Knihy, literatura, média

Karel Svoboda – bohem nadaný skladatel, neúnavný hitmaker, který svou hudbou dokázal dobýt svět. Zůstaly po něm stovky nádherných písní, z nichž mnohé jsou milované dodnes: Lady Carneval, Depeše, Včelka Mája, Čau, lásko... Složil hudbu k desítkám filmů a seriálů u nás i v zahraničí: Tři oříšky pro Popelku, Návštěvníci, Cirkus Humberto... A proslavil se také svými hudebně i vizuálně podmanivými muzikály v čele s Draculou.

Obsáhlá obrazová monografie Žít představuje Karla Svobodu jako člověka zcela oddaného své práci, který si však zároveň dokázal vychutnávat život plnými doušky a nezkazil žádnou zábavu. Poodhaluje mnoho zajímavostí o jeho životě, dětství, cestě na vrchol, o šťastném rodinném zázemí i nesmírně smutném konci. Vypráví o složitém vzniku Karlova nahrávacího studia i rekonstrukci vily v Jevanech, kde si vybudoval svůj soukromý ráj a tvůrčí prostor, o večírcích, které končily až nad ránem, o nekončících problémech tvorby na dvou stranách železné opony, i o posedlosti skládáním hudby, které bylo neoddiskutovatelným smyslem jeho života.

Kniha přibližuje osobnost Karla Svobody i v exkluzivních vzpomínkách jeho blízkých spolupracovníků a přátel, z nichž mnozí se také nesmazatelně zapsali do dějin české i světové kultury. Za všechny jmenujme např. Karla Gotta, Daniela Hůlku, Martu Kubišovou, Evu Pilarovou nebo Helenu Vondráčkovou.

„Neměl jsem v životě moc takových přátel, jako byl Karel.“ – Karel Gott

„Měl jsem tu čest stát několika velikánůmtváří v tvář a tvrdím, že je pojí jedna věc, které nudný bard nemůže rozumět, a tou je vášeň. Můj táta byl jedním z těch vášnivých tvorů. Žhnoucí uhlík, který taví realitu kolem sebe, aby z ní vytvořil něco zcela jiného…Nesl si s sebou šrámy, které mu uštědřil osud, ale až do konce zůstával hračičkou pošilhávajícím po nějaké té srandě. Jeho emoční spektrum bylo neskutečně barvité, a stejně jako svou hudbou dokázal i svými historkami zaplést hlavu libovolnému posluchači,“ říká v úvodu knihy Petr Svoboda.

Karel Svoboda spoluurčoval dění československé kultury po několik desetiletí – spoluzakládal první beatovou kapelu Mefisto, jako skladatel se nesmazatelně podílel na zrodu hvězd proslulého divadla Rokoko, jeho písně třikrát zazněly na slovutném hudebním festivalu v Rio de Janeiru Zlatý kohout. Prosadil se v Západním Německu jako skladatel filmové a seriálové hudby, postavil si první soukromé hudební studio v Československu, které vydělávalo víc než většina továren v republice. A samozřejmě – jako první v České republice složil muzikál, jenž má světové parametry – Draculu. Žít vypráví o tomto všem, stejně jako o úctě a obdivu, kterého se Karlu Svobodovi až na výjimky (jimž se publikace také nevyhýbá) u kolegů dostávalo.

„Kdybych na koncertech nezazpívala Karlovy hity,

lidi byz nich odcházeli s pocitem, že jsem je ošidila.

Kolika skladatelům se to povede?“ – Petra Janů

Publikace Žít – Karel Svoboda je pro svou detailnost a komplexnost určena nejen fanouškům a obdivovatelům této nepřehlédnutelné osobnosti české hudby druhé poloviny dvacátého století, ale i všem, kteří se chtějí dozvědět něco o složité době, v níž Karel Svoboda a jeho rodina, přátelé a kolegové žili.

Datum vydání: 22. listopadu 2023

Vazba pevná / 312 stran / doporučená cena: 1190 Kč

ISBN 978-80-88467-92-2

Od počátku Putinovy války proti Ukrajině je jednoznačně patrné, že Rusové cíleně likvidují ukrajinské kulturní dědictví, tvořící národní identitu a historickou paměť Ukrajiny. Dokladem tohoto barbarského počínání jsou seznamy zničených historických budov, knihoven, galerií, divadel či jiných kulturních zařízení a obrovského množství předmětů kulturního dědictví.

„Dnes představujeme Archu – první projekt programu. Je dokonalým naplněním faktu, že kultura spojuje. Archa je symbolem záchrany. Ukrajinské kulturní dědictví je v ohrožení. K tomu nesmíme být lhostejní. A také nejsme. Jsem velmi rád, že se nám všem podařilo spojit síly pro dobrou věc. Děkuji všem dárcům, jejich pomoci si velmi vážím. Bez nich by totiž nebylo možné Archu vybudovat. Archa 1 je již finančně pokrytá, Archa 2 na své dárce teprve čeká. Dnes proto odstartuje kampaň, která pro ni má získat finanční prostředky a do které se může připojit každý z nás,” říká ministr kultury Martin Baxa a dodává: „Česká republika je jedním z nejpevnějších ukrajinských spojenců v oblasti zbrojního materiálu, diplomatické i humanitární podpory, podpora kultury je dalším logickým krokem. Program tvoří jednotlivé projekty, které jsou vždy připravovány s ukrajinskou stranou tak, aby pomáhaly řešit konkrétní problémy. Jde o unikátní propojení veřejné a soukromé sféry. Stát prostřednictvím Ministerstva kultury ČR a Českého výboru ICOM komunikuje s ukrajinskou stranou potřeby tamní kulturní obce. Tak vznikl zásobník projektů, které mohou být postupně realizovány díky finančním prostředkům soukromých dárců.“

Ministerstvo kultury ČR a jeho příspěvkové organizace jsou v oblasti pomoci Ukrajině velmi aktivní už od začátku války. Ministerstvo kultury ČR je již od prvních dnů, kdy vypukla agrese Putinova Ruska vůči Ukrajině, v kontaktu s Ministerstvem kultury a informační politiky Ukrajiny. Děje se tak napřímo i prostřednictvím expertů z Českého výboru ICOM. V květnu loňského roku Ministerstvo kultury ČR poslalo na Ukrajinu materiální pomoc pro ochranu kulturního dědictví, po celou dobu konfliktu podporuje Ukrajinu na diplomatickém poli v rámci vyjednávání v Evropské unii, a pokračuje v hledání dalších cest, jak podpořit Ukrajinu materiálně. ICOM pak sehrál klíčovou roli při vytváření tzv. Red listu, stěžejního dokumentu bránícího vývozu významných uměleckých děl a artefaktů za hranice Ukrajiny. Program Podpora ukrajinské kultury je vyústěním všech předchozích aktivit.

Co je projekt Archa?

Archa 1 – mobilní konzervační pracoviště pro zachování tištěného kulturního dědictví Ukrajiny. Zařízení zajistí Národní knihovna ČR díky příspěvkům MND a.s., nadace Karel Komárek Family Foundation a pana Libora Winklera a jeho přátel. Předpokládaná hodnota zařízení  je dvanáct milionů korun a na Ukrajinu bude předáno do poloviny příštího roku.

