Šperkařka a kulturní organizátorka Marie Poláčková: „Jsem pořád duší hospodská z rodiny, kde se sny odmakají a plní.“

Marie, vedla jste muzeum, penzion, organizovala litomyšlské Lázně ducha, mezinárodní setkání mládeže, tvořila šperky, založila obchod, čepovala pivo a dokonce uklízela v pivovaru. Jako by vám žádná práce propojující lidi nebyla cizí… Odkud se bere váš zápal pro lokální kulturu, tvořivost, manuální zručnost, organizační talent a podnikavý duch? Máte v tomto smyslu co dědit po rodičích? Ti hodně zakládali a rekonstruovali… Odkud vaše rodina pochází?

Táta je z Prahy a kořeny z máminy strany sahají do Pošumaví. Narodila jsem se v Prachaticích, kde jsme strávili prvních pár let mého života. Celý život jsme pak “na jih” jezdili, nejprve za babičkou a později na chalupu. Už když mi byly asi tři, vedli rodiče o pátcích a o sobotách v Číčenicích hospodu. Myslím, že mají oba lásku k lidem v krvi. Neskutečně se vypracovali, provozovali restauraci, kavárnu, v Litomyšli pension, opravili nejednu památku a táta si splnil sen v podobě poctivé české hospody U parlamentu na Starém Městě v Praze. No, a protože jsou neskutečně činorodí, vždycky si (hlavně táta) vymyslí jistý kulturní doplněk v podobě koncertu nebo festivalu, který pak organizuje. Tuhle vrtuli u zadku a lásku k lidem a jejich setkávání mám asi po nich. Někdy z legrace říkám, že jsem pořád duší hospodská. Když vás někdo vychovává v duchu Šroubkova hesla: „My hostu, host nám“, tak se to pak odráží i v dalších sférách života. (Pozn. red.: Karel Šroubek byl český podnikatel, restauratér a hoteliér vlastnící a provozující Restaurant Šroubek na pražském Václavském náměstí, posléze pak nedaleký Hotel Šroubek, který ve své době dosáhl mimořádného ubytovacího i kulinářského věhlasu v tehdejším Československu i v zahraničí.)

Dlouhodobě se zajímáte o židovskou kulturu. Ve Čkyni pomáháte organizovat festival, proč právě zde? Také v Polsku jste provázela v synagoze…

Je to tak, fascinace judaismem se mě drží od střední školy. Má to co do činění s mojí láskou ke slovu a písmu. Od malička hodně a ráda čtu a vždycky mě fascinovalo, jak se v židovské kultuře mění slovo ve hmotu – například v podobě tradic a zvyků, založených na konkrétních verších z bible. Vystudovala jsem židovská studia v kombinaci s husitskou teologií a přesto, že se tomu oboru profesně nevěnuji, studium jsem milovala. Při škole jsem v rámci Evropské dobrovolné služby odjela na půl roku právě do zmíněného Polska, které mimochodem milovníkům židovských památek srdečně doporučuji, zvláště pak jeho východní část. Judaismus se kolem mě občas nachomýtne, a tak jsem před lety připravovala výstavu Židé v Litomyšli nebo se letos podílela na festivalu ve Čkyni. Tam jsem spíše fungovala jako takový propojovací element; procházku a přednášku na místním židovském hřbitově vedla moje kamarádka a kolegyně ze studií, která se tématem překladu náhrobků profesně zabývá.

Rozhovor vedeme u příležitosti festivalu Šumava Litera, který je jiný, než literární festivaly obvykle bývají. K hlavním bodům programu patří přednášky, talk show, promítání filmů atd., při nichž se setkávají všichni ti, které Šumava opravdu zajímá. Jaký byl letošní ročník Šumavy Litery vaším pohledem produkční? Zdá se neuvěřitelné, že v roce 2022 vyšlo téměř 100 publikací o Šumavě. Poprvé jste tentokrát nabídli dvojjazyčný program. Kolik akcí obsáhl, když se musel vejít do šesti dnů 13. až 18. listopadu? Jaká z nich se těšila největšímu zájmu návštěvníků a kolik jich do Vimperka, potažmo Stach, Vodňan a Volyně dorazilo?

