Instituce a kulturní zařízení

„V tomto čísle představujeme scénografii nejen jako metaforickou reprezentaci světa, ale i jako aktivní součást divadelního představení, která je v neustálé interakci s hereckým tělem. Reflektujeme rozmanité přístupy scénografie, které oživují divadelní tvorbu a propojují současnou a historickou praxi,“ shrnují své záměry editorky aktuálního čísla Divadelní revue Šárka Havlíčková Kysová a Věra Velemanová.

Číslo obsahuje studie v českém i v anglickém jazyce. Scénografie je v čísle nasvěcována od baroka po současné trendy: Martin Bažil s Kateřinou Bobkovou-Valentovou přinášejí ve své stati Les, palác a nebe na jezuitské školské scéně. Scénické prostředky a jevištní akce ve hře Georgia Auschitzera o sv. Stanislavovi a sv. Václavovi (Svídnice 1703) nové postřehy o jezuitské jevištní praxi. Spojení barokní opery a současných inscenačních, potažmo scénografických tendencí se věnuje studie Šárky Havlíčkové Kysové Endangered Heart: Image Schemas as the Organising Principle of Direction-scenographic Concept for Brno Production of Händel’s Alcina, která analyzuje prostřednictvím kognitivní metody interakci scénografie s hudbou a textem. Autorka tak činí na příkladu současné brněnské inscenace režiséra Jiřího Heřmana (premiéra 2022). K devatenáctému století se obrací text Doroty Jarząbek-Wasyl Actors’ Scripts. From Handwritten Marginalia to Acting Practices of the Nineteenth Century, který se zabývá ručně psanými poznámkami ve scénářích herců a jejich rolí ve vztahu k textu a jeho dalšímu předávání mezi hereckými generacemi. Scénografie dvacátého a jednadvacátého století je zastoupena několika texty, z nichž článek Natalie Cierniak v Materialiích – Exploring the Influence of Stage Managers’ Reports on Theatre Research: A Case Study of Archival Documents – se zaměřuje na význam inspicientských záznamů v polském divadle z let 1972–1982, které původně sloužily ke sledování provozních záležitostí.

Studie Věry Velemanové Poslední společný opus Evalda Schorma a Jana Duška. Akční scénografie na rozcestí navazuje na některé autorčiny texty publikované v předchozích číslech a ročnících Divadelní revue, pojednávajících o díle scénografa Jana Duška. Tentokrát reflektuje výpravu k inscenaci hry Rolanda Harwooda Garderobier, jež se stala poslední spoluprací výtvarníka s režisérem Evaldem Schormem v Divadle Na zábradlí (1987). Do druhé poloviny dvacátého století se obrací také studie Tomáše Kubarta Teatrologické studie Vratislava Effenbergera ze sedmdesátých let a otázka jejich zadavatele, jež se věnuje textům literárního teoretika a historika umění, vůdčí osobnosti Surrealistické skupiny a redaktora surrealistické revue Analogon.

Na žhavou současnost z hlediska scénografie se ve své studii Continuální site specific zaměřila Kristýna Kovyršina, která zasazuje scénografii nejen do kontextu teatrologického, ale také do kontextu současného výtvarného umění. Esej Ivy Mikulové se zamýšlí nad současnými inscenacemi klasického dramatu na jevištích velkých divadelních domů. V rubrice Desiderata vzpomíná Berenika Zemanová na cesty, které podnikla, a na archiváře, s nimiž se během svého devítiletého výzkumu věnovaného osobnosti šlechtice Leopolda Lažanského setkala. S nadhledem a vtipem poodkrývá v obecnější rovině, co všechno obnáší badatelská práce.

Ve prospěch pestrosti a co největšího časového rozpětí obsahuje číslo dva rozhovory. První, vedený Věrou Velemanovou, se týká letošního dvojího výročí scénografa a architekta Vlastislava Hofmana (1884–1964). Spíše osobní vzpomínání s Hofmanovými vnuky – s vnučkou Adrianou Skálovou a jejím bratrem Leonardem Ragusou, je doprovozeno rodinnými fotografiemi a ukázkami z dosud nepublikovaného Hofmanova ručně kresleného katalogu vlastních scénografických prací. Druhý rozhovor vedla Amálie Bulandrová s kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou, která inspiruje šíří rozhledu a snahou chápat kostýmní tvorbu v historických souvislostech, v jakémsi neustálém „modu nadčasovosti.“ Tak se staví i k cestám, kterými se ubírá Pražské Quadriennale.

Celek čísla dotváří vedle recenzovaných knižních titulů také „raport“ o sympoziu Scenography Working Group, které proběhlo v červnu 2023 ve spolupráci Kabinetu pro studium českého divadla IDU a Katedry divadelní vědy FF UK.

