Co se děje

Po více než deseti letech se navíc transformuje spolupráce se souborem Tygr v tísni, který nadále již nebude hlavním rezidentem, VILU však zcela neopouští. Nově vzniklý prostor soubory zaplní nejen rozšířením vlastního repertoáru, ale také dalším kulturním i komunitním programem.

“Divadlo VILA Štvanice zaujímá v rámci pražské divadelní sítě zcela unikátní postavení, a to nejen svým geniem loci, ale také dramaturgickou pestrostí a originalitou. Vedle divadelních produkcí, které i nadále budou tvořit hlavní kulturní program, budeme pokračovat v hudebních produkcích, workshopech a dále rozšiřovat komunitní projekty zaměřené na nejširší diváckou obec. Naším cílem do budoucna je zvýšit povědomí o VILE, chystáme se, mimo jiné, založit mecenášský klub a do budoucna tak posílit naši soběstačnost. Moc se těším na spolupráci s celým týmem, městem i našimi budoucími sponzory a s pokorou přijímám pochodeň, se kterou bych rád svítil na cestu nezávislé kulturní scéně.”, říká nový ředitel Divadla VILA Štvanice, Miřek Vrbický.

Divadlo VILA Štvanice zůstává domovem dvou rezidenčních souborů – Divadla LETÍ a Geisslers Hofcomoedianten, které mají velké plány na rozšíření svého repertoáru. Zároveň je spojuje zájem o otevření prostorů VILY širšímu divadelnímu i nedivadelnímu publiku. "Pro Divadlo LETÍ je Štvanice nejen místem, kde můžeme svobodně tvořit a rozvíjet progresivní dramaturgii zaměřenou na současné hry, ale také prostorem pro budování širší divácké komunity,” uvedla umělecká šéfka Divadla LETÍ Marie Špalová s tím, že se v budoucnosti soubory plánují ještě více zaměřit na zapojení diváků a dalších partnerů do dění na Štvanici a přinášet nejen nové inscenace, ale i prostor pro vzájemné setkávání a sdílení.

Na záměru rozšířit vlastní repertoár i paletu dalších aktivit se shoduje i soubor Geisslers Hofcomoedianten, který již nyní vnitřní i venkovní prostory VILY oživuje například každoročním dětským festivalem VILOmeniny. "Divadlo VILA Štvanice nám poskytuje zázemí, kde můžeme naplno rozvíjet naši specifickou poetiku inspirovanou barokem, humorem a experimentem. Naším cílem je dále rozšířit divadelní repertoár a nabízet divákům stále nové zážitky," potvrzuje jeho umělecký šéf Petr Hašek.

Jedinečný a odbornou veřejností vysoce oceňovaný program rezidenčních souborů rozšiřuje Divadlo VILA Štvanice o koncerty (VILA Live), workshopy, ale také například o nový festival otevřeného divadla Císařovy nové šaty. Třídenní festival otevřeného divadla a kultivace divadelní kritiky věnovaný prof. Císařovi nabídne prostor pro amatérské i nezávislé profesionální divadlo všech žánrů a odvětví a jeho zasvěcenou a otevřenou reflexi. Během tří dnů se odehraje šest divadelních představení a navazující diskuze s divadelními profesionály a teoretiky, které se v širším kontextu dotknou principů a metod divadelní kritiky. Akce je určena pro studenty a odbornou i širokou veřejnost.

Umělecký soubor Tygr v tísni dospěl deset let po založení pražské scény Divadlo VILA Štvanice k proměně celkové dramaturgie a jeho cílem již nadále nebude setrvávat na jednom místě, ale putovat, cestovat, nacházet, objevovat dosud neobjevené. Tygr v tísni se rozhodl plně se zaměřit na linii divadla v netradičních prostorech a regionálních lokalitách a prohloubit své zkušenosti v historickém, sociologickém a site-specific výzkumu. “Rozhodli jsme se opustit částečně pražské prostředí, ve kterém jsou už neotřelé prostory z velké části objevené a zabydlené a témata vytěžená a vydat se tam, kde kultura chybí, a kde je možné nacházet neobjevené příběhy.” dodává k kmenová dramaturgyně Tygra v tísni Marie Nováková.

Projekt Antická Štvanice, který se stal každoroční divadelní událostí pod širým nebem, bude na Štvanici pokračovat i nadále, a proto bude Divadlo VILA Štvanice pro soubor i nadále koproducentem a pražským kotvištěm, kam se bude na začátku září vždy rád vracet.

