čtvrtek
13. června 2024
svátek slaví Antonín
Danny Exnar
© Max Motel



Kdo to vlastně je, ten Danny Exnar? Česko-švýcarský herec v novém filmu Romana Polanského

ČR-ZAHRANIČÍ: Před více než deseti lety jsem s kolegy natáčela dokument České kořeny ve Švýcarsku, v němž kromě dalších zajímavých osobností vystupovali i manželé Exnarovi. S Mášou Exnarovou, vynikající dámou, která blízko Basileje provozovala malou českou galerii, kde se konaly i koncerty, od té doby udržuji stálý kontakt. V létě však v mém e-mailu přistála zpráva od Dannyho Exnara, mladšího z Exnarových synů, kterého jsem sice tehdy nepotkala, ale z vyprávění věděla o jeho úspěšné herecké i hudební dráze. Jako jediný Čech (a zároveň Švýcar) dostal příležitost natáčet s režisérem Romanem Polanskim v jeho posledním filmu The Palace. Film měl v září premiéru na festivalu v Benátkách a Danny zde hraje výraznou postavu Čecha Václava, která sekunduje americkému herci Mickeymu Rourkovi a dalším hlavním postavám filmu vzniklém v mezinárodní koprodukci. Podle jeho slov to byla nesmírně zajímavá a také velmi náročná práce, protože Polanski je perfekcionista a vyžaduje od herců maximální výkon. „Odbornost a kondice tohoto devadesátiletého režiséra je neuvěřitelná. Co nás při práci spojovalo, to byl slovanský humor.“, psal mi Danny Exnar. A protože měl nedávno možnost přijet do Prahy, a film The Palace bude mít 21. 12. premiéru také v českých kinech, vznikl následující rozhovor. Není ale zdaleka jen o kontroverzním filmu, jehož děj se odehrává ve známém švýcarském hotelu v Gstaadu o půlnoci na přelomu tisíciletí, kde se sešla oslavit příchod roku 2000 řada poněkud bizarních postav. Je také o pozoruhodné cestě česko-švýcarského herce Dannyho Exnara za svými sny.

Autor článku: 
Martina Fialková

Jste synem českých rodičů, od dětství ale ve švýcarských školách. Doma jste, pokud vím, mluvili česky. Pozorujete ve své herecké profesi nějaký hendikep kvůli jazyku nebo to vnímáte spíš jako výhodu, že vaše mateřština není švýcarská němčina? Česky mluvíte obdivuhodně, téměř bych nepoznala, že tu nežijete.

Ano, narodil jsem se ve Švýcarsku, ale doma se mluvilo česky. Vnímám to jako velkou výhodu. Když člověk od malička mluví dvěma nebo více jazyky, vybuduje si pro celý život flexibilitu naučit se další řeči a přízvuky. Kvůli tomu jsem se naučil německy úplně bez přízvuku a anglicky jen s malým, nelokalizovatelným přízvukem a tím se mi otevírají brány zahrát si v mezinárodních produkcích. Takže mi to v mé herecké práci pomáhá, ale samozřejmě i v osobním životě. Česky se přece říká: “Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.”

Jedinou nevýhodou by mohlo být, že se možná castingové agentury někdy ptají, kdo ten Danny vlastně je? Švýcar, Čech, Němec nebo Američan? (smích) Naučil jsem se být trpělivý, i když to možná trochu zpomaluje moji kariéru. Ale herectví je nakonec přesně o tom – být různými lidmi.

 

Do vaší cesty k divadlu a filmu se vložila i hudba. Jaký měla podíl ve vašem směřování?

Od malička jsem hrál na klavír. Ale už jako kluk jsem si všiml, že mě lidi rádi poslouchají, když jsem si vymýšlel příběhy. A že dovedu lidi rozesmát. Myslím, že se člověk bud’ s hereckými sklony narodí, nebo nenarodí. První takzvaně “vážnou divadelní roli” – depresivního manažera – jsem hrál na gymnáziu. Jenže jsem se s ní tak identifikoval, že jsem se z toho skoro zhroutil. Po gymnáziu jsem se pak chtěl soustředit na hudbu. Dostal jsem příležitost studovat rok tady v Praze, na Konzervatoři Jaroslava Ježka hru na jazzový klavír u Karla Růžičky a klasický klavír u Zdeňka Páleníčka. Zažil jsem ještě ty velké jazzové osobnosti, které ovlivnily svět. Byla to krásná doba.

