Cestovní ruch

ZLÍN: Přemýšlíte, jak strávit nadcházející dva prodloužené víkendy? Jako tip na výlet si můžete naplánovat také návštěvu Památníku Tomáše Bati, architektonického skvostu Zlína, který bude otevřen nejen oba víkendové dny, ale i v pondělní státní svátky 1. a 8. května, a to v čase 10:00 – 17:30.

Na blížící se státní svátky v pondělí 1. května na Svátek práce a v pondělí 8. května na Den vítězství bude Baťův Památník mimořádně otevřen k prohlídkám. V duchu baťovských tradic spojených s oslavami 1. máje budete moci navíc v tento den využít do Památníku bezplatný vstup.

Ikona zlínské architektury láká k návštěvě také na státní svátek osvobození ČSR, který vychází na pondělí 8. května, kdy bude otevřeno bude se vstupným.

Návštěvu Památníku Tomáše Bati si načasujte k celé hodině, kdy začíná pravidelná komentovaná prohlídka a trvá zhruba 50 minut. První komentovka startuje v 10:00, poslední v 17:00. V rámci výkladu se dozvíte perličky k historii i architektuře této výjimečné budovy, ale také zajímavosti o životní cestě Tomáše Bati nebo k osobnosti F. L. Gahury, který je autorem Památníku. Prohlídka s průvodcem poskytne návštěvníkovi ucelený zážitek, proto komentovanou prohlídku určitě využijte. 

Možnost rezervace volných vstupenek nebo možnost online vstupenky na konkrétní den a čas zde: Vstupenky / Rezervace 

Vstupenky si před prohlídkou prosím vyzvedněte v Infopointu Památníku T. Bati  (adresa je nám. T. G. Masaryka 2734, Zlín).

Více informací: www.pamatnikbata.eu

Vzpomenete si na své první setkání s Izraelem? Prožil jste tam cosi jako déjà vu?

Ano, skutečně jsem tam něco podobného zažil. Poprvé jsem do Izraele přijel z Jordánska a hned jsem se tam cítil jako doma. Nedokážu ten pocit racionálně vysvětlit, ale zažívám ho opakovaně, kdykoli se do Izraele vracím. Má ho i spousta dalších lidí, které tam vozím, a mnozí z nich – ať už věřící nebo ateisté –, mi sdělili podobné zkušenosti.

 

Je to země, kde si člověk klade existenciální otázky?

Přinejmenším je to jedno z míst, kde si člověk tyto otázky klade často. Jistě i s ohledem na složitou historii židovského národa, který prošel mnoha existenčními zkouškami. Tou nejtragičtější, bohužel, v nedávné historii. Právě lidé, kteří přežili holocaust a byli každodenně konfrontováni se smrtí, paradoxně dokáží v této zemi vnímat obrovskou radost ze života. A o to víc se snaží vychutnat si dar života.

 

Ostatně tak to vyjadřuje i hebrejský přípitek L´chaim – Na život!

Ano, je to výzva k životu.

Izrael je domovem tři světových náboženství. Je možné říci, kde všude v této zemi k návštěvníkovi promlouvá Bůh?

Rád používám výraz Svatá země. Chápu ho jako symbolický termín, který oslovuje věřící i nevěřící. Domnívám se, že člověk napříč celou touto zemí dokáže vnímat zvláštní, hlubokou energii. Pro mne osobně je tím nesilnějším místem Jeruzalém a pak také severoizraelský Safed, který je spojen s židovskou mystikou.

Oslovuje vás i pouštˇ?

Samozřejmě. Poušť je jednoduchá, stejně jako jsou jednoduché i základní principy života. Poušť člověka vede správným směrem, anebo ho na správnou cestu navrací. Velmi přesně vystihuje pobyt v poušti hebrejské slovo „midbar“, v němž se – jak je v hebrejštině tradicí – nepíší samohlásky. Takto zapsané slovo „mdbr“ může znamenat jednak „poušť,“ a jednak – pokud ho vyslovíme s jinými souhláskami – „hovoří“. Co z toho vyplývá? Podle jednoho rabína, jehož výrok ve mně nesmírně rezonuje, je právě poušť místem, kde se člověk ztiší, kde sám sobě naslouchá, a zároveň místem, kde k němu hovoří Bůh. Takže není náhoda, že se obě slova – „poušť“ a „hovoří“ – píší stejně.

Mohu potvrdit, že na poušti je člověk opravdu blíž k sobě samému, ke své podstatě. Přesvědčil jsem se o tom mimo jiné během pobytu se skupinou našich klientů v Judské poušti, kde jsme prováděli meditace nebo modlitby.

Zabýváte se židovskou mystikou – právě ta, myslím, vybízí člověka, aby poznal především sám sebe. Kdy jste se začal o tuto duchovní oblast zajímat?

Měl jsem obrovské štěstí, že mě jednoho dne můj kamarád vzal s sebou na přednášky prof. Vladimíra Sadka. Jeho myšlenky mě hluboce ovlivnily a dodnes ovlivňují, ačkoli pan profesor z tohoto světa už před časem odešel. Od té doby mě židovská mystika stále provází a můj zájem o ni s přibývajícím věkem ještě roste.

Jsem vnitřně přesvědčen, že její základní principy fungují. Jednak, že jsme vzájemně jako lidé propojeni. Naše individualita je do jisté míry záležitostí iluzorní. Co to znamená? Že máme zodpovědnost nejenom za sebe, ale i za všechny kolem nás. A sekundárně, že nic se neztrácí. S jakoukoli energií, která z nás vychází, se opět setkáme.

Základní myšlenky židovské mystiky se zobrazují jako deset koleček (sefir) – tj. deset vlastností božích, které společně tvoří tzv. sefirotický strom. Deset vlastností v duchovním makrokosmu a v duchovním mikrokosmu, tedy v každém z nás. Podle židovské mystiky cokoli, co se děje v duchovním makrokosmu, ovlivňuje každého z nás. Nosíme v sobě jakési duchovní DNA. Proto cokoli řeknu, nebo si jen pomyslím, má zpětně vliv na duchovní makrokosmos, a tedy na všechny lidi kolem mě.

Jinými slovy, máme tedy obrovskou zodpovědnost nejen za sebe, ale i a za každého kolem nás. A úžasné na tom je, že člověk nemusí odjet zrovna do Afriky a měnit tamní svět. Úplně postačí, když budeme pracovat na své „zahrádce“ a začneme ji proměňovat k lepšímu. Touto proměnou ovlivníme také všechny ostatní „zahrádky“.

Mám tomu rozumět tak, že cestovatel Karel Hrdlička tvrdí: "Aby člověk žil v souladu se sebou samým a ve vzájemnosti s ostatními lidmi, není třeba projet celý svět…"

Přesně tak. Může se zdát, že jsem sám proti sobě, když tohle říkám, ale je to skutečně tak. Na to, aby člověk potkal a poznal sám sebe, nemusí procestovat celý svět. Na druhou stranu – ono to poznání vnějšího světa provokuje k tomu, že máme lepší vhled do porozumění sebe sama.

 

Na co jste ve světě především zvědavý?

Já miluju lidi, miluju rozmanitost, a ta mě nepřestává fascinovat. Stejně tak jazyky. Snažím se přiblížit lidem tím, že se naučím jazyk právě té země, do které cestuji.

Kolik jich dnes už znáte?

Nepočítal jsem to, ale asi tak sedm, osm, a neustále přibývají další, o které se v současnosti zajímám. Poslední dva roky je to arménština, a také jidiš, což je úžasný jazyk.

I když jím dnes hovoří už jen zlomek lidí?

Možná právě proto stojí za to se jím zabývat! Jidiš nám dovoluje přiblížit se evropské židovské přítomnosti a jejímu duchu. Je ideálním mostem k poznání židovské tradice a kultury především ve východní Evropě. Je to jazyk, který nasává všechny okolní vlivy – v samém základě jde o jazyk germánský, ale se slovní zásobou z hebrejštiny a dalších slovanských jazyků. Když slyšíte, jak v jidiš zní slovo „krasavice“ – „di krasavice“, tak vás to prostě potěší.

Jistě se i mnohá další slova z jidiš zatoulala do češtiny…

A nejen z jidiš. Je třeba upřesnit, že spousta z nich má svůj základ v hebrejštině. Třeba známé slovo „košer“, ve významu něčeho rituálně vhodného, pochází původně z hebrejského „kašer“. Anebo „mešuge“ – z hebrejského slova "mešuga", tedy „blázen“, „bláznivý“.

Zastavme se ještě u hebrejštiny. Ani takový vizionář, jakým byl Theodor Herzl, autor myšlenky vzniku Státu Izrael, si neuměl představit, že by jeho obyvatelé v budoucnu mluvili hebrejsky.

Ano, on sám hebrejsky neuměl. V Izraeli se ale podařilo něco naprosto jedinečného, co jinde ve světě nemá obdoby – a sice restaurace jazyka. Je skutečně fascinující, že židé, kteří na Blízký východ začali přicházet na konci 19. a poté v první polovině 20. století, byli ochotni navrátit se – byť ve zjednodušené podobě – k jazyku svých předků a znovu jím začít aktivně hovořit.