Archa 2 - mobilní digitalizační pracoviště pro zachování tištěného kulturního dědictví Ukrajiny bude financováno prostřednictvím kampaně, kterou organizuje Nadační fond pro Ukrajinu. Všechny informace najdete na webové stránce www.zapojmeukrajinu.cz, číslo sbírkového účtu je 319902145/0300. Předpokládaná hodnota je 12 milionů korun.

Gina Renotière, předsedkyně Českého výboru ICOM: „Role kultury je mnohdy ve společnosti podceňována, ale ruské útoky na řadu památek a kulturních institucí ukazují, že je to právě naopak kultura, která definuje identitu samostatné a nezávislé Ukrajiny. Během více než rok a půl trvající války zničili Rusové řadu kulturních památek – muzeí, galerií, knihoven, ale i slavných památníků. Mnoho kulturních pracovníků padlo, ať již v řadách obránců země, nebo mezi civilisty, kteří se stávají tak často obětí ruských útoků. Mnohé instituce jsou zničené, lidé přišli o svá zaměstnání a zdroje obživy. Ale věří ve svůj národ a věří v poslání kultury, a cítíme povinnost je v tomto podpořit a pomáhat jim.”

Generální ředitel Národní knihovny ČR Tomáš Foltýn k výše uvedenému doplňuje: „Národní knihovna ČR je celosvětově renomovanou institucí zejména pro své aktivity v oblasti trvalého uchování a zpřístupnění kulturního dědictví. Tuto zásadní roli se chystá naplnit i prostřednictvím vybudování mobilního konzervačního pracoviště, do něhož vkládá své znalosti získané jak ve špičkových výzkumných laboratořích, tak při aktivní pomoci dalším organizacím, které byly vystaveny poškození svých fondů. Toto mobilní pracoviště, které bude v polovině příštího roku poskytnuto ukrajinským knihovnám, pomůže zajistit prvotní záchranu tamějšího tištěného kulturního dědictví – rychle, efektivně, na místě samém. Odborní pracovníci Národní knihovny ČR zároveň zaštítí i potřebné zaškolení obsluhy pracoviště. Obdobným způsobem zajistí Národní knihovna také mobilní digitalizační pracoviště. “

Luboš Veselý, Ředitel nadace Karel Komárek Family Foundation: „Iniciativu Archa, u jejíhož zrodu jsme stáli, považujeme za velmi smysluplnou i proto, že témata kultury a umění naplňují jeden z programových pilířů naší nadace. Při podpoře jednotlivců i kulturních projektů se často vztahujeme k citátu Jana Viktora Mládka, že ‚Přežije-li kultura, přežije národ‘. Když dennodenně sledujeme cílenou destrukci ukrajinského kulturního dědictví, rezonuje s námi tato myšlenka o to silněji. Zapojení naší nadace do projektu Archa je navíc vyústěním našeho téměř dva roky trvajícího programu Pomoc Ukrajině, díky němuž ihned po vypuknutí války získaly domov ukrajinské rodiny a později odstartoval systém podpory volnočasových aktivit pro ukrajinské i české děti,“ uvedl ředitel Nadace KKFF Luboš Veselý s tím, že nadace podpořila vznik první archy částkou 2 000 000 Kč.

Jana Hamršmídová, Ředitelka divize Energy společnosti MND a.s.: “Situace na Ukrajině se nás dotýká – lidsky i z hlediska podnikání. Na západě země těžíme plyn a stavíme větrnou elektrárnu. Zaměstnáváme zde více než čtyři desítky lidí. Díky nim známe místní potřeby. V prvních dnech ruské invaze jsme pomáhali s akutní humanitární pomocí, později jsme například pro město Irpiň pořizovali dieselové generátory pro situace, kdy kvůli ostřelování nešel proud. V létě jsme s naším ukrajinským partnerem podporovali sérii táborů s psychologickou pomocí pro děti, které přišly ve válce o rodiče. Vnímáme, že v ohrožení nejsou jen životy lidí, ale také kulturní dědictví ukrajinského národa a je třeba jej chránit. Proto jsme se rozhodli podpořit projekt Archa.”

Libor Winkler: „V kulturních a společensky prospěšných projektech se angažuji již řadu let a stejně tak je znám můj velmi kladný vztah k Ukrajině, který vznikl roky před ruskou invazí. Mám tu zemi ze srdce rád, a tak mě vpád ruských vojsk hluboce zasáhl. Možnost podpořit projekt Archy a přesvědčit k tomu samému mé přátelé, kterým není kulturní bohatství Ukrajiny lhostejné, jsem přijal s velkým odhodláním. Myslím si, že kulturní dědictví je to, za co stateční Ukrajinci pokládají své životy, a proto je jeho záchrana velice důležitá. Jsem rád, že Archa 1 brzy „vypluje“ na svou záchrannou misi a věřím, že Archa 2 ji bude i díky veřejné sbírce následovat. Upřímně bych byl ale nejraději, kdyby žádné další archy už nebyly v budoucnu potřeba.“ 

Financování Archy 2 - mobilního digitalizačního pracoviště bude probíhat prostřednictvím sbírky Zapojme Ukrajinu.

Dalibor Dědek, Nadační fond pro Ukrajinu: „Nadační fond pro Ukrajinu se sice primárně věnuje pomoci Ukrajinské armádě, máme za sebou ale už pár projektu, které jsou vyloženě humanitárního charakteru. Na Ukrajině jsou naše sanitky, generátory, čerpadla nebo vysoušeče. Věříme, že projekt Archa 2 bude další úspěšně realizovanou sbírkou.”

„Po měsících práce dnes představujeme první velký počin. Budeme i nadále pokračovat v koordinaci aktivit, které přinesou ukrajinské kultuře konkrétní podporu a budeme je také postupně představovat veřejnosti spolu s našimi partnery, kterým patří velký dík,“ doplňuje ministr kultury Baxa.

Ministerstvo kultury ČR v současné době jedná i o dalších projektech. Mezi ně patří například příprava filmového festivalu či získání finančních prostředků pro arteterapii, kterou ukrajinská strana považuje za velmi důležitou podporu při zvládání traumatických následků války, jimiž Ukrajinci trpí.

Vitalij Usatyj, Chargé d'affaires Velvyslanectví Ukrajiny v České republice: „Celkový počet památek kulturního dědictví poškozených Ruskem od 24. února 2022 do 25. října 2023 je 853. Rusko se snaží zničit ukrajinskou kulturu. Útočí na kostely, muzea, knihovny, archivy, architektonické památky, divadla, tyto objekty nepředstavují žádnou hrozbu. Každý takový útok je projevem genocidy ukrajinského lidu. Ukrajina brání svou podstatu, a je těžké nacházet v naší obtížné situaci sílu věnovat se jiným aktivitám, než je obrana státu a pouhé přežití. Naše kultura je ale tím, co nás formuje a odlišuje od těch, kteří o nás chtějí rozhodovat. Jsem proto velice rád, že i díky programu Podpora ukrajinské kultury můžeme rozvíjet i tyto oblasti našeho života."

Kniha přibližuje okolnosti první dalajlamovy návštěvy v porevolučním Československu i události, které následovaly. Havel dalajlamovi otevřel pomyslné dveře do nevyšších pater politiky na celém světě a díky Havlovi se Česká republika stala pro dalajlamu jednou z nejnavštěvovanějších zemí. Výjimečné česko-tibetské vztahy sahají do hlubší minulosti, jak kniha podrobně popisuje.