Herectví mne ale nenechalo v klidu. Vystudoval jsem pak čtyřletou hereckou akademii v Mnichově, “Otto Falckenberg Schule“. Od té doby hraji – v divadle většinou v kombinaci herectví a hra na klavír. Vlastně mám takhle někdy dvojnásobek práce. Naučit se roli, i nastudovat tu hudbu. Ale i to mne baví.

Filmové role přišly až později, první před sedmi lety – hrál jsem Čecha pro německou kriminálku.

 

Co bylo pro vaši uměleckou cestu nejvýznamnější a kdo byl pro vás důležitý?

Vše asi začalo právě tím klavírem. Otevřel mi bránu do jiných světů. Při výuce nikdy nešlo jen o hudbu nebo techniku. Byl vždy nástrojem, jak vstoupit do světa uměleckého, filozofického, citového, vytouženého, zasněného – prostě do světa a života jiného. A tento svět mě silně přitahoval.

O jazz jsem se začal zajímat kvůli Keithu Jarrettovi a jeho legendárnímu albu “Köln Concert”. A když mi bylo 18, slyšel jsem na jazzovém festivalu v Montreux trio Esbjörna Svenssona a byl jsem úplně unesený.

Pokud jde o klasický klavír, tak to byl Glenn Gould. Byl jsem jeho stylem hraní Bacha a jeho intelektem tak nadšený, že jsem ho nakonec ztělesnil v divadelní hře, která mne donesla na Juilliard School v New Yorku. Tam jsem se seznámil s mou ženou, americkou loutkářkou Annou Paniccia – ale to je jiný příběh.

Dalšími vzory byli zpěváci/básníci jako Leonard Cohen, Tom Waits a Karel Kryl (který byl blízkým přítelem mojí maminky), umělci, kteří prostřednictvím hudby vyprávějí příběhy. To mne vždy přirozeně přitahovalo.

Jako vzory herectví bych jmenoval Marlona Brando, Petera Sellerse, (mladého) Jacka Nicholsona, Philipa Seymoura Hoffmanna, švýcarského Bruno Ganze – bylo by jich mnohem vice. Byl jsem taky okouzlený filmy českých režisérů Miloše Formana a Jiřího Menzela – a filmy asi největšího filmaře své doby: Stanleyho Kubricka.

Vzory se mění a je důležité je mít, sledovat je, učit se od nich, ale nikdy nekopírovat. Pomáhají rozvíjet svůj vlastní styl.

 

Jak se na vaše umělecké sklony tvářili rodiče?

Maminka mne vždy podporovala – spíš bych řekl, že mne k umění přivedla. Sama zpívala, hrála na klavír, na kytaru, hrála i divadlo v Československu před emigrací. Má velmi otevřený přístup k životu a lidem. Táta je v mnoha věcech jiný, ale co je spojuje, že jsou oba romantičtí. Hippie duch 60. let je velmi ovlivnil. Léta mého dětství byla sérií večerů u táboráku s kytarou a zpíváním českých písniček.

Táta, jako chemik a bývalý extrémní horolezec, vždy řídí svůj život spíše prostřednictvím logiky a výkonu. Že by se syn stal umělcem, se mu proto zdálo asi trochu podezřelé. Ale jak jsem říkal: I táta je duší velký romantik. A od té doby, co zjistil, že se umění věnuju vážně, profesionálně a realisticky, stal se mým největším fanouškem. Dokonce začal poslouchat i jazz a zatím nevynechal žádnou z mých divadelních premiér.

Svým rodičům jsem dodnes velmi blízko a vážíme si toho navzájem.

 

Kdy jste se vlastně poprvé ocitl v Česku, respektive Československu?

Myslím, že asi v roce 1985. V té době bývaly na hranicích ještě hrozně dlouhé kontroly, spousta pohraničních policistů. Měl jsem velmi oblíbenou modrou lyžařskou helmu, tak jsem ji měl nasazenou i v autě, když jsme přejížděli ty hranice. Muselo jim být divné, že malý Švýcar jede do Československa a rodiče mu dali helmu, aby byl v bezpečí (směje se).

 

Jaké dojmy se vám usadily v paměti?

Byl tu úplně jiný svět. Ale vzpomínám si, že se mi líbilo, že tady všude bylo jídlo, které jsem měl rád, a které ve Švýcarsku vařila jenom maminka. Pamatuju se, jak mi děda ukazoval Prahu, taky Karlovy Vary. Děda od maminky a babička od táty se naštěstí dožili ještě roku 1989 a také pak za námi do Švýcarska jezdili. Takže jsem měl dost příležitostí mluvit česky.

