarného umění v Ostravě.

Sám Zrzavý se však o později namalovaném Jaru vyjádřil spíše skepticky. „Zlobí mne, že má dělat ještě to Jaro pro ministerstvo, už to mělo být dávno hotovo, a já ještě ani nezačal a hrozně se mi do toho nechce, je mi to už tak odlehlé a to víte, co člověk dělá s nechutí, jde pomalu a výsledek je slabý,“ možná až přehnaně sebekriticky napsal Jan Zrzavý v dopise malířce Věře Jičínské, s níž se přátelil. Nakonec to však bylo právě toto „ministerské“ Jaro, které vešlo ve všeobecnou známost.

K vidění teď bude poprvé i jeho svěží předchůdce, takže si lze o obou dílech „udělat vlastní obrázek“. Pastel Jaro představí od 27. května do 5. června předaukční výstava ve vile Arthouse Hejtmánek, která funguje i jako galerie. Půjde zároveň o příležitost, jak si vedle Jara a dalších zhruba dvou set dražených děl zároveň prohlédnout jednu z nejkrásnějších zahradních vil v Praze.

Výstava a následná aukce nabídne i sběratelsky cenný obraz Maska III (1946) Františka Muziky vyvolávaný za 3 800 000 korun nebo soubor osmi plastik Bohumila Kafky, autora pomníku Jana Žižky na pražském Vítkově. Vedle obrazů se budou dražit i práce Ondřeje Sekory, Kamila Lhotáka, Adolfa Borna a dalších známých autorů.

 

Předaukční výstava dražených děl v Arthouse Hejtmánek v Goetheho ulici 17/2, Praze 6-Bubenči začíná 27. května a trvá do 5. června. Otevřena bude denně od 11 do 18 hodin. 

 

www.arthousehejtmanek.cz

 

Víte, že…

… melancholického mladíka ztvárnil Zrzavý poprvé už v roce 1924 v podobě kresby?

Malíř ho načrtl uhlem na papír během svého pobytu v Paříži. A od té doby se k námětu vracel. Až dosud se mělo zato, že to právě tato kresba později sloužila jako jediná předloha ke známému obrazu. Objevení pastelu však tento předpoklad dosti přesvědčivě nabourává.

… Jan Zrzavý (1890-1977) si cestu k malířství musel pracně prošlapat?

Umění studoval soukromě, z UMPRUM byl totiž vyloučen a na pražskou Akademii výtvarných umění se hlásil čtyřikrát – bez úspěchu. Vojtěch Hynais prý jeho rodičům vzkázal, že by bylo lepší nechat syna vyučit zahradníkem… Dnes patří mezi nejoblíbenější české autory a ani sběratelé i investoři si ho nenechávají ujít. Zrzavého aukční rekord v hodnotě 28,08 milionu korun drží od roku 2020 obraz Fantastická krajina z roku 1913. Druhý nejdražší obraz v tuzemské aukci – Královna moří, 1948-1950 – byl témže roce prodán právě u Hejtmánků. Cena byla 27,28 milionu korun (včetně aukční přirážky).

 

Ke konci dubna bylo přihlášeno již 1453 kostelů z celé České republiky. Připravují se desítky koncertů, výstav, diskusí a především komentovaných prohlídek. Předchozí ročníky byly neseny vždy nějakým citátem z Bible. Letos poprvé je mottem jediné slovo: Srdce!

Jak říká Markéta Slámová, farářka ČCE: „Srdce, které tepe v biblických příbězích, stejně jako pulzuje v našich životech“. Noc kostelů otevírá zdarma nejen známá místa ve velkých městech, ale i kostelíky a kaple, kam se během roku málo kdo dostane. I letos je možné k plánování a informacím využít aplikaci Noc kostelů z portálu Google Play nebo Apple App Store!

https://nockostelu.cz/

Místní kultura je opět mediálním partnerem Noci kostelů.

Cena bude mít již tradičně podobu kožichu, jenž pro letošního výherce navrhne mladá česká designérka Maria Nina Václavková, jež se specializuje na design obuvi a dlouhodobě se věnuje udržitelnému procesu výroby. Je držitelkou několika designérských cen - například The Talent of Design International Competiton nebo Outstanding Student Design 2017 award. Model jejích bot Rectangle shoes je dokonce vystaven v Metropolitním muzeu v New Yorku.