Pozornost je věnována také samotnému Tibetu, který před okupací komunistickou Čínou nikdy nebyl její součástí. Je smutným faktem, že Organizace spojených národů k porušení mezinárodního práva mlčí, a může se zdát, že svět na Tibeťany zapomněl.  Přes šedesát let je tibetské obyvatelstvo decimováno ve své vlastní zemi a sto padesát tisíc Tibeťanů včetně dalajlamy muselo z Tibetu utéct. Jenže navzdory přesvědčení čínských komunistů, že všechno tibetské zničí, vybudoval dalajlama v exilu demokratické instituce a udržuje při životě tibetské školství, kulturu i tibetský buddhismus. Kniha mimo jiné ukazuje, proč má smysl se o Tibet zajímat a proč je jeho obhajoba testem kvality naší vlastní demokracie.

Pohled na tibetskou exilovou komunitu a její inspiraci Havlovým esejem Moc bezmocných přibližují texty a básně současných tibetských autorů.

Atmosféru neformálních setkání dalajlamy a prezidenta Havla dokresluje korespondence a vzpomínky více než padesáti významných osobností kulturního a politického života, od dalajlamových spolupracovníků po české pamětníky, mimo jiné ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, biskupa Václava Malého, politika a filozofa Petra Pitharta, duchovního Tomáše Halíka, manželů Ivana a Dagmar Havlových, sestry boromejky Angeliky Pintířové, diplomata Petra Koláře, spisovatelky Edy Kriseové a řady dalších.

Text doplňují známé i doposud nepublikované fotografie domácích a zahraničních autorů, mezi nimi Josefa Koudelky, Emanuela Bauera, Bohdana Holomíčka, Dagmar Hochové, Tomkiho Němce, Karla Cudlína, Ondřeje Němce, Lenky Hatašové, Ondřeje Besperáta a desítek dalších.

Kniha představuje nezbytnou četbu pro každého, kdo si cení moderní historie, lidských práv a etiky veřejného života.

Dalajlama v předmluvě píše: „Velice vítám tuto publikaci o pozoruhodném životě Václava Havla, mého drahého přítele a výjimečného člověka. Prezident Havel patřil mezi osobnosti s nimiž mě pojilo blízké pouto, jak o tom svědčí naše setkání a bohatá komunikace zachycená i v této knize.“

Řekli o knize:

Olga Sommerová, dokumentaristka: „Knihu nabitou historickými událostmi, plnou inspirativních myšlenek, jsem četla jako dobrodružný román.“

Tomáš Halík, duchovní a filozof: „Vše jsem odložil a přečetl knihu jedním dechem. Je skvělá. Představuje cenný historický dokument a zároveň nabízí poutavou četbu, kořeněnou moudrým humorem obou hlavních protagonistů.“

Pavel Kosatík, spisovatel: „Bylo dobře, dokud zde oba pánové společně byli, ale není zle ani dnes, protože v jejich duchu lze jednat. Kdekoli na světě. Kus návodu, jak na to, obsahuje i tato široce kontextová a po všech stránkách pečlivě připravená kniha.“

Martin Hála, sinolog: „Kniha shromažďuje řadu unikátních svědectví nejen o přátelství prezidenta Havla a tibetského dalajlamy, ale i o celkové atmosféře důležitého období v našich nedávných dějinách. Podává je navíc čtivým způsobem, s neotřelými pohledy z nejrůznějších stran.“

Hlavní autorky:

Kateřina Jacques Bursíková

je politoložka, držitelka Bolzanovy ceny Univerzity Karlovy, jejíž Filozofickou fakultu vystudovala. Dlouhodobě se věnuje ochraně lidských práv doma i ve světě. Pracuje v Odboru pro lidská práva na Úřadu vlády a působí ve spolku Češi Tibet podporují.

Kateřina Procházková

je novinářka, působila jako rozhlasová a televizní reportérka a zpravodajka Českého rozhlasu v Asii. V Hongkongu, Tokiu, Singapuru a Pekingu žila asi deset let. Dnes pracuje v projektu Sinopsis. 

Spoluautoři: Greg C. Bruno, Kamila Hladíková, Zuzana Ondomišiová, Tändzin Palmo, Kate Saunders a Andrea Urbancová

Kniha je nyní k dispozici v knihkupectvích po celé České republice.

Snímky Bohdana Holomíčka jsou už více než 60 let nejen unikátním dokumentem dějinných událostí, ale především intimní kronikou životů lidí, které potkal. Vyprávějí o tom, že každý člověk je jedinečný a že naše životy mají smysl. Bohdana Holomíčka lze jen s minimální nadsázkou označit za nevídaný přírodní úkaz. Pokud jste měli štěstí, že vás někdy vyfotografoval, stali jste se součástí širokého společenství lidí, které zahrnul do svého života a tím i vzájemně propojil. Jeho snímky přinášejí do života lidí radost, touhu prožívat každý okamžik naplno, vidět krásu a inspiraci i ve všední každodennosti. O tom svědčí i Holomíčkova strhující osobnost.

„Neuvěřitelné se stalo skutkem a po 7 letech dokončujeme tuto další Holomíčkovu knihu. Jsem šťastný, že bude vypadat tak, jak jsem si ji vymyslel. Totiž, že vůbec poprvé jsou fotografie Bohdana Holomíčka poskládány chronologicky, a je tak možné číst ze snímků také autorův životní příběh,“ doplňuje nakladatel Viktor Stoilov. První monografii Bohdana Holomíčka vydal TORST roce 1995, druhou knihu o 5 let později v roce 2000 v edici Fototorst.

Od 1. prosince do 3. března budou fotografie Bohdana Holomíčka vystaveny v soukromé umělecké galerii EPO1 v prostorách Elektrárny Počerady. Shodou okolností je to místo, kde Holomíček v minulosti pracoval.

Knihu graficky připravil Robert V. Novák, tiskne ji tiskárna Helbich v Brně.

TORST spustil na podporu vydání knihy crowdfundingovou kampaň na síti Hithit zde. 

Nakladatelství TORST založil Viktor Stoilov před 33 lety. Zaměřuje se především na českou fotografii, vydal například knihy Josefa Sudka, Jaromíra Funkeho, Josefa Koudelky, Markéty Luskačové, Emily Medkové a Karla Cudlína. Vydává také českou prózu, poezii a esejistiku autorů, jako byli či jsou například Jan Zábrana, Václav Havel, Jáchym Topol, Karel Kryl, Dana Němcová, Daňa Horáková, Jitka Vodňanská, Pavel Juráček, Ivana M. Jirous a další.

www.torst.cz

Prvý slovenský celovečerní hraný film Jánošík, který vznikl na báze literární předlohy Jiřího Mahena a v němž hlavní roli ztvárnil český herec Teodor Pištěk, je v historickém kontextu naprosto unikátní. „Slovák, hraný Čechem, ale Slovák, v akčním filmovém dobrodružství, esenciálně divácký film, žánrovka,“ jak snímek charakterizoval Juraj Malíček.
Digitální restaurování filmu se uskutečnilo v roce 2021 u příležitosti 100. výročí uvedení filmu. Snímek vznikl v československo-americké produkci studia Tatra Film  Corporation a režíroval ho slovenský režisér Jaroslav Siakeľ.  

