Články a komentáře

VELKÉ KARLOVICE (2680 obyvatel): Na cestu na Valašsko do Velkých Karlovic, které svou rozlohou 82 km² patří mezi největší obce České republiky, jsme se vydali vloni koncem října. Byl jeden z posledních opravdu teplých víkendů toho roku, ale obyvatelé v podhůří Javorníků a Beskyd se již připravovali na nadcházející zimu. Nás ale zajímalo klima kulturní... Na Obecním úřadě, který působí jako útulný rodinný dům, nás přivítal místostarosta Jiří Jurečka a velmi ochotně se s námi pustil do rozhovoru o kultuře v obci. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že obec nevypisuje granty a ani není jmenovaná komise pro záležitosti kultury. Výdaje na kulturu byly pro rok 2009 plánovány zhruba na 3 miliony korun a město z nich financovalo příspěvkové organizace, které zřizuje. Jsou jimi kino, muzeum a knihovna a informační centrum. Všechny příspěvkové organizace zaměstnávají celkově 5 pracovníků, ale během letní sezóny se tento stav rozšíří ještě o 3 - 4 průvodce. IC, které zajišťuje činnost souborů, jako sbor žen Karlovjanky, ochotnický sbor a dětský sbor Valášek, obdrželo v loňském roce na své aktivity od města příspěvek ve výši 1 milion 700 tisíc korun. Obci se v loňském roce podařilo získat 50 tisíc kč z Fondu rozvoje kultury a dále 80 tisíc z ministerstva kultury na opravu kapličky. Prostředky na opravy ostatních drobných sakrálních staveb pochází z 90 % z kraje. Úspěšný byl také příhraniční projekt místní školy ve spolupráci s jejich protějškem ze Slovenka, který obec podpořila. Muzeum sídlí v kupeckém domě, z něhož pochází poslední karlovský fojt Karel Barvič a dnes zde naleznete expozici o historii obce, zemědělské a salašnické výrobě a soubor řezbářských prací. Samostatnou expozici tvoří historie výroby zaniklých skláren. Na akce, které připravuje muzeum ve spolupráci s informačním centrem, např. předvánoční, přispělo město v loňském roce částkou 20 tisíc korun (v roce 2008 to bylo 50 tisíc korun). Mezi jinak než městem zřizované kulturní organizace patří karlovská farnost s kostelem Panny Marie Sněžné a fojtství, které se nachází v kompetenci Valašského muzea v přírodě. Budova fojtství pochází již z roku 1793 a spolu s kostelem je nejhonosnější stavbou v Karlovicích. Ke zrušení úřadu fojta došlo ve Velkých Karlovicích v roce 1848. Prostředí karlovského fojtství posloužilo k natáčení mnoha filmů, mimo jiné se zde točily Stíny horkého léta. Významný je i farní kostel Panny Marie Sněžné. Jedná se o památkově chráněnou stavbu s originální půdorysnou koncepcí řeckého kříže ve stylu lidového baroka, která je perlou valašské architektury. Mluvíme-li o Velkých Karlovicích, potom nelze pominout vrch Soláň, který již od 30. let minulého století lákal velikány českého umění. S kopcem, kterému se také říká Valašský Olymp, jsou dnes neodmyslitelně spjaty zdejší osobnosti výtvarného umění jako František Podešva, Alois Šneiderka, Jan Kobzáň nebo Karel Hofman. Některé z děl Karla Hofmana je možné spatřit v galerii nazvané Valašský ateliér u Hofmanů. Na vrcholu Soláně se nachází Zvonice, která vznikla rozvedením původní myšlenky Františka Podešvy vytvořit architektonickou dominantu upozorňující na kořeny duchovního života Valachů. Slouží jako informační a výtvarné centrum, kde probíhají nejrůznější výstavy. Pod hotelem Tatra ve Velkých Karlovicích se také nachází Minigalerie zdejší akademické malířky Marie Mikulcové. Velké Karlovice bývají označovány za obec lidových umělců a řemeslníků. Za jedny z nejznámějších zdejších lidových umělců lze považovat otce a syna Stoklasovy, kteří se proslavili tradiční výrobou štípaných holubiček. (Článek Vyletěla holubička... v časopise Místní kultura 2007, č.1, str. 29) Práce se dřevem je u nich rodinnou tradicí a Petr Stoklasa vedle holubiček ze smrkového dřeva vyrábí také dětské řehtačky, drobné figurky do betlémů a pokouší se o reliéfní tvorbu. Je také členem výtvarné skupiny Urgatina, která ve Velkých Karlovicích sídlí a byl mu udělen titul Nositel tradice lidového řemesla. Obec proslavili také výrobci šindelů, vyšívačky šátků na jemné tkanině, nazývané tibet. Dále zde ze současných řezbářů působí Karla Dorotíková a Bohumil Vašut. V části Jezerné má Galerii pod Soláněm otevřenou řezbář Ladislav Borák. Mezi dalšími je nutné jmenovat Tomáše Dujku, Františka Papeže a Víta Kašpaříka, který se proslavil výrobou hudebních nástrojů a v loňském roce také získal titul Nositel tradice. (Článek o Vítu Kašpaříkovi připravuje kolegyně Eva Veselá) Město se snaží všechny tyto aktivity podporovat, přičemž vychází z Koncepce rozvoje místní kultury Zlínského kraje. Lidovým umělcům také poskytuje zázemí informačního centra, kde je jejich práce prezentována a návštěvníci Velkých Karlovic si mohou jejich díla zakoupit. Jednotlivý aktéři mají v dnešní době pochopitelně škálu možností k čerpání finančních prostředků, podle místostarosty však ovládají své řemeslo, ale méně zběhlí jsou již v administrativě potřebné k dosažení na tuto podporu. Řešení místostarosta vidí ve vzniku příslušného občanského sdružení.

Na stránkách http://ces.mkcr.cz to jde snadno a rychle. Česká republika patří k zemím, v nichž má sběratelství a následně tvorba sbírek muzejní povahy dlouhou tradici. Shromážděné sbírky jsou bohaté a obdivuhodně dochované. K jejich tvorbě přispěly mimo jiné velmi dobré majetkové poměry šlechty v 19. století, kdy do českých zemí byly přiváženy také předměty kulturní hodnoty z jiných zemí, včetně mimoevropských. Výsledkem je více než 65 mil. věcí movitých, lidských výtvorů a přírodnin. Tito svědkové dávných i nedávných jevů a událostí jsou uchovávány ve sbírkách jako významný zdroj historické paměti. Spolu s archiváliemi, kulturními památkami a dalšími předměty kulturní hodnoty tvoří sbírky movité kulturní dědictví společenství, které Českou republiku po staletí obývalo a obývá. V roce 2000 přijal Parlament České republiky zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů. Tento právní předpis, který nahradil někdejší zákon o muzeích a galeriích, stanoví práva a povinnosti vlastníků sbírek a zavedl centrální evidenci sbírek (CES) vedenou na Ministerstvu kultury ČR. Je to veřejně přístupná databáze sbírek, která vypovídá o bohatosti významné části movitého kulturního dědictví v České republice. Do centrální evidence sbírek (dále jen "CES") zapsalo ministerstvo kultury všechny sbírky ve vlastnictví státu, krajů a obcí, jejichž správci - muzea a galerie - měli ze zákona povinnost o zápis sbírek požádat. Do CES byly zapsány i sbírky jiných právnických a fyzických osob, pokud se jejich vlastníci rozhodli o zápis požádat. Záznamy o sbírkách jsou ve spolupráci se správci sbírek průběžně aktualizovány a doplňovány o písemné záznamy, a v poslední době je evidence doplněna také obrazovými informacemi o sbírkách, o jednotlivých sbírkových předmětech, o muzeích a galeriích, případně jsou přidány odkazy na další stránky. V evidenci sbírek obsahuje 338 záznamů a v databázi podsbírek je 2440 záznamů. Důležité je zdůraznit, že CES je přístupná každému zájemci, ale přitom se zdá, že veřejností je zatím využívána jen zřídka. Přitom vyhledávání na stránkách je velmi jednoduché a přehledné, a pokud jsou již přiložené fotografie, tak i velmi atraktivní. Co se z centrální evidence sbírek dozvíte V seznamu sbírek zapsaných v CES najdete: • název sbírky • údaje o vlastníkovi sbírky • údaje o správci sbírky, kterým je většinou muzeum nebo galerie (muzeum výtvarného umění) • oborové, samostatně evidované, části ("podsbírky"), které sbírku tvoří • charakteristiku každé "podsbírky", která obsahuje: o označení území, z něhož "podsbírka" převážně pochází o jaké časové období "podsbírka" převážně dokumentuje a stručnou historii "podsbírky" o jaké druhy předmětů a materiálů jsou v "podsbírce" zejména zastoupeny o označení, zda součástí "podsbírky" jsou kulturní památky nebo archiválie Pokud by vás zajímalo, kde se ty sbírky vzaly a jakými cestami se muzejnictví ubíralo až do dnešních dnů, dozvíte se také na webu CES: http://ces.mkcr.cz/cz/sbirky.php.