Česky jsme mluvili mezi sebou i s bratrem, ale on chtěl později už mluvit německy, zřejmě se chtěl trochu víc distancovat od toho českého, což je škoda. Ale doma u rodičů pořád mluvíme česky. Bratr je o deset let starší, což je velký věkový rozdíl. Samozřejmě byl mým velkým vzorem, asi jako každý starší brácha. A i když šel úplně jinou cestou než já – on vystudoval geofyziku a pracuje jako vývojář softwaru – spojuje nás vzájemná zvědavost. Je nadšeným amatérským astronomem a tráví noci s astronomickou fotografií. Za jasných nocí se dívá na hvězdy. To se mi líbí, a možná to nás nějakým způsobem spojuje. Už jsem zmínil, že pocházím z romantické rodiny (úsměv)?

 

Vraťme se ještě k té české zkušenosti, vašemu roku na Ježkově konzervatoři v Praze…

Byl to rok 2001, mně bylo 19 a poprvé jsem byl mimo rodinu. Stihl jsem si to tady dost užít. Bylo to také výborné pro uvědomění si svých českých kořenů, i třeba kvůli českému humoru.

Zatímco u nás v Basileji bylo vše tak trochu uzavřenější, organizovanější, v Praze to hodně žilo. Ale musel jsem si zvykat na to, že ne každý, kdo mluví česky, je kamarád. Protože u nás ve Švýcarsku to tak vlastně bylo. Češi v emigraci měli vždy zájem se spolu stýkat a přátelit.

Zajímavé taky bylo, jak někteří moji spolužáci nedovedli pochopit, proč vlastně tady jsem, proč se mi tu líbí. Ve Švýcarsku přece musí být všechno lepší. Některým nevadilo po pěti minutách se zeptat, kolik vydělává táta. Často se projevila i závist. Ale taky to asi bylo dané tím, že na konzervatoř chodili studenti v rozmezí 15–35 let, a ti mladší tehdy neměli ještě moc zkušeností se světem.

 

Jak potom došlo na tu Ameriku?   

V Americe jsem se ocitl díky už zmíněné hře o Glennu Gouldovi. Režisér tehdy chtěl, abychom měli i anglickou verzi, a tak jsem se dostal na Julliard School. Chodil jsem tam na hodiny jevištní angličtiny, abych získal ten správný kanadský akcent, kterým mluvil Gould. Byl jsem tam v průběhu tří let několikrát, celkově asi rok. A jednou jsem před Vánocemi chtěl jít na pivo s kamarádem, ale on byl pozván na nějakou vánoční párty, kterou organizovala Anna. Žila už asi tři roky v New Yorku, potom, co vystudovala herectví, a pracovala v New Yorku jako loutkářka, loutky i vyráběla, mimo jiné pro „The Muppets“. Kamarád se zeptal, jestli mohu přijít taky. Vstupné měla být dobrá lahev vína. Já sice o vínu moc nevím, ale náhodou jsem se asi trefil a dobře to dopadlo (směje se). Když už bylo jasné, že budeme spolu, padlo rozhodnutí, že Anna za mnou půjde do Evropy, ale otázka byla, kam.

Nechtěl jsem, aby to měla o moc těžší než já, kdybych ji vzal domů do Švýcarska. Rozhodli jsme se proto usadit na nějakém neutrálním místě. Přátelé nám doporučovali Berlín – jak kvůli vízům, tak kvůli uměleckému prostředí. Zjistili jsme pak během doby, co jsme tam žili, že Berlín je dost „drsné“ město, a také se během té doby změnilo. Ale já jsem nehledal něco, abych to měl lehčí.

 

V tom mají německy (stejně jako anglicky) mluvící herci vlastně výhodu, že mohou působit ve více zemích, když se vynasnaží. Jaké to tedy v Berlíně bylo?

V době před 10 lety se v Berlíně dal docela dobře najít byt za slušné peníze. To přitahovalo velké množství umělců. Je to dobré, když chce člověk experimentovat, vyzkoušet si všechno možné v umění, ale je to obrovská konkurence. A kromě těch větších divadel se stálými soubory se tam divadlem dá uživit jen stěží. Proto jsme hodně vyjížděli hrát po celém Německu i jinam. Získal jsem spoustu skvělých zkušeností. Po několika letech jsme se ale přesunuli k nám, do švýcarské Basileje, a tam se teď oba cítíme lépe.