Letošní ročník Šumavy Litery se, myslím, opravdu povedl. V rámci hlavního festivalového týdne proběhlo na třicet akcí včetně přednášek a projekcí pro vimperské školy. Sály na přednáškách se zaplnily, knihkupci a nakladatelé odjížděli z knižního trhu spokojeni, ceny byly předány a zpětná vazba, která se k nám po festivalu dostává, je převážně pozitivní. Největší ohlas jsme zaznamenali na páteční talkshow se skvělou sestrou Angelikou Pintířovou. Co se organizace týče, tak potřebujeme doladit pár much na galavečeru a lépe si v týmu rozdělit práci, abychom předcházeli menším zádrhelům, ale musím říct, že mám z letošního ročníku opravdu radost. Poprvé jsme získali podporu z Česko-německého fondu budoucnosti a mohli si díky tomu dovolit tlumočení pro německé a rakouské hosty. To mě těší moc, protože ta jazyková bariéra u našeho festivalu pořád existuje.

Máte opravdu široký záběr aktivit. Kdybyste měla vybrat jeden z projektů kromě Šumavy Litery, který byste chtěla více představit, jaký by to byl a proč?

Moje velká srdcovka je kromě vlastní značky ko-ra-le náš obchod Tvorba Store. Před pěti lety jsme začali na Letné provozovat sdílený showroom českých tvůrců. Dnes nechápu jak, ale ustáli jsme covidové období a teď nabízíme původní autorské výrobky více než stovky malých lokálních značek. Dost mě naplňuje, že umožňujeme skvělým českým tvůrcům dostávat své výrobky do světa a baví mě permanentně „čmuchat“, co je na poli české tvorby nového. Tady bych si přála, aby se nakupovací návyky postupně více obrátily směrem k původní autorské tvorbě, která sice nemůže s velkovýrobou soutěžit na poli ceny, ale všichni malí tvůrci vkládají do své práce nesmírné množství energie, pečlivosti a lásky, jež jinde nenajdete.

Dokážete se uživit svým koníčkem? To se každému nepoštěstí. Sdílený designový showroom Tvorba Store jste zakládali v r. 2018 a přežili i covid. Zaujalo mě, že nabízíte kurátorovaný výběr téměř 100 českých značek regionálních výrobků. Podle čeho zboží vybíráte? Jaký je dnes o něj zájem? Jak se vyvíjí poptávka, co nejvíce "frčí"?

Vždycky to tak nebylo, ale musím říct, že posledních pár let už ko-ra-le přinášejí do rodinného rozpočtu dost na to, abych nemusela řešit, jestli se nemám nechat spíš někde zaměstnat. Navíc mi dávají dostatek prostoru pro to, abych mohla trávit část dne s dětmi, za což jsem nesmírně vděčná. S Tvorbou se to má tak, že diktátorkami vkusu jsme tam já a kamarádka Tereza, se kterou obchod provozujeme. Když se něco líbí nám, tušíme, že se s pozitivním ohlasem setkáme i u našich zákaznic. Chceme a potřebujeme prodávat výrobky, za nimiž budeme stát a z nichž budeme nadšené. Takže kvalita bez kompromisu. Často oblečení samy nosíme a dárky dostávají naši blízcí, tudíž doopravdy „vyzkoušeno za vás“. Přála bych si říct, že zájem roste, ale pravda je, že poslední rok to nebylo jednoduché. Třeba u oblečení vidíme, že zákaznice více promýšlejí, za co peníze utratí. Často jde o kvalitní a nadčasové materiály a střihy. Lépe jsou na tom malé radosti a dárky. Teď aktuálně nejvíc “frčí” svíčky, mýdla, keramika…, tam pozorujeme veliký boom. A máme radost, že v Čechách stále máme tolik skvělých malých značek, které můžeme v Tvorbě sdružovat a prezentovat.