Posledním laureátem Ceny Marka Ravenhill (za rok 2022) se stala inscenace 27 - exekuční show Jana Mydláře divadelního souboru Geisslers Hofcomoedianten v režii Petra Haška. Mezi další oceněné z minulých ročníků patří režiséři a režisérky Dušan D. Pařízek, Daniela Špinar, Jiří Havelka, Ivan Krejčí, Martina Schlegelová, Adam Svozil, Martina Kinská, Mikoláš Tyc, David Šiktanc, Martin Františák a Jakub Vašíček.

V rámci slavnostního večera proběhne hostování inscenace My, ľud! slovenského Divadla Na Peróne. Interaktivní inscenaci pro čtyři herce, ve které se diváci stanou lidanskými občany a jejich volba ovlivní dění v zemi. Jak jejich výběr dopadne? To se diváci dozví po samotném udílení Ceny Marka Ravenhilla, kterou předá sám režisér inscenace My, l'ud! Peter Kočiš. Divadlo LETÍ ve spolupráci se Slovenským institutem v Praze tak pokračuje ve snaze představit českému publiku tvorbu slovenské nezávislé divadelní scény a navazuje tím na spolupráci z minulého roku, kdy Prahu navštívilo slovenské nezávislé Divadla Petra Mankoveckého s inscenací Nikdy Navždy v režii Mariána Amslera.

 

Inscenace nominované na Cenu Marka Ravenhilla za rok 2023:

Národní divadlo Praha
Cherry Man // Ivan Vyrypajev
režie: Kasha Jandáčková

“Mezinárodně uznávaný zahraniční autor napíše hru na objednávku Činohry Národního divadla, která její režii svěří mladé talentované režisérce. Přesně takové odvážné projekty by naše první scéna měla realizovat. Vrstevnatá hra, v níž se autor vypořádává s pocitem viny za svůj ruský původ, parafrázuje Višňový sad a balancuje na hraně mezi rovinou osobní a politické odpovědnosti, ve smělé režii Kashy Jandáčkové pojmenovává pomocí metafor a černého humoru stav současného světa, který se nachází na konci jisté éry.”
Marie Špalová

 

Jihočeské divadlo České Budějovice

Autorka // Ella Hickson

režie: Adam Svozil

“Autorka skotské dramatičky Elly Hickson je nesmírně provokativní a mnohovrstevnatá hra zabývající se otázkami genderové nerovnosti a uměleckých a životních hodnot nejen v divadelním světě. Hlavní hrdinka Ella se jak ve své hře, tak i v realitě nekompromisně vymezuje vůči zažitému společenskému řádu a pro ni zoufale konvenčnímu a neinspirujícímu divadelnímu prostředí. V režii Adama Svozila Na půdě Jihočeského divadla vznikla velice pozoruhodná inscenace, která otevírá zásadní témata dnešní doby, aniž by předkládala jednoduchá řešení nebo sama sebe brala příliš vážně, a daří se jí organicky propojovat silný apel s patřičným nadhledem. Velkou zásluhu na tom má herecké obsazení, které bravurně dokáže střídat křehce intimní polohy s bojovným apelem a humornou nadsázkou.“
Sylvie Vůjtková

 

Švandovo divadlo Praha

Trójanky // David Košťák

režie: Anna Turlo

“Hra Davida Košťáka Trójanky inspirovaná Euripidovým textem má velmi aktuální podtext. Ukazuje zákulisí války, v němž se nebojuje přímo, ale o to více trápení kumuluje. Výpovědi tří žen různého sociálního postavení ukazují, že se utrpení nevyhýbá nikomu. Spojení s ukrajinskými tvůrkyněmi, především režisérkou Annou Turlo a výbornými hereckými výkony v komorním prostředí Studia Švandova divadla přináší velmi působivý zážitek.”
Jana Soprová

 

Švandovo divadlo Praha

Na první pohled // Suzie Miller
režie: Lucie Ferenzová

 

