Instituce a kulturní zařízení

Cílem dotačních výzev Kreativní vouchery je podpora malých a středních podniků prostřednictvím propojení s kreativním sektorem. Výzvy jsou financovány z Národního plánu obnovy s cílem začlenění kulturních a kreativních odvětví do inovačního ekosystému ČR a jejich zohlednění jako nástroje pro zvýšení jejich konkurenceschopnosti. V letech 2023–2024 již bylo podpořeno více než 1500 spoluprací mezi firmami a kreativci, v současné době je jich realizováno dalších 1200.

Kreativní vouchery stimulují poptávku po kreativních službách, přinášejí rozvoj malým a středním podnikatelům, a především napomáhají navázání dlouhodobých vztahů mezi firmami a kreativci. Největší zájem byl v rámci předchozích výzev Kreativní vouchery o marketingové služby, grafický design a webdesign, ve velké míře byly však také podpořeny spolupráce v oblasti audiovize. Z vyhodnocení krátkodobých dopadů kreativních voucherů, které bylo šetřeno na vzorku 20 % z cca 1500 firem podpořených v roce 2023 a 2024, vyplynulo, že další spolupráci se zvoleným kreativcem i bez dotační podpory plánuje 68 % podniků. Celková spokojenost s prací kreativce byla pozitivně hodnocena v případě 85 % podniků.

Pro dotační výzvy, ale také za účelem podpory poskytovatelů kreativních služeb zřídilo Ministerstvo kultury Celostátní galerii kreativců. Ta je součástí komunikační platformy pro oblast kulturních a kreativních odvětví Kreativní Česko, jejímž cílem je sdružovat klíčové informace o kulturních a kreativních odvětví.

Každý kreativec, který má zájem o účast ve výzvě je nucen se registrovat do Celostátní galerie umělců zde: https://vouchery.kreativnicesko.cz/galerie-kreativcu?offset=10

Text výzvy naleznete na tomto webovém odkaze: https://mk.gov.cz/kreativni-vouchery-cs-2918

Technologie i umění odstřihnout se

Zvyšování digitální gramotnosti a seznamování široké veřejnosti s digitálními službami státu si knihovny zvolily jako hlavní téma roku 2025 pro své vzdělávací a osvětové aktivity. Své stálé místo v programu neformálního vzdělávání tak mají oblíbené Digitální poradny, které lidem nabízejí možnost seznámit se v bezpečném prostředí s funkcemi mobilního telefonu a novými aplikacemi. Obsahem jsou nejen digitální služby státu, které nabízí Portál občana, ale i služby Digitální knihovny, možnosti E-knihovny, nebo funkce aplikace MKP.

Digitální služby se projeví i v přímých službách knihovny, která začne ve všech pobočkách sítě MKP akceptovat ověření totožnosti pomocí aplikace eDoklady a online ověření identity pomocí nástroje Bank ID. Dále budou rozvíjena témata umělé inteligence (AI) a virtuální reality (VR). Seznámit se s Aiou (čti Ájou), umělointeligenční knihovní asistentkou, je možné už nyní v pobočce Rajská zahrada (Praha 14), kde je na zkušebním pobytu. Dále se počítá s jejím nasazením v některém z Kiosků. Tematické programy s využitím virtuální reality jsou stálou nabídkou hned několika poboček (https://www.mlp.cz/cz/o-knihovne/sluzby/virtualni-realita/).

Na druhou stranu se v knihovně objeví i témata spojená s bezpečnostními aspekty digitálního světa, včetně potřeby digitálního wellbeingu a moderace přítomnosti v digitálním světě.

 

Do knihovny třeba i v neděli

Čtenářky a čtenáři se v knihovně se samoobslužnými prvky setkávají již od roku 2019, kdy bylo zahájeno samoobslužné půjčování v Ústřední knihovně (Praha 1). Změna technologie výpůjčního procesu umožnila knihovně rozšířit nejen nabídku akcí pro veřejnost (počet akcí vzrostl až na současných 8000 za rok), ale postupně také dostupnost služeb. První samoobslužný Kiosek byl v Centru Černý Most (Praha 14) otevřen v březnu 2022. V roce 2025 se plánuje otevření dalších dvou Kiosků, a to v obchodním centu DBK (Praha 4) a Westfield Chodov (Praha 11). Kiosek neposkytuje plnohodnotné knihovní služby (pobytové, vzdělávací a kulturní), ale je rychlou alternativou pro vracení a půjčování knih na dobře dostupném místě s širokou otevírací dobou.

Rozšíření dostupnosti knihovních služeb přinese i připravovaná změna otevírací doby vybraných poboček. V první vlně budou zařazeny Ústřední knihovna (Praha 1) a pobočka Dejvice (Praha 6, v budově Národní technické knihovny), které nabídnou možnost využívat knihovnu například v neděli. Rozšířená otevírací doba bude bez přítomnosti knihovnic a knihovníků a vstup do knihovny bude podmíněn (stejně jako do Kiosku) platným čtenářským průkazem. Zájem se předpokládá zejména ze strany studenctva, a to zejména s ohledem na probíhající diskuzi o nedostatku studijních míst v Praze.

 

Nové a revitalizované knihovny

Na Černém Mostě (Praha 14) bude dokončena stavba nového Polyfunkčního domu Černý Most, ve kterém najde své sídlo i nová pobočka MKP s velikostí kolem 1000 m². S architektonickým ateliérem Loxia probíhají práce na projektu interiéru, který by měl nabídnout pohodlný výběr knih i příjemné vybavení pro pobytové služby. Otevřením knihovny v roce 2026 se zaplní další bílé místo na dostupnosti knihovních služeb na mapě Prahy.

Pozornost bude zaměřena i na revitalizace (obnovu) interiéru několika stávajících poboček. Nový kabát podle návrhu ateliéru monom by měla dostat významná pobočka Smíchov (Praha 5) umístěná v budově secesní Smíchovské tržnice z roku 1908, ale i dvě sídlištní knihovny umístěné v objektech občanské vybavenosti. Nad lepším využitím prostoru pobočky Bohnice (Praha 8) se bude zamýšlet Studio Virtua  a úpravy interiéru v pobočce Opatov (Praha 11), která by pak měla nabídnout i příjemnější prostor pro akce, jsou projednávány s architektkou Karolínou Kripnerovou.

Zahájeny budou práce na projektu nového bibliobusu. Pojízdná knihovna je tradiční službou MKP, kterou poskytuje od roku 1939. Aktuální vozový park tvoří dvě vozidla, Crossway z roku 2008 a Oskar (Fiat Ducato) z roku 2013. Projekt počítá s obnovou staršího (a většího i těžšího vozidla, které se dlouhodobě ukazuje do pražského provozu jako nevhodné) za multifunkční a menší vůz s širokým využitím pro pravidelné stanice i „propagační“ výjezdy (festivaly, akce).

