„Tvořivka“ slaví stovku

Pane profesore, jak je to s pojmy tvořivá dramatika a dramatická výchova (DV), jsou zaměnitelné?

Obor jsme pojmenovali dramatická výchova, protože „výchovy“ už u nás byly zaběhnuté. Nestorka oboru, paní Eva Machková, upozorňovala na americký termín creative dramatics, někde se uchytilo, ale u nás zůstal název předmětu dramatická výchova a pojmenování časopisu Tvořivá dramatika.

Jak jste se k zájmu o dramatickou výchovu dostal?

Sám jsem začínal v loutkářském kroužku koncem 50. let, to ještě nebyla možná studia DV, jen zájmové soubory. Setkal jsem se s paní Hanou Budínskou, která pracovala s dětmi jinak, šlo jí o tvořivost, nikoli jen nacvičování. Chtěla, aby se její svěřenci mohli podílet na tvorbě inscenace, vstoupit do ní jako spoluautoři. Časem jsem vedl dětské soubory. Od pol. 70. let vznikly národní přehlídky dětského divadla, na něž jsem začal jezdit. Následovala spolupráce s ÚKVČ – Ústav pro kulturní a výchovnou činnost, vlastně dnešní NIPOS-ARTAMA, konkrétně s Evou Machkovou, kterou jsem zde koncem 80. let vystřídal jako metodik pro dramatickou výchovu. Byla to ona, kdo v ÚDLUT, jak se dříve ÚKVČ jmenoval, vydávala od roku 1964 do roku 1974 časopis Divadelní výchova, což byl vlastně předstupeň Tvořivé dramatiky. Dodnes v něm lze najít výborné věci. Dávala dohromady jak lidi, tak připravovala materiály a v 60. letech začala vytvářet moderní českou dramatickou výchovu. Založila divadelní přehlídku v Kaplici, která trvá dodnes pod názvem Dětská scéna a v současné době se koná ve Svitavách. Dalšími přehlídkami jsou Mladá scéna pro SŠ a Nahlížení v Bechyni, celostátní dílna středoškolského divadla a dramatické výchovy.

Pracoval jsem také v časopise pro děti Ohníček. Paralelně jsem se tak zabýval intenzivně literaturou pro děti, kterou sleduje bedlivě i Tvořivá dramatika. Dnes neexistuje odborný časopis, jenž by pravidelně recenzoval knihy pro děti. Ale k práci vedoucích dětských souborů patří právě dobrá orientace v literatuře pro děti, protože z ní kvalitní dětské divadlo hodně vychází. Zdařilé dramatizace, které vzniknou v dětských nebo středoškolských souborech nebo by pro ně mohly být inspirativní, publikujeme pravidelně v TD. Jsme v současné době jedinou platformou, kde se uveřejňují nové dramatické texty a scénáře pro dětské a středoškolské soubory.

Jaké byly začátky oboru v českých podmínkách a jak se dál vyvíjel?

Jak už jsem se zmínil, moderní česká DV se formovala už v 60. letech především zásluhou Evy Machkové. Až do začátku 90. let měla podobu především divadla hraného dětmi. Ale s letopočtem 1989 se situace radikálně změnila. Hned následující rok vzniklo Sdružení pro tvořivou dramatiku spojující vedoucí dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů, pedagogy a studenty a další zájemce o dramatickou výchovu z celé republiky. Našim cílem bylo, aby DV jako obor vstoupila do školství a stala se regulérní součástí kurikula, aby se s ní mohly setkávat všechny děti od mateřské školy až po SŠ. Chtěli jsme, aby ve shodě se světem, ji bylo možné studovat na vysoké škole. V polovině 90. let jsme se podíleli na vytváření programu Obecná škola, to bylo za ministra školství Petra Piťhy. Dramatická výchova v Obecné škole na 1. stupni měla být jako regulérní samostatný předmět. Jakmile se na přelomu 20. a 21. století začaly připravovat rámcové vzdělávací programy, zapojili jsme se – Sdružení pro tvořivou dramatiku, katedra výchovné dramatiky DAMU a ateliér Divadlo a výchova na JAMU – do jejich koncipování a připravili jsme pro ně části věnované DV. Mně osobně by se líbilo, kdyby si škola mohla vybrat kterékoli dva obory estetické výchovy podle toho, jaké učitele má, a ty učila, třeba dramatickou a výtvarnou výchovu.