ČESKÝ BROD: Kulturní dům v Českém Brodě sice není, ale zato zde funguje Městské kulturní a informační centrum (MKIC), svou činností navazující na dlouholetou tradici obdobných kulturních, osvětových a společenských institucí, které ve městě v minulosti působily. Centrum je příspěvkovou organizací města a zajišťuje celou řadu kulturních a informačních služeb pro obyvatele Českého Brodu a jeho okolí, jakož i pro další návštěvníky a turisty. MKIC sídlí ve staré gotické budově čp. 1 pocházející ze středověku – radnici, kterou město vystavělo už před r. 1402 na dnešním Náměstí Arnošta z Pardubic (na fotografii). Během času sloužila k různým účelům, od r. 1960 je zasvěcena kultuře a osvětě. V roce 1996 byla budova zařazena do seznamu kulturních památek ČR a započalo se s její rekonstrukcí. V první fázi to znamenalo obnovu střešní konstrukce a krytiny. Po statickém zajištění budovy následovala rekonstrukce interiérů vstupního prostoru, chodeb a schodiště. Současně byl vybudován samostatný vchod do podzemí. V roce 1998 byla první fáze rekonstrukce zakončena obnovou fasádního pláště, klempířských prvků a kamenných prvků fasády a interiérů. Městské orgány rozhodly, že pod její střechou najde sídlo středisko kulturně informačních služeb města. Bylo zrekonstruováno sociální zařízení v přízemí i v prvním podlaží. Obnova pokračovala úpravou čtyř kobek původní městské šatlavy a přilehlé chodby. Z nich po úpravách vznikly menší výstavní prostory - minigalerie „Šatlava“, sloužící k příležitostným výstavkám regionálního charakteru. V objektu staré radnice dnes sídlí kromě MKIC také Městská knihovna, která má ve městě velmi dlouhou tradici. Český Brod měl městskou knihovnu už před r. 1458. Novodobou městskou knihovnu zřídilo obecní zastupitelstvo z podnětu redaktora Jozefa Miškovského v r. 1888. Je zde také kontaktní místo sociální podpory a Spolku pro ochranu kulturních a historických památek Českobrodska. Spolková činnost je v posledních letech utlumena, i když spolek oficiálně stále existuje. K jeho obnovení zřejmě chybí to správné nadšení pro „své“ město, které se čas od času probouzí… Městské kulturní a informační centrum je jako příspěvková organizace zřízená Městem Český Brod financováno z rozpočtu města. Má na starosti kulturní program a přednášky, ale zajišťuje také zájezdy do pražských divadel. Zastřešuje také Informační centrum a kino Svět. V současnosti se zejména k tanečním zábavám a kurzům využívá sál Sokolovny. Dlouhá léta sloužil kultuře sálek divadélka J. K. Tyla a sál Lidového domu (dříve restaurace se sálem), který mělo ve správě Městské kulturní středisko. Budova divadélka J. K. Tyla byla převedena na ZUŠ, která ji stále využívá. O objekt Lidového domu, kde se nacházela restaurace a sál využívaný k pořádání tanečních kurzů, tanečních zábav a kulturních pořadů nemělo město, jako majitel, zájem a objekt prodalo. Dnes je v soukromém vlastnictví, a opět funguje jako restaurace s názvem u Černého koně. K různým pořadům slouží také kino Svět, kde bylo za tímto účelem počátkem 90. let vybudované pódium a provedeny drobné úpravy. Jinak je kino zastaralé, má jedno z nejstarších promítacích zařízení v republice (Dresden D2), ozvučení přes reprobedny. Na pořady je najímán zvukař, který využívá přenosný mixážní pult s mikrofony + CD přehrávač. Budova kina Svět byla vybudována v roce 1939 – 40 Spolkem Švehlův dům, a promítá se zde od roku 1947, od roku 1969 širokoúhle. Kino prošlo částečnou rekonstrukcí přístupového schodiště do budovy s úpravou pro vozíčkáře. Úpravy WC proběhly v roce 1999 z rozpočtu MKIC, sponzorsky byl získán dar od Středočeské plynárenské cca 80 tis. Kč. Kapacita sálu kina 220, počet obyvatel 6900. V plánu je celková přestavba a rekonstrukce budovy kina na víceúčelové zařízení, modernizace sálu a promítacího zařízení s úpravou i pro divadelní zázemí, úprava přilehlých venkovních prostor. Na otázku O kterou kulturní nabídku je největší zájem, odpovídá ředitelka MIKS, Zdenka Bočková, které děkujeme i za všechny podklady k tomuto článku: "Zájem o kulturní pořady se každoročně snižuje, nejvíce navštěvované jsou nyní akce pro děti a rodiče."

