pátek
13. září 2024
svátek slaví Lubor

Knihy, literatura, média

Knihy, literatura, média

Český muzikolog Stanislav Bohadlo dostal ocenění od ministra kultury Martina Baxy

ČR-PRAHA: Profesor Stanislav Bohadlo je významný český muzikolog, dramaturg, kritik, hudební pedagog, iniciátor a organizátor kulturních akcí. Rezortní medailí Artis Bohemiae Amicis ocenil ministr Baxa jeho celoživotní zásluhy v oblasti muzikologického výzkumu a pořadatelství v oblasti předklasické hudby a jeho zásluhy o výzkum, všeobecné povědomí, popularizaci zvláště italské hudby před rokem 1800.

11.12.2023
Autor článku: 
Tiskové oddělení MK

Pan profesor Stanislav Bohadlo patří mezi nejfundovanější a nejinspirativnější duchovní, ale i finanční mecenáše nehmotné i hmotné kultury východních Čech.  Patří k hlavním iniciátorům obrody a revitalizace jedinečného a celoevropsky hodnotného barokního areálu v Kuksu, jehož unikátnímu geniu loci věnuje své obrovské a neutuchající nadšení. Hledá hodnoty v době minulé, aby jejich odkaz předal dnešnímu světu i budoucím generacím.  Multižánrový festival barokního umění Theatrum Kuks, který založil, je dnes mimořádným počinem s obrovským dosahem. A divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten jedním z nejvýraznějších nezávislých divadelních souborů u nás. Dnes jsem měl tu čest mu předat ocenění Artis Bohemiae Amicis a za jeho celoživotní práci mu osobně poděkovat,“ řekl ministr Baxa.    

Již během svých studentských let byl jako muzikant přítomen zlaté éře brněnského Divadla na provázku, kde pramení zárodek jeho velkého obdivu ke scénickým uměním studiového typu s velkou mírou hudební složky.  Jeho kosmopolitnost a organizační schopnost pomohla řadě českých hudebních těles prosadit se v zahraničí a získat mezinárodní renomé (např. romská kapela Čilágos, bluesgrassové uskupení Malina Brothers, pěvecké sbory Jitro a Boni Pueri a další).  Neopomenutelná je i jeho úloha v propagaci českého houslařského řemesla, které patří mezi světové špičky (příprava a organizace tří ročníků Mezinárodního houslařského sympozia Věnceslava Mtelky v Náchodě).

Jeho dominantním zájmem posledních desetiletích se však stalo baroko, působení hraběte Šporka a barokní lázně v Kuksu, o jehož kulturní obrodu se velmi zasadil, inicioval a houževnatě podporoval. Stanislav Bohadlo přichází v roce 2002 s myšlenkou založení multižánrového festivalu barokního umění s názvem Theatrum Kuks, jehož se stává uměleckýcm ředitelem a zpočátku i jediným manažerem. Za jeho dvaadvacetiletou kontinuální činnost se z festivalu Theatrum Kuks stal jeden z etablovaných a vyhledávaných festivalů s jedinečnou šporkovskou objevnou dramatuirgií a z původně amatérského  a úzce profilovaného divadelního souboru Geisslers Hofcomoedianten se stal jeden z nejvýraznějších nezávislých souborů v českém profesionálním divadle s celoroční a neustále se rozšiřující činností a stálou pražskou scénou. 

Kromě založení těchto dvou výrazných a na sebe úzce navázaných kulturních organizací je také zakladatelem a otcem myšlenky Galerie loutek Jiřího Nachlingera v Kuksu.  Jeho dalším výrazným počinem je záchrana bývalého lázeňského domu v Kuksu před demolicí Stal se majitelem zříceniny, kterou nechal znovu zrekonstruovat do původní podoby a v současné době zde provozuje Rentzovo muzeum barokního tisku.  

 

Již 400 let Češi obdivují Komenského Labyrint

ČR: 13. prosince 2023 vyvrcholí oslavy 400 let od vydání nejslavnějšího díla J. A. Komenského, Labyrint světa a ráj srdce. Akci zajišťuje projekt Komenský - Příběhy lidskosti, který poskytuje institucím i jednotlivcům podklady k veřejnému čtení z Labyrintu. Kniha vyšla u nás i celosvětově v 121 vydáních a je považována za jedno z nejvýznamnějších děl české literatury.

"Labyrint je krásný, moudrý, pravdivý i náročný, nastavuje nám zrcadlo. Proto stále žije a bude žít," konstatuje prof. Hábl.

Příběh o naději, hledání a lidskosti je stále aktuální a Komenského odkaz je připomínán i např. prostřednictvím soutěže Měníme svět k lepšímu či projektovými dny na školách.

Zájemci o veřejné čtení nebo promítání animovaného filmu najdou více informací a materiály na webu komensky2020.cz.

Autor článku: 
ČTK

27. ročník festivalu Made in Prague v Londýně zakončil film One Life o siru Nicolasi Wintonovi

ZAHRANIČÍ: V neděli 10. prosince v Londýně skončil již 27. ročník festivalu Made in Prague v produkci tamního Českého centra. Pětitýdenní multižánrový festival, který každoročně představuje Britům to nejlepší ze současné české kultury, zakončila speciální projekce dlouho očekávaného životopisného dramatu One Life. Film britského režiséra Jamese Hawese s velšským hercem sirem Anthony Hopkinsem v jedné z titulních rolí vypráví životní příběh londýnského makléře sira Nicholase Wintona, který před vypuknutím druhé světové války zachránil před nacisty 669 dětí převozem z Československa a později Protektorátu do Velké Británie.    