Po velmi dlouhou dobu, po celý středověk, židé primárně nehovořili hebrejsky, ale jazyky zemí, v nichž žili. Hebrejštinu používali většinově pouze jako jazyk modlitby a písma. A stal se zázrak! Židovským lingvistům pod vedením Eliazera Ben Jehudy se podařilo přesvědčit společnost, že k tomu, aby židé byli zase národem ve své zemi, měli by také hovořit vlastním jazykem. Obyvatelé nového státu se navrátili k hebrejštině a dnes se tímto jazykem v Izraeli zase můžete domluvit.

 

Má hebrejština schopnost vyjádřit i ty nejsoučasnější moderní výrazy, např. z oblasti digitální technologie?

Určitě má. Ale je třeba říci, že si vypomáhá přijetím cizích slov a že spoustu moderních výrazů často přejímá z angličtiny.

A odkud převzala jadrná slova?

To je velmi zajímavé. Hebrejština značnou část svých peprných nadávek přijala z arabštiny. Tím ale nechci říci, že by si Izraelci nedokázali zanadávat.

Izrael je státem s velmi krátkou existencí. Letos slaví teprve 75. let od svého založení, a přitom dokáže inspirovat ostatní země četnými inovacemi v oblasti moderních technologií, zdravotnictví, infrastruktury, průmyslu… Z čeho to podle vašeho názoru pramení?

Už jsme o tom hovořili – z ohromné vitality Izraelců, z jejich chuti k životu. Člověk, který chce porozumět mentalitě Izraelců, si nejprve musí uvědomit, jak obrovskou roli v životě společnosti hraje téma holocaust. Izrael žije v jeho stínu a od samého počátku tu platí tento imperativ: „To se nám už nikdy nesmí stát!“

S tím zřejmě souvisí i znění vojenské přísahy na Masadě…

Ano. „Masada už podruhé nepadne!“ I v tom je nesmírná symbolika. Byť v případě Masady se jedná o událost z dávné římské doby, ale i v této replice rezonuje zkušenost holocaustu. Nic podobného se už nesmí opakovat!

Mám zkušenost, že první setkání s Izraelci obvykle mnohé návštěvníky udivuje. Jak jinak se tu lidé chovají! Sami Izraelci s nadsázkou přiznávají, že typickým znakem jejich povahy je „chucpe“, tedy určitá neomalenost až drzost. Říkají o sobě, že jsou jako kaktusový plod (sabra), který navenek píchá, ale uvnitř je sladký. A skutečně to tak je.

Mladí lidé jsou vychováváni v tom, aby s nimi nikdy nikdo nemanipuloval, aby nečinil nic proti jejich vůli. Takový je i imperativ izraelské společnosti. Pokud si člověk uvědomí tento kontext, pak pochopí i její mentalitu.

Musím přiznat, že jsem se od Izraelců hodně naučil. V mládí jsem byl vychován k jisté opatrnosti. Až tady jsem si uvědomil, že pokud chce člověk něčeho v životě dosáhnout, nesmí se bát riskovat, i kdyby to třeba nemuselo vyjít. Izrael má velké procento podnikatelů. Lidé tu jsou velmi odvážní. Vyslechl jsem mnoho příběhů, jak někdo založil úspěšnou firmu, kterou chtěl ještě rozšířit, ale už se mu to nepodařilo, a prodělal. Po čase se znovu zvedl a pustil se do nového podnikání, které funguje. A to je úžasné. Izraelci se nenechají zlomit nepříznivou situací.

V čem je dnešní Izrael specifický, inspirativní a inovativní, lze myslím rozpoznat i z vlastního rozpočtu této země…

Ano, inovace a investice do vědy, vzdělání, výzkumu a technologií jsou v této zemi něčím naprosto zásadním. Sem také směřují velké finanční prostředky. Svědčí o tom např. skutečnost, že Izrael patří k státům, které vykazují nejvíce nových patentů na osobu na světě.

Ani běžnému návštěvníkovi neunikne, jak si Izraelci dokáží poradit s tzv. kapkovou závlahou. V zemi, kde je voda nad zlato!

Ano, kapková závlaha, tedy to, že ke každé rostlince, stromu přijde právě tolik vody, kterou potřebuje ke svému růstu. To je jeden z příkladů inovace. Ale také spousta softwarových programů, které dnes známe, typu Waze aj., má svůj původ v Izraeli. Nebo odsolování mořské vody a její další využívání. Uvedu konkrétní příklad: Galilejské jezero je sladkovodní jezero, které se v letech s nízkým úhrnem srážek potýká s výraznějším úbytkem hladiny. Tento problém se nyní řeší právě příváděním odsolené vody ze Středozemního moře. A takových inovací bychom v Izraeli objevili mnoho. Na druhou stranu – jen pár kroků od nejmodernější a technologicky vyspělé civilizace – najdeme naprostý Orient. A nad tím nepřestávám žasnout, že tu existují nejen dva, ale hned několik různých světů.

Velkou část rozpočtu ovšem spolykají i značné výdaje do bezpečnosti země.

Ačkoliv jsem primárně pacifisticky naladěný člověk, musím uznat, že Stát Izrael by pravděpodobně už několikrát neexistoval, kdyby neměl silnou armádu a nekladl tak velký důraz na bezpečnost vlastní země.

Každého turistu, kterého provázím do Izraele, zajímá stále stejná otázka. Je bezpečné jet do této země? A já na ni odpovídám, že díky tomuto důrazu na bezpečnost je Izrael z pohledu běžného návštěvníka mimořádně bezpečnou zemí. A že se turista může spolehnout na to, že do rizikových míst nebude vpuštěn.

Jak je to s loajalitou mladých mužů a žen při plnění branné povinnosti vůči své vlasti?

Armáda v Izraeli provází člověka po celý život. Samozřejmě i tady tu a tam dochází k tendencím vyhnout se této povinnosti, ale jde o neskonale vzácnější jev než v dobách, kdy v Čechách existovala povinná základní vojenská služba. Tady si mladí lidé uvědomují, že bez jejich podílu by společnost jen těžko mohla fungovat.

Jak si vysvětlujete nadstandardní vztah České republiky k Izraeli?

To je určitě fenomén. Z několika hledisek. Jednak menšího národa – Češi podle mého názoru cítí sympatie s židy, s židovským národem, s Izraelem.

Symbolicky řečeno mají pochopení pro situaci Davida a Goliáše?

Nepochybně. Schopnost přežít mezi okolními silnými národy, uchovat si vlastní kulturu, a identitu vůbec – to máme společné. A pak je tu ještě jeden fenomén – a sice, že česká společnost je velmi sekularizovaná. To je zajímavá okolnost, která otevírá přístup k Izraeli. Česká společnost prošla značnou sekularizací, a proto Češi nemají náboženské předsudky. A do třetice: v minulosti byli židé obrovským přínosem pro českou společnost a lidé na to nezapomněli.

A jak je tomu ze strany Izraele?

Jakmile řeknete, že jste z České republiky, ti nejstarší občané Izraele si okamžitě vybaví, že Československo bylo jedinou zemí ochotnou zasílat vojenské dodávky vznikající izraelské armádě, což rozhodlo o záchraně nového státu. Pravděpodobně by nebylo Izraele, kdyby nebylo československých zbraní. Izraelci to vědí a učí se to i ve škole. Troufám si však říct, že na to, jak obrovskou podporu vyjadřuje Česká republika Izraeli, jeho reciproční vztah vůči naší republice by mohl být ještě hlubší. Na druhé straně mám někdy za to, že česká společnost vnímá vše až slepě proizraelsky. A to také není zdravé. Svět není černobílý. Já se třeba v řadě věcí vyjadřuji k Izraeli kriticky, přestože mám tuto zemi bytostně rád a miluji ji stejně jako Izraelci samotní.

 

Už celá desetiletí přitahuje pozornost světové veřejnosti hluboký konflikt na Blízkém východě. Dokážete tuto zemi vidět i jinak? A vnímáte i některé nadstandardní pokusy o vzájemné soužití mezi znesvářenými stranami?

Ano, a snažím se lidem, které tam provázím, říci, že Izrael není primárně zemí konfliktu, ale – a jsem o tom bytostně přesvědčen –, že ve skutečnosti je zářným příkladem tolerantní společnosti. Vezměte si, že v Izraeli vedle sebe žijí židé, muslimové, křesťané a převážná většina těch lidí je schopna spolu vycházet. A nejde jen o náboženskou odlišnost. Jsou tu i propastné kulturní rozdíly v rámci židovské společnosti. Vemte si, jak daleko má od sebe žid, který přijede do Izraele z oblasti Francie, Německa, z evropské kulturní tradice, a žid z Jemenu nebo z Maroka. To jsou opravdu jiné světy, jiné kulturní kontexty. A ti lidé jsou nuceni v té pestré, rozmanité směsici žít, a jsou toho schopni velmi dobře. Takže já uvádím izraelskou společnost napříč – a teď nemluvím jenom o té židovské, ale i arabské – jako velmi tolerantní společnost.

A na vrcholu té tolerance jsou v Izraeli rodiny přímo zasažené atentáty na jejich děti?