 

Basilej je také známá jako centrum kultury, místo světoznámého veletrhu Art Basel. Za humny máte francouzské hranice, část Švýcarska je frankofonní, ovlivňuje divadlo i tento fakt?

U nás v německojazyčné části ani ne. Spíš má vliv, že v Basileji se velmi zkoncentroval chemický a farmaceutický průmysl a stahuje se tam velké množství vzdělaných lidí, odborníků, pracujících v tomto oboru, ze všech možných zemí. Takže se tam poslední dobou začíná více také hrát divadlo v angličtině. Na to, že Basilej má asi 180 tisíc obyvatel, máme tam dvě velká městská divadla, několik menších a spoustu malých, privátních scén, je to docela hodně. Také má tu výhodu, že za hodinu jsem v Bernu nebo v Curychu, protože Švýcarsko je hodně propojené. Vlastně se to dá považovat za jedno velké město.

 

Liší se nějak německé/švýcarské divadlo od českého? České herectví od švýcarského? Měl jste možnost srovnat?

To je velmi zajímavá otázka. Myslím si, že rozdíly jsou velké. Ale musím být trochu opatrný, protože jsem v českých divadlech nebyl už několik let a trendy se mění. Co je podle mého názoru unikátní a významné pro německé divadlo (a divadelní scéna německy mluvícího Švýcarska se moc neliší), je silný vliv takzvaného postdramatického divadla, které kořeni v divadle Bertolda Brechta. V něm není prostor pro romantizaci a sjednocení herců s rolí. To znamená například, že neexistuje „čtvrtá zeď´“. Herci mluví i přímo k divákům a odhalují kontext. Způsob hraní není psychologický. Tento druh divadla má dodnes v Německu silný vliv. Samozřejmě (a naštěstí) divadlo vždy závisí na tom, kdo ho hraje a režíruje, takže tahle výpověď není univerzální. Ale podle mých zkušeností je v německém divadle často cítit strach působit kýčovitě nebo pateticky. V českém a také například anglickém, americkém nebo francouzském divadle tenhle strach necítím. Divadlo české je možná v tom smyslu “klasičtější”, herci splývají se svými postavami, převládá psychologické hraní. Ale já to nechci soudit. Oba druhy divadla mají své kvality a svou sílu.

Rozdíl je ale i v jazyce. Čeština je velmi svébytná, vlastně tak trochu uzavřená. A to v sobě zkompenzuje tu kulturu. Na rozdíl od řeči, kterou mluví lidé z různých zemí, jako němčinou nebo angličtinou, a která se proto různě prolíná a ovlivňuje. A není to jen řečí, ale i československou kulturou, která byla dříve uzavřená, a to na ni mělo velký vliv, vyvíjela se sama o sobě. A stále to ještě asi trochu působí.

Co se mi na českém divadle a všeobecně na české kultuře líbí, je náš (jestli dovolíte, že si to přivlastním, i když jsem jen Čechošvýcar) velmi osobitý, jemný humor. A sklon k absurditě, čímž bychom možná byli u Kafky, který oba světy, český i německý, propojuje.

 

Jak jste se dostal od divadla k filmu?  

Příležitost přišla v Berlíně. Moje první filmová role byla vlastně česká. Dostal jsem ji kvůli tomu bez castingu. Byla to kriminálka, natáčela se blízko šumavských hranic. Ale zajímavé bylo, že další filmovou roli jsem dostal v kriminálce, odehrávající se ve švýcarském Curychu. Hrál jsem německého patologa – a natáčelo se to v Praze – opravdu na patologii.

 

Dá se říct, že za dobu, kdy se divadlu nebo filmu věnujete, jste se už zapadl do nějaké tzv. „škatulky?“ nebo typu?

Myslím, že zatím ne, naštěstí je to docela pestré. A nejsem zatím v situaci, abych si mohl příliš role vybírat. Ale – mohlo by se to možná stát právě s rolí Václava z posledního filmu The Palace režiséra Romana Polanského.

 

Nějaký čas od festivalu v Benátkách už uplynul. Mluví se o filmu stále? Po premiéře byl kritikou poměrně nevybíravě strhán. Zkuste objektivně vysvětlit, jak to s tím filmem je, ještě než přijde do českých kin. 

O filmu se mluví. Ted´ běží v kinech také v Polsku a českou premiéru má mít 21. prosince. V těch hodnoceních nejde jen o to dílo samotné, ale i o osobnost režiséra, o celou tu kontroverzi kolem něj, a náhled na film je tím ovlivněn.