Autor článku: 
Petra Přibylová

Ve vyprodaném sále kina Curzon Soho v samotném centru britské metropole se za účasti mnoha významných hostů z řad britské i české kulturní a diplomatické scény uskutečnila nejen unikátní projekce filmu, který vejde do britských kin 1. ledna příštího roku, ale také následná debata se scenáristy filmu Lucindou Coxon a Nickem Drakem a synem samotného sira Nicholase Wintona, Nickem Wintonem.

Emocemi nabitý galavečer byl důstojným vyvrcholením oblíbeného festivalu, který je jedním z nejstarších národních festivalů v Británii vůbec. Letos se festival Made in Prague konal od 3. listopadu do 10. prosince na mnoha populárních místech v Londýně, kde měli diváci příležitost zhlédnout celkem čtrnáct filmů, zúčastnit se tří literárních křestů, diskutovat s tvůrci, navštívit koncert elektronické hudby, scénické čtení nejnovější divadelní hry Petra Zelenky Fifty či výstavu Ultra-Super-Natural českých umělců Lukáše Rittsteina a Barbory Šlapetové.

Divácky neúspěšnějšími se letos staly projekce nových českých filmů Il Boemo a Bod obnovy. Festival ale tradičně myslel i na mimolondýnské a na ty, kteří nemají možnost navštívit živé akce, a ve spolupráci s Britským filmových institutem a Národním filmovým archivem uvedl také bezplatné on-line projekce tří českých filmových klasik: Jirešovu adaptaci románu Milana Kundery Žert, oblíbenou komedii Jiřího Menzela Vesničko má středisková a loutkový film Jiřího Trnky Staré pověsti české.

„Vyprodané sály a nadšené ohlasy londýnského publika provázely pětitýdenní přehlídku české kultury na již 27. ročníku festivalu Made in Prague v britské metropoli. Známý časopis Time Out zařadil festival Made in Prague na přední místo mezi vybranými top 10 festivaly letošního podzimu v Londýně.“ dodává Přemysl Pela, ředitel Českého centra Londýn.

www.czechcentres.cz

Sobotní semifinálové StarDance bylo nejsledovanější za posledních šestnáct let. Dívalo se přes 1,7 milionu diváků

ČR: Předposlední večer dvanácté řady StarDance se stal nejsledovanějším nefinálovým dílem za posledních šestnáct let. Nenechalo si ho dohromady ujít 1,72 milionu diváků při podílu na sledovanosti 43,2 %. Semifinálové Rozhodnutí sledovalo dokonce 1,76 milionu lidí s podílem 49,2 %, jedná se tak o nejsledovanější nefinálové vyhlášení výsledků v historii vysílání. Letošní řadu StarDance si dosud pustilo už přes 4,3 milionu diváků.


 

Autor článku: 
Radek Konečný

Devátý díl StarDance se stal nejen nesledovanějším večerem tohoto ročníku, ale také nejvyhledávanějším od finále deváté řady v roce 2018. Ve srovnání s běžnými nefinálovými večery byl dokonce nejvyhledávanější od druhé řady v roce 2007. Aktuální řada dosud zaujala více ženy než muže, nadprůměrný zájem je ale také u dětí a mladých diváků do 24 let. Z pohledu místa bydliště pak Česká televize zaznamenává největší zájem mezi diváky z Prahy, severovýchodních a východních Čech, Vysočiny a jižní Moravy.

Přibližně dvacet procent diváků si StarDance pustí zpětně, a to buď prostřednictvím iVysílání nebo na svých chytrých televizích.

Finálové kolo odvysílá program ČT1 v sobotu 16. prosince ve 20:10 hodin. V kategorii freestyle své výkony předvedou Eva Adamczyková a Jakub Mazůch, Vavřinec Hradilek a Kateřina Bartuněk Hrstková a Darija Pavlovičová s Dominikem Vodičkou. Mimořádně oblíbenou taneční soutěž StarDance vysílá Česká televize od roku 2006.

 

Zdroj sledovanosti: ATO – Nielsen, živá v TV + TS0-1 ke dni 11. 12. 2023

Šperkařka a kulturní organizátorka Marie Poláčková: „Jsem pořád duší hospodská z rodiny, kde se sny odmakají a plní.“

Marie Poláčková (1985) má kulturu ve své DNA. S trochou nadsázky by se dalo říci, že ať už dosud žila kdekoli, a to i v zahraničí (Polsko, JAR), vždy se zapojila do místního kulturního dění. Rodačka z Prachatic působí už druhým rokem jako produkční regionálního literárního festivalu Šumava Litera, který před pár dny skončil ve Vimperku. V nedaleké Čkyni zase tato absolventka židovských studií na Husitské teologické fakultě v Praze spoluorganizuje festival židovské kultury a malých míst. Dva roky vedla Portmoneum – Museum Josefa Váchala a produkčně stála u zrodu kulturního festivalu Litomyšl – lázně ducha. Aktuálně žije maminka dvou dcer s rodinou v jižních Brdech, živí se autorským šperkem pod značkou ko-ra-le a provozuje s kamarádkou v Praze na Letné obchod Tvorba Store s výrobky českých designérů.

Autor článku: 
Irena Koušková

Marie, vedla jste muzeum, penzion, organizovala litomyšlské Lázně ducha, mezinárodní setkání mládeže, tvořila šperky, založila obchod, čepovala pivo a dokonce uklízela v pivovaru. Jako by vám žádná práce propojující lidi nebyla cizí… Odkud se bere váš zápal pro lokální kulturu, tvořivost, manuální zručnost, organizační talent a podnikavý duch? Máte v tomto smyslu co dědit po rodičích? Ti hodně zakládali a rekonstruovali… Odkud vaše rodina pochází?