 

Ať se umíme odstřihnout od toho, co nás svazuje, přeje z knihovny Lenka Hanzlíková.

Sraz zájemců je v 8.55 hod. ve Starokřečanské ulici čp. 34 v Dolních Křečanech, místní části Rumburku. Vzhledem ke vzdálenostem mezi jednotlivými místy se zájemci budou přemisťovat osobními automobily. Putování za betlémy pořádá spolek Kruh přátel muzea Varnsdorf. Info a rezervace míst na tel. +420 724 072 525. Akce je zdarma. 

Cestu za betlémy je možné zakončit návštěvou tradiční vánoční výstavy betlémů v Muzeu Rumburk nebo výstavy betlémů v kostele sv. Mikuláše v Mikulášovicích.

Za betlémy Rumburku a Jiříkova. Prohlídka soukromých a kostelních jesliček

sobota 4. 1. 2025 od 9.00

sraz v 8.55 ve Starokřečanské ul. 34 v Rumburku

Pořádá: Kruh přátel muzea Varnsdorf, z.s., https://muzeum.varnsdorf.cz/  

Kdo jsme?

Portál bude soustavně reflektovat aktuální dění v profesionálním českém, výběrově i zahraničním divadle. Každý den bude přinášet nové, pečlivě redigované autorské texty převážně kratšího a středního rozsahu od špičkových autorů v oboru. Obsah bude vybírán tak, aby byl vysoce aktuální a bezprostředně se týkal témat, která právě rezonují v divadelní komunitě. Dbát budeme na odbornost textů, zároveň se však budeme snažit o jejich srozumitelnost, jelikož našimi cílovými čtenáři jsou nejen odborníci z divadelního světa, ale také širší veřejnost v čele s milovníky kultury a divadla. 

Náš portál by měl zaplnit mezeru, která v české kulturní publicistice momentálně existuje a chystaná přeměna Divadelních novin v měsíčník ji pravděpodobně ještě prohloubí: chybí zde odborně vedená platforma pro divadelní publicistiku, jež by s důrazem na co největší aktuálnost systematicky a čtenářsky přístupně mapovala dění ve všech oblastech českého divadla – od činohry přes taneční a pohybové divadlo až po hudebně-divadelní a loutkovou scénu, a to nejen formou recenzí, ale také zpráv a komentářů, reportáží a rozhovorů či úvah.

Chceme být otevřenou platformou, v níž nebudou zaznívat pouze hlasy teatrologů a kritiků, ale také divadelních tvůrců. V případě potřeby jsme připraveni poskytnout jim prostor, kde by mohli reagovat na nastalé kauzy a sdílet své myšlenky. Odtud název divadelní.net – síť, která si klade za cíl spojovat divadelníky a jejich diváky. Název zároveň svědčí o návaznosti na značku DN, tedy Divadelní noviny, z jejichž redakce zakladatelky portálu vzešly, a rovněž reflektuje skutečnost, že chceme nadále publikovat pouze online.

Redakce divadelního.netu bude také velmi dbát na férové ohodnocení všech zúčastněných v projektu. Je pro nás velkou prioritou pracovat za férových podmínek a důstojně ohodnotit odvedenou práci, které si vážíme. Palčivě si uvědomujeme, že kvalitní divadelní publicistika bude existovat jen tehdy, bude-li adekvátně finančně ohodnocena. Grantový systém je v tomto bohužel nedostačující. Proto v lednu 2025 spustíme sbírku na platformě Donio, která by nám měla pomoci získat prostředky na fungování, dokud nedostaneme na účet grantové peníze, k čemuž v posledních letech docházelo až v dubnu, či dokonce květnu. Divadlům budeme nabízet několik možností inzerce a mediální spolupráce.

 

Co budeme publikovat?

Portál se bude zabývat všemi hlavními druhy a žánry divadelní tvorby (činohra, hudební divadlo, alternativní divadlo, nový cirkus, tanec a balet, loutkové divadlo apod.). 

Klade si ambici sledovat divadelní dění na celém území České republiky, nejen v Praze, Brně a Ostravě, ale i v dalších městech s pravidelným divadelním životem, včetně vhledu do kulturní politiky, ekonomiky a řízení divadelních institucí.

Dalším z jeho záměrů je prohlubovat historickou paměť divadla formou psané reflexe podstatných divadelních událostí. Publikovat budeme tři až čtyři recenze za týden, reportáže z festivalů, rozhovory k aktuálním divadelním událostem a kauzám i profilové rozhovory s výraznými osobnostmi z divadelní oblasti, glosy a komentáře, ale také delší eseje od nejrenomovanějších autorů z oboru. Informovat budeme též o divadelním dění v zahraničí.

Kromě toho chceme pro reflexi divadelního dění, potažmo i pro divadlo samotné získat mladší generace čtenářů. Za tím účelem budeme extenzivně využívat sociální sítě k propagaci portálu. 

Čtenáři budou mít možnost ohodnotit zhlédnuté inscenace hvězdičkami a porovnat své hodnocení s hodnocením profesionálních publicistů a kritiků.

Rovněž plánujeme vytvořit divadelní podcast, jenž bude erudovaně, ale zároveň zábavnou formou zpracovávat nejvýraznější divadelní události v daném měsíci.

 

Za redakci divadelního.netu

Petra Janák Zachatá, Kateřina Kykalová a Anežka Pondělíčková

Rozsáhlé kolekci, kterou darovala Muzeu Těšínska, dominují textilní sbírky. Jsou v ní zastoupeny jak původní lidové textilie, tak i rekonstruované oděvní typy ze zmíněných regionů. Publikace je doplněna o krojové rekonstrukce z její dílny, které jsou dosud spravovány folklorními soubory. Významnou část kolekce tvoří krojové šperky, pohlednice, drobné etnografické publikace a brožury, historické fotografie, ale i fotodokumentace folklorního hnutí, které sama velkou měrou ovlivnila. Terénním výzkumem, započatým již v 50. letech 20. století, získala velké množství cenných informací zachycených v několika rukopisných sešitech. Tyto informace dále zpracovávala a zanechala pro případné badatele mimo jiné přesnou střihovou a kresebnou dokumentaci lidového oděvu. Své poznámky a dokonalou znalost mnoha rukodělných technik a tradiční lidové kultury využívala k přednáškové činnosti, kromě účasti na folklorních programech a přehlídkách byla rovněž častým hostem televizních pořadů.

Pro lepší dokreslení osobnosti Jiřiny Králové byla do publikace přiřazena i její vlastní tvorba s lidovou tematikou, a zejména unikátní osobní oděvy a doplňky, které ukazují její renesanční osobnost v plné šíři.