Divadlo VILA Štvanice tak vstupuje do nové fáze, která přinese ještě bohatší program a nabídne divákům prostor pro setkávání s různorodými formami nejen divadelní tvorby. Přestože Tygr v tísni ustupuje z pozice hlavního rezidenta, jeho stopa na Štvanici zůstává pevně zakořeněna.

vilastvanice.cz

www.tygrvtisni.cz

Série tvůrčího dialogu vznikla jako jedinečná spolupráce, při níž jeden autor dílo zahájil a druhý na něj navázal. Tvůrčí souhra kombinuje malbu, text a reliéfní vrstvy připomínající koláž. Michal Škapa do obrazů vnáší abstraktní textové fragmenty a skryté kódované vzkazy. Lucie Jindrák Skřivánková doplňuje díla plastickými reliéfy, které rozšiřují plátno do prostoru a reagují na Škapovy textové prvky. Výsledná díla jsou dynamická, vrstevnatá a plná významů, které čekají na své objevení.

„Naše společná díla jsou velmi barevná, velmi vrstevnatá, mají spoustu skrytých významů a úplně jiný přístup k malbě. Tím, že jsme s Michalem Škapou na našich společných obrazech pracovali současně a v reálném čase, cítím z nich mužskou i ženskou energii, zároveň hrubost, hravost, a celou jinou kombinaci emocí,“ komentuje společnou tvorbu malířka Lucie Jindrák Skřivánková.

Sjednocujícím prvkem výstavy je neonové světlo, které obrazům dodává živost, energii a podtrhuje intenzivní vizuální dojem. Michal Škapa jej využívá jako nástroj pro kresbu, zatímco Lucie Jindrák Skřivánková ho vnímá organicky, jako hmatatelný element. Světlo je tak středobodem jejich společné práce.

Vybrané obrazy jsou zasazeny do rámů s radiantním barevným přechodem. Ten umocňuje dojem, že díla vystupují z plátna do prostoru, a posiluje tak intenzitu barevného zážitku. Některé obrazy jsou prezentovány bez něj, čímž vzniká promyšlený kontrast mezi způsoby instalace. „Světlo a barva v této výstavě nejsou jen vizuálními prvky, ale stávají se jazykem, kterým oba autoři vedou tichý, ale intenzivní dialog – mezi sebou, dílem a divákem,“ přibližuje hru se světlem kurátorka výstavy Michaela Mellová.

Vedle společných obrazů přinášejí oba umělci nové prvky své tvorby. Michal Škapa poprvé představuje keramické objekty, na nichž ožívají jeho texty jako deníkové zápisky. Lucie Jindrák Skřivánková se věnuje minimalistické paletě inspirované prostředím bez světla. „Má nová vlastní tvorba je charakteristická redukcí barev, což vychází z mého současného ateliéru. Není v něm dostatek světla a já nevidím celou škálu barev jako v mém předchozím ateliéru na Novém městě. Nová díla jsou jednoduchá, založená především na struktuře. Objevuje se v nich pár jasných barevných akcentů odkazujících k bauhausu,“ popisuje Jindrák Skřivánková.  

„Svítíme v galerii, oknem do ulice, do města a do nebes. Už dlouho jsem necítil takovou volnost při tvorbě a s chutí jsem se odvázal. Zářící barvy, neony a spojení s Lu mi přineslo velkou radost a myslím, že je to z obrazů cítit. Těším se na další rozvíjení naší spolupráce,” okomentoval společný projekt Michal Škapa.

Výstava Luminous Minds je nejen vzájemným uměleckým dialogem, ale také tvůrčí laboratoří, v níž oba autoři nacházejí nové možnosti pro světlo, text a barvu. K vidění je až do 31. ledna v Nookart Studiu.

LUMINOUS MINDS
Lucie Jindrák Skřivánková & Michal Škapa

15. 11. 2024 – 31. 1. 2025

Kurátorka výstavy: Michaela Mellová

Nookart Studio, Palác Langhans (Vodičkova 37, Praha 1)

Otevřeno: na objednání, kontakt: +420 702 164 900

Při své práci vychází zejména z poctivého bádání v archivech či knihovnách, z putování po autentických místech a z rozhovorů s pamětníky. Získané informace pak podrobuje pečlivé a kritické analýze. Zabývá se nejrůznějšími událostmi české i světové historie s všemožnými záhadami i nevysvětlenými jevy.

