sobota
18. ledna 2025
svátek slaví Vladislav

Instituce a kulturní zařízení

Domov za hranicemi. Multižánrový projekt Ewy Żurakowské Home Beyond the Borders? čeká divadelní premiéra ve Venuši ve Švehlovce

PRAHA: Polská performerka Ewa Żurakowska vytvořila svůj projekt podle knihy Denní dům, noční dům držitelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk. Inscenace Home Beyond the Borders?, která diváky zve do světa snů, surrealistické a vizionářské reality, měla českou site-specific premiéru v pražské Invalidovně (Studio ALTA) a nyní se přidá do repertoáru divadla Venuše ve Švehlovce. Divadelní premiéra se koná v pondělí 21. listopadu. Performerka se za svůj herecký výkon v inscenaci dostala do širší nominace na Ceny Thálie 2022.

21.11.2022
Autor článku: 
Pavla Haluzová

Multižánrová inscenace Home Beyond the Borders? je založena na tématech z románu Denní dům, noční dům nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk. Monodrama plné video projekcí, poetických obrazů a snových textů nás zavede do surrealistické a vizionářské reality inspirované vizemi z románu polské spisovatelky. Inscenace také čerpá z legend a příběhů z regionů Kladska a Nowa Ruda, které najdeme v knize.

Ewa Żurakowska, autorka konceptu, scénáře a také jediná performerka v inscenaci, knihu četla poprvé před dvaceti lety. Ale použít ji jako inspiraci pro divadelní inscenaci ji napadlo až mnohem později. „Před dvěma lety jsem se rozhodla vytvořit monodrama, které by odkazovalo na můj osobní zážitek, kdy jsem žila v prostředí česko-polských hranic. Od té doby mě fascinuje téma identity, život “doma” a život v “cizí zemi”.“  

V době, kdy Żurakowska žila v Praze, zároveň pracovala v polském Paláci Gorzanow v oblasti Kladska. „Myšlenka překračování hranic, kterou jsem chtěla v inscenaci prozkoumat, se mísí s místním koloritem knihy, kterou Olga Tokarczuk napsala v malé polské vesnici vedle českých hranic,” popisuje performerka. 

Home Beyond the Borders? zkoumá téma domova jako prostoru identity, domova jako těla a těla jako domova. Zkoumá také otázky o překračování hranic mezi lidmi a světy, sny a realitou, komunitou a intimitou. Představuje proces zakořenění v pohraničí v polsko-českých horách, kde byla napsána knižní předloha a kde byla inscenace uvedena v polské premiéře v červenci loňského roku.  

Velký důraz je kladen na otázky identity, zakořenění, vykořenění a návratu, zejména proto, že příběhy z knihy i inscenace se odehrávají na „znovuzískaných územích“, v oblasti s polskými, českými a německými kořeny. Żurakowska vybrala části knihy, ke kterým měla nejblíž a scénář vytvořila společně s polským režisérem Maciejem Gorczyńskim, s nímž dříve spolupracovala na inscenacích Requiem a Bieguni

Choreografii vytvořila francouzská tanečnice a performerka Cécile Da Costa a scénografii a video projekci Iwona Bandzarewicz. Dramaturgicky se na nové české verzi podílí Hana Müllerová. Důležitou složkou inscenace je hudba, kterou živě interpretuje Żurakowska a dva ukrajinští hudebníci, kteří se k projektu přidali až při adaptaci pro pražskou divadelní premiéru, a nahradili tak polské hudebníky – akordeonistu Pawła Kopće a houslistku Katarzynu Kolczyńskou Niemierowskou.

„Inscenace Home Beyond the Borders? je hodně vázaná na moje osobní prožití, ale i globální kontext. Domov znamená něco jiného pro mě a pro ty, kteří o něj skoro před rokem přišli. Proto jsme do inscenace zapojili nové hudebníky z Ukrajiny.“

Houslistka Vardui Saribekian působí v Čechách už několik let. Po absolvování Oděské konzervatoře vystudovala českou HAMU a momentálně je členkou Filharmonie Hradec Králové. Saxofonista Oleksandr Dudko byl nucen ukončit své působení v doněckém Big Drive Jazz Bandu a uprchnout do České republiky po vypuknutí války na Ukrajině. Oba do inscenace vnáší hudební motivy z jejich kultury, a pocity, díky nimž se inscenace posunula o další hranice.

Performerka Ewa Żurakowska se za svoji roli v Home Beyond the Borders? objevila v širší nominaci na Ceny Thálie 2022: „...performerka sugestivně formou jak dialogů s diváky, tak vlastními snovými monology vypráví o světě česko-polského pomezí, které svým intenzivním fyzickým herectvím doslova „zhmotňuje“. Vyznačuje se citovostí, komplexním herectvím a charismatickou schopností navázat přímý kontakt s diváky."

Inscenace po své polské premiéře měla českou site-specific premiéru v pražské Invalidovně (Studio ALTA) a nyní se přidá do repertoáru divadla Venuše ve Švehlovce. Premiéra se koná 21. listopadu ve 20.00. Vstupenky je možné zakoupit na portálu GoOut.cz.

 

Home Beyond the Borders?

21. listopadu 2022, 20:00, Venuše ve Švehlovce – divadelní premiéra

Vstupenky na GoOut.cz: https://goout.net/cs/home-beyond-the-borders/szxykmu/

 

Scénář, koncept, hraje: Ewa Żurakowska

Režie: Maciej Gorczyński

Choreografie: Cécile Da Costa

Dramaturgická spolupráce: Hana Müllerová

Scénografie, videoprojekce: Iwona Bandzarewicz

Hudba: Vartui Saribekian, Oleksandr Dudko, Ewa Żurakowska
Producenti: ProFitArt, z. s., Przestrzeń Wyobraźni
Koproducent: Fundacja Pałac Gorzanów

Partneři: Venuše ve Švehlovce, Studio Alta

Podpořili: Mezinárodní visegrádský fond, Státní fond kultury ČR, Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR

 

Nezouvat, prosím! Emeritní litomyšlský starosta Miroslav Brýdl vydává knihu o svém životě a moderní architektuře

LITOMYŠL: S velkorysostí, s níž na prahu svého bytu vítá návštěvy (viz titul knihy), zval do Litomyšle její první polistopadový starosta významné architekty, výtvarné umělce, literáty i politiky. A výsledek se dostavil. Za proměnou desetitisícového městečka v „litomyšlský zázrak“, o němž vznikají i nadnárodní architektonické studie, je ovšem vedle nezměrné odvahy, energie i víry, že „nemožné je pravděpodobně možné“, především Brýdlova schopnost prolomit ledy ve svém okolí a přesvědčit spoluobčany o správném kursu zvolené cesty. „Dokument, v němž se mísí velké i malé dějiny, stejně jako portrét nezaměnitelné osobnosti“ (Petr Volf), zaznamenal a citlivě uspořádal historik Martin Boštík. Autoři představí knihu veřejnosti 17. listopadu v 10 h v Zámeckém pivovaru v Litomyšli za přítomnosti četných přátel a hostů.      

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Antré – rozhovor nad knihou s historikem Martinem Boštíkem

Psal jste knihu rozhovorů s člověkem mimořádně osobitým a spontánním. Jako příklad uvedu jeho slogan pro krajské volby: „Nemyslím, na sex, myslím na Pardubický kraj.“ Jak se vám dařilo vtěsnat do přijatelné formy spisovného jazyka muže tak nespoutaného, aniž byste jeho vyprávění upřel autenticitu?