“Nečekaná událost změní život a způsob uvažování sebejisté advokátce Tesse, která do té doby vyhrává každý případ. Nyní se sama stává obětí právního systému a ztrácí víru ve spravedlnost. Ve skvěle vystavěném monodramatu Suzie Miller vystřídá herečka Marie Štípková mnoho poloh: od dravosti, necitlivého cynismu a sebestředné soutěživosti se dostává ke zranitelnosti, citlivosti a bezmoci. Ačkoli ji neopouští bojovnost, nakonec začíná pochybovat jak o systému, tak sama o sobě. Ze statistik víme, že v České republice je každá desátá žena znásilněna, trestný čin však ohlásí pouhých 5 % z nich, což je z velké míry dáno obavou obětí, že jim nikdo nebude věřit. Mrazivou inscenaci v režii Lucie Ferenzové by ve Švandově divadle měl vidět každý. Třeba by pak snáze uvěřil a pochopil.”
Lenka Veverková

 

Činoherní studio Ústí nad Labem

Hanzelkazikmund // Kateřina Součková & Adam Svozil
režie: Adam Svozil

“Inspirováni životními osudy proslulých českých cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda sepsali dramaturgyně Kateřina Součková a režisér Adam Svozil divadelní text, jenž přesahuje biografický žánr a překlenuje propast mezi minulostí a současností. Jeho ústředním tématem je totiž transformace fenoménu cestování ve 20. a 21. století, nejen v souvislosti s turbulentními proměnami politických režimů v Československu. Inscenační řešení je ve všech aspektech prodchnuto hravostí, která těží z nepřeberných možností pohybu divadelního znaku a invenčního využití metadivadelnosti. Zárukou funkčnosti konceptu je Brechtem poučené herectví Andrey Uhlík Bereckové, Petra Uhlíka, Kláry Suché, Jana Huška, Lukáše Černocha a Adama Ernesta.”

Petra Zachatá

 

Slovácké divadlo Uherské hradiště

Třináctkrát za svědka // Jan Šotkovský

režie: Lukáš Kopecký

“Dramaturg a dramatik Jan Šotkovský není v žánru komediálního a zábavného divadla žádným nováčkem. Jeho poslední dvě hry jsou zcela záměrným pokusem zmoci na jevišti dnes spíše filmový žánr romantické komedie (vedle Třináctkrát za svědka jsou to Čarodky uvedené v jeho domovském Vejminku). Šotkovský žánr romantické komedie funkčně divadelně rozvíjí a zahrává si s jeho žánrovým pravidly s nadhledem a ironií. Komedie byla napsána přímo na výzvu Slováckého divadla, tedy přímo na tělo protagonistům - inscenace v režii Lukáše Kopeckého se o tyto kvality textu opírá a zúročuje je.”

David Drozd

 

Divadlo pod Palmovkou Praha

Žena filmového kritika // Tomáš Dianiška, Petr Cífka

režie: Tomáš Dianiška, Petr Cífka & kol.

“Divadelní adaptace režiséra a dramatika Tomáše Dianišky, jejímž podkladem se stal stejnojmenný anonymní blog, je nejen vtipná a inteligentním humorem naplněná inscenace se záplavou gagů a popkulturních odkazů v brilantně vypointovaných dialozích, ale také komorní ironicky nadsazená sonda do úskalí partnerských vztahů. V dynamické souhře Barbory Kubátové a Jakuba Albrechta se otevírají na pozadí groteskních situací vážnější a aktuální témata jako pozdní mateřství, společenské stereotypy či zklamání z nenaplněných snů.”
Tatjana Lazorčáková

 

Centrum současné dramatiky

Od ledna 2010 Divadlo LETÍ realizuje pod záštitou Václava Havla projekt s názvem Centrum současné dramatiky. Cílem projektu je podpora vzniku nové dramatiky, podpora nových inscenací současné dramatiky, cirkulace textů, autorů, tvůrců a inscenací v rámci EU, teoretická reflexe současné dramatiky a propagace současné dramatiky mezi veřejností. Divadlo LETÍ se v rámci projektu mj. zapojilo do mezinárodní sítě divadel, věnujících se současné dramatice, Fabulamundi.