PLZEŇ: Na počátku prosince proběhlo v sále Měšťanské besedy slavnostní vyhodnocení soutěže nazvané „O nejlepší kroniku Plzeňského kraje“, jejíž iniciátorkou byla hejtmanka Plzeňského kraje Milada Emmerová. Své kroniky přihlásilo celkem 58 obcí. Nejvíce byl zastoupen okres Klatovy se třinácti a okres Plzeň-sever s dvanácti kronikami. Soutěžilo se ve dvou kategoriích Své kroniky prezentovaly zejména obce s menším počtem obyvatel, pro něž byly vytvořeny dvě kategorie. Do první – s počtem obyvatel do 500 – se zařadilo 28 obcí, do druhé kategorie – s počtem obyvatel nad 500 – pak 30 obcí.Největším městem v této kategorii byl Hrádek, v němž žije 2877 obyvatel. Funkce předsedy šestičlenné hodnotitelské komise se ujal ředitel Státního oblastního archivu v Plzni, Mgr. Petr Hubka. Kritéria pro hodnocení: Obsahová a stylistická úroveň Soulad s právními předpisy (zákon č. 132/2006 Sb. o kronikách obcí) Grafické ztvárnění (ručně psané nebo zpracované na počítači), popř. ilustrace Struktura kroniky (tematické členění) Kvalita dokumentace současného dění v obci Přílohy ke kronice (fotografie, výstřižky z novin, plakáty, pohlednice atd.). Kronikáři získali i čestná uznání Členové hodnotitelské komise neměli snadný úkol, protože kroniky měly vysokou úroveň, a vybrat z nich ty nejlepší bylo opravdu nelehké. Plzeňský kraj také ocenil všechny přihlášené kronikáře knihou a originálním plnicím perem značky REGAL. Obdivuhodná kvalita zápisů, fotodokumentace a příloh vedla také k tomu, že se hodnotitelská komise rozhodla udělit i několik čestných uznání. Za stavební a historickou dokumentaci vývoje obce je získal Nehodív, Útušice, Jarov a Přívětice, za výstižnou dokumentaci současného života Kovčín, za komplexní dokumentaci Zdemyslice. Dále si ocenění odnesly obce Chrást, za bohatou dokumentaci a popularizační činnost, Koryta, za strukturovanou kroniku se sociologickým dokumentem, Líně, za estetický vzhled kroniky a Němčovice, za bohatou dokumentaci současného života obce. Kronikáři pak obdrželi sadu značkových kuličkových per a publikaci. Šest nejlepších kronik Ocenění nejlepším kronikářům a zástupcům obcí předávala při závěrečném slovu sama hejtmanka Milada Emmerová. První místo bylo ohodnoceno odměnou v hodnotě pět tisíc, druhé třemi tisíci a třetí dvěma tisíci korun. Kronikáři dále získali kaligrafickou sadu se značkovým perem, násadky a pečetidlo a také odbornou publikaci. V první kategorii do 500 obyvatel se nejlépe umístil Štichov z okresu Domažlice. Jeho kronika má smysluplné desetinné třídění, dokumentace je pečlivě popsána a kronika i její přílohy výstižně mapují život malé komunity (79 občanů) s reflexí významu mezilidských vztahů. Nechybí ani propojení popisu současnosti s historickými exkurzy a navíc se úroveň jejího vedení neustále zvyšuje. Druhé místo získaly Mlečice s 256 obyvateli, okres Rokycany. Zápisy v jejich kronice mají všechny náležitosti, jsou přehledné, věcné a strukturované. Ke snadné orientaci přispívá označení jednotlivých kapitol na okraji zápisů. Kronika je psána ručně a krasopisně. Text doprovází bohatá fotodokumentace, která navíc zachycuje jak všechny stávající objekty, tak průběžně i další stavební vývoj. Za zmínku stojí i ta skutečnost, že samostatnou kroniku vede i část obce Mlečice, a to Prašný Újezd s pouhými 39 obyvateli. Třetí místo připadlo obci Sulislav se 185 obyvateli, okres Tachov. Text této kroniky je přehledný a dobře vystihuje dění v obci. K tomu přispívá metodicky pozoruhodné desetinné třídění umožňující navíc další rozšiřování témat. Kronika je psána ručně, cituje zdroje informací, přibližuje kulturní, demografické i přírodní poměry. Velmi kvalitní přílohy přinášejí kromě informací o současnosti i řadu historických materiálů, a to buď originálních, nebo v kopiích, a také ohlasy a komentáře z regionálního tisku komentující dění v této obci. Detailní obraz života Sulislavi dotváří bohatá a rozsáhlá fotodokumentace. V druhé kategorii nad 500 obyvatel obdržela první místo obec Strašice s 2379 obyvateli, okres Rokycany. Strašická kronika je zajímavě rukopisně vedená a má vynikající estetickou úroveň. Kronikář se věnuje památkám, osobnostem a přírodě, nechybí retrospektiva starých řemesel nebo informace o již zaniklém průmyslu. Opomenuta není ani historie zdejších objektů. Krasopisně psané záznamy doprovází řada ilustrací a bohatá fotodokumentace. K přehlednosti textu přispívá rejstřík. Po formální a uživatelské stránce jde o přátelskou kroniku s kontinuálním systémem zápisů. Druhé místo získala obec Petrovice u Sušice s 611 obyvateli, okres Klatovy. Záznamy v její kronice přinášejí hodnotnou reflexi současného života a informace jsou vzájemně provázané. Materiály vztahující se k historii obce jsou výstižně a pečlivě popsány, zápisy mají vysokou informační hodnotu. V kronice navíc nalezneme dobře zpracované téma zdejších rodáků. Text doprovází řada ilustrací. Kladně hodnotila komise také četnost příloh, i těch monotematických, a jejich obsáhlý seznam. Ke kvalitě a přehlednosti kroniky přispívá značení jejích kapitol. Na třetím místě stanula obec Mochotín s 925 obyvateli, okres Klatovy. Tato fundovaně psaná kronika kladoucí důraz na hodnotu informací přináší i plánek obce a místních částí nebo topograficky věcný popis. Její text má velice pěknou úpravu, doplňují jej ilustrace, nechybí ani označení kapitol. Zápisy jsou provázány s dokumentační přílohou formou odkazů. Vzorně je vedena fotodokumentace, bohaté přílohy obsahují např. i přehled společenských organizací působících v obci do roku 2004. Fotodokumentace spolu s přílohami tak vytvářejí „papírové muzeum“ originálních dokladů. Shrnutí Odbornou přednášku nazvanou „Význam kronik pro regionální sebevědomí“ přednesla ředitelka Galerie a muzea severního Plzeňska v Mariánské Týnici PhDr. Irena Bukačová, členka hodnotící komise. Mgr. Petr Hubka, ředitel Státního okresního archivu v Plzni a předseda hodnotitelské komise, pak zobecnil poznatky získané během práce komise s kronikami přihlášenými do soutěže. Redaktorka časopisu Místní kultura (internetovou verzi vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu v Praze) Mgr. Eva Veselá, která se problematikou kronik dlouhodobě zabývá, se jako členka hodnotící komise soustředila na metodické vedení kronik. Velkým kladem celé soutěže byla i skutečnost, že všechny hodnocené kroniky byly v sále vystaveny. Kronikáři tak dostali příležitost seznámit se s prací svých kolegů z téměř celého Plzeňského kraje a navíc si mohli navzájem vyměnit své zkušenosti a poznatky. Slavnostní rámec Vyhlášení výsledků proběhlo za účasti nejvyšších představitelů Plzeňského kraje – hejtmanky Milady Emmerové, náměstka hejtmana pro oblast regionálního rozvoje, fondy EU a informatiku – Ivo Grünera a dále člena rady pro oblasti školství, mládeže a sportu – Jiřího Stručka. Právě jejich účast potvdila skutečnost , že si kraj potřebné, ale nelehké a mnohdy nedoceňované práce obecních kronikářů váží. O vynikající organizaci a moderování akce se postaral odbor regionálního rozvoje Krajského úřadu Plzeňského kraje, jmenovitě vedoucí Ing. arch. Miloslav Michalec, člen hodnotící komise, a jeho zástupkyně Ing. Alena Svobodová, která působila jako tajemnice hodnotící komise. Kulturní program zajistili Terezka Michalcová hrou na flétnu a Petr Vacek na akordeon. V neposlední řadě k výbornému průběhu této soutěže přispěl i výběr místa konání, tedy působivého historického prostředí sálu Měšťanské besedy. A všichni kronikáři Plzeňského kraje se již mohou těšit na druhý ročník, který proběhne v roce 2011.