Ano. A dokonce se sdružují a aktivně vystupují proti tomu, aby se na tyto teroristické činy reagovalo dalším násilím. Naopak si přejí, aby tato situace, kdy jejich blízcí zemřeli, vedla k opačné tendenci a nikoli k eskalaci násilí, což samozřejmě vyžaduje obrovskou vnitřní sílu. A je ohromná škoda, že světová média tomuto úsilí nevěnují dostatečnou pozornost.

Stává se často, že do Izraele provázíte turisty, kteří mají speciální požadavky dané například jejich odborností? A je to pro vás výzva?

Samozřejmě. Každá skupina je specifická, musíte k ní nejprve najít klíč, jazyk, kterým k ní budete hovořit. V tom je práce průvodce náročnou dramaturgickou, improvizační, a především psychologickou prací. Každý den se něco přihodí, na co musíte rychle zareagovat. Je třeba vyhovět i nečekané poptávce, přání. Ale to je dobře, díky tomu se neustále učíte novým přístupům.

Já se snažím držet našeho kréda: Poznání se srdcem na dlani. To znamená, že ke každému přistupuji individuálně. A musím říct, že mám neuvěřitelné štěstí na to, jací lidé s námi jezdí, protože jsou to lidé zajímaví, vzdělaní nebo toužící po poznání, a sami o sobě inspirativní. Já tím také obrovsky získávám.

Co je vaší ambicí jako průvodce?

Nezahltit klienty přemírou informací tak, aby se v tom ztratili, ale zažehnout v nich zájem. Aby si po návratu domů řekli: „Bože, to je nádherná země, já se o ní chci dozvědět ještě mnohem víc.“ A o to se snažím – probudit v lidech zájem o nejrůznější témata, ať už je to historie, náboženství, kultura nebo společnost. V tomto smyslu je Izrael ideální zemí.

Mou ambicí rozhodně není dávat pouze odpovědi, ale především probouzet nové otázky. A mám radost, že spousta lidí se do této země znovu vrací. Izrael je totiž zemí skutečně výjimečnou – je to jakýsi lakmusový papírek světa, kde je vše, co je i jinde, jen v zesílené, větší míře.

Můžete si tu a tam dovolit rutinní přístup?

Nikdy to nesmí být rutinní, protože lidé by to okamžitě vycítili. Pokud bych byl znuděný já, znudil bych i své klienty. To je první imperativ. Udělat si to tak zajímavé, aby mě to bavilo.

Máte jako průvodce nějaké etické limity, etické hranice? Konkrétní příklad – přicházíme do památníku obětí holocaustu Jad va-šem v Jeruzalémě a vy řeknete: „Odpusťte, tady vás už provázet nebudu. Prohlédněte si, prosím, expozici sami.“

Nedefinoval bych to jako etické hranice, spíš jako citlivost k okamžiku a ke konkrétnímu místu. V tomto případě, o němž se zmiňujete, jde o prostor vytvořený tak, aby na člověka působil sám o sobě. A samozřejmě také prostřednictvím dokumentů, fotografií nebo videí. Pak jsou jiná místa, kde je výklad průvodce pro určitý typ skupiny, například architekty a stavaře, velkým přínosem. A na stejném místě – pro odlišně zaměřenou skupinu, která sem třeba přijela meditovat –, by šlo o rušivý prvek. Případně je třeba poskytnout úplně jiné informace, nebo je namíchat. Vyvážit to tak, aby si v tom každý našel něco, co ho těší.

Platí tedy, že člověk by měl být citlivý vůči lidem, které provází, v místě a v situaci, kde se právě nachází.

Když je řeč o architektuře – těší vás provázet v Izraeli po českých architektonických stopách?

Naprosto, to je další spojnice mezi naším územím a Izraelem, a to mě skutečně dělá velkou radost.

Alespoň jedno jméno za všechny české architekty…

Alfred Neumann. Odkážu na televizní cyklus, který většina zná – na cyklus Radovana Lipuse a Davida Vávry Šumné stopy. Vřele doporučuji každému, kdo se zajímá o moderní architekturu, zhlédnout jej dříve, než se vypraví do Izraele.

 

Skutečným zážitkem v této souvislosti je tzv. Bílé město, soubor funkcionalistické architektury zapsaný do Seznamu UNESCO. Na Blízkém východě jde o nečekané překvapení.

Ano. To je naprosto jedinečný soubor funkcionalistické architektury, který tam vytvořili architekti odcházející z Evropy v souvislosti s nástupem Adolfa Hitlera a zhoršenou židovskou bezpečnostní situací. Tito tvůrci si Evropu tímto způsobem tak trochu chtěli vzít s sebou. A kdo se zajímá o funkcionalistickou architekturu, najde tam i určitá specifika. Zatímco v Evropě bylo snahou dostat do těchto staveb co nejvíce světla, tady – v Tel Avivu, kde je slunce přehršle –, je patrné na první pohled, jak se naopak slunci brání. Jejich tvůrci navrhli uzoučká okénka nebo velmi široké balkony, které zastiňují prostory pod sebou.

Je každý člověk poutníkem po vlastním osudu?

To je těžká otázka… Ale ano, myslím, že ano. V rámci židovském mystiky je každý člověk jedinečný svět, který si s sebou nese vlastní zajímavou historii nejenom tohoto života, ale i životů předchozích. A tak je to – jak říkám –, takové souborné umělecké dílo. Každý jednotlivý život, který právě teď vytváříme, a zároveň jsme ovlivňováni tím, co jsme vytvářeli v minulosti. A tak se shledáváme se vším dobrým i s tím špatným.

Všimla jsem si, jak jste se během přednášky o židovské mystice on-line několikrát upřímně zasmál… A právě v okamžiku, kdy jste řekl, jak nesnadné je podívat se na svůj život v kontextu, protože tehdy člověk vidí nejenom ty pěkné činy, ale i četná klopýtnutí, omyly a prohřešky. Humor, nadsázka – i to je, myslím, podstatný aspekt, který máme s židy, s Izraelci, společný. Humor, z kterého vyvěrá naděje…

A hlavně schopnost udělat si legraci sami ze sebe. To je něco, co obdivuji, a co skutečně máme společné. A myslím, že je to mimořádně zdravé. S tím se setkáte v Izraeli na každém rohu. Je to ohromná psychoterapie.

Mně se moc líbí jedna poznámka o izraelské společnosti, a pokud se nemýlím, jejím autorem je Max Brod. Kdysi řekl: „Není nutné, aby ten, kdo žije v Izraeli, byl šílený, ale pomáhá to!“

 

 

Vizitka

Mgr. KAREL HRDLIČKA – učitel hebrejštiny, přednášející o různých tématech judaismu a Blízkého východu. Od roku 2007 průvodcuje poznávací zájezdy zejména po Blízkém východě, ale také po Africe a Evropě. Spolu s Andreou Hrdličkovou je průvodcem a spolumajitelem cestovní kanceláře CK Hrdlička s. r. o., která vznikla v roce 2019. Jejím krédem je: Poznání se srdcem na dlani.

 

 

Na úvod valné hromady prezidentka AMHZ Jana Germenis-Hildprandt uvítala účastníky na zámku, který už přes dvě stě let patří rodině Hildprandtových. „Ať státní, nebo soukromé objekty, máme stejné problémy,“ konstatovala, „proto se snažíme se státní památkovou péčí, jak se říká, tahat za jeden provaz. I my potřebujeme peníze na opravy našich objektů, i my se snažíme přilákat návštěvníky.“

Viceprezident asociace Petr Svoboda pak zmínil strategické cíle, mezi nimiž je na prvním místě posílení vlivu AMHZ na řešení otázek, které majitele trápí a zajímají, a to především díky navýšení počtu členů spolku. Mezi další důležité cíle náleží zajištění informačního servisu pro členy, posílení důrazu na vnímání práv soukromých vlastníků a rozvíjení kontaktů s obdobnými organizacemi v celé Evropě, ale také výměna zkušeností, sdílení kontaktů a podpora nové nastupující generace vlastníků v rámci evropské aktivity NextGen.cz.  Petr Svoboda rovněž informoval o tom, že v  v posledních dvou letech vyšly dvě publikace o asociaci „Naše historie – Vaše dědictví“ a že se připravuje video spot, představující AMHZ z pohledu památkové péče. Pokud jde o zvýšení vlivu AMHZ, plánuje se setkání potenciálních zájemců o členství na jednom ze členských objektů a také aktivní oslovování soukromých vlastníků historických objektů, kteří nejsou zatím členy AMHZ.

Pavel Lejsek, člen Výkonné rady a majitel zámku Hrádek u Sušice, hovořil o dostupných dotačních programech, které mohou využít majitelé soukromých památkových objektů, a v podání Petra Svobody zazněla i zpráva o projektu HERIT, který se věnuje využití IT pro propagaci kulturního dědictví. V jeho rámci se připravuje kurz pro soukromé majitele. 

Valné hromady se zúčastnilo také několik zahraničních hostů. Zejména Alfonso Pallavicini, výkonný ředitel Evropské asociace historických objektů (European Historic Houses Association EHHA), který ocenil podíl české asociace při jednáních soukromých vlastníků s evropskými institucemi a oznámil, že se povedlo pro památkové objekty v Evropské unii vyjednat výjimku z požadavků na energetickou náročnost budov. Dále potvrdil, že v České republice se na podzim, ve dnech 20. až 22. října 2022, bude konat v rámci platformy Circle konference stávajících majitelů památkových objektů z celé Evropy. Hosty setkání v Blatné byli i zástupci obdobných asociací z Řecka, Švýcarska a Rakouska.