Divadelní revue je odborný recenzovaný teatrologický časopis otevřený mezioborovým přístupům a pohledům spřízněných humanitních oborů. Dvakrát ročně jej vydává Institut umění – Divadelní ústav (IDU), redakčně připravuje a odbornou úroveň garantuje Kabinet pro studium českého divadla.

Tištěná revue je dostupná na našem e-knihkupectví Prospero. V následujících dnech bude dostupná také online v režimu Open access.

web Divadelní revue

Město Třešť patří vedle Jihlavy a Třebíče k významným střediskům betlemářství nejen na Vysočině, ale i v celé České republice. Již více než dvě století se zde udržuje stále živá tradice – vyřezávání betlémů, jejich stavění, ale také jejich specifické zpřístupnění široké veřejnosti v autentickém prostředí – v betlemářských rodinách, tzv. Betlémská cesta v Třešti.

Třešťské betlémy jsou komponovány jako diorama, v němž se krajina vytvářená z pařezů, mechů a jiných přírodnin stupňovitě zvedá a přechází v krajinu malovanou, tzv. „lončoft“. Od roku 2005 se prohlídky betlémů v třešťských domácnostech oficiálně organizují v období od 26. 12. do 2. 2. pod názvem Betlémská cesta. V životě betlemářů představuje Betlémská cesta vyvrcholení jejich celoroční přípravy a práce, kdy se mohou se svým dílem prezentovat nejen mezi ostatními členy spolku, ale i široké veřejnosti. Zájem projevují místní obyvatelé, ale i nahodilí návštěvníci, často zájezdy turistů z celé republiky i ze zahraničí. Od roku 2008 se konají v termínu od konce listopadu do začátku února výstavy třešťských betlémů v Praze v Jindřišské věži. (Zdroj: Národní ústav lidové kultury)

Betlémářskou tradici v regionu sledujete v celé šíři a kontinuálně. V čem je s ohledem na český i mezinárodní kontext tato třešťská unikátní? Jak vlastně vznikla? Kdo jsou nositelé statku? 

Betlémská cesta v Třešti je ojedinělá zejména v tom, že nositelé statku, tj. betlémáři a jejich rodiny umožňují během Vánoc prohlídku vlastních betlémů v autentickém prostředí svých domovů. Název Betlémská cesta se pro tuto tradici ustálil poměrně nedávno, tj. kolem roku 2000. Zvyklost chození po betlémech sahá v Třešti ale mnohem dále, minimálně do dob Rakouska-Uherska. Podobně jako v Třebíči, kde se praktikovala ještě na přelomu 19. a 20. století a postupně zanikla před 1. světovou válkou. V Třešti tradici znovu nastartoval Spolek přátel betlémů v Třešti, který vznikl v roce 1997. Podobné obchůzky se v minulosti konaly i v dalších betlemářských oblastech – na Příbramsku či Ústeckoorlicku.

Jak probíhala příprava nominace statku? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Jak časově náročný je to proces? Proč jste se rozhodli se o to pokusit? S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejzdlouhavější?

Nominaci Betlémské cesty navrhla v roce 2014 tehdejší etnografka z Muzea Vysočiny Jihlava PhDr. Dana Nováková, která nominaci na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Kraje Vysočina také zpracovala. Naše pracoviště pak tuto nominaci posouvalo ještě o stupeň výše na Seznam tradiční lidové kultury České republiky o rok později, tj. v roce 2015. Ze strany nositelů jsme se setkali s velkou ochotou, vycházeli nám opravdu vstříc. Komunikovali jsme zejména s předsedou betlémářského spolku Ing. Pavlem Brychtou a Ing. Evou Požárovou, tehdejší místostarostkou Třeště. Zápis na krajský i národní seznam vnímají jako prestižní záležitost.

Uvažujete o možné nadnárodní nominaci betlémské cesty na seznam UNESCO?

Ne, neuvažujeme. Odvíjí se to vždy od nositelů statku, kteří vyjádří svůj případný zájem. Takový záměr se pak ve spolupráci s krajským pracovištěm formuluje jako podklad pro jednání Národní rady pro tradiční lidovou kulturu při Ministerstvu kultury ČR. Ta pak rozhodne o případné přípravě nominace na světovou úroveň. Betlémáři v Třešti už i tak mají Vánoce za velmi náročné období, kdy jsou vázáni k tomu, být v období od 26. prosince do 2. února následujícího roku k dispozici případným zájemcům o prohlídku jejich betlému. UNESCO by udělalo tradici velkou reklamu a zcela určitě by se to promítlo do množství návštěvníků, což by ani nebylo žádoucí.

