Libor pochází z malé vesnice nedaleko České Třebové jménem Dlouhá Třebová. Jeho rodina tady vlastnila statek, který děda Bohumil, s příznačným příjmením Hlína, koupil a proměnil v zahradnictví. Pracoval tu s manželkou za vydatné pomoci svých dcer – Dany a Věry. Rodinné vzpomínky jsou skutečně tak trochu podobné televiznímu seriálu Zahradnictví, protože široká rodina žila společně a dělila se nejen o organizaci oslav, ale hlavně o péči o rostliny, sušení sena či sběr brambor. Děda Bohumil, co to jen šlo, byl živnostníkem a dařilo se mu to až do roku 1960. I poté zahradnictví jako zázrakem uniklo začlenění pod JZD, od majitele si ho pronajal Městský národní výbor. Děda tu sice nadále směl pracovat, ne však ve vedoucí pozici. Zato Liborově mamince se režim tvrdě „odvděčil“. Namísto vytouženého učebního oboru zahradnictví, hned po základní škole musela nastoupit do nedaleké textilní továrny. Polistopadových změn už se dědeček Bohumil nedočkal a Věra se ještě nějaký čas po práci v továrně snažila zahradnictví provozovat soukromě.
Rodina
Do Liborova života se už naštěstí rodinná minulost a s ní spojené restrikce ve studiu neotiskly. Po absolvování základní školy a gymnázia si zvolil elektrotechniku na pražské ČVUT. Listopadové události roku 1989 ho zastihly ve čtvrtém ročníku. Na tuto část svého života Libor vzpomíná s neskrývaným nadšením. Ačkoli se oné páteční demonstrace 17. listopadu nezúčastnil, rychle se zapojil do organizace dalších studentských akcí. Ve škole patřil k těm, kteří zahájili komunikaci s profesory a spolu s nimi iniciovali zavádění nových předmětů do výuky. Ve svobodné atmosféře doslova hltal zahraniční studijní zdroje a svůj zájem soustředil na podnikovou ekonomiku. V rámci studia rád učil, ale stejnou měrou si uvědomoval, že nezbytná je především praxe. Po odchodu ze školy nastoupil do zaměstnání ve Škodě Praha (ta tehdy dostavovala Temelín), následovalo českotřebovské Korado a před pár lety přesídlil do T Mobile v Praze. Před pár lety se Libor také oženil.
Šance pro hrad Lanšperk
Sbor, jehož hlavním cílem je záchrana chátrající hradní zříceniny nedaleko Ústí nad Orlicí, založila skupina spolužáků z gymnázia. Jeden z nich, Radim Dušek, bydlel s maminkou v těsné blízkosti hradu. A tady, na podzim roku 1992, když se aktéři budoucího Sboru setkali na zahradě u Dušků, aby pomohli se sklizní jablek, nabraly úvahy o záchraně hradu jasnější kontury. Už na jaře 1993 proběhla v hostinci na Lanšperku ustavující valná hromada a vzniklo občanské sdružení. Jedna z členek je absolventkou právnické univerzity, a tak šlo vše hladce. Tady se postupně vytvořila koncepce. Sbor začal organizovat úklidové brigády (pravidelné sekání trávy a odstraňování náletových dřevin) s romantickým přenocováním na hradě. Tehdy i skeptičtí jedinci pochopili, že parta nadšenců to myslí vážně. Občanské sdružení získávalo stále větší důvěru místních obyvatel i úřadů – podařilo se mu dosáhnout i na dotační tituly. Na hradě to žilo! Při stavebních pracích v rámci záchranných archeologických výzkumů se podařilo odkrýt i dosud neviditelné části hradu.
Sbor si kladl za cíl oživit zapomenutou zříceninu Lanšperku a vrátit ji do povědomí návštěvníků. A to se podařilo. V roce 1998 Libor Kubišta, Radim Dušek a Petr Žitný dokonce sepsali půvabnou knihu příběhů pro děti i dospělé. Zrodily se Pohádky lanšperského hradu. V příbězích ožili skuteční vladaři i pohádkové bytosti, hrdinové dávných pověstí. Kniha je dosud k dostání.