Kniha vychází u příležitosti odvysílání 500. dílu stejnojmenného rozhlasového pořadu ČRo Dvojka a nabízí výběr toho nejlepšího z autorovy celoživotní badatelské práce.

www.radioteka.cz

Pravidelný průzkum Kanceláře Kreativní Evropa, realizovaný již třetím rokem, se letos zaměřil nejen na to, kolik času Češi věnují kultuře, ale také na vztah mezi kulturou a veřejným děním. Dvě třetiny Čechů podle něj věří, že kultura by měla reagovat na aktuální společenské události. Tento názor sdílí více než 70 % lidí ve věku 18 až 35 let, zatímco u respondentů ve věku jejich rodičů je podpora o více než deset procentních bodů nižší. V průměru však Češi vynaloží za kulturu jen 323 korun měsíčně, méně než v minulém roce.

„Kultura má jedinečnou schopnost reagovat na různé situace ve veřejném životě. Slouží jako most mezi lidmi rozdílných názorů. V dnešní době, kdy se společnost polarizuje, může právě kultura sehrát zásadní úlohu ve zprostředkování veřejného dialogu,“ vysvětluje Magdalena Müllerová, vedoucí Kanceláře Kreativní Evropa Kultura. 

Kultura, věc veřejná

Index kulturnosti ukázal, že právě mladí Češi si nejvíce uvědomují význam členství v Evropské unii pro rozvoj kultury. U generace do 26 let to platí pro více než 70 % dotazovaných, zatímco u respondentů ve věku nad 45 jde pouze o 54 %.

„Program Kreativní Evropa Kultura má jednoznačně pozitivní vliv na rozvoj kultury v Čechách. Přináší nová témata do tvorby, umělkyně a umělci mají řadu příležitostí k zajímavé mezinárodní spolupráci“, přibližuje Müllerová program Evropské unie. „Kreativní Evropa MEDIA již více než 20 let podporuje český audiovizuální průmysl. Čeští producenti, distributoři, filmové festivaly a další organizace z něj získali už téměř 50 milionů eur,“ doplňuje Vladimíra Chytilová, vedoucí Kanceláře Kreativní Evropa MEDIA.

Z průzkumu rovněž vyplynulo, že téměř dvě třetiny Čechů vnímají, že politika může ovlivňovat podmínky v kultuře. „Politické změny se mohou zásadně podepsat nejen na financování kulturních institucí a projektů, ale rovněž na tvůrčí svobodě samotných umělců. Politické změny mají tedy v širším kontextu přímou souvislost s podobou kultury a umělecké činnosti v daném státě, což se samozřejmě přímo dotýká celé společnosti,“ zdůrazňuje Chytilová.

S názorem, že změna politického směřování může mít dopad na podmínky v kultuře, více souzní opět mladší generace, kde s ním souhlasí 7 z 10 mladých Čechů.

Kultura, věc subjektivní

Z aktuálních dat vyplývá, že 66 % Čechů napříč generacemi si přeje, aby kultura reagovala na současné dění. Letošní Index kulturnosti rovněž zkoumal, jak Češi vnímají hlavní úlohu kultury. Polovina respondentů se shodla, že kultura má schopnost spojovat rozdělenou společnost. Necelá čtvrtina dotazovaných věří, že kultura by měla přinášet nové pohledy na aktuální témata, zatímco více než dvě třetiny ji vnímají spíše jako formu odpočinku, která nemusí reflektovat společenské problémy.

Češi omezují výdaje za kulturu

Ačkoliv je ekonomická situace nyní stabilnější než v předchozích letech, Češi oproti minulému roku na kultuře šetří. V průměru za ní vynaloží 323 korun měsíčně, což je oproti loňsku pokles o 23 %. „Přibylo však nadšenců, kteří na kulturu vynakládají vyšší řády tisíců. Více než 10 000 korun ročně za kulturu či umění utratí o pět procent více respondentů než v loňském roce,“ komentuje výsledky Müllerová.

Průzkum rovněž ukázal, že 61 % Čechů souhlasí s tím, aby se kultura podporovala z veřejných zdrojů i v době ekonomické krize.