Projekt Cena Marka Ravenhilla je realizován za podpory Magistrátu hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Slovenského institutu.

 

Více informací:

www.divadlo-leti.cz

Kytice bez českého folkloru 

Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Vodník nebo Dceřina kletba… Čím nás tyto příběhy dodnes oslovují? Eliška Říhová v připravované inscenaci zůstává věrná původním textům, ale vytváří z nich svou vlastní svébytnou koláž. Drží se v ní zásadních témat, jakými jsou vina a odpuštění, osudovost, vztah k času nebo koloběh života. Podle režisérky se ale text Kytice pravidelně inscenuje stále tentýž způsobem – jako prvoplánově děsivé pásmo balad, v němž vystupuje Vodník jako příšera z jezera a Polednice jako strašidlo, co unáší děti. V inscenaci Kytice, my homeland hledá s tvůrčím týmem jinou cestu. 

„Cítila jsem velkou lítost nad tím, jak se s textem Kytice nakládá, a chtěla jsem upozornit na to, že když se text vyjme ze zažitých kontextů, otevírá ještě hlubší obsah. V našem pojetí vztahujeme balady (nebo jejich fragmenty) ke vztahu matky a dcery. Jedná se o archetypální lidskou vazbu, a proto nepotřebujeme český folklor a křesťanské pozadí. Právě to, že je text nadčasový, mu umožňuje fungovat mimo zavedené rámce, například v prostředí co-workingové kanceláře nebo moderního bytu,” popisuje Eliška Říhová. 

 

Komplikovaný vztah rodiče s dítětem 

Vztah matky a dcery je východiskem většiny balad a také hybatelem jejich děje. Kytice, my homeland se zaměřuje jak na situaci konkrétní matky, která zabije své dítě, tak na archetyp stvořitelky, která v rukou třímá celý svět. Autorky dodávají, že v inscenaci vypráví příběh matky, která má nekonečný počet pokusů na to, aby dovedla k dospělému životu svoji dceru. Dítě v Kytici sice opakovaně umírá, ale také se znovu a znovu rodí. 

Eliška Říhová k tématu dodává: „Vztah matky a dcery je pouto, které z našeho světa nikdy nezmizí. Vždycky se k němu budeme všichni vztahovat a Erbenův text pojmenovává palčivá místa téhle mezilidské vazby: jak vyvážit nutnost vydělávat peníze a péči o dítě (Poklad), jak zvládnout dětský pláč (Polednice), co se stane, když rodič nechce pustit dítě žít vlastní život (Zlatý kolovrat, Vodník) nebo jak unést, že mi moje dítě nikdy neodpustilo (Dceřina kletba). Pro současného diváka, který texty Kytice velmi pravděpodobně zná, může být inspirativní slyšet zmíněné fragmenty balad v naprosto současném, námi vybudovaném příběhu matky samoživitelky.” 

 

Michal Kern coby matka 

Navzdory genderu ztvární postavu matky herec Michal Kern. Rodák z jižní Moravy získal za hlavní roli ve filmu Arvéd Českého lva. Několik let působil v Divadle v Celetné, ztvárnil několik rolí v Národním divadle a v současnosti ho můžete vidět mimo jiné ve Studiu hrdinů. Eliška Říhová si ho vybrala pro jeho smysl pro přesnost, vztah k pohybovému divadlu a duchovnímu založení. Michal Kern v Kytici, my homeland ztvární archetyp matky–stvořitelky a ničitelky, ale také konkrétní matku, která neví, jak dostat od počítače své dítě. „Myslím si, že v mých inscenacích se snažím poukazovat na to, že rodičovská role je princip, který není vázaný na pohlaví. Že jde o hlubší pojetí toho, co znamená mít k někomu absolutní celoživotní vazbu,” přibližuje Říhová. 

Michal Kern režisérku doplňuje: „Já jsem matku nikdy nehrál. A vlastně jsem nehrál nikdy ani otce. Myslím si, že výzva pro mě není v tom, jestli budu hrát ženu, o to nám vlastně vůbec nejde. Výzva ale bude přesně trefit ten princip mateřství, ten archetyp matky ve mě. Vnitřně si ohmatat ten verš a najít v něm osobní výklad, probádat jeho vrstvy. A taky aby to všechno prostoupilo tělem a pohybem.” 