DLUHONICE: Nedaleko Dluhonic u Přerova stojí v polích nezvyklá betonová stavba. Dříve objekt pozorovatelny postavený r. 1963 pro potřeby štábu Civilní obrany (CO) okresu Přerov, po opuštění v polovině 80. let zanechaný svému osudu, nyní minimuzeum, patrně jediné svého druhu v České republice. Přerod chátrající pozorovatelny v muzeum nebyl jednoduchý a hoden obdivu je tím více, že za ním stojí jediná osoba, mladý nadšenec z Přerova, bunkrolog a student dějin umění FF UP v Olomouci Jiří Doupal. „Pozorovatelna je nebojový objekt, proto jí nepřísluší název bunkr. Neboť podle encyklopedií bunkrem lze nazvat vojenskou obrannou stavbu (a toto kritérium řada pozorovatelen nesplňuje). Pozorovatelny se stavěly vždy. Ano, již ve starém Egyptě lidé znali pozorovatelny,“ uvádí Jirka Doupal v charakteristice objektu na svých webových stránkách. Na počátku všeho byl sen opravit si nějaký bunkr z období první republiky. Skutečnost, že se v okolí Přerova žádné bunkry nevyskytují, vedla k hledání jiného typu objektu. Pozorovatelnu u Dluhonic – místními obyvateli považovanou za elektrorozvodnu - se Jirkovi Doupalovi podařilo objevit v říjnu 2004. "Věděl jsem, že z toho objektu chci udělat muzeum, zároveň ale i místo, kam budu moct přijít posedět. Pozorovatelna mi tak velké míry nahradila zahrádku, díky ní mám kam utéct z panelového sídliště," vysvětluje. Následovala snaha nalézt majitele a získat objekt do soukromého vlastnictví, komplikovaná faktem, že pozorovatelna jakožto utajený objekt není vedena v žádném katastru. Nakonec se vše podařilo a dne 22. 2. 2008 pozorovatelna změnila majitele. Mohlo se začít s opravami. Vyvstala ovšem otázka, jak k rekonstrukci přistoupit. "Rozhodl jsem se, že pozorovatelnu opravím do podoby z 60. let, kdy zastávala nejvíce úkolů. Snažil jsem se co nejvíce napodobit původní stav, zároveň jsem ale nechtěl odstraňovat pozdější doplňky a úpravy, pokud to nebylo vyloženě nutné," líčí Jirka svoji koncepci. Původní vzhled pozorovatelny a zamýšlené opravy konzultoval s pamětníky a bývalými členy CO v Přerově, provedl i průzkum omítek a barevnosti nátěrů. "Pokud jsem si nebyl něčím jistý, rozhodl jsem se ponechat vše v takovém stavu, aby bylo později možné provést adekvátní opravu, dodává." Práce trvaly dva roky. Během nich došlo mj. k rozebrání a zpevnění dvou zídek, čištění ventilačních trubek, stěny dostaly nové omítky, dveře nátěr. Bylo třeba upravit také okolní terén zarostlý keři a kopřivami, přičemž i zához pozorovatelny získal podobu z 60. let. Veškerý průběh prací je detailně zdokumentován na webových stránkách pozorovatelny. S pracemi pomáhali Jirkovi jeho otec a kamarád, opravu plechových dveří zajistili pracovníci odborné firmy. Zároveň se Jirka pokoušel pořídit seznam předmětů umístěným v pozorovatelně. "Zpočátku jsem si vůbec nedovedl představit, jak pozorovatelna fungovala. Až při kontaktu s bývalými členy CO jsem získával stále jasnější představu," říká. Předměty sháněl porůznu, na burzách, v obchodech s vojenským vybavením, mnohé z exponátů tvoří dary. Všechny náklady spojené s opravou objektu a pořizováním exponátů hradil Jirka z vlastních zdrojů, přičemž jeho jedinými sponzory byli rodiče. Nyní teprve bude žádat o různé dotace. Zajímá-li vás, proč to neudělal již předtím, tak tedy chtěl jsem mít za sebou kus práce. "Teď mohu předložit fotky opravené pozorovatelny a tím dát najevo, že to myslím vážně,“ vysvětluje Jirka, a o jeho vážných úmyslech nemůže být pochyb. Svědčí pro to mj. i jeho spolupráce různými organizacemi, např. HZS v Přerově a Olomouci či muzeem CO v Havířově. Velmi důležitá je spolupráce s ústavem CO Slovenska sídlícím v městečku Slovenská Ĺupča poblíž Banské Bystrice. Koncepce minimuzea prošla svým vývojem. Na jeho konci stojí rekonstruovaný objekt představující plně vybavenou pozorovatelnu. Hlavním cílem je seznamovat návštěvníky s Civilní obranou a pozorovatelnou jako takovou a podporovat muzea a spolky v České republice i na Slovensku, které se problematikou CO zabývají, či opravují nějaký objekt pro muzejní účely. V neposlední řadě zde pak sehrála svou úlohu touha po seberealizaci. Ke konci srpna 2009 byla pozorovatelna připravená ke slavnostnímu otevření, naplánovanému na 22. srpna. "Celý den pršelo, nikdo nepřišel," svěřuje se Jirka. Druhý den byl úspěšnější, dostavilo se asi 20 návštěvníků. Během dosavadních čtyř prohlídkových dnů navštívilo minimuzeum kolem stovky zájemců, což Jirka komentuje slovy: "Vzhledem k téměř nulové reklamě to považuju za úspěch." Minimuzeum je otevřené každý první víkend v měsíci od dubna do října. Přítomnost průvodce signalizuje na stožáru vyvěšená státní vlajka. Jirka provádí sám, v uniformě pracovníka CO. Nejprve návštěvníky seznámí s rozdílem mezi Civilní obranou a Civilní ochranou, její historií a fungováním, poté přijde řeč na samotnou pozorovatelnu – o jaký typ stavby se jednalo, jaký byl její účel a funkce, neopomene ani historii a vývoj pozorovatelen na našem území od konce 50. let až do jejich zrušení v r. 1989. Následuje prohlídka interiéru, kapacita skupinky nemůže vzhledem k malým prostorům objektu přesáhnout počet čtyř osob. V prvním „pozorovacím“ patře jsou vystaveny předměty a přístroje sloužící k práci posádky CO, jejíž činnost je zde návštěvníkům objasněna. Zájemci mohou sestoupit do spodního patra – odpočívárny. Ta je osvětlena pouze petrolejkou, nachází se zde sklopná postel a ukázka protichemických prostředků jako např. gumové obleky či plynové masky. Tím dvacetiminutová prohlídka končí. Návštěvníci si pak venku mohou vyzkoušet nasadit plynovou masku, gumové rukavice nebo se vyfotit se samopalem. „To je spíše pro ty menší návštěvníky. V pozorovatelně nikdy žádná zbraň nebyla, tak aby jim to nebylo líto, mohou se s ním aspoň vyfotit,“ dodává Jirka. Ač se jedná o vojenskou tematiku, rozdělení návštěvníků podle pohlaví je prý docela rovnoměrné. Z věkových skupin převažují lidé okolo 25 let. Všichni však mají jedno společné – skutečný zájem o danou problematiku. "Těší mě to. Nepřeju si mít z pozorovatelny továrnu na turisty, ale spíše takové malé muzeum, kam občas někdo zavítá," říká Jirka, a na otázku týkající se zahraničních návštěvníků dodává "Zatím ještě nedorazili, ale počítám s tím, že se jednoho dne objeví. Průvodcovský text v angličtině ještě připravený nemám, ale pracuji na něm." Mimo návštěvní dny chodí Jirka pozorovatelnu kontrolovat. Údržba sestává z běžných úkonů. Poté, co zamete, vyvětrá, naolejuje zámky a poseče trávu, chvíli jen tak posedí a pak se vrací domů. Nyní je pozorovatelna zazimovaná. Pro návštěvníky se otevře až o druhém víkendu v dubnu. Do té se mohou s objektem a činností jeho majitele více seznámit na webových stránkách http://www.poz.estranky.cz/.