Textovou část publikace, která čítá celkem 320 stran, doplňuje 416 barevně tištěných ilustrací, zvláště unikátních dobových fotografií i nově pořízených snímků, které dokumentují vývoj a podobu lidové oděvní kultury, dále reprodukce střihů, nákresů a poznámek z výzkumu.

Již nyní připravujeme prezentační akci, na které budete seznámeni s novou knihou a možnostmi, jak ji získat. O přesném termínu a podrobnostech akce Vás budu s předstihem informovat.

 

Národopisná kolekce Jiřiny Králové – výběrový katalog – tisk publikace.

Tento projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury.

 

 

„Období Vánoc nás všechny ještě více spojuje. Důkazem je i velká solidarita během tradičních Adventních koncertů České televize. Jsem velmi šťastný, že se letos podařila vybrat rekordní částka pro neziskové organizace, a navíc jsme koncerty poprvé uspořádali i mimo hlavní město, kde měly velký úspěch,“ řekl generální ředitel České televize Jan Souček.

Za všechny ročníky od roku 1991 se doposud mezi 136 podpořených organizací podařilo rozdělit více než 300 milionů korun. Výtěžek z letošních koncertů poputuje rovným dílem mezi Středisko rané péče Educo Zlín, ParaCENTRUM Fenix v Brně, Centrum Locika a Pacientskou neziskovou organizaci Maminy s rakovinou.

Tváře České televize se i letos představily v roli patronů Adventních koncertů. Tentokrát to byla moderátorka Petra Eliáš Voláková, reportér a moderátor Josef Kvasnička, zahraniční zpravodajka Darja Stomatová a moderátor Aleš Zbořil.

„Adventní koncerty České televize patří mezi důvěryhodné a osvědčené sbírky v České republice. Tomu nasvědčuje i stále rostoucí štědrost dárců, kteří přispívají. Částka letošního ročníku není ještě konečná, ale už v tuto chvíli jsme na rekordu. Vážíme si každého daru a děkujeme za něj,“ uvedla manažerka charitativních aktivit České televize Tereza Šimáčková.

Sbírka je na webu www.darujspravne.cz spuštěna do konce roku 2024. Dárcovské SMS ve tvaru DMS ADVENT 30, DMS ADVENT 60, DMS ADVENT 90 nebo DMS ADVENT 190 je možné zasílat do konce ledna 2025 na číslo 87 777. Po celý rok je pak otevřen transparentní účet Adventních koncertů České televize (692 692 692/0800). Děkujeme všem dárcům.

Už si ani nevzpomínám, kdy jsme se potkali poprvé. Může to být dvacet let, nejspíš v době, kdy jsem měla v začátcích své práce pro Český dialog, časopis pro Čechy žijící v zahraničí, časté kontakty s Českými centry a tím také s krajany. Ty jsi jedno z nich, to ve Stockholmu, v devadesátých letech zakládal a později jsi nějakou dobu byl i generálním ředitelem všech Českých center. Krajané a česká kultura v zahraničí byli tehdy naše společné téma, ale u tebe šlo vždy hlavně o ten sever. Jak a proč vlastně? 

Po roce 1989 byli potřeba noví lidé do diplomacie, a tím, že jsem vystudoval dánštinu, jsem byl asi předurčený k tomu, abych se severem hlouběji zabýval. Za komunistů jsem netušil, že mě jednou bude znalost dánštiny živit, ale v roce 1991 jsem skončil na československém velvyslanectví v Dánsku, a tam jsem postupně (a většinou i souběžně) dělal do roku 1996 úplně všechno: kulturáka, tiskaře, konzula, chargé d‘affaires…

Z Dánska jsem se vrátil do Prahy a pak jsem byl vyslán založit České centrum ve Švédsku. Ve Stockholmu jsem byl také pět let a první měsíc jsem tam strávil společně s velvyslancem Petrem Kolářem. Na dalekém severu jsem každý rok jezdil Vasův běh na lyžích, ale taky závody na bruslích s těmi dlouhými noži. Severské zkušenosti se pomalu nabalovaly jedna na druhou. 

 

Vraťme se ale ještě o kousek před rok 1989. Jak jsi vlastně přišel ke studiu dánštiny, ze které dnes i překládáš? Byl to tvůj zájem už tehdy?  

Dánské královně jsem sice při prvním setkání řekl, že jsem dánštinu studoval proto, že se mi Dánsko a dánština hrozně líbí, ale důvody byly mnohem prozaičtější. Na Karlově univerzitě se v roce 1982 nabízela angličtina, o kterou jsem měl zájem, v kombinaci s dánštinou jako pro mě nejpřijatelnějším oborem. Za studií se mi jedinkrát, těsně před listopadem 1989, podařilo do Dánska vyjet jako tlumočník s divadlem, ale předtím celé studium nic. A to člověku zvládnout jazyk moc nepomůže. Najednou se všechno otočilo, po sametové revoluci jsem v té zemi začal žít, a ačkoli jsem za komunistů sedm let neměl pas, najednou jsem na velvyslanectví razítkoval cizí pasy a zapisoval do nich děti. A hrozně mě bavilo celoroční koupání v moři, které v Dánsku většinou nezamrzá. Pak přišel ten pětiletý odskok do Švédska a s přestávkou doma znovu Dánsko, už v roli velvyslance. 

 

Jací jsou Seveřanié Nějak jsi je přece poznal všechny. 

Všichni Seveřané jsou výborní na spolupráci. Jsou spolehliví, féroví, nezklamou a funguje to. Ale co se týká systému, tak určitě se mi víc líbí dánský systém než švédský, z toho, co jsem poznal zblízka. Dánsko je menší a lidi mají k sobě blíž. Ve Švédsku je všechno až moc digitalizované, problémy se řeší na velkou dálku, a ta vzdálenost ve velké zemi lidi ještě víc izoluje. Lidi často nemají možnost (a někdy ani potřebu) spolu přímo komunikovat. V Dánsku se sice všechno  taky digitalizuje, ale lidi přesto nemají problém, aby se sešli, dali si kafe a problém vyřešili osobně, když je třeba. Velký rozdíl je však v počasí.  V Dánsku to několik měsíců vypadá pořád stejně, prší a je tma. Jeden dánský spisovatel napsal báseň v tom smyslu, že dánský rok má 15 měsíců, a to od ledna do října, a pak přijdou listopad, listopad, listopad, listopad… Kdežto ve Švédsku může být zima nádherná, zamrznou jezera, napadne sníh, bruslí se a lyžuje. 