Turistické pochody
Gymnázium v Ústí nad Orlicí pravidelně pořádalo oblíbené turistické pochody, které po „sametové revoluci" zanikly. S tím se nehodlal smířit někdejší redaktor Mladého světa, známý pod přezdívkou „Čert“. A zase tu máme spolužáky z gymnázia v Ústí nad Orlicí. Titíž nadšenci se pod hlavičkou právě založeného Sboru pro záchranu hradu Lanšperka chopili i spoluorganizace pochodů, jejichž názvy později vykrystalizovaly na: „Hledání Stromoucha“ (první sobota v březnu) a „Podorlické putování“ (první sobota v prosinci). Pravidelné události se staly příležitostí k setkávání nejen pro pochodníky z celé republiky, ale i jejich organizátory. A tady je Liborova role zcela nepostradatelná.
Je třeba svolat všechny aktéry, zjistit, kdo se může ujmout jaké činnosti – kdo zajistí registraci účastníků, kdo bude na kontrolách razítkovat pasy, rozdávat občerstvení a povídat si s turisty. Důležitým prvkem, zcela nezbytným pro zdárný průběh akce, je vytvoření map pro jednotlivé trasy rozdělené podle kilometrů. Také je tyto trasy projít a ujistit se, zda někde nechybí značení. Včas obvolat ostatní členy Sboru, kteří pomáhají s realizací pochodů atd..
Libor vzpomíná především na rekordní návštěvnost jednoho z pochodů, jehož se za hezkého počasí zúčastnilo víc než 600 účastníků. Ale třeba i 22. ročník „Hledání Stromoucha“ v roce 2023, byť počasí zdaleka nebylo ideální, navštívilo 378 turistů.
V cíli na pochodníky vždy čeká odměna – a ne ledajaká! Místo neosobních medailí či diplomů se stalo dobrým zvykem darovat perníčky! Na jejich výrobě se dříve dlouhá léta podílely seniorské členky Sboru pro záchranu hradu Lanšperka. Dámy si udělaly krásné odpoledne, popovídaly si a zavzpomínaly, a přitom jim pod rukama vznikaly dárky od srdce. Tuto zavazující otěž převzali mladší a stále se daří držet tradici sladké odměny. Pochodníků je stále víc a s tím roste i počet odměn, a tak kromě další členky Evy občas pomáhá péct perníčky i Libor.
Ani covid pochodníky neudržel doma. Zcela mimořádně si prošli trasu a pochod pojmenovali stručně a jasně „Organizátoři sobě!“
A aby toho nebylo málo, ve spolupráci s Regionem Orlicko Třebovsko se Sbor pro záchranu hradu Lanšperka zapojil také do organizace akce pro děti, cyklisty i pěší s názvem „Lanšperským panstvím“.
Cyklista či chodec?
Ještě nedávno byl Libor vášnivým cyklistou. A to až do chvíle, než se mu do cesty dostal „Cestopisák“ od Josefa Váchala. Je to deník z pěší cesty, jež absolvoval Josef Váchal s přáteli v roce 1921. Po jeho stopách se dnes díky Regionálnímu muzeu v Litomyšli může vydat každý. Libor šel sám. A zcela propadl pěší turistice. Letos na podzim, až bude v přírodě hodně barev, půjde Libor zase a svoji trasu pojmenoval Memoriál Hanky Mackové. Anna (zvaná Hanka) Macková byla Váchalova celoživotní družka. Ve 20. letech 20. století absolvovala cestu v sukni až na zem, v korzetu a s batohem na zádech, a to ve velmi svižném tempu. A tak pojmenování právě po "Hance" bude takové osobní Liborovo vyznání.
Před časem se Libor Kubišta vydal i do Vambeřic. Ne snad z náboženských pohnutek, ale lákalo ho navštívit poutní místo, kam směřovaly generace předků. Před cestou si vždy vše pečlivě prostuduje, zmínky hledá i v literatuře, v dobových románech. A tak šel samozřejmě po stopách Babičky Boženy Němcové přes krásná místa kolem Ratibořic, Žernova, Červeného Kostelce a Police.
Tohle je příběh Libora Kubišty, narozeného v roce 1968, vysokoškoláka v roce 1989, obětavého organizátora turistických pochodů, pekaře perníčků, autora pohádkových příběhů, poutníka i neúnavného zachránce hradní zříceniny Lanšperk – jedním slovem SRDCAŘE.