Je pravda, že se Miroslav mnohdy vyznačuje nekonvečním chováním. Kdo ho zná, ví dobře, o čem mluvím, protože on, jak srší energií a nadšením, tak si příliš nedává ubrousek před pusu, a expresivita jeho výrazů, v kontextu humorná, každému třeba nesedí. V knize uvádíme řadu historek, jak mu to nedalo a zareagoval, a jak se to pak objevilo v televizi a pak se říkalo, že Litomyšl má sprostého starostu. (smích)

V našem případě dialog probíhal poměrně neproblematicky. Zjistili jsme, že máme na spoustu věcí podobné pohledy a že jsme schopni – a to je nesmírně důležité – vyjít si vstříc. Domluvili jsme se, že knihu budeme psát spisovně s tím, že občas ponecháme vyprávění i v těch expresivnějších podobách. Od počátku jsem ale myslel na to, že nepůjde jen o nějaké povídání u kávy, ale o vzpomínání, které bude mít seriózní dokumentační ráz.

 

Přístup hodný historika... Jistě také proto knihu vydalo Regionální muzeum v Litomyšli. Dovolím si povzdech jako obyvatelka města Hradce Králové – jaká promarněná šance, že podobné hovory neexistují s legendárním starostou Františkem Ulrichem, tvůrcem Salonu republiky.

No bezesporu. Za první republiky tady v Litomyšli byl purkmistrem František Lašek, všekulturní osobnost, která přivedla město k obrovskému rozvoji. Podle něho se také jmenuje cena, která je tu v současnosti udílena. František Lašek napsal paměti z období druhé poloviny 19. století, kde zaznamenal z vlastní zkušenosti i z vyprávění jiných různé děje, které se zde odehrály. Je to krásné čtení z pokladnice solidních historických znalostí. Velká škoda, že autor už nestačil zachytit období svého starostování od roku 1919 až do roku 1941 a popsat všechno zevnitř. Jak to viděl on jako jeden z hlavních aktérů.

Také z toho důvodu považuji naši knihu za nesmírně cenný zdroj informací, který umožňuje pochopit, jakým způsobem s pomocí vnějších i vnitřních příčin mohla Litomyšl dojít k tak nebývalé proměně.

Mnozí z nás si ještě pamatují šedivé socialistické městečko, kde to vypadalo jako krátce po válce. Na oprýskaných fasádách historického náměstí nebyla snad jediná barva. Zámek komunisti sice opravili, ale reálně hrozilo, že piaristický chrám nechají zbourat. Všude kolem nálety bříz a navezená suť. Najednou uteklo deset let a o Litomyšli se psalo na stránkách prestižních architektonických časopisů jako o symbióze historické a moderní architektury a už se formulovala myšlenka „litomyšlského zázraku“. Myslím, že se nám v knize podařilo podrobně zachytit právě tento moment přerodu. Co k tomu vedlo? Jakým způsobem toho Litomyšl dosáhla? A že tou hlavní osobou, která za tím vším stála, byl právě Miroslav Brýdl.

 

Co podle vás rozhodlo o úspěchu Miroslava Brýdla v čele města?

Bezesporu jeho houževnatost a permanentní nasazení. A pak také jeho obdivuhodný talent shromažďovat kolem sebe lidi a motivovat je ke společným cílům. To je první a základní předpoklad jeho úspěchu. Ale nepředstavujte si, že s ním vždycky všichni souzněli.

Litomyšl je samozřejmě se vším všudy maloměsto. Počátkem 90. let tu občané ještě žili v představě oné jiráskovské malebnosti „Filosofské historie“. Jakýkoli vstup moderních prvků do historického jádra vnímali neblaze a velmi kriticky. Proto se také v knize důkladně věnujeme situaci v roce 1992, kdy se ve městě rozhodovalo o přestavbě dnešního supermarketu Kubík. Památkáři tehdy zavrhli vítězný návrh architekta Josefa Pleskota, ale je třeba připomenout, že jejich tradicionalistický postoj naprosto souzněl s viděním většiny obyvatel. Na výstavě v domě U rytířů, prezentující Pleskotův návrh, lidé zapisovali do knihy jednoznačné odsudky.

Postupně se však ledy začaly prolamovat. Rozhodujícím bodem obratu se stala realizace „modré“ základní školy, která byla architektonicky oceněna, psalo se o ní na celonárodním fóru a Litomyšlané ji skutečně přijali. Pak přišla řada dalších staveb a myslím, že o správnosti této cesty veřejnost definitivně přesvědčila revitalizace Klášterní zahrady.

 

Vaše kniha se ohlíží za pozoruhodnou érou polistopadové Litomyšle. K ní neodmyslitelně patřil i hostinec U Černého orla, v současnosti zavřený. Nestálo by za to, aby tu jednou visela pamětní deska, která bude připomínat, že právě tady zasedal svého druhu litomyšlský Senát, kde se odehrávaly přelomové diskuse s občany, a jemuž předsedal Miroslav Brýdl?

To rozhodně stojí za úvahu. Tam se skutečně rodilo mnohé z toho, co se pak realizovalo. Kolik jen bylo návštěv, které tam Mirek vodil, včetně španělského královského páru! A jestli máme zvenku na Černém orlu napsáno, že tam kdysi hrál Josef Kajetán Tyl, no tak by zevnitř mohla být připomínka těchto časů. Nehledě na to, že je tam na zdi nádherná kresba Karla Kryla, kterého tam přivedl v roce 1992 Bohdan Kopecký.

Miroslav Brýdl: Ano, byl jsem u toho.

 

Ve správný čas na správném místě – rozhovor s Miroslavem Brýdlem

Dnes je až neuvěřitelné, co všechno jste už v prvních letech starostování dokázal iniciovat, rozpohybovat. Co vám tehdy pomohlo? Měl jste takzvaně „natrénováno“?

Mě už to tady za komunistů v 80. letech tak štvalo, že jsem říkal své ženě Pavle, že buď budeme emigrovat, nebo musíme něco udělat. Nebyl jsem sice nějak hodně kontrolovaný, ale přece jen mě hlídali estébáci. Když se to začalo ideologicky trochu rozvolňovat, založil jsem soukromou prodejní galerii, abych se dostal z toho uzavřeného světa. Jenže v tom přišel listopad 1989, v republice se to hnulo k lepšímu, a tak jsem šel do toho a stal se starostou. 

Jako student jsem v Praze zažil zlatou éru poválečné kultury. A teď jsem se vlastně do těch 60. let začal vracet. A byl to úžasný základ – tehdy jsem navštěvoval výstavy moderního západního výtvarného umění, chodil do divadel – Na Zábradlí, Za branou, do Činoherního klubu. Později jsem se spřátelil s mnoha vzdělanými lidmi, např. s kunsthistorikem Emilem Kodytkem, a také s umělci. Hodně jsem četl a prostřednictvím literatury jsem se začal zajímat o architekturu, především o konfrontaci té historické a nové, což se mi jako starostovi Litomyšle náramně hodilo.

 

Starosta, který rozumí kumštu a architektuře

Přicházel jste s nápady, které rozhodně nebyly pomíjivé, ve městě jste upevňoval tradice (Smetanova Litomyšl), ale zakládal jste i tradice nové (Smetanova výtvarná Litomyšl, festival Lázně ducha, Archimyšl), utvářel kontinuitu. Bylo to vědomé?

Těžko říct. Já si na zpětnou vazbu moc nepotrpím. Když se pro něco rozhodnu, tak za tím jdu!