Němý film Jánošík měl premiéru 25. 11. 1921 v Praze, 1. 12. 1921 v Chicagu a 3. 1. 1922 v dnešním Domě umění Fatra (Grand Bio Universum) v Žilině. Myšlenka filmu se zrodila v Chicagu, kam se Jaroslav Siakeľ přestěhoval před první světovou válkou. Těsně po válce ho pověřila skupina Slováků žijících v USA, aby s bratrem Danielem natočili film, který by zobrazil hrdinské epizody z Jánošíkova života. Pro natáčení si bratři vybrali mimo jiné exteriéry v okolí Blatnice ve Velké Fatře, odkud pocházeli.  

V roli Jánošíka se tedy představil již známý český divadelní a filmový herec Theodor Pištěk (1895-1960), roli Aničky ztvárnila Mária Fábryová (1900-1973). Jánošík se zpočátku promítal na Slovensku a v USA, zejména americkým Slovákům, avšak zájem se postupně vytratil a film upadl do zapomnění. Naštěstí snímek zůstal majetkem producenta Jana Závodného, amerického Slováka, rodáka z Brezové pod Bradlem, který ho uložil do své garáže v Chicagu a v roce 1970 ho přinesl osobně zpět na Slovensko a daroval ho Slovenskému filmovému ústavu.

Projekce filmu Jánošík v Praze zazní s autorskou hudbou houslisty a aranžéra Stanislava Palúcha, který hudbu zkomponoval v roce 2021 v rámci společného projektu festivalu Viva Musica Bratislava a Státního komorního orchestru Žilina. Promítání filmu Jánošík po více než sto letech s živou hudbou v podání SKO a souboru Bashavel pod taktovkou žilinského rodáka Vladimíra Martinku bylo unikátní událostí. Stanislav Palúch je všestranným hudebníkem se širokým záběrem v oblasti klasické hudby, jazzu, folklóru, new acoustic, world music a jiných žánrů a pro své mimořádné umění a univerzálnost je jedním z nejvyhledávanějších hudebníků na Slovensku i v České republice. Spolupracoval a spolupracuje s více orchestry a soubory, přičemž různými formacemi koncertoval ve většině států Evropy a v USA, nahrával pro Český rozhlas, RTVS a ORF. Jako studiový hráč nahrál kolem 40 alb. Věnuje se i autorské, aranžérské a produkční činnosti, je autorem hudby k několika představením Slovenského lidového uměleckého kolektivu i autorem filmové hudby. V roce 2009 mu byla udělena cena Tatrabanky Mladý tvůrce v kategorii Hudba.

Skupina Bashavel vznikla na jaře v roce 2006 jako společný projekt předních českých hudebníků, kteří dříve spolupracovali v různých jazzových i multižánrových formacích (Pacora Trio, NBS trio aj.) a chtějí svou hudební řečí navázat na lidové hudební tradice. Skupina vystupuje na domácí i zahraniční scéně a v roce 2020 byla mezinárodní odbornou porotou zvolena jako zástupce Slovenska pro účast na prestižním hudebním veletrhu WOMEX 2020.

Státní komorní orchestr Žilina vznikl v roce 1974 jako jediný orchestr „mozartovského typu“ na Slovensku a odehrál již téměř 3400 koncertů. ŠKO Žilina patří k renomovaným orchestrům v celosvětovém měřítku – kromě domácího pódia v Domě umění Fatra v Žilině koncertuje ve slovenských městech i v zahraničí. Orchestr se představil v téměř všech státech Evropy i napříč kontinenty. Na podzim 2023 vstupuje do své jubilejní 50. sezóny, spolu s novým šéfdirigentem Františkem Macekem.

Účinkují:
Státní komorní orchestr Žilina
Vladimír Martinka, dirigent
Soubor Bashavel
Hudba k filmu: Stanislav Palúch
Režie: Jaroslav Siakeľ
Režie filmové rekonstrukce (1975): Ivan Rumanovský
Digitální restaurování filmu (2021): Slovenský filmový ústav
Námět: Gustav Maršall-Petrovský, Jiří Mahen
Scénář: Jozef Žák-Marušiak
Kamera: Daniel Siakel, Oldřich Beneš

Vstupenky na představení si můžete zakoupit na tomto odkazu.

Připravili: Státní komorní orchestr Žilina s podporou Ministerstva kultury Slovenské republiky, Slovenský filmový ústav a Divadlo Hybernia.

www.mzv.sk/sipraha

Během uplynulých týdnů měli svou premiéru v rámci Popmuseum Stage Jakub König a kapely Mucha nebo Katastr. Sérii uzavře záznam koncertu Nauzea Orchestra. Všechna vystoupení mají společného jmenovatele: jejich protagonisté přijali za své přearanžovat vybrané písničky ze svého repertoáru a „zahrát je znovu, ale jiným způsobem“. V archivu z loňského roku najdou fanoušci koncerty Lenky Dusilové, dále pak Vladimíra Merty a skupiny Kill The Dandies!.

Všechny koncerty jsou ke zhlédnutí na YouTube kanále projektu https://www.youtube.com/@popmuseumstage3470. Další informace jsou k dispozici na www.popmuseum.cz.

Koncert pro Popmuseum Stage byl netradiční zážitek i pro samotné Tata Bojs. Na záznamu si fanoušci mohou vychutnat v nových aranžích hity napříč novou i starší tvorbou – Elišce, Holka z plakátu, Zvony, 220 Travoltů, Šťastnější a Opakování. „Být, byť jen na chvíli, obživlým exponátem muzea je neobvyklá zkušenost. Ale v případě Popmusea jednoznačně příjemná!“ popsal svou zkušenost z natáčení Mardoša. Zadání pro lehce minimalistické vystoupení v Popmuseu bylo pro kapelu výzvou. Milan Cais obsloužil zpěv, bicí a vozembouch, Mardoša baskytaru, Vladimír Bár kytaru a Matěj Belko kytaru, klávesy a také elektrické basové ukulele, na které se musel naučit hrát během jednoho týdne. O zvuk se postaral Dušan Neuwerth. Milan Cais neskrývá své nadšení nad myšlenkou koncertů Popmuseum Stage: „Přemýšlet nad našimi písničkami v maximálně úsporných aranžích nás vždycky hodně bavilo. V Popmuseu to sice nebylo za ta léta poprvé, ale rozhodně to byl pro nás v mnoha ohledech mimořádný zážitek. Vytáhli jsme po letech starý dobrý vozembouch a nově i basový ukulele! Největší výzva pro mě osobně bylo udržet ve správném poměru energii, kterou ty písničky potřebují, a určitou jemnost a lehkost hraní na bicí. I když tento koncert nebyl úplně tajný, snažili jsme se ho udělat co nejvíc ‚tiny’.“

Odkaz na video: https://youtu.be/skDSAQqxMwQ

Volnou inspirací pro Popmuseum Stage byla série Tiny Desk Concerts se záznamy živých vystoupení z kanceláře rozhlasu NPR. V loňském roce projekt odstartoval prvními třemi koncertními videi a letos postupně přibude dalších pět dílů. „Velkou radostí bylo natáčení s Tata Bojs, kteří do svého akustického setu zapojili vozembouch, nástroj dnes už téměř nevídaný. Mucha nejněžněji, jak jen to dokáže, předvedla čistě folkový set s kontrabasem a klarinetem, Jakub König vystoupil poprvé na pódiu sám a bez masky, Nauzea Orchestra v poloakustickém setu nahradila elektronické podklady a klávesy čistě akustickými nástroji a o Katastru díky neobvyklému spojení kláves a bicích ještě v budoucnu jistě uslyšíme. Různorodost žánrů je pro náš projekt klíčová a doufáme, že příští rok se nám podaří posunout se ještě o kousek dál,” vyhlíží optimisticky do budoucna zakladatelka projektu Veronika Fischerová z Popmusea.