 

Kolovrat jako metafora našich životů 

Dceru v různých vývojových stádiích zhmotní Lukas Blaha Bliss, Sára Vosobová a David Petrželka. Scénografie se zhostí Jan Tomšů a kostýmy navrhuje Linda Boráros, která se ve Vzletu již podílela na inscenaci Objal mě bůh a nic. Hudbu ke Kytici, my homeland vytvoří Ivan Acher. V inscenaci bude účinkovat i profesionální přadlena Dita Fialová, která bude během představení příst vlnu na kolovrátku jako připomínka toho, že vše běží kupředu a nikdy se nezastaví. Zhmotní tak metaforu, která zní celou inscenací a stala se také podtitulem Kytice, my homeland: „Toč se a vrč můj kolovrátku, všecko ve světě jen na obrátku, a život lidský jako sen…” Režijně-dramaturgická dvojice Elišky Říhové a Alžběty Novákové se do Vzletu vrací po vytvoření úspěšné inscenace Příchozí o vztahu lidí na vozíku a jejich asistentů. Kytice, my homeland v premiéře 26. a 27. května bude vyvrcholením třetí sezóny vršovické kulturní křižovatky.  

Vstupenky na jednu z akcí koupíte na www.vzlet.cz nebo vždy 60 minut před začátkem akce na pokladně Vzletu, kterou najdete ve velkém foyer v prvním patře na adrese Holandská 669/1 – Vršovice. Platit můžete v hotovosti nebo kartou.

 
Vzlet – kulturní centrum otevřely v roce 2021 tři pražské kulturní organizace – Divadlo Vosto5, barokní orchestr Collegium 1704 a vršovické Kino Pilotů. Sto let starý sokolský biograf tak po desítkách let opět pulzuje životem. Do Vzletu můžete vyrazit za divadlem, hudbou, výstavou, vzdělávacími programy nebo si zatančit na plese.  


www.vzlet.cz  

 

Melancholická píseň Zůstaň je výpovědí vlastního životního příběhu. „Chtěla jsem napsat píseň o lásce/vztahu, který už má za sebou prvotní zamilování a ti dva se už doopravdy znají. To samozřejmě někdy přináší těžké chvíle, ale i ten okamžik, kdy se dva lidé rozhodnou, že i když není ani jeden z nich perfektní, stojí za to spolu zkusit prožít celý život… tam pro mě začíná pravá láska,“ komentuje zpěvačka Tereza Vítů.

Skladba vznikala ve studiu hudebníka Matěje Belka, bicí nahrál renomovaný bubeník Roman Vícha. Režie videoklipu se zhostil Jakub Mahdal. Spolu s Terezou vymysleli koncept videa, aby co nejlépe zachytil atmosféru samotné písně. Roli životního partnera zpěvačky ztvárnil herec Petr Konáš (Městská divadla pražská – ABC, Rokoko, seriály Šéfka, Sestřičky, Ordinace v růžové zahradě a další).

„Je zvláštní, že s Terezkou se známe už několik let, ale za tu dobu jsme se potkali asi třikrát. Nicméně kdykoliv se setkáme, je to jako by se potkali stáří dobří známí. Osobně pro ni mám velkou ‚slabost‘, takže když mě požádala o spolupráci, vůbec jsem neváhal. Píseň je krásná a celé se to víc, než povedlo. Jsem poctěn, že si vybrala zrovna mě," uvedl Petr Konáš.

Zůstaň není první ani poslední tvorbou Terezy, aktuálně pracuje na dalších novinkách. „Myslím, že jsem ve fázi života, kdy mi došlo, že není na co čekat a pokud chci dělat hudbu, musím začít a postupovat krok po kroku. Je pro mě důležité psát česky a chtěla bych písněmi vytvářet příběhy, které budou osobní a budou mojí výpovědí. Je to pro mě kontrast k tomu, že jako herečka říkám myšlenky někoho jiného,“ uvádí ke své cestě sólové zpěvačky.