Táta je z Prahy a kořeny z máminy strany sahají do Pošumaví. Narodila jsem se v Prachaticích, kde jsme strávili prvních pár let mého života. Celý život jsme pak “na jih” jezdili, nejprve za babičkou a později na chalupu. Už když mi byly asi tři, vedli rodiče o pátcích a o sobotách v Číčenicích hospodu. Myslím, že mají oba lásku k lidem v krvi. Neskutečně se vypracovali, provozovali restauraci, kavárnu, v Litomyšli pension, opravili nejednu památku a táta si splnil sen v podobě poctivé české hospody U parlamentu na Starém Městě v Praze. No, a protože jsou neskutečně činorodí, vždycky si (hlavně táta) vymyslí jistý kulturní doplněk v podobě koncertu nebo festivalu, který pak organizuje. Tuhle vrtuli u zadku a lásku k lidem a jejich setkávání mám asi po nich. Někdy z legrace říkám, že jsem pořád duší hospodská. Když vás někdo vychovává v duchu Šroubkova hesla: „My hostu, host nám“, tak se to pak odráží i v dalších sférách života. (Pozn. red.: Karel Šroubek byl český podnikatel, restauratér a hoteliér vlastnící a provozující Restaurant Šroubek na pražském Václavském náměstí, posléze pak nedaleký Hotel Šroubek, který ve své době dosáhl mimořádného ubytovacího i kulinářského věhlasu v tehdejším Československu i v zahraničí.)

 

Dlouhodobě se zajímáte o židovskou kulturu. Ve Čkyni pomáháte organizovat festival, proč právě zde? Také v Polsku jste provázela v synagoze…

Je to tak, fascinace judaismem se mě drží od střední školy. Má to co do činění s mojí láskou ke slovu a písmu. Od malička hodně a ráda čtu a vždycky mě fascinovalo, jak se v židovské kultuře mění slovo ve hmotu – například v podobě tradic a zvyků, založených na konkrétních verších z bible. Vystudovala jsem židovská studia v kombinaci s husitskou teologií a přesto, že se tomu oboru profesně nevěnuji, studium jsem milovala. Při škole jsem v rámci Evropské dobrovolné služby odjela na půl roku právě do zmíněného Polska, které mimochodem milovníkům židovských památek srdečně doporučuji, zvláště pak jeho východní část. Judaismus se kolem mě občas nachomýtne, a tak jsem před lety připravovala výstavu Židé v Litomyšli nebo se letos podílela na festivalu ve Čkyni. Tam jsem spíše fungovala jako takový propojovací element; procházku a přednášku na místním židovském hřbitově vedla moje kamarádka a kolegyně ze studií, která se tématem překladu náhrobků profesně zabývá.

 

Rozhovor vedeme u příležitosti festivalu Šumava Litera, který je jiný, než literární festivaly obvykle bývají. K hlavním bodům programu patří přednášky, talk show, promítání filmů atd., při nichž se setkávají všichni ti, které Šumava opravdu zajímá. Jaký byl letošní ročník Šumavy Litery vaším pohledem produkční? Zdá se neuvěřitelné, že v roce 2022 vyšlo téměř 100 publikací o Šumavě. Poprvé jste tentokrát nabídli dvojjazyčný program. Kolik akcí obsáhl, když se musel vejít do šesti dnů 13. až 18. listopadu? Jaká z nich se těšila největšímu zájmu návštěvníků a kolik jich do Vimperka, potažmo Stach, Vodňan a Volyně dorazilo?

Letošní ročník Šumavy Litery se, myslím, opravdu povedl. V rámci hlavního festivalového týdne proběhlo na třicet akcí včetně přednášek a projekcí pro vimperské školy. Sály na přednáškách se zaplnily, knihkupci a nakladatelé odjížděli z knižního trhu spokojeni, ceny byly předány a zpětná vazba, která se k nám po festivalu dostává, je převážně pozitivní. Největší ohlas jsme zaznamenali na páteční talkshow se skvělou sestrou Angelikou Pintířovou. Co se organizace týče, tak potřebujeme doladit pár much na galavečeru a lépe si v týmu rozdělit práci, abychom předcházeli menším zádrhelům, ale musím říct, že mám z letošního ročníku opravdu radost. Poprvé jsme získali podporu z Česko-německého fondu budoucnosti a mohli si díky tomu dovolit tlumočení pro německé a rakouské hosty. To mě těší moc, protože ta jazyková bariéra u našeho festivalu pořád existuje.

 

Máte opravdu široký záběr aktivit. Kdybyste měla vybrat jeden z projektů kromě Šumavy Litery, který byste chtěla více představit, jaký by to byl a proč?

Moje velká srdcovka je kromě vlastní značky ko-ra-le náš obchod Tvorba Store. Před pěti lety jsme začali na Letné provozovat sdílený showroom českých tvůrců. Dnes nechápu jak, ale ustáli jsme covidové období a teď nabízíme původní autorské výrobky více než stovky malých lokálních značek. Dost mě naplňuje, že umožňujeme skvělým českým tvůrcům dostávat své výrobky do světa a baví mě permanentně „čmuchat“, co je na poli české tvorby nového. Tady bych si přála, aby se nakupovací návyky postupně více obrátily směrem k původní autorské tvorbě, která sice nemůže s velkovýrobou soutěžit na poli ceny, ale všichni malí tvůrci vkládají do své práce nesmírné množství energie, pečlivosti a lásky, jež jinde nenajdete.

 

Dokážete se uživit svým koníčkem? To se každému nepoštěstí. Sdílený designový showroom Tvorba Store jste zakládali v r. 2018 a přežili i covid. Zaujalo mě, že nabízíte kurátorovaný výběr téměř 100 českých značek regionálních výrobků. Podle čeho zboží vybíráte? Jaký je dnes o něj zájem? Jak se vyvíjí poptávka, co nejvíce "frčí"?

