sobota
18. ledna 2025
svátek slaví Vladislav

Instituce a kulturní zařízení

1. Zlínský filmový víkend přinese exkurze na Filmových ateliérech, projekce snímků a besedy s osobnostmi

ZLÍN: Jedinečnou atmosféru zlínských Filmových ateliérů a setkání s úspěšnými tvůrci, kteří zde začínali, budou mít možnost zažít návštěvníci 1. Zlínského filmového víkendu. Organizátoři navazují na projekt Filmového Tesáku a zakládají novou tradici tematických setkání ve Zlíně. Poprvé se uskuteční od 11. do 13. listopadu a nabídne projekce zajímavých snímků, setkání s filmovými osobnostmi i exkurze po areálu ateliérů. Součástí bude i promítání pásma krátkých filmů, jejichž vznik byl podpořen Nadačním fondem FILMTALENT ZLÍN a které získaly významná ocenění doma i v zahraničí.

od 11.11.2022 do 13.11.2022
Autor článku: 
Kateřina Martykánová/ika

Své filmy i své zlínské stopy na 1. Zlínském filmovém víkendu postupně představí režiséři Michal Nohejl, Tomáš Hodan a Dan Svátek,“ uvedla za organizátory Markéta Pášmová, umělecká ředitelka Zlín Film Festivalu a dodala, že si tvůrci v doprovodu svých hostů také zavzpomínají na léta strávená ve Zlíně a společně se pak s účastníky besedy vydají na noční prohlídku míst spojených s jejich studii.

V pátek 11. listopadu je od 17 hodin na programu oceňovaný film Okupace. Následovat bude v 19 hodin beseda s režisérem Michalem Nohejlem a kameramanem Janem Basetem Střítežským.

Sobota 12. listopadu bude patřit filmům režiséra Dana Svátka. Ve 14:30 hodin promítáme úspěšný snímek Úsměvy smutných mužů. V 17 hodin bude uvedena mimořádná projekce rozpracovaného filmu Dvě slova jako klíč, který opět vychází z knihy spisovatele Josefa Formánka. Oba tvůrci pak budou společně s producentem filmu Martinem Gazdou z IS Produkce k diskutovat s diváky od 19 hodin.

V neděli 13. listopadu ve 14:30 hodin uvedou režisér Tomáš Hodan a trikový specialista Boris Masník dokumentární film Filmový dobrodruh Karel Zeman. Půjde o netradiční projekci, která se bude konat v původním velkém ateliéru. Další film Tomáše Hodana Poslední závod promítáme v 17 hodin. Do třetice se s režisérem bude možné setkat na besedě v 19 hodin.

Pásma krátkých českých filmů, jejichž vznik byl podpořen Nadačním fondem FILMTALENT ZLÍN a které zabodovaly na filmových festivalech, budou uvedeny v sobotu 12. a v neděli 13. 11. od 11:30 hodin pod názvem FILMTALENT Stars.

Samostatné exkurze po areálu Filmových ateliérů proběhnou v pátek 11. 11. od 15:30 hodin, v sobotu 12. a v neděli 13. 11. od 10:00, 13:00 a 15:30 hodin.

Vstupné na jednotlivé filmové projekce, exkurze a besedy je 99 Kč a lze je zakoupit pouze online. Jejich kapacita je omezená, proto doporučujeme včasný nákup vstupenek. Kompletní program a vstupenky jsou k dispozici zde.

Organizátorem akce je společnost Filmfest s. r. o., pořadatel Zlín Film Festivalu.

www.zlinfest.cz

TOTEM bude plzeňským dětem vyprávět o svatém Martinovi

PLZEŇ: Mezigenerační a dobrovolnické centrum TOTEM seznámí děti z plzeňských základních a mateřských škol s legendou a příběhy o svatém Martinovi. Zábavný edukativní program je připravený pro celé kolektivy a zúčastní se ho postupně během tří dnů až 120 dětí z pěti pozvaných škol. Také veřejnost je na pobočce TOTEMu v Kaznějovské 51 vítána. Pro rodiny s dětmi začíná svatomartinské odpoledne ve čtvrtek 10. listopadu v 16 hodin.

10.11.2022
16:00
Autor článku: 
Lenka Kropáčová/ika

Svátek svatého Martina připadá na 11. listopadu a je spjatý s lidovou pranostikou o příjezdu na bílém koni. Naši předci totiž vypozorovali, že v tento den obvykle poprvé zasněží. Na svatého Martina také začínají Svatomartinské hody, které pro naše předky symbolizovaly konec podzimu a začátek zimy nebo předvánočního času.

Speciální program inspirovaný legendou o sv. Martinovi a jeho svátkem připravilo plzeňské Mezigenerační a dobrovolnické centrum TOTEM. Od 9. do 11. listopadu se v jeho sídle v Kaznějovské ulici vystřídají žáci pěti základních a mateřských škol, pro něž je připravený zábavný a zároveň poučný program. Užít si jej 10. listopadu od 16 do 18 hodin může také veřejnost.

 “Návštěvníci se u nás dozvědí nejen, kdo byl svatý Martin, ale také třeba to, proč se s jeho osobou pojí bílý kůň, husa nebo víno,” říká zástupkyně ředitelky TOTEMu Petra Bláhová na adresu programu pro veřejnost, který vychází z aktivit připravených pro školy.

“Nejde pouze o hry, ale snažíme se i o edukativní rozměr zahrnující vyprávění příběhů, výtvarné činnosti nebo pečení. To všechno seznámí děti s tradicemi spojenými se sv. Martinem. Na programu spolupracovaly studentky speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě ZČU, které si v TOTEMu plní svou studijní praxi,” dodává Petra Bláhová.

Svatomartinský program je koncipován jako mezigenerační projekt. Už od fáze příprav se na něm podílejí seniorky z rukodělného klubu. Několik týdnů postupně šily bílé koníky, se kterými budou účastníci dále tvořivě pracovat. Na samotné akci se děti také potkají s několika seniory, budou na některých stanovištích radit a pomáhat. Do příprav se zapojili i firemní dobrovolníci z Kooperativy, kteří během svého dobrovolnického dne dokázali ušít velkou část látkových koníků.

Více informací o projektu: www.totemplzen.cz/akce/rodiny-a-deti/svaty-martin-v-totemu-2

FB událost: https://fb.me/e/31aX8AdWH

 

O spolku TOTEM z.s.

Posláním neziskové organizace TOTEM z.s. je vytvářet prostor pro seberealizaci a podporovat pozitivní a funkční mezilidské vztahy v rodině a ve společnosti. Jako mezigenerační a dobrovolnické centrum funguje organizace v Plzni již 23 let a v současnosti má ve městě tři pobočky. Do nabídky pestrých programů a aktivit TOTEMu se za dobu jeho fungování zapojily tisícovky dobrovolníků, dětí, dospělých a zejména seniorů. Vstřícné a motivující prostředí jim pomáhá trávit aktivní stáří, objevit nové záliby, vrátit se ke svým koníčkům z mládí či být prospěšní někomu dalšímu. Podpořit práci plzeňského TOTEMu může veřejnost na dárcovském portálu Darujme.cz průběžně po celý rok.

Podpora žen v umění

BRNO: Celá nadcházející sezona 2022/2023 se v zóně nezávislého umění CO.LABS ponese ve znamení podpory žen v umění. Kulturní centrum CO.LABS se výrazně zaměří na ženy – tvůrkyně v České republice, ale i v zahraničí. Tato disbalance se projeví ve všech oblastech dramaturgického spektra instituce.