 

Co je ale tedy v prvním plánu filmu?

Myslím, že v tom je velká Polanského kritika, k čemu jsme se za dobu od roku 2 000, kdy se tahle bizarní párty v hotelu Palace odehrává, dostali. Odkrývá obrovskou dekadenci, která pramení v té době. Dokonce jsem postupně zjistil, že historky z toho filmu se snad z 80 % skutečně staly, Polanski je na tom místě sám zažil, protože v hotelu Palace v Gstadu často sám pobývá. Osobně mi říkal, že hodně svých scénářů napsal právě tam. A také se účastnil každoroční silvestrovské párty, o které se ví, že je jaksi „crazy“. Takže ve filmu vycházel z prožité reality.

Jsou v něm ale obsažené i dokumentární snímky, jak Jelcin během Silvestra 1999 oznámí, že předává moc Putinovi. Také tam hraje jeden ruský herec postavu ruského mafiánského bosse, a další postavy tam zase hrají ukrajinští herci.

 

Polanski tím filmem říká, že kořeny zla, které sklízíme dnes, vyrůstají z té doby. A já si myslím, že lidé jsou tak iritovaní tím, že je to zároveň komedie, a Polanski chce, abychom se tomu smáli. Tam vidím ten problém s přijetím filmu. Ale Polanski zkrátka má takový styl humoru, poněkud černého. Nikdy se nebál ukázat groteskní stránky lidskosti. Nikomu už nemusí dokazovat, že je skvělým režisérem.

 

Můžete opravdu říct, přestože v tom filmu hrajete, že to objektivně není špatný film? Že je dobrý?

Já si to myslím. Rozhodně není tak špatný, jak naznačují první recenze. Myslím, že ten film má co říct. Je v něm spousta postav, děj je velmi zhuštěný a když jsem ho teď viděl na festivalu v Curychu znovu a znovu, našel jsem tam plno věcí, které jsem předtím neviděl. Ale ať si každý udělá vlastní názor.

 

Měl jste dost příležitostí mluvit s Polanskim?

Poprvé ještě před natáčením, kdy mi vysvětloval, že budu hrát syna Mickeyho Rourka. Ptal jsem se ho, jestli se mu mám přiblížit i způsobem herectví, ale to nechtěl. Ne ne ne, „the most important thing, it’s the naivité!“  Že mám hrát „naivně“, a že se Mickeymu přiblížíme tím, jak vypadám. Takže mne pak namaskovali a připodobnili, abych vypadal jako mladší Mickey. 

 

A samotné natáčení?

Natáčeli jsme dvě sekvence během asi 10 dnů, byly velice intenzivní. Spoustu scén tam mám i s představitelem hlavní role, Oliverem Masuccim, s Fortunatem Cellinem známým ze seriálu Gomora. V tomto filmu hraje úplně jinou roli, je to velký komediant. To mne uklidnilo, takže jsem se také odvážil hrát komedii. A když se pak Polanski sám rozesmál, už jsem byl klidný.

 

Jak se vám s Mickeym Rourkem hrálo? Jeho první reakce na vás, když vás Polanski představil, byla poněkud zvláštní, jak jsem četla v jiném rozhovoru s vámi.

On je dost nevypočitatelný, v podstatě hraje často sám sebe a někdy je to drsné mu sekundovat. Byl to dost zmatek, takže jsem musel najít nějakou čáru mezi improvizací, instinktem a dramaturgii. Intenzita jeho energie byla tak velká, že mi nezbývalo nic jiného než být neustále ve střehu, nebát se a říct si: Já na to mám. Byl to vlastně můj první střet, zkušenost, s americkým způsobem natáčení, přestože film nevznikl v americké produkci (je to italská, švýcarská, polská a francouzská).

 

Účast na festivalu v Benátkách také musela být zážitkem sama o sobě. Dá se říct, že jste si to užil nebo to byl jiný pocit?

Ale užil. Se ženou jsme v Benátkách strávili tři dny. Já po velmi dlouhé době, poprvé mi bylo asi 17, a to jsme bydleli ve stanu v kempu. Moje americká žena tam dosud nebyla. Benátky jsou tak úžasné místo, které by vlastně ani nemělo existovat, ale existuje. Takže být tam, dává člověku něco zpátky.