Přesun od televizních obrazovek

Návštěvnost kulturních institucí, jako jsou divadla, galerie či muzea, se oproti loňskému roku téměř nezměnila. Češi nejčastěji navštěvují hrady a zámky, kam alespoň jednou ročně zavítají tři čtvrtiny populace. Polovina Čechů si alespoň jednou za rok zajde do kina a do muzea či galerie. Na koncert populární hudby se alespoň jednou ročně vydá 48 % Čechů a do divadla zamíří 46 % z nich. Stále platí, že Češi jsou vášnivými čtenáři. Více než polovina z nich sáhne po knize alespoň jednou týdně. Zajímavé změny přináší vývoj sledovanosti televizního vysílání. Oproti loňskému roku ubylo 5 % diváků, kteří sledují televizi denně. Tento pokles je nejvýraznější u mladší generace, která klasické masmédium často mění za streamovací platformy jako Netflix či Max (HBO). Denně je využívá více než 38 % z nich.

Téměř polovina všech dotazovaných v průzkumu souhlasila s tím, že kultura dokáže spojovat rozdělenou společnost.

Průzkum Index Kulturnosti proběhl v průběhu října 2024. Sběr dat byl realizován prostřednictvím aplikace Instant Research agentury Ipsos na vzorku 1025 respondentů ve věku 18-65 let. Jedná se o třetí ročník průzkumu, který mapuje vztah Čechů ke kultuře.

Kreativní Evropa

Kreativní Evropa je program Evropské komise na podporu kulturních a kreativních odvětví. Cílem programu je vytvořit jednotný rámec pro financování projektů v oblasti scénických umění, výtvarného umění, nakladatelství a literatury, filmu, televize, hudby, mezioborového umění, kulturního dědictví a videoher, maximálně využít synergii mezi různými sektory a zvýšit tak účinnost poskytované podpory. Informace o programu Kreativní Evropa pro období 2021–2027 najdete zde.

„Rok 2023 nebyl snadný pro obyvatele České republiky ani pro českou ekonomiku. Tím spíše pro český knižní trh. Pokles obratu tištěných knih o cca 4 % a celkový pokles cca o 1 % ještě nemusí působit nijak dramaticky. Jedná se však o srovnání absolutních částek, tedy bez započtení inflace. Ta činila 10,7 %. Knihy však zdražily „jen“ o cca 6 %. Jak tato čísla porovnat? Knižní trh v reálných tržbách poklesl o více než 10 %, segment tištěných knih ještě více. Knihy zdražily méně než o inflaci. Prodalo se výrazně méně kusů tištěných knih (cca o 9 %). To vytváří další tlak na cenu knihy, protože při nižším počtu vydaných výtisků se cena přípravy knihy promítne do ceny jedné knihy více,“ uvedl předseda SČKN Martin Vopěnka v předmluvě Zprávy o českém knižním trhu.

Mezi připravovanými projekty SČKN je mj. Registr českých knih, vyvíjený ve spolupráci s Národní knihovnou ČR. Tento centrální systém umožní efektivní správu a sdílení metadat, což usnadní práci knihovnám, nakladatelům a distributorům a zlepší přehlednost knižního trhu.

Další podrobnosti najdete v přiloženém dokumentu Zpráva o českém knižním trhu 2023/2024 a také na www.sckn.cz.

O Svazu českých knihkupců a nakladatelů

Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) byl založen v roce 1879 z podnětu J. R. Vilímka, J. Otta, F. Topiče a dalších osobností za účelem šíření českých knih a dodržování profesní etiky. Roku 1949 byl Svaz zlikvidován, ale v roce 1990 obnovený Svaz na odkaz historické organizace vědomě navázal a vytkl si za cíl hájit v tržních podmínkách společné profesní zájmy nakladatelů, distributorů a knihkupců. SČKN je registrován jako zapsaný spolek, jehož členy jsou nakladatelé, knihkupci, distributoři a další subjekty s vydavatelskými útvary (VŠ, knihovny, ústavy). K 1. 1. 2023 měl 140 členů.

SČKN je členem Federace evropských nakladatelů (FEP), členem Unie zaměstnavatelských svazů a Hospodářské komory ČR. SČKN je řízen jedenáctičlenným představenstvem, které je voleno členskou schůzí a volí ze svého středu předsedu svazu. Provoz je zajišťován sekretariátem vedeným ředitelem SČKN.