Od 90. let se už povědomí veřejnosti o dramatické výchově a nových trendech zvýšilo. Kurzy, semináři, dílnami organizovaných NIPOS-ARTAMA, Sdružením pro tvořivou dramatiku, DAMU, JAMU, pedagogickými fakultami ad. už prošly tisíce lidí. Samozřejmě ne na všech školách DV je, záleží na ředitelích, ale také rodičích. Např. ZŠ v Kunraticích má dramatickou výchovu od 2. do 9. třídy. Jinak se objevuje nejčastěji jako volitelný předmět nebo kroužek. A potom tu jsou samozřejmě literárně-dramatické obory na základních uměleckých školách. DV lze využít i v jiných předmětech – vlastivěda, občanská výchova, prvouka, čeština, dějepis. S jejími principy se operuje i v pomezních disciplínách, jako jsou práce s handicapovanými, dramatoterapie ad.

Důležitou součástí prezentace oboru směrem k veřejnosti jsou přehlídky.

V zahraničí je málokde taková tradice systematického každoročního vzdělávání v rámci přehlídek. Sice existují od 90. let světové festivaly dětského divadla, které se konají jednou za dva roky, ale jedná se spíše o showcase, úroveň všelijaká, doprovodné vzdělávací programy či diskuse nejsou nijak systematické.

Právě na přehlídkách je dobře vidět, jakým vývojem prošlo dětské divadlo od 70. let, kdy jsem do něj vstoupil jako dospělý. Jak se hledala jeho specifika a řešily otázky typu: jak to udělat, aby dítě bylo na jevišti přirozené, aby nešaržírovalo (pozn. red.: šaržírovat – hrát manýrovitě, netvořivě; kopírovat něčí pojetí, dle divadelnického slangu, aby nenapodobovalo dospělé), jak uvolnit jeho tvořivost. Toto se od 70. let do r. 1989 zkvalitňovalo. Po r. 1990 přišly další vlivy – zahraniční lektoři, dílny, nové impulsy. Cizinci ale vždy konstatovali, že naše české divadlo hrané dětmi má velmi dobrou úroveň, je nápadité, tvořivé. Klíč spočívá v oné systematičnosti, není to nárazová práce, hodně pomáhá také promyšlená dramaturgie, vůle hledat kvalitní předlohy, učit se je dramatizovat.

Co má vlastně dětem dramatická výchova do života přinést? Jaké klíčové kompetence si díky ní osvojí?

Dramatická výchova využívá prostředky divadla – rolovou hru, kdy vstoupíte do úlohy někoho jiného, v odlišné situaci, v bezpečí fikce, vyzkoušíte si reagovat v dané situaci a zjistíte, proč se někdo určitým způsobem projevuje. Vede k empatii, uvědomění, že každý vnímá věci jinak. Kultura jednání, chování, pohotovost mluvní, kultivace projevu, ale i třeba, jak zacházet se svými emocemi, to vše tříbí dramatická výchova. A přirozeně se díky ní můžou děti prakticky seznámit s divadlem jako druhem umění, s tím, jak zde vzniká fikce, jak lze hrou "jako" vytvářet fiktivní postavy a situace.

Jak se mohou vzdělávat učitelé, především ti, co už letitou praxi mají, jak principy dramatické výchovy začlenit do vyučování?

Ti, co už učí, se můžou přihlásit na dálkové studium na DAMU nebo na jinou vysokou školu. A samozřejmě jsou k dispozici každoročně také dlouhodobé – např. třísemestrální – kurzy, které pořádá Sdružení pro tvořivou dramatiku, ARTAMA nebo i jiné organizace, a už zmíněné přehlídky a dílny. Do kurzů se často hlásí učitelé z 1. stupně ZŠ, MŠ, učitelé občanské výchovy, dějepisu, ale i studenti pedagogických fakult… Objevují se i pracovníci muzeí a galerií, kteří metody dramatické výchovy využijí při lektorských programech. Posledních 10–15 let se potkáváme s knihovnicemi. V programech pro děti v knihovnách se DV dobře uplatní. Malí čtenáři mohou např. vstoupit do příběhu knížky na základě lekce vedené lektorkou, projdou několika epizodami z ní a pak jsou navedeni, aby si zbytek sami přečetli v knížce, kterou si můžou přímo půjčit v knihovně.

