Knihy, literatura, média

Jste synem českých rodičů, od dětství ale ve švýcarských školách. Doma jste, pokud vím, mluvili česky. Pozorujete ve své herecké profesi nějaký hendikep kvůli jazyku nebo to vnímáte spíš jako výhodu, že vaše mateřština není švýcarská němčina? Česky mluvíte obdivuhodně, téměř bych nepoznala, že tu nežijete.

Ano, narodil jsem se ve Švýcarsku, ale doma se mluvilo česky. Vnímám to jako velkou výhodu. Když člověk od malička mluví dvěma nebo více jazyky, vybuduje si pro celý život flexibilitu naučit se další řeči a přízvuky. Kvůli tomu jsem se naučil německy úplně bez přízvuku a anglicky jen s malým, nelokalizovatelným přízvukem a tím se mi otevírají brány zahrát si v mezinárodních produkcích. Takže mi to v mé herecké práci pomáhá, ale samozřejmě i v osobním životě. Česky se přece říká: “Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.”

Jedinou nevýhodou by mohlo být, že se možná castingové agentury někdy ptají, kdo ten Danny vlastně je? Švýcar, Čech, Němec nebo Američan? (smích) Naučil jsem se být trpělivý, i když to možná trochu zpomaluje moji kariéru. Ale herectví je nakonec přesně o tom – být různými lidmi.

 

Do vaší cesty k divadlu a filmu se vložila i hudba. Jaký měla podíl ve vašem směřování?

Od malička jsem hrál na klavír. Ale už jako kluk jsem si všiml, že mě lidi rádi poslouchají, když jsem si vymýšlel příběhy. A že dovedu lidi rozesmát. Myslím, že se člověk bud’ s hereckými sklony narodí, nebo nenarodí. První takzvaně “vážnou divadelní roli” – depresivního manažera – jsem hrál na gymnáziu. Jenže jsem se s ní tak identifikoval, že jsem se z toho skoro zhroutil. Po gymnáziu jsem se pak chtěl soustředit na hudbu. Dostal jsem příležitost studovat rok tady v Praze, na Konzervatoři Jaroslava Ježka hru na jazzový klavír u Karla Růžičky a klasický klavír u Zdeňka Páleníčka. Zažil jsem ještě ty velké jazzové osobnosti, které ovlivnily svět. Byla to krásná doba.

Herectví mne ale nenechalo v klidu. Vystudoval jsem pak čtyřletou hereckou akademii v Mnichově, “Otto Falckenberg Schule“. Od té doby hraji – v divadle většinou v kombinaci herectví a hra na klavír. Vlastně mám takhle někdy dvojnásobek práce. Naučit se roli, i nastudovat tu hudbu. Ale i to mne baví.

Filmové role přišly až později, první před sedmi lety – hrál jsem Čecha pro německou kriminálku.

 

Co bylo pro vaši uměleckou cestu nejvýznamnější a kdo byl pro vás důležitý?

Vše asi začalo právě tím klavírem. Otevřel mi bránu do jiných světů. Při výuce nikdy nešlo jen o hudbu nebo techniku. Byl vždy nástrojem, jak vstoupit do světa uměleckého, filozofického, citového, vytouženého, zasněného – prostě do světa a života jiného. A tento svět mě silně přitahoval.

O jazz jsem se začal zajímat kvůli Keithu Jarrettovi a jeho legendárnímu albu “Köln Concert”. A když mi bylo 18, slyšel jsem na jazzovém festivalu v Montreux trio Esbjörna Svenssona a byl jsem úplně unesený.

Pokud jde o klasický klavír, tak to byl Glenn Gould. Byl jsem jeho stylem hraní Bacha a jeho intelektem tak nadšený, že jsem ho nakonec ztělesnil v divadelní hře, která mne donesla na Juilliard School v New Yorku. Tam jsem se seznámil s mou ženou, americkou loutkářkou Annou Paniccia – ale to je jiný příběh.

Dalšími vzory byli zpěváci/básníci jako Leonard Cohen, Tom Waits a Karel Kryl (který byl blízkým přítelem mojí maminky), umělci, kteří prostřednictvím hudby vyprávějí příběhy. To mne vždy přirozeně přitahovalo.

Jako vzory herectví bych jmenoval Marlona Brando, Petera Sellerse, (mladého) Jacka Nicholsona, Philipa Seymoura Hoffmanna, švýcarského Bruno Ganze – bylo by jich mnohem vice. Byl jsem taky okouzlený filmy českých režisérů Miloše Formana a Jiřího Menzela – a filmy asi největšího filmaře své doby: Stanleyho Kubricka.

Vzory se mění a je důležité je mít, sledovat je, učit se od nich, ale nikdy nekopírovat. Pomáhají rozvíjet svůj vlastní styl.

 

Jak se na vaše umělecké sklony tvářili rodiče?

Maminka mne vždy podporovala – spíš bych řekl, že mne k umění přivedla. Sama zpívala, hrála na klavír, na kytaru, hrála i divadlo v Československu před emigrací. Má velmi otevřený přístup k životu a lidem. Táta je v mnoha věcech jiný, ale co je spojuje, že jsou oba romantičtí. Hippie duch 60. let je velmi ovlivnil. Léta mého dětství byla sérií večerů u táboráku s kytarou a zpíváním českých písniček.

Táta, jako chemik a bývalý extrémní horolezec, vždy řídí svůj život spíše prostřednictvím logiky a výkonu. Že by se syn stal umělcem, se mu proto zdálo asi trochu podezřelé. Ale jak jsem říkal: I táta je duší velký romantik. A od té doby, co zjistil, že se umění věnuju vážně, profesionálně a realisticky, stal se mým největším fanouškem. Dokonce začal poslouchat i jazz a zatím nevynechal žádnou z mých divadelních premiér.

Svým rodičům jsem dodnes velmi blízko a vážíme si toho navzájem.

 

Kdy jste se vlastně poprvé ocitl v Česku, respektive Československu?

Myslím, že asi v roce 1985. V té době bývaly na hranicích ještě hrozně dlouhé kontroly, spousta pohraničních policistů. Měl jsem velmi oblíbenou modrou lyžařskou helmu, tak jsem ji měl nasazenou i v autě, když jsme přejížděli ty hranice. Muselo jim být divné, že malý Švýcar jede do Československa a rodiče mu dali helmu, aby byl v bezpečí (směje se).

 

Jaké dojmy se vám usadily v paměti?

Byl tu úplně jiný svět. Ale vzpomínám si, že se mi líbilo, že tady všude bylo jídlo, které jsem měl rád, a které ve Švýcarsku vařila jenom maminka. Pamatuju se, jak mi děda ukazoval Prahu, taky Karlovy Vary. Děda od maminky a babička od táty se naštěstí dožili ještě roku 1989 a také pak za námi do Švýcarska jezdili. Takže jsem měl dost příležitostí mluvit česky.

Česky jsme mluvili mezi sebou i s bratrem, ale on chtěl později už mluvit německy, zřejmě se chtěl trochu víc distancovat od toho českého, což je škoda. Ale doma u rodičů pořád mluvíme česky. Bratr je o deset let starší, což je velký věkový rozdíl. Samozřejmě byl mým velkým vzorem, asi jako každý starší brácha. A i když šel úplně jinou cestou než já – on vystudoval geofyziku a pracuje jako vývojář softwaru – spojuje nás vzájemná zvědavost. Je nadšeným amatérským astronomem a tráví noci s astronomickou fotografií. Za jasných nocí se dívá na hvězdy. To se mi líbí, a možná to nás nějakým způsobem spojuje. Už jsem zmínil, že pocházím z romantické rodiny (úsměv)?