Zuzana Pavlík-Šimonková poté informovala o Dnech soukromých hradů a zámků, které jsou naplánovány na poslední květnový víkend ve dnech 25. až 28. května 2023. Zúčastní se jich dvacet členů, kteří připravují pestrý program.  Jedná se jak o známé objekty, jako zámky Dobříš, Karlova Koruna, Hrádek u Sušice, Blatná a hrad Boskovice, ale i o nově zpřístupňované historické objekty, například Palupín či Štáblovice. „Provádím po našich objektech opravdu výjimečně,“ říká k tomu Zuzana Pavlík-Šimonková, majitelka zámku Stránov a hradu Houska, „a proto budu na prohlídkách, které povedu, mluvit o tom, co u nás jinak návštěvníci neuslyší. Na Stránově to budou příběhy mého pradědečka a dědečka a přidám možná i méně veselé historky z doby znárodnění zámku. Na Housce se podělím o svoje „vztahy“ s bytostmi, které jsou součástí hradních legend, a přidám i několik svých osobních zkušeností se zvláštní hradní atmosférou.“ I na zámku Štáblovice majitelka Veronika Marková připravuje speciální kastelánské prohlídky. „Návštěvníci se dozvědí nejen o tajném renesančním schodišti,“ upřesňuje, „ale uslyší i o staré studni schované pod podlahou chodby a řadu dalších zajímavostí.“ „Na zámku Palupín povedu prohlídky, na kterých se s návštěvníky moc ráda podělím o zkušenosti z pětadvaceti let rekonstrukcí tohoto objektu,“ doplňuje majitelka tohoto objektu Johanna Karenová, „ale připravujeme i další program, jako koncerty, ukázky aranžování květin anebo ochutnávky moravských vín.“ Podrobný program Dnů soukromých hradů a zámků najdou zájemci na webu amhz.cz a také na FB a Instagramu asociace.

 

 

O Asociaci majitelů hradů a zámků

Asociace majitelů hradů a zámků (AMHZ) je zapsaným spolkem, založeným v roce 1995, sdružujícím majitele hradů, zámků a historicky nebo umělecky hodnotných stavebních objektů a vzácných přírodních útvarů a zahrad v České republice. Zastřešuje téměř padesát historických objektů. Cílem Asociace je přispět k ochraně, uchování a zhodnocování soukromých historických objektů v České republice. Jejími členy jsou majitelé z řad restituentů, ale i noví majitelé, kteří památky milují, koupili si je a pečují o ně. Asociace sjednocuje názory členů a jako právnická osoba je partnerem státu reprezentovaného organizacemi, které pečují o národní kulturní dědictví.

AMHZ je členem European Historic Houses Association (www.europeanhistorichouses.eu) a Europa Nostra (www.europanostra.org), kterou v České republice také zastupuje.

 

 

 

 

Poutnický předprogram bude zahájen již v pátek 21. dubna v 17 hodin úklidem poutnické stezky v rámci Dne Země. Ve 20 hodin se pak program přesune do otovické Villy Strooikaas, kde se uskuteční koncerty kapel Kvadrata Supro a Audio Attaché. Hlavní program startuje v sobotu 22. dubna Svatojiřskou poutí z Otovic do Martínkovic. Poutníci se shromáždí v 10:30 u kostela sv. Barbory v Otovicích, kde zároveň proběhne komentovaná prohlídka kostela. V 11:00 se pak procesí vydá k martínkovickému kostelu sv. Jiří a Martina, kde ve 12:00 proběhne Mše svatá s doprovodem Clari Cantus. Po ní bude ve 13 hodin následovat vyprávění o pouti s paní Hannelore Erber a tvůrčí dílna na faře Hoprich.  Od 14:00 do 18:00 pak na všechny zájemce čeká v Otovicích „Na písku“ doprovodný program a volná zábava pro děti i dospělé spolu s hudebním programem a občerstvením. V neděli 23. dubna v 10 hodin bude následovat úklid, kde bude vítán každý dobrovolník. Občerstvení zajištěno.

Obnovení dávné tradice se ujaly obce s podporou místních spolků a nadšenců z Martínkovic a Otovic v čele s Annou Smékalovou, Kristýnou Kvapilovou a Štěpánem Přibylem, pro které je význam poutě důležitý zejména v rovině přátelského sousedského setkávání a také v návaznosti na historický kontext přelomu 19. a 20. století.

„S radostí můžeme i letos zvát k sousedskému setkání prostřednictvím Svatojiřské poutě. Po chystání loňského "zkušebního" a možná až nad míru euforicky očekávaného ročníku zbyla hlavně radost z naplnění myšlenky v dnešní době tak potřebného propojování lidí s cílem vzájemné empatie a pomoci. Myslím, že Anna, Kristýna i já vnímáme uvolněnou formu potkávání místních i poutníků vzdálenějších jako podstatný díl skládačky spoluutváření veřejného prostoru. Nyní již s napětím očekáváme predikci počasí a těšíme se na hojnou účast při druhém ročníku znovuobnovené Svatojiřské poutě – z Otovic do Martínkovic,“ říká Štěpán Přibyl.

Svatojiřská pouť je partnerskou akcí Broumova 2028, který kandiduje na Evropské hlavní město kultury. Hlavním tématem kandidatury je myšlenka kreativního poutnictví, které vybízí každého z nás k tomu, abychom aktivně a společně řešili výzvy dnešní Evropy.

Na 9. a 10. června 2023 připravila Galerie 4 dvoudenní kulturní akci v prostorách budovy barokního špýcharu na Františkánském náměstí. Výstava s kulturním programem Chebské dvorky POD STŘECHOU spojí umělce napříč žánry. Svými nejnovějšími díly se představí na 50 umělců, zavzpomínáme i na ty, kteří již mezi námi nejsou a připomeneme si i jejich tvorbu.

V pátek se uskuteční zahájení výstavy fotografií, obrazů i objektů autorů, kteří se v průběhu 20 let účastnili open air přehlídky Chebské dvorky. Ještě krátce před zahájením výstav předvede své bubenické umění František Tříska, během vernisáže uslyšíme novou muzikantskou tvorbu Báry Zmekové. Fotograf Martin Vraštil představí svou tvorbu na autorské výstavě v Klubu G4. Ve 20:00 začne akustický koncert Lenky Dusilové.

Sobotní program nabídne módní přehlídku z dílny studentů a studentek SUPŠKS Karlovy Vary, komentovanou projekci fotografií Bohdana Holomíčka, procházku městem s Adamem Gebrianem, dětem je určeno odpolední divadélko s dílnou Anička a letadýlko. Program bude zakončen komentovanou prohlídkou výstavy s jejími autory.

Některé pořady budou mít omezenou kapacitu, proto doporučujeme rezervaci míst a vstupenek od 20. května. Aktuální program včetně časů bude zveřejněn koncem dubna na webových stránkách a na fb profilu G4.

Galerie 4 zve všechny příznivce umění a těší se na setkání účastníků Chebských dvorků 2003 – 2022.

 

 

Galerie 4 – galerie fotografie, p. o., Františkánské náměstí 1, Cheb

E/ galerie4@galerie4.cz | W/ www.galerie4.cz | FB/ Galerie 4 Cheb

Otevírací doba: ÚT – NE 10:00–18:00 

Ta se uzavřela v září roku 2020 poté, kdy začala realizace projektu „Zefektivnění prezentace a ochrany sbírky Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, p.o. – expozice Tragédie na Ploštině“,  připravovaného Zlínským krajem od roku 2017 a podpořeného programem IROP.

Uzavření areálu bylo podle hejtmana Zlínského kraje Radima Holiše nevyhnutelné. „Starý amfiteátr, expozice i samotný památník už dávno přestaly sloužit účelu, pro který byly vytvořeny, tedy být důstojnou připomínkou událostí, které zde – a nejen zde - vyvrcholily před lety násilnou smrtí desítek lidí. Zlínský kraj přišel s vizí změny a jsem rád, že se ji postupně podařilo naplnit. Nyní je naším cílem představit novou expozici všem školám v kraji, abychom žákům přiblížili příběh a historii tohoto místa,“ vysvětlil hejtman.

Projekt byl jednou z velkých investičních akcí v oblasti kultury, které Zlínský kraj v posledních letech realizoval, a na niž získal z evropských dotací 110 miliónů korun. Zbytek z celkové částky 151 miliónů korun financoval přímo Zlínský kraj. Díky tomu byl zcela naplněn původní záměr zbudování důstojné prezentace celého tématu, navíc objekty disponují novými prostory umožňujícími konat kulturně-vzdělávací akce, edukační programy i konference. Ploština se tak stává nejen místem piety, ale i nových aktivit.

„Desítka vypálených domů, osmadvacet mrtvých v jeden osudný dubnový den roku 1945. Lidstvo se nikdy nepoučí z vlastních chyb. Proto si je musíme každý den připomínat. Investice do Ploštiny byla i proto nezbytná. Děti jsou naší pamětí a právě pro ně je zde připravená řada edukačních programů. Věřím, že nabídka bude zajímavá jak pro školy, tak pro širokou veřejnost, protože pamětníci pomalu vymírají, ale my nesmíme zapomenout,“ uvedla radní Zlínského kraje pro kulturu a školství Zuzana Fišerová.