Vzpomínám si, jak jsme na jaře roku 1990 vyjeli do Rotterdamu na setkání zástupců samospráv ze zemí východní a západní Evropy. Jel s námi i předseda Svazu měst a obcí České republiky Oldřich Černík, v době pražského jara v roce 1968 předseda vlády. A tam jsem si uvědomil, že historická města jsou v docela jiné situaci než ta nehistorická. Tak jsem přišel s nápadem, že založíme Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska. A takhle se rozjel celostátní orgán, který pak přinesl spoustu dobrých věcí nejenom pro Litomyšl, ale pro celou republiku

 

Architekt Josef Pleskot kdysi zavzpomínal, že litomyšlský architektonický zázrak byl možný proto, že jste byli schopni vnímat Litomyšl jako celek.

Je to tak. V Litomyšli nešlo pouze o historické jádro, to je sice úžasné, ale nebylo možné vystačit si jen s historickým kontextem. Ve městě chyběly školy, tak jsme je postavili, dobudovali jsme sportovní stadion, začali jsme uvažovat o průmyslové zóně, naše koncepty byly dlouhodobé. Oporou mi byla Zdena Vydrová a architekti, s nimiž jsem našel blízký vnitřní vztah. To je trojice, o níž často mluvím – Vydrová, Pleskot, Burian. Oni Litomyšli pomáhali vědomě. Zdena oficiálně jako hlavní architektka města, Aleš Burian a Josef Pleskot ze své dobré vůle. A takhle jsem se dostal k těm nejlepším architektům. Nikdy mi nevadilo, že ti lidé jsou chytřejší než já. Třeba Josef Pleskot – to je hloubka sama o sobě. A naopak, on se nepozastavoval nad tím, že se vyjadřuji spontánně. Věděl, že mám skutečný zájem o věc, že do toho dávám energii a snažím se získat i lidi kolem sebe. A to bylo podstatné.

 

V této souvislosti věčná otázka – je kultura jenom nadstavba?

To je nesmysl. To je přece podstata! Kdyby nebylo kultury a umění, tak co? Tak budeme jenom jíst? Kultura je bytostně spjata se samou podstatou lidskosti, není jen jejím nahodilým či vnějškově determinovaným produktem.     

 

Největší lobbista České republiky

K tomu, aby se věci hýbaly, bylo třeba získat značné finanční prostředky. A nejen pro Litomyšl. Miroslav Kalousek o vás svého času prohlásil, že jste největší lobbista České republiky. Byla to ironie, nebo výraz uznání?

To bylo velké uznání. Během starostování jsem jezdil jednou týdně do Prahy, chodil na ministerstva, za úředníky i za poslanci do Parlamentu. Stále jsem s nimi udržoval kontakt a získával informace o různých programech a možnostech dotací. Někteří poslanci se přede mnou schovávali. Ale já jsem se nedal. S mnohými jsem nakonec navázal přátelské vztahy.

Jednou jsem se dostal v Parlamentu do rozpočtového výboru a řekl jsem, že zastupuju historická města ČR a že chceme peníze na obnovu. Já si sedl, ministři stáli, ale mně to bylo jedno. Říkal jsem si, že dokud mě nevyslechnou, tak nevstanu.

A nerozpakoval jsem se obrátit také na poslance Krause, ačkoli stál na „na druhé straně břehu“. Když místní komunisti usilovali o to, aby v Litomyšli postavili fabriku, chtěl jsem po nich, aby mi na oplátku pomohli s Krausem. Svůj slib splnili.

 

Tak tedy starosta–vizionář a současně starosta–pragmatik?

To se nedá nic dělat. Musíte v sobě překonat ideologické zábrany. Já jsem třeba nezpřetrhal vztahy s lidmi, s kterými jsem se stýkal za komunismu. I když mně v něčem vadili, tak jsem si říkal: Jestli udělali něco pro Litomyšl dobrého, tak to je víc, než jestli mě naštvali za komunismu.

Dnes se o to hádáme v hospodě Na Veselce s mými přáteli, kde se pravidelně scházíme. Já hájím Havla, to, že po listopadu 1989 bylo nutné udělat tlustou čáru. Tak jako dnes, když se vytahuje před volbou prezidenta, jaký ten generál Pavel byl. Přece se nemůžu pořád dívat, co ten člověk dělal před třiceti lety? Tady nějaké to odpuštění fakt musí být, nebo se nikam nedostaneme a zvítězí ještě někdo horší.

 

To je to biblické, že i hříšníkovi může být za určitých okolností odpuštěno…

Vždyť já jsem byl taky hříšník! A ne malý. (smích)

 

Martin Boštík: Problém je v tom, že komunisté se za hříšníky nepovažovali. Na druhé straně se tu budovala nová realita na základech, které nikdo nenaprojektoval tak, aby byly ideální. Dost dobře nebylo možné odmítat projekty – byť bývalých funkcionářů – které byly všeobecně prospěšné. Proč by takoví lidé nemohli v nové době prospět? Odvádět daně, zaměstnávat lidi?

 

Nakonec vy jste z nich, Miroslave, učinil i litomyšlské mecenáše kulturních událostí...

Jen z některých, jiní naštěstí zkrachovali. Ale to je život. Ono se to dneska dobře říká, jenže tenkrát některé zákony platily, jiné neplatily, rozbíhalo se soukromé podnikání, a nikdo to pořádně neuměl. A stejně tak na radnici. Za komunistů město nemělo vlastní pořádný rozpočet, najednou jsme se museli učit, jak ho sestavit. Hodně záleželo na tom, jací lidé se sejdou v zastupitelstvu. A můžu říct, že hned ta první sestava byla výborná. Zastupitelé pochopili, o co mi jde a neházeli mi klacky pod nohy. A i když třeba za mnou přišli, že se jim to či ono nelíbí, sedli jsme si u piva a mluvili o tom. Dnes to vypadá jednoduše, ale někdy to bylo doslova na krev.

 

Co si o tom myslí váš syn Daniel, další Brýdl a současný starosta Litomyšle?

Když si přečetl knihu, řekl mi, táto, tenkrát to bylo úplně jiné. A má pravdu. Dnes se všechno tak zbyrokratizovalo, že ani běžné věci nejdou normálně. Na všechno musíte mít projekt. A bohužel, znovu se vrátilo podezřívání a nedůvěra, a to všechno dohromady překračuje snesitelný rubikon.

 

Jaká byla tedy 90. léta z vašeho pohledu? Náročná, vyčerpávající, divoká, ale svým způsobem nesmírně tvořivá?

Samozřejmě. Já jsem nikdy neměl respekt před autoritami. S tím jsem měl potíže, už když jsem dospíval a protestoval proti všem nepravostem. Vzpomínám si, jak nás, starosty, prezident Havel poprvé pozval na Hrad a jak z toho byli všichni vykulení a trpělivě na něho čekali. A já jsem řekl, brácho, než přijde, pojď, něco si dáme. A Jirka na to, co blbneš! Ale no tak, třeba se k němu dostaneme. Nakonec jsem se s Václavem Havlem sblížil, zato s Václavem Klausem ne – hned jsem vycítil, že jsme oba jiní. Moje ego je sice taky velké, ale na to jeho nemá. Samozřejmě, že bez ega to nejde, ale nesmíte jím ničit ostatní.