Další díly Popmusea Stage 2023

Jakub König, dříve známý pod pseudonymem Kittchen v Popmuseum Stage obrazně řečeno odhodil škrabošku. „V Popmuseu jsem otestoval formát sólového hraní pod vlastním jménem a bez masky. A bylo to bezva. Popmuseum je další z kouzelných prostor, které skrývá KD Kaštan a o kterých jsem donedávna neměl ani tucha. Doporučuji k návštěvě,“ říká o své zkušenosti.

Odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=PU8ZqYA8GOM

Kapela Mucha vznikla v roce 2012 v Brně a má za sebou celkem čtyři dlouhohrající desky. Tvorbu kapely někteří označují za „feministicky kontroverzní“, a to kvůli častým textům vztahujícím se ke smyslu ženské existence. Zadání konceptu koncertu pro Popmuseum Stage komentovala i sama Nikola Mucha. „Náš minikoncert pro Pop Museum považuju za oboustranný triumf vůle. Jednak oceňuji urputnost a umanutost pop teamu v čele s paní Veronikou, zejména jejich donucovací metody, a taky musím pochválit superschopnost naší kapely poprat se s kdejakým zadáním,“ zmínila Mucha.

Odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=suClrMqmzTk

Katastr, duo táborských legend Patrika Tygra Kučery a Jana Sváči Svačiny naší expozicí doslova otřáslo. I přes veškerou snahu Katastru odehrát svůj set co nejúsporněji, jeden z našich vzácných exponátů nevydržel a v osmé minutě nářezu v neobvyklé nástrojové kombinaci klávesy&bicí šel k zemi. Poněvadž zvuk má pro nás naprosto zásadní význam, použili jsme k sejmutí bicí soupravy třináct mikrofonů.

Odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=NqD2oLw1eck

Nadcházející koncert na Pop Museum Stage

23. 11. 2023 Nauzea Orchestra: Posledním vystupujícím, který obohatí svým koncertem pražské Popmuseum, budou původem ústečtí Nauzea Orchestra. Kapela nahrála za více než deset let fungování pět dlouhohrajících desek, a i přes svůj přesun do Prahy se stále považuje za soubor, který má blíže k sudetskému prostředí. Nauzea si secvičila speciální poloakustický set, ve kterém vůbec nebyly použity elektronické podklady a klávesy, jak je zvykem. Ty byly plně nahrazeny akustickými nástroji. V této podobě Nauzeu publikum zatím nikdy nezažilo. Díky takovémuto aranžmá krásně vynikla linka použitých smyčců.

Do Popmuzea se můžete také pravidelně vydat na výstavy týkající se populární hudby. Tou aktuální je RyvoLove Wabi & Miki: život, písně a vůbec, kterou můžete navštívit až do 30. listopadu 2023.

Natáčení Popmusea Stage podpořilo Hl. město Praha.

Odkazy:

https://www.youtube.com/@popmuseumstage3470
www.popmuseumstage.cz
www.popmuseum.cz
https://www.facebook.com/popmuseum
https://www.instagram.com/popmuseumpraha/

Pane profesore, jak je to s pojmy tvořivá dramatika a dramatická výchova (DV), jsou zaměnitelné?

Obor jsme pojmenovali dramatická výchova, protože „výchovy“ už u nás byly zaběhnuté. Nestorka oboru, paní Eva Machková, upozorňovala na americký termín creative dramatics, někde se uchytilo, ale u nás zůstal název předmětu dramatická výchova a pojmenování časopisu Tvořivá dramatika.

Jak jste se k zájmu o dramatickou výchovu dostal?

Sám jsem začínal v loutkářském kroužku koncem 50. let, to ještě nebyla možná studia DV, jen zájmové soubory. Setkal jsem se s paní Hanou Budínskou, která pracovala s dětmi jinak, šlo jí o tvořivost, nikoli jen nacvičování. Chtěla, aby se její svěřenci mohli podílet na tvorbě inscenace, vstoupit do ní jako spoluautoři. Časem jsem vedl dětské soubory. Od pol. 70. let vznikly národní přehlídky dětského divadla, na něž jsem začal jezdit. Následovala spolupráce s ÚKVČ – Ústav pro kulturní a výchovnou činnost, vlastně dnešní NIPOS-ARTAMA, konkrétně s Evou Machkovou, kterou jsem zde koncem 80. let vystřídal jako metodik pro dramatickou výchovu. Byla to ona, kdo v ÚDLUT, jak se dříve ÚKVČ jmenoval, vydávala od roku 1964 do roku 1974 časopis Divadelní výchova, což byl vlastně předstupeň Tvořivé dramatiky. Dodnes v něm lze najít výborné věci. Dávala dohromady jak lidi, tak připravovala materiály a v 60. letech začala vytvářet moderní českou dramatickou výchovu. Založila divadelní přehlídku v Kaplici, která trvá dodnes pod názvem Dětská scéna a v současné době se koná ve Svitavách. Dalšími přehlídkami jsou Mladá scéna pro SŠ a Nahlížení v Bechyni, celostátní dílna středoškolského divadla a dramatické výchovy.

Pracoval jsem také v časopise pro děti Ohníček. Paralelně jsem se tak zabýval intenzivně literaturou pro děti, kterou sleduje bedlivě i Tvořivá dramatika. Dnes neexistuje odborný časopis, jenž by pravidelně recenzoval knihy pro děti. Ale k práci vedoucích dětských souborů patří právě dobrá orientace v literatuře pro děti, protože z ní kvalitní dětské divadlo hodně vychází. Zdařilé dramatizace, které vzniknou v dětských nebo středoškolských souborech nebo by pro ně mohly být inspirativní, publikujeme pravidelně v TD. Jsme v současné době jedinou platformou, kde se uveřejňují nové dramatické texty a scénáře pro dětské a středoškolské soubory.

Jaké byly začátky oboru v českých podmínkách a jak se dál vyvíjel?

Jak už jsem se zmínil, moderní česká DV se formovala už v 60. letech především zásluhou Evy Machkové. Až do začátku 90. let měla podobu především divadla hraného dětmi. Ale s letopočtem 1989 se situace radikálně změnila. Hned následující rok vzniklo Sdružení pro tvořivou dramatiku spojující vedoucí dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů, pedagogy a studenty a další zájemce o dramatickou výchovu z celé republiky. Našim cílem bylo, aby DV jako obor vstoupila do školství a stala se regulérní součástí kurikula, aby se s ní mohly setkávat všechny děti od mateřské školy až po SŠ. Chtěli jsme, aby ve shodě se světem, ji bylo možné studovat na vysoké škole. V polovině 90. let jsme se podíleli na vytváření programu Obecná škola, to bylo za ministra školství Petra Piťhy. Dramatická výchova v Obecné škole na 1. stupni měla být jako regulérní samostatný předmět. Jakmile se na přelomu 20. a 21. století začaly připravovat rámcové vzdělávací programy, zapojili jsme se – Sdružení pro tvořivou dramatiku, katedra výchovné dramatiky DAMU a ateliér Divadlo a výchova na JAMU – do jejich koncipování a připravili jsme pro ně části věnované DV. Mně osobně by se líbilo, kdyby si škola mohla vybrat kterékoli dva obory estetické výchovy podle toho, jaké učitele má, a ty učila, třeba dramatickou a výtvarnou výchovu.