Autor článku: 
Barbora Feníková

PODPORY NENÍ ………………………………….
PODPORY ŽEN NENÍ ……………………………..
PODPORY ŽEN V UMĚNÍ NENÍ………………………..
PODPORY ŽEN V UMĚNÍ NENÍ NIKDY …………………..
PODPORY ŽEN V UMĚNÍ NENÍ NIKDY…………… DOST

 

CO.LABS je instituce, která si klade za cíl podporu tvůrkyň, tvůrců a tvorby jako takové. V kontextu našeho současného kulturního prostoru a tristního postavení žen – umělkyň na vedoucích pozicích, ať už v rámci kulturních institucí či ve vedení tvůrčích týmů – se vedení zóny CO.LABS rozhodlo věnovat divadelní sezonu kontinuální podpoře umělkyň, resp. žen v umění. Cílem je poskytnou prostor pro prezentaci a představení tvorby a práce umělkyň, aby mohly odprezentovat, kde tvoří a za jakých podmínek, čemu se ve své tvorbě a práci věnují. Účelem je dostat umělkyně do širšího povědomí odborné i široké veřejnosti – cílovou skupinou diváků. Cílem je rovněž otevření debaty na téma nerovného přístupu k umělkyním/umělcům na základě stereotypizace a genderových předsudků a především snaha o medializování tohoto tématu v řadách odborné i široké veřejnosti, vytvoření platformy pro sdílení a snaha o nalezení forem kooperace a rovného přístupu.

„Rozhodnutí klást v sezoně 22/23 fokus na ženy v umění přišlo na základě debat, které v zóně CO.LABS probíhaly už delší dobu. Stačilo si udělat průzkum mezi brněnskými divadly (bavíme se především o zřizované sféře). Zaměřili jsme se na podíl žen a mužů (primárně profese režie a dramaturgie) ve vedoucích pozicích – t. j. ředitelé/ředitelky, umělečtí šéfové/umělecké šéfky, kmenoví režiséři/kmenové režisérky, dramaturgové/dramaturgyně, dále jsme udělali průzkum v poměru režií inscenací, které v předešlých dvou sezonách režírovali muži a které naopak ženy, přičemž výsledky byly opravdu děsivé (jen pro příklad se pohybujeme v poměrovém spektru čísel jako 7:1, 8:2, 5:1, 4:1 atd. počet mužů režisérů k ženám režisérkám), a to se pohybujeme v horizontu pouze jedné z mnoha profesí,“ říká režisérka a dramaturgyně zóny CO.LABS Alexandra Bolfová.

Kulturní centrum CO.LABS se proto rozhodlo zaměřit sezonu 2022/2023 především na podporu žen – umělkyň a tomuto fokusu přizpůsobilo svoji komplexní dramaturgickou skladbu. V průběhu sezony 2022/2023 bude uvedeno několik autorských inscenačních projektů z řad českých i zahraničních režisérek, choreografek, dramaturgyň, performerek a dalších uměleckých profesí, v nichž v převážné míře budou figurovat právě ženy umělkyně. V září proběhly koprodukční premiéry dvou inscenačních projektů. Prvním projektem sezony byla performativní esej s názvem katalyzátor_stability, ta vznikla v mezinárodní koprodukci s platformou AVERZE_, Venuše ve Švehlovce, P*AKT a Innenhof – pojednává o tématu interrupčních zákonů. Druhý projekt I AM IMPORTANT vznikl v koprodukci s kolektivem LIDI a reflektuje genderovou nerovnost a postavení ženy v současné společnosti. Právě vznikající monodrama s pracovním názvem IF je vlastní produkcí zóny CO.LABS, bude uvedeno premiérou 28. listopadu 2022 a tématem je postavení žen v umění v kontextu stereotypizace žen umělkyň na základě jejich fyziologie, a dotkne se rovněž tématu bagatelizace duševního zdraví. 10. února 2023 proběhne konference zaměřená na problematiku žen v umění s názvem w♀men in art. V únoru dojde také k uvedení mezinárodního projektu performerky Alice Minar s názvem WOODS WON’T VAPORIZE, který vzniká rovněž v koprodukci se zónou nezávislého umění CO.LABS.

Podpora žen v umění se odrazí rovněž v další činnosti kulturního centra CO.LABS, kam patří workshopy, rezidenční pobyty, studentská projektová soutěž, hudební a výtvarná linie a další formáty a žánry.

Ženy ve společnosti nejen v oblasti umění čelí neustále různým formám útlaku, genderové diskriminace, degradaci na objekt, sexismu. V oblasti umění mají tyto tendence své kořeny již ve vzdělávacích institucích, ze kterých se plynule přenáší do profesionálních institucí a stávají se součástí nepsaného divadelního kánonu. Odmítáme být toho součástí, odmítáme jakýmkoliv způsobem tyto tendence živit a podporovat je. Chceme otevřít diskusi o tom, jak společně budovat bezpečné a otevřené prostředí bez rozdílů a s rovnými příležitostmi pro všechny.

 

co.labs

– zóna nezávislého umění –– kulturní centrum – co.labs má poslání
……co.labs je otevřená, kreativní a nezávislá platforma, jež aktivně zabezpečuje podporu, rozvíjení a růst uměleckého sektoru s důrazem na angažovanost, posouvání úrovně kvality a hranic uměleckých druhů a žánrů.
………co.labs je tvůrčí nezávislá platforma, která se zaměřuje na podporu nezávislé tvorby tvůrců a tvůrkyň z oblasti performing arts a dalších uměleckých oblastí.

......…co.labs se primárně zaměřuje na podporu umělců a umělkyň a za tímto účelem vytváří velké množství podpůrných výzev a programů (otevřené rezidence, rezidenční pobyty, workshopy, formáty rezidenčních skupin).
.........co.labs je místem generujícím a nabízejícím divačkám a divákům desítky kvalitních kulturních akcí – inscenačních projektů, výstav a vernisáží současných výtvarných umělců a umělkyň, výstupů work in progress z rezidenčních pobytů, multidisciplinárních projektů a instalací, koncertů alternativní hudby lokálních i zahraničních kapel, workshopů zaměřených na různé oblasti umění určených pro širokou veřejnost, komunitních akcí a mnoho dalšího.
…....co.labs slouží jako otevřená platforma pro nezávislé subjekty i jednotlivce bez stálého prostoru nejen k procesu tvorby, ale také k prezentaci jejich tvorby (k dispozici má několik sdílených prostorů: Cowork, Zkušebna, Workshopový sál, Outdoor zónu).
…………co.labs podporuje studentky a studenty, čerstvé absolventky a absolventy i etablované umělkyně a umělce. .co.labs má vedle podpůrné činnosti i vlastní dramaturgii zaměřenou na autorské projekty z oblasti fyzického divadla a současného tance, nového divadla a hraničních divadelních forem. ..co.labs pracuje s formátem rezidenčních skupin, je domovem čtyř rezidenčních nezávislých uměleckých kolektivů (bazmek.entertainment, Fade in: a Rose, Lidi, AVERZE_).
……co.labs je kulturní centrum tvořené skupinou kreativních osobností, jejichž snahou je vytvářet dynamické a tvůrčí prostředí s otevřeným sdíleným prostorem, ve kterém je prolínání uměleckých druhů, žánrů, forem a názorů nutností.

co.labs…….. vznikl v říjnu 2021 jako reakce na uzavřenost systému zřizovaných repertoárových divadel v Brně.


www.colabs.cz
https://www.facebook.com/colabs.zona
https://www.instagram.com/colabs_zona/
#colabs_zona

Cestou na Seznam − Loutkářství na Slovensku a v České republice

ČR: Fakt, že existuje Reprezentativní seznam UNESCO, do něhož jsou zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že na jinou listinu patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do světového Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je zařazení na národní Seznam, v případě ČR je to Seznam statků tradiční lidové kultury ČR, vedený MK ČR, který nyní čítá 30 položek. Na tomto soupisu existuje statek, jemuž se dostalo té cti, že je zapsán hned dvakrát. Loutkářství. Od roku 2012 Východočeské loutkářství, k němuž o dva roky později přibylo České loutkářství. Do seznamu UNESCO bylo připsáno Loutkářství na Slovensku a v České republice v prosinci roku 2016. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, co bylo jeho podnětem a co z něho pro českou i slovenskou stranu následně vyplynulo? Průvodců po Cestě na Seznam bude tentokrát hned několik – za slovenskou stranu doc. Mgr. Juraj Hamar, CSc., generální ředitel Slovenského ľudového umeleckého kolektívu (SĹUK), za českou Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS), a Michal Drtina z NIPOS-ARTAMA.