Když člověk přijede na sever jako turista, je nadšený, všechno se mu líbí, ale nic o něm neví. Když tam žije pět let a musí si zvyknout na zvláštní severskou mentalitu, tak se vrátí zpátky a je trošku rozčarovaný. Ale když je tam dalších pět let, přece jen začne nacházet všelijaká pozitiva a dovede si představit, že by tam mohl žít. Mluvím konkrétně o Dánsku.

Ty jsi tam kromě té spousty diplomatické práce uskutečnil i svoji životní expedici. Přešel jsi na lyžích grónský ledovec. Jak tě to vůbec napadlo? 

To se vyvíjelo postupně. Poprvé jsem byl v Grónsku v roce 1995, a k té cestě mi pomohl mezinárodní novinářský průkaz z mého dřívějšího působení doma v Česku, kdy jsem psal do Respektu a dalších novin. Dánové mi ho kupodivu nechali, i když jsem už měl status diplomata. Napsal jsem o Grónsku pár článků a začal jsem se pro zajímavost učit grónsky – žádnou gramatiku, jen to, co slyším. Seznámil jsem se s inuitskými mýty a pověstmi, a z těch jsem byl nadšený. Když jsem se vrátil do Česka, přeložil jsem jejich výbor a našel pro ně ilustrátora, Martina Velíška. Mám velkou radost, že se knížka Grónské mýty a pověsti – hodně i díky Martinovým skvělým ilustracím – u nás stala docela hitem. Ale to jsme odbočili. 

Podruhé jsem se do Grónska vrátil v roli velvyslance v Dánsku a v roce 2008 jsem tam zorganizoval Dny české kultury. Tehdy jsem se i poprvé projel na grónském kajaku, a to jsem už pomalu směřoval k tomu, že přejdu ledovec. Kdy jindy než teď. Utvořili jsme se třemi Dány malou dánsko-českou expedici, vzal jsem si dlouhou dovolenou a ledovec jsme přešli za měsíc od západu na východ. Lední medvědy jsme naštěstí nepotkali, ale museli jsme být na setkání s nimi připraveni. Trochu jsme omrzli a já jsem tam málem přišel o život. Při vaření jsem se nadýchal kysličníku uhelnatého z vařiče, ale kamarádi mě naštěstí včas propleskli. Takže dnes jsem o tuto událost zkušenější polárník. A Grónsko mám stále rád. 

 

Grónské mýty a pověsti jsou na náš vkus neuvěřitelně drsné a kruté, že nezbývá, než si z toho dělat i trochu legraci, aby se daly číst. Čtenáře to nutí, aby se nad grónskou povahou zamyslel. Jací jsou Gróňané? Musí na ně mít vliv určitá ponurost toho kraje, jeho odlehlost, drsný život. Ale jsou taky laskaví, přívětiví a srdeční? Jak se to dá poznat? 

Já si myslím, že Gróňané jsou daleko otevřenější než Dánové, jsou srdečnější a přímočařejší, spontánnější. Své emoce dávají najevo. Nejlepší příklad jejich spontánnosti jsem možná viděl v kině. Natočili si svůj první horor, ale herecky to nebylo nic moc. Když člověk ten film vidí v Česku, tak se mu blahosklonně směje. Ale v Grónsku, když jsem seděl s „domácími“ v kině, tak oni u toho filmu pištěli, ječeli, zakrývali si oči a chytali se za ruce – zkrátka reagovali úplně spontánně. 

Dánové často mají ten severský zvyk – přesto, že se jim říká Italové Severu – že některé emoce nedávají najevo, i když je to pořád lepší než třeba ve Švédsku. Ale Gróňané mají jinou mentalitu, jsou živelnější. Však taky Dánové, kteří odjedou do Grónska a už tam zůstanou, a těch je tak 1/5 nebo 1/6 tamního obyvatelstva, právě tohle oceňují a zakládají tam rodiny, žijí v grónském systému a jsou tam doma. Ale na druhou stranu mnoho Gróňanů zase odchází do Dánska a jinam do světa.

 

Jaký vztah mají Gróňané k Dánsku, s nímž tvoří jeden stát? Podle filmu, který jsem letos viděla v Evaldu a ke kterému jsi udělal vysvětlující úvod, to není tak jednoduché… 

Není. Je tam část obyvatel, která nemá Dány ráda z principu. Dánové na druhou stranu vybudovali v Grónsku zdravotní systém a umožnili mnoha Gróňanům (i vysokoškolské) vzdělání. V Grónsku se platí dánskou korunou, Gróňané by se taky sami neubránili. Grónská vláda spolu donedávna komunikovala i v dánštině, ale už více než 10 let všichni ministři oficiálně mluví pouze grónsky. Grónsko se emancipuje. Mnoho mladých lidí, kteří vystudují v Dánsku, tam i zůstane, ale stále více se jich vrací a snaží se pro svou zemi něco udělat. V Grónsku sílí tendence k osamostatnění, což bude řešit i nová grónská ústava, na jejíž přípravě se už několik let intenzivně pracuje. Grónsko se stává objektem zájmu různých velmocí – nejen kvůli své strategické poloze, ale taky kvůli ohromným zásobám nerostných surovin ukrytým pod ledem. Ten však pozvolna odtává.

 

Napadá mne, že sever celkově bude právě kvůli globálnímu oteplování stále přitažlivější. Nejen z hlediska turistiky, že se tam lidé vyhnou největším vlnám veder, ale z podobných důvodů i pro život. Navíc je dosud velice řídce osídlený oproti střední a jižní Evropě. Takže severní Evropa je možná zemí budoucnosti? A asi bychom se o sever měli víc zajímat a víc se s ním přátelit, protože to bude důležité pro všechny…

Jistě, lidi půjdou tam, kde budou moct lépe existovat. Určitě se bude pracovat na tom, aby mohlo víc lidí žít v Arktidě a vůbec na severu. Ale nejen to. Třeba jeden konkrétní příklad, který jsme taky prezentovali na našem Arktickém festivalu. Naši vědci mají velice zajímavý projekt, který rozvíjejí na české arktické vědecké základně na Špicberkách/Svalbardu. Bioprospekce čili pěstování řas a dalších rostlin za polárním kruhem. V letním období tam svítí slunce mnohem déle než u nás, a když se řasám vytvoří správné podmínky, porostou mnohem rychleji. Řasy se tak mohou stát důležitým článkem lidského či zvířecího potravního řetězce. S tímhle projektem jsou čeští vědci velice úspěšní.

 

Čím dál víc se v tomto rozhovoru přibližujeme k Arktickému festivalu, docela jedinečnému projektu, který jsi spoluzaložil. Jak to bylo a proč? 