Místní řezbářské a betlémářské rodiny vpouštějí bezplatně turisty do svých domácností a prezentují sousedským způsobem svou práci. Obdivuhodná je ochota rodin tuto tradici stále dodržovat. Jak jsou betlémy velké a kde je mají Třešťané vystaveny? Dá se bez protežování říci, jaký z rodinných betlémů je nejvzácnější a proč?

Velikost je rozdílná a odvíjí se od prostorových možností dané rodiny. Třešťský betlém lze postavit v různých prostorách domu také podle fantazie majitele. Tradičně se stavěl nad postele, na skříně, nad kredenc, v chodbě, v dílně, v garáži atd. Nelze některý z nich vybrat a označit za nejvzácnější. Pro každou rodinu je nejhodnotnější ten jejich, protože ve většině případů navazují jeho stavěním na tradici několika generací svých předků.

Pod názvem Betlémská cesta se oficiálně prohlídky betlémů v domácnostech organizují v Třešti teprve od roku 2005 a v roce 2015 byly zapsány na tzv. národní seznam. Máte za sebou další periodickou redokumentaci. Jak se tradice za deset let od zápisu vyvíjí? Pomohl jejímu rozvoji? Daří se počet zúčastněných domácností udržet nebo dokonce zvyšovat? Jaký je zájem turistů? Klesá, stoupá?

Naše pracoviště provádělo redokumentaci v letech 2019, 2022 a 2024. Můžeme tedy doložit, že tradice stále trvá, počet zapojených rodin každoročně kolísá. V současnosti je jich kolem deseti, což je o něco méně než před těmi dvaceti lety. Na nezájem turistů si třešťští rozhodně nemůžou stěžovat. Nestojí ani o větší propagaci, která by tomu mohla i uškodit. Praví zájemci o betlémy si cestu do Třeště najdou i bez toho. Většině návštěvníků stačí i návštěva expozice betlémů v Schumpeterově domě.

Jak tradice přežívala v covidovém období?

Zcela určitě do podoby Betlémské cesty zasáhla epidemie koronaviru. Betlémy se v rodinách stavěly, některé bylo možné i navštívit. Nezveřejňoval se ale žádný plánek trasy, nešířily se informace o jednotlivých rodinách. Byla vytvořena virtuální Betlémská cesta na facebooku spolku.

Co existenci statku ohrožuje nejvíce? Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co je nejdůležitější v péči o její zachování?

Tak jako u jiných statků je rizikem určitě generační záležitost a obava o to, aby tradici převzala mladší generace. Populace postupně stárne, odchod do důchodu se také posouvá a to má negativní vliv i na betlémářskou tradici. Chybí pak brigádníci na přestavbu betléma ve společné expozici a na služby u betlémů. Jesličky jsou pak přístupné v omezený časový úsek, kdy není jejich majitel v práci a může svůj volný čas věnovat případným zájemcům. S tím souvisí problém otevírací doby. Někdy se prostě stane, že se návštěvník bohužel v uvedený čas na betlém nedostane. Obava o udržení tradice je oprávněná, třešťský betlém se špatně staví, je to pracná a časově náročná činnost, což pro mladší generaci není zrovna přitažlivé. Navíc s tím má nositel tradice spojené finanční náklady, ale akce přitom negeneruje žádné zisky. Jedná se zkrátka o srdeční záležitost, která bohužel odchází s některými lidmi.

Dá se tomuto mezigeneračnímu přenosu tradice nějak pomoci? Je v dnešní době betlémářské řemeslo a obcházení domácností s betlémy stále živým prvkem v kultuře místních obyvatel, nebo jen pouhou připomínkou dávného zvyku, který jaksi ze setrvačnosti přežívá? A co to dokládá?

Zájem mladé generace se mimo jiné snaží podnítit předseda Spolku přátel betlémů v Třešti Ing. Pavel Brychta, který přes třicet let vede řezbářský kroužek. Pozornost k řezbářskému řemeslu také upíná každoroční konání akce Dřevořezání. To se poprvé konalo v roce 2002. Jedná se o pravidelné letní setkání (5. a 6. července) řezbářů z celé republiky, i ze zahraničí. Během něho účastníci vytvoří vždy několik nových figur do společného betlému v Schumpeterově domě, který v současnosti čítá asi 1500 figurek. Návštěvníkům se tak nabízí jedinečná možnost obdivovat um řezbářů a případně se také zapojit.

Jak by měl „betlémský“ turista postupovat, když uvidí krásný třešťský betlém např. v pražské Jindřišské věži, a rozhodne se přijet do Třeště? V jakém termínu bude možné betlémskou cestu letos projít a kde začít? Jaké jsou novinky letošní sezony?