 

Historka s Daliborem Balšínkem, šéfredaktorem ECHA, kterou uvádíte v knize, ale naznačuje, že ani vy netrpíte „přílišnou skromností“. (smích)

Já myslím, že člověk by se neměl stydět za to, že něčeho dosáhl. To mně dodnes vadí, jak z minulé doby přechází anonymita. Proč si nepřipomínat architekta, který navrhl pěkný dům? Na západě jsou všude na radnici vystaveny fotografie starostů, šlechta portrétovala své předky. V ECHU publikovali, že starosta Litomyšle to tady dělal dobře. Tak jsem napsal panu Daliboru Balšínkovi, že jsem rád, že to napsal, ale když o někom píše, že ho má taky jmenovat. A on to hned v příštím čísle napravil. Aby bylo jasno, mně nejde jen o mě, jde mi o princip, aby si lidi uvědomili, že za těmi projekty jsou živí lidé, kteří do nich dávají svůj um, svou energii a že to má být oceněno. Lidi přece nejsou dav, jsou to také osobnosti a je třeba je vyzvedávat.... Ještě jeden příklad – ve Svitavách vydali nově zpracované dějiny města a můj bratr (bývalý starosta města) je v knize zmíněn jen okrajově. Řekl jsem mu: „Jirko, to je docela blbý, vždyť v těch Svitavách jsi začal válčit ty. Když se předělávalo náměstí, tak proti tobě byly veliké útoky.“ A je pravda, že on to měl ve Svitavách nesrovnatelně těžší než já v Litomyšli.

 

Je důvodem především to, že Litomyšl je historicky české město, zatímco sousední Svitavy bývaly německé a po válce se tu vyměnilo obyvatelstvo?

Samozřejmě, v našem městě se odjakživa daří patriotismu, to je to podhoubí. A když mě někdy trochu štval, označoval jsem ho jako „národní opruzení“.

 

Když shrneme, že se v Litomyšli opravdu podařil zázrak, za nímž stáli konkrétní lidé a jehož jste byl vlastně producentem – souvisí s tím i skutečnost, že v roce 2012 odtud vzešla tzv. Litomyšlská výzva? Čeho se týkala? A proč jste cítili potřebu ji vydat?

Vadilo nám a dodneška vadí, že se v architektonických soutěžích vybírají stavby především podle nízké ceny. A to je špatně! Samozřejmě, že cena je důležitá, ale stejně tak je důležitá i kvalita a vysoká estetická hodnota, a ta se cenou vyjádřit nedá. Naše výzva pak sice trochu zapadla, protože začala politická krize, ale stále cítíme, že s tímhle problémem se musíme v České republice vypořádat. Teď svitla naděje při architektonické soutěži na pražskou Filharmonii. Ta už byla realizovaná na mezinárodní úrovni.

 

Dost, nebo málo Havla?

Co by si od vás mohli jinde převzít, je také vzácná litomyšlská kontinuita, která pokračuje jako štafetový běh. Setkávání emeritů. Obávám se však, že něco takového je nepřenosné.  

Vlastně ani nevím, jak se to mohlo stát, ale děje se to. My všichni litomyšlští polistopadoví starostové se vzájemně respektujeme. Když nastoupí nový starosta, neneguje toho předchozího a jeho éru, ale pokračuje v tom, co bylo rozdělané. A to platí dodneška. Pravidelně se také scházíme já a moji nástupci Jan Janeček, Michal Kortyš, Radek Kašpar a nakonec i můj syn Daniel jednou za dva měsíce na oběd a vyměňujeme si názory. Můj syn v této tradici pokračuje. A není nic špatného na tom, že chce překonat svého otce – takové soupeření je přirozené. Jen já se musím brzdit, abych mu neřekl: "Hele, Dane, tohle se mi nelíbí!" Je přece normální, že on už vidí věci generačně jinak.

 

V knize připomínáte vzkaz prezidenta Václava Havla, že se snad někdy setkáte U Černého orla. K tomu už ale nikdy nedošlo, že?

Zato jsme se setkali v krásné Třeboni. Jenže já si přál, aby se nám to povedlo v hospodě, bez ženských. Nakonec nám setkání umožnil Láďa Horáček v pražské Pasece. Myslím, že to byl můj syn Tomáš, kdo mi vytkl, že je v knize moc Václava Havla. Ale já si to nemyslím, on mi byl lidsky blízký. My jsme si nemuseli příliš vyprávět, a přesto jsme si rozuměli. Když jsem s ním byl ve Washingtonu a viděl jsem, jak ho Američani uznávají, a pak jsem ho doprovázel na banket pořádaný na jeho počest ve Světové bance, jehož se zúčastnila i Madeleine Albrightová a další ministři, byl jsem nesmírně hrdý. Říkal jsem si, jaký je to zázrak, že tak malá země jako Česká republika, má ve svém čele takového muže. A jinak byl naprosto normální, jistě proto, že zažil spoustu věcí, nemohl studovat, což člověka taky formuje. Ano, možná je tam hodně Havla, ale ať si říká, kdo chce, co chce, třeba i v té hospodě Na Veselce, mně to nevadí. 

 

Mimochodem, kdo jsou klíčoví muži vašeho života, o které jste se mohl opřít a kteří na vás měli vliv?  

Sochař Olbram Zoubek, malíř Bohdan Kopecký, nakladatel Láďa Horáček, z architektů Josef Pleskot, Aleš Burian, historik umění Emil Kodytek, který mě orientoval ve světě památek.

 

A pokud jde o ženy?

Malířka Lída Jandová, architektka Zdena Vydrová…. Ale já jsem měl s ženami už od mládí vždycky problém. A je to pochopitelné. Muž cítí sílu ženy a nechce se jí úplně podvolit, i když žena má většinou pravdu.

 

Zas to ego?

No jistě. Přitom já jsem pro to, aby ženy byly emancipované.

 

Váš bratr Jiří vám prý řekl, že vaše knížka je dobrá, ale že její hrdinkou je ve skutečnosti Pavla?

No jo, vždyť to tak je. Moje žena Pavla mi byla a je opravdu velkou oporou. V době, kdy jsem starostoval, nejenže mi vytvořila zázemí, ale zhostila se i společenské role. V Litomyšli založila pěvecké sdružení Sbor paní a dívek. A když přijel španělský královský pár nebo prezidenti sedmi evropských zemí, a vůbec kdokoli ze světa – tak se chovala přirozeně, ona má totiž v sobě „morašickou noblesu“.

Nikdy jsem si nepomyslel, že si budu tak považovat rodiny. Bál jsem se, že to bude větší průšvih. Můj vzdělaný přítel Emil Kodytek mě strašil a říkal, že pak už budu úplně mimo. Přiznám se, že jsem při svatebním obřadu ani nemohl vyslovit ano, jak se mi sevřelo hrdlo. Dnes vím, že bez rodinného zázemí by můj život nestál za nic.  

Manželství našich dětí zatím fungují, máme výborné vnuky. A tak jsem rád, že přes všechny pestré životní peripetie – a já jsem právě nebyl ten, kdo by se snadno přizpůsobil – jsou, myslím, mé rodinné výsledky docela dobré.

Dopady covidu na kulturu II

ČR: Online pracovní setkání nad aktuálními výzkumy zabývajícími se dopady covidu-19 na oblast kultury. Pandemie covid-19 zasáhla dramaticky celou společnost. Jednou z nejpostiženějších oblastí je přitom kultura, a to v celé šíři. Jak velké jsou tyto dopady a jak se liší mezi jednotlivými segmenty a obory? Jaké jsou rozdíly mezi veřejnými institucemi, NNO a podnikatelským sektorem? Byly zasaženy více centra nebo regiony? Jaké změny v kultuře pandemie nastartovala? A jaká jsou budoucí očekávání? Nejen těmito otázkami se budou zabývat účastníci konference Dopady covidu na kulturu II., kteří představí výsledky výzkumných projektů, zkoumajících dopady pandemie covid-19 na různé segmenty kultury.
 
Online konference je určena zástupcům veřejné správy a kulturních organizací, odborné veřejnosti a zástupcům médií.

Účast je bezplatná.