Od 90. let se už povědomí veřejnosti o dramatické výchově a nových trendech zvýšilo. Kurzy, semináři, dílnami organizovaných NIPOS-ARTAMA, Sdružením pro tvořivou dramatiku, DAMU, JAMU, pedagogickými fakultami ad. už prošly tisíce lidí. Samozřejmě ne na všech školách DV je, záleží na ředitelích, ale také rodičích. Např. ZŠ v Kunraticích má dramatickou výchovu od 2. do 9. třídy. Jinak se objevuje nejčastěji jako volitelný předmět nebo kroužek. A potom tu jsou samozřejmě literárně-dramatické obory na základních uměleckých školách. DV lze využít i v jiných předmětech – vlastivěda, občanská výchova, prvouka, čeština, dějepis. S jejími principy se operuje i v pomezních disciplínách, jako jsou práce s handicapovanými, dramatoterapie ad.

Důležitou součástí prezentace oboru směrem k veřejnosti jsou přehlídky.

V zahraničí je málokde taková tradice systematického každoročního vzdělávání v rámci přehlídek. Sice existují od 90. let světové festivaly dětského divadla, které se konají jednou za dva roky, ale jedná se spíše o showcase, úroveň všelijaká, doprovodné vzdělávací programy či diskuse nejsou nijak systematické.

Právě na přehlídkách je dobře vidět, jakým vývojem prošlo dětské divadlo od 70. let, kdy jsem do něj vstoupil jako dospělý. Jak se hledala jeho specifika a řešily otázky typu: jak to udělat, aby dítě bylo na jevišti přirozené, aby nešaržírovalo (pozn. red.: šaržírovat – hrát manýrovitě, netvořivě; kopírovat něčí pojetí, dle divadelnického slangu, aby nenapodobovalo dospělé), jak uvolnit jeho tvořivost. Toto se od 70. let do r. 1989 zkvalitňovalo. Po r. 1990 přišly další vlivy – zahraniční lektoři, dílny, nové impulsy. Cizinci ale vždy konstatovali, že naše české divadlo hrané dětmi má velmi dobrou úroveň, je nápadité, tvořivé. Klíč spočívá v oné systematičnosti, není to nárazová práce, hodně pomáhá také promyšlená dramaturgie, vůle hledat kvalitní předlohy, učit se je dramatizovat.

Co má vlastně dětem dramatická výchova do života přinést? Jaké klíčové kompetence si díky ní osvojí?

Dramatická výchova využívá prostředky divadla – rolovou hru, kdy vstoupíte do úlohy někoho jiného, v odlišné situaci, v bezpečí fikce, vyzkoušíte si reagovat v dané situaci a zjistíte, proč se někdo určitým způsobem projevuje. Vede k empatii, uvědomění, že každý vnímá věci jinak. Kultura jednání, chování, pohotovost mluvní, kultivace projevu, ale i třeba, jak zacházet se svými emocemi, to vše tříbí dramatická výchova. A přirozeně se díky ní můžou děti prakticky seznámit s divadlem jako druhem umění, s tím, jak zde vzniká fikce, jak lze hrou "jako" vytvářet fiktivní postavy a situace.

Jak se mohou vzdělávat učitelé, především ti, co už letitou praxi mají, jak principy dramatické výchovy začlenit do vyučování?

Ti, co už učí, se můžou přihlásit na dálkové studium na DAMU nebo na jinou vysokou školu. A samozřejmě jsou k dispozici každoročně také dlouhodobé – např. třísemestrální – kurzy, které pořádá Sdružení pro tvořivou dramatiku, ARTAMA nebo i jiné organizace, a už zmíněné přehlídky a dílny. Do kurzů se často hlásí učitelé z 1. stupně ZŠ, MŠ, učitelé občanské výchovy, dějepisu, ale i studenti pedagogických fakult… Objevují se i pracovníci muzeí a galerií, kteří metody dramatické výchovy využijí při lektorských programech. Posledních 10–15 let se potkáváme s knihovnicemi. V programech pro děti v knihovnách se DV dobře uplatní. Malí čtenáři mohou např. vstoupit do příběhu knížky na základě lekce vedené lektorkou, projdou několika epizodami z ní a pak jsou navedeni, aby si zbytek sami přečetli v knížce, kterou si můžou přímo půjčit v knihovně.

Tvořivá dramatika se představuje…

TD se věnuje oběma směřováním dramatické výchovy: interní DV, která nemíří k divadelnímu tvaru, ale pracuje s rolí, fiktivní situací a je primárně zaměřena na osobnostní a sociální rozvoj dětí, i tomu typu DV, který se vztahuje k divadlu, divadelnímu tvaru, práci na inscenacích, recitaci, počítá s tím, že bude výsledek předveden.

V každém čísle TD je také rubrika Úvahy, pojmy, souvislosti, kam dáváme materiály obecnější, např. stati, které se zabývají teoretickými problémy oboru, dějinami dramatické výchovy nebo i sousedními obory. Aby se mohl obor prakticky rozvíjet, je třeba pojmenovávat některé věci a vytvářet souvislosti.

Nepominutelnou součástí časopisu je textová příloha Dětská scéna, sborník dramatických textů (scénářů a divadelních her), které vznikly nebo které se osvědčily v dětských a mladých divadelních, loutkářských a recitačních souborech, doplněných o metodické nebo dramaturgické komentáře. V současné době jde o jedinou edici, v níž se publikují kvalitní divadelní texty a scénáře pro dětské a mladé soubory, a to i texty pro méně zkušené nebo začínající kolektivy, nebo texty, které mohou s úspěchem využít také učitelé dramatické výchovy na základních a středních školách.

TD vychází třikrát za rok, má 54 stran + textovou přílohu, náklad 520 kusů. K dostání jen na objednávku. Na www.drama.cz jsou online všechna čísla TD, která od r. 1990 vyšla. Aktuálně se připravuje speciální webová stránka jen pro Tvořivou dramatiku. Typickým čtenářem je učitel ZUŠ, ZŠ, MŠ, vedoucí souboru, student dramatické výchovy, ale časopis odebírají také ti, kteří hledají informace o kvalitní literatuře a divadle pro děti.

V listopadu vychází už sté číslo TD. Jak tedy bude ono jubilejní vydání časopisu vypadat?

Obsahuje článek Hany Cisovské z Ostravské univerzity o vývoji TD, vzpomínku Evy Machkové na Divadelní výchovu jako předchůdkyni Tvořivé dramatiky v 60. a 70. letech, je tu také text o vzdělávání učitelů a dále studie o dramaturgii dětského divadla od Iriny Ulrychové. Luděk Richter se zamýšlí nad divadlem dospělých pro děti za posledních třicet let. Toto číslo nabídne také velký rozhovor s Ivou Procházkovou, jednou z nejvýraznějších osobností české literatury pro děti a mládež. Nebude chybět ani anketa – ohlédnutí za kvalitními dětskými knihami za posledních třicet let. Ptali jsme se asi padesáti spolupracovníků, učitelů, vedoucích dětských souborů a dalších, jaké zajímavé knížky pro děti a mládež za posledních třicet let je zaujaly a co by doporučili ostatním a proč.