 

Autor článku: 
Irena Koušková

České loutkářství je uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén, jehož masové rozšíření po českých zemích se datuje do poloviny 20. století. Loutkářství se po regionech začalo šířit o celé století dříve. Marionetáři, kteří hráli česky, se tehdy stali součástí procesu národního obrození. Česká tradice loutkového divadla se v současnosti projevuje ve dvou liniích – lidové či amatérské loutkářství a profesionální loutkářství, které se odehrává v divadlech, nezávislých scénách nebo které je předváděno jednotlivci. V Česku nyní působí devět profesionálních loutkových divadel, stovka nezávislých skupin a dalších cca 300 amatérských.

Od poslední třetiny 19. století se rozvinulo jednak spolkové loutkové divadlo (zejména sokolské), také díky masívnímu rozšíření rodinného loutkového divadélka (vlastnila je téměř každá měšťanská rodina) se loutkové divadlo stalo lidovou zábavou. Kontinuální tradici českého loutkového divadla dokládají mnohé scény existující od svého založení dodnes (např. Kacafírek Chrudim, zal. 1913, Říše loutek Praha, zal. 1920, Divadlo S + H, zal. 1930). Počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě. Zapojovaly se vzdělané a talentované osobnosti (výtvarníci, spisovatelé, hudebníci, herci) a poprvé v českém kontextu začalo být loutkové divadlo chápáno jako estetický fenomén. Velmi tomu napomohl první loutkářský časopis na světě Český loutkář (1912), který pod názvem Loutkář vychází dodnes.

Loutkářskou tradici v tuzemsku rozvíjí řada festivalů. Loutkářská Chrudim existuje od roku 1951 a je nejstarší svého druhu v Evropě. Dalšími festivaly jsou například Mateřinka v Liberci, Mezinárodní festival loutkářského umění v Praze, Mezinárodní festival Spectaculo Interesse v Ostravě či Skupova Plzeň (koná se obvykle po dvou letech).

Zdroj: NIPOS

 

Zeptali jsme se ředitelky NIPOS Lenky Lázňovské:

 

Kdysi každá běžná prvorepubliková rodina měla vlastní loutkové divadlo. V memoárech mnoha českých umělců najdeme vzpomínku na prvotní okouzlení loutkovým divadlem. Čím si vysvětlujete toto očarování? Zažila jste jako dítě podobné setkání s loutkami?

S divadlem jsem spojená celý život, takže i práce na nominaci byla pro mě velkou radostí. Když vzpomenu na své dětství, hned se mi vybaví domácí loutkové papírové divadlo. Rodiče mně a mladšímu bratrovi hráli pohádky. Divadlo bylo nejběžnější kulturní aktivitou naší rodiny. Jako přeučovaný levák vděčím znalostem o divadle i za to, že pro mě vstup do první třídy nebyl tak komplikovaný. Loutkové pohádky mají děti rády, obraz světa, který nabízejí, je jim blízký, s loutkami se snadno ztotožní a bezpečně se orientují v tom, co je dobro a zlo.

Ano, počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě, což znamená, že vlastnit loutkové divadlo bylo zcela běžné. Dnes de facto po sto letech se nám to zdá jako naprostý zázrak. Vyplynul ze dvou důležitých skutečností. První z nich je tehdejší silné postavení Sokola. Stále se málo ví, že tato tělovýchovná organizace, jež byla doslova všude, měla vždy i vzdělávací odbor s hudební a divadelní sekcí, a to i v nejmenších vískách, jak dokládá množství loutkářských souborů zachycených v Databázi českého amatérského divadla, kterou NIPOS provozuje. Druhý důvod, proč se loutková divadla tolik rozšířila, tkví v tom, že začala být průmyslově vyráběná a měla i kvalitní podobu, např. Mikoláš Aleš maloval prospekty, navíc se vše dalo snadno pořídit, časopis Loutkář tiskl loutkové texty, každý si je mohl koupit. Rodinná divadélka byla opravdu velmi oblíbená jako dostupný prostředek zábavy.

 

Kdy mělo české loutkové divadlo ve své novodobé historii nejhorší dny a kdy se mu dařilo nejlépe? Jak je tomu dnes? V moderním alternativním divadle loutky hlavní roli zrovna nemají. Nevylili jsme s vaničkou i dítě?

Svět se změnil a divadlo musí reagovat na sofistikovanější, složitější svět, v němž žijeme. Využívá k tomu všech prostředků, které má k dispozici a já si nemyslím, že je to špatně. Takže různé druhy loutek − manekýni, marionety, maňásci ad. v kombinaci s činoherci, výraznou výtvarnou a hudební složkou, tak to dělá třeba královéhradecké Divadlo Drak. Vezměte si třeba vizuálně silné představení Poslední trik Georgese Mélièse, které získalo už téměř před deseti lety Cenu Erik jako nejlepší inscenace roku na oborové přehlídce Přelet nad loutkářským hnízdem, a hraje se dodnes.

Živý herec se na loutkovém jevišti objevuje už od 50. let, což přináší další možnosti vyjádření, např. emoce se tak lépe přenášejí prostřednictvím vztahu loutky a vodiče. Loutky v loutkovém divadle vystupují jako jeden z mnoha výrazových prostředků, čímž se možnosti jejich využití rozšiřují. Pro UNESCO je důležité, že tento tradiční kulturní statek má stále ve společnosti odezvu, že je životaschopný, nemusí mít jen tradiční podobu. To dokládá také fakt, že s loutkou pracuje třeba reklama. Využívá toho, že loutka může být zajímavější než živý člověk – může cokoli.

Proměnila se i profesionální příprava mladých herců. Na DAMU v Praze už neexistuje samostatná katedra loutkového divadla. Nahradila ji Katedra alternativního a loutkového divadla. Jaký kumšt budou studenti v praxi dělat, záleží čistě na nich. Loutkářství je ale docela těžká disciplína vyžadující také manuální zručnost a trpělivost, protože osvojení si nezbytné technologie trvá podstatně déle než třeba u činoherního herectví, u kterého může přijít úspěch (tedy vystoupení před diváky) téměř okamžitě.

Dějiny loutkářství jsou složité a odpovídají tomu, jak se vyvíjela česká společnost. Největší boom ve 30. letech vystřídala válka – Sokol byl zakázán, po r. 1945 tři roky svobody a Divadelní zákon přinesl jiný systém, jak má loutkářská scéna fungovat. Objevily se krajské scény, které se nakonec neosvědčily. Živnost se nepovolovala, kočovní loutkáři skončili. Zajímavostí z této doby 50. let je, že se přecházelo od tradičního repertoáru, který neodpovídal socialistickým idejím, k adaptacím klasických činoherních kusů pro loutky, takže se hrál loutkový Shakespeare nebo třeba Tyl. V roce 1951 vznikla Loutkářská Chrudim a na nohy se začalo stavět amatérské loutkářství. Až tady se opět divadlo rozvíjí a po dílčích ztrátách mezi profesionálními scénami se jejich počet stabilizuje, amatérských loutkářů je dnes přibližně stejné množství jako tehdy.

Kromě těžkých 50. let bych ještě vzpomněla na jedno horší období v dějinách loutkářství, a to 1. pol. 80. let, kdy proti sobě stálo moderní a tradiční divadlo. Tento var byl logickou reakcí moderního divadla na tradiční repertoár a dramaturgii, které se neposouvaly vpřed. Dnes má právo na život všechno. Hraje se s lávkou tradiční marionetové divadlo nebo alternativní produkce, kde vedle loutky má svou úlohu třeba předmět.

 

Cesta k zápisu českého loutkářství do UNESCO vedla přes zápis Východočeského loutkářství a Českého loutkářství jako lidového interpretačního umění na národní seznam. Nominaci na národní seznam jste připravila, stejně tak jste byla za českou stranu u nominace do UNESCO. Vycházeli jste z původní dokumentace? Co a jak bylo třeba přepracovat? Jak náročná byla koordinace dvou zemí? Má větší šanci uspět nominace, v níž se jako v tomto případě, spojí několik států?