PRAHA: V první polovině listopadu se v přednáškovém sále ministerstva kultury uskutečnil druhý ročník konference PRO památky, kterou pořádá Institut pro památky a kulturu o.p.s. Jejím tématem se staly budovy venkovských far, které jsou rozeseté po českém a moravském venkově. Často jsou cennými památkami, přesto mnohé z nich chátrají. Cílem konference bylo zmapovat situaci kolem těchto vzácných objektů, určit příčiny jejich neutěšeného stavu a navrhnout cesty řešení a možnosti nových využití.

Na našem území se nachází 775 farních, památkově chráněných budov. Snadno si je můžete splést se školami, neboť k jejich stavbě docházelo ve stejné době, tedy v období tereziánských reforem a rozvoje vzdělávací struktury.

Na konferenci její organizátoři přizvali zástupce škály oblastí, které se tématu dotýkají. Za církev promluvil litoměřický biskup Jan Baxant, za historiky zaměstnanec ú.o.p. Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích Vlastislav Ouroda, problematiku far z pohledu stavební obnovy přiblížil Václav Girsa z Fakulty architektury ČVUT a z pohledu kulturního managementu se tématu věnoval Jiří Patočka.

Jako zdroj informací o podobě a funkci farních budov v minulosti nám slouží inventáře, korespondence s jejich dodavateli nebo patrony, pamětní knihy kostelů a nakonec i fara samotná. Za zlatý věk rozvoje sítě far jako správních jednotek lze označit období baroka. Proto se také většina far na našem území dochovala v tomto stavebním slohu. V době josefínských reforem se politicko-správní zájmy dostávají do popředí před zájmy teologické, a tak spolu s rušením kostelů prochází proměnou i celá farní síť.

V první polovině 20. století však fary a jejich hospodářství ještě stály ve středu života obyvatelstva měst, a stejně tak v církvi sloužilo tolik duchovních, že lze v této souvislosti hovořit o nadbytku. Až ve druhé polovině 20. století dochází k totální destrukci tradičních sociálních vazeb na venkově, po zabavení majetku ztrácí církev nástroje k financování a provozu far a kostelů, odkud vedla cesta k dnešnímu dluhu v údržbě, který je patrný prakticky na všech farách. Stejně tak vnímáme důsledky zásahu, jímž byly fary vytrženy ze svého kontextu a odsunuty na periferii zájmu komunity. Vlastislav Ouroda osobně spatřuje jako dobré každé využití fary směřující k záchraně hodnot, duchovní a kulturní přesah a jeho šíření v okolní komunitě považuje za přidanou hodnotu.

Jan Baxant přiznal, že katolická církev v této otázce poměrně tápe a vyzývá ji k větší nebojácnosti a otevřenosti novým a neobvyklým řešením. Podle jeho slov nemá být dům, vzezřením spíše podobný zámku, příbytkem služebníka božího, neboť vždy fungoval především jako pastorační místo a prostor pro setkávání lidí. Navíc se v rámci každé fary vykonávaly činnosti ve jménu státu, a tak sloužila i jako kancelář a farní úřad. Lidé se však dnes již setkávají jinak a jinde.

Jednu z příčin tíživé situace, v které se venkovské fary nacházejí, vidí v žalostném nedostatku duchovních. Lze uvést, že v litoměřické diecézi, v které po roce 1945 zůstalo 10 % původního obyvatelstva, se dnes nachází 450 farností, z nichž v každé stojí fara. Z tohoto počtu mohou jen asi sto obsadit kněží, více jich prostě není. Představa Jana Baxanta o budoucnosti těchto památkově cenných objektů přesto není pesimistická. Uvítal by, pokud by se v nich zabydleli  nadšenci pro evangelium či mladé rodiny, jejichž prostřednictvím by nedocházelo jen k oživení objektu, ale i k oživení kraje a venkova. V jazyce církve jde o misijní působení zdola.

Jiří Patočka prezentoval poněkud širší pohled na společenské a kulturní vlivy v problematice far. Jejím klíčovým tématem se stala ateizace společnosti, která z nich, jakožto míst každodenní potřeby, činí mnohem závažnější a složitější otázku než je tomu u velkých církevních objektů. Vedle ateizace se je tu taklé problém lokalizace. Dnes, kdy většina obyvatelstva žije na periferiích měst, stává se objekt historické fary v centru těžko dosažitelným. Z filosofického hlediska můžeme poukázat i na problematiku kýče a autenticity. Ve své původní funkci byla fara obydlím kněze, zázemím kulturního a duchovního života obce a hospodářství. Jestliže z ní uděláme cokoli jiného, vytrácí se pravdivost. Svou daň si rovněž vybírá diskontinuita, a to jak v oblasti ekonomického provozu (do cestovního ruchu je například zapojeno 0,3 % celkového množství far), tak v oblasti památkové péče, kdy sledujeme množství jednorázových, státem financovaných oprav svědčících jen o celkovém neporozumění charakteru a potřebám konkrétní památky. Ve srovnání se zahraničím disponují také české municipality malým množstvím nástrojů k podpoře rozvoje (např. daňové úlevy). Svou výpovědní hodnotu má i fakt, že kultura zaujímá 17 – 20 místo popularity v žebříčku preferencí zastupitelů i občanů.

V dnešní době nových ekonomických trendů, míní Jiří Patočka, bychom fary mohly využívat jednak jako symbol, čímž by se jako nová urbanistická centra stala podstatnými identifikačními místy identity, ale také jako ekonomické a stabilizační prvky, které zachycují zbytky sociální a kulturní infrastruktury.

Při uchovávání památek je třeba dodržovat základní zásady, kterými účastníky konference provedl Václav Girsa. Jedná se za prvé o šetrnost, což v praxi znamená, že je nutné se vyvarovat přeceňování poruch stavby. Historické materiály jsou často trvalejší, než si přiznáváme, a tudíž provedené zásahy nejsou mnohdy nezbytné. Za druhé je nutné respektovat vývojovou vrstevnatost, tedy následnost stavebních slohů, dále bedlivě diferencovat a rozlišovat hodnoty a nakonec dosáhnout věrohodného ztvárnění a celistvé prezentace. Zde je nutné mít na zřeteli, že památka je komplexní dílo a každá její část či prvek má svůj význam. Co se interiérů týče, je především nutné rozpoznat a respektovat původní prostorové uspořádání. Jako dobrý pomocník v této oblasti může posloužit kniha Základů památkové péče od Břetislava Štorma.

Nakonec došlo k představení Investiční podpory sociální ekonomiky z Integrovaného operačního programu Ministerstva práce a sociálních věcí a Programu rozvoje venkova ČR 2007 – 2013 Ministerstva zemědělství jako dvou příležitostí pro čerpání peněz na činnost, jež by rovněž mohla souviset s využíváním historických objektů far.