Vždycky to tak nebylo, ale musím říct, že posledních pár let už ko-ra-le přinášejí do rodinného rozpočtu dost na to, abych nemusela řešit, jestli se nemám nechat spíš někde zaměstnat. Navíc mi dávají dostatek prostoru pro to, abych mohla trávit část dne s dětmi, za což jsem nesmírně vděčná. S Tvorbou se to má tak, že diktátorkami vkusu jsme tam já a kamarádka Tereza, se kterou obchod provozujeme. Když se něco líbí nám, tušíme, že se s pozitivním ohlasem setkáme i u našich zákaznic. Chceme a potřebujeme prodávat výrobky, za nimiž budeme stát a z nichž budeme nadšené. Takže kvalita bez kompromisu. Často oblečení samy nosíme a dárky dostávají naši blízcí, tudíž doopravdy „vyzkoušeno za vás“. Přála bych si říct, že zájem roste, ale pravda je, že poslední rok to nebylo jednoduché. Třeba u oblečení vidíme, že zákaznice více promýšlejí, za co peníze utratí. Často jde o kvalitní a nadčasové materiály a střihy. Lépe jsou na tom malé radosti a dárky. Teď aktuálně nejvíc “frčí” svíčky, mýdla, keramika…, tam pozorujeme veliký boom. A máme radost, že v Čechách stále máme tolik skvělých malých značek, které můžeme v Tvorbě sdružovat a prezentovat.

 

Úcta k řemeslům, tradicím, dědictví předků, tuším, pro vás nejsou prázdné pojmy, což dokazují i vaše ruční práce pod značkou ko-ra-le… Také pobyt v Jihoafrické republice vás musel ovlivnit jako řemeslnici čistotou přírodních materiálů a výrobků z nich. Načerpala jste zde inspiraci pro své šperky? Jaké si vaše zákaznice nejvíce oblíbily?

V Jihoafrické republice jsem dozajista načerpala inspirace dost. Odjela jsem tam za svým (teď již bývalým) prvním manželem a s ním se mi do života dostalo sklo. Pracoval tam totiž na jedné farmě jako sklář a díky němu jsem měla možnost nakoukat hodiny a hodiny práce s tímhle fascinujícím materiálem. Dnes si říkám, že jsem si už tehdy měla sednout za kahan, ale nakonec jsem tam čepovala pivo, což byla taky zábava. Po návratu do Čech jsem si tu pak našla sklárnu, která pro mě začala skleněné perle vyrábět – a jsou to právě mé skleněné šperky těšící se u zákaznic největší oblibě. Kromě skla poslední dobou pracuji se surovým dřevem. Před rokem a půl mě oslovila Česká filharmonie, pro niž teď vyrábím kolekce šperků ze dřeva demontovaného pódia Rudolfina, a dál ve volné tvorbě objevuji možnosti tohoto nádherného materiálu, jenž zvlášť v kombinaci s foukaným sklem vypadá naprosto božsky.

 

Pobývala jste v mnoha koutech země i světa. Nesete si v sobě vědomě otisk těchto krajin?

Pro mě byly pobyty mimo – hlavně v daleké jižní Africe – především potvrzením toho, jak moc to miluju tady doma. Máme tu tak neskutečné bohatství. Krajinu, kulturu, dějiny, paměť. Prostě věci, které si málokdy člověk uvědomuje, ale když strávíte delší čas někde, kde zmíněné kvality nejsou ani zdaleka samozřejmé, naučíte se je po návratu vidět. Krásu toho, jak se střídají roční období. Možnost zakopnout o zámek, hrad nebo galerii na každých pár kilometrech. A navíc je tu bezpečno. Prostě takové ty nesamozřejmé samozřejmosti.

 

V Litomyšli to musela pro vás být krásná pracovní výzva. Co máte společného s Miroslavem Brýdlem, Jaroslavem Venclem a Ladislavem Horáčkem, kteří stáli u zrodu Litomyšle, lázní ducha?

Jaroslav Vencl je můj táta, jemuž před lety prodal Láďa Horáček, majitel nakladatelství Paseka a velký litomyšlský patriot, který k nám chodil na pivo, pension Paseka. To je ten barevný dům se sgrafity v Litomyšli, o němž se polovina národa domnívá, že to je Portmoneum (není!). Táta když začal jezdit do Litomyšle a pension opravovat, tak sedával na dvorku a říkal si, že si tam připadá jako v lázních. A protože má podnikavého ducha, povídal si o tom u piva s Láďou a Mirkem (emeritní starosta) a vymysleli spolu, že bychom mohli Litomyšl jako lázeňské město vyhlásit. Že tam z každého šutru stříká kultura a historie a pivo a víno že jsou taky fajn prameny. Koneckonců jako o městě kulturním a lázeňském o Litomyšli psal už Josef Váchal ve svém Krvavém románu. Takhle nějak vše vzniklo a já, protože jsem tou dobou měla na starosti Portmoneum, jsem jim od prvního ročníku dělala produkční oporu. Bylo to krásný, takový živelný a autentický, vymýšleli jsme s restaurátory různé skopičiny jako umělecké lavičky, půlnoční koupání v máchadle a podobně. Litomyšl miluju a každoročně se tam nadšeně vracím na dnes již tradiční Otevírání lázeňské sezony – akci, již si pod sebe vzalo město a kde se pokaždé setkám se spoustou z těch, kteří s námi dělali ještě první ročníky.

 

Portmoneum, které se veřejnosti otevřelo právě před třiceti lety, a svět Josefa Váchala plný duchů, skřetů a ďáblů, si prošlo také zajímavým vývojem. Měla jste možnost v jeho vedení ovlivnit rozvoj muzea? Povedlo se vám něco výjimečného?