 

Vraťme se ještě k té české zkušenosti, vašemu roku na Ježkově konzervatoři v Praze…

Byl to rok 2001, mně bylo 19 a poprvé jsem byl mimo rodinu. Stihl jsem si to tady dost užít. Bylo to také výborné pro uvědomění si svých českých kořenů, i třeba kvůli českému humoru.

Zatímco u nás v Basileji bylo vše tak trochu uzavřenější, organizovanější, v Praze to hodně žilo. Ale musel jsem si zvykat na to, že ne každý, kdo mluví česky, je kamarád. Protože u nás ve Švýcarsku to tak vlastně bylo. Češi v emigraci měli vždy zájem se spolu stýkat a přátelit.

Zajímavé taky bylo, jak někteří moji spolužáci nedovedli pochopit, proč vlastně tady jsem, proč se mi tu líbí. Ve Švýcarsku přece musí být všechno lepší. Některým nevadilo po pěti minutách se zeptat, kolik vydělává táta. Často se projevila i závist. Ale taky to asi bylo dané tím, že na konzervatoř chodili studenti v rozmezí 15–35 let, a ti mladší tehdy neměli ještě moc zkušeností se světem.

 

Jak potom došlo na tu Ameriku?   

V Americe jsem se ocitl díky už zmíněné hře o Glennu Gouldovi. Režisér tehdy chtěl, abychom měli i anglickou verzi, a tak jsem se dostal na Julliard School. Chodil jsem tam na hodiny jevištní angličtiny, abych získal ten správný kanadský akcent, kterým mluvil Gould. Byl jsem tam v průběhu tří let několikrát, celkově asi rok. A jednou jsem před Vánocemi chtěl jít na pivo s kamarádem, ale on byl pozván na nějakou vánoční párty, kterou organizovala Anna. Žila už asi tři roky v New Yorku, potom, co vystudovala herectví, a pracovala v New Yorku jako loutkářka, loutky i vyráběla, mimo jiné pro „The Muppets“. Kamarád se zeptal, jestli mohu přijít taky. Vstupné měla být dobrá lahev vína. Já sice o vínu moc nevím, ale náhodou jsem se asi trefil a dobře to dopadlo (směje se). Když už bylo jasné, že budeme spolu, padlo rozhodnutí, že Anna za mnou půjde do Evropy, ale otázka byla, kam.

Nechtěl jsem, aby to měla o moc těžší než já, kdybych ji vzal domů do Švýcarska. Rozhodli jsme se proto usadit na nějakém neutrálním místě. Přátelé nám doporučovali Berlín – jak kvůli vízům, tak kvůli uměleckému prostředí. Zjistili jsme pak během doby, co jsme tam žili, že Berlín je dost „drsné“ město, a také se během té doby změnilo. Ale já jsem nehledal něco, abych to měl lehčí.

 

V tom mají německy (stejně jako anglicky) mluvící herci vlastně výhodu, že mohou působit ve více zemích, když se vynasnaží. Jaké to tedy v Berlíně bylo?

V době před 10 lety se v Berlíně dal docela dobře najít byt za slušné peníze. To přitahovalo velké množství umělců. Je to dobré, když chce člověk experimentovat, vyzkoušet si všechno možné v umění, ale je to obrovská konkurence. A kromě těch větších divadel se stálými soubory se tam divadlem dá uživit jen stěží. Proto jsme hodně vyjížděli hrát po celém Německu i jinam. Získal jsem spoustu skvělých zkušeností. Po několika letech jsme se ale přesunuli k nám, do švýcarské Basileje, a tam se teď oba cítíme lépe.

 

Basilej je také známá jako centrum kultury, místo světoznámého veletrhu Art Basel. Za humny máte francouzské hranice, část Švýcarska je frankofonní, ovlivňuje divadlo i tento fakt?

U nás v německojazyčné části ani ne. Spíš má vliv, že v Basileji se velmi zkoncentroval chemický a farmaceutický průmysl a stahuje se tam velké množství vzdělaných lidí, odborníků, pracujících v tomto oboru, ze všech možných zemí. Takže se tam poslední dobou začíná více také hrát divadlo v angličtině. Na to, že Basilej má asi 180 tisíc obyvatel, máme tam dvě velká městská divadla, několik menších a spoustu malých, privátních scén, je to docela hodně. Také má tu výhodu, že za hodinu jsem v Bernu nebo v Curychu, protože Švýcarsko je hodně propojené. Vlastně se to dá považovat za jedno velké město.

 

Liší se nějak německé/švýcarské divadlo od českého? České herectví od švýcarského? Měl jste možnost srovnat?

To je velmi zajímavá otázka. Myslím si, že rozdíly jsou velké. Ale musím být trochu opatrný, protože jsem v českých divadlech nebyl už několik let a trendy se mění. Co je podle mého názoru unikátní a významné pro německé divadlo (a divadelní scéna německy mluvícího Švýcarska se moc neliší), je silný vliv takzvaného postdramatického divadla, které kořeni v divadle Bertolda Brechta. V něm není prostor pro romantizaci a sjednocení herců s rolí. To znamená například, že neexistuje „čtvrtá zeď´“. Herci mluví i přímo k divákům a odhalují kontext. Způsob hraní není psychologický. Tento druh divadla má dodnes v Německu silný vliv. Samozřejmě (a naštěstí) divadlo vždy závisí na tom, kdo ho hraje a režíruje, takže tahle výpověď není univerzální. Ale podle mých zkušeností je v německém divadle často cítit strach působit kýčovitě nebo pateticky. V českém a také například anglickém, americkém nebo francouzském divadle tenhle strach necítím. Divadlo české je možná v tom smyslu “klasičtější”, herci splývají se svými postavami, převládá psychologické hraní. Ale já to nechci soudit. Oba druhy divadla mají své kvality a svou sílu.

Rozdíl je ale i v jazyce. Čeština je velmi svébytná, vlastně tak trochu uzavřená. A to v sobě zkompenzuje tu kulturu. Na rozdíl od řeči, kterou mluví lidé z různých zemí, jako němčinou nebo angličtinou, a která se proto různě prolíná a ovlivňuje. A není to jen řečí, ale i československou kulturou, která byla dříve uzavřená, a to na ni mělo velký vliv, vyvíjela se sama o sobě. A stále to ještě asi trochu působí.

Co se mi na českém divadle a všeobecně na české kultuře líbí, je náš (jestli dovolíte, že si to přivlastním, i když jsem jen Čechošvýcar) velmi osobitý, jemný humor. A sklon k absurditě, čímž bychom možná byli u Kafky, který oba světy, český i německý, propojuje.

 

Jak jste se dostal od divadla k filmu?  

Příležitost přišla v Berlíně. Moje první filmová role byla vlastně česká. Dostal jsem ji kvůli tomu bez castingu. Byla to kriminálka, natáčela se blízko šumavských hranic. Ale zajímavé bylo, že další filmovou roli jsem dostal v kriminálce, odehrávající se ve švýcarském Curychu. Hrál jsem německého patologa – a natáčelo se to v Praze – opravdu na patologii.

 

Dá se říct, že za dobu, kdy se divadlu nebo filmu věnujete, jste se už zapadl do nějaké tzv. „škatulky?“ nebo typu?

Myslím, že zatím ne, naštěstí je to docela pestré. A nejsem zatím v situaci, abych si mohl příliš role vybírat. Ale – mohlo by se to možná stát právě s rolí Václava z posledního filmu The Palace režiséra Romana Polanského.

 

Nějaký čas od festivalu v Benátkách už uplynul. Mluví se o filmu stále? Po premiéře byl kritikou poměrně nevybíravě strhán. Zkuste objektivně vysvětlit, jak to s tím filmem je, ještě než přijde do českých kin. 