Nadnárodní nominace jsou v UNESCO velmi oblíbené. Také Česká republika uspěla už několikrát při společné nominaci několika zemí, např. se sokolnictvím nebo modrotiskem. Pokud jde o vlastní dokumentaci, vyšla jsem z východočeské nominace, která svým způsobem mapovala historii loutkářství obecně pro celou zemi, ale musela jsem samozřejmě vložit zprávu o situaci v dalších regionech, i těch, kde není tradice tak silná. Národní nominace spěchala, měla jsem na to cca měsíc. Se zpracováním textů mi pomohl za Moravu dr. Jaroslav Blecha z Moravského zemského muzea a za loutkářství v Čechách divadelník a režisér Luděk Richter. Poté se pravidelně scházel česko-slovenský tým i s dr. Michalem Benešem z České komise pro UNESCO.

 

Co vše je potřeba doložit a zdokumentovat? Co vám dalo nejvíce práce? Vyskytly se cestou na Seznam nějaké komplikace, které bylo třeba vyřešit?

Předepsáno je několik součástí nominační dokumentace. Natáčel se film se stanovenou metráží 10 minut, s titulky v obou jazycích, autorem jeho scénáře byl za českou stranu dr. Blecha, režie se ujal Miloslav Kučera. Dále jsme dokládali 5 fotografií, které dokumentují historickou hodnotu daného statku. Promyslet jsme zároveň museli, kdo budou nositelé statku, oslovili jsme nakonec profesionální loutkové scény, města s loutkářskou tradicí a vybrané amatéry. Nejpracnější součástí příprav ale bylo vlastní psaní dokumentu. Museli jsme srozumitelně popsat, proč společná nominace i specifikovat pro mezinárodní společenství, v čem je české a slovenské loutkářství osobité a liší se od jiných loutkářských tradic.

 

Co přináší praktikujícím loutkářům (ať už amatérům, nebo profesionálům) značka UNESCO?

Především společenskou prestiž. Značka UNESCO neznamená automaticky otevřené dveře kamkoli, negeneruje hned finanční podporu. Ve světě má přitom mnohem větší zvuk než u nás. Stačí se podívat na zájezdy japonských turistů za památkami UNESCO. My to jaksi stále ještě neumíme správně uchopit a využít, zejména pokud jde o nemateriální kulturní dědictví. Pozitivním příkladem jsou snad jen soubory, které hrají často v zahraničí, např. Divadlo Spejbla a Hurvínka, jemuž se otevírají i exotické štace díky velmi účinné propagaci, k níž využívají také zápis do UNESCO. Žádný z regionálních souborů s tím neumí tak dobře pracovat. Jinak vlastní zápis měřitelné výsledky nemá, např. festivalu Loutkářská Chrudim nevzrostlo množství účastníků, počet dílen je konstantní. Loutkářství ale není ohroženým statkem, přirozeně se vyvíjí a není třeba přijímat další opatření.

 

Pro NIPOS jako organizaci to byl v roce 2014 první zápis na národní seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který se později přetavil v zápis na Seznam UNESCO. Druhý zápis z roku 2017 patří Ochotnickému divadlu v ČR. Věříte, že se české amatérské divadlo na prestižní seznam světového kulturního bohatství lidstva jednou dostane?

Myslím si, že tam patří. Jednání o zápisu už před časem odstartovala opět na nadnárodní úrovni. Napřed jsme oslovili znovu slovenskou stranu, potom jednali s Němci, kteří měli o společný postup zájem, začaly přípravné práce. Bohužel dnes již nepokračují. Německá strana se rozhodla pro samostatný postup a jiné vymezení statku. V pořadí statků, které bude Ministerstvo kultury předkládat k nominaci do UNESCO, jsme se posunuli na konec fronty a jsem sama zvědavá, jestli toto zdržení využijeme k obnovení jednání o společné česko-slovenské nominaci. Snažím se pro to udělat maximum.

 

 

Zeptali jsme se Juraje Hamara, generálního ředitele SĹUK:

 

V lednu příštího roku si připomeneme výročí 30 let od rozdělení Československa. Spolupráci obou zemí v oblasti kultury dokládá např. úspěšná nominace Loutkářství na Slovensku a v Česku na seznam UNESCO v roce 2016, kde slovenská strana sehrála klíčovou roli. Co bylo impulsem podat návrh na zápis do UNESCO společně s českou stranou? Inspirovalo vás zapsání Východočeského loutkářství na tzv. Národní seznam v ČR?

Nie, ja som v tej dobe ani netušil, že v Českom národnom zozname je zapísaný aj prvok Východočeského loutkářství. Ten nápad vznikol spontánne. V našom zozname sme mali od roku 2013 zapísaný prvok Tradičné bábkarstvo na Slovensku. V tom čase už UNESCO prijalo technické opatrenia vo svojich interných smerniciach k Dohovoru o ochrane nehmotného kultúrneho dedičstva, podľa ktorých platil systém 1 krajina = 1 nominácia. Ale medzinárodné nominácie neboli limitované počtom prihlásených kandidátov. Dlhodobo sa venujem výskumu tradičného bábkarstva na Slovensku a zároveň už tri desaťročia úzko spolupracujem s Národným ústavom lidové kultury v Strážnici. Tá česko-slovenská tradícia bábkarských rodín, histórie, repertoáru, poetiky a estetiky divadla kočovných bábkarov na Slovensku a v Čechách sa nedajú od seba oddeliť. Vnímam to ako jeden fenomén. Tak som zatelefonoval vtedajšiemu riaditeľovi NÚLK v Strážnici Dr. Janovi Kristovi a on inicioval ďalšie kroky na českej strane. V prvom rade (ak mala byť nominácia spoločná), musel prvok bábkarstva zasahovať celé územie Českej republiky a nielen Východočeský kraj. Ešte v roku 2014 bol do českého zoznamu zapísaný prvok České loutkářství – lidové interpretační umění. Veľmi rýchlo sme spoločne vytvorili tím expertov, zástupcov NIPOS, NÚLK, MK ČR a na našej strane MK SR, nášho Centra pre tradičnú ľudovú kultúru. Začala intenzívna spolupráca a pravidelné stretnutia v Prahe, Brne a Bratislave.

 

Je pro malé státy obtížnější se jednotlivě v UNESCO prosadit? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Určite áno. Tak ako aj pri iných veciach vo svete „veľkej diplomacie“, malé štáty to majú ťažšie a musia o svoje „miesto na slnku“ bojovať a lobovať veľmi silno. Česká republika má ale skvelých reprezentantov, bolo ich vidieť a počuť najmä v období kedy sa Česko stalo členom medzivládneho výboru. No a na príprave podkladov bolo vo finále najzložitejšie nájsť pre daný prvok vhodný názov. Podklady sme mali veľmi kvalitné, ale aj samotný názov prvku je veľmi dôležitý a ovplyvňuje ho strašne veľa kultúrnych, historických, umeleckých, antropologických, etnologických a napokon aj politických kontextov. V istom okamihu sme mali dokonca na stole názov pod ktorým by ani českí, ani slovenskí odborníci i samotní bábkari ani netušili o aký prvok ide. Napokon sme sa zhodli na názve Bábkarstvo na Slovensku a v Česku (Loutkářství na Slovensku a v Česku). Veľmi veľké napätie sme zažívali aj vo finále, kedy na zasadnutie Medzivládneho výboru pre nehmotné kultúrne dedičstvo UNESCO v Addis Abebě, na ktorom sa malo hlasovať o našej kandidatúre, cestovala len česká delegácia. On-line sme riešili niektoré nejasnosti, ktoré mal Výbor k našej nominácii a ktoré boli skutočne len technickým nedorozumením a napokon to dobre dopadlo.

 

Jak je vlastně bohatá loutková tradice na Slovensku a v čem jsou její specifika? Jaký je váš pohled na současný stav loutkářství na Slovensku? Aktuální obraz českého a slovenského loutkářství je velmi rozdílný. Na Slovensku převažují rodinné loutkářské firmy a profesionální divadla a je velmi málo aktivních amatérů. V Čechách se obor skládá z aktivních amatérů a několika profesionálních divadel, z nichž každé má osobitou podobu (Drak, Alfa, Naivní divadlo, Minor jako by neměly nic společného). Měl byste pro tento zajímavý fakt jako aktivní loutkář nějaké vysvětlení?