Betlémská cesta v Třešti je každoročně přístupná od 26. prosince do 2. února následujícího roku. Nejpozději týden před Vánoci vydá Spolek přátel betlémů v Třešti aktuální plánek se zapojenými domácnostmi. Ten bývá také zveřejněn na stránkách města a tištěný si můžete vyzvednout na TIC. Stálá expozice spolku v Schumpeterově domě je otevřena od 7. prosince 2024 denně až do Hromnic (2. února 2025).

https://www.muzeumtr.cz/

http://betlemy-trest.cz/

https://www.trestskebetlemy.cz/betlemska-cesta/

Věděli jste, že stavění betlémů je v českých zemích vánoční zvyk starší než strojení stromečku? Tak na boží rodinu také pod tím svým nezapomeňte... Krásný sváteční čas přeje redakce Místní kultury

Vánoční programy v rodovém sídle Kinských v Kostelci nad Orlicí začaly o 2. adventní neděli komponovaným vánočně laděným pořadem majitele zámku Františka Kinského a klavíristy Matyáše Nováka. Jejich pořad byl součástí vyprodané vánoční abonentní řady koncertů v Zrcadlovém sále, která bude pokračovat koncertem s názvem Vánoční noc v podání ansámblu Barocco sempre giovane a sopranistek Kristýny Kůstkové a Nikoly Uramové o čtvrté adventní neděli. „Vůbec poprvé náš zámek otevřeme na Nový rok. V 15:00 hodin přivítáme rok 2025 koncertem trojnásobné držitelky Ceny Thálie Jany Šrejmy Kačírkové se souborem Praga Camerata Quintet. V programu mám dva vstupy, v jednom si dovolím pronést přání k přípitku, který je součástí zakoupených vstupenek,“ doplnil František Kinský.

Všechny koncerty v zámku Kinských jsou dlouhodobě vyprodané. Stejně tak adventní prohlídky s Hanou Kinskou, snachou majitele zámku Františka Kinského, které se ve svátečně vyzdobené expozici konají o sobotách 14. a 21. prosince v 16:00 a v 18:00 hodin. „Na sváteční čas s návštěvníky se nesmírně těším. Částku za vstupné na čtyři prohlídky jsem se s podporou mých kolegů rozhodla věnovat ve prospěch Fondu Kinský,“ vysvětlila Hana Kinská, která spolu se svým manželem Kristianem Kinským fond na pomoc dětem a rodinám v orlickoústeckém regionu založila. Vybrané prostředky fond poskytuje na školní stravování, vzdělání a zájmovou činnost.

Neodmyslitelnou součástí adventu je u Kinských tradiční výstava v zámecké expozici. Dvanáct biedermeierovských komnat autorky Andrea Vanická a Hana Tupcová každý rok promění v kouzelný svět Vánoc. „Každý rok je výstava zcela jiná. Podílí se na ní spolu s námi všichni zaměstnanci správy zámku, každý tím, co umí. Velkou oporou nám jsou především kolegové, kteří pracují v zámeckém parku a v zahradách,“ upřesnila Andrea Vanická. Při procházce expozicí se můžete inspirovat mnoha vazbami z přírodních materiálů, jedinečně zdobenými vánočními stromečky z lesů Kinských, v setmělé zámecké knihovně vás dokonce překvapí scéna Petrův zdar. V Zrcadlovém sále se odehrává Silvestr v roce 1899, dokreslený zvukovou smyčkou s přáním do roku 1900 a s přípitkem, sálem se nesou vídeňské valčíky. „Každý pokoj má i letos své téma, snažíme se jednotlivé prostory podpořit, jiná je tedy výzdoba v pánském (dědečkově) pokoji, úplně odlišná v dámském salonu, v dětském pokoji jsou hraví sněhuláci,“ říká Hana Tupcová.

Do Vánoc v biedermeieru můžete zavítat od 13. do 21. prosince, a to denně od 10:00 do 16:00 hodin. V termínech 13., 14., 15., 20. a 21. prosince se můžete vypravit i o patro výše. V Galerii Kinský bude zcela výjimečně opět přístupná výstava Usmívání výtvarníka a humoristy Pavla Matušky.

Sváteční atmosféru v Novém zámku ve vybraných termínech podtrhnou reprodukované i živě prováděné vánoční koledy a písně i sváteční občerstvení s domácím punčem z Toniovy zámecké kavárny. V suterénu děti čekají tvořivé dílničky, v zámecké kapli se ve dnech 14., 15. a 21. prosince můžete zastavit na výtečné prosseco i míchané nápoje u stánku La mia Spritzeria. Originální vánoční dekorace si budete moci opatřit od WeraWood.

Vstupenky zakoupíte na pokladně Nového zámku.