O filmu se mluví. Ted´ běží v kinech také v Polsku a českou premiéru má mít 21. prosince. V těch hodnoceních nejde jen o to dílo samotné, ale i o osobnost režiséra, o celou tu kontroverzi kolem něj, a náhled na film je tím ovlivněn.

 

Co je ale tedy v prvním plánu filmu?

Myslím, že v tom je velká Polanského kritika, k čemu jsme se za dobu od roku 2 000, kdy se tahle bizarní párty v hotelu Palace odehrává, dostali. Odkrývá obrovskou dekadenci, která pramení v té době. Dokonce jsem postupně zjistil, že historky z toho filmu se snad z 80 % skutečně staly, Polanski je na tom místě sám zažil, protože v hotelu Palace v Gstadu často sám pobývá. Osobně mi říkal, že hodně svých scénářů napsal právě tam. A také se účastnil každoroční silvestrovské párty, o které se ví, že je jaksi „crazy“. Takže ve filmu vycházel z prožité reality.

Jsou v něm ale obsažené i dokumentární snímky, jak Jelcin během Silvestra 1999 oznámí, že předává moc Putinovi. Také tam hraje jeden ruský herec postavu ruského mafiánského bosse, a další postavy tam zase hrají ukrajinští herci.

 

Polanski tím filmem říká, že kořeny zla, které sklízíme dnes, vyrůstají z té doby. A já si myslím, že lidé jsou tak iritovaní tím, že je to zároveň komedie, a Polanski chce, abychom se tomu smáli. Tam vidím ten problém s přijetím filmu. Ale Polanski zkrátka má takový styl humoru, poněkud černého. Nikdy se nebál ukázat groteskní stránky lidskosti. Nikomu už nemusí dokazovat, že je skvělým režisérem.

 

Můžete opravdu říct, přestože v tom filmu hrajete, že to objektivně není špatný film? Že je dobrý?

Já si to myslím. Rozhodně není tak špatný, jak naznačují první recenze. Myslím, že ten film má co říct. Je v něm spousta postav, děj je velmi zhuštěný a když jsem ho teď viděl na festivalu v Curychu znovu a znovu, našel jsem tam plno věcí, které jsem předtím neviděl. Ale ať si každý udělá vlastní názor.

 

Měl jste dost příležitostí mluvit s Polanskim?

Poprvé ještě před natáčením, kdy mi vysvětloval, že budu hrát syna Mickeyho Rourka. Ptal jsem se ho, jestli se mu mám přiblížit i způsobem herectví, ale to nechtěl. Ne ne ne, „the most important thing, it’s the naivité!“  Že mám hrát „naivně“, a že se Mickeymu přiblížíme tím, jak vypadám. Takže mne pak namaskovali a připodobnili, abych vypadal jako mladší Mickey. 

 

A samotné natáčení?

Natáčeli jsme dvě sekvence během asi 10 dnů, byly velice intenzivní. Spoustu scén tam mám i s představitelem hlavní role, Oliverem Masuccim, s Fortunatem Cellinem známým ze seriálu Gomora. V tomto filmu hraje úplně jinou roli, je to velký komediant. To mne uklidnilo, takže jsem se také odvážil hrát komedii. A když se pak Polanski sám rozesmál, už jsem byl klidný.

 

Jak se vám s Mickeym Rourkem hrálo? Jeho první reakce na vás, když vás Polanski představil, byla poněkud zvláštní, jak jsem četla v jiném rozhovoru s vámi.

On je dost nevypočitatelný, v podstatě hraje často sám sebe a někdy je to drsné mu sekundovat. Byl to dost zmatek, takže jsem musel najít nějakou čáru mezi improvizací, instinktem a dramaturgii. Intenzita jeho energie byla tak velká, že mi nezbývalo nic jiného než být neustále ve střehu, nebát se a říct si: Já na to mám. Byl to vlastně můj první střet, zkušenost, s americkým způsobem natáčení, přestože film nevznikl v americké produkci (je to italská, švýcarská, polská a francouzská).

 

Účast na festivalu v Benátkách také musela být zážitkem sama o sobě. Dá se říct, že jste si to užil nebo to byl jiný pocit?

Ale užil. Se ženou jsme v Benátkách strávili tři dny. Já po velmi dlouhé době, poprvé mi bylo asi 17, a to jsme bydleli ve stanu v kempu. Moje americká žena tam dosud nebyla. Benátky jsou tak úžasné místo, které by vlastně ani nemělo existovat, ale existuje. Takže být tam, dává člověku něco zpátky.

Samotný festival byl dost náročný. Pro mne hlavně tím, že jsem ten film předtím vůbec neviděl, stejně tak ani herci v hlavních rolích. Nikdo nevěděl, co máme očekávat. Byli jsme pozváni na slavnostní večeři u hlavního italského producenta, a když pak už v noci začaly vycházet ty otřesné americké kritiky, byli všichni dost iritovaní. Mickey Rourke tam nebyl. I mne by zajímalo, jak se na to dívá on. Nebyl tam ani Polanski, ze známých důvodů.

Film byl nedávno uveden i na filmovém festivalu v Curychu, podívat se byli i oba mí rodiče. Byl přijat o dost lépe než v Benátkách, lidi se tam smáli víc, i když v Benátkách se smáli také. Já si myslím, že časem se názory na něj přehodnotí.

 

Co si z té práce odnášíte?

Já se v tom celém procesu hodně učím. A musím říct, že spolupráce s Polanskim i všemi ostatními byla úžasná. Dostal jsem tím potvrzení, že dokážu pracovat i pod tlakem, a když pak přijde děkovný e-mail od režiséra, tak to je dobrý pocit. Stejně jako když cítíte respekt od ostatních hereckých kolegů. Nevím, kam mne to donese, ale jsem za tu zkušenost moc rád.

 

Jak s ní dál naložíte? Máte nějaké konkrétnější plány do budoucna?

Je to teď pro mne zajímavý čas. Možná jsem v bodě, kdy by se něco mohlo změnit. Nová divadelní inscenace mne čeká v Hamburku, je to známá hra Úterky s Morriem podle knihy Mitche Alboma, pro dva herce. Budu hrát spolu s velmi známým hercem Charlesem Brauerem (vystupoval jako legendární komisař v německé kriminálce „Tatort“). Charles tímto představením oslaví 70 let na podiu, což je úctyhodné.

I moje žena už se v Basileji zavedla, protože v době covidu, toho moc dělat nemohla, ale teď bude vyučovat na univerzitě a máme i nějaké společné divadelní plány. Mám pocit, že divadlo nemusí mít takové obavy o svoji budoucnost jako kina. U nás v Basileji během covidového období a po něm zavřelo asi 10 kin. Lidé si zvykli na domácí projekce, protože mohou mít čím dál lepší technické vybavení, takže kina teď mají stále problém s návštěvností, na rozdíl od divadel, kam se diváci více méně vrátili.

Mým přáním a cílem by samozřejmě bylo natáčet víc v takových mezinárodních filmových produkcích, jakou byl film The Palace. A jsem také moc zvědav, co mu řeknou Češi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Konference bude neformálně zahájena ve středu 8. listopadu od 19 hodin v Opatských sálech broumovského kláštera koncertem skladatele a saxofonisty Luboše Soukupa a jeho kvartetu. Ve čtvrtek 9. listopadu v 9:30 proběhne slavnostní zahájení, po kterém následuje hlavní program. Ten během čtvrtka a pátku nabídne 3 hlavní diskusní panely: Panel I: K čemu je v demokratické společnosti dialog?, Panel II: Jak vést dialog v soudobé demokratické společnosti? a Panel III: Dialog a politika. Součástí programu bude také byznys panel s číší vína, Komorní rozmluva, workshopy pro studenty nebo koncert Antonín Dvořák a jeho hudební svět v podání houslisty Jiřího Vodičky a klavíristy Davida Marečka.