K realizaci byl vybrán návrh architektonické studie firmy Technico Opava, s.r.o., na niž navázala libretem společnost Art Consultanc, s.r.o. Samotnou stavbu pak provedla zlínská stavební firma Navláčil, s.r.o. Na místě bývalého amfiteátru tak vyrostla nová, až futuristická budova návštěvnického centra, proběhla zásadní rekonstrukce jednoho ze zdejších stavení s číslem popisným 23 a obnovy a čištění se dočkal i monument památníku obětem války od Šebestiána Zelinky. Do tohoto „hardwaru“ pak přibyl i „software“, tedy dvě nové expozice TRAGÉDIE NA PLOŠTINĚ a NOVÁ PLOŠTINA, jejichž autorem je historik a etnograf Ondřej Machálek ze zlínského muzea. „Po mnoha nepředpokládaných překážkách od celosvětové epidemie covidu na počátku po obrovskou inflaci v závěru jsme dokázali projekt dotáhnout do konce,“ připomíná Pavel Hrubec, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, které objekty na Ploštině spravuje. „Vložili jsme do projektu opravdu hodně sil a jsem v tuto chvíli velice hrdý na všechny své spolupracovníky, kteří k obnově Ploštiny přispěli.“

Ploština uzavírá sérii velkých investic v oblasti kultury spolufinancovaných z IROP. „Společně s hospodářským dvorem v Rymicích, Cyrilometodějským centrem ve Starém Městě a Zámkem Kinských ve Valašském Meziříčí na ně Zlínský kraj získal téměř půlmiliardovou dotaci, čímž se řadí mezi nejúspěšnější žadatele v rámci krajů,“ připomněla Zuzana Fišerová s tím, že v získávání dotačních prostředků v oblasti kultury Zlínský kraj dál pokračuje. „V uplynulých týdnech nám byly přiděleny další finance z Národního plánu obnovy a chystáme projekty do dalších výzev IROP,“ doplnila radní Fišerová.

Národní kulturní památka Ploština se všemi objekty se veřejnosti poprvé otevře o posledním dubnovém víkendu. Od května do září bude kromě pondělků přístupná denně od 10 do 17 hodin, v říjnu opět pouze o víkendech. Jednotlivci, skupiny i školy se mohou více dozvědět na webu MJVM Zlín www.muzeum-zlin.cz/plostina nebo na FB/PamatnikPlostina.

 

V osmnácti se dostala poprvé do USA, později, díky práci amerického manžela, profesora na kalifornské univerzitě, měla možnost procestovat nejen Ameriku, ale i mnoho zemí v Evropě, Asii, Austrálii i na exotických ostrovech. Na řadě míst rodina strávila i několik měsíců, které Katka vrchovatě využila. K promyšleně vedené výchově svých dětí pomocí poznávání různých kultur, a také k tomu, aby své zážitky a poznatky o lidech a zemích sepsala do neobvykle čtivých článků a knížek. Autorka umožňuje srovnání života běžných rodin v jiných částech světa. Bystrým úsudkem proniká hluboko pod povrch nejrůznějších kultur. Nenudí, ani když odbočuje do historie navštívených míst, vždy dokáže najít tu správnou spojnici k dnešku.

 

Kdy ses rozhodla, že v USA zůstaneš?

Původní nápad byl, že tam emigruji, ale pak přišla sametová revoluce a mé plány se změnily. A tak jsem se vrátila z mé první cesty do USA zpět domů. Nejenom, že se mi velmi stýskalo, ale také jsem chtěla v nových podmínkách v Praze začít podnikat, což se mi podařilo. Ale už tehdy, v USA, jsem se seznámila s Američanem, a nikdy jsme na sebe nezapomněli. A tak se stalo, že jsme se k sobě po šesti letech vrátili a já se odstěhovala za ním do Ameriky. Přišla výchova dětí, stěhovali jsme se několikrát po Státech, žili v pronajatých bytech či domcích, bývala jsem s malými dětmi sama „na chalupě u lesa“ a někdy to nebylo lehké. Přesto jsem zjistila, že se v cizí zemi adaptuji docela rychle a dobře.

 

A jak se adaptoval tvůj muž na to, že má českou manželku? Nebo se musí adaptovat ještě pořád?

Myslím, že musí. V každém člověku je něco jeho kultura a něco ten člověk sám. A na to jsme si museli zpočátku velmi zvykat. Neorientovali jsme se v tom, co pochází v našem chování z kultury, ve které jsme vyrostli, a co jsou naše osobní povahové rysy. Začala jsem proto studovat americkou historii a mentalitu, abych pochopila, proč Američané činí taková či maková rozhodnutí. Manželovi jsem doporučila udělat to samé, aby věděl, co je česká mentalita a co je jen typická Katka. Své objevy jsme si navzájem sdělovali a tím se nakonec každý přiučil i mnohému o své rodné zemi. Nakonec se z něj stal velký Čechofil. Má rád Evropu jako takovou, má rád tradiční české jídlo, kulturu, cítí se tu dobře a myslím, že když sem jede, má i ten pocit, že sem jede jako domů. Když jsme se poznali, nevěděl o Československu nic, jen to, že tu došlo k revoluci a znal jméno Václava Havla. Dnes tu přednáší a vede vzdělávácí programy mezi svou univerzitou a Anglo-americkou univerzitou v Praze.

 

Jak jsi vůbec dospěla k tomu, že dokážeš přemýšlet a psát o lidech z různých zemí tak do hloubky, jak to čteme ve tvých knížkách?

To už mám v sobě od dětství. Moje dvě tety, sestry mé maminky, emigrovaly do USA.  Ony sem nemohly, ale jejich děti, už Američani, ano. Trávili jsme společně léto, a přestože jsme ze stejné rodiny, vychováváni sestrami, jíme stejné jídlo, máme od maminek stejné návyky, už tehdy jsem viděla, že jejich vnímání světa je jiné. My se sestrou jsme vyrůstaly v komunismu, oni v demokracii. Jako dítě jsem nevěděla, čím to je, ale chápala jsem, že naše vnímání a přijímání světa je různé.

A i jinak mne přitahovali lidé ze zemí, kam jsme s rodiči jezdili, do Bulharska, východního Německa, hned jsem se kamarádila s místními dětmi. Je mi dobře i mezi našinci i mezi cizinci, s jakýmkoli člověkem, když vím, že je to dobrý člověk. A když jsem si pak vzala cizince za manžela, nutilo mne to nad tím přemýšlet ještě víc.

 

Tolik před 9 lety. V rozhovoru pokračujeme v útulné kavárně na pražské Kampě. Co se od té doby událo? Vyzkoušela jsi hned několik států v USA, Austrálii, Karibik. Kde ti to nejvíc přirostlo k srdci, proč, a kde teď žiješ? 

Momentálně s mým druhým manželem žijeme na Floridě, v Boca Raton, 50 minut od Miami. Po několika letech strávených v Karibiku mi už všude jinde byla zima (směje se). V Americe můžeš žít, kdekoli právě jsi. Jako občanka tam funguje řidičák, jenom ten, kdo neřídí, dostane jiný doklad. Auto si v daném státě člověk musí zaregistrovat do tří týdnů, tím se změní údaje v databázi, a tak o tobě úřady vědí, že jsi změnila stát.

Když jsem v 19 letech přiletěla poprvé za příbuznými, byla to Kalifornie. Pak jsem strávila čtyři měsíce v Coloradu, to je zase něco úplně jiného. Později, když jsem se vdala, jsme se přestěhovali do Nové Anglie, úplně na východ. Tam je silný anglický vliv, ten stát patří k prvním, zakládajícím státům USA, a má proto proti ostatním dlouhou historii. A tam jsem poznala tu „starou Ameriku“ která se tvořila už od 16. století, kdy ji Angličani začali kolonizovat. Pak jsem se přesunula s manželem do jižní Kalifornie, a v tom období jsem začala psát. Odtud jsme dělali výpady, pár měsíců jsme strávili v Austrálii, a nato jsem sama začala podnikat v Karibiku. Mezitím jsem létala dost často do Chicaga, protože tam studovala starší dcera. Poznala jsem i stát Ilinois, a to je spolu s Chicagem taková nejstandardnější Amerika, tzv. Midwest, kde jsou opravdu hodní lidé. V jiných částech se už bohužel ta usměvavá americká vlídnost začíná vlivem mnoha nejrůznějších přistěhovalců měnit. Ale to by bylo na dlouhé vyprávění. V Chicagu je také dodnes silná česká menšina, kdysi mělo i českého starostu Čermáka… Mám ráda i San Francisco nebo New York, ale tak na tři dny, to je už takový novodobý Babylon. A tato tři města jsou možná z těch velkých asi jediná, kde se dá chodit pěšky…

 

Takže se dá říct, že miluješ Ameriku a už by ses bez ní neobešla?

Ano, zjistila jsem to, když jsem žila těch několik let v Karibiku, že asi nemůžu dlouhodobě žít někde jinde než ve Státech, že se mi začne stýskat.