Novinku najdete na streamovacích službách a kanále YouTube:

Video: https://www.youtube.com/watch?v=DBO_AL0Ja1c

Bio:

Zpěvačka a herečka Tereza Vítů vystudovala hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři. Působila v Jihočeském divadle, Městských divadlech pražských – ABC a Rokoko. Aktuálně hraje ve Vršovickém divadle Mana nebo v divadelní společnosti IndigoArt Company. Svou první velkou příležitost s natáčením dostala ve filmu BEZ DOTEKU (režie M. Chlupáček, 2013), kde ztvárnila hlavní roli dívky Jolany. Dále pak natočila několik dílů seriálu jako Ulice (role Alena Koukalová), Labyrint, Specialisté a další.

A co všechno můžete ve skanzenu zažít?

Muzeum ve volné přírodě chce návštěvníkům ukázat, jak se žilo a pracovalo na venkově v minulých staletích. Na ploše 30 hektarů se nachází více než padesát historických budov, které vyprávějí své příběhy. Kolik osob zde bydlelo, kolik bylo dětí, jak se spalo a jedlo a jak se vlastně dříve trávil volný čas? Světnice jsou autenticky zařízené, nahlédnout můžete do chlévů i do stodol. Na polích a v zahrádkách pěstujeme zemědělské plodiny. V akci jsou pracovní koně i stará technika. Kdo dnes ví, jak rostou brambory, obilí, chmel nebo jak voní jednotlivé bylinky? To vše zde můžete zjistit. Naše přírodní laboratoř stojí také za návštěvu. Chodíte rádi bosky? Vyzkoušet si to můžete například na speciálním chodníčku z různých přírodních materiálů.

Při procházce mezi stavebními skupinami můžete objevovat krásné motivy na fotografování. Příroda je v plném květu a na našich pastvinách se volně pohybují domácí zvířata. Přímo ve skanzenu chováme různá plemena ovcí, koz, prasat a drůbeže a na jaře se narodila a vylíhla spousta mláďat.

Pokud si naplánujete cestu v neděli, budete mít příležitost pozorovat při práci muzejního pekaře. Ten v muzeu roztápí pravidelně pec a peče výborný kváskový chléb a pečivo podle původních receptur. V provozu je samozřejmě také hostinec, který nabízí příjemné posezení a občerstvení. V muzejním obchůdku pořídíte suvenýry ze sortimentu rukodělného zboží a nejrůznější dobroty od místních výrobců.

Celý tým se těší na návštěvníky!

Místo: Skanzen Horní Falce, Neusath 200, 92507 Nabburg

Otevřeno: úterý – neděle od 9.00 – 18.00 hodin

Informace k provozu a programu: www.freilandmuseum-oberpfalz.de

Projekt Okna do světa aneb filmové a mediální dílny pro děti z českých dětských domovů se zrodil v roce 2019. Na počátky vzniku projektu vzpomíná jeho zakladatelka a producentka Zuzana Dražilová: „V současné době existuje na území České republiky již mnoho filmových a animačních workshopů a dalších aktivit v oblasti tzv. audiovizuální výchovy, ale dětské domovy většinou nemají možnost svým chovancům takové aktivity umožnit. Proto jsem zažádala Ministerstvo kultury o první grant a zrealizovala sérii prvních celovíkendových dílen se dvěma skvělými a lektorsky zkušenými profesionály Terezou Reichovou a Vláďou Turnerem v Dětském domově Dlažkovice. Měli jsme štěstí, že skupina dětí byla moc fajn a vznikl zde i hudební klip, protože jeden z chlapců rapoval, a zajímavý krátký experimentální film, který jsme následně promítali na prvním ročníku A-TEENS, našeho mezinárodního filmového festivalu nejmladších v pražském kině Světozor. Získal zde Cenu diváků.“