Hosty konference jsou: kněz a filozof Tomáš Halík, politoložka Petra Guasti, filozof Václav Němec, zakladatel festivalu Jeden svět Igor Blaževič, režisér a herec Jiří Havelka, psychoterapeut a psychiatr Tomáš Rektor, místopředsedkyně Poslanecké sněmovny PČR Olga Richterová, ředitel Odboru zahraničního Kanceláře prezidenta republiky Jaroslav Zajíček, poslanec Parlamentu ČR Aleš Juchelka, podnikatel a filantrop Vojtěch Sedláček, generální ředitel České spořitelny Tomáš Salomon, ředitel Nadačního fondu Škoda Auto Ladislav Kučera, starosta obce Měšice Martin Čacký, neratovský farář Josef Suchár, novinář a zakladatel organizace Post Bellum Mikuláš Kroupa a CSR & Community Manager Coca-Cola HBC Česko a Slovensko Ladislav Jelen. Konferenci budou moderovat Světlana Witowská, Michael Rozsypal, Renata Kalenská, David Klimeš a Daniela Brůhová. 

Vstupné na jednotlivé panely je 250 Kč. Vstupenky je možné zakoupit online na webu konference www.broumovskediskuse.cz, kde také zájemci naleznou informace o vyprodaných částech programu.

Tři hlavní panely bude živě přenášet na své iVysílání Česká televize, která je generálním mediálním partnerem konference. Panely bude možné sledovat online ZDE.

Vzdělávací a kulturní centrum Broumov pořádá Broumovské diskuse ve spolupráci s neziskovou organizací Agentura pro rozvoj Broumovska od roku 2014. Předchozí ročníky se zamýšlely nad tématy Demokratická diskuse, Mír, Evropská identita, Vize vzdělanosti, Hrdinství a odvaha, Důvěra a porozumění, Hodnoty a společnost, Solidarita a sounáležitost.

Statutárním partnerem konference je město Broumov. Trvalou záštitu udělil konferenci Královéhradecký kraj. Hlavními partnery jsou Nadace BLÍŽKSOBĚ, Martin Hájek, Jan Barta, Hobra – Školník, Alukov, Nadace OSF, Coca-Cola HBC Česko a Slovensko a Enviros. Partnery jsou Podnikatelský klub Broumovska, Z–TRADE, Edumed, Saar Gummi a Centrum Walzel. Oficiálním vozem konference je Škoda Auto. Generálním mediálním partnerem je Česká televize. Hlavním mediálním partnerem je Deník N a ČRo Plus, mediálními partnery jsou ČRo HK, Katolický týdeník a Naše.broumovsko.cz. Regionálními partnery jsou Agentura pro rozvoj Broumovska, Benediktinské opatství sv. Václava, Maiwaldova akademie, Strategická rada regionu Broumovsko a region Broumovsko ve spolupráci s WD.

 

Nostalgická výstava představí hračky z převážně 2. poloviny 20. století z rodinné sbírky Věry Dvořáčkové a potěší děti i dospělé návštěvníky, kteří jistě rádi zavzpomínají, s čím si jako malí hráli. Kromě panenek, plyšových zvířátek, vláčků, autíček, deskových her i dětských leporel a knížek budou k vidění i unikátní hračky z 1. poloviny 20. století. „Výstava neukazuje nejstarší plyšovou hračku, nejvzácnější panenku, ale hračky, které byly dříve běžně dostupné, a hrála si s nimi většina z nás. Nechybí samozřejmě ikoničtí igráčci, mončičáci, stavebnice Merkur nebo plechové hračky na klíček.“ říká k výstavě vedoucí výstavního oddělení Stanislav Hrbatý.

 

Z historie hraček

Nejstarší nálezy předmětů sloužících k hraní a zábavě pochází z pravěkého období. U nich však nelze s jistotou říci, zda se primárně používaly k hraní, nebo plnily i kultovní funkci. Konkrétní typy hraček z různých materiálů dokládají starověké nálezy. Děti si hrály s jednoduchými figurkami zvířat, vojáčky, panenkami, vozíky, znaly hry s míčem nebo jojo.

Od středověku do 18. století se podoba hraček moc nezměnila. Se změnou pohledu na vnímání dětství, respektování potřeb dětí a přijímání jejich vlastností se hračky s hrami diferencovaly a odrážely dobový technický pokrok. Děti z vyšších společenských vrstev si hrály s hračkami z dražších materiálů, přičemž převažoval dovoz převážně z rakouských a německých oblastí. Nejchudší obyvatelstvo však bylo odkázáno na vlastní výrobu hraček z běžně dostupných materiálů. Průmyslová revoluce sebou přinesla masovou produkci hraček za nižší cenu. Hračky se staly dostupnějšími a rozšířila se i jejich nabídka. Vyráběly se miniatury parních strojů, mechanických vláčků, autíček, panenky, kuchyňky, pokojíčky, cínoví vojáčci, děti si hrály s míči, zvířátky, skládaly abecedu, domino, stavěly stavebnice.

Na přelomu 19. a 20. století hračky představovaly zmenšený dospělý svět a měly dětem pomoci ho pochopit a orientovat se v něm. Ve 20. století se výrazně proměnil životní styl a s ním i vnímání dětství ve společnosti, která více reflektovala výchovu, vzdělání, péči i potřeby dětí. Hračky se v tomto období stávají výnosným zbožím. Nabídku ovlivnilo využívání nových materiálů, zejména plastických hmot, a také dovoz hraček ze zahraničí, který byl výrazný hlavně po roce 1989. Trh sice nabízel široký sortiment hraček, ale mnohdy různé kvality. Tradiční čeští výrobci hraček čelili silné konkurenci a byli nuceni hledat jiné možnosti, jak uspět. 

 

Výstava Kouzlo hraček bude k vidění v Lapidáriu Muzea východních Čech v Hradci Králové od 10. listopadu 2023 do 3. března 2024. Veškeré informace o otevírací době a vstupném naleznete na stránkách www.muzeumhk.cz.

 

 

„Jedná se o největší benefiční projekt svého druhu, který je unikátní sám o sobě. Světoznámá metalová kapela se rozhodla podpořit vojenská a historická muzea a přitáhnout tak pozornost k historickým událostem, na které bychom pro budoucí dobro lidstva neměli zapomínat. Je skvělé, že Patton Memorial Pilsen bude jedním z nich,“ říká náměstkyně primátora Lucie Kantorová.

Švédská metalová kapela Sabaton se ve své tvorbě dlouhodobě věnuje historickým tématům. Animovaný dokumentární film „The War To End All Wars“ vznikl ve spolupráci s Yarnhub Animation Studios. Vypráví 9 příběhů z první světové války. Každý z nich vychází z jedné z písní ze stejnojmenného alba. Diváci se tak blíže seznámí se srbskou válečnou hrdinkou Milunkou Savič, prožijí události kolem vánočního příměří na západní frontě a stanou se očitými svědky několika konkrétních bitev.

„Cílem projektu History Rocks je přivést do muzeí zabývajících se historickou a vojenskou tematikou co nejvíce členů stomilionové fanouškovské komunity Sabatonu. Během dvoutýdenního období kolem Dne veteránů se do něj zapojí více než stovka muzeí ze 30 zemí z celého světa. V Patton Memorial Pilsen nebudeme promítat přímo v expozici, ale ve vestibulu muzea. Projekce se budou konat po celý den ve dvouhodinových intervalech tak, aby diváci měli dostatek času i na prohlídku samotného muzea,“ uvádí Ivan Rollinger, kurátor muzea Patton Memorial Pilsen, které sídlí v bývalém kulturním domě Peklo v Pobřežní ulici v Plzni.