Další informace naleznete na webových stránkách Institutu pro památky a kulturu www.propamatky.cz

 

Kateřina Vedralová

NOVÉ MĚSTO NAD METUJÍ: Dnes Vám nabízíme rozhovor s panem Pechanzem, který je podbarven silným životním příběhem. Obrátil se na nás s tím, že vyrobil betlém, a protože jej chtěl vystavit, hledal skrze Místní kulturu kontakt. Samozřejmě, že jsme jej zprostředkovali, ale zároveň jsme se  betlémáře - amatéra  snažili chytit do své sítě a poslali mu pár otázek.

Odpovědi najdete níže, ale on připojil také článek z MfD, o  smutném životním příběhu, který se ho bytostně týká stejně jako jeho manželky. Popsán ve zkratce je o  tom, že manželé Pechanzovi nesou na svých bedrech důsledky z nevydařeného vztahu a podnikání potomka. Jsou ve věku, kdy už ostatní jsou nebo pomýšlejí na zasloužený odpočinek, a pokavaď se nemusejí prát s nepřízní osudu, může se jednat o jedno z nejkrásnějších období v lidském životě. Jenomže takové štěstí Pechanzovi nemají, musí umořovat dluh svého syna a měsíčně splácet obnos, který je nad jejich síly. Navíc pod neustálou hrozbou ztráty vlastního domu.

O to více je třeba smeknout a vyjádřit obdiv nad tím, že pan Pechanz se právě nyní  pustil do výroby betlémů, tedy artefaktu, ze kterého na ostatní  sálá  pohoda, klid a mír.

 

Usuzuji správně, když se domnívám, že výroba betlémů je Váš koníček?

Mým koníčkem je rukodělná práce se dřevem. Je to také vypalování a zhotovování různých dekorativních předmětů, třeba ze špejlí. Výrobě betlémů jsem se začal věnovat až v poslední době.

 

Co Vás k tomuto koníčku přivedlo?

Tímto koníčkem se zabývám již od dob mé vojenské základní služby, kdy jsem se pro špatné chování rok a půl nedostal ven z kasáren, a tak abych tu zlou dobu vydržel, začal jsem vyrábět malé výrobky ze špejlí, např. malé kopie Eiffelovy veže nebo různé rámečky na fotky. Tyto výrobky jsem pak za velmi malý peníz prodával svým kamarádům!

 

A kolik betlémů jste dosud vyrobil?

Dnes je mi 60 let, takže po dobu 39 let jsem sice  pár výrobků stvořil a prodal takříkajíc za výrobní cenu, ale  tento betlém (viz fotografie) je můj první. Nápad jsem dostal po návštěvě Německa a zhlédnutí několika betlémů v nákupních centrech. Rozhodl jsem se, že ho zkusím též vyrobit, a třeba ho daruji v budoucnu své vnučce na památku. Teď zhotovuji další betlém pouze samotný bez figurek, a na třetí mám již materiál nachystán.

 

Jakou techniku resp. materiály používáte?

Pouze dřevěné a přírodní materiály, např. kůru ze stromů, kameny, samorosty atd.

 

Dají se u Vás některá díla koupit? V tom případě, můžete prozradit, jak hluboko do kapsy musí zájemce sáhnout a kam se má obrátit?

Ten první větší betlém nabízím v internetovém obchodě (www.bazos.cz) kompletní za 8000 Kč a adresa je Pechanz Jiří, Třešňová 733, Nové Město nad Metují.

 

Do Vánoc je málo času a Vy píšete, že jich ještě několik stihnete vyrobit. Jak dlouho Vám výroba jednoho betlému trvá?

Na tom prvním jsem pracoval přesně jeden týden, a teď vyrábím samostatné betlémky menší a zatím bez figurek (ty později zakoupím v Německu!) A snad jich ještě do Vánoc několik vyrobím...

 

Hodně štěstí

Ludmila Kučerová

 

HODONÍN: Keramika provází lidstvo od nepaměti a její existenci dokládají četné archeologické nálezy. Během doby se zdokonalovala technologie její výroby, k užitkové hodnotě hrnčířského zboží se postupem času přidával stále více také výtvarný prvek. I když keramika našla mocného konkurenta v porcelánu, její obliba se udržela až do dnešních dnů.

Od mládí se jí věnuje Karel Hanák z Hodonína, kterému v letošním roce udělil ministr kultury titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru habánská fajáns.

 

Na počátku stáli novokřtěnci

Umění výroby fajánse k nám přinesli příslušníci náboženské skupiny, tzv. novokřtěnci. Novokřtěnectví bylo jedním z reformních křesťanských náboženských hnutí vzniklých v 16. století po porážce německé selské války. Jeho členové kladli důraz na morální a etické hodnoty a zastávali názor, že člověk má být pokřtěn až tehdy, kdy už je schopen si uvědomit závažnost tohoto kroku. Novokřtěnci, zvaní též habáni nebo toufaři, přicházeli z německy mluvících zemí a u nás nacházeli nový domov zejména na jižní Moravě – na panstvích moravské šlechty. Stavěli si společné domy, v nichž žilo vždy několik rodin pohromadě, a počet jejich členů čítal i s dětmi přes 300 osob. Měli jednu společnou kuchyň, pekárnu, řemeslnické dílny, nemocnici, lázně a školu. Školní docházka byla povinná jak pro chlapce, tak i dívky.

Novokřtěnci byli šikovnými řemeslníky. Kromě hrnčířství se zabývali tkalcovstvím, tesařstvím, byli mezi nimi také zedníci či zahradníci. Pro jejich keramické výrobky silně ovlivněné italskou majolikou je typická bílá neprůlinčitá glazura, na kterou se následně nanášela malba. Jako náměty sloužily rostlinné a heraldické prvky, které později doplnily i figurální výjevy. Takovéto výrobky si však mohla dovolit pouze šlechta nebo bohatí měšťané.

Co se výroby keramiky týče, byli habáni autory řady novinek. Jmenujme například ležaté pece, malbu štětcem, bohatou barevnost, pravděpodobně používali i rychlotočivý hrnčířský kruh a své nádoby opatřovali značkami. (Tuto tematiku přibližuje moravský habánolog Jiří Pajer v publikaci Studie o novokřtěncích vydané v roce 2006 ve Strážnici. Podrobnosti o působení novokřtěnců v Trstěnicích na Znojemsku najdete na www.trsteniceumorkrumlova.cz.)

Na habánské fajánse navázalo počátkem 18. století lidové džbánkařství, které převzalo jejich barevnost – barvu bílou, žlutou, zelenou, modrou a mangan (po vypálení v peci jde o černohnědou, červenou až fialovou barvu). Střediskem džbánkařství se stala střední, jižní a východní Morava. Koncem 18. století, v době největšího rozkvětu, se sice výrobě věnovala více než stovka dílen, ale později mnohé z nich velmi rychle zanikly. I v tomto období bylo vlastnictví malovaných keramických výrobků výsadou majetnějších vesničanů. K běžnému dennímu stolování se nepoužívaly, ale sloužily spíše jako dekorace.

 

Řemeslo se v rodině dědí

Karel Hanák, Nositel tradice lidových řemesel v oboru habánská fajáns, se narodil na Slovácku – v Násedlovicích. Jeho otec je malířem a grafikem, a tak se i on rozhodl pro uměleckou dráhu. Nejprve nastoupil jako učeň do keramické dílny v Ratíškovicích. Tu vedl mistr Karel Němec, který spolupracoval s našim předním keramikem Pravoslavem Radou. Po roce se dílna přestěhovala do nedalekých Dubňan a jejím mistrem se stal Jaroslav Neduchal.