 

Co tě do Karibiku, konkrétně na zapomenutý ostrůvek sv. Lucii, přivedlo a co jsi tam přesně dělala?

To bylo v době, kdy mi už dcery odrostly a studovaly, jedna v Chicagu, druhá v Paříži. Já jsem na sv. Lucii vedla zpočátku penzion. Nejdřív jsem ho ale musela nechat opravit a přizpůsobit potřebným standardům – teplá voda, dobrá klimatizace, dobré postele, což chybělo, a mnoho jiných věcí. Díky předchozím zkušenostem, kdy jsem hodně cestovala i s dětmi, tak přesně vím, co takoví turisté z Ameriky a Evropy chtějí, co očekávají. Vytvořila jsem si dobrý tým pracovníků a podařilo se mi náš penzion hned zařadit mezi vyhledávané v té části ostrova. A tak jsem dostávala i další pracovní nabídky. Oslovili mne noví majitelé jednoho zpustlého resortu, který byl v likvidaci, a oni ho chtěli obnovit. Musela jsem se účastnit konkurzu, který jsem vyhrála, a dala jsem se do toho. Za víc než rok se mi podařilo celý resort znovu revitalizovat a rozjet. Měla jsem firmu na „správu majetku“, property management.

 

Proč ses tedy rozhodla ostrov opustit? Když jsme se spolu viděly naposledy, vypadalo to, že se tam usadíš…

Svatá Lucie je malý ostrov, rozlohou jen asi tak velký jako Praha. Obchodně i tradicí napojený na USA, ale je to stále britská država. Když jsem na sv. Lucii přijela, ještě stále tam nebylo moc cizinců. Možná jen 1% těch, kteří se tam už narodili nebo přistěhovali. Za čtyři roky mého pobytu, což byla doba Obamovy vlády, se tam ale zlepšily podmínky pro obchod s Karibikem, a přijížděli tam další Britové, Američani i Kanaďani. Začala jsem ty, kteří na ostrově už žili, sledovat, a zjistila jsem, že kdo je tam víc jak pět let, zůstává. Je pak velmi pohodlné zůstat. Vládne tam rasismus, mnohé práce tam vykonávají jen bílí. A každý z nich, i když byl doma nula, na ostrově hned vynikne. Vlastně se stane jakousi VIP, a to je návykové. Tito lidé tam přijedou jako malé kolečko z velkého světa, a stanou se velkým kolečkem v malém světě, a to se jim líbí. Když jsem to pochopila, bylo mi jasné, že tam nemůžu zůstat, protože jsem se během tří let také dostala do tohoto postavení. Člověk se pak velmi dlouho vrací do normálního světa na kontinentu. I mně to trvalo…

 

Ale možná to nebyl jen ten jeden důvod?

Byla to kombinace více věcí. Zaprvé klima: strašili mne, že se to horší. Když jsi v tomto byznysu, nesoutěžíš jen s hotely vedle sebe, ale jsi v konkurenci s celým světem. Musíš vysvětlit zájemcům, proč mají jet zrovna sem, a ne třeba do Thajska. A každý rok se něco stane. Přijde třeba zika virus a ostrov se pak úplně uzavře. Stálo nás také strašně moc peněz každý rok uklízet pláže od mořských řas, které čím dál víc kvetou, jak se otepluje moře. Navíc se zintenzivňují hurikány, a na ostrově nemáš kam utéct. To vše se projevilo i jen za těch necelých pět let, kdy jsem tam byla. Takže jsem odešla, a ještě, že jsem to udělala, protože pak přišel covid. 

Ale taky se mi stýskalo po Americe. Život na ostrově je skvělý, když tam přijedeš jako turista. Ale žít tam je vlastně v některých ohledech mnohem složitější a dražší. Na všechno čekáš déle. Když se ti třeba rozbije auto, dostane automechanik součástku za dva měsíce. Musela jsem mít permanentně dvě auta, kdyby se jedno rozbilo nebo bylo v opravě. Cokoli potřebuješ vyřídit na kontinentě, musíš letět, a i to je drahé.

 

Ty jsi ze svého pobytu vytěžila už dříve třetí knihu s názvem Karibské spojky, a také ses tam potkala se svým nynějším mužem. Chceš se zmínit, jak dopadlo tvé první manželství? Je to sice soukromá věc, ale tématem tohoto rozhovoru je mj. náhled do jiných kultur, a možná to s tím i souvisí?

Byli jsme s prvním mužem 22 let. Nejdřív jsme spolu i s dětmi jezdili na jeho pracovní, dlouhodobé cesty (třeba i Austrálie), ale jakmile dcery odrostly, zůstala jsem sama. Myslela jsem, že na mne bude mít víc času, ale nebylo to tak. A přitom jsem mu věnovala všechno. Svoji zemi, své přátele, svoji rodinu, svůj čas i kariéru tady v Česku. Rozjížděli jsme pak spolu v devadesátých letech i projekty spolupráce americké a české univerzity, studentské výměny – vše jsem mu tady pomáhala vyjednávat.

Americké manželky dobře situovaných mužů to mají často složité. Věnují se dětem, manželovi, obětují jeho kariéře veškerý čas, podporují ho. Ale pak děti odejdou a nastoupit do pracovního procesu po 10-15 letech poté, co byly s dětmi doma, je velmi komplikované. Musí začít zase odspodu, nedostanou žádnou skvělou práci, srovnávají se s těmi, které pracovní kariéru rozvíjejí. Takže často zase zůstávají doma, protože finančně jsou zajištěné manželem. Ale dostávají se do depresí a do začarovaného kruhu. Mnoho z nich má problém s alkoholismem nebo s drogami. Obávají se opustit rodinu, aby mohly dělat něco samy pro sebe. Stalo se to i jedné mé kamarádce, a skončilo to bohužel sebevraždou. Takhle jsem žít nechtěla, proto musela přijít změna. Můj druhý muž je Karibčan ze sv. Lucie – a je i spoluautorem mojí poslední knížky.  

 

Jak to tedy bude dál s tvým psaním? Doufám, že jsi ještě neskončila…

Myslela jsem, že ano. Nemám na to čas, a také vůbec nikdy nejsem sama. Moje druhé manželství je úplně jiné než to první, s mužem si stále povídáme, spolu probíráme všechny zážitky. Moje tehdejší psaní vzniklo z potřeby sdělit své zážitky a zkušenosti přátelům. Když jsem odjela do USA poprvé, psala jsem ještě dopisy rodičům na papír. Okruh mých čtenářů se začal tvořit v roce 1996, kdy jsem se rozhodla vydat první knihu – a to ještě nebyl internet a sociální sítě tak široce užívané, nebyly chytré telefony, kterými se dají posílat krásné fotky. Od té doby se to všechno převratně změnilo.  

Navíc na ostrově jsem začala s malováním. Jak říkala moje teta Jiřinka: „Nemůžeš dělat všecko najednou. Radši si to v tom životě nějak rozlož." A tak jsem založila malířské studio pro turisty, kteří ho mohli využívat, když už měli dost koupání a lenošení na pláži. A sama jsem si taky malovala, třeba i na stěny v hotelu. Strašně mne to bavilo, relaxovala jsem tak od psaní, protože to je těžká práce (směje se). 

 

A budeš v ní tedy pokračovat?

Momentálně jsou všechny moje knížky vyprodané, ale Proti proudu zeměkoule je k dispozici elektronicky, také poslední Sunlovers (to jsou Karibské spojky anglicky). Všechny jsou ale pořád žádané, tak to vypadá, že bych pokračovat měla. Představovala jsem si, že to bude konečně nějaká fikce, román. Ale zjistila jsem, že to lidi vůbec nezajímá! Je zajímá, jak já tam v té Americe žiju (smích). Všichni se ptají na ten Karibik. 

Takže to bude o největším dobrodružství mého života, o podnikání tam. Protože když se dnes, po pěti letech, ohlédnu, zdá se mi to jako zázrak. Dostat se do „černého Karibiku“, podnikat a ještě uspět, že mne i první dáma zdravila „Ahoj Kateřino“…  Byly to tak silné zážitky, že jsme je ještě dva roky po našem odchodu i s manželem probírali. Mám už osnovu a začínám na tom pracovat.

 

I přesto, se tato rubrika jmenuje Česká kultura před a po Sametu, myslím, že není bez zajímavosti podívat se do kultur jiných, právě očima Češky. Co tam tedy pro tebe bylo nejvíc překvapivé a o čem budeš psát?

Třeba o tom, jak tamní ostrovani jsou všichni jako velké děti…

 

V jakém smyslu?

Tím, že žijí v tom malém světě, tak ve spoustě věcí nejsou zkažení. Na velkém kontinentě soutěžíš s miliony, ve školách soutěžíš se stovkami dalších dětí. Ale na ostrově je to jako na vesnici. Děti tam vyrostou v milém, ale až naivním prostředí, kdy mají všude kolem nějaké známé tety, babičky…sousedy. A když pak přijde někdo z toho velkého světa, tak tu jejich naivitu snadno zneužije.