Na vzniku nové publikace se podíleli autoři Pavlína Janíčková, Stanislav Balík a Pavel Ševčík, v jehož nakladatelství Veduta Štíty publikace vychází. Novinka byla pokřtěná v rodišti Adolfa Kašpara, v Bludově. Křest knihy se uskutečnil za účasti vnuků malíře Adolfa Kašpara, Pavla a Mirka Horníkových a také nejmladšího člena rodiny Viktora Horníka. 

Monografie představuje soubor všech Kašparových knižních ilustrací, které byly až dosud rozptýleny ve dvaaosmdesáti knihách. Na více jak 3000 ilustracích, jimiž doprovodil většinu zásadních románů a sbírek povídek českých autorů 19. a počátku 20. století – Němcové, Jiráska, Raise, Nerudy, Vrchlického a dalších, vykreslil náladu národní historie i tehdejší přítomnosti, které mají také pro současnost historický a dokumentační význam.

Kašparovo dílo, jež je uměleckou kritikou považováno za pokračování a završení mánesovské a alšovské tradice českého výtvarnictví, bylo hojně oceňováno již za jeho života. Přáním autorů je, aby tato kniha znovu přilákala zájem odborné obce i široké veřejnosti ke Kašparově knižní ilustrační tvorbě.

Adolf Kašpar se soustředil i na volnou tvorbu, kterou by měl obsáhnout další připravovaný díl monografie. Ten se bude věnovat právě akvarelům, olejomalbám, grafikám a užité grafice. Stejně jako první díl, má další část knihy obsahovat bohatý doprovodný materiál.

„Kašpar sám si posteskl, že vždycky chtěl být malířem. Ilustrátorství pro něj bylo především zdrojem obživy. Myslím si, že vůbec není na škodu, že byl výborný ilustrátor. Knižní ilustrace ve 20. letech minulého století, tedy v době, která představuje vrchol jeho ilustrační práce, udělala největší pokrok. Vznikaly nové technologie tisku a on byl u toho!“ říká Pavlína Janíčková, autorka životopisné části nové monografie a dodává: „Měl tak příležitost tyto technologie zkoušet. Společně s nakladatelem Janem Vilímem byl u zrodu nové techniky hlubotisku nazvané neotypie.“ Právě tato technika umožnila, aby akvarely, ztrácející během reprodukce barevnost, na svou dobu nebývale vynikly.

"Hlasování pro oblíbenou alej v anketě Alej roku je krásný způsob, jak o Vánocích darovat něco, co má smysl. Tímto jednoduchým gestem můžete podpořit místo, které máte rádi, a zároveň udělat něco dobrého pro životní prostředí. Nestojí vás to vůbec nic, a přesto to může mít obrovský význam. Hlas je nejen dárkem pro samotnou alej, ale také oceněním práce těch, kdo se o ni starají – často jsou to obce, radnice nebo místní dobrovolníci. Takové poděkování může být pro ně velkou motivací pokračovat v péči o naše krajinné dědictví. Vánoce jsou přece ideální příležitostí udělat něco, co potěší nejen vás, ale i druhé. Tak proč neudělat radost přírodě a podpořit alej, která si to zaslouží?”, vyzývá k hlasování na stránce alejroku.cz koordinátorka ankety Denisa Hronová z Arniky.

Anketa Alej roku, která každoročně upozorňuje na význam alejí v naší krajině, je opět v plném proudu. Letos se o titul uchází desítky alejí z celé České republiky a hlasování nabízí jedinečnou příležitost vyjádřit podporu tomu, co je naší přírodě i kulturní krajině blízké. Ať už máte rádi aleje podél starých cest, v městských parcích, nebo v malebné přírodě, právě váš hlas může rozhodnout, která z nich získá prestižní titul Alej roku 2024.

Anketa vznikla v roce 2011 jako iniciativa organizace Arnika, jejímž cílem bylo upozornit na potřebu ochrany a péče o aleje, které jsou důležitou součástí krajiny. Aleje poskytují útočiště mnoha živočichům, chrání půdu před erozí, poskytují stín a zároveň mají nezaměnitelné kouzlo. Za více než deset let anketa přivedla pozornost k desítkám významných alejí a zároveň napomohla jejich ochraně i péči. A další desítky alejí stojí za pozornost veřejnosti i tento rok. Jejich kompletní seznam najdete na webu alejroku.cz.

Hlasování v anketě je otevřené všem, a to až do 29. ledna 2025. Každý může dát pouze jeden hlas, který může rozhodnout o celkovém vítězi. Slavnostní vyhlášení vítězů, včetně jedné celorepublikové vítězky a vítězek jednotlivých krajů, proběhne 5. února 2025. Na tuto příležitost naváže slavnost pro vítěznou alej, kde zástupci ankety předají diplomy a ceny za účasti patronů projektu.