Byli jsme na to dva. Frontman kapely Už jsme doma Míra Wanek až obsesivně toužil po tom, aby jeho kapela mohla hrát na Špicberkách. Na konci roku 2017 sehnal sponzora, který mi zaplatil letenku do Longyearbyenu, kde jsme spolu s Mírou oživili jeho kontakty a domluvili na následující rok (2018) koncerty, výstavu ilustrátora Martina Velíška coby nehrajícího člena kapely Už jsme doma, divadelní představení pro děti a několik dalších kulturních akcí. Seznámil jsem Míru s vědci na české vědecké arktické stanici v Longyearbyenu a ty vědce se nám podařilo do projektu vtáhnout i formou přednášek. První počin tedy byla akce v roce 2018. Vytvořili jsme menší festival české vědy a kultury a pojmenovali ho Doma na Špicberkách. Když jsme se vrátili do Česka, byl o něj velký zájem médií včetně České televize. Řekli jsme si, že by bylo škoda tuhle myšlenku opustit. Další ročníky už jsme pak měli rozdělené tak, že Míra připravoval kulturní část festivalu a já vědeckou, a taky ekonomické zajištění, žádosti o granty a podobně.  

 

Jak se festival daří financovat a kde všude už se konal? Každý rok ho asi nemůžete dělat na Špicberkách…

Na následující tři ročníky se nám podařilo sehnat finanční příspěvek Norských fondů, což bylo báječné. Ale ještě k těm Špicberkům… Já používám výraz Svalbard, který sice není v češtině kodifikovaný, ale je zřejmě správnější. Špicberky, to je výraz přeložený z holandštiny do němčiny, který se z němčiny přes ruštinu dostal k nám. A přitom Špicberk je jenom název hlavního ostrova, podle kterého bylo pojmenováno celé souostroví. Norský název Svalbard znamená Studené pobřeží a pochází ze staroseverských ság. Tento název se používá i v angličtině a já si myslím, že bychom měli zavést minimálně dubletu Svalbard a Špicberky. 

 

A je to vlastně Norsko… 

No – není. Existuje takzvaná Špicberská smlouva, která mimo jiné definuje Svalbard  jako území pod správou Norska. Mluví se tam norsky, platí se norskou korunou, ale Norsko to není. Ale to by bylo na dlouhé vysvětlování.

 

Zajímavé téma, kterým se taky zabýváš, jsou české stopy v Arktidě. Myslím historické, kromě těch současných, do kterých jasně patří naše zmíněná arktická stanice i tvůj festival a jiné aktivity. 

České stopy v Arktidě samozřejmě jsou. Třeba Moravští bratři, misionáři z řad německy mluvících moravských (a později i českých) protestantských exulantů, se objevili v Grónsku už v roce 1733 a následně i v Kanadě a na Aljašce, ale taky v Laponsku a u sibiřských Samojedů. Z moderní historie není příliš známý osud téměř dvou tisíců Čechů, kteří byli během druhé světové války nuceně nasazeni v severním Norsku a říkali si "Noráci". Mnoho dalších zajímavostí se dozvíte z jedné docela velké knihy, která se bude jmenovat lakonicky Arktida. Měla by vyjít v roce 2025 nebo 2026 v nakladatelství Academia a bude to poměrně velký počin. Já jsem hlavním redaktorem této knihy, sám do ní přispívám několika texty a spolupracuji s dalšími 65 spoluautory. Anotace knihy je na webu: https://arktickyfestival.cz/publikace-arktida/ 

 

Ale zpět k Arktickému festivalu…

V roce 2019 se konal v Česku. Tehdy požádala o grant Norských fondů Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích a  jejím partnerem byla Univerzita v Longyearbyenu. Rok 2020 už byl covidový, takže když norští partneři nemohli přijet do Česka, udělali jsme první část festivalu pouze pro české účastníky a online a naši norští partneři přijeli do Česka následující rok. AF 2020-21 byl kvůli covidu naším dosud nejdelším festivalem. V roce 2022 se festival konal v Akureyri a v Reykjavíku na Islandu, opět s příspěvkem Norských fondů. AF 2023 byl mnohem chudší ročník, udělali jsme jen prezentaci nového překladu grónských pohádek a pověstí (opět s ilustracemi Martina Velíška) v Unijazzu. V kině Atlas se s finančním příspěvkem severských ambasád v Praze uskutečnil Den arktického filmu. A letos, v září 2024, se Arktický festival konal v norském Tromsø, opět bez příspěvku Norských fondů . V roce 2024 Norské fondy bohužel nevyhlásily výzvu na podporu bilaterální spolupráce, takže finančně vypomohly Ministerstvo zahraničních věcí, ale také FAMU. Vědci si platili cestovní a pobytové náklady ze svých grantů a kapela Už jsme doma si sehnala sponzora. Snažíme se zachovávat původní ideu, že Arktický festival má vždy mít vědeckou a kulturní část.  

 

Jaký má tedy festival mít smysl, komu je vlastně určen a čím myslíš, že je unikátní? 

Unikátní asi nějakým způsobem je. Už proto, že se mi ozvali z Národní knihovny, že chtějí archivovat webovou stránku festivalu https://arktickyfestival.cz. Moc mě potěšilo, že jim to připadá důležité. 

Hlavní smysl festivalu je navazování a prohlubování kontaktů mezi českými vědci a umělci z jednotlivých severských zemí. Přitom vědecké přednášky na festivalu nejsou jen ryze odborné (ty jsou pro špičkové české a „arktické“ vědce), mnohé jsou určeny i pro laickou veřejnost. Příkladem je třeba téma Proč vyhynuli staří Seveřané v Grónsku, což zatím nikdo stoprocentně neobjasnil.  Široká veřejnost přichází taky na výstavy, promítání, akce pro děti nebo uvádění nových knih s tematikou Severu a další akce. Hlavní idea je propojování vědy a kultury, a tím je, myslím, festival výjimečný.  

 

Já tam ale vidím tvoje velké zaujetí. Jako „otec“ festivalu mu dáváš do značné míry až osobní tvář. 

Pro mě je hodně podstatné, že se na festivalu setkávají dvě trochu okrajové skupiny protagonistů. Špičkoví vědci, ponoření do své práce, kteří nemají často na popularizaci svého oboru čas – a ani punk není úplně mainstream. A když tyhle dvě skupiny, které by se normálně nepotkaly, propojíme, vznikne něco zajímavého. Třeba fanoušci skupiny Už jsme doma, takzvaní „followers“, kteří jezdí za svou oblíbenou skupinou téměř kamkoli, přijedou i na Svalbard. V roce 2018 jich tam dorazilo asi třicet. A pak tam sedí na přednášce v české vědecké stanici a poslouchají, jak se Arktida otepluje a jak v ní mizí živočišné druhy, roztávají ledovce a podobně. 