Úcta k řemeslům, tradicím, dědictví předků, tuším, pro vás nejsou prázdné pojmy, což dokazují i vaše ruční práce pod značkou ko-ra-le… Také pobyt v Jihoafrické republice vás musel ovlivnit jako řemeslnici čistotou přírodních materiálů a výrobků z nich. Načerpala jste zde inspiraci pro své šperky? Jaké si vaše zákaznice nejvíce oblíbily?

V Jihoafrické republice jsem dozajista načerpala inspirace dost. Odjela jsem tam za svým (teď již bývalým) prvním manželem a s ním se mi do života dostalo sklo. Pracoval tam totiž na jedné farmě jako sklář a díky němu jsem měla možnost nakoukat hodiny a hodiny práce s tímhle fascinujícím materiálem. Dnes si říkám, že jsem si už tehdy měla sednout za kahan, ale nakonec jsem tam čepovala pivo, což byla taky zábava. Po návratu do Čech jsem si tu pak našla sklárnu, která pro mě začala skleněné perle vyrábět – a jsou to právě mé skleněné šperky těšící se u zákaznic největší oblibě. Kromě skla poslední dobou pracuji se surovým dřevem. Před rokem a půl mě oslovila Česká filharmonie, pro niž teď vyrábím kolekce šperků ze dřeva demontovaného pódia Rudolfina, a dál ve volné tvorbě objevuji možnosti tohoto nádherného materiálu, jenž zvlášť v kombinaci s foukaným sklem vypadá naprosto božsky.

Pobývala jste v mnoha koutech země i světa. Nesete si v sobě vědomě otisk těchto krajin?

Pro mě byly pobyty mimo – hlavně v daleké jižní Africe – především potvrzením toho, jak moc to miluju tady doma. Máme tu tak neskutečné bohatství. Krajinu, kulturu, dějiny, paměť. Prostě věci, které si málokdy člověk uvědomuje, ale když strávíte delší čas někde, kde zmíněné kvality nejsou ani zdaleka samozřejmé, naučíte se je po návratu vidět. Krásu toho, jak se střídají roční období. Možnost zakopnout o zámek, hrad nebo galerii na každých pár kilometrech. A navíc je tu bezpečno. Prostě takové ty nesamozřejmé samozřejmosti.

V Litomyšli to musela pro vás být krásná pracovní výzva. Co máte společného s Miroslavem Brýdlem, Jaroslavem Venclem a Ladislavem Horáčkem, kteří stáli u zrodu Litomyšle, lázní ducha?

Jaroslav Vencl je můj táta, jemuž před lety prodal Láďa Horáček, majitel nakladatelství Paseka a velký litomyšlský patriot, který k nám chodil na pivo, pension Paseka. To je ten barevný dům se sgrafity v Litomyšli, o němž se polovina národa domnívá, že to je Portmoneum (není!). Táta když začal jezdit do Litomyšle a pension opravovat, tak sedával na dvorku a říkal si, že si tam připadá jako v lázních. A protože má podnikavého ducha, povídal si o tom u piva s Láďou a Mirkem (emeritní starosta) a vymysleli spolu, že bychom mohli Litomyšl jako lázeňské město vyhlásit. Že tam z každého šutru stříká kultura a historie a pivo a víno že jsou taky fajn prameny. Koneckonců jako o městě kulturním a lázeňském o Litomyšli psal už Josef Váchal ve svém Krvavém románu. Takhle nějak vše vzniklo a já, protože jsem tou dobou měla na starosti Portmoneum, jsem jim od prvního ročníku dělala produkční oporu. Bylo to krásný, takový živelný a autentický, vymýšleli jsme s restaurátory různé skopičiny jako umělecké lavičky, půlnoční koupání v máchadle a podobně. Litomyšl miluju a každoročně se tam nadšeně vracím na dnes již tradiční Otevírání lázeňské sezony – akci, již si pod sebe vzalo město a kde se pokaždé setkám se spoustou z těch, kteří s námi dělali ještě první ročníky.