Samotný festival byl dost náročný. Pro mne hlavně tím, že jsem ten film předtím vůbec neviděl, stejně tak ani herci v hlavních rolích. Nikdo nevěděl, co máme očekávat. Byli jsme pozváni na slavnostní večeři u hlavního italského producenta, a když pak už v noci začaly vycházet ty otřesné americké kritiky, byli všichni dost iritovaní. Mickey Rourke tam nebyl. I mne by zajímalo, jak se na to dívá on. Nebyl tam ani Polanski, ze známých důvodů.

Film byl nedávno uveden i na filmovém festivalu v Curychu, podívat se byli i oba mí rodiče. Byl přijat o dost lépe než v Benátkách, lidi se tam smáli víc, i když v Benátkách se smáli také. Já si myslím, že časem se názory na něj přehodnotí.

 

Co si z té práce odnášíte?

Já se v tom celém procesu hodně učím. A musím říct, že spolupráce s Polanskim i všemi ostatními byla úžasná. Dostal jsem tím potvrzení, že dokážu pracovat i pod tlakem, a když pak přijde děkovný e-mail od režiséra, tak to je dobrý pocit. Stejně jako když cítíte respekt od ostatních hereckých kolegů. Nevím, kam mne to donese, ale jsem za tu zkušenost moc rád.

 

Jak s ní dál naložíte? Máte nějaké konkrétnější plány do budoucna?

Je to teď pro mne zajímavý čas. Možná jsem v bodě, kdy by se něco mohlo změnit. Nová divadelní inscenace mne čeká v Hamburku, je to známá hra Úterky s Morriem podle knihy Mitche Alboma, pro dva herce. Budu hrát spolu s velmi známým hercem Charlesem Brauerem (vystupoval jako legendární komisař v německé kriminálce „Tatort“). Charles tímto představením oslaví 70 let na podiu, což je úctyhodné.

I moje žena už se v Basileji zavedla, protože v době covidu, toho moc dělat nemohla, ale teď bude vyučovat na univerzitě a máme i nějaké společné divadelní plány. Mám pocit, že divadlo nemusí mít takové obavy o svoji budoucnost jako kina. U nás v Basileji během covidového období a po něm zavřelo asi 10 kin. Lidé si zvykli na domácí projekce, protože mohou mít čím dál lepší technické vybavení, takže kina teď mají stále problém s návštěvností, na rozdíl od divadel, kam se diváci více méně vrátili.

Mým přáním a cílem by samozřejmě bylo natáčet víc v takových mezinárodních filmových produkcích, jakou byl film The Palace. A jsem také moc zvědav, co mu řeknou Češi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

KUKS: Letní počasí, výletní nálada a množství akcí přivedlo do Kuksu návštěvníky z východních Čech, ale i z celé České republiky. Festival Malá loutková inventura, který se tento týden odehrál v Kuksu, přitáhl dětské i dospělé diváky nejen na loutková představení, ale také komentované prohlídky. Divadelní soubor z Běloruska sice nedorazil, bonusem pro návštěvníky ale byly další atrakce. Zaujal třeba workshop s řezbářem loutek.

Královéhradecký kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Co se děje
11.06.2024

ČR: Již po devatenácté se 10. června uskutečnilo předávání Výročních cen OSA, které oceňují přední domácí hudební skladatele a textaře v rámci populární a klasické hudby, a to celkem ve 14 kategoriích. 

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Hudba
Co se děje
12.06.2024

PLZEŇ: Během pěti dnů se v pořádajícím Divadle ALFA, ale i na dalších místech Plzně představí desítky českých i zahraničních loutkářů. Páteří bienále Skupova Plzeň je bilanční soutěžní přehlídka českého a slovenského profesionálního loutkového divadla, festival ale nabídne i desítky inspirativních představení a novinek z magického světa loutek, tvůrčí dílny, mezinárodní setkání, výstavu, koncerty a také celodenní sobotní program Loutková Doubravka u Skupovy Plzně.

Plzeňský kraj
Děti a mládež, Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Nepřehlédněte
11.06.2024

ČR-ZAHRANIČÍ: Divadlo Drak se vrátilo z týdenního zájezdu na Kubu, kam bylo vybráno s inscenací Veroniky Poldauf Riedlbauchové Do hajan! spolu s dalšími 14 zahraničními produkcemi z celkových 542 přihlášených projektů. Inscenaci v Havaně viděly desítky kubánských dětí z pozvaných škol i desítky zahraničních promotérů a odborníků na divadlo pro děti a mládež z celého světa. Divadlo Drak si tak z festivalu přiváží i několik pozvání na další zahraniční festivaly a mnoho cenných kontaktů i zkušeností.

Celá ČR, Královéhradecký kraj, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Co se děje
11.06.2024