Nebo když v kulturním domě v Longyearbyenu tancujou na koncertu punk-rockové kapely Už jsme doma v „kotli“ slovutní vědci, kteří se tam uvolní. Nebo když v roce 2019 přišla na představení divadla Buchty a loutky do divadla Archa spousta lidí, kteří se nějak zabývají severem, i s dětmi. 

 

Takové prolínání sociálních bublin, zdá se... 

Festivalu se samozřejmě účastní i severští vědci, partneři českých vědců z Jihočeské univerzity, která spravuje naši arktickou základnu na Svalbardu. Jsou to většinou Norové, ale také vědkyně z Dánska, která přednášela o Vikinzích, festivalů se zúčastnili i švédští nebo islandští vědci. A nemusí to být jen věda, která se řeší na naší arktické stanici. Měli jsme například téma prachových bouří v Arktidě, důležitých pro leteckou dopravu.  

Další zásadní součástí AF je vždy filmový festival. Už na Islandu a letos i v Norsku se podařilo připravit kolekci filmů, které natočili studenti FAMU ze severských zemí. Rozhodující je přitom původ studenta, ne téma filmu. Například islandský autor si vybere nějaké zvláštní téma, které natočí s českými herci. Stejnou sérii jsme promítli i na AF 2023 v Praze. 

 

Sama jsem v rámci spolupráce Arktického festivalu se Skandinávským domem nedávno viděla tady v Praze dokument Šťastná země, natočený v Grónsku, kam se nejspíš nikdy nedostanu. Zobrazil mi tamní atmosféru, tempo života, vnitřní pnutí, kterým se Gróňané vymezují vůči zbytku světa, až mám pocit, že už trochu Grónsko znám. A ještě dříve jsem byla na jiném filmu, součásti AF 2019. To byl pro mne naprosto fantastický zážitek, který mnou opravdu pohnul. Tehdy jsi získal restaurovaný film o expedici britského polárníka Roberta Falcona Scotta k jižnímu pólu v roce 1912, natočený jedním z účastníků výpravy. 

To jsme měli na festivalu „okénko do Antarktidy“. Britský filmový institut film restauroval ke 100. výročí této tragické polární výpravy. Byl jsem moc rád, že ho britská ambasáda v Praze zajistila a umožnila nám ho promítnout. Scottova velká výprava vyrazila k jižnímu pólu s poníky, motorovými saněmi, ale ani jedno ani druhé se příliš neosvědčilo. Roald Amundsen, který zároveň se svou výpravou jižní pól dobýval z jiné strany, ho dosáhl asi o tři týdny dříve. Když tam za velmi krutých podmínek dorazila i pětice ze Scottovy výpravy a zjistila, že už na pólu před nimi někdo byl, byla nejen totálně vyčerpána, ale psychicky velmi deprimována. Opustily je poslední síly, ve sněhové bouři nenašli na zpáteční cestě skladiště se zásobami a celá skupina zahynula. Film se ale zachoval a stal se jedinečným dokladem o průběhu Scottovy výpravy. 

 

Tady u nás Arktický festival docela táhne. Možná proto, že jsme od toho severu hodně daleko, je pro nás atraktivní a moc o něm nevíme. Ale jaký je o něj zájem tam?

V místech, kde jsme finančně neměli problém, což byl příklad Islandu, to lidi berou víceméně normálně a trochu s rezervou. Přijdou, ale neděje se to s obrovským nadšením, protože ani organizátoři nemusí být nijak moc pro věc zapálení, když jsou finance. Je velký rozdíl, když je na druhé straně někdo, kdo musí peníze sehnat a udělat maximum pro propagaci a všechno kolem. A to se stalo právě loni v Norsku, kdy jsme neměli žádný grant. Zlanařili jsme všechny Čechy, kteří na severu Norska (v Tromsø a okolí) žijí, a ti nám neuvěřitelně pomohli. Bylo to pak velice spontánní a skvělé, všichni přišli, a s nimi i na ně navázaní Norové. Ale je jasné, že jsme nemohli čekat, že se tam někdo bude českou kulturou prvoplánově zabývat. 

 

Ale to je přece to samé, jako když ty nebo někdo další se tady zabýváte grónskou kulturou. Nebo sámskou. 

Já to tak úplně stejně nevidím. U nás se všechno dá zabalit do velkého balíku s názvem „Sever“, a ten táhne. Kdežto v severním Norsku, když českou kulturu zabalíš do balíčku „střední Evropa“, tak to netáhne (směje se). To pro ně není nic exotického. 

V Norsku se nám stala jedna zajímavá věc. Zahájili jsme výstavu Luboše Drtiny Sámské mýty a pověsti (pozor, neplést s těmi grónskými, které ilustroval Martin Velíšek). Výstava je velice sofistikovaná. Autor – a já před ním hluboce smekám – si nastudoval sámské tradiční bubínky s kresbami a vytvořil svébytné ilustrace na půdorysu sámského bubínku s postavičkami, které vysvětlují děj. 

Narazili jsme ale na nepochopení některých místních Sámů, že je to zneužití jejich kulturního odkazu. Namítal jsem, že je to přece pozitivní a že je to normální způsob uměleckého vyjádření. Nakonec se to otočilo v náš prospěch, a postavil se za nás i jeden sámský literát. Oni totiž původní obyvatelé vůči norskému státu nemají v současné době úplně vyhlazený vztah, a my jsme se nechtěně dostali mezi dva mlýnské kameny. Spíš jsem si myslel, že v Městské knihovně v Tromsø budou pohoršeni některými obrázky Martina Velíška z té druhé výstavy, ale tam to dopadlo výborně. 

 

Jakou plánuješ festivalu budoucnost, kam dál?

Už mě několikrát oslovili kolegové z různých severských institucí, třeba z Estonska nebo Polska, ozvali se i z univerzity v Helsinkách, takže tam všude by se dalo spolupracovat. Příští festival bude asi zase v Česku, ale je taky možné, že pokud se objeví partneři, kteří získají finanční prostředky, tak to uděláme u nich.

 

Můžeme tu už ale vyvěsit pozvánku na 29. ledna do Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí, kde máš zajímavou akci. 

Bude tam od 19 hodin pořad České stopy v Arktidě o objevení země Františka Josefa – a to ke 150. výročí ukončení rakousko-uherské polární výpravy, kterou vedl teplický rodák Julius von Payer. Už předtím 5. ledna vyjde v časopise Vesmír na toto téma můj článek. Na programu bude i debata, já budu mluvit o Payerovi a pozval jsem Josefa Stemberka, našeho odborníka na neživou přírodu, a Josefa Elstera, ten pohovoří o živé přírodě v Arktidě, o bioprospekci a české vědecké stanici na Svalbardu. Účast přislíbil i Zdeněk Žižka, který se zúčastnil plavby na plachetnici Bagatela k pobřeží země Františka Josefa v roce 2019.