Bábkarská tradícia na území Slovenska sa nedá oddeliť od dejín európskej divadelnej tradície a už vôbec nie od tej českej. Koncom 16. a začiatkom 17. storočia prichádzali do Strednej Európy divadelné spoločnosti zahraničnej proveniencie. K prvým záznamom patrí napríklad zmienka o účinkovaní takejto spoločnosti v Bratislave z roku 1609. Ja sa venujem najmä historickým podobám bábkarstva rodinných kočovných spoločností do pol. 20. storočia. Neviem posúdiť, či je vývoj na Slovensku a v Čechách veľmi rozdielny. Tiež nesúhlasím s tým, že u nás prevažujú rodinné bábkarske firmy, pretože posledný predstaviteľ takéhoto rodinného podniku, bábkar Anton Anderle, zomrel v roku 2008 a za „rodinnú firmu“ možno považovať len tradičné bábkové divadlo Tyjátr z Nitry pod vedením principála Ivana Gontku. Ale veľmi dobre pracujú naše profesionálne bábkové scény. Samozrejme ako každé profesionálne divadlo, aj profesionálne bábkové divadlá majú svoju autentickú podobu, atmosféru, repertorár... Ale za tým vždy stoja osobnosti tvorcov, takže je to celkom prirodzený trend. Každý autor si hľadá svoju autentickú podobu, túži po originálnej výpovedi, a preto častokrát zdanlivo nemajú nič spoločného.

 

Jak vypadá péče o statek po zápisu do UNESCO, jak se sledují a vyhodnocují dopady zápisu a co z toho pro nositele vyplývá? Jak v tomto smyslu funguje slovensko-česká spolupráce? Jaké konkrétní počiny ji dokládají?

Možno práve tento náš rozhovor ma bude inšpirovať k povzbudeniu a obnoveniu inštitucionálnej spolupráce pri starostlivosti a ochrane prvku Bábkarstvo na Slovensku a v Česku. V súčasnosti je to skôr o osobných kontaktoch, ale vznikly aj zaujímavé spoločné projekty. Napríklad v roku 2017 vydal NÚLK v Strážnici publikáciu venovanú zápisu prvku Loutkářství na Slovensku a v Česku do zoznamu UNESCO. V roku 2018 Slovenské centrum pre tradičnú kultúru pri SĽUKu spoločne s podporou Ministerstva kultúry SR, Ministerstva kultury ČR a redakciou Loutkář vydalo reprezentačnú monografiu Slovenský Loutkář 1928. Bolo to pri príležitosti 100. výročia Českej republiky. Bohužiaľ som nezaznamenal recenziu na toto unikátne dielo ani v samotnom Loutkáři. Ja som osobne v pracovnom kontakte najmä s Dr. Jaroslavom Blechom z Moravského zemského múzea v Brne, aktuálne autorom stálej expozície českého tradičného bábkarstva Loutkářské umění. Absolvoval som výskum u prof. Milana Knížáka, ktorý pred pár rokmi sprístupnil výstavu tradičných bábok zo svojej súkromnej zbierky na Zámku v Strážnici. Začali sme, aj v spolupráci s bábkarmi z Čiech, tradíciu dvoch medzinárodných festivalov tradičného bábkového divadla v Banskej Bystrici (Anderleho Radvaň) a v Bratislave (Bábky v parku). Robíme osvetu a množstvo predstavení. Žiaľ tá predstava a očakávanie mnohých reprezentantov bábkového divadla na Slovensku je také, že napriek tomu, že sa na procese nominácie nijako nepodieľali, ich prvé reakcie po zápise do zoznamu UNESCO boli otázky či môžu dostať nejaké peniaze na ich činnosť. Nepochopili základný cieľ tohto Dohovoru UNESCO – o každý prvok sa musia starať hlavne jeho nositelia. Starať, rozvíjať a ochraňovať!

 

 

Zeptali jsme se Michala Drtiny, odborného pracovníka NIPOS-ARTAMA:

 

„Pokud by Východočeši uspěli také v UNESCO, byla by to bomba!“ prohlásil teatrolog Petr Pavlovský poté, co Východočeské loutkářství bylo zapsáno do Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky (prosinec 2012), a dodal: „Východočeské loutkářství (můžeme vztáhnout na české loutkářství obecně – pozn. red.) má nade všemi jeden nesporný prim: není to pouze kontinuita, spočívající na tradičních postavách, tradiční technologii, tradičním hereckém stylu. Je to i neustále, především od poloviny 20. století, rozvíjené divadlo moderní, současné. Amatérská i profesionální tvorba, která se dlouhodobě drží v samé špici českého divadelnictví. Tohle o sobě jiné tradiční loutkářské kultury nikde na světě říci nemohou!“ Souhlasíte? Mohl byste to ilustrovat na nějakém příkladu?

Souhlasím, a pokud chcete ilustraci, můžete sáhnout po kterémkoliv programu festivalu Loutkářská Chrudim. Tam najdete soubory, které zastupují to nejlepší z amatérského loutkového divadla v jednotlivých sezónách a na listopadovém Přeletu nad loutkářským hnízdem se tito amatéři potkávají se zástupci nejlepších zřizovaných i nezřizovaných loutkových divadel. Za amatéry mohu konkrétně jmenovat například soubor Rámus Plzeň, Bažantovu loutkářskou družinu z Poniklé, soubory ze ZUŠ Petra Ebena v Žamberku, svitavské Céčko, turnovské Čmukaře a mnoho dalších. Nebo například na festivalu Týden české loutky (Czech puppet week), který v říjnu v Bruselu prezentoval současnou českou loutkářskou scénu, vystupovaly vynikající profesionální soubory, jako jsou Naivní divadlo Liberec, Divadlo Alfa z Plzně a špičkový amatérský soubor Loutkové divadlo V Boudě z Plzně.

Že je české loutkové divadlo fenomén, si mohl každý ověřit sám, třeba od třetího do šestého listopadu v Praze, a zajít na některou z inscenací festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem.

 

Jak ovlivnila amatérskou loutkovou scénu nominace do UNESCO?

Nedomnívám se, že by se běžný chod amatérských souborů změnil zápisem loutkářství na Reprezentativní seznam UNESCO, ale pokládám za velmi přínosné, že se zvýšilo povědomí o loutkovém divadle i hrdost amatérských loutkářů, že byli na seznam UNESCO zapsáni. Amatérským souborům umožňuje zápis zajímavější pozici při jednání například s představiteli krajů, měst a obcí o různých možnostech jejich podpory.  

 

Na seznam UNESCO se zapisují tradice, které jsou považované za součást kulturního dědictví lidstva. Kandidující státy se musí zavázat, že je budou zhodnocovat a podporovat jejich přenášení z generace na generaci. Co tradici českého loutkářství z vašeho pohledu ohrožuje nejvíce a jaká záchovná opatření byla zatím přijata? Pomohl zápis rozvoji statku? V čem a jak?

Z mého pohledu ohrožuje tuto tradici nezájem. Místo loutkového divadla by loutkáři začali hrát třeba činohru nebo tenis. To se však neděje. Medializace úspěšného zápisu na seznam UNESCO zvýšila zájem o loutkové divadlo. Podstatné je, že pozornost neutuchá ani v amatérských souborech, ani v odborných kruzích. Loutkové divadlo se reflektuje, má své vědecké pracoviště, oborová muzea, vydávají se o něm vědecké publikace, vychází odborný časopis, konají se odborná kolokvia a konference.

Zdá se tedy, že všechna záchovná opatření, která si kladla za cíl podporovat soubory, festivaly, publikační i sbírkovou činnost, fungují. 

Zápis vyvolal velký mediální zájem, a tak loutkové divadlo zaznamenali i ti, kteří loutkovou scénu normálně nesledují. Obecně mi přijde, že zápis zvýšil prestiž loutkového divadla mezi odbornou i laickou veřejností a především mladí umělci začali zjišťovat, že prostředky loutkového divadla lze sdělovat i velká témata. Že loutkové divadlo nejsou jen pohádky pro děti.