V těchto dnech jste se shodou okolností loučili s klíčovou osobností české dramatické výchovy, paní Evou Machkovou (1931-2023), kterou jste už několikrát zmiňoval…

Paní Machková konstituovala moderní českou dramatickou výchovu. Její stopa je nepominutelná. Pracovala v ÚKVČ (dříve ÚDLUT) a byla metodikem, dnes by se řeklo odborným pracovníkem pro DV a dětské divadlo. Zasadila se o inovativní vzdělávání amatérů, inspirovala se prací anglických a dalších zahraničních kolegů, kteří se věnovali dramatu ve výchově. Dávala dohromady zajímavé osobnosti, odborný tým lidí. Založila časopis, národní přehlídky, dlouhodobé kurzy – tehdy se tomu říkalo „lidová konzervatoř“. Byla v kontaktu s Miloslavem Dismanem, který už od 20. let 20. století dělal tvořivé divadlo, přednes s dětmi – a vedl dnes známý rozhlasový dětský soubor. Z materiálů Miloslava Dismana připravila Receptář dramatické výchovy, který se dodnes používá. A sama napsala spoustu knih o DV. V r. 1989 stála u zrodu Sdružení pro tvořivou dramatiku a v roce 1992 založila katedru výchovné dramatiky, kde učila až do začátku druhého desetiletí 21. století. Ale doslova až do poslední chvíle byla aktivní – redigovala webovou stránku o dramatické výchově, psala články, podílela se na knihách a sbornících…

www.drama.cz

https://www.nipos.cz/artama-dea-ddpdv/

https://www.damu.cz/cs/katedry-programy/katedra-vychovne-dramatiky/

K vidění bude bezpočet exponátů – storyboardů, skic, návrhů scén, loutek a fotografií z nadčasové filmové klasiky, jako je Beetlejuice, Batman, Střihoruký Edward, Karlík a továrna na čokoládu či Mars útočí. Instalace, představující hlubinnou sondu do Burtonovy tvorby, zakotví v příštím roce /od května do září/ v historickém prostoru Obecního domu.

To vše za podpory společnosti Art Movement, jejíž ředitelka Kateřina Riley říká: „…když jsme obdobnou výstavu, přibližující „Burtonův svět“, pořádali v roce 2014, stala se nejúspěšnější akcí roku. Navštívilo ji tehdy přes 100 000 lidí. Podařilo se nám zapojit a nadchnout i mladé diváky. Věříme, že i tentokrát potěšíme celou další generaci, skalní fanoušky Burtona i milovníky filmu a umění, kteří vyrostli třeba na snímcích Dumbo či hororovém seriálu Wednesday. V něm se pojí to nejlepší z dřívější a aktuální Timovy tvorby, což dokazuje postava vyšetřovatelky ztvárňující stejnojmennou postavu z Addamsovy rodiny.“

Více než čtyřicetiletá umělecká dráha tohoto vizuálního pohádkáře, který své temně laděné příběhy dokáže vždy úsměvně zlehčit typickou nadsázkou a humorem, nadchla návštěvníky ve světových metropolích jako MoMA v New Yorku, v Los Angeles County Museum of Art, v melbournském Australian Centre for the Moving Image, Cinémathèque Française v Paříži či v Museum of Art v Soulu.

V Praze se výstava s názvem Tim Burton – Návraty koná pod záštitou ministra kultury Martina Baxy, primátora hlavního města Prahy Bohuslava Svobody a kulturní atašé Natalie D. Wilkins z Velvyslanectví USA v Praze. Hlavními mediálními partnery jsou Česká televize, ČRo – Radiožurnál, Forbes a Seznam Zprávy.

O předprodej vstupenek a speciálních akcí k výstavě se stará portál Ticketmaster. Kdo chce potěšit své blízké, může již nyní pořídit originální vánoční dárek s bonusem.

Více na www.timburtonprague.cz nebo timburtonpraha.cz

IG – Tim Burton Prague

FB – Tim Burton Prague

Twitter – Tim Burton Prague

„Děkujeme všem malým i velkým divákům, kteří přišli a vytvořili úžasnou atmosféru. Letos nás potěšily plné sály i dílny. Velký zájem byl o soutěžní projekce – pro začínající animátory je skvělé, když mohou vidět reakce diváků,“ řekla ředitelka Festivalu Animánie Lenka Špačková.

Členové poroty ve složení producent Martin Vandas, střihačka, dlouholetá vedoucí Ateliéru animované tvorby Filmové a televizní fakulty VŠMU v Bratislavě Eva Gubčová a tvůrkyně krátkých filmů Magdalena Hejzlarová zhlédli 159 snímků z 21 zemí. Hlavní festivalové ceny Animáničky udělili ve třech věkových kategoriích následujícím devíti snímkům:

Backrooms, příručka přežití, Michal, Lukáš, Martin, Filip (11. ZŠ Plzeň), CZE

Páté patro, Tereza Burianová, UMPRUM, CZE

Through Rose-Colored Glasses, Franciszka Stańczyk, Legnicka akademia filmow, POL

The Magic Pencil, year 3º G1 students of EB de Fernão de Magalhães School, Associação de Ludotecas do Porto / Anilupa, PRT

Little Black Riding Hood in the Land of Emotions, kolektiv dětí, Estrada Poznańska, POL

Dvě babičky, Anežka Havrdová, ZŠ Kairos, CZE

Homonyma, Alžběta Černohlávková        , Střední škola umění a designu a Vyšší odborná škola Brno, CZE

Catastrophe, Mocong Yuan, Royal College of Art, GBR

Potlach, Kristýna Košutová, Střední umělecká škola Ostrava, CZE

Cenu dětské poroty získal film Adil; kolektiv 12 dětí, camera-etc, BEL.

Cenu studentské poroty si z Plzně odváží In the Shadows, Nico Isaque Barrett, Chapman University, USA.

Cenu diváků získal na základě hlasování snímek Světla, Jitka Nemikinsová, CZE.

Cenu za nejhranější hru vyhrála hra Money Hunt, Filip Ouda, Gamezone, Aeroškola, CZE.

Cenu Honzy Příhody, na památku dlouholetého ředitele Festivalu Animánie. získal snímek Tasemnice Zdeňka Matěje Kuděje, kolektivu autorů ze ZUŠ Ledeč nad Sázavou, CZE.

Festival pořádá spolek Animánie, který se filmovou a audiovizuální výchovou zabývá celoročně. V průběhu roku pořádá workshopy, programy a semináře pro děti, studenty, pedagogy i rodiče.

Děti, které animace na festivalu zaujala, tak mohou pokračovat v některém z kroužků po celý rok.

Festival Animánie se uskutečnil díky podpoře města Plzně, Plzeňského kraje, Ministerstva kultury ČR, a dalších partnerů.

Další informace najdete na www.festival-animanie.cz, FB a Instagramu.

Slavnostní představení publikace proběhlo v úterý 14. listopadu 2023 ve společenském sále Semlerovy rezidence. Knihu uvedl hejtman Plzeňského kraje Rudolf Špoták společně se zástupci Západočeské galerie v Plzni, patronem publikace se stal profesor Christopher Long z University of Texas, celosvětově proslulý svými publikacemi o životě a díle Adolfa Loose. Slavnostního uvedení se zúčastnil také profesor Rostislav Švácha z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, přední český oborník na novodobou architekturu, který knihu lektoroval.