V současné době se do projektu Okna do světa zapojilo celkem deset dětských domovů. V rámci workshopů se děti učí zacházet s profesionální technikou, naučí se zacházet s kamerami, foťákem na natáčení, nahrávat zvuk, stříhat a děti se rovněž seznamují s filmy, které je mohou při tvorbě inspirovat. To vše dle hesla: minimální teorie a maximální praxe. Filmové workshopy jsou určeny dětem ve věku 12-18 let. V každé skupině bývá v průměru kolem dvanácti dětí. Od roku 2023 organizátoři akce nově realizují také animační dílny, kterých se účastní naopak mladší děti ve věku 7-11 let. Ty ještě nejsou tolik schopny samy obsluhovat techniku. Od roku 2022 také s úspěchem fungují mediální dílny (v délce dvou hodin) na aktuální témata, např.: boj s předsudky, fake news, kyberšikana a bezpečnost na sociálních sítích či kritické myšlení. Lektory dílen jsou převážně mladí talentovaní absolventi z pražské FAMU (např. výběr z letošních lektorů: dokumentaristé Hana Muchová, Tomáš Hlaváček, Jan Šípek či animátoři Michaela Tyllerová a Václav Krejčí). Kolekci lektorů doplňují absolventi žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, kteří se starají o podobu mediálních dílen. 

Filmy z dětských domovů se pravidelně účastní mezinárodních festivalů, jak doplňuje producentka Zuzana Dražilová: „V loňském roce jsme se dočkali dokonce i mezinárodního úspěchu. Šlo o dokument s názvem „Naše sny“, který vznikl v Dětském domově Duchcov. Získal Cenu v kategorii „Workshop Films“ mezinárodní organizace YCN – Youth Cinema Network (Síť mládežnického kina), která existuje dvanáct let a jsou v ní sdruženy mezinárodní festivaly filmové tvorby dětí a mládeže z celého světa. YCN uděluje každým rokem filmům z celého světa pouze čtyři ceny v různých kategoriích. Nejprve se film dostal do užších nominací tří filmů a následně mu porotci ze všech mezinárodních mládežnických festivalů dali svůj hlas. Všichni jsme to považovali za obrovský úspěch.“

Ambasadory letošního ročníku Okna do světa jsou výrazné osobnosti současné mladé generace - herci Antonie Formanová a Oskar Hes, kteří jsou věkově dětem z dětských domovů velmi blízcí. O smysluplnosti a významu tvorby z dětských domovů, která pro děti může být i jistou formou terapie, Oskar Hes prohlásil:

„Děti vidí svět jinak, svýma vlastníma očima. Nemají ještě zkostnatělou představu o tom, jak svět má a nemá fungovat a hlavně VYPADAT. Nejen to nabízí velmi zajímavý pohled na věc a film obecně. Pro dospělé je to dobrá připomínka jakési čistoty a svobody v práci, můžou se dětmi inspirovat a uvolnit se ve své vlastní tvorbě.
Děti skrze filmovou tvorbu můžou objevit novou vášeň a někdy i (možná) dokonce smysl nově „nalezeného“ života.“

Antonie Formanová, která pochází ze slavné umělecké rodiny a má sama pozitivní zkušenosti s filmovou výchovou a rovněž dobře zná i tvorbu dětí z dětských domovů, o jejich filmech řekla:

„Film je pro mě nesmírně důležitou kulturní složkou. Otevírá nám nové světy a pohledy na ten náš. Vypráví a vtahuje nás do cizích i našich vlastních příběhů. Je to pro mě skvělá forma sebevyjádření se a sdílení. Je takovým „Oknem do světa“, a přijde mi skvělé, že se otevírá i v dětských domovech.

Myslím, že děti z tohoto prostředí toho mají hodně co říct. A zároveň jim to dává možnost společně se na něčem podílet a kooperovat. Cítila jsem z jejich tvorby semknutost skupiny, zábavu jakou si u toho užili a především upřímnost. Možná by nám to mohlo více otevřít okno právě do toho jejich světa. A může se i stát, že někdo z nich skutečně najde zálibu se filmu věnovat, což by třeba za jiných okolností ani neměl možnost zjistit.“