Srdečně zvu všechny čtenáře – pozvánka je na mém webu: https://zdeneklycka.cz/ceske-stopy-v-arktide/. 

 

Tak zdar a úspěch všem tvým arktickým aktivitám i v roce 2025! A díky za skvělý rozhovor.

 

 

Galerie Hrozen se zaměřovala na prezentaci uměleckých děl předních tuzemských a zahraničních grafiků, ilustrátorů, typografů, grafických designérů a karikaturistů od šedesátých let po současnost. Svým zaměřením byla jedinou galerijní expozicí svého druhu v rámci jihočeského regionu.

V jednom z prvních novinových rozhovorů po otevření galerie (1998) Václav uvedl, že vybudováním a otevřením galerie se mu splnil životní sen. Pro jeho naplnění také udělal maximum možného: galerii otevřel ve vlastním zrekonstruovaném původně renesančním domě. Vše, co se galerie týkalo, vycházelo z jeho představ a velkorysých plánů. Připravil prostory, interiér, nezbytné tiskoviny, domlouval výstavy, setkával se s výtvarníky, instaloval expozice. Žádná z aktivit, které byly pro chod galerie nezbytné, pro něj nebyla přítěží. Díky svému uměleckému renomé a kontaktům dokázal na jih Čech přivést řadu špičkových výtvarníků a pravidelně dával prostor i význačným jihočeským autorům. Vedení galerie, navzdory celkové náročnosti a časovému vytížení, často na úkor vlastní tvorby, přinášelo Václavovi radost z výjimečných setkávání s lidmi z uměleckého světa, tak s návštěvníky galerie. V odborných kruzích sklízel program Galerie Hrozen respekt a uznání.

Dům s bývalou galerií v Hroznové ulici 22 je skvostem: bohaté vrcholně renesanční sgrafitové průčelí domu s dochovaným negativem polovalbové konstrukce krovu je jedinečnou architektonickou památkou. Podle historických pramenů v domě v minulosti probíhal čilý rukodělný a řemeslný ruch. Tvůrčí atmosféra, kterou byl dům prodchnutý, našla s Václavem pokračování, v horních patrech v ateliéru pracoval na svých grafikách a ilustracích, zatímco dole v galerii mohly probíhat výstavy a inspirativní setkávání s uměním.

Centrálním výstavním prostorem galerie byl přízemní mázhaus s valenou klenbou. Do ničivých povodní v roce 2002 byl součástí galerie také podzemní prostor, který si udržel původní středověký charakter a sloužil k vystavování keramiky, skla a šperku. Přilehlý dvorek byl využíván pro sezónní výstavy exteriérové plastiky.

Václav Johanus na jih Čech přivedl řadu vynikajících tuzemských a zahraničních umělců, kteří zde prezentovali svoji tvorbu v rámci více než stovky samostatných a tematicky zaměřených výstav. V letech 1998-2024 se v Galerii Hrozen představili mj. tito autoři: Adolf Born, Jiří Kolář, Jiří Šalamoun, Josef Paleček, Pavel Sukdolák, Eva Hašková, Jan Kavan, Eduard Ovčáček, Berenika Ovčáčková, Aleš Lamr, Eva Vlasáková, Jolana Kimlová, Zdeněk Mézl, Jaroslav Sůra, Václav Johanus, Václav Kabát, Zdena Kabátová Táborská, Eva Janíčková, James Janíček, Emílie Tomanová, Oldřich Smutný, Jan Solpera, Jan Rajlich st., František Štorm, Karel Aubrecht, Radomír Postl, Marie Tichá, Gabriel Filcík, Lucie Dvořáková, Jindra Čapek, Stanislav Holý, Miroslav Barták, Vladimír Jiránek, Vladimír Renčín, Jan Hrubý, Petr Juřena, Pavel Matuška, Jiří Slíva, Dušan Pálka, Vlastimil Zábranský, Herbert Kisza, Josef Bruckmüller, Francois Oberfalcer, Dušan Poľakovič, Blanka Votavová, Dagmar Mezricky, Wolfgang Zelmer a další.

Každoročně byl věnován prostor také významným jihočeským autorům: vystavovali zde mj. Karel Valter,  Miloslav Nováček, Jiří Müller, František Peterka, Jiří Tichý, Miloslav Cicvárek, Jan Halla. Galerie založila, ve spolupráci s firmou Koh-i-noor Hardtmuth, a.s., v roce 1999 tradici udílení Ceny za nejlepší ilustraci dětské knihy za předchozí rok, spojenou s výstavou oceněného ilustrátora (J. Paleček, M. Tichá, S. Holý, J. Čapek, G. Filcík, L. Dvořáková). Program galerie zahrnoval rovněž výstavy pro děti (mj. ilustrátoři časopisu Sluníčko) a další akce zaměřené na středoškolskou a vysokoškolskou mládež (mj. výstava Vědecké publikace na Jihočeské univerzitě k 15. výročí univerzity, hračky studentů SUPŠ Praha 3 apod.).  Návštěvníci mohli sledovat i mimořádné průniky do dalších výtvarných oblastí jako je fotografie – mj. Michal Tůma: výstava k poctě památky Jana Palacha; plastika - Stanislava Kavanová, Vladimír Preclík, Vlastimil Teska; autorské knihy a autorské ruční papíry - Jiří H. Kocman; výstava předních současných šperkařů Eros; benefiční výstava 58 autorů včetně zahraničních: Kolegové z kolegiality, apod. K pravidelně pořádaným akcím patřil vánoční a novoroční prodej grafik, drobných tisků, vánočních přání a novoročenek. K většině výstav a akcí byla připravována autorská pozvánka, katalog a plakát. Vernisáže s hudebním programem bývaly opravdovým svátkem a oslavou umění. Po dvacet let byla nepostradatelnou průvodkyní uměním také galeristka paní Libuše Hašková.

Grafik a ilustrátor Václav Johanus se celý svůj profesní život věnoval výtvarnému umění: volné a užité grafice, knižní a novinové ilustraci, koláži a kreslenému humoru. K jeho typickým vlastnostem patřil nadhled, smysl pro humor, a také ohromná pracovitost a zaujetí pro věc. Jako jihočeský patriot, který se ke svému jihočešství hrdě hlásil, toužil na jih Čech přivést a zprostředkovat umění z dalších oblastí i zeměpisných šířek, a představit autory, kterých si vážil a jejichž tvorbu měl rád. Současně v něm byl respekt k těm, kteří z tohoto koutu země vzešli, a svým umem a schopnostmi jeho hranice výrazně překročili. Měl rád literaturu a vše, co souviselo s písmenky a tiskovinami, a tak mu byli blízcí ilustrátoři, typografové, grafičtí designéři. A protože v polovině 60. let začal vlastní uměleckou dráhu v oblasti kresleného humoru, nemohly v galerii chybět ani práce souputníků a kolegů, s nimiž se v redakcích a na stránkách novin a časopisů potkával více než 45 let. Výtvarné umění bylo jeho profesí i koníčkem, neodmyslitelnou a radostnou součástí každého dne. A stejně tak byl neoddělitelně propojen s Galerií Hrozen.