 

V čem je české amatérské loutkové umění jedinečné ve srovnání se světem a loutkovými tradicemi jiných států?

Jednoduše bych řekl, že nekonzervuje jednu loutkářskou dovednost nebo styl, které by následně předvádělo v ustálené podobě. Na seznam byl zapsán prvek, jenž se sice drží tradice, ale ta se rozvíjí a modernizuje. To je české loutkové divadlo. Existuje v obrovské šíři, s velkým množstvím aktivních souborů, jednotlivých loutkářů, systémem postupových přehlídek, vzděláváním amatérů i profesionálů, systémem malých i velkých festivalů a především s neskutečným množstvím nadšenců loutkového divadla, kteří si v souborech předávají své zkušenosti, tradiční postupy, dědí lásku k loutkovému divadla z generace na generaci, ale nekonzervují je, tedy alespoň ve většině případů. Na základech tradice tvoří moderní a současnou podobu loutkového divadla. Tím se naše loutkářství odlišuje od všech ostatních. Kromě toho se můžeme chlubit i vlastnictvím významných světových prvenství. V roce 1912 začal v Československu vycházet první loutkářský časopis na světě a existuje dodnes pod názvem Loutkář, v roce 1929 byla v Praze ustanovena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, která stále funguje a sdružuje téměř 100 národních organizací. A v roce 1952 byla založena loutkářská katedra na pražské DAMU, první vysokoškolské loutkářské pracoviště na světě.

 

 

 

Pozvánka na autorské čtení: Knížka o Haně

HRADEC KRÁLOVÉ: Životopisná publikace s titulem Knížka o Haně německé autorky Tiny Stroheker o významné, již zemřelé, východočeské disidentce Haně Jüptnerové bude představena v Hradci Králové v rámci autorského čtení v pondělí 7. listopadu v Turistickém informačním centru, Eliščino nábř. 626, od 16.00 do 17.30. Publikaci vydalo v českém překladu nakladatelství Kalich v tomto roce. Čtení je součástí turné německé básnířky Tiny Stroheker po českých městech, které vyvrcholí 17. listopadu v Knihovně Václava Havla v Praze.

07.11.2022
16:30
Autor článku: 
Infocentrum HK /Miroslav Petr
Tina Stroheker: Knížka o Haně
Německá básnířka Tina Stroheker vytvořila intimní, poetický portrét své blízké přítelkyně. Hledá slova, která by jí pomohla zachytit příběh o zachování osobní integrity člověka, který byl za svého života tak často nežádoucí a činil troufalá rozhodnutí. Na začátku stojí toto přátelství a tichá, nenápadná magie fotografií. Básnířka popisuje fotografie Hany Jüptnerové, prezentuje čistou krásu bez Uměleckých efektů: bez zbytečné interpretace, bez předsudků, bez přikrašlování obnažuje věci tak, jak jsou. Jako by strhla mlhu, ze které vystoupí jádro věcí. Je to poezie. A stále zůstává přítomné něco, co se obejde beze slov.
*Radka Denemarková

9. Broumovské diskuse přinesly pohled prezidentských kandidátů na solidaritu a sounáležitost

BROUMOV: V pátek 4. listopadu pokračovaly v broumovském klášteře 9. Broumovské diskuse. Součástí programu byl panel prezidentských kandidátů, komorní rozmluva i studentské workshopy, to vše na téma Solidarita a sounáležitost.

Autor článku: 
Kateřina Ostradecká, Michaela Plchová

Jak mohou politici přispět k pocitu sounáležitosti? Jakou roli hraje prezident v otázce solidarity a sounáležitosti? Patří solidarita do politiky? V duchu těchto a dalších podobných otázek se nesl páteční dopolední panel, který v zaplněném klášterním sále Dřevník přivítal pětici prezidentských kandidátů: Pavla Fischera, Marka Hilšera, Danuši Nerudovou, Petra Pavla a Josefa Středulu.

„Prezident má za úkol reprezentovat celou zemi. Nezastupuje jenom své voliče, má si najít cestu k těm, kdo ho nevolili. Musí být připraven naslouchat těm, kdo mají odlišné názory. Může se účastnit dialogu, nabídnout zázemí a porozumění tam, kde se lidé názorově odcizili. Bez dialogu vzájemnost není. A kde je vzájemnost, tam se lépe daří solidaritě. Tradičně se říkává – pomož si a bude ti pomoženo. Solidarita nepotřebuje nutně stát. Solidarita se má odehrávat mezi občany. A právě k tomu může přispět politik. Může se stát součástí řetězu solidarity a pomoci potřebným. Na položenou otázku proto odpovídám: ano, solidarita patří do života lidí a patří i do politiky,“ uvádí Pavel Fischer.

„Pocity solidarity a sounáležitosti nás jako lidské bytosti naplňují pozitivními emocemi. V takové situaci si dokážeme uvědomit, že nás cosi spojuje, a jsme ochotni více spolupracovat. Přál bych si, abychom to jako společnost zažívali častěji. Abychom se vůbec více radovali. Ze svobody a z příležitostí, které díky ní máme, ale i z jistoty, že nám někdo pomůže, když to budeme potřebovat. Pocit bezpečí je nesmírně důležitý. Politici – a prezident zejména – mají v tomto nezastupitelnou roli. Hlava státu má jít příkladem, zajímat se o ty, kteří se cítí ohroženi, a zastávat se jich. A oceňovat ty, kteří pomáhají nebo usilují o sounáležitost. Štvaní jedněch proti druhým, nálepkování a brnkání na strunu předsudků nás jako společnost i jako stát nesmírně oslabuje. Nechci, abychom byli jako ty Svatoplukovy pruty,“ myslí si Marek Hilšer.

„Prezident je symbol. Vládne nejen ústavou svěřenými pravomocemi, ale také silou svého slova a svými činy. Chtěla bych naší zemi znovu připomenout, kolik věcí můžeme změnit, když politici nebudou rozsévat nenávist, ale naopak budou probouzet to nejlepší v nás. Považuji za důležité podporovat aktivní i zastávat se nejslabších. Chci být lidem oporou a přinášet naději, že zvládneme i těžké časy. Vždyť tyto pozitivní vlastnosti jsou lidem v naší zemi vlastní. Zažili jsme to při tornádu, povodních, když jsme šili roušky nebo ubytovali ženy a děti z Ukrajiny. Ten skrytý pocit sounáležitosti a solidarity se objeví a má moc přebít i to, co se zdálo být nepřekonatelným příkopem. Přeji si, abychom měli prezidenta, který bude reprezentovat tuto solidaritu, sounáležitost a lidskost v nás,“ říká Danuše Nerudová.

Solidarita je klíčová pro budoucnost naší země. Připomínat si ji musíme i v nejvyšších patrech politiky. Prezident by v tom měl jít příkladem – naslouchat zranitelným a upozorňovat na jejich problémy. „Nevyslyšená frustrace je často příčinou vzestupu politického zla. Lidé nesmí mít pocit, že se na ně zapomíná. Stávají se pak snadným terčem politiků, kteří na složité problémy nabízí jednoduchá řešení, a pro svůj volební zisk společnost co nejvíc rozdělovat. Hlava státu by měla zároveň připomínat solidaritu vůči lidem, kteří za našimi hranicemi nemají takové štěstí nebo se dostali do potíží. Nikdy totiž nevíme, kdy budeme pomoc potřebovat sami. V posledních krizích jsme ukázali, že umíme stát při sobě a pomáhat si. Stejně bychom měli řešit i další problémy, které jsou nám společné. Válka na Ukrajině, energetická krize nebo klimatická změna, se týkají každého bez ohledu na vzdělání nebo příjmy. Čelit jim nejlépe budeme, když půjdeme stejnou cestou za společným cílem. K tomu je ale potřeba, aby každý chápal, proč zrovna touto cestou a zrovna za tímto cílem. A to musí politici vysvětlovat,“ soudí Petr Pavel.