„Po vyučení jsem začal studovat na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a věnoval jsem se i nadále keramice a také sochařské tvorbě pod vedením profesorů Vlacha a Groše. Po základní vojenské službě jsem se do keramické dílny v Dubňanech vrátil a pracoval tam jako mistr a později i vedoucí. Výrobním sortimentem byla majolika tupeského typu, jejímž základním dekorem je růže ve žluté, modré, zelené, červené a hnědé barvě. Přestože naše produkce za poptávkou zaostávala, snažil jsem se navíc zavádět nové vzory inspirované habánskou fajánsí, které by sortiment ještě obohatily,“ vypráví o svých začátcích Karel Hanák. Správnost jeho směrování potvrdil další vývoj. Po roce 1989 zájem o dubňanskou majoliku postupně upadal a v roce 1993 byla keramická dílna zrušena úplně. Karel Hanák si poté otevřel vlastní keramickou dílnu v Násedlovicích nedaleko Hodonína. Měl velkou výhodu v tom, že dům v Násedlovicích je po generace v majetku rodiny. Pozornost zaměřil především na repliky habánské fajánse a na italskou majoliku.

V dílně s ním dnes pracuje jeho dcera Nikola, která se věnuje zejména malování dekorů. Průpravu získala také na uherskohradišťské Střední uměleckoprůmyslové škole, kde vystudovala obor výtvarné zpracování keramiky u stejných profesorů jako její otec.

 

Od italské majoliky k habánské fajánsi

Termínem fajáns označujeme keramické výrobky, jejichž základním znakem je bílá neprůlinčitá glazura sloužící jako základ pro malbu. Nejstarší a asi i nejznámější fajánsí je italská majolika. Její původ můžeme hledat ve Španělsku, odkud se v 15. století dostala přes ostrov Mallorcu (z toho vzniklo označení „majolika“) do Itálie. Největšími centry se stala města Florencie, Urbino, Castel Durante, Benátky, Faenza (z toho vznikl termín „ fajáns“).

Od druhé poloviny 16. století začínají díky italským řemeslníkům vznikat na území severně od Alp dílny zabývající se výrobou majoliky. Během doby pak majolika získává tvary a barevnost charakteristickou pro konkrétní místo vzniku. Jiná je třeba v našich zemích či Německu nebo Francii.

Pod rukama Karla Hanáka dnes vznikají repliky staroitalské fajánse, základem jejichž dekoru jsou výjevy nebo detaily čerpající z děl mistrů – A. Dürera, Tiziana a dalších. S nimi se setkáváme na talířích, mísách, džbáncích, květináčích, kalamářích, lavabech (sestava keramické nádoby na vodu s umyvadlem a to vše osazené v dřevěném stojanu) i šperkovnicích.

Tato práce je časově velmi náročná. Například výroba starého renesančního kalamáře zabere neuvěřitelných 100 až 120 hodin práce. Karel Hanák získal studiem literatury a zkoumáním archeologických nálezů i dalších dokladů řadu znalostí vztahujících se k habánské fajánsi, které dnes využívá při tvorbě replik. Talíře, mísy, čepáky, džbány, kachle a další předměty jsou zdobeny dekorem, který se striktně předlohy nedrží, ale ducha habánských fajánsí, jejichž původní tvůrci převzali z italské majoliky technologii a část rostlinných dekorů, musí zachovávat.

 

Cesta od tvůrce ke spotřebiteli

„Základní materiál, tedy hlínu a potřebné glazury, kupuji v Tupesích. K vytáčení předmětů používám elektricky poháněný hrnčířský kruh. Po ručním vytočení nádoby doplním detaily, následuje vysušení a přežah v elektrické kruhové peci. Po vylití vnitřku nádoby glazurou namočím i vnější stranu a po zaschnutí předkreslím vzor a vlastní dekor. Habánská fajáns se zdobí čtyřmi barvami – žlutou, zelenou, manganovou a modrou, u italských majolik je barevná paleta neomezená. Po ručním kolorování, které zajistí osobitý styl a plastičnost, je dalším krokem překrytí transparentní glazurou a práci ukončí druhý výpal v peci,“ popisuje ve stručnosti svou práci nositel titulu.

Dnes má své stálé odběratele, mnohdy jde o sběratele i ze zahraničí, kteří dokáží ocenit um a práci vloženou do výrobku. Často vytváří díla přímo na objednávku a také zásobuje několik prodejen a galerií, například v Brně, Vrchlabí, Mikulově a ve Znojmě, nejcennější věci pak prodává na aukcích. Ve ždánické tvrzi a v milotickém zámku pořádal spolu s dcerou výstavy, ve Vídni se zúčastnil prezentace Jihomoravského kraje, pro generálního tajemníka OSN při příležitosti výstavy v Paříži připravil talíř a drobnosti z jeho dílny vezl orchestr FOK na zájezd do Japonska. Jeho výrobky vlastní i řada významných osobností, například herečka Jiřina Bohdalová nebo generální ředitel České televize Jiří Janeček.

Eva Veselá

HRANICE: Myšlenka na vznik muzea se ve městě zrodila už  v roce 1904. Lidé tehdy začali přinášet předměty, které se staly základem muzejních sbírek, a o rok později již muzeum vzniklo z iniciativy manželky tehdejšího starosty Amálie Šromotová a městského tajemníka JUC. Františka Janíka. Muzeum tehdy nemělo svou vlastní budovu, a tak se sbírkové předměty ukládaly do jedné místnosti ve zdejší škole. Během let se jejich počet navýšil tak, že se muzeum rozšířilo na celé jedno školní křídlo. To však muselo být později, za mobilizace, vyklizeno, a tak muzejní předměty putovaly do skladiště a na hranickou radnici.

Problém muzejních prostor tehdy překvapivě vyřešil Karl Kettner, dosazený německý vládní komisař města Hranice v letech 1941 až 1945. Po odsunu Židů  zprostředkoval opravu zdejší synagogy, která v roce 1864 byla podle návrhu vídeňského architekta Franze Machera v maursko-byzantském stylu postavena na místě starší "dřevěné".  Finanční prostředky na stavební úpravy a zařízení Kettner obstaral například od hranických továrníků či obchodníků.

V letech 1943 až 1944 mohla být v  rekonstruované Synagoze  – za podpory zdejších středoškolských profesorů – vytvořena expozice, která vydržela s malými úpravami až do sedmdesátých let 20. století.

Ovšem na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se hranické muzeum stalo součástí Vlastivědného ústavu v Přerově (dnešní Muzeum Komenského), kam byly všechny jeho sbírky přestěhovány. Nešlo však jen o pouhá depozita, například v letech 1974 – 1994 zde slavila úspěch zajímavá expozice hranické fajánse doplněná nábytkem či obrazy.

Na začátku devadesátých let město Hranice požádalo Muzeum Komenského v Přerově o navrácení svých sbírek, k čemuž došlo na přelomu let 1993/94. Dne  1. ledna 1994 město zřídilo příspěvkovou organizaci Městské muzeum a galerie, ale synagoga , opravená během 2. světové války, potřebovala v té době generální rekonstrukci. K té skutečně v letech 1994/1995 došlo, když síly  své finanční síly spojily vlastník objektu Církev československá husitská, město a ministerstvo kultury.