Registrace ZDE

30.11.2022
10:00 - 12:50
Autor článku: 
NIPOS

PROGRAM

 

10:00 – 10:05
Zahájení: Mgr. Robert Bargel
 
10:05 – 10:10
Mgr. Lenka Lázňovská
Úvodní slovo
(Národní informační a poradenské středisko pro kulturu – NIPOS)
 
10:10 – 10:15
Mgr. Robert Bargel
Veřejné kulturní služby na lokální a regionální úrovni v době koronavirové krize; analýza a návrhy dalších postupů
(Národní informační a poradenské středisko pro kulturu)
 
10:15 – 10:30
PhDr. Ing. Jaroslav Novák, CSc.
Ekonomické dopady prvých dvou let pandemie covid-19 na českou kulturu
(Národní informační a poradenské středisko pro kulturu)
 
10:30 – 10:50
RNDr. Radim Perlín, Ph.D.
Územní dopad pandemie covid-19 v datech a v názorech
(Národní informační a poradenské středisko pro kulturu)
 
10:50 – 11:20
PhDr. Zdenka Mansfeldová, CSc.
Veřejné kulturní služby a covidová krize
(Národní informační a poradenské středisko pro kulturu)
 
11:20 – 11:30
PAUZA
 
11:30 – 11:50
Mgr. Jan Hanzlík, Ph.D.
„Je mi jedno, jestli je třetí světová“: Český filmový divák v době covid-19
(VŠE: Katedra Arts Managementu)
 
11:50 – 12:10
Ing. Marek Prokůpek, Ph.D.
Profesionální umění a covid-19: aktuální dopady jako výzva pro inovace
(VŠE: Katedra Arts Managementu)
 
12:10 – 12:50
Panelová diskuse se zástupci veřejné správy a kulturních subjektů
Moderuje RNDr. Radim Perlín, Ph.D.

 

Galerie Atrium na Žižkově otevírá interaktivní výstavu o strachu a o tom, proč se ho nebát

PRAHA: Nejen malým divákům je určena výstava Neboj, neboj! V Galerii Atrium na Žižkově na Praze 3 bude zahájena už v úterý 22. listopadu v 18 hodin. Interaktivní instalace je inspirována stejnojmennou knihou Milady Rezkové, Lukáše Urbánka a Jakuba Kaše a pracuje s velmi aktuálním tématem strachu. Představuje jeho nejrůznější podoby, pojmenovává důvody, které ho způsobují, a radí, jak se s ním vypořádat. Kurátorem výstavy je Fuczik, sound design pro ni vytvořil Martin Hůla a o architekturu výstavy se postaral Honza Tomšů a jeho kolektiv Omlouvámesepardón. Návštěvníkům pak bude zdarma otevřena až do 2. dubna 2023.

od 22.11.2022 do 02.04.2023
Autor článku: 
Kristýna Řeháčková

„Se strachem se rodíme a potkáváme ho celý život. Je v zájmu nás všech, abychom se jako společnost naučili o svoje obavy zajímat, abychom se s nimi naučili zacházet a dokázali je se svými blízkými sdílet. Strach není ostuda. A není to ani nástroj. Strach je jedna ze čtyř základních lidských emocí, stejně tak jako radost, smutek a vztek,” doplňuje kurátor Fuczik.

Výstavní projekt Neboj, neboj! provede návštěvníky strachem nejen jako obecným pojmem, ale zejména jako jejich osobní emocí. Pomůže (nejen dětem) nahlédnout hravě a kreativně na fenomén strachu z různých úhlů pohledu. Téma je v posledních letech možná aktuálnější než kdy dříve kvůli celosvětové koronavirové pandemii i probíhajícímu válečnému konfliktu na Ukrajině. I z toho důvodu je k výstavě připraven také edukační program pro veřejnost i školy, kde jím i ty nejmenší provedou zkušení lektoři.
 

Více informací najdete na www.atriumzizkov.cz
 

Galerie Atrium na Žižkově
Čajkovského 12a, Praha 3
st–ne 14:00–19:00

Vstup zdarma

 

O Galerii Atrium na Žižkově:

Galerie Atrium na Žižkově je prostor zaměřený na projekty, jejichž cílem je vyvolávat diskusi, otevírat aktuální společenská témata a nabízet alternativní odpovědi. Témata chce dělat srozumitelnými všem sociálním, genderovým a věkovým skupinám. Výstavní projekty galerie nabízí nejrůznější způsoby, jak se do nich aktivně zapojit a stát se jejich součástí. Interaktivní expozice záměrně nabízejí složitější problémy srozumitelným jazykem. Samozřejmou součástí programu jsou akce pro školy, odbornou i laickou veřejnost a vzdělávací aktivity. Autorem koncepce galerie je Ondřej Horák (Fuczik) a tým Galerie Atrium na Žižkově. Galerii provozuje příspěvková organizace MČ Praha 3 Za Trojku.

Tomáš Adamec: PŘÍPAD MANŽELŮ GRUBHOFFEROVÝCH

ČELADNÁ: Nestává se často, aby byli objeveni zapomenutí spisovatelé. Jeden takový případ ale právě nastal a čtenář se o něm může více dozvědět v knize Tomáše Adamce s názvem Případ manželů Grubhofferových, kterou vydal Okrašlovací spolek Rozhledna v Čeladné a jejíž vydání finančně podpořily Region Frýdlant nad Ostravicí a obce Čeladná a Ostravice. Hlavní aktéři, manželé Marie a Jindřich Grubhofferovi, žijící od roku 1937 v Ostravici, vydali ve 30. a 40. letech devět knih různých žánrů, mnoho dalších jejich děl zůstalo v rukopisech. Ve své době známí autoři, jejichž knihy vydávala přední česká prvorepubliková nakladatelství, jsou dnes bohužel zcela zapomenuti.

Autor článku: 
Olga Szymanská

Přitom jejich knihy byly ve své době čteny, byly reflektovány tiskem, některé byly dokonce i oceněny. Udivující je na nich již zmíněná žánrová pestrost. Najdeme tu knihy pro děti (Kvik, Bingo), historický román (Poklady Čtyř sluncí), příběhy patřící do žánru sci-fi (Prázdniny ve hvězdách), dívčí román (Za krásou a láskou), humoristický román (Hvězda rodiny) i realistický příběh z ostravské hornické kolonie (Lásky kdybych neměl). Knihy této manželské dvojice už jsou dnes obtížně dostupné, nová knížka o nich ale přináší poměrně zevrubné informace a řeší i zajímavou otázku jejich autorství, neboť ne vždy byl skutečným autorem ten z manželů, jehož jméno bylo uvedeno na obálce.

Nová kniha je doplněna bohatým obrazovým materiálem, podrobnou bibliografií děl obou autorů a také řadou zajímavých dobových dokumentů. Manželé Grubhofferovi si plně zaslouží, aby se alespoň dodatečně zařadili do galerie významných osobností našeho regionu, kam dávno patří. Právě vydání této knihy je pokusem o vrácení obou autorů do našeho povědomí. Kniha je k dostání v informačních centrech ve Frýdlantu nad Ostravicí, Čeladné a Ostravici.