Více informací: www.kinskyartmedia.cz a www.zamekkostelecno.cz.

V loňském roce se soutěže Tančí celá škola zúčastnilo celkem 390 týmů, letos se počet přihlášek dotkl hranice 500. „Počet přihlášených škol překonal naše očekávání. Kromě základních a středních škol se letos poprvé zapojily i mateřské školy. Šanci ukázat radost z tance tak dostali i ti nejmenší a využili toho na maximum. Když jsme viděli, kolik pedagogů dovedlo děti k pohybu a spolupráci v týmu, udělalo nám to obrovskou radost. Tahle soutěž není jen o tanci, ale také o překonávání výzev a učení se novým věcem. Více než 10 tisíc dětí se mohlo přesvědčit o tom, že zvládnou i věci, které se jim zdají ze začátku těžké," popisuje vedoucí redaktorka ČT edu Anna Kabelková.

StarDance spojuje rodiny a přátele u televizních obrazovek a zároveň prostřednictvím soutěže Tančí celá škola vede děti k radosti z pohybu, skupinové spolupráci a kreativitě. Úkolem pro účastníky bylo sestavit tým a společně vymyslet a odtančit choreografii na předem vybranou píseň za použití minimálně dvou povinných tanečních prvků.

„Podpora pohybu dětí ve školách je v současnosti důležité téma například i pro Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Přesah soutěže může být pro učitele téměř neomezený. Děti sestavu často cvičily v hodinách tělesné výchovy, ale píseň někteří využili také v anglickém jazyce. Když učitelé pojali tvorbu soutěžního videa v principech projektové výuky, mohli zapojit i děti, které tancovat nemohly či nechtěly. Například jako střihače, který si tvorbou videa procvičí své digitální kompetence," vysvětluje Kabelková.

Všechna videa vítězných škol najdete na https://edu.ceskatelevize.cz/soutez/tanci-cela-skola/vyherci.

Vítězové

Mateřská škola:

• 1. místo: ZŠ a MŠ Štramberk, třída Zajíčků a Veverek, název skupiny Zvonilky
• 2. místo: MŠ Chomutov, příspěvková organizace MŠ Kopretinka
• 3. místo: MŠ Polerady, Včeličky, motýlci, berušky

1. stupeň

• 1. místo: ZŠ a MŠ Petřvald u Nového Jičína, školní družina (4. a 5. třída)
• 2. místo: ZŠ a MŠ Bohumín – Skřečoň, žákyně prvního stupně ZŠ Skřečoň
• 3. místo: Základní škola a Gymnázium Vodňany, 5. C

2. stupeň

• 1. místo: ZŠ Na Líše, Praha 4, taneční kroužek pro děti od 1. do 9. tříd
• 2. místo: 17. základní škola a mateřská škola Plzeň, třídy 8. a 9. ročníku ZŠ
• 3. místo: Základní škola Frýdek-Místek, Elišky Krásnohorské 2254, žákyně a žáci druhého stupně (6. třída - 9. třída)

SŠ

• 1. místo: Škola ekonomiky a cestovního ruchu Jihlava, 1. C1
• 2. místo: Střední škola zahradnická Kopidlno, třída druhého ročníku maturitního oboru zahradnictví, název skupiny Brack
• 3. místo: Cyrilometodějské gymnázium, ZŠ a MŠ v Prostějově, kvinta

Nejprve bylo v New Yorku nutné vypůjčit si auto a zařídit různé úřední věci. Přepravovat letadlem aparaturu je neekonomické, a tak dalším krokem bylo pořízení nástrojů a hudebního vybavení. Podle kapely je paradoxně levnější si nástroje koupit, než je půjčovat, a tak s pomocí přátel celou sadu nakoupili na internetu a ta na ně čekala v Providence, kde se uskutečnil první koncert. Jejich cesta pak vedla západním směrem po severní části vnitrozemí přes Chicago, Denver, Boise až do Seattlu, nejzápadnějšího a nejsevernějšího bodu tohoto turné. Odtud pokračovali jižně po západním pobřeží přes Oregon a Kalifornii až do San Franciska a pak ještě jižněji do Los Angeles, odkud se jejich směr stočil zpět na východ a postupně přes Arizonu, Texas a Severní Karolinu dojeli zpátky do New Yorku. Během cesty byli každou chvíli v jiném časovém pásmu, ráno u moře, přes den v poušti v tropických teplotách, večer ve velkoměstě a druhý den ráno v horách s teplotami těsně nad nulou.