Film bude promítán v angličtině s českými titulky. Cena vstupenky na promítání filmu „The War To End All Wars“ je 150 korun. Součástí vstupného je prohlídka muzea Patton Memorial Pilsen. Fanoušci Sabatonu i historie si mohou vstupenky zakoupit online na Plzeňské vstupence anebo na pobočkách Turistického informačního centra Visit Plzeň vedle radnice či na Palubě Hamburk.

Den válečných veteránů si každoročně připomínáme 11. listopadu, symbolicky v den, kdy skončila první světová válka. Název filmu The War To End All Wars odkazuje právě na první světovou válku. Na tu se často nahlíželo jako na válku, která ukončí všechny další války. Pro plzeňské muzeum Patton Memorial Pilsen je toto datum výjimečné také tím, že 11. listopadu 1885 se narodil generál George S. Patton.

Oficiální trailer k filmu: https://www.youtube.com/watch?v=G2m4rP4w-qg

www.visitplzen.eu

FB Visit Plzeň

"Židé jsou jako prales. Stromy v něm rostou těsně vedle sebe a ani ty odumřelé nemohou padnout k zemi. Stojí a sklánějí se nad těmi, které žijí."

Jehuda Amichaj

 

Během pátrání po stopách vašeho otce z dob jeho gymnazijních studií ve Vysokém Mýtě objevila badatelka Soňa Krátká maturitní tablo z června roku 1939. Váš otec Jan maturoval pod nově přijatým příjmením Tomský. Z fotografie na nás hledí jeho štíhlá tvář s tmavou hřívou vlasů. Řekla bych, že nezapřete jeho podobu…

Já mám ale kulatější hlavu a nižší čelo, přece jen jsem víc po matce. Můj otec vypadal nápadně židovsky, rassig, jak říkal, takže se každý, kdo ho znal, divil, jak vůbec mohl přežít válku. Měl všechny typické a karikované židovské rysy: výrazný nos, vysoké čelo, odstálé uši, černé kudrnaté vlasy a mandlové oči a samozřejmě i tu vnitřní nervózní a neklidnou povahu – systematické vyvražďování Židů, zejména jeho příbuzných, dennodenně během protektorátu útočilo na jeho psychiku, ale on měl v sobě silný obranný reflex, který nám dětem předával.

 

Co tím myslíte?    

Přišel jsem jednou domů a otec se mne zeptal: „Všiml sis, že v přízemí vedlejšího domu už není čistírna?“ – „Ne,“ odpověděl jsem, „co je nám do čistírny, máma pere všecko sama?“ – „Nechceš snad vědět, co tam teď prodávají? Musíš své okolí vnímat, nemůžeš žít jako slepec. Nevšímavost je nebezpečná. Je to taky lenost. Podívej se na svou tetu Morgensternovou, chtěl jsem říct Melanovou, před válkou utekla do Londýna, pracovala jako sekretářka spisovatele Viktora Fischla, mimochodem, přepisovala mu Hovory s Janem Masarykem…zeptej se jí, možná má někde schovaný strojopis, pak se dala ke komunistům a dnes ti bude říkat, že se o politiku nikdy nezajímala? To není pravda. Kdyby ji politika nezajímala, tak by už dávno nežila. O komunistech dnes mluvit nechce, teď už je nepotřebuje. Kdo se nezajímá o politiku, může jednoho dne zjistit, že se politika zajímá o něho.”

Trpělivě nám dětem vysvětloval, proč se lidé chovají tak či onak a chtěl, abychom si všeho všímaly. „Podívej se třeba na takový Urbanovi, co k nám choděj na návštěvu, stejný antikomunisti jako já, hrdí, že nečtou Rudé právo. Ale měli by ho číst, aby věděli, co se chystá.“ Učil nás, abychom intenzivně pozorovali svět kolem sebe a citlivě vnímali život společnosti. Měl to být takový každodenní průzkum a trénink, jeden nikdy neví…

 

Podědil někdo z vašich dětí jeho geny?

Tak výrazně fyzický židovský profil jsme nikdo ze sourozenců nezdědil, ani žádné z našich dohromady patnácti dětí, což mě u mých sedmi přece jen geneticky určených potomků překvapuje. Pokud jde o IQ, těžko soudit, záleží, co s tím majitel v životě udělá. Otcovo intelektuální úsilí rozumět světu se sice v akademické ctižádosti našich dětí neprojevilo – ostatně i sám otec se profesně věnoval archeologii a geologii, a pouze soukromě historii, umění, filosofii a smyslu dějin – ale nápadně se tato zvídavost objevila u mých dvou synů. Zejména Ondra, s nímž vedu pravidelné diskuse o světě, mě neustále překvapuje šíří svých vědomostí. 

 

A jaký měl váš otec vztah k humoru? Nebyl spíš vážným, do sebe ponořeným vzdělancem?

Právě naopak, i když v hloubi duše byl melancholik a samotář, humorem se léčil. Často se smál, smysl pro humor považoval za nejlepší medicínu, za součást zdravého postoje k životu. Kamarád z vojny, který nás doma často navštěvoval, se jednou podivil: „Jendo, ty seš dnes nějak nervózní, co je s tebou? A otec okamžitě: „Já? Já jsem nervózní už 3 000 let.“ Byl schopen na místě vymyslet vtip, stejně jako můj bratr Jan.

Jednou přišel do jeho lékárny ve Stuttgartu nějaký starý pán původem z Moravské Ostravy a začal povídat: „Když jsem měl narukovat do wehrmachtu a jít na bolševika ke Stalingradu, musel jsem lékárnu zavřít. Copak bych ji mohl pronajmout nějakému Čechovi? Ti jsou schopni nanejvýš schlamperei!!“ a vyzývavě se podíval na bratra a na jeho jmenovku na plášti. „Před náma ten krám vedli nějací Židi, víte, to jó, ti se vyznali.” A zase se na něj výmluvně podíval.

Přitom bratr vůbec nevypadá židovsky, má světle hnědé vlasy po matce a rovný nos. Jan nehnul brvou, a když stařec odešel, obrátila se na něj jeho asistentka, mladá Židovka z Bulharska, a zeptala se: „Pane šéf, proč si nezměníte příjmení?“ – „Příjmení?“ podivil se bratr. „Stačilo by jméno …na Adolf.”

 

Otec svůj židovský původ neskrýval?

Na rozdíl od jiných na něj byl hrdý, a nejenže ho před námi netajil, on jej zdůrazňoval. Dodatečně, až dlouho po válce, se dozvěděl, že jeho matka byla poloviční Židovka. Dokonce – zřejmě i z lingvistického zájmu – napsal německy drobnou knížku o etymologii židovských jmen v Čechách a na Moravě, bohužel se někde ztratila. Židé ho zajímali, stýkal se s nimi, u nás doma se někdy objevovali lidé, kteří válku přežili a nesli ta typická jména po městech a obcích – Hradecký, Lohniský, Dobrušský, Kolinner, Prager, Wiener. Hebrejských jmen se zachovalo málo. Jako kluk jsem se divil: „Šest milionů Židů zahynulo a my jich tolik známe.“ A otec na to: „To proto, že ty mrtvé není moc vidět.”

V šedesátých letech automaticky kupoval českou literaturu o pronásledování a genocidě Židů. Svým způsobem byla výjimečná, autentický prožitek utrpení a pronásledování, hitlerovská propaganda a nacistická praxe byl silný materiál, autor k tomu nepotřeboval velkou fantazii. Vezměte si třeba Život s hvězdou Jiřího Weila nebo Bělohradské Bez krásy, bez límce. V souvislosti s otcovou zkušeností z okupace a tragickýmí osudy příbuzných mne tato četba přirozeně lákala. Navíc v sobě měla ukrytý i antitotalitní morální odsudek.

 

Opravdu?