„Právě vydávaná kniha shrnuje dosavadní poznatky o vzniku a pestrých osudech tzv. Semlerovy rezidence na Klatovské třídě č. 110 v Plzni, včetně nejnovějších  zjištění z deset let trvající opravy, a také zjištění z cenné komunikace s Vilémem (Willem) Semlerem, dosud žijícím synem původních investorů. Kniha se zabývá aktivitami rodiny Semlerových v předválečném průmyslu Plzeňska a vývojem záměru vytvoření jejich rodinného sídla, které se vyznačuje unikátním prostorovým řešením a vznikalo  ve spolupráci s architekty Adolfem Loosem a Heinrichem Kulkou. Kniha rovněž popisuje osudy rodiny i jejích nemovitostí po emigraci v roce 1939 a velká pozornost je pak věnována také obnově a restaurování rezidence po roce 2012, kdy objekt převzala Západočeská galerie v Plzni. V publikaci, která má pozoruhodnou grafickou úpravu, je uplatněno mnoho reprodukcí dokumentů a historických snímků, jsou tu ale také současné snímky a kresby, stejně jako fotografie architektonických modelů a různých detailů“, uvádí autor knihy Petr Domanický.

Publikace je členěna do pěti tematických kapitol: 1. Hirschovi, Semlerovi a Plzeň; 2. Adolf Loos a jeho revoluční návraty ke staré účelnosti; 3. Semlerovi: poslední Loosovi plzeňští zákazníci i klienti jeho pokračovatelů; 4. Emigrace rodiny Semlerovy a rezidence bez původních majitelů; 5. Semlerova rezidence a její okolí. Grafické uspořádání knihy zpracoval Martin Kutálek, který se inspiroval anglickými publikacemi o architektuře a památkách. Kresby vytvořila Patricie Císlerová, redaktorem byl Tomáš Hausner, oba ze ZČG.

„Pečlivým rozborem pramenů a pečlivou analýzou architektonických motivů Semlerovy rezidence se Petrovi Domanickému podařilo dokázat, že o koncepci rezidence ještě stačil rozhodnout sám Loos, takže Heinrich Kulka ji jen provedl a dotvořil, ač ani Kulkův podíl nelze umenšovat. K velmi objevným pasážím Domanického práce též patří hledání starších precedentů pro Loosův Raumplan a charakteristika jeho scéničnosti či divadelnosti, podle mého soudu značně výstižná,“ napsal ve svém posudku profesor Rostislav Švácha.

Kniha Semlerova rezidence v Plzni. Trojrozměrný svět Adolfa Loose a Heinricha Kulky uvede čtenáře i návštěvníka do širokého kontextu dějinných událostí a společenského dění v Plzni ve třicátých letech 20. století; kromě toho však také zachycuje širší tvorbu architekta Adolfa Loose a jeho spolupracovníků v Plzni, osudy rodiny Semlerových a přibližuje památkovou péči o objekt a jeho restaurování v současnosti.

„Rekonstrukce Semlerovy rezidence byla pro Západočeskou galerii v Plzni výzvou a velkou zodpovědností. Jsem rád, že jsme v náročné zkoušce obstáli, o čemž svědčí i nedávné udělení Ceny poroty v soutěži Stavba roku Plzeňského kraje 2022, ale i velký zájem veřejnosti o prohlídky. Poděkování patří Plzeňskému kraji, mnoha odborníkům, kteří se na rekonstrukci podíleli, ale především Petrovi Domanickému za jeho pečlivou a usilovnou práci, kterou při rekonstrukci odvedl,“ dodává Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni.

Semlerova rezidence

Historický bytový interiér rodiny Oskara a Jany Semlerových, který vznikl v letech 1933–1934 na Klatovské třídě č. 110 v Plzni, patří k předním památkám moderní architektury ve střední Evropě. Nemá klasická podlaží; jeho jednotlivé prostory různých výšek se v šesti úrovních soustřeďují kolem centrální obytné haly. Toto řešení nazývané Raumplan navazuje na Loosovo pojetí Müllerovy vily v Praze. Semlerova rezidence je jediný Loosův interiér v Plzni, ve kterém byl Raumplan uplatněn. Loos se podílel na návrhu základní koncepce prostorového řešení Semlerovy rezidence; jeho spolupracovník a žák Heinrich Kulka ji pak vyprojektoval a stavbu dokončil.

Plzeňský kraj získal bytový dům v roce 2012 a předal jeho správu a dohled nad plánovanou rekonstrukcí Západočeské galerii v Plzni. Rekonstrukce celého objektu proběhla ve třech fázích: první začala již v roce 2013, poslední pak byla dokončena v minulém roce. Tento architektonický unikát se podařilo zachránit díky finanční podpoře Plzeňského kraje, který na rekonstrukci uvolnil 80 milionů korun z programu na obnovu památek, dalších 30 milionů korun bylo získáno z Integrovaného regionálního operačního programu (IROP).

Dům se stal součástí mezinárodní sítě významných staveb moderní architektury ICONIC HOUSES, která čítá téměř 200 domů po celém světě od významných architektů jako Frank Lloyd Wright, Le Corbusier, Antonio Gaudí, Ludwig Mies van der Rohe a dalších.

Petr Domanický (nar. 1973 v Plzni)

Studoval na Masarykově gymnáziu v Plzni a na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Po ukončení studií v roce 1997 pracoval na plzeňském pracovišti Národního památkového ústavu, kde působil až do roku 2009. Ve stejném roce nastoupil do Západočeské galerie v Plzni jako kurátor nově založené podsbírky architektury. Souběžně s budováním sbírky se autorsky spolupodílel na několika publikacích a výstavách se zaměřením na architekturu. Samostatně připravil výstavy a knihy Lesk, barvy a iluze: Architektura Plzně v šedesátých letech; Hanuš Zápal (1885–1964): Architekt Plzeňska; a Pracovna republiky: Architektura Plzně v letech 1918–1938. Za projekt Plzeň zmizelá, který vedl, obdržela ZČG v roce 2017 Uměleckou cenu města Plzně v kategorii Cena za významnou kulturní událost roku. V poslední době připravil výstavu Loos a Plzeň, kterou Česká centra od roku 2020 prezentovala postupně např. v Tel Avivu, New Yorku, Vídni, Paříži, Tokiu, Mnichově, Bruselu a v Centru Bavaria Bohemia v Schönsee. Loosovi a jeho plzeňským spolupracovníkům a klientům se věnuje od devadesátých let. Semlerovou rezidencí se intenzivněji zabývá od roku 1998, nejprve jako památkář, a po roce 2009 jako garant za ZČG při její obnově a restaurování. K tomu z velké části připravil historické podklady, významně se podílel na koncepci restaurování a obnovy a následně také vytvořil stálou expozici. Jako jediný měl příležitost v týmu působit od počátků příprav obnovy po dokončení. Za obnovu Semlerovy rezidence jej v závěru roku 2022 plzeňský list MF Dnes zařadil mezi Vítěze roku.

SEMLEROVA REZIDENCE V PLZNI. Trojrozměrný příběh Adolfa Loose a Heinricha Kulky

Vydala Západočeská galerie v Plzni, příspěvková organizace

Autor: Petr Domanický, ZČG

Redakce, jazyková úprava a překlad do angličtiny: Tomáš Hausner, ZČG

Grafická úprava: grafické studio Kolář & Kutálek, Horažďovice

Publikaci lze zakoupit na pokladnách a v e-shopu ZČG.