„Dlouho jsme v Americe nehráli, tak jsme byli zvědaví, jak se tamní poměry za tu dobu změnily,“ líčí frontman kapely Miroslav Wanek. „Co se týče klubů, tak posun k lepšímu byl opravdu znatelný, hlavně v jejich technické vybavenosti. Prakticky na všech místech jsme se mohli těšit skvělému zvuku. I divácká návštěvnost koncertů nás velmi mile překvapila, což po tolika letech byla velká neznámá. Ale přišla nová generace a vypadá to, že jsme ji zaujali stejně jako ty předchozí.“

A jak že se vlastně povedlo takto rozsáhlou koncertní šňůru domluvit? „Během těch dvou desítek turné v minulosti jsme se setkávali s mnoha hudebníky a hráli ve stovkách klubů. Některé kontakty zestárly, ale mnoho jich zůstalo aktivních. Jedním z těch, se kterými jsme strávili mnoho desítek koncertů na jednom pódiu byl i Erik Carter a ten si založil agenturu Uncle Booking. Takže jsme ho oslovili a on během rekordně krátké doby sjednal všechny koncerty. Mimo jiné i proto, protože jeho síť kontaktů se zčásti kryla s těmi našimi a také proto, že zastupuje např. skupinu Sleepytime Gorilla Museum, která bývala naším nejbližším partnerem. Zbytek organizačních náležitostí byl potom na nás. Tomuto turné předcházel téměř rok příprav a byrokratických nástrah, jejichž výčet by vydal na knihu,“ vysvětluje Wanek.

„Zvládli jsme to hlavně díky množství kamarádů a podporovatelů, kteří byli ochotni nám po celou dobu pomáhat. Samotné turné už byla potom vlastně třešnička na dortu, ale organizačních nástrah bylo i po cestě stále velmi mnoho a bylo třeba jim věnovat pozornost a spousty času a energie. To bylo možná více vysilující, než samotné hraní a cestování,“ dodává.

Skvělým navázáním na tradici z 90. let bylo i to, že třetinu turné s UJD odehrála kapela Free Salamander Exhibit, což jsou zčásti hudebníci ze skupiny Sleepytime Gorilla Museum, se kterými se takováto paralelní turné odehrávala kdysi velmi často a diváci si tak mohli vychutnat téměř dokonalou spřízněnost obou kapel i v rámci specifického a nezvyklého stylu, který obě skupiny produkují.   

„Na turistiku nebývá nikdy moc času. Takové množství odehraných koncertů, k tomu 17 000 km a více než 218 hodin čistého času stráveného v autě to jen potvrzuje. Nějaké zásadní turistické zajímavosti jsme ale přeci jen stihli. Protože náš bubeník byl v Americe poprvé, nemohli jsme vynechat nejznámější turistické zajímavosti jako Niagárské vodopády, národní park Redwood, San Fransico, Las Vegas nebo Grand Canyon. A došlo i na koupání v Tichém oceánu,“ vypráví Miroslav Wanek.

Jednou ze zajímavostí tohoto turné bylo, že Už jsme doma například odehráli koncert přímo v Halloweenský večer.

„Bylo opravdu vtipné hrát pro sál plný kostlivců, zombíků a čarodějnic,“ smějí se členové kapely. Turné zároveň probíhalo během vrcholení prezidentských voleb. „Občas se nás někdo na ulici snažil zaregistrovat k volbám a u domů jsme viděli hodně cedulí, které dávaly najevo sympatie k tomu či onomu prezidentskému kandidátovi, ale žádné nepokoje jsme nikde naštěstí nezaznamenali,“ shodují se.

Příští rok kapela oslaví 40 let existence, a tak již nyní připravuje velké množství nejrůznějších akcí a dalších zahraničních cest.

„Turné po Spojených Státech se nám tam už nevejde, ale už se začíná pracovat na turné v květnu 2026 a zájem je obrovský. Je možné, že v USA vyjde i kniha textů, že se v rámci turné zorganizuje i výstava Martina Velíška atd. Plánů je hodně a jsem moc rád, že se návrat do USA, jak to vypadá, podařil,“ uzavírá Miroslav Wanek.

Čapkův román je i po sto letech od svého vzniku stále aktuální. Inscenace zachycuje příběh člověka na jeho cestě mezi ďábelským našeptáváním a vábením boží věčnosti. „Celé představení odehrají čtyři herci a jedna tanečnice. Inscenace je pojatá jako psychologická hra, kde laboratoř inženýra Prokopa není jen místem experimentů, ale i zrcadlem jeho rozervané mysli,“ vysvětluje dramaturgyně Věra Mašková. „Příběh ukazuje zápas muže s mocným světem, kde zisk a moc znamenají víc než morálka nebo dokonce zachování života na Zemi. Zápas je komplikovaný i setkáním s osudovou láskou, která může být opravdová, ale může být také velkou lží,“ říká Mašková, podle níž hraje v inscenaci důležitou roli i hudba Gabriely Vermelho. „Čapek klade důraz na moment odpovědnosti člověka za to, co vytváří a uvádí v život. A nejedná se jen o sílu, jako v případě třaskaviny Krakatit, ale o určitou volnou energii, která může pomáhat, ale také strašlivě škodit,“ dodává dramaturgyně.