TOMÁŠ ADAMEC, autor knihy


MARIE GRUBHOFFEROVÁ
(*28. 9. 1901 Paskov /+20. 4. 1976 Ostravice)
Rozená Mahlerová, mládí a velkou část života prožila v myslivně v lese. Vzdělávána byla v klášteře ve Frýdlantu nad Ostravicí, absolvovala obchodní školu. Úřednice Živnostenské banky v Místku a Ostravě. Spisovatelka pro mládež v Ostravici, kde žila od roku 1936 až do své smrti. Publikovala romány pro děti: Kvik (1936), Bingo (1948), pro dívky: Za krásou a láskou (1938), dobrodružný román Poklady čtyř sluncí (1943). Napsala také dva romány science fiction, které patří k vůbec prvním románům tohoto žánru pro mládež, a to až do nástupu tvorby Františka Běhounka.
=In: Slovník české literární fantastiky a science fiction (1995) – heslo: Grubhofferová Marie


JINDŘICH GRUBHOFFER
(*23. 7. 1895 Oldříš u Poličky /+28. 11. 1977 Frýdlant nad Ostravicí)
Narozen v rodině učitele, zpěváka a varhaníka, ovlivněn hudbou. Při studiu na gymnasiu v Litomyšli, kde byl otec ředitelem měšťanské školy, Jindřich již literárně tvořil. Zamýšlené studium latiny a řečtiny a poté jejich výuku, po vzoru otce změnil na abiturientský kurs. Od roku 1914 byl úředníkem Živnobanky v Pardubicích. V 1. světové válce byl v Itálii, po návratu působil v Živnostenské bance v Ostravě. V průběhu stávky, kvůli níž byl z banky propuštěn, se seznámil s Marií. Roku 1923 uzavřeli sňatek, po letech v Ostravě a Zábřehu se přestěhovali do Ostravice. Pod jménem Jindřich Gruber publikoval autor básně a povídky v Moravskoslezském deníku. Jako Jaroslav Les vydal román Lásky kdybych neměl (1943). Publikoval v časopisech romány na pokračování Srdce sobecké (1940), Kde je Venuše (1943) a také povídky.
=dle knihy – Případ manželů Grubhofferových (2021), kapitola Bibliografie autorů

www.aktivniseniorifm.cz 

Losers Cirque Company během Noci divadel ukážou akrobacii z jiného úhlu pohledu

PRAHA: Večer 19. listopadu 2022 se v Divadle BRAVO! v rámci jubilejního 10. ročníku Noci divadel uskuteční neobvyklá komentovaná prohlídka budovy pod taktovkou domácích Losers Cirque Company. Nepřekonatelný vypravěč Justin Svoboda návštěvníky provede zázemím divadla, v jehož zákoutích předvedou Lůzři nápaditou přehlídku akrobatických triků. Vstupné na akci je dobrovolné. Počet míst bude však omezený, a proto je nutná předchozí rezervace.

19.11.2022
Autor článku: 
Pavla Umlaufová

Divadlo BRAVO!, bývalé Branické divadlo, se i v letošním roce účastní projektu Noc Divadel. Pro desátý ročník s ústředním tematem Hrdinové si Lůzři připravili speciální program, který dosud neměli možnost vidět ani jejich nejvěrnější fanoušci. Jedná se o jejich první site specific projekt, představení koncipované pro atypické prostory divadla, který vytvořili přímo na míru domovské scény. 

Návštěvníků se ihned na začátku prohlídky ujme herec, moderátor a průkopník storytellingu v Čechách Justin Svoboda. Ani zdaleka to však nebude odborný výklad historie budovy a okolí. Lůzři pojali prohlídku své vlastní scény civilně a přimíchali do ní špetku osobitého humoru a nadhledu. 

„Během komentované prohlídky pustíme návštěvníky do míst, kam by se za běžného provozu nedostali. Budou mít možnost podívat se na práci akrobatů z jiného úhlu, a to doslova,” říká Petr Horníček, principál souboru Losers Cirque Company.

Diváci uvidí performery velmi zblízka. Lůzři předvedou dechberoucí akrobatické triky, jedinečnou stínohru a tanec na šálách přímo nad hlavami návštěvníků  na různých místech v bývalém Branickém divadle. Kromě sledování této podívané budou mít návštěvníci možnost stát se součástí celého příběhu.

„Je pro nás ctí, že se akce letos konečně účastníme se vší parádou. S akrobaty jsme dali hlavy dohromady a vymysleli způsob, kterým veřejnosti odtajníme jinak zapovězená místa. Zároveň předvedeme naše akrobatické umění v trochu jiné podobě. Víc ale prozrazovat nechci, to se zkrátka musí zažít na vlastní kůži,” dodává Petr Horníček.

Vstupné na akci je dobrovolné, soubor je možné podpořit částkou vyšší než 50 Kč. Prohlídka se uskuteční ve třech časech: 19:00, 19:45 a 20:30 a trvá přibližně 30 minut. Počet míst je omezený a prohlídku je třeba rezervovat předem.

Vstupenky: https://goout.net/cs/noc-v-divadle-bravo/szwngju/ 

Kompletní program Divadla BRAVO!: https://divadlobravo.cz 

 

O Losers Cirque Company

Skupina Losers Cirque Company má svůj počátek v televizním pořadu Česko Slovensko má talent. Dvojici ve složení Petr Horníček a Zdeněk Moravec se podařilo první ročník talentové soutěže vyhrát. Postupně rozšiřovali svou uměleckou činnost a do paměti diváků se zapsali například bláznivým kabaretem Lidoskop. Později začali vystupovat s dalšími akrobaty a tanečníky a vznikla jejich první inscenace The Loser(s), podle které si začali říkat Losers / Losers Cirque Company. Nyní mají díky spolupráci s vyhlášenými umělci z dalších oborů ve svém repertoáru na deset celovečerních vystoupení, se kterými pravidelně vystupují u nás i v zahraničí. Losers mají na svém kontě i ocenění Herecké asociace, která Petra Horníčka zařadila do nominace na Ceny Thálie za mimořádný výkon v inscenaci EGO. V současné době obnovují tradici Branického divadla, které provozují pod názvem Divadlo BRAVO!

Noc v Divadle BRAVO!

Divadlo BRAVO! se letos poprvé naplno účastní Noci Divadel. Nabídne unikátní vhled do diváckých prostor. Návštěvníci si ale tentokrát do šatny kabáty neodloží, do hlediště si nesednou, naopak se třeba dostanou chvíli na jeviště. Jednotliví členové souboru Losers Cirque Company připravili pár akrobatických představení a návštěvníky divadlem netradičně provedou.

Další informace

Web: https://www.loserscirque.cz/

Facebook: https://www.facebook.com/loserscirque

Instagram: https://www.instagram.com/losers.cirque/

Youtube: https://www.youtube.com/user/unitedartscz/featured

Festival Blues Alive láká na legendy Anthonyho Geraciho a Popu Chubbyho, kytaristku Anu Popović nebo poctu zpěvačce Ettě James

ŠUMPERK: Šestadvacátý ročník mezinárodního festivalu Blues Alive, který proběhne od 17. do 19. listopadu v Šumperku, připravil bohatý hudební, nejen bluesový, program. Jako hlavní lákadla vystoupí například zásadní legenda své generace, pianista, varhaník a zpěvák Anthony Geraci, americká kytaristka srbského původu Ana Popović, newyorská kytarová hvězda Popa Chubby, světoznámý hráč na Hammondovy varhany Delvon Lamarr se svým triem nebo přední představitel akustické countrybluesové školy Jontavious Willis. Festival speciálním blokem za účasti amerických a britských hudebníků a zpěvaček připomene letošní desáté výročí úmrtí zpěvačky Etty James a na odpoledním koncertu vzdá poctu Janu Spálenému. Celkově vystoupí během tří dní v šumperském Domě kultury, který letos poprvé kromě hlavního sálu nabídne i druhé festivalové podium nazvané Jam Stage, a na dalších místech po celém městě přes třicet pět kapel a hudebníků od nás a ze zahraničí. Koncertní program doplní výstava fotografií, noční jam sessiony, poslechové pořady, masterclass a projekce filmu. Velkou novinkou je slavnostní otevření stálé expozice Muzea Blues Alive v prostorách Vlastivědného muzea v Šumperku. Poslední festivalové permanentky jsou v prodeji v síti GoOut. Program a více informací na www.bluesalive.cz.