Tvořivá dramatika se představuje…

TD se věnuje oběma směřováním dramatické výchovy: interní DV, která nemíří k divadelnímu tvaru, ale pracuje s rolí, fiktivní situací a je primárně zaměřena na osobnostní a sociální rozvoj dětí, i tomu typu DV, který se vztahuje k divadlu, divadelnímu tvaru, práci na inscenacích, recitaci, počítá s tím, že bude výsledek předveden.

V každém čísle TD je také rubrika Úvahy, pojmy, souvislosti, kam dáváme materiály obecnější, např. stati, které se zabývají teoretickými problémy oboru, dějinami dramatické výchovy nebo i sousedními obory. Aby se mohl obor prakticky rozvíjet, je třeba pojmenovávat některé věci a vytvářet souvislosti.

Nepominutelnou součástí časopisu je textová příloha Dětská scéna, sborník dramatických textů (scénářů a divadelních her), které vznikly nebo které se osvědčily v dětských a mladých divadelních, loutkářských a recitačních souborech, doplněných o metodické nebo dramaturgické komentáře. V současné době jde o jedinou edici, v níž se publikují kvalitní divadelní texty a scénáře pro dětské a mladé soubory, a to i texty pro méně zkušené nebo začínající kolektivy, nebo texty, které mohou s úspěchem využít také učitelé dramatické výchovy na základních a středních školách.

TD vychází třikrát za rok, má 54 stran + textovou přílohu, náklad 520 kusů. K dostání jen na objednávku. Na www.drama.cz jsou online všechna čísla TD, která od r. 1990 vyšla. Aktuálně se připravuje speciální webová stránka jen pro Tvořivou dramatiku. Typickým čtenářem je učitel ZUŠ, ZŠ, MŠ, vedoucí souboru, student dramatické výchovy, ale časopis odebírají také ti, kteří hledají informace o kvalitní literatuře a divadle pro děti.

V listopadu vychází už sté číslo TD. Jak tedy bude ono jubilejní vydání časopisu vypadat?

Obsahuje článek Hany Cisovské z Ostravské univerzity o vývoji TD, vzpomínku Evy Machkové na Divadelní výchovu jako předchůdkyni Tvořivé dramatiky v 60. a 70. letech, je tu také text o vzdělávání učitelů a dále studie o dramaturgii dětského divadla od Iriny Ulrychové. Luděk Richter se zamýšlí nad divadlem dospělých pro děti za posledních třicet let. Toto číslo nabídne také velký rozhovor s Ivou Procházkovou, jednou z nejvýraznějších osobností české literatury pro děti a mládež. Nebude chybět ani anketa – ohlédnutí za kvalitními dětskými knihami za posledních třicet let. Ptali jsme se asi padesáti spolupracovníků, učitelů, vedoucích dětských souborů a dalších, jaké zajímavé knížky pro děti a mládež za posledních třicet let je zaujaly a co by doporučili ostatním a proč.

V těchto dnech jste se shodou okolností loučili s klíčovou osobností české dramatické výchovy, paní Evou Machkovou (1931-2023), kterou jste už několikrát zmiňoval…

Paní Machková konstituovala moderní českou dramatickou výchovu. Její stopa je nepominutelná. Pracovala v ÚKVČ (dříve ÚDLUT) a byla metodikem, dnes by se řeklo odborným pracovníkem pro DV a dětské divadlo. Zasadila se o inovativní vzdělávání amatérů, inspirovala se prací anglických a dalších zahraničních kolegů, kteří se věnovali dramatu ve výchově. Dávala dohromady zajímavé osobnosti, odborný tým lidí. Založila časopis, národní přehlídky, dlouhodobé kurzy – tehdy se tomu říkalo „lidová konzervatoř“. Byla v kontaktu s Miloslavem Dismanem, který už od 20. let 20. století dělal tvořivé divadlo, přednes s dětmi – a vedl dnes známý rozhlasový dětský soubor. Z materiálů Miloslava Dismana připravila Receptář dramatické výchovy, který se dodnes používá. A sama napsala spoustu knih o DV. V r. 1989 stála u zrodu Sdružení pro tvořivou dramatiku a v roce 1992 založila katedru výchovné dramatiky, kde učila až do začátku druhého desetiletí 21. století. Ale doslova až do poslední chvíle byla aktivní – redigovala webovou stránku o dramatické výchově, psala články, podílela se na knihách a sbornících…

www.drama.cz

https://www.nipos.cz/artama-dea-ddpdv/

https://www.damu.cz/cs/katedry-programy/katedra-vychovne-dramatiky/