Příběh člověka, který chtěl příliš mnoho

Hlavní hrdina je inženýr Prokop. Jeho cesta začíná velkým objevem – extrémně silnou výbušninou zvanou Krakatit. Zatímco mocní lidé touží po jejím využití, on sám se děsí možných důsledků. Jeho zápas je ale komplikovaný vášnivou a osudovou láskou k tajemné Princezně, která je i součástí mocenské hry. „Prokop je umanutý“, popisuje herec Ondřej Černý svoji postavu, “Ať už tvoří, hledá či miluje. Zároveň je nepoddajný, tvrdohlavý. Touží po velkých věcech, které ho ale zároveň děsí“, říká Černý.

Divadlo v Čapkově sousedství

Divadlo MANA je místem, které uvádí Čapkova díla pravidelně. Na repertoáru vršovické scény jsou kromě Krakatitu i inscenace inspirované životem spisovatele. Je to například hra Čapek a Ve dvě na Kodaňské nebo titul Matka. „Karel Čapek je pro nás inspirací, je symbolem první republiky a hodnot, které se i my snažíme udržet při životě. Vila bratří Čapků se navíc nachází v Praze 10, kde sídlí i naše divadlo, což nás k němu ještě více přibližuje,“ vysvětluje Věra Mašková.

www.vrsovickedivadlo.cz

Víte, že…?

Název knihy Krakatit byl inspirován katastrofálním výbuchem sopečného ostrova Krakatoa (Krakatau), který se odehrál v roce 1883? Exploze byla tehdy slyšitelná až pět tisíc kilometrů daleko a byla asi třináct tisíckrát silnější, než výbuch atomové pumy v Hirošimě v roce 1945. Právě vynález atomové bomby Čapek v Krakatitu jasnozřivě předpověděl: objev zkázonosné válečné zbraně se však oproti románu nakonec neodehrál v oblasti chemie, ale fyziky.

Večerní program v 19:30 přinese skutečnou lahůdku nejen pro fanoušky gangsterských příběhů – legendární film Kmotr. Tento mistrovský kousek režiséra Francise Forda
Coppoly s Marlonem Brandem v hlavní roli si zaslouží pozornost na velkém plátně, kde vynikne jeho nadčasová atmosféra a brilantní zpracování. Bio Central přináší projekci
tohoto oscarového snímku jako vánoční dárek jak pro zaryté filmové fajnšmekry, tak pro novopečené diváky, kteří přijdou Coppolův režijní klenot teprve objevit.
Kino Bio Central se rozhodlo oba tituly spojit do atraktivního balíčku, tzv. „Double Feature“ nazvaného Kmotrando, kdy si návštěvníci mohou zakoupit zvýhodněné
vstupenky na oba filmy. Diváci tak mají možnost prožít originální a nezapomenutelné předvánoční odpoledne v příjemném prostředí kina.

Vstupenky na jednotlivé projekce i na zvýhodněný balíček jsou již v prodeji online na webových stránkách Bio Central nebo na pokladně kina.

Přijďte si užít filmy, které spojují generace, a objevte kouzlo filmového plátna v předvánoční atmosféře!

www.biocetntral.cz

 

Tradiční muzejní prosincovou akcí je mineralogická burza. Kdysi se pořádala ve dvou místnostech, nyní se kvůli své velikosti do muzea nevejde a koná se v hale Elim na Výstavišti. Letos připadla na sobotu 14. 12. a jedná se již o její 27. ročník, na nějž zavítá přes 80 vystavovatelů. Je určená nejen sběratelům minerálů, fosilií, drahých kamenů a šperků, ale i široké veřejnosti. Nakoupit netradiční vánoční dárky či se jen tak podívat, přijďte v době mezi 9. až 14. hodinou.

V ten samý den, tedy 14. 12., muzeum pořádá více akcí, pokud tedy máte ještě čas, můžete to cestou z burzy vzít před Městskou elektrárnu. Zde v 10 hodin začne poslední letošní komentovaná prohlídka o historii i možné budoucnosti této památky, na prohlídku je třeba se registrovat předem. Ve 14 hodin pak následuje v hlavní budově muzea komentovaná prohlídka mikulášskou výstavou s etnografem Janem Koubou. A v mezičase můžete obdivovat kouzlo podmalby na skle, v etnografické expozici bude totiž od 9 do 14 hodin své umění předvádět Jiří Honiss.