Ano, popisuje atmosféru strachu, pronásledování, uzavřený svět, z něhož nelze uprchnout, a s tím se mohli ztotožnit lidé ve společnosti izolované od svobodného světa ostnatým drátěným plotem a utlačované propagandou a rituály režimu. Komunisté udělali chybu, když vydávání těchto knih povolili. Důvodem byly počáteční sympatie k Izraeli. Řada Židů také vstoupila do komunistické strany a boj proti fašismu i nacismu byl součástí státní propagandy. Autentická svědectví ze života pronásledovaných Židů rezonovala u mnohých, kteří byli v podobném postavení a touhu po svobodě s nimi sdíleli.

 

Promítá se šoa v literatuře židovských autorů jako pociťovaný dluh?

Jistě. Jde o biblické přikázání podat svědectví: „Dej si veliký pozor a velmi na sebe dbej, abys nezapomněl na všechny události, které viděly tvé oči. Ať nikdy nevymizí z tvého srdce po všechny dny tvého života; nauč jim své syny i vnuky.“ 

Znal jsem mnoho židovských dětí, jejichž rodiče neuposlechli tohoto příkazu, byli nevěřící, a vůbec tím svým dětem život neulehčili. A dokonce ani tehdy ne, když zamlčeli jejich původ. Ironií osudu se jejich potomci dříve či později počali s nevšední energií pídit po svých kořenech a najdeme je mnohdy i mezi historiky židovské genocidy.

Monstrózní zločin, plánované, systematické vyvražďování evropského židovstva, jež nemá v historii obdobu – vždyť stalinský a maoistický teror byl spíš důsledkem paranoidní totalitní tyranie, kdežto šoa bylo jednoznačně a od počátku plánovanou genocidou –, nakonec zplodil monumentální literaturu paměti.

Teprve jako nakladatel jsem si uvědomil její nesmírný rozsah a vliv; sekundárně pokračuje v literatuře velikých amerických autorů jako Saul Bellow, Philip Roth nebo Bernard Malamud, stejně jako v dílech nežidovských autorů v Evropě, u nás například Josef Škvorecký, Hana Bělohradská a Ladislav Fuks.

Ovšem největší část tvoří paměti těch, co přežili a neměli literární ambice ani talent, a přesto pociťovali povinnost vydat svědectví. Jako by jinak nemohli v klidu zemřít.

 

Jako nakladatel s částečnými židovskými kořeny jste tedy měl motivaci vydávat memoáry přeživších…

Upřímně řečeno, mě ta literatura začínala unavovat, bylo jí příliš mnoho, nejen u nás, ale jak jsem později zjistil, i na Západě. Často jsem se stal nechtěným příjemcem takových pokusů za každou cenu vydat knižně nějaké stereotypní svědectví, kde se opakuje stále stejná zkušenost: strach z budoucnosti, čekání na transport, izolace od okolí, a nakonec děsivá rutina mašinérie továrny na smrt. Mnoho z těchto odmítnutých rukopisů jsem pak nalézal na pultech knihkupectví vydaných často pod pofidérní nakladatelskou značkou, nepochybně s finanční podporou autora. Troufám si odhadnout, že je těch pamětí na světě několik set tisíc tisíc – a k tomu existují mnohé v rukopise, které se buď nepodařilo vydat, nebo je autor psal jen pro své děti a vnuky. K této rozsáhlé literatuře patří i literárně ztvárněné osudy pronásledovaných Židů nežidovskými spisovateli. Povinnost vydat svědectví má nepochybně náboženské kořeny, ostatně jako každá morální povinnost; její racionální zdůvodnění je příliš slabé. Bude snad někdo číst tyhle hrůzné a často neumělé příběhy za sto let? Vytvoří literatura holokaustu mentální hráz podobným zvěrstvům v budoucnosti? Chabá naděje!

 

Existuje kniha, která podle vás dokázala fakticky a umělecky postihnout tu hrůzu?

V literatuře šoa lze rozlišit tři žánry. Vedle pouhých pamětí a osobního svědectví existuje i velmi obtížný pokus o umělecké ztvárnění, nelehký proto, že prožité hrůzy nenechávají mnoho prostoru umělecké představivosti. A přesto se podařilo vytvořit několik desítek děl nebývalé umělecké kvality; za všechny jmenujme alespoň Primo Leviho, Elieho Wiesela, Aharona Appelfelda, u nás především Arnošta Lustiga. Za třetí žánr můžeme považovat historiografii a literaturu faktu, pokus důkladně popsat, evidovat a dokumentovat mašinérii zkázy, té „továrny na smrt“, jejich strůjce a komplice. Likvidace probíhala až do samého konce války, kdy už nacisté těžce prohrávali a potřebovali zdroje, aby vyhlazování Židů mohlo pokračovat. Zvláště v historických a politologických studiích druhé generace, nebo těch, kteří včas unikli (Hannah Arendtová), se objevuje hlubší reflexe příčin a zvráceného významu genocidy.

 

Jak k ní vůbec mohlo dojít v civilizované Evropě, v níž přece převážná část inteligence věřila v nezadržitelný pokrok humanismu?

Německé pokušení totalitarismu bylo důsledkem totálního zhroucení společnosti po první světové válce, ztráty všech obranných civilizačních hodnot, především vlády zákona, jež jediná chrání jedince před státní zvůlí. Ale dokonce i tahle racionální odpověď má svou metafyzickou stránku, neboť zlo je věčné, tkví v lidské přirozenosti a jako vir moru trpělivě čeká na příležitost, aby nakazil davy a povstalo kolektivní šílenství (Albert Camus). Záleží na nás, aby tak monumentální příležitost nedostalo. A tak se dostáváme obloukem zpět k oné ukryté duchovní nezbytnosti vydat osobní svědectví o zločinu, protože zlo není historicky relativní, ale je zlem an sich. Potřeba vydat svědectví a vyžadovat pokání není jen touhou pochopit historické okolnosti, je očistným aktem lidské pospolitosti a také nejstarším náboženským instinktem pohřbít své mrtvé, ty, kteří v „oblacích mají svůj hrob“ (Paul Celan).    

 

Co říkáte tomu, že v Dobrušce, v blízkosti domu, kde kdysi žil váš dědeček, byl umístěn "kámen zmizelých" s tímto nápisem: ZDE ŽIL Ing. ARNOŠT TAUSIK TOMSKÝ/ NAR. 8. 12. 1887 / DEPORTOVÁN 20. 6. 1942 /DO TEREZÍNA /ZAVRAŽDĚN 1942/ V MALÉM TROSTINCI

Na pozvání jsem odepsal paní Pavle Skalické z vlastivědného muzea: „Váš pietní zájem o genocidu mých předků kvituji s obdivem a vděčností. Zejména proto, že se v dnešní době zdvihá nová vlna antisemitismu, mé děti na Západě svůj původ tají… Cítím povinnost připomínat, že z devíti sourozenců mého dědy a jejich manželek přežila jediná rodina.”

Je vskutku obdivuhodné, že se lidé, kteří nemají židovský původ, věnují vzpomínkovým akcím. Antisemitismus ze světa sice nesprovodí, ale připomínat světu obludný zločin státem organizované, systematické genocidy, která semlela šest milionů lidí včetně půldruhého milionu dětí, je důležité. Základním smyslem a účelem života naší civilizace je zápas se zlem, nikoli utopie dobra a budování dokonalého řádu společnosti.