Portmoneum, které se veřejnosti otevřelo právě před třiceti lety, a svět Josefa Váchala plný duchů, skřetů a ďáblů, si prošlo také zajímavým vývojem. Měla jste možnost v jeho vedení ovlivnit rozvoj muzea? Povedlo se vám něco výjimečného?

Já v Portmoneu strávila krásné dva roky. Po letech jsem otevřela návštěvníkům dvorek a s kamarádem restaurátorem Alešem Hvízdalem jsme do zahradního domku instalovali CO –Camera Obcura – která funguje dodnes. Obnovila jsem spolupráci s restaurátorskou školou, pořádala restaurátorům výstavy, začala spolupracovat s místní tiskárnou, otevřela tam takový čtecí obývák, získala grant na otisk některých Váchalových štočků.. Nebylo toho mnoho, spíše malé symbolické kroky, které měly vést k větší otevřenosti instituce směrem k veřejnosti. Šlo o subjekt, jenž byl tehdy spravovaný nakladatelstvím a bylo hlavně třeba, aby byl soběstačným. Neměla jsem tedy logicky k dispozici žádné velké rozpočty. Dnes Portmoneum úžasně spravuje Regionální muzeum v Litomyšli a jeho pracovníci se tomu kouzelnému malému domku věnují s veškerou láskou a péčí, kterou si tolik zaslouží. Sleduji je s velkou radostí.

Máte podporu v rodině? Váš manžel je divadelník a autor. Těžíte nějak z této synergie?

Manžel je teď již třetím rokem ředitelem Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě. Svojí prací žije a dýchá pro ni, a někdy tohle dvoukariérové manželství není snadné. Oba svoji práci milujeme a chceme jí dávat maximum. A pak je tu dům. A děti. Ale snad se nám to nějak daří žonglovat. Podporu určitě mám, hodně si vzájemně časově vycházíme vstříc a snažíme se chápat pracovní nasazení toho druhého. Jsem zvědavá, jak se tohle „podepíše“ na našich ratolestech. Zatím všechny dostávají do kolen znalostí „pana Dvořáka“ a milují hudbu a výtvarno, tak snad se nám daří jim kromě workoholismu předávat i ten náš společný kulturní zájem.

Hodně jste střídala místa a projekty, do kterých jste se zapojila, co vás žene vpřed? Našla jste už svoji kotvu, nebo cítíte touhu zkusit opět něco jiného? Máte nějaký zatím nesplněný sen?

Myslím, že kotvou je mi teď rodina. Už to není jen o mně, ale i o tom, jak vše sladit se školkou, kroužky, koncerty na Památníku a podobně. Dopředu mě asi žene fakt, že mě to všechno tak moc baví. Ať už sedám k výrobě šperků, výběru značek do Tvorby nebo produkčním úkolům kolem Šumavy Litery, jsem šťastná, že se můžu věnovat věcem, které mě naplňují a dávají mi smysl. 

A jestli mám sen? Mám. Jmenuje se kafe-knihy-korale a je to multifunkční prostor, ideálně vesnická jednota, kde bych mohla propojit všechny své vášně. Místo pro práci na špercích, showroom, kavárna, galerie a knihkupectví. Místo pro setkávání lidí u kávy a prodej knih, o nichž bych návštěvníkům nadšeně vyprávěla. A zvala si tam autory na debaty, výtvarníky na výstavy a malé kapely v létě na předzahrádce na koncerty. Tak uvidíme, kam mě vítr dál zavane a zda se mi to, nebo nějakou variaci na to, podaří někdy uskutečnit. Duší ale asi zůstávám hospodská, jen s kulturním přesahem.

ko-ra-le.cz

tvorbastore.cz

www.sumava-litera.cz