A co je také zajímavé: V Karibiku mají nejméně sebevražd. Lidi si tam vzájemně pomáhají, člověk nezůstane nikdy sám a bez pomoci. I když je tam relativní bída, tak všichni přesto žijí jakž takž dobře. Často z rodiny pracuje jen jeden nebo dva, a ten výdělek se pak rozprostře mezi ostatních mnoho členů. Což je i důvod, proč se nemohou nikam vyšvihnout a pořád zůstávají chudí, i když třeba mnozí vydělávají dobře.

A další zajímavost: Nedívají se svrchu na ženy – podnikatelky, kterých je tam největší procento na světě ve vedení firem, třeba Jamajka má asi 57% žen. I proto jsem tam šla já. Pohrávala jsem si tehdy s myšlenkou podnikat třeba na Havajských ostrovech, na Fidži nebo někde jinde v Pacifiku. Ale tam je to naopak mužský svět a ženám se kladou překážky. Kdežto v Karibiku jsou muži sebevědomí a se ženami nesoutěží. Jinak tam řeší i manželské problémy, je to záležitost pro celé okolí. A taky je tam zajímavý zvyk, když si chtějí dvě ženy něco mezi sebou vyříkat, tak na ulici na sebe tak dlouho křičí, až jedna ztratí hlas – a ta druhá tím pádem vyhrává…

 

Musel to být svým způsobem další kulturní šok, pak se opět vrátit do USA. A pak zase na skoro celý rok sem do Česka, kde máš stále maminku a také svůj kadeřnický salon. Ale ty jsi přizpůsobivá, jak už jsi zjistila, když jsi úspěšně přestála ten první kulturní šok v mládí. Přemístění ze socialistického Československa do dravých Spojených států amerických hned po roce 1989. Jak se dnes na to díváš s odstupem let?

Měli jsme příbuzné v USA, se kterými jsme byli v kontaktu. Ale tehdy, hned po revoluci, to byl opravdu velký šok. Odtud nikdo nikam necestoval, a já rovnou do Ameriky! Všechno bylo úplně jiné, ale líbilo se mi to. Nejdřív jsem bydlela u tety Jiřinky, kde se mluvilo česky, ale byla jsem i v jiných domácnostech, kde byly sestřenice a další lidé, a tam už se mluvilo anglicky, někdy i francouzsky. Ale hlavně – všechno bylo poprvé, všechno jsem vnímala mnohem intenzivněji. V USA jsem slavila 19. narozeniny, a v tom věku toho člověk ještě moc nezná, nic moc mu nevadí, takže to vše bylo vlastně určující. Když se myšlení dostane do nějakého bodu, tak už se pak nedá vrátit zpět, a to se u mne stalo. Teta se strýcem, manželé Teyrovští, byli velice vzdělaní, odešli z Československa už po roce 1948 jako mnoho dalších z tehdejší naší elity. Během let se stali významnými osobnostmi české emigrace v USA. Všude mne s sebou brali, a bylo to nesmírně inspirativní, za to jsem byla velice vděčná. Všechno jsem nasávala jako houba. A bylo mi moc líto, když jsem pochopila, o kolik výjimečných lidí, kteří pak v Americe všichni uspěli, tou masivní emigrací v dobách komunismu naše země přišla.

Od nich jsem se naučila, že nic není nemožné, viděla jsem jejich nesmírnou noblesu, jak překonávají překážky. Zažili válku, nástup komunismu, útěk přes zničené Německo do Austrálie, která po válce také nebyla v nejlepší situaci, a pak do USA. Všude byli jako emigranti. Přestože Amerika je úžasná, vždy ti to někdo dá najevo.

 

Také jsi ale zmínila, že Amerika už není to, co bývala před roky, kdy jsi ji začala objevovat.

Není, něco je lepší, něco je horší. Samozřejmě jako všude se to vyvíjí. Stále je tam hodně peněz, věci se zlepšují, i když lidi nadávají. Ale jak přibývají imigranti z různých zemí, tím víc se kvůli tomu mění zákony, pravidla a ti noví příchozí se nestačí učit „americkému způsobu života“. Myslím té proslulé americké slušnosti a pozitivnímu chování. Jsou jich velké vlny a přinášejí si chování ze svých zemí. Když přijdeš na malé město, je to stejné jako to bývalo. Ale ve větších městech s přílivem uprchlíků, třeba v Kalifornii nebo na Floridě, už je to znát. Starousedlíci jsou naopak ovlivněni těmi příchozími, ovlivňují se navzájem.

 

Týká se to všech států?

To ne, je potřeba si uvědomit, že Amerika je kontinent, je to 50 států, každý z nich má jinou atmosféru, lidé mají jinou mentalitu, trochu jiné zákony. My v Evropě si někdy myslíme, že to není tak rozdílné, ale je. Jazyk je sice stejný, ale mentalita je hodně jiná.

 

Katka ukazuje na fotkách své město na Floridě a říká:

Tady máme naši hlavní ulici, je dlouhá, něco jako Václavák, na jejím konci je amfiteátr a tam se dějí všechny kulturní akce, koncerty, divadlo, výstavy, festivaly. Američané milují kulturu a je jí tam hodně. V každé základní škole je kapela či orchestr, zpívá se tam. Na každé univerzitě je divadlo. Také jsou tam různé trhy, ty mají Američani moc rádi. Třeba trhy jahod, lepší jahody jsem jinde nejedla…

 

Co si myslíš, že je v tobě nejvíc českého? Co máš ráda a chybí ti tam, a ráda bys to tady načerpala do zásoby?

Povím ti to takhle. Já jsem v zahraničí už tak dlouho, že i když mám třeba nějaké oblíbené jídlo, vůbec si nedovedu uvědomit, odkud to znám. Z Česka? Z Ameriky? Z nějakých dalších míst, kde jsem žila? Musela bych se někdy zeptat. Čechy jsou můj domov, vždycky byly, i moje dcery mluví obě skvěle česky a mají to tu rády. Ale já sama jsem se vyvíjela do dospělosti vlastně už tam, v Americe, s jinými lidmi, v jiné kultuře, prožila jsem jiné věci. A když přijedu zase sem, je to pro mne dar. Dokážu s odstupem sledovat, jak se tu žije, nejsem ponořená ve vašich problémech. Vnímám se jako Čechoameričanka, mám spoustu amerických návyků. Já to nepociťuji, ale lidi si toho všimnou.

 

To je možné, ale přesto na tvé ryzí „pražštině“ se to vůbec nepozná…

Víš ale co si tady vždycky uvědomuju? Jaký jsme my, Češi, skvělý národ. Šikovný, vzdělaný, hodný, slušný a ukázněný…Můžu srovnávat s mnoha dalšími. 

 

V závislosti na roli autora výstavou prostupují tři různé přístupy.

V tom prvním figuruje autor jako svědek atmosféry, kterou v určitém místě nalézá a následně zvěčňuje. Autorovo oko reaguje na záblesk energie spojené s místem známým, ale i zcela cizím.

U druhého přístupu se autor stává součástí místa a jeho spolutvůrcem – s místem vnitřně koresponduje, zároveň však k dokreslení atmosféry využívá své zásahy.

Třetí přístup nechává autora vyniknout jako tvůrce místa a jeho atmosféry. Skrze autorovy vlastní myšlenky či představy vzniká místo nové a osobní.

 

Zastoupení autoři:

Marian Beneš, Kristýna Boleslav, Michael Borek, Dorothea Bylica, Miloš Fic, Jaroslav Fišer, Jiří Hanke, Jiřina Hankeová, Jan Hausner, Richard Horák, Jiří Hřebíček, Josef Husák, Hana Janíčková, Rudolf Jung, Marek Koliha, Kryštof Korč, Vladimíra Kotra, Mária Kudasová, Vladimír Kysela, Zdeněk Lhoták, Andrea Thiel Lhotáková, Jina Nebe, Pavlína Novotná, Matyáš Páleníček, Jan Pohribný, Miloš Sedláček, Marek Christian Schackwitz, Kateřina Sovová, Jan Sucharda, Petr Štěpán, Jiří Tondl, Miroslava Trusková, Radek Uhlíř, Stanislav Zela

 

Kurátoři výstavy:

Vladimír Kysela – fotograf, člen Asociace profesionálních fotografů

Petr Štěpán – fotograf, člen Asociace profesionálních fotografů

 

Vernisáž 21. dubna 2023 od 18 hodin.

Výstava potrvá do 31. května 2023

 

 

Galerie 4 – galerie fotografie, p. o., Františkánské náměstí 1, Cheb

E/ galerie4@galerie4.cz | W/ www.galerie4.cz | FB/ Galerie 4 Cheb

Otevírací doba: ÚT – NE 10:00–18:00 

Antonín Dvořák inspirující

Jak uvádí ředitel památníku Vojtěch Poláček, Dvořákovu hudbu oceňují jak hudební znalci, tak tvůrci od 19. století až do současnosti. „Přinášela a stále přináší chytlavé motivy. I proto ji také coby hudební doprovod rádi používali někteří čeští filmaři, třeba Miloš Forman a Jan Svěrák,“ říká Poláček. A dodává, že po Dvořákových skladbách sahají i mnozí zahraniční autoři. „Bez nadsázky lze říci, že každý rok vznikne několik filmů, které Dvořákova díla používají. A někteří skladatelé filmové hudby se jimi nechávají inspirovat při psaní vlastních děl. Nejznámějším příkladem je John Williams a jeho soundtrack pro Hvězdné války. A například Novosvětská - její první věta Adagio, Allegro Molto – dala vzniknout i jinému velkému hitu - Initials BB Serge Gainsbourga,“ připomíná ředitel Poláček. Ten je spolu s kurátorkou Kristýnou Maryškovou zároveň spoluautorem výstavy.