Součástí ankety je také oblíbená fotosoutěž, v níž se utkávají nejkrásnější snímky alejí. Vítězné fotografie vyberou patroni ankety, mezi které patří například kameraman přírody Lukáš Pich nebo herečka Petra Vojtková. Tato soutěž ukazuje, že aleje nejsou jen obyčejnými stromy – jsou inspirací pro umělce a zdrojem radosti pro všechny, kdo je navštěvují.

Podpořte svou oblíbenou alej, přispějte k její ochraně a staňte se součástí tohoto jedinečného projektu. Svým hlasem můžete dát najevo, že vám na kráse a hodnotách naší krajiny záleží.

www.arnika.org

Autor představí na dvě desítky svých děl z různých tvůrčích období. „Uvidíte i ty nejnovější objekty, na kterých jsem pracoval poslední dobou,“ uvedl Ondřej Oliva. Ve svých pracích se snaží vytvářet vizuálně zajímavá díla, která jsou svým tvarem a obsahem čitelná i pro běžného diváka. „To je také důvod, proč hlavní část témat, která vybírám a se kterými pracuji, vychází z věcí běžného života kolem nás a každý si je tak může jednoduše vsadit do vlastních zkušeností a měřítek,“ dodal sochař.

V uměleckém prostředí se Ondřej Oliva pohyboval již jako dítě, protože sochařem je i jeho otec Otmar Oliva. V posledních letech pracuje výhradně s kovy pro jejich stálost a neměnnost. Upřednostňuje hliník, skrývající v sobě eleganci a lehkost. Ondřej Oliva věří, že každý materiál vyzařuje specifickou energii a promlouvá svým vlastním jazykem.

„Používá technologii ztraceného vosku. Inspiraci pro svou tvorbu nachází všude kolem sebe. Rád cestuje a přiveze si občas ze svých cest nějaký prvek, jenž upoutá jeho pozornost. Daný artefakt nechá v ateliéru ‚zrát‘, potom s ním dále pracuje. Nyní u něj nalezneme často téma stromu, základního archetypu, který v sobě spojuje všechny čtyři elementy i koloběh života,“ vysvětlila ředitelka muzea Martina Miláčková, která je i kurátorkou této výstavy. „Formy a tvary převzaté z přírody Ondřej osobitě přetváří ve zvětšeném měřítku, přitom však radikálně narušuje jejich přirozenou podobu vkládáním cizorodých struktur. Má rád mnohovrstevnatost děl a práci s protiklady,“ doplnila.

Ondřej Oliva vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Na jeho umělecké cestě na něj zapůsobil nejen tamní vedoucí ateliéru Sochařství I. Jaroslav Róna, ale také jeho otec. „Ondřejovy sochy jsou však programově jiné, používá odlišné výrazové prostředky a materiály,“ poznamenala ředitelka.

O talentu dvaačtyřicetiletého umělce, který žije na Velehradě, svědčí mimo jiné i to, že už jeho diplomovou práci zakoupila do svých sbírek Národní galerie v Praze a v roce 2015 vystavoval ve slavném římském Muzeu Maxxi. Kromě Česka a Itálie jeho práce obdivovali také návštěvníci galerií a sympózií v Bělorusku, Maďarsku, Turecku a Španělsku.

www.muzeum-km.cz

„Nápad na akci Rozloučení s Erkem vznikl spontánně ze zprávy, že budou obě prodejny na konci roku končit. Pro někoho to možná znamená jen to, že bude chodit jinam, pro majitele provozoven a jeho zaměstnance je to ale po třiceti letech nutnost hledat nové zaměstnání. Někteří zaměstnanci, zejména prodavačky jsou přitom v předdůchodovém věku a jsou tedy ohroženi nezaměstnaností a ztrátou příjmu. Statisticky totiž spadají do skupiny, která má z různých důvodů nejčastěji problém najít uplatnění,“ shrnuje důvody k uspořádání „rozlučky“ s Erkem Ilona Mach z akční skupiny Divá bába.

Dalším důvodem ke znepokojení je také proměna centra města – je totiž pravděpodobné, že při vysokých cenách nájmů mohou namísto původních prodejen vzniknout třeba další nehtové salony nebo večerky s eklektickou směsí levného zboží z Asie a potravin.