Muzeu se několik let poté naskytla příležitost získat další kvalitní prostory na radnici. To když město Hranice opravilo zámek (přebudovaný ve druhé polovině 16. století z původního hradu a upravený v 19. století) a v roce 1998 do něj přestěhovalo svůj městský úřad. Budova takzvané staré radnice patří k nejkrásnějším projevům stavebního ruchu 16. století. Stavební a ostatní práce na ní byly dokončeny roku 1544 a tímto letopočtem je opatřen i její kamenný portál. Ve čtyřicátých letech 19. století došlo k jejímu rozšíření a reprezentativní úpravě, ale v následných šedesátých letech, při užitkové přestavbě, byla radnice touto necitlivou opravou  a přestavbou sice stavebně sjednocena, ale umělecky ochuzena. Až v letech 2000 až 2001 byla radniční budova nově zrekonstruována a v současné době zde kromě Městského muzea a galerie a jeho řeitelství, zde  sídlí městská knihovna, základní umělecká škola a městské informační centrum.

Ročně muzeum uspořádá kolem desítky výstav, a to v obou výstavních prostorách, tj. v synagoze, kde se navíc konají i příležitostné koncerty, a ve staré radnici.

Muzejníci by však uvítali další úložné prostory, a to na depozitáře a na ukládání zařízení sloužícího k instalaci výstav.

Pestrá činnost muzea

V bývalé radnici může zájemce navštívit expozici akvarelů z počátku 20. století. Jejich autor – profesor kreslení na gymnáziu Jan Pinkava – na nich zachytil podobu města v letech 1900 až 1923. Naopak miniexpozice nazvaná „Dělo se v Hranicích“ přibližuje na fotografiích významné osobnosti, oslavy a další akce konané ve městě. Hranice se navíc mohou pochlubit i malou obdobou Langweilova modelu Prahy. Jde o papírový model městského historického jádra zhotovený podle zástavbových plánů z roku 1750, který postupně vytváří amatérský archeolog a historik Stanislav Miloš.

Velkou pozornost věnují muzejníci spolupráci se školami. Na první pololetí letošního školního roku připravili animační programy, které přiblíží dvě muzeem zorganizované výtvarné výstavy.

Pracovníci muzea dříve ještě zajišťovali prohlídky historického městského jádra, ale v současné době se této činnosti zhostilo městské informační středisko (součást městské knihovny). Autorství odborných textů však i nadále patří muzeu.

Město na provoz přispívá ročně částkou přes 2 miliony Kč, o činnost zařízení se stará šest stálých pracovníků a během topné sezony je zde zaměstnán ještě topič. Sbírkový fond čítá kolem 28 tisíc položek, jde zejména o předměty z oboru společenských věd – od archeologie až po užité umění –  přírodní vědy zastupuje mineralogická sbírka.

Eva Veselá

ROZTOKY:  Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy pořádá volný cyklus tematizovaných betlémářských přehlídek, jehož smyslem je postupně představit široké veřejnosti produkci výrazných betlémářských oblastí či různé zajímavé typy betlémů. V letošním roce se v pořadí již čtvrtá výstava z tohoto cyklu zabývá betlémy skříňkovými.

V minulých letech ji předcházely výstavy věnované tvorbě z Ústí nad Orlicí, Třebíče a Králík, proto byl pro výstavy zvolen i sjednocující název Betlémy, tentokrát … , kde se dosadí konkrétní obsah.

V rámci tradičního betlémářství představují skříňkové betlémy jeho specifickou odnož. Na rozdíl od stavěcích betlémů, které vznikaly opakovaně každý rok s většími či menšími obměnami podle přání a možností majitele, jsou skříňkové betlémy svým obsahem, velikostí i tvarem jednou provždy dány. Neumožňovaly sice doplňování o nově získané figurky nebo vylepšování krajinné stafáže, jako to bylo obvyklé u stavěcích betlémů, přesto však jejich estetický účin, zapříčiněný miniaturizací a uzavřením scény do schránky, nebyl o nic menší.

Z historického hlediska jsou skříňkové betlémy mladší než stavěcí. Kromě přirozených vývojových tendencí mohly být jednou z inspirací k jejich vzniku barokní ceroplastiky (plastiky zhotovené z vosku), které se od počátku 18. století šířily z prostředí klášterů v podobě voskových relikviářových obrazů s vyobrazením světce nebo samostatných Jezulátek, vždy však chráněných před poškozením zpravidla dekorativním proskleným obalem.

Scénické kompozice s betlémskou tematikou zpracované ve vosku či v kombinaci s textilem se objevují od 2. poloviny 18. století, ovšem jako exkluzivní předměty určené pro šlechtické nebo církevní kruhy. Podobně tomu bylo zpočátku i v jiných materiálech, např. terakotě a dřevě, které se ostatně stalo nejčastěji používaným materiálem v betlémářství vůbec. Ve větší míře se skříňkové betlémy rozšířily až v 2. polovině 19. století, kdy pronikaly do měšťanského i vesnického prostředí. Kromě dřeva v něm nacházely uplatnění také figurky tlačené do forem z tragantu, papíroviny, sádrových a chlebových hmot či kašírované, tedy takové, které pro svou křehkost a zranitelnost nebyly široce používány u betlémů stavěcích. Skříňkové betlémy se zhotovovaly prakticky na celém našem území, některá tradiční betlémářská centra byla proslulá paralelní výrobou jak skříňkových kompozic, tak souborů pro stavěcí betlémy (Podkrkonoší, Krušnohoří, Králíky, Třebíčsko i jinde). V menší míře se objevovaly také pohyblivé betlémy opatřeně pohonným mechanismem, a nebo betlémy vybavené hracím strojkem s vánočními skladbami.

Výstava představuje na 30 betlémů z období od poloviny 18. století do počátku 20. století, které byly určeny pro různá sociální prostředí. Pocházejí jak z profesionálních dílen, tak i z neškolených rukou lidových betlémářů. Exponáty shromážděné z celé řady muzeí dokládají používanou materiálovou skladbu i různorodost výtvarného provedení skříňkových betlémů. Zastoupeno je také několik exemplářů určených pro šlechtické (případně církevní) kruhy, jako např. scéna Klanění tří králů z poslední čtvrtiny 18. století, tvořená oblékanými figurkami s hlavičkami z vosku, umístěná ve skříňce se stěnami obloženými zrcadly (ze sbírek Muzea východních Čech v Hradci Králové), nebo neobvykle velký tříkrálový betlém s vyřezávanými polychromovanými figurkami z přelomu 18. a 19. století (ze sbírek Muzea Mladoboleslavska).

Velmi vzácný je také barokní betlém s voskovými oblékanými figurami, adjustovaný v původní bohatě vyřezávané a zlacené skříňce (ze sbírek Muzea Podblanicka ve Vlašimi), či voskový relikviářový obraz s Klaněním pastýřů ze sklonku 18. století (ze sbírek Středočeského muzea v Roztokách u Prahy).

Mezi betlémy lidové provenience se objevují některé významné regionální typy jako příbramský s chlebovými figurkami, králický s charakteristicky vyřezávanými figurkami či typy s ručně malovanými figurkami z Třebíčska a řada dalších, jež reprezentují určitý výběr z hlediska regionální produkce i používaných materiálů. Toto spektrum doplňuje i amatérsky zhotovený betlémek v prosté dřevěné bedničce s figurkami vystřiženými z tištěného archu, který sloužil při dětských koledních obchůzkách o Vánocích.

Ivana Kubečková

 

Výstava potrvá ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy do 3. leden 2010 (denně mimo pondělí 10 – 18 hodin).

Fotografie: Betlém z východních Čech (pravděpod. Broumovsko), polychromovaná dřevořezba, karton, přírodniny, konec 19. století, ze sbírek Středočeského muzea v Roztokách u Prahy. Fotografie se kliknutím zvětší!