Já v Portmoneu strávila krásné dva roky. Po letech jsem otevřela návštěvníkům dvorek a s kamarádem restaurátorem Alešem Hvízdalem jsme do zahradního domku instalovali CO –Camera Obcura – která funguje dodnes. Obnovila jsem spolupráci s restaurátorskou školou, pořádala restaurátorům výstavy, začala spolupracovat s místní tiskárnou, otevřela tam takový čtecí obývák, získala grant na otisk některých Váchalových štočků.. Nebylo toho mnoho, spíše malé symbolické kroky, které měly vést k větší otevřenosti instituce směrem k veřejnosti. Šlo o subjekt, jenž byl tehdy spravovaný nakladatelstvím a bylo hlavně třeba, aby byl soběstačným. Neměla jsem tedy logicky k dispozici žádné velké rozpočty. Dnes Portmoneum úžasně spravuje Regionální muzeum v Litomyšli a jeho pracovníci se tomu kouzelnému malému domku věnují s veškerou láskou a péčí, kterou si tolik zaslouží. Sleduji je s velkou radostí.

 

Máte podporu v rodině? Váš manžel je divadelník a autor. Těžíte nějak z této synergie?

Manžel je teď již třetím rokem ředitelem Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě. Svojí prací žije a dýchá pro ni, a někdy tohle dvoukariérové manželství není snadné. Oba svoji práci milujeme a chceme jí dávat maximum. A pak je tu dům. A děti. Ale snad se nám to nějak daří žonglovat. Podporu určitě mám, hodně si vzájemně časově vycházíme vstříc a snažíme se chápat pracovní nasazení toho druhého. Jsem zvědavá, jak se tohle „podepíše“ na našich ratolestech. Zatím všechny dostávají do kolen znalostí „pana Dvořáka“ a milují hudbu a výtvarno, tak snad se nám daří jim kromě workoholismu předávat i ten náš společný kulturní zájem.

 

Hodně jste střídala místa a projekty, do kterých jste se zapojila, co vás žene vpřed? Našla jste už svoji kotvu, nebo cítíte touhu zkusit opět něco jiného? Máte nějaký zatím nesplněný sen?

Myslím, že kotvou je mi teď rodina. Už to není jen o mně, ale i o tom, jak vše sladit se školkou, kroužky, koncerty na Památníku a podobně. Dopředu mě asi žene fakt, že mě to všechno tak moc baví. Ať už sedám k výrobě šperků, výběru značek do Tvorby nebo produkčním úkolům kolem Šumavy Litery, jsem šťastná, že se můžu věnovat věcem, které mě naplňují a dávají mi smysl. 

A jestli mám sen? Mám. Jmenuje se kafe-knihy-korale a je to multifunkční prostor, ideálně vesnická jednota, kde bych mohla propojit všechny své vášně. Místo pro práci na špercích, showroom, kavárna, galerie a knihkupectví. Místo pro setkávání lidí u kávy a prodej knih, o nichž bych návštěvníkům nadšeně vyprávěla. A zvala si tam autory na debaty, výtvarníky na výstavy a malé kapely v létě na předzahrádce na koncerty. Tak uvidíme, kam mě vítr dál zavane a zda se mi to, nebo nějakou variaci na to, podaří někdy uskutečnit. Duší ale asi zůstávám hospodská, jen s kulturním přesahem.

 

ko-ra-le.cz

tvorbastore.cz

www.sumava-litera.cz

Do kin vstupuje dokumentární film o kapele Už jsme doma

PRAHA: Rozsviť světlo, ať je vidět je název nového celovečerního dokumentárního filmu, který je dvojportrétem lídra alternativní a dnes již legendární kapely Už jsme doma Miroslava Waneka a jejího dvorního výtvarníka, malíře Martina Velíška. Jen těžko bychom v Čechách našli dvojici umělců, kteří mají na kontě jak České lvy, tak vystoupení ve více než 40 zemích, přes 3 000 koncertů nebo nespočet zorganizovaných výstav. Snímek ukazuje třicetileté přátelství těchto osobností a noří se do jejich úspěchů i do syrovosti démonů, kterými byli zmítáni. Wanek a Velíšek zformovali tvůrčí partnerství, které definovalo nejen českou nezávislou hudební scénu, ale dalo ráz filmovým klasikám jako Fimfárum. Na celovečerním dokumentárním filmu Rozsviť světlo, ať je vidět původně pracovali režisér Václav Kučera a producent Romek Hanzlík. Oba tvůrci však v roce 2019 náhle zemřeli a snímek zůstal na několik let rozpracován. Film v roce 2023 dokončil režisér a držitel Českého lva Radim Špaček. Premiéra filmu se uskuteční 14. prosince v pražském kině Aero a bude spojena s koncertem kapely Už jsme doma.

14.12.2023
Autor článku: 
Silvie Marková/ika

Vstupenky na premiéru je možné zakoupit v předprodeji kina Aero. Dokument vznikl za podpory Státního fondu kinematografie a statutárního města Teplice. Producenty jsou společnost KOZA Film a Jan Hanzlík, koproducentem je Česká televize. Distributorem snímku je Aerofilms.

Více informací je k dispozici na https://www.aerofilms.cz/rozsvit-svetlo-at-je-videt.