Vybraní rezidenti získají ubytování se snídaní na 7 dní v Domě hostů a možnost využít sdílenou pracovní místnost. Rezidenční pobyt proběhne v termínu 1. ledna až 31. března 2025. Konkrétní termín bude upřesněn dle aktuálních možností Domu hostů.

„Open call nemá žádné speciální podmínky. Byli bychom pouze rádi, pokud by rezidenti v rámci svého pobytu uspořádali nějakou akci pro veřejnost, např. čtení, prezentaci, debatu, promítání, workshop atd., ale není to podmínkou. Zároveň bychom ocenili, pokud by své zážitky z rezidence sdíleli ve svém okolí či komunitě, třeba pomocí sociálních sítí, a podpořili tak společně s námi rozvoj a oživení Broumovska,“ uvedla Žaneta Vávrová, ředitelka Vzdělávacího a kulturního centra Broumov.

Rezidence jsou součástí programu Working Retreat, který od prosince do března už třetím rokem poskytuje kreativcům za speciální zimní cenu jedinečný prostor pro soustředěnou práci a inspiraci v unikátním prostředí Domu hostů broumovského kláštera. Tento program je navržen tak, aby podpořil kreativitu, hlubší ponoření do projektů a vytvořil prostor pro nové nápady. Kromě klidného zázemí a možnosti navázat nové kontakty s ostatními rezidenty, nabízí Working Retreat také příležitost reflektovat vlastní práci, čerpat inspiraci z kulturního a přírodního bohatství Broumovska a případně sdílet své zkušenosti s místní komunitou.

Dílna švadlen dostává zakázky od firem a jednotlivců na výrobu textilních tašek, batohů, povlaků na polštáře, prostírání, ubrusů, ale šije také i utěrky, chňapky, podsedáky nebo i adventní kalendáře. Věnuje se i úpravě oděvů. „Jedná se o chráněná pracovní místa, aby mohli získat práci i ti, kteří mají obor vystudovaný, ale kvůli jejich znevýhodnění hůře hledají uplatnění,“ říká Ilona Stachová, zkušená mistrová s dlouholetou praxí, která je pro švadleny pravou rukou, lektorkou i koučkou. „Jsme velice potěšeni, že můžeme společně s našimi švadlenkami pomoci bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě projektem „Taška za tašku“ a pevně věřím, že alespoň částečně pomůžeme k rychlejší rekonstrukci břidlicové střechy. Zároveň potěšíme návštěvníky baziliky praktickou taškou, která je ušita s láskou,“ dodává Ilona Stachová.

Podle odhadů Královské kapituly, která baziliku sv. Petra a Pavla na Vyšehradě vlastní, vyjdou stavební práce na 45 milionů korun a trvat by měly do roku 2029. Na samotnou opravu je třeba téměř 60 000 břidlicových tašek a 500 metrů trámů. Právě na finanční podporu břidlicových tašek se rozhodla dílna švadlen organizace Borůvka Praha pomoci. Společnými silami švadleny ušily látkové tašky s mottem projektu „Taška za tašku“. Zakoupit si ji může návštěvník baziliky přímo u vstupu při pořízení vstupenky a nákupem tak podpořit právě probíhající záchranu pražské kulturní památky, která je od roku 1993 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

„Kolegiátní kapitula na pražském Vyšehradě plánuje část peněz na opravu střechy získat ve veřejné sbírce a prodejem uměleckých předmětů z břidlice sundané ze střechy,“ říká děkan Vyšehradské kapituly Mgr. Ing. Michal Němeček. Poslední větší oprava střechy baziliky se uskutečnila před 40 lety. V roce 2014 pak kapitula opravila nejvíce poškozenou čtvrtinu střechy nad severní boční lodí.  V nynějším projektu se vymění střecha nad hlavní lodí a boční lodí směrem k parku. Kromě výměny břidlice by měla oprava také obnovit původní motiv, který střeše vtiskl architekt Josef Mocker a který vznikne využitím dvou barev břidlice, šedočerné a zelené.

„Jsme velmi rádi za jakoukoliv podporu baziliky na Vyšehradě. A moc rádi navazujeme spolupráci s lidmi, kteří pomáhají druhým. S Borůvkou, která je také na Vyšehradě přítomná, jsme zkusili hledat společnou cestu a našla se! Nápad nabídnout plátěnou tašku, která uhradí jednu střešní tašku, nám přišel skvělý. I obyčejný člověk tak může mít podíl na rekonstrukci tohoto úžasného místa a lidé z Borůvky jsou první, kdo do toho šli s námi,“ dodává Michal Němeček.