„Měli bychom se ptát, jak v rámci regionu můžeme pomoci například s nedostatkem zdravotní péče, s nedostatkem pediatrů… Cítím jako povinnost se ptát, jak zabezpečit dobrý život v regionu. Je povinností prezidenta jezdit mezi lidi a ptát se, jak se jim žije,“ míní Josef Středula.

Všechny tři hlavní panely živě přenášela Česká televize, která je generálním mediálním partnerem konference. Záznam panelů bude možné zhlédnout i zpětně v archivu iVysílání České televize.

V odpoledních hodinách pokračovaly Broumovské diskuse Komorní rozmluvou, jejímiž hosty byly Mikuláš Kroupa, zakladatel a ředitel organizace Post Bellum, a Olga Myronova, ukrajinská lékařka. Rozmluvou provázel Jan Školník. Večer bude v Opatských sálech následoval koncert Ivo Kahánka a Kláry Gibišové. V sobotu uzavřela Broumovské diskuse komentovaná prohlídka vybraných kostelů tzv. broumovské skupiny.

Vzdělávací a kulturní centrum Broumov pořádá Broumovské diskuse ve spolupráci s neziskovou organizací Agentura pro rozvoj Broumovska od roku 2014. Předchozí ročníky se zamýšlely nad tématy Demokratická diskuse, Mír, Evropská identita, Vize vzdělanosti, Hrdinství a odvaha, Důvěra a porozumění, Hodnoty a společnost.

Statutárním partnerem konference je město Broumov. Hlavními partnery jsou Královéhradecký kraj, Jan Barta, Hobra – Školník, US Embassy, Raiffeisen Leasing, Konrad-Adenauer-Stiftung a Coca-Cola HBC Česko a Slovensko. Partnery jsou Podnikatelský klub Broumovska, Nadace OSF, Z - TRADE, Edumed, SaarGummi, Martina Rosová, Centrum Walzel a Pixman. Generálním mediálním partnerem je Česká televize. Hlavními mediálními partnery jsou Deník N a ČRo Plus, mediálními partnery jsou ČRo HK, Katolický týdeník, Naše.broumovsko.cz a Místní kultura. Regionálními partnery jsou Strategická rada regionu Broumovsko, Benediktinské opatství sv. Václava, Maiwaldova akademie, Agentura pro rozvoj Broumovska a Broumovsko.

Muzeum Kroměřížska pořádá konferenci Židé a Morava

KROMĚŘÍŽ: Po třech letech se do Muzea Kroměřížska vrací konference Židé a Morava, tentokrát už XXVII. ročník. Konat se bude 9. 11. 2022. Hlavním tématem jsou Poslední roky židovských komunit na Moravě a ve Slezsku před transporty.

09.11.2022
08:45
Autor článku: 
Martina Malá

Letos poprvé pořadatelé zaměřují konferenci, nad níž převzala záštitu radní Zlínského kraje pro školství a kulturu Zuzana Fišerová, na nějaké výročí. „Vybrali jsme smutnou připomínku transportů židovských obyvatel našich zemí do ghetta Terezín. Kroměřížští Židé tam byli transportováni na přelomu června a července 1942,“ uvedl historik Muzea Kroměřížska Petr Pálka.

Vystoupit však mohou i badatelé, kteří se ve svých příspěvcích nedrží tohoto stanoveného tématu. „Tím je podpořena tradiční a ceněná pestrost naší akce. Vedle posledních roků židovských komunit na našem území tak přednášející pojednají rovněž o židovských podnikatelích, publicistice, památkách a soužití s většinovým křesťanským obyvatelstvem,“ vysvětlil Petr Pálka.

Konference je určena nejen odborníkům, ale i široké veřejnosti. Poslechnout si příspěvek a diskutovat s odborníky může přijít kdokoliv, kdo se zajímá o dějiny a život židovského obyvatelstva na Moravě a ve Slezsku. Na letošní ročník je přihlášeno celkem 15 přednášejících z celé České republiky. Zastoupena je například Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, Židovské muzeum v Praze, Moravský zemský archiv v Brně, Městské muzeum Valašské Klobouky a nechybí ani pořádající Muzeum Kroměřížska a soukromí badatelé.

Konference se těší trvalému zájmu odborné veřejnosti. Z tradice jejích sedmadvaceti ročníků vyplývá, že zaujímá významné místo v oblasti zkoumání židovské problematiky,“ je přesvědčena ředitelka Muzea Kroměřížska Martina Miláčková. Všechny příspěvky vyjdou v publikaci Židé a Morava XXVII, který bude vydán do roka od konání konference.

 

Knihovna v Třinci pořádá Festival svobody

TŘINEC: V listopadu uplyne 33 let od Sametové revoluce a při této příležitosti připravila Knihovna Třinec na pátek 11. a sobotu 12. listopadu Festival svobody. Hlavním tématem bude dezinformační válka, válka na Ukrajině a energetická krize. Na platformě tak zvané „Živé knihovny“ vystoupí řada zajímavých hostů.

od 11.11.2022 do 12.11.2022
Autor článku: 
Adéla Majerová

V několika málo minulých měsících čekalo demokracii v České republice několik zatěžkávacích zkoušek, které nepolevují. Nejpalčivěji se jedná o epidemii covidu, válku na Ukrajině a z ní vyplývající energetickou krizi, vlnu zdražování či lavinu dezinformací všeho druhu. Právě proto vznikla myšlenka pořádat v Třinci festival, který by demokracii přímo podpořil. „Knihovna patří k pilířům fungování demokratické společnosti a je symbolem svobodného myšlení. Síť knihoven představuje tisíce míst v celé České republice, která slouží přímému naplňování principů demokracie poskytováním rovného přístupu k informacím i prostoru pro diskuse a setkávání,“ řekla ke vzniku Festivalu ředitelka třinecké knihovny Martina Wolna.

Pozvání knihovny přijaly ve svých oborech respektované osobnosti. Jako „Živé knihy“ vystoupí například náčelník Vojenské policie Otakar Foltýn, prof. Vladimír Baar z Ostravské univerzity, novinář a komentátor ruského původu Alexandr Mitrofanov, ukrajinská hudebnice a moderátorka Elizabeta Mys, knihkupec Jan Becher, spisovatelka Ewa Szczerbowa, finanční poradkyně Šárka Pindorová či slamer a sociální pracovník ukrajinského původu Tim Postovit.

Formát Živé knihovny bude následující: na jeden den se vybraná osobnost stane „živou knihou“, která bude posluchačům vyprávět svůj příběh. Povídání bude probíhat ve čtyřicetiminutových intervalech rozdělených na 20 minut povídání, 10 minut diskuse s návštěvníky a 10 minut bude vyhrazeno na přestávku. Pozvaní hosté zůstanou na svých místech a návštěvníci si budou přecházet od jedné živé knihy k další.

Po skončení Živé knihovny bude následovat panelová diskuse s některými „Živými knihami.“

Podporovat demokracii je potřeba, i když naší ambicí v tomto případě není přesvědčovat padlé frustráty, ale být podporou pro ty, kteří ji stále ctí jako hodnotu. Chceme jasně a nahlas říct, kde je svoboda, ale také kde končí. Zdůraznit její principy a vymezit se vůči tomu, co ji ohrožuje,“ řekl k Festivalu svobody Martin Čadra, organizátor a vedoucí oddělení pro dospělé Knihovny Třinec. Dle jeho slov je festival určen pro všechny, kteří vnímají hrozby Ruska, hybridní války i populismu. „Je to příležitost k setkání s podobně smýšlejícími lidmi. Díky hostům, kteří přijali naše pozvání, dostanou návštěvníci jak odpovědi na své otázky, tak i energii. Setkají se s osobnostmi, které třeba sledují a mohou se jich zeptat více do hloubky na něco, co je zajímá. Bude to smysluplně strávený den,“ dodal Martin Čadra.

www.knihovnatrinec.cz

 

Krvácející severská obloha a duchové všedních dní. Do kin vstupuje dokumentární portrét malíře Edvarda Muncha

ČR: Další část divácky oblíbeného dokumentárního cyklu Umění v kině zamíří v listopadu na sever. Podzimní porci filmů ze světa výtvarného umění zahájí portrét norského expresionisty Edvarda Muncha, autora, který se ve svých dílech celý život snažil vypořádat s přízraky své osobní přítomnosti i minulosti. Sám přitom dal světu Výkřik, ikonický obraz zachycující ztrápenou duši moderního člověka. Snímek Munch – láska, duchové a upíří ženy uvede do kin distribuční společnost Aerofilms od 7. listopadu.