 

V pražském nakladatelství Rozmluvy jste v polovině devadesátých let vydal strhující Dějiny židovského národa od Paula Johnsona. Na obálce uvádíte zajímavý postřeh: „Dějiny Židů jsou svého druhu dějiny světa, ovšem viděné pod velmi neobvyklým úhlem, očima inteligentní a vzdělané oběti.“

Z historie víme, že ať se Židé snažili sebevíc přizpůsobit většinové společnosti, nikdy nevěděli, jak mají reagovat „na nekonečně proměnlivý antisemitismus“. Britský historik v této souvislosti cituje oděského lékaře Leo Pinskera, který v knize Autoemancipace z roku 1882 zavrhl asimilaci Židů jako naprosto nemožnou: „Pro živé je Žid mrtvolou, pro domorodce cizincem a tulákem, pro boháče žebrákem, pro chudáky vykořisťovatelem a milionářem, pro patrioty člověkem bez vlasti, pro všechny vrstvy nenáviděným sokem.“

To je věčné téma – židovská identita a s ní související motivy antisemitismu. Americký spisovatel Philip Roth v románu Druhý život odkrývá antisemitismus zakamuflovaný v antisionistiském hávu. Po šestidenní válce se v médiích začalo pro Izrael používat označení „židovský stát“. Proč židovský? Ne všichni Židé jsou Izraelci. V románu vysvětluje americký sekulární Žid, proč se z existence Izraele stal světový problém, ale neví si s tím rady.

„Povězte mi, pokračoval Lippman, může Žid vůbec udělat něco, co nepáchne na sto honů jeho židovstvím? Existují gójové, kterým smrdíme, protože se na nás dívají svrchu. Pak jsou gójové, kterým smrdíme, protože k nám vzhlížejí. A pak jsou taky gójové, kteří k nám vzhlížejí a současně se na nás dívají svrchu. Ti jsou opravdu naštvaní. Nebere to konce. Nejdřív jim byla odporná židovská soudržnost, pak jim připadal nehorázně směšný fenomén židovské asimilace. Tęď je zase nepřijatelná a neospravedlnitelná židovská nezávislost. Nejdřív jim připadala nechutná židovská pasivita – pokorný Žid, úslužný, který jde jako ovce na vlastní porážku. Teď se jim zdá ještě horší – ba víc než nechutná, přímo zvrhlá, židovská síla a bojovnost.“

 

Podle jednoho židovského vtipu antisemitismus nikdy nevymizí, i kdyby na světě nezůstal jediný Žid. Proč Židé vždy a všude překážejí?

Odpověď je jednoduchá, zvláštní je jen, že se na ni za posledních sto let poněkud zapomnělo, a zejména po Hitlerovi se uvádějí vedlejší politické a ekonomické důvody antisemitismu jako nacionalismus, lidská závist nebo rasismus. Univerzální světová a dějinná nenávist, pronásledování a pogromy nepatrného lidu, které se objevují v každém historickém období, má jedinou příčinu – judaismus. To znamená židovskou víru v jediného neviditelného Boha, v neúprosné morální zákony (miluj bližního), ve svobodu, rovnost a důstojnost všech lidí před Bohem, v přesvědčení o své národní vyvolenosti a učitelském poslání. Stručně řečeno – etický monoteismus.

Bible uvádí pokusy o genocidu Židů v Egyptě (kniha Exodus) a v Persii (kniha Ester). Došlo k pogromu v židovské čtvrti v Alexandrii, i povstání proti Řekům a Římanům měla náboženskou příčinu. Židé se střetli s pohanským starověkem odmítnutím impéria (ustavili si první národní stát, koalici 12 kmenů), neuznávali zbožštěné císaře, polyteistické modly a otroctví. Když židovská křesťanská sekta zvítězila nad Římem, byli nařčeni z bohovraždy a dostali se do konfliktu s křesťanským univerzalismem spásy. V sedmém století povstal další světový nepřítel – sektářský islám a Židé pod jeho vládou byli nuceni žít v ponižujícím postavení druhořadých občanů a platit vyšší daně než ostatní. Racionalistické osvícení v osmnáctém století považovalo Židy za náboženské fanatiky a tmáře (Voltaire) a často na ně útočilo zástupně, když bylo zpočátku nebezpečné kritizovat křesťanství. Devatenácté století liberalismu a nacionalismu, byť tolerantní, považovalo Židy za věčné cizince, židovské náboženství je totiž také národnost. Vzniká rasismus, Židé se v křesťanské Evropě nemísili, konverze k judaismu byla ostatně zakázaná, a kdo by taky chtěl žít v ghettu. A tak se nápadně lišili svým vzhledem od většinové populace, která bývala rovněž etnicky homogenní. A proto ani ti sekularizovaní neunikli stigmatizaci a dlouho se nemísili.

Dnešní nenávist vůči národnímu státu, Izraeli, je opět židovskou konfrontací s univerzalismem západní inteligence, která přijala osvícenskou myšlenku světového multietnického impéria, jehož předobrazem se stala Amerika (ačkoli to její zakladatelé tak nemínili) a v poslední době Evropská unie. Židé v západní společnosti rapidně zanikají (50 procent smíšených manželství) a Izrael pomalu ztrácí svou sekulární povahu. Islámská nenávist navazuje na ruskou, Protokoly sionských mudrců a nařčení z rituální vraždy. Kdoví, jak to celé jednou dopadne.

 

Vracel se váš otec v závěru svého života ke své židovské identitě?

Pokud myslíte náboženství, tak ne, svou národní židovskou identitu si uvědomil zásluhou nacistů až během války. Sdílel osud židovských spisovatelů a umělců, za mého mládí často poslouchal zneklidňující hudbu Gustava Mahlera, sbíral články a knihy o Franzi Kafkovi. Znal veškerou moderní německou a rakouskou literaturu sekularizovaných Židů. Na rozdíl ode mne z náboženství uznával jen racionální filosofické jádro. Jako mnohým i jemu Hitler připomněl jeho potlačený židovský původ. Ostatně, o židovském traumatu svědčí i otcův odchod ze světa v Berchtesgadenu, kdy se symbolicky připojil ke stínům svého zavražděného otce a příbuzných. 

 

Co myslíte, že je ve vás skutečně židovské?

Stále přemýšlím o smyslu světa a účelu lidského života.     

 

 

Vizitka

Alexander Tomský (13. 12. 1947)

Vyrůstal v Dobrušce, Hradci Králové a Pardubicích v rodině archeologa a lékařky. Po odchodu do exilu (1968) studoval mezinárodní vztahy na The London School of Economics a filosofii na The London Institute od Education. Pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu a náboženské opozice ve Střední Evropě (1977–84). Byl ředitelem anglické pobočky světové charitativní organizace Kirche in Not. Založil a vedl exilové nakladatelství Rozmluvy (1981) a stejnojmenný literárně filosofický časopis konzervativní orientace. Po návratu do vlasti v roce 1989 se stal ředitelem nakladatelství AV ČR, Academia, spolupracuje s nakl. LEDA. Překládá z angličtiny a publikuje komentáře v českých médiích. Držitel statusu Ministerstva obrany ČR Účastník odboje a odporu proti komunismu. O svém životě, literatuře a politice rozmlouvá v knize Lenky Jaklové – Věčná vzpoura v srdci konzervativce  (LEDA, 2021).

                                   

Kniha obsahuje:

• 90 do detailů popsaných receptů
• návodné fotky a ilustrace
• úvodní kapitolu s tipy, jak se v kuchyni neztratit, nezranit a jak si vaření (a dokonce i úklid) užít
• vegetariánské varianty k téměř každému receptu s masem
• kapitoly:

1. Co, jak a proč

2. Polévky, krémy a vývary

3. Těstoviny, noky, rýže a čočka

4. Maso a ryby

5. Street food – fast food

6. Saláty

7. Pomazánky a dipy

8. Snídaně, svačiny, smoothie

9. Muffiny, koláče, dezerty

10. Přílohy

 

Z úvodu knihy:

Milý Danieli,

tuto knihu jsem ti napsala pro radost. Pro radost, kterou máš,

když se ti daří a ty vidíš, že věci dávají smysl. Ale i pro radost, kterou

zažíváš společně s úlevným pochopením, že žádná frustrace netrvá

věčně a po každé noci vyjde slunce, byť to zní jako otřepané klišé.