Dokumentární film Rozsviť světlo, ať je vidět vypráví na pozadí více než pětatřicetileté historie hudební skupiny Už jsme doma silný příběh dlouholetého přátelství jejích dvou ústředních osobností – zpěváka, kytaristy a skladatele Miroslava Waneka a malíře Martina Velíška, který byl od počátku výhradním autorem plakátů, obalů alb a vizuální prezentace kapely. Zatímco Wanek nikdy nepřestal rozvíjet svou uměleckou kreativitu a jeho kariéra je stále na vzestupu, Velíšek svému talentu ublížil a v letech, kdy film začal vznikat, se potýkal s těžkou závislostí na alkoholu. Dokumentární snímek sleduje i to, jak rezolutně se k tomu jeho kolegové ze skupiny Už jsme doma a především Miroslav Wanek postavili. „Nestává se často, že se někdo vzdá svého pohodlí, aby někomu blízkému doslova zachránil život,“ uvažuje režisér Radim Špaček. Dvojportrét umělců s velkým tvůrčím potenciálem a rozdílnými životními osudy se odvíjí v rámci dějové linky, zachycující jeden rok v životě kapely, s reminiscencemi do minulosti v podobě archivních záběrů z koncertů i dalších aktivit protagonistů. Nepřikrášlený obraz přátelství a spolupráce Miroslava Waneka a Martina Velíška tak současně reflektuje dění na alternativní hudební a výtvarné scéně v České republice v průběhu posledního čtvrtstoletí.

Kapela Už jsme doma je už od svých začátků v polovině 80. let klíčovou formací domácí alternativní scény. Hudba skupiny se vyznačuje punkovou naléhavostí a nezkrotnou energií, ale současně je kompozičně náročná a podobně jako v symfonickém orchestru hraná podle partitury. Neodmyslitelnou součástí skladeb jsou existenciální texty frontmana, zpěváka, kytaristy a skladatele kapely Miroslava Waneka. Od 90. let se skupina Už jsme doma prosazuje také v zahraničí. Hrála ve více než čtyřiceti zemích čtyř kontinentů, jen v USA uskutečnila na 700 koncertů a spolupracovala například s legendární anonymní formací The Residents. Vydala osm řadových alb a několik koncertních a výběrových nahrávek. Jejich hudba je zastoupená na desítkách kompilací po celém světě. Obaly a grafika všech alb jsou dílem nezaměnitelného malíře Martina Velíška, dvojnásobného držitele Českého lva za výtvarný počin roku (filmy Fimfárum Jana Wericha a Fimfárum 2) a autora interiéru kultovní pražské hospody U vystřelenýho oka.

Režisér Radim Špaček debutoval v roce 1995 celovečerním filmem Mladí muži poznávají svět, který natočil v obléhaném Sarajevu. Studia na FAMU zakončil roku 1998 filmovým experimentem Rychlé pohyby očí. V roce 2009 natočil psychologický thriller Pouta, odehrávající se v totalitním Československu, který mu vynesl Českého lva za nejlepší film roku a nejlepší režii. Další ocenění získal film za scénář, kameru a výkon Ondřeje Malého v hlavní roli. Radim Špaček dále realizoval filmy Místa (2014) a Zlatý podraz (2018) a režíroval i čtyři epizody úspěšného seriálu Svět pod hlavou (2017).

Tvůrčí tým

Václav Kučera – scénář a režie (R.I.P)

Romek Hanzlík – scénář (R.I.P.)

Radim Špaček – režie dokončení filmu

Vilém Šrail – střih

Ondřej Ježek – zvuková postprodukce

Diviš Marek, Dalibor Fencl, Kryštof Kučera, Vilém Šrail – kameramani

Petr Koza – produkce

Radomír Šofr – kreativní producent ČT

 

Erbenova Kytice přijela do Zlína s poutí

ZLÍN: Městské divadlo Zlín před pár dny uvedlo adaptaci básnického díla K. J. Erbena Kytice. Text pro zlínské divadlo upravil a režíroval Dodo Gombár. Diváci se v inscenaci mohou těšit na vizuálně zajímavou podívanou: scénu jeviště Velkého sálu zaplaví pestré barvy, papírové květy a pouťové atrakce. Tvůrci inscenaci zasadili do atmosféry vesnice 80. let.

Autor článku: 
Pavla Evjáková/ika

„Rádi bychom přečetli Kytici očima, které v ní najdou srozumitelné a nadčasové sdělení, dotýkající se lidských hlubin,” říká o tom, jak k ikonickému a všeobecně známému textu přistoupil při jeho adaptaci sám režisér Dodo Gombár.

Kytice, Poklad, Polednice, Vodník, Svatební košile, Štědrý den, Holoubek a další balady se stanou součástí jednoho příběhu. Příběhu o ženách – silných, slabých, hledajících a toužících. O ženách, které v jejich osamění ovládla touha. Touha spalující a mnohdy temná… po lásce, po svobodě. Touha, která často odvádí od poslušnosti, řádu a mravnosti.  Je to příběh o ženách a také o jejich mužích.

O své práci na Kytici režisér Dodo Gombár říká: „Vždycky mi přijde, u podobně známých děl, že je nestačí jen inscenovat, ale jasně a možná i nečekaně interpretovat. My jsme se rozhodli Kytici zasadit do konkrétního období, do života komunity, která by její příběhy mohla právě v jistých souvislostech zažít. Je to v něčem jistě náročnější, ale mně podobné cesty přinášejí vždycky větší smysl a hlouběji vypovídají o podstatě tvorby. A skrze takovýto přístup je možné reálněji mluvit o svých vlastních životech.”

Vůně cukrové vaty a tóny hudby se linou vesnicí. Střelnice roztáčí své kolo štěstí. Když do vesnice přijíždí pouť, jako by se na chvíli zastavil čas. Vše se zdá být možné, vše je na dosah, blíž je k nadějím i pádům.