Dalo by se vzpomínat a připomínat mnohé. Osobnost Václava Johanuse nad všemi jeho aktivitami ční jak maják: dokázal se věnovat vlastní umělecké práci, která ho nesmírně bavila a sklízel za ni mnohá ocenění, a stejnou měrou se dokázal těšit a radovat z práce a výsledků ostatních, přátel, kolegů výtvarníků, ale i všech dalších, kterým v životě o něco jde, jsou ochotni se za svou věc brát a něco pro ni přinášet.

Za společenský přínos v oblasti umění – za vlastní uměleckou tvorbu a vybudování prestižní Galerie Hrozen byl Václav Johanus v roce 2011 vyznamenán Medailí Za zásluhy v oblasti umění primátorem města České Budějovice. V roce 2016 obdržel z rukou hejtmana Jihočeského kraje ocenění Zlatá šupina.

 

Nenápadná, drobná, ale ve svém konání nepřehlédnutelná žena. To ona stojí za nedávným připomenutím na svou dobu velmi vzdělané Přemyslovny Mlady, která sehrála významnou roli v českých kulturních dějinách. S uplatněním svých diplomatických schopností při cestě za papežem do Říma přispěla k založení pražského biskupství a v jeho počátcích 20 let budovala první ženský klášter sv. Jiří. Příspěvky badatelů přednesené k její poctě „u kulatého stolu“ na pražském arcibiskupství se podařilo publikovat v útlé knížce Ctihodná Mlada – kněžna a abatyše. Se sestrou Dominikou Janou Bohušovou jsem hovořila nejen o ní…

 

Jste hybatelkou a editorkou zmíněné knihy, v níž čtenář často narazí na poznámku – pozapomenutá, a přitom velmi významná žena. Proč se na Mladu téměř zapomnělo?

Řeholnice mají ve svém povolání pokoru. Proto, když se řekne, že byl někdo pozapomenut, není to ani tak vinou té existující osobnosti, ale toho, že se málo čte, člověk se musí trochu namáhat, hledat, aby došel k jádru věci, aby pochopil, proč se dějiny odvíjely tak, jak se odvíjely, a co nám ta doba chtěla říct.

 

V kapitole od archeologa Jana Frolíka je otevřený konec. Stále není jasné, zda se našel Mladin hrob?   

Přiznám se, že jsem strašně doufala, že než vyjde knížka, potvrdí se, že kosti, které zkoumal a které spadají do doby, kdy žila, patří ctihodné Mladě. Dosud nejsou známy výsledky DNA. Snad budeme mít jasno začátkem příštího roku. Jan Frolík rád říká, že v archeologické praxi bohužel neplatí to, o čem se píše v amerických detektivkách, a sice že jeden den badatelé zadají dotaz a druhý den už mají výsledky. (smích) 

 

Stojí za zmínku, že publikace vyšla jako „sestra“ knihy Posunuté milénium /1050 let od založení pražského biskupství. Se zpožděním padesáti let ji v letošním roce vydalo nakladatelství Lidové noviny. V tehdejším Československu by něco takového bylo nemyslitelné…

Pochopitelně, pan kardinál Tomášek 1000 let biskupství slavit nemohl a nesl to velice těžce. V normalizační společnosti nepřicházelo v úvahu, aby se tak zásadní církevní instituce v historii naší země připomněla. A najednou je tu kniha, která se dlouho připravovala a vypučela jako květ ibišku. „Posunuté milénium“ byl rovněž název mezinárodní konference, z něhož vzešla. Museli jsme si na ni počkat padesát let, ale vždyť na svobodu jsme čekali 40 let. Z toho je zřejmé, že duchovní dimenze se nedá udusit.

 

Jen málo zasvěcených ví, že jste autorkou každoročních výtvarně zajímavých novoročních a velikonočních přání, které přicházejí poštou z Arcibiskupského paláce. Kde se ve vás vzala taková výtvarná citlivost?

Za to může moje maminka. Když jsem se narodila jako třetí dítě, právě začala studovat češtinu, dějepis a kreslení na Pedagogické fakultě v Ostravě. Vzpomínám si, jak byla obložena knihami. Ještě jsem neuměla číst, ale obrázky mne fascinovaly. Takže to byla moje první vysoká škola s maminkou. Jednou mne zavolala k obědu, zrovna když jsem si prohlížela nějaký pěkný obrázek. Jako záložku jsem vzala to první, co bylo po ruce – zlaté hodinky. Pochopitelně jsem na to hned zapomněla. Celá rodina je tehdy hledala. Našli jsme je až po roce v té obrázkové knížce. Později, když už jsem uměla číst, tak jsem se dovídala, jaké je složení barev a jakou technikou jsou vytvořené, ale o vlastním obrázku tam nebylo nic. Bylo mi to líto a uvědomila jsem si právě na těchto momentech, jak ta doba není spravedlivá. Obraz přece nebyl namalován kvůli složení barev, ale autor jím chtěl něco vyjádřit. A ta potřeba sdělit, co je podstatou věci, o to se snažím celý život.

 

Snad mohu říci, že leitmotivem vašeho tvoření, jak jsem vás poznala, je krása. Proč obecně potřebujeme krásu?

To já nevím (smích), ale potřebujeme. Tíhneme k ní a když se s ní setkáme,  najednou žasneme jako děti. Jsme v údivu a ten údiv nás vrací do mládí. Uprostřed ošklivosti, která nás leckdy obklopuje, se najednou podíváte na oblohu, kde jsou mráčky, a člověk má možnost vzlétnout. A podobně ti, kteří byli ve vězení, na samotce, kde neměli okno, i ti se naučili svou duší ještě jiným způsobem vnímat krásu tak potřebnou k životu. Když poslouchám jejich vzpomínky, přála bych si, aby děti, které se narodily a žijí ve svobodě, si toho vážily, aby si uvědomily, že svoboda není samozřejmost, že za ni hodně lidí muselo položit svůj život a že je třeba tuto hodnotu chránit.

A krása, ta je v harmonii. Je odleskem daru, který dostáváme každé nové ráno. Když se probudíme, začneme dýchat, tak bychom za to měli poděkovat.