A konečně a především pro trvalou radost z vaření, bez níž by

žádné dobré jídlo nikdy nevzniklo.

Napsala jsem ti ji nikoliv proto, že by sis bez ní sám neuvařil,

ale proto, aby ti byla pohotovou nápovědou ve chvílích, kdy si nevíš

rady, laskavou oporou a snad i zdrojem inspirace. Chtěla bych,

aby se ti stala pružným odrazovým můstkem, který ti pomůže

vystoupat tam, kam míříš, tedy alespoň v kulinářské oblasti tvého

života. Aby ti byla jakousi maminčinou náručí v knižní podobě.

tvoje máma Veronika

 

Začít můžou synové i dcery zvolna, třeba pomazánkami nebo saláty, a jakmile se trochu osmělí, nic jim nebrání pustit se do polévek a něčeho sladkého. Než se nadějí, zjistí, že hravě zvládnou italskou pastu i babiččino kuře na paprice. Zanedlouho nad zapečenými tousty ohrnou nos, protože v kapitole street food-fast food najdou docela jiné poklady. A jednoho dne možná všechny překvapí tím, že si začnou sami a dobrovolně chystat vydatné snídaně i svačiny!

 

Obchodní informace: vydává nakladatelství Smart Press, https://smartpress.cz/obchod/kucharka-pro-meho-syna/

Autorka již dříve vydala Kuchařku pro mého muže, které se prodalo již přes 17 000 ks a která je stále v prodeji.

Slam poetry přezdívané často jako špinavá sestra poezie, je žánr vzniknuvší v osmdesátých letech ve Spojených státech. Zedník Marc Smith měl tehdy dojem, že klasická autorská čtení jsou nudná, a tak vrazil publiku do rukou bodovací sady. Ten básník, který je před mikrofonem oslnil nejvíc, získal nejvíc bodů a stal se vítězem večera.

Uteklo čtyřicet let a na světě je regulérní soutěžní disciplína kombinující poezii a sport. Tohoto kulturně-sportovního hybrida v tuto chvíli definují tři pravidla. Vystupující nesmí používat rekvizity, jejich výstupy musí být autorské a texty nesmí přesahovat tři minuty. Pokud všechna pravidla dodrží a divákům se budou líbit nejvíc, postoupí z krajských kol na celorepublikové finále, kde se budou rvát s ostatními vítězi krajských exhibic o titul mistra republiky a třicet tisíc korun.

Přesně to se stalo v roce 2017 Filipovi Korytovi alias Dr. Filipitchovi. Byl to právě celorepublikový šampionát ve slam poetry, který nastartoval jeho dráhu profesionálního umělce. Filipitch se chytil svojí šance a do dnešních dnů patří k největším celebritám žánru. Právě on také kvalifikaci v Českých Budějovicích bude moderovat – stejně jako později celorepublikové finále.

Na podiu uvidí diváci v onen osudný večer také Šimona Felendu, budějovického rodáka a finalistu MČR z roku 2019. Tento vystudovaný novinář a bohemista v současnosti patří k elitním interpretům slam poetry a jeho cesta umělce nezačala nikde jinde než na kvalifikaci na mistrovství republiky ve slam poetry.

 

Všem vřele doporučujeme přijďte navštívit 31. října Studentský klub Kampa a zažijte neopakovatelnou atmosféru, kterou umí vytvořit pouze SLAM POETRY!

„Třicet let festivalu francouzsko-české kultury Bonjour Plzeň dokazuje, že tato událost má pevné místo na kulturní mapě Plzně i regionu. Jsem velmi potěšen, že letošní ročník se vrací ke spolupráci s partnerskými městy - Limoges a Liège, což připomenou mimo jiné výstava na náměstí Republiky nebo přednáška na téma belgické a světové sklářské tradice,“ uvedl prezident Alliance Française de Plzeň Petr Šimon.

Venkovní výstava před radnicí na náměstí Republiky návštěvníky provede po partnerských městech Plzně – francouzském Limoges a belgickém Liège (Lutychu). Vernisáž se uskuteční 1. 11. v 17 hodin, vstup na ni je zdarma a výstava bude k vidění až do konce listopadu.

V pátek 3. 11. mohou návštěvníci festivalu spolu s učitelem, spisovatelem a cestovatelem Zbyňkem Kašparem procestovat dva francouzské regiony. Příběhy Bretaně a Normandie s ochutnávkou místních specialit začínají v Alliance française v 18 hodin, vstupné je 350 korun a místo je třeba předem rezervovat na e-mailu kaspar.zbynek@seznam.cz.

V sobotu 4. 11. se kavárna a tržnice v DEPO2015 promění ve francouzský trh, který oživí vystoupení nového cirkusu v podání Žongleros a kapela FESTNOZ42, která zahraje v rytmu Bretaně. Francouzské odpoledne v DEPO 2015 s názvem Zažij Francii! potrvá od 16 do 21 hodin. Vstup je zdarma.

Díky partnerské spolupráci do Plzně přijede i kurátorka muzea Grand Curtius v belgickém Liège Isabelle Verhoeven představit tamní jedinečnou sbírku skla. Přednášku O skle pro milovníky skleněného designu i studenty uměleckých škol doplní 7. 11. v Alliance française ochutnávka belgických piv. Vstup je 50 korun a rezervace není třeba.

Na festivalu nebudou chybět setkání s vyhlášenou francouzskou gastronomií. Pod přiléhavým názvem Bon appétit! se skrývá gastronomický večer šéfkuchaře Lukáše Kučery (6. 11.). Festival pozve i na Degustace vín z Francie i Itálie (9. 11.) či Soirée Raclette (15. 11.), seznámení s vynikajícím pokrmem raclette, typickým rozehřátým sýrem s oblohou. Na všechny tyto akce je třeba rezervace.

Ve spolupráci s Filmovým klubem Plzeň uvede festival dokument Toyen, baronka surrealismu režisérky Andrey Sedláčkové, která žije dlouhodobě v Paříži. Projekci doprovodí beseda s kameramanem Davidem Cysařem. Druhý z filmů, který festival zařadil do svého programu, nese název Adam. V poetických kulisách malého pekařství rozehrává režisérka Maryam Touzani v mistrně zrežírovaném debutu svou neokázalou poklonu ženské síle, touze a vytrvalosti v podmínkách nesvobody a represe. Oba filmy budou k vidění 14. 11. v Měšťanské besedě.

Milovníkům francouzštiny je v rámci festivalu věnováno několik událostí, kde mohou své znalosti procvičit malí i velcí. Le Petit Rendez-vous (2. 11.) nebo Chvilka s pohádkou (14. 11.) se uskuteční v prostorách Alliance française, konverzační setkání Le Rendez-vous français (8. 11.) proběhne ve Fine France ve Skrétově ulici.

Závěr 30. ročníku festivalu Bonjour Plzeň bude patřit mezinárodní kapele Les Fraises Chevelures z Prahy, která hraje gypsy swing a další taneční hudbu třicátých a čtyřicátých let. Vstupné na koncert 16. 11. v Zach’s Pubu je dobrovolné.

 

Festival francouzské kultury Bonjour Plzeň 2023 se uskuteční zejména díky podpoře hlavních partnerů města Plzně, MO Plzeň 3, sponzorské pomoci společností SAFRAN, IC West, s.r.o., MIDARO, s.r.o.  a řady dalších partnerů a dobrovolníků.

 

Kompletní program najdete na www.bonjourplzen.cz.

Zájemci se rovněž mohou připojit ke členům Alliance française či navštěvovat jazykové kurzy, Informace najdete na www.alliancefrancaise.cz/plzen/.