Režiséra Doda Gombára zlínští diváci důvěrně znají. Mnozí si jej jistě pamatují díky jeho inscenování poetického Fausta, výpravné scénické adaptaci Žítkovské bohyně nebo životopisných příběhů Baťa Tomáš, živý a Baťa III. Práce s poezií a velkým výtvarným gestem mu rozhodně není cizí. K výtvarné spolupráci na inscenaci oslovil Lucii Žilák Labajovou a Hanu Kelar Knotkovou. Díky jejich vizuálnímu pojetí zažijeme tajemný i magický svět pouťových atrakcí či krásu i prchavost lidského štěstí.

„Erbenova Kytice mě vždy fascinovala svou barevností a živelností. Balady, ve kterých koexistuje brutalita, smrt, krev, strach s láskou, mystikou a vírou, mně dovedly k prostředí kolotočů a světských poutí. U nás, ve Slezsku, je zcela běžné, že během církevní pouti, okolí kostela nebo centrum obce na týden obsadí kolotoče. Náboženský svátek je nekompromisně konfrontován se svátkem světským. A duchovní prožitek v podstatě nelze absolvovat bez ruchu kolotočářských džinglů, vůně kadidla se mísí s vůní pražených ořechů, cukrové vaty a langošů. V tomto barevném světě se díky malým kouzlům odehrávají příběhy všech vybraných balad," říká autorka výpravy Lucie Žilák Labajová.

Kostýmní výtvarnice Hana Kelar Knotková doplňuje: Kostýmy vznikaly už v reakci na návrhy Luciiny scény. Snažila jsem se, aby podtrhovaly dobu, kdy pouť byla událostí a místem, kde se potkávala širší společnost, tj. dobu osmdesátých let. Civilní podoba kostýmů má poukázat na nadčasovost příběhů. Záměrem bylo převést Kytici do každodenního života.

Světský pouťový den kolotočářů a vesničanů rozehraje téměř celý umělecký soubor Městského divadla Zlín s řadou dalších hostů. Návrat starší herecké generace přes další členy ansámblu doplňují mladí začínající adepti herectví. Rozdíl mezi nejmladším a nejstarším aktérem této inscenace tak činí 65 let.

Na práci s hereckým pohybem přizval Dodo Gombár známou choreografku Lindu Fernandez Saez, se kterou často spolupracuje. Hudbu k inscenaci připravil Josef Fojta. V každé Erbenově baladě uslyší diváci živou hudbu v podání violoncellistky Věry Kousalíkové, j. h., členky orchestru Filharmonie Bohuslava Martinů.

 

K. J. Erben, D. Gombár

KYTICE

režie – Dodo Gombár

dramaturgie – Katarína Kašpárková Koišová

scéna – Lucie Žilák Labajová

kostýmy – Hana Kelar Knotková

pohybová spolupráce – Linda Fernandez Saez

hudba – Josef Fojta

hrají – Marta Bačíková, Helena Čermáková, Eva Daňková, Hana Geržová, j. h., Milana Gorská, Tereza Goláňová, j. h., Adam Kořán, Petra Králová, Zdeněk Lambor, Jan Leflík, Pavel Leicman, Jana Štěpánová, j. h., Anna Pospíchalová, j. h., Marek Příkazký, Luděk Randár, Gustav Řezníček, Jana Tomečková, Marie Vojtěchová, Karolína Vlčková, j. h., a další

violoncello –  Věra Kousalíková, j. h.

premiéra 25. 11. 2023 | Velký sál

divadlozlin.cz

Křest knihy Příběh jednoho domu: dějiny Telče pohledem ze Seminářské ulice

TELČ: Po více než třech letech přichází Národní památkový ústav (NPÚ), územní odborné pracoviště v Telči s knižní novinkou. Její symbolický křest, spojený se sklenkou dobrého vína, je tedy výjimečnou událostí. Při ní bude prezentována kniha pana Vladimíra Čeřovského s poněkud odlišnou perspektivou na mnohokrát opakované dějiny města Telče. Křest se uskuteční v úterý 12. prosince 2023 v 17.00 hodin v sále Lannerova domu v Telči (Hradecká 6).

12.12.2023
17:00
Autor článku: 
TZ NPÚ/ika

„Po více než třech letech přichází Národní památkový ústav (NPÚ), územní odborné pracoviště v Telči s knižní novinkou. Její symbolický křest, spojený se sklenkou dobrého vína, je tedy výjimečnou událostí. Při ní bude prezentována kniha pana Vladimíra Čeřovského s poněkud odlišnou perspektivou na mnohokrát opakované dějiny města Telče“, konstatuje Miloslav Záškoda z telčského pracoviště NPÚ, který se na přípravě knihy podílel.

Autor knihy přišel do Telče v roce 2012, město si zamiloval a s rodinou zakoupil dům v Seminářské ulici. Začal se zajímat o jeho historii a osudy jeho dřívějších obyvatel. Z původního zájmu se pak stal časově náročný koníček trvající mnoho let. Jeho výsledkem je nyní předkládaná kniha, která na základě bádání v archivních pramenech shrnuje historii domu a osudy jeho dosavadních obyvatel. Autorovi se podařilo dohledat jen stěží uvěřitelných 339 jmen.

„Nad archivními záznamy jsem strávil stovky a stovky hodin a s přestávkami jsem na svém díle pracoval krásných osm let. Upřímně říkám, že to bylo veliké dobrodružství a radost“, přiznává v úvodu knihy autor Vladimír Čeřovský.

Historie domu trvá skoro 500 let, neboť první zmínka o něm pochází již z roku 1542. Mezi jeho prvními známými majiteli se objevují Kašparka „soukeníkova“ a Jakub „kožešník“. V knize se dozvíme o mnohých zajímavých událostech i osobnostech. Na počátku byl dům zřejmě dobrou investicí pro bohaté měšťany a mistry cechovních řemesel. Jeho existence snad souvisela s provozem řeznického řemesla a jatek v těsném sousedství. Pobýval zde také Martin Švejna, významný jezuitský misionář, a v sousedství bydlel méně významný, ale o to více známý řidič Leopold Lojka. Osudy obyvatel v 19. století jsou pak úzce spjaty s obdobím industrializace a tehdejší Langovou (později Biedermannovou a Lannerovou) fabrikou.