Samozřejmě, že se objevují i negativní komentáře na to, že Erko už delší dobu mělo o mnoho vyšší ceny než v supermarketech a nedokázalo tak konkurovat velkým marketům.

„Všechno má své příčiny – jednou z nich jsou rostoucí nájmy, náklady na energie, zaměstnance atd. Také je ale pravdou, že podmínky, jaké kladou supermarkety dodavatelům, generují nezdravé rozdíly v cenách mezi velkými řetězci a maloodběrateli. Ti pak nemohou nabídnou tak výhodné ceny. Od 90. let se také výrazně proměňuje chování zákazníků – právě v souvislosti s rozšířením a nabídkou supermarketů. Čeští zákazníci cestují za nízkými cenami z letáků, častěji nakupují ve velkém a malé obchody v centru tak postupně začaly sloužit spíš jen starousedlíkům – seniorům bez auta, nebo pro drobné nákupy a večerní nálety na alkohol a chuťovky,“ shrnuje příčiny organizátorka.

Pořadatelky akce vnímají přínos Erka jako přirozené součásti života ve městě. Erko představovalo jakousi záruku, že pokud zákazník něco zapomene koupit, doma mu něco dojde, nebo má prostě jen chuť, má po ruce právě Erko, které svou otevírací dobou a dochozí vzdáleností uspokojí aktuální potřeby.

I proto považují organizátorky za zásadní na konec tohoto tradičního obchodu upozornit. Společně proto naplánovaly odpolední akci, na které se mohou všichni příchozí rozloučit nejen s oběma obchody, ale také s jejich personálem.

„Celé odpoledne bude takové vzpomínkové pásmo hradečáků, kterým se Erko vrylo za ta léta pod kůži i do stravovacích návyků. Každý může ztvárnit smutek po svém, ať už básní, rapem nebo vlajkou ušitou z nákupních tašek,“ těší se na rozlučku Aneta Kohoutová. Zároveň dodává, že akce je otevřena i pro ty, co se chtějí prostě jen potkat a zavzpomínat na zlatou éru Erka.

Do programu akce se zapojí i mnoho umělců, kteří vzdají Erku hold v básních, slam poetry, projevech nebo formou stand upu. Akci bude moderovat herec Petr Kult s podporou obou organizátorek. Vystoupení přislíbili básnířka Michaela Horynová, flétnistka Petra Chmelařová, herec Jan Nevečeřal nebo raper Matyáš Vondra. Další vystupující postupně přibývají, a tak je možné, že nakonec přeroste ve spontánní revue.
Zaměstnanci Erka dostanou také vzkazy od zákazníků nebo poděkování formou originální přání s motivem Erka, které pro tuto příležitost připravil výtvarník Kamil Bouček.

Cílem akce je ale také vykoupit zbylé zásoby, které na prodejnách ještě zůstanou. Vyprodání zásob je jednou z možností podpory současného majitele. Symbolický nákup jakéhokoliv sortimentu do ikonické žluté tašky pomůže navýšit poslední tržbu před konečným zavřením prodejny.

Program akce:

16:00    sraz u Erka I na Mostecké, poslední nákup a krátké vystoupení v prodejně a před vstupem; předání vzkazů a přání od zákazníků

16:30    pochod z Mostecké k Erku II s transparenty

17:00    sraz u Erka II na Baťkově náměstí, poslední nákup a vystoupení v prodejně a na náměstí; předání vzkazů a přání od zákazníků

18:00    konec akce

Událost na FB:

https://www.facebook.com/events/942207424494307

„V tomto čísle představujeme scénografii nejen jako metaforickou reprezentaci světa, ale i jako aktivní součást divadelního představení, která je v neustálé interakci s hereckým tělem. Reflektujeme rozmanité přístupy scénografie, které oživují divadelní tvorbu a propojují současnou a historickou praxi,“ shrnují své záměry editorky aktuálního čísla Divadelní revue Šárka Havlíčková Kysová a Věra Velemanová.