Vedle dokumentů, fotografií a dalších předmětů potvrzující Dvořákovu slávu tak památník nabídne i hudební a filmové ukázky. Zvláštní výstavní linka je věnována pěti nejvlivnějším Dvořákovým skladbám a ohlasům na ně. Návštěvníci se tak podrobněji seznámí s Rusalkou, Novosvětskou, Slovanskými tanci, Humoreskou a Stabat Mater.

„Osobnost Antonína Dvořáka necháme vstoupit i do ryze současného umění. Česko-kanadský umělec David Strauzz, známý zejména jako tvůrce streetartových děl, už speciálně pro naši výstavu vytváří Dvořákem inspirovaný obraz. Vzniká metodou upcyklace na fragmentu stropu, který jsme nedávno deinstalovali spolu s naší starou dvořákovskou expozicí. Desítky let se pod ním procházeli obdivovatelé Dvořákova díla a nyní se strop v nové podobě do výstavy vrátí, “ popisuje Poláček. "Na výstavě bude mít také tři originální přípravné kresby pro komiks Antonín Dvořák autorky Renáty Fučíkové," dodává ředitel památníku.

 

Od poštovních známek po Muchu či Jitku Válovou

Návštěvníky zámečku, který Dvořák miloval a jezdil sem více než dvacet let na letní prázdniny, čekají na výstavě i další zajímavosti. „Díky spolupráci s Poštovním muzeem vystavíme kompletní řadu českých a československých známek s Dvořákovým portrétem, které vznikaly od 30. let minulého století do současnosti. A přidáme také některé zahraniční známky. Dvořák byl na nich vyobrazen i v tak odlehlých zemích, jako jsou třeba Mongolsko či Guinea,“ upozorňuje Vojtěch Poláček.

„Získali jsme zápůjčky z veřejných i soukromých sbírek. Důležitým partnerem je tak pro nás České muzeum hudby. To nám zapůjčí například dekret o udělení Čestného odznaku pro vědu a umění, který Dvořák získal od císaře Františka Josefa, “ dodává. S Galerií Středočeského kraje jedná Památník o vystavení kresby Jitky Válové, k jejímuž vytvoření dala podnět Dvořákova Novosvětská. Na výstavě by se měla objevit také reprodukce Dvořákova portrétu od Alfonse Muchy, který má v držení Nadační fond Richarda Fuxy.

 

Podoby slavného muže

Výstava poukazuje i na fakt, že Antonín Dvořák byl slavným mužem už za svého života. Vlastní díla jako dirigent uváděl ve velkých koncertních síních Evropy a Ameriky, získal řadu nejrůznějších diplomů, řádů a ocenění. Umělecká kritika i kolegové skladatelé mu prokazovali velký obdiv. Památník představí nejen nejrůznější Dvořákovy umělecké portréty jako busty, sochy, obrazy, poštovní známky, literární a filmová zobrazení, ale věnovat se bude také místům a institucím, která nesou jeho jméno.

„Vystavíme také jeden unikátní Dvořákův rukopis, spojený přímo s Vysokou u Příbrami, kde sídlí náš památník a kde Dvořák pobýval obvykle od jara do podzimu. Jedná se o přímluvný lístek, jímž se Dvořák zasazuje o přijetí jednoho vysockého chlapce na hornickou školu v Příbrami. I tento vzácný dokument, který by nám měl zapůjčit Státní okresní archiv Příbram, dokládá skladatelův vysoký společenský status. A zároveň poodhaluje fenomén protekce, který byl tehdy jevem velmi rozšířeným. Na rozdíl od dnešních časů byl totiž i z mravního hlediska mnohem více akceptován,“ vysvětluje Vojtěch Poláček.

 

Slavný jako Gott?

Vojtěch Poláček o Dvořákově dobovém renomé říká: „Sláva skladatele v jeho době byla podle mě srovnatelná se slávou dnešních představitelů pop-music. Lidé ho poznávali na ulici. Často se o něm psalo v médiích, v Americe své jméno dokonce propůjčoval pro reklamu. Při osobním i písemném kontaktu mu lidé projevovali mimořádný respekt a úctu. Málokdo mu řekl jinak než mistře. Jeden podstatný rozdíl tu ovšem byl. Před rozvojem automobilové dopravy, internetu a digitální fotografie bylo mnohem snazší utéct před slávou z města právě sem na Vysokou. A zde zažívat soukromí a klid potřebný k tvorbě.“

Samostatnou kapitolou byl velikánův pohřeb.  „Poslední rozloučení s Antonínem Dvořákem bylo spojeno s okázalým průvodem Prahou. Dvořákův pohřeb byl masovou pietní akcí, kterou bychom mohli přirovnat třeba k pohřbu Karla Gotta či k odchodu významných státníků,“ říká Poláček.

 

Sladký bonbónek: dvořákovské včely

V průběhu letní sezóny můžou návštěvníci ochutnat speciální „dvořákovské medy“, které nasbíraly včely v parku v okolí památníku. Právě zde se skladatel rád procházel, přičemž zároveň komponoval své melodie. „K včelím úlům, které jsou u nás nově umístěny doplníme během sezóny informační panely a možná i některé další exponáty. Našim návštěvníkům tak nabídneme další, tentokrát exteriérovou výstavu. Ta vzniká ve spolupráci s Rodinným včelařstvím Šálkovi z Vysoké,“ láká do památníku jeho ředitel Vojtěch Poláček.

 

www.antonindvorak.cz

Antonín Dvořák Superstar. Památník Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě, Vysoká u Příbramě 69, 262 42. Otevírací doba od duben-červen út-ne 10-16.00, červenec-srpen 10-17.00, září-říjen 10-16.00.

 

Víte, že…

…Dvořák je ve světě stále nejslavnějším českým skladatelem? Jeho jméno najdeme ve Wikipedii ve 122 jazycích. Neexistuje žádný jiný Čech, jehož heslo by se v tolika verzích objevovalo. Pro srovnání: Václav Havel (103), Bedřich Smetana (85), Jaroslav Seifert (81), Jan Hus (78), Petr Čech (66). Z osobností narozených a určitý čas žijících na našem území ho v tomto ohledu překonávají jen Franz Kafka (162) a Sigmund Freud (171).

…podle písemných památek i svědectví současníků si Antonín Dvořák udržoval po celý život skromnost a pokoru? „Možná to bude znít přízemně, ale podstatné je, že byl díky slávě finančně zajištěn, a mohl tak relativně nerušeně tvořit. A že svou prací uživil i celou svou početnou rodinu čítající šest dětí. Právě jich výživa byla pro Dvořáka oblíbeným argumentem během vyjednávání finančních podmínek s jeho nakladatelem Simrockem,“ doplňuje ředitel Poláček. A připomíná, že zapůjčením předmětů a odbornou pomocí se na výstavě v Památníku Antonína Dvořáka, příspěvkové organizaci Středočeského kraje, podílí vedle Poštovního muzea a Národního muzea (Českého muzea hudby) rovněž Galerie Středočeského kraje, Státní okresní archiv v Příbrami a další instituce. Práva k filmovým dílům, ve kterých se objeví postava Antonína Dvořáka, poskytla památníku Česká televize. Jedná se o seriál Sňatky z rozumu a televizní film Americké dopisy.

 

Při návštěvě Památníku Tomáše Bati na vás čeká mimořádný zážitek. Hlavním smyslem této výjimečné stavby je prožitek prostoru, hry světla a stínů, zastavení se a zklidnění. Silný dojem ještě umocní také věrná maketa Baťova osudného letounu Junkers F-13ge, jenž je důmyslně instalována tak, že vytváří dojem zastavení stroje v letu. Unikátním prvkem interiéru je rovněž schodiště ve tvaru písmene Z – Zlín nebo repliky původních stojacích tzv. loučových lamp Luminator.

Zlínskou architektonickou ikonu si můžete prohlédnout i individuálně bez výkladu, což je vhodná varianta spíše pro architekty či odborníky. Všem ostatním zájemcům lze vřele doporučit absolvovat komentované prohlídky, které jsou v každou celou hodinu a trvají zhruba 50 minut. První komentovka startuje v 10:00, poslední v 16:00. V rámci výkladu se dozvíte mnohé zajímavosti a perličky třeba k historii a architektuře této mimořádné budovy, k životní cestě Tomáše Bati a rozmachu jeho impéria a spoustu dalšího.

Možnost rezervace volných vstupenek na konkrétní čas zde: bezplatný vstup na 3. 4. 2023. Volné vstupenky je potřeba si před prohlídkou přijít vyzvednout do Infopointu Památníku T. Bati (adresa je nám. T. G. Masaryka 2734, Zlín), odkud vás průvodce doprovodí přímo do Památníku, který je umístěn cca 120 metrů od Infopointu.

Více informací: www.pamatnikbata.eu