Mnohem více však prozradí kniha samotná. Navíc zde mnozí Telčané naleznou jména předků svých rodin, přátel, sousedů a známých. Knihu také doprovází dosud nepublikovaná obrazová příloha, často pocházející z rodinných archivů bývalých obyvatel domu a jejich potomků. Méně fotograficky přitažlivá ulice Seminářská svým osobitým kouzlem přilákala pozornost telčského malíře Františka Havelky, který zachytil dům čp. 85 na svých akvarelech uložených v telčské pobočce Muzea Vysočiny Jihlava.

„Kniha by určitě nevznikla bez podpory a spolupráce několika institucí a jednotlivců, kteří ochotně svolili se zveřejněním reprodukcí obrazového materiálu v knize Příběh jednoho domu. V této souvislosti je třeba všem poděkovat za jejich vstřícnost“, dodává Záškoda.

Přijměte tedy pozvání autora a Národního památkového ústavu na křest zajímavé a širší čtenářské obci určené knihy, abychom se společně mohli vypravit za historií domu čp. 85 v Seminářské ulici.

Do Lannerova domu, sídla NPÚ, je však možné zavítat již od 14 hodin, neboť v tu chvíli zde začne druhý ročník předvánoční akce Kniha, štrúdl, káva, kde bude možné prohlédnout si knižní nabídku rodinného nakladatelství, přivonět ke starým knihám z jihlavského antikvariátu či jenom posedět u horké kávy a teplého čaje. Akce bude ukončena kolem 16:30 hod. a pak se návštěvníci budou moci, dle zájmu, přesunout na křest nové knihy pana Vladimíra Čeřovského.

Budeme se těšit na společně strávené předvánoční odpoledne.

www.npu.cz/uop-telc

Nakladatelství TopLife Czech ocenilo nejlepší restaurace

ČR-PRAHA:Nakladatelství TopLife Czech oznámilo 6. prosince letošního roku v 15.00 hodin v Obecním domě výsledky hodnocení nejlepších restaurací celého Česka.

Jde již o desátý ročník prestižního ocenění v podobě Zlatých lvů doprovázený ročenkou Nejlepší restaurace, Guide 2024. Oceněno bylo celkem 109 restaurací, přičemž nejvyšší hodnocení tři Zlaté lvy získalo 23 restaurací, dva Zlaté lvy získalo 49 restaurací, jednoho Zlatého lva získalo 22 restaurací a ocenění TIP získalo 15 restaurací.

06.12.2023
Autor článku: 
ČTK

Součástí slavnostního odpoledne bylo již tradičně vedle oznámení výsledků také předání cen oceněným restauracím. Letos exkluzivně také křest dvou hodnotných knih, Velké kuchařky šéfkuchařů nejlepších restaurací a ročenky Nejlepší restaurace, Guide 2024. Na jednom místě se sešla stovka těch nejlepších ambasadorů zážitkové gastronomie v Česku.

Nejvýznamnějšími finančními podporovateli jsou oboroví partneři, společnost Bidfood, významný výrobce a distributor potravin, a značka CUPRA, výrobce automobilů. Partnerem projektu je Pražská plynárenská, dodavatel energií.

Všechny informace jsou dostupné na stránkách nakladatelství: www.toplifeczech.cz.

Krojovanky s vůní levandule, Maryška pořádá vánoční minijarmark

BOHUMÍN: Za tipy na vánoční dárky do Salonu Maryška v centru Bohumína. Rukodělné výrobky s vůní levandule a taky starší dekorativní předměty a poklady z truhlic našich babiček a mnohé další pořídíte v galerii vedle kavárny, ve středu 13. a ve čtvrtek 14. prosince od 9 do 18 hodin.

od 13.12.2023 do 14.12.2023
Autor článku: 
Bohumínsky spolek Maryška

Látky ve fialové barvě, zdobené krajky a stuhy stejného odstínu, jehly, nitě. Salon Maryška se před časem opět proměnil v malou šicí a kreativní manufakturu. Krojovanky, tvůrčí skupina žen spolku Maryška, se nechala unášet na vlně a vůni levandule. „Letos jsem narazila na malou rodinnou farmu Bylinky od Jezinky z Horní Líštné na Třinecku, která pěstuje levanduli. Slovo dalo slovo, navázali jsme spolupráci a inspirovalo nás to k ruční tvorbě,“ popsala okolnosti námětu krojovanka Ludmila Uhrová.

Pod rukama kreativních žen vznikly originální panenky aneb levandulové voňky v nevšední podobě. Pro postavičky, vyplněné sušenou levandulí, Krojovanky našily malé šaty i čepce ze zdobené krajky. „Postavičky jsou poměrně malé, takže to byla titěrná práce, ale na to jsme vzhledem k mnohaletému šití bohumínských krojů a vyšívaní detailů zvyklé,“ prohodila s úsměvem Ludmila Uhrová.

Levandulové voňky, mýdla, esence, oleje a taky starší dekorativní předměty a poklady z truhlic našich babiček, starší hračky, a mnohé další. Nápadité vánoční dárky zakoupíte na vánočním minijarmarku v Salonu ve středu 13. a ve čtvrtek 14. prosince od 9 do 18 hodin. Výtěžek podpoří činnost Krojovanek.

 

Bohumínský spolek Maryška

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Knihy, literatura, média