od 17.11.2022 do 19.11.2022
Autor článku: 
Michaela Horáková

S bezmála padesáti lety profesionální muzikantské kariéry patří pianista, varhaník a zpěvák Anthony Geraci mezi zásadní legendy své věkové kategorie v bluesovém žánru. “Otevřená kniha jeho zkušeností obsahuje taková jména jako Muddy Waters, s nímž byl na samém začátku kariéry angažován v jednom z bostonských klubů a s jeho stálými spoluhráči Jerrym Portnoyem a Bobem Margolinem založil jednu ze svých prvních kapel,” říká dramaturg festivalu Ondřej Bezr. S harmonikářem Sugar Rayem Norciou spoluzakládal dodnes aktivní kapelu Sugar Ray & the Bluetones. Posléze stál Anthony Geraci u kolébky další významné bluesové kapely Ronnie Earl and the Broadcasters. “Alba Anthonyho Geraciho jsou stylově velmi členitá, objevují se na nich přímočaré bluesové jízdy v chicagském duchu i sofistikovanější rhythmandbluesové skladby kořeněné jazzovými postupy,” popisuje Ondřej Bezr. Se svými The Boston Blues All-Stars byl opakovaně nominován v kategorii Kapela roku na Blues Music Awards a Geraci sám se zde pravidelně objevuje ve výběru nejlepších bluesových pianistů.

K dalším velkým jménům letošního ročníku patří americká kytaristka srbského původu Ana Popović, která je vítězkou návštěvnické ankety o nejoblíbenějšího účinkujícího za první čtvrtstoletí konání šumperského festivalu, newyorská kytarová hvězda Popa Chubby a Delvon Lamarr Organ Trio pod vedením nesmírně talentovaného skladatele a hráče na Hammondovy varhany, jenž dává kapele jméno. “Ten se skvěle doplňuje s kultovním kytaristou Jimmym Jamesem a skvělým bubeníkem Michaelem Duffym. Hudba tria se pohybuje se mezi rhythm'n'blues, jazzem, funky a rockem,” líčí Ondřej Bezr.

Kytaristku a zpěvačku Carolyn Wonderland mnozí hudební fanoušci znají z kapely britské bluesové legendy Johna Mayalla, rodačka z texaského Houstonu je ale na sólové dráze už od začátku 90. let. Dokáže dostat do transu fanoušky texaského kytarového řádění, jako velmi nadaná autorka ovšem umí zaujmout i toho posluchače, který od blues nevyžaduje striktní dodržování pravidel. “Na posledním ročníku Blues Music Awards měla dvě želízka v ohni za poslední album Tempting Fate vydané na prestižní značce Alligator,” říká Ondřej Bezr.

Neméně respektovanou postavou současné scény je teprve šestadvacetiletý rodák z Georgie Jontavious Willis, hvězda akustické countrybluesové školy, na přímé linii pokračovatel toho, v čem ve světovém kontextu vynikly osobnosti kalibru Taj Mahala a Keb' Mo'. Oba hudební veteráni Willise přizvali roku 2017 jako hosta na své turné k úspěšnému společnému albu TajMo a o dva roky později Taj Mahal a Keb' Mo' produkovali Willisovo druhé a zatím poslední album Spectacular Class, jež bylo nominováno na Grammy 2020 v kategorii Nejlepší tradiční bluesové album. Pořadatelé festivalu se vrátili k osvědčenému konceptu tzv. satelitních koncertů: Jontavious Willis vystoupí v rámci Blues Alive Tour také ve Veselí nad Moravou, Mikulově, Olomouci, Valašském Meziříčí, Jeseníku a polském Chorzowě. V rámci turné se budou konat jeho mistrovské kytarové lekce s místními hudebníky a otevřena bude také výstava Kořeny blues na americkém Jihu.

Letos si připomínáme desáté výročí úmrtí jedné z největších zpěvaček soulu a blues Etty James. Speciální program k její poctě nazvaný Etta James Celebration připravil výkvět amerických a britských hudebníků a zpěvaček, který se na světovém turné zastaví také v Šumperku. “Kapelu tvoří klávesista Bruce Katz a harmonikář Giles Robson. O interpretaci tak slavných hitů, jako jsou At Last, I'd Rather Go Blind, A Sunday Kind of Love nebo Stormy Weather, se podělí zpěvačky Dana Gillespie, Robbin „The Soul-Shaker“ Kapsalis, Alice Armstrong a Daria Biancardi,” vysvětluje Ondřej Bezr.

K dalším zahraničním účinkujícím patří například mladičká texaská kytaristka Ally Venable, fenomenální americký harmonikář a zpěvák Dustin Arbuckle s kapelou The Damnations, švédští bluesrockeři Black River Delta nebo stále známější francouzské trio Muddy Gurdy experimentující se zvukem středověké niněry v kontextu mississippsky temného bluesového soundu.

Tradiční sobotní odpolední koncert bude letos věnován oslavám narozenin jedné z vůbec nejvýznamnějších osobností české hudební scény, zdaleka nejen bluesové: osmdesátinám Jana Spáleného. Oslavenec ve velkém sále Domu kultury zahraje se svojí domovskou kapelou ASPM, ještě předtím ale v rámci programu Pocta Janu Spálenému zazpívají jeho písničky ve vlastních úpravách mnozí, někdy možná i trochu překvapiví interpreti, vesměs o jednu a více generací mladší (Martina Trchová, Jan Fic, Jan Švihálek, Michal Němec, Martin Kyšperský, Petr Ostrouchov & Blue Shadows).

Dění v Domě kultury vždy v podvečer zahájí ve foyer, jak je zavedeným zvykem, jedna z kapel, postoupivších z letošního ročníku vyhledávacího festivalu Blues Aperitiv (Dazed and Confused, Black Pin, Steven's), následovat bude blok loňských vítězů na hlavní scéně (The Peanuts, Levi, The Turtev Brothers).

Rušno bude i na dalších festivalových scénách. Na Jam Stage zahraje mimo jiné italské akustické duo Max & Veronica, páteční program v Klášterním kostele bude patřit Martině Trchové, Justinu Lavashovi a Philu Shoenfeltovi s Davidem Babkou. Nebude chybět ani tradiční sobotní dopolední projekce v kině Oko, na programu bude skvělý životopisný snímek o Aretě Franklin s názvem Respect. Knihovna T. G. Masaryka bude hostit přední bluesové odborníky Jana Sobotku a Jiřího Moravčíka s jejich poslechovými pořady.

Poslední vlna celofestivalových permanentek do Domu kultury a vstupenky na doprovodné akce jsou v prodeji v síti GoOut a na pokladně Domu kultury v Šumperku. Omezený počet jednodenních vstupenek je v prodeji na pokladně Domu kultury.

Kompletní program a informace o účinkujících jsou na www.bluesalive.cz.

Ministr školství profesor Vladimír Balaš ukončí tříleté Národní oslavy J. A. Komenského

PRAHA: V úterý 15. listopadu 2022 v 19 hodin budou slavnostně zakončeny Národní oslavy J. A. Komenského v koncertním sále Pražské konzervatoře (Dvořákovo nábř. 2). Mladá generace hudebníků svým vystoupením doprovodí oslavy, které připomněly 350. výročí úmrtí (15. 11. 2020) a 430. výročí narození (28. 3. 2022) pedagoga, teologa, filozofa, humanisty a učitele J. A. Komenského.