Číslo obsahuje studie v českém i v anglickém jazyce. Scénografie je v čísle nasvěcována od baroka po současné trendy: Martin Bažil s Kateřinou Bobkovou-Valentovou přinášejí ve své stati Les, palác a nebe na jezuitské školské scéně. Scénické prostředky a jevištní akce ve hře Georgia Auschitzera o sv. Stanislavovi a sv. Václavovi (Svídnice 1703) nové postřehy o jezuitské jevištní praxi. Spojení barokní opery a současných inscenačních, potažmo scénografických tendencí se věnuje studie Šárky Havlíčkové Kysové Endangered Heart: Image Schemas as the Organising Principle of Direction-scenographic Concept for Brno Production of Händel’s Alcina, která analyzuje prostřednictvím kognitivní metody interakci scénografie s hudbou a textem. Autorka tak činí na příkladu současné brněnské inscenace režiséra Jiřího Heřmana (premiéra 2022). K devatenáctému století se obrací text Doroty Jarząbek-Wasyl Actors’ Scripts. From Handwritten Marginalia to Acting Practices of the Nineteenth Century, který se zabývá ručně psanými poznámkami ve scénářích herců a jejich rolí ve vztahu k textu a jeho dalšímu předávání mezi hereckými generacemi. Scénografie dvacátého a jednadvacátého století je zastoupena několika texty, z nichž článek Natalie Cierniak v Materialiích – Exploring the Influence of Stage Managers’ Reports on Theatre Research: A Case Study of Archival Documents – se zaměřuje na význam inspicientských záznamů v polském divadle z let 1972–1982, které původně sloužily ke sledování provozních záležitostí.

Studie Věry Velemanové Poslední společný opus Evalda Schorma a Jana Duška. Akční scénografie na rozcestí navazuje na některé autorčiny texty publikované v předchozích číslech a ročnících Divadelní revue, pojednávajících o díle scénografa Jana Duška. Tentokrát reflektuje výpravu k inscenaci hry Rolanda Harwooda Garderobier, jež se stala poslední spoluprací výtvarníka s režisérem Evaldem Schormem v Divadle Na zábradlí (1987). Do druhé poloviny dvacátého století se obrací také studie Tomáše Kubarta Teatrologické studie Vratislava Effenbergera ze sedmdesátých let a otázka jejich zadavatele, jež se věnuje textům literárního teoretika a historika umění, vůdčí osobnosti Surrealistické skupiny a redaktora surrealistické revue Analogon.

Na žhavou současnost z hlediska scénografie se ve své studii Continuální site specific zaměřila Kristýna Kovyršina, která zasazuje scénografii nejen do kontextu teatrologického, ale také do kontextu současného výtvarného umění. Esej Ivy Mikulové se zamýšlí nad současnými inscenacemi klasického dramatu na jevištích velkých divadelních domů. V rubrice Desiderata vzpomíná Berenika Zemanová na cesty, které podnikla, a na archiváře, s nimiž se během svého devítiletého výzkumu věnovaného osobnosti šlechtice Leopolda Lažanského setkala. S nadhledem a vtipem poodkrývá v obecnější rovině, co všechno obnáší badatelská práce.

Ve prospěch pestrosti a co největšího časového rozpětí obsahuje číslo dva rozhovory. První, vedený Věrou Velemanovou, se týká letošního dvojího výročí scénografa a architekta Vlastislava Hofmana (1884–1964). Spíše osobní vzpomínání s Hofmanovými vnuky – s vnučkou Adrianou Skálovou a jejím bratrem Leonardem Ragusou, je doprovozeno rodinnými fotografiemi a ukázkami z dosud nepublikovaného Hofmanova ručně kresleného katalogu vlastních scénografických prací. Druhý rozhovor vedla Amálie Bulandrová s kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou, která inspiruje šíří rozhledu a snahou chápat kostýmní tvorbu v historických souvislostech, v jakémsi neustálém „modu nadčasovosti.“ Tak se staví i k cestám, kterými se ubírá Pražské Quadriennale.

Celek čísla dotváří vedle recenzovaných knižních titulů také „raport“ o sympoziu Scenography Working Group, které proběhlo v červnu 2023 ve spolupráci Kabinetu pro studium českého divadla IDU a Katedry divadelní vědy FF UK.

Divadelní revue je odborný recenzovaný teatrologický časopis otevřený mezioborovým přístupům a pohledům spřízněných humanitních oborů. Dvakrát ročně jej vydává Institut umění – Divadelní ústav (IDU), redakčně připravuje a odbornou úroveň garantuje Kabinet pro studium českého divadla.

Tištěná revue je dostupná na našem e-knihkupectví Prospero. V následujících dnech bude dostupná také online v režimu Open access.

web Divadelní revue