A na co se diváci mohou těšit v červnu v Městské knihovně? Na projekci zve producentka Zuzana Dražilová: "Osmého června se zde budou prezentovat hrané filmy „Atletka“ a „Prozkoumávačka“, které vznikly v Lipové u Šluknova pod vedením Karolíny Peroutkové a Honzy Šolce. Dále výborný animovaný ekothriller „Ronaldova pouť do středu země“, o jehož excelentní kvalitu se postaraly lektorky Kateřina Knappová a Martina Turková, a delší hraný film na téma šikany, oba z Nové Vsi u Chotěboře. Také promítneme filmy, které se v současné době finalizují – v Potštejně se dokončuje hraný film „Neznámo“ na téma přátelství, v Duchcově zajímavá animovaná koláž, v Nové Vsi film o filmu a v Lipové kratinký ekofilm o vlkovi z místních lesů. Divákům chceme představit mezinárodně oceněný dokument „Naše sny“. Na akci se sjedou děti ze všech domovů, které se projektu v posledním období účastnily. Tato akce bude zajímavou přehlídkou a vyvrcholením práce za poslední období. V předsálí se navíc budou konat od 10 hod dopoledne různé animační workshopy pořádané skupinou Aniděti, kterých se budou moci zúčastnit všechny děti, které akci navštíví.“  

Filmovou producentku těší zájem dětí o filmovou tvorbu. „Baví mě přinést dětem z dětských domovů do jejich životů zcela jinou dimenzi. „Otevřít jim okna“ - filmová a ostatní, kterými mohou nahlédnout do jiného světa… V projektu vidím velký smysl, dává mi chuť do života. Zprostředkovávám dětem s minimem příležitostí něco, co by si asi nikdy ani nezkusily,“ vysvětluje Zuzana Dražilová.

Projekt významně podpořilo Ministerstvo kultury z Fondu národní obnovy v rámci výzvy Kreativní učení a také Ministerstvo školství.

V příštím roce v zimě proběhnou ozvěny letošních Oken do světa v rámci A-TEENS, mezinárodního filmového festivalu nejmladších, kde se promítají poutavé filmy vytvořené dětmi a teenagery z celého světa (ve věkové skupině od 6 do 20 let). Tento festival, který funguje již od roku 2019, je členem YCN (Youth Cinema Network), organizace sdružující různé subjekty zabývající se audiovizuální výchovou na mezinárodní úrovni. A nejbližší ročník je naplánován na 12. - 23. února 2025 online a v kinech v kinech Vrchlabska, Mladoboleslavska a Rychnovska. Na programu budou už i nové filmy z dětských domovů vzniklé v rámci Oken do světa. Následné ozvěny A-TEENS budou rovněž online a v kinech především Středočeského a Královéhradeckého kraje k vidění do konce března 2025.

 

Více info o projetku Okna do světa a o A-TEENS zde:

https://www.afilmteensfest.com/cz/further-program-okna-do-sveta/

https://www.oknadosveta.eu

 

Životopis zakladatelky projektu Okna do světa producentky Zuzany Dražilové zde:

 

Filmová producentka, pedagožka, zakladatelka neziskových organizací Adonai for People a Dokumenty, mládež & společnost a také Sunfilms s.r.o., vystudovala katedru produkce na pražské FAMU a obor herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Po absolvování FAMU založila distribuční společnost Sunfilm s.r.o., která distribuovala na území ČR a SR artové filmy z celého světa (Lola běží o život, Pravidla moštárny, Charakter, Antonia, Hlavní nádraží, Marná lásky snaha, Příběh Alvina Straighta a další). V současné době se zaměřuje především na filmovou, audiovizuální a mediální výchovu pro děti a mládež a přes dvacet let realizuje různé projekty, kulturní a vzdělávací akce. Jako producentka je podepsána pod několika oceňovanými dokumentárními projekty a cykly, např. Zmizelí sousedé aneb Pátrání kamerou teenagerů po stopách Židů, Dcery 50. let (svědectví pětatřiceti dcer politických vězňů z 50. let natočené studenty FAMU), tento projekt vznikal pod záštitou Prezidenta Václava Havla a supervizí režisérky Heleny Třeštíkové. Projekt získal cenu Zlatá hvězda Evropské komise a byl distribuován do více než 2 800 škol a 100 různých institucí v zemích EU. Zuzana Dražilová byla také producentkou cyklu Děti 50. let o osudech dětí politických vězňů (koprodukce s ČT a FAMU; čtyři z 12 dokumentů byly oceněny v USA na Worldfestu v Houstonu a na New York IIFVF).