15.11.2022
19:00
Autor článku: 
PROTEXT/ika

Tříleté období odborných národních i mezinárodních konferencí a seminářů pořádaných významnými vědeckými a kulturními institucemi, ale i aktivit pro širší veřejnost, děti a mládež ukázalo, jak nadčasový je odkaz díla a myšlenek J. A. Komenského. Ten na prahu novověku kladl důraz na témata, která jsou i v současné postmoderní globalizované společnosti nevídaně aktuální: dostupnost a význam moderní vzdělanosti, sociální reforma společnosti, politická spolupráce v Evropě a ve světě a zejména hodnota tolerance a otevřenosti vůči druhému člověku, kultuře, náboženství jako možnost předcházet konfliktům (nejen válečným).

Na úvod si hosté poslechnou zdravici herce a šiřitele myšlenek Komenského Alfreda Strejčka. Slavnostní večer oficiálně zahájí ministr školství, mládeže a tělovýchovy profesor Vladimír Balaš. Následně připomene sílu myšlenek Komenského 1. místopředseda Senátu PČR profesor Jiří Drahoš či bývalý ministr profesor Stanislav Štech, kteří na Národních oslavách Komenského aktivně participovali. Za rektory promluví prof. PhDr., PaedDr. Jindřich Vybíral, DrtSc.

Ředitelka Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského doktorka Markéta Pánková, jejíž instituce byla hlavním garantem oslav a vědeckých či kulturních akcí s nimi spojenými, poté shrne činnost koordinační skupiny Národních oslav Komenského a poukáže na význam této mimořádné akce, která v době válečného běsnění a pošlapávání lidských hodnot připomenula „úkol“, který Komenský lidstvu kladl – cestou vzdělávání řešit otázky společenské, kulturní, sociální. V rámci večera budou vyhlášeni vítězové dětské výtvarné soutěže Komenský do tříd! a budou předány ceny a čestná uznání žákům, kteří originálně, se zaujetím a ve vzájemné spolupráci představili odkaz Komenského. Událost bude zakončena koncertem Pocta Komenskému v dramaturgii Pražské konzervatoře. Zazní ukázky z nejdůležitějších děl Komenského. Konkrétní program večera je k dispozici ZDE.

www.npmk.cz

www.comenius350.cz

www.facebook.com/NPMKJAK/

Brněnský sedmnáctý: žijeme sametový sen?

BRNO: 17. listopadu 2022 se v Brně odehraje už 6. ročník festivalu Brněnský sedmnáctý, letos na více než deseti festivalových místech. Vůbec poprvé je festival zastřešen jedním tématem, jímž je pro letošní ročník Sametový sen?, věnující se (ne)naplněným příslibům sametové revoluce. „Rádi bychom letos kromě linie oslav a úcty vůči našim předchůdcům více rozvinuli také linii současnosti a budoucnosti, aby 17. listopad nebyl věnován jen vzpomínkám, ale stal se i příležitostí pro zaznění různých hlasů k aktuálnímu dění u nás i ve světě,“ vysvětluje koordinátor festivalu Stano Čaban.

Autor článku: 
Sára Matůšová

V duchu tématu letošního ročníku proto organizátoři připravují v Paláci šlechtičen na Kobližné ulici tři debaty věnující se porevolučnímu významu a proměnám médií, (ne)naplněným příslibům sametové revoluce, ale i tématům ekologické udržitelnosti a greenwashingu. V hotelu Barceló pak vznikne prostor pro diskusní fórum: „Fórum je novou platformou festivalu. Mělo by sloužit k setkání nejen pozvaných hostů, ale i návštěvníků festivalu, aby společně diskutovali o zásadních společenských tématech. Pro tento ročník jsme proto vybrali otázky války a míru nebo diskusi o ideálním prezidentském kandidátovi,“ doplňují organizátoři.

Centrem oslav demokracie bude tradičně náměstí Svobody, kde se v průběhu dne prostřídají řečníci a brněnské kapely. Začátek festivalu ve 14:00 bude letos v režii brněnských skautů, kteří festival zahájí slavnostním nástupem, na který naváže již tradiční kladení věnců u mariánského sloupu studentskými zástupci brněnských univerzit. Na pódiu se v průběhu dne vystřídají brněnské kapely OKno, Dobrá otázka a rocková legenda Progres 2, ale také Cimbálová muzika Pazúr nebo herec a muzikant Šimon Bilina. V 17:11 se odsud Brno přidá k dalším městům napříč zemí s ikonickou Modlitbou pro Martu. Na náměstí také vznikne zóna neziskových organizací navazující na loňskou kampaň Festivalu svobody Takoví jsme, kde bude možné seznámit se s činností některých neziskových organizací, nebo se zákulisím fungování neziskového sektoru.

„Náměstí Svobody letos poprvé rozšíří i sousední ulice Kobližná, kde budou prostřeny stoly k možným diskusím o sametové revoluci nebo třeba k listopadovému čtení,“ představuje Čaban další novinku letošního programu. Přes Kobližnou mohou lidé dorazit procházkou až na Pohořelec, kde bude celý den vystaveno auto Veřejné bezpečnosti, ale také výstava věnující se komunismu v naší zemi.

Dvě festivalová místa naplní tóny písničkářů i šansonů. V Domě U Rudého vola zazní šansony v podání Petry Benediktyové, které navážou na autorské čtení ekologické hry Mojmíra Vlašína. V kavárně Larva mola v Alfa pasáži představí autorským čtením svou novou knihu Liliputin - Povídky z války také spisovatel Jan Němec. Alfa pasáž pak rozezní písničkáři Tom Oakland, Jakub Molnár a Adam Kořán. Kromě nich ale bude prostor patřit i kinu B17, v rámci kterého budou promítány dokumenty z festivalu Jeden svět. Na Moravském náměstí chystá Brněnský sedmnáctý divadelní představení Putin lyžuje (Divadlo Líšeň) a v prostorách kavárny Trojka představení Moskva Dačnoje (Daria Gosteva).

V Knihovně Jiřího Mahena nebude chybět ani program pro děti, jehož součástí bude nejen výroba lampionů se studenty Nadačního fondu studentů Filozofické fakulty, ale také interaktivní hra s divadelními prvky Pan Svoboda hledá klíč.

Festival Brněnský sedmnáctý oslavuje svobodu a demokracii, připomíná události listopadů 1939 a 1989 v Brně a v neposlední řadě podněcuje občanskou společnost k aktivnímu zájmu o aktuální dění u nás i ve světě. V prvních ročnících tvořila organizační tým festivalu neformální skupina studentských zástupců všech šesti univerzit v Brně, která se každý rok částečně obměňovala. Na začátku roku 2021 nejužší organizační tým studentů založil zapsaný spolek Brněnský sedmnáctý, jehož členové pracují na festivalu celoročně.

Vánoce v měšťanském domě s výstavou betlémů

KOLÍN: Regionální muzeum v Kolíně vás zve na výstavy Malé betlémy období světel, soubor 16 betlémů Hodu zimního novoročí a Tradiční vánoční výzdoba v měšťanských interiérech 19. století.

od 26.11.2022 do 08.01.2023
Autor článku: 
Regionální muzeum v Kolíně /jal
Doprovodný program:
11. 12. 16:00 - 19:00 Otevřená ulice na Bartolomějském návrší/Červinkovský dům - komentované prohlídky instalace Vánoce v měšťanském domě, povídání o betlémech, tematické tvůrčí dílny pro děti. Vstupné 50 Kč.
 
15. 12. 17.00 Komentovaná prohlídka autora výstavy betlémů Fr. Běhounka, vstupné 50 Kč.
 
29. 12. 10.00 – 16.00 Vánoční povídání a tvoření pro rodiny s dětmi, vstupné 50 Kč.
 
U skupin nad 10 osob je nutná rezervace prohlídky předem.
 
 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Instituce a kulturní zařízení