07.11.2022
Autor článku: 
Sabina Coufalová

Za snímkem Munch – láska, duchové a upíří ženy stojí Michele Mally, zkušený dokumentarista a režisér četných televizních pořadů o kultuře. Dlouholetí příznivci cyklu Umění v kině poznají jeho autorský rukopis z titulů, které Aerofilms uvádělo do kin v uplynulých letech – jako například Klimt & Schiele – Erós a Psyché z roku 2018, o dva roky mladší Ermitáž – síla umění nebo Benátky – nekonečně avantgardní, které měly českou premiéru letos na jaře. Mallyho dokument ovšem není jen obyčejnou poctou umělce s neobyčejným šarmem, skutečného génia severu, nýbrž i výpravou po Munchově Norsku, nad jehož metropolí se od října 2021 tyčí monumentální mrakodrap s muzeem. Divákům na společné cestě dělá průvodkyni norská herečka Ingrid Bolsø Berdal, známá například ze seriálu Westworld.

 

Trailer k filmu Munch – láska, duchové a upíří ženy ke zhlédnutí zde.

Příběh Edvarda Muncha měl od svého počátku všechny správné kvality gotického románu. Jeho matka zemřela na Vánoce, když chlapci bylo pouhých pět let. Otec zůstal na výchovu pěti dětí sám – tehdy propadl depresím a obsesi luteránstvím. Doma předčítal texty o zločinu a nejtvrdším trestu od Poa a Dostojevského a děti varoval před věčným zatracením. Bylo to, jako by rodina byla prokletá – pronásledována nekončící sérií tragédií a nemocí, které se stejnou pravidelností postihovaly mysl i fyzické zdraví.

Sue Prideaux, autorka Munchovy biografie, uvádí, že osmdesát let svého života strávil bloumáním mezi psychickými problémy, alkoholismem a izolací před světem. Byly to roky, které připomínaly ty nejmrazivější z norských bájných vyprávění.

Jako autor byl ovšem neskonale plodný: zaplnil stohy sešitů svými myšlenkami a náčrty, sbírka jeho maleb a výtisků čítala stovky kusů. Inspirovala ho díla Henrika Ibsena a Augusta Strindberga, rozvoj fotografické a filmové technologie, věčný rozpor mezi touhou a trápením v jeho vztahu k ženám, charakteristické barvy severské oblohy i mrtvolné tváře buržoazie, která denně korzovala po širokém bulváru tehdejší Christiánie. „Nemaluji, co vidím, ale co jsem viděl,“ říkával Munch s odkazem na to, že se v jeho obrazech opakovaly postavy i celé výjevy. Získávaly tak schopnost překlenout čas i prostor a nabídnout spojení s nadpřirozenem.

Platilo také, že co Munch prodal, to si také namaloval znovu a ponechal. Díky této praxi dnes existují čtyři verze jeho ikonického pastelu s názvem Výkřik – dvě patří Munchově muzeu v Oslu, ta nejvýznamnější je vystavena v norské Národní galerii.

Jediná z nich je držena v soukromém vlastnictví. Vznikla v roce 1895, dva roky po svém originálu, a jako jedinou ji doprovází autorův rukopis na rámu obrazu: „Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – začalo zapadat slunce – obloha náhle krvavě zrudla – zastavil jsem se, opřel jsem se o plot, k smrti unaven – obloha nad modročerným fjordem plála šarlatem krve. Moji přátelé šli dál a já tam zůstal stát chvějící se úzkostí – a cítil jsem, jak přírodu prostupuje silný, nekonečný výkřik.“

 

Munch – láska, duchové a upíří ženy • režie: Michele Mally • IT • 2022 • 93 minut • výtvarné umění

Filmem provází: Ingrid Bolsø Berdal

Na světě není malíře, který by byl tak slavný a současně tak málo známý jako Edvard Munch. Jestliže se jeho expresionistický Výkřik stal ikonickým symbolem naší soudobé úzkosti, zbytek jeho tvorby se utopil v propadlišti času – fyzikální veličině, která Muncha v jeho experimentální tvorbě tolik fascinovala. Nyní však v Oslu, kterému se kdysi říkalo Kristiania, nastává zlom v našem poznání tohoto fascinujícího umělce: nové Munchovo muzeum, otevřené v říjnu 2021. Velkolepý mrakodrap na fjordu norského hlavního města je navržený tak, aby obsáhl obrovské dědictví, které umělec svému městu zanechal: 28 000 uměleckých děl včetně obrazů, grafik, kreseb, zápisníků, skic, fotografií i jeho experimentů s filmem. Toto mimořádné dědictví nám skýtá výjimečný vhled do mysli, vášní a umělecké tvorby tohoto génia ze severu.

Dokumentární snímek Munch – láska, duchové a upíří ženy vrhá nové světlo na Edvarda Muncha, hluboce tajemného, fascinujícího muže, průkopníka a mistra pro všechny, kteří přišli po něm. Současně je vizuální výpravou po Norsku a cestou po stopách kořenů Munchovy umělecké identity. Přibližuje divákům muže, který se při svém studiu lidské duše pokusil přeložit emoce a svou představu času na papír a plátno. „Nemaluji to, co vidím, ale to, co jsem viděl."

https://www.aerofilms.cz/prenosy-do-kin/

Rozsvícení Památníku T. Bati ve Zlíně do trikolóry

ZLÍN: Letos již potřetí bude Baťův Památník slavnostně nasvícen do barev české trikolóry na Den boje za svobodu a demokracii. Nenechejte si ujít tuto mimořádnou podívanou ve čtvrtek 17. listopadu přesně v 17:11, kdy se současně rozezní veřejná reprodukce písně Modlitba pro Martu. Na tento státní svátek navíc můžete využít prohlídek se vstupem zdarma od 10:00 do 16:00.

17.11.2022
17:11 - 22:00
Autor článku: 
Zuzana Bílá

Na 17. listopad 2022 bude Památník Tomáše Bati otevřen k návštěvě se vstupem zdarma v čase 10:00 - 16:00 (poslední prohlídka začne v 15:00). V každou celou hodinu budou probíhat komentované prohlídky, ale Památník bude možno si prohlédnout i individuálně bez výkladu. Volné vstupenky si však nejdřív přijďte vyzvednout do Infopointu Památníku (ve vedlejší budově gymnázia, nám. T. G. Masaryka 2734), až poté vás průvodce doprovodí přímo do Památníku.

Na závěr návštěvního dne se uskuteční přesně v 17:11 velkolepá podívaná v podobě okamžiku speciálního rozsvícení Baťova Památníku do trikolórových barev. Silný moment ještě více umocní současné přehrání legendární skladby Modlitba pro Martu. Památník bude takto slavnostně zářit do 22:00.

Premiéra svátečního nasvícení zlínského klenotu do českých národních barev proběhla v roce 2020. Autorem této původní ideji je fotograf a výtvarník Josef Řezníček známý pod pseudonymem Jsf Abb, který se na realizaci bude podílet i letos. Před dvěma lety se současně Památník T. Bati stal součástí iniciativy Díky, že můžem, která pořádá pravidelně oslavy 17. listopadu na Národní třídě. Připojil se tak k myšlence rozsvítit celorepublikově významné budovy do české trikolóry, a vyslat tímto symbolickým gestem do společnosti zprávu, že hodnoty sametové revoluce jsou stále živé.

Přijďte zažít silnou atmosféru na Gahurův prospekt ve Zlíně k Památníku Tomáše Bati!

Více info: www.pamatnikbata.eu

Je založena také Facebooková událost Rozsvícení Baťova Památníku ve Zlíně do trikolóry 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Instituce a kulturní zařízení