pondělí
23. prosince 2024
svátek slaví Vlasta

Články a komentáře

Články a komentáře

Ve znamení Albrechta z Valdštejna

Autor článku: 
Eva Veselá

<p>FRÝDLANT: Město, v němž žije 7,5 tisíc obyvatel a které je přirozeným centrem celého Frýdlantského výběžku, je dodnes úzce provázáno s významnou osobností – Albrechtem Václavem Eusebiem z Valdštejna.</p> <p>Valdštejn byl nejvyšším velitelem císařsko-ligistických vojsk během třicetileté války (1618 až 1648), kdy bojoval na straně císaře proti Protestantské unii. Později však upadl v nemilost a byl císařskými důstojníky úkladně zavražděn. Na jeho zdejší působení, kdy tu nezískal pouze majetek, ale také vojenské a feudální tituly (například od císaře Ferdinanda II. obdržel titul knížete z Frýdlantu), dodnes upomínají třeba Valdštejnské slavnosti konané v každý sudý kalendářní rok. </p> <p>Pohled do historie města</p> <p>Osídlení Frýdlantska spadá do 6. století našeho letopočtu, kdy tudy vedla významná zemská stezka, kterou nejprve chránila jen strážní věž, později – kolem čtyřicátých let 13. století – přestavěná na hrad. Dalšímu rozvoji již nic nebránilo, a tak pod hradem vznikla malá osada s kostelíkem a tržištěm, která byla již koncem 13. století povýšena na město. V roce 1278 koupili panství od Přemysla Otakara II. Bibersteinové, kteří ho vlastnili až do poloviny 16. století. Po bitvě na Bílé hoře získal frýdlantské panství již zmíněný Albrecht z Valdštejna, za jehož vlády prošel kraj nebývalým hospodářským rozvojem. V této době bývalo Frýdlantsko označováno termínem Terra felix – Šťastná země. Po Valdštejnově smrti se zde usídlil rod Gallasů, později Clam-Gallasů, kterým panství patřilo do 20. století. </p> <p>Frýdlant se pyšní řadou památek, například státní hrad a zámek jsou výraznou městskou dominantou, která představuje ideální spojení středověkého hradu a renesančního zámku, dále pseudorenesanční radnice pocházející z konce 19. století a konečně kostel Nalezení sv. Kříže postavený v polovině 16. století, který prošel řadou přestaveb a který patří k našim nejhezčím renesančním památkám. Opomenout nelze ani pravoslavný kostel sv. Maří Magdaleny, dům purkmistra Zestermanna či morový sloup na náměstí. Ostatně celé historické centrum bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou. </p> <p>Jak vzniklo muzeum</p> <p>Kde jinde by zájemci o historii tohoto města mohli nalézt příslušné informace než ve zdejším muzeu. Ale i to má svou specifickou minulost. Začíná rokem 1893, kdy hrnčířský mistr Julius Kraus na popud starosty Johanna Krause (shoda jmen není chybou v textu) muzeum založil a stal je jeho prvním kustodem. Sbírky byly nejprve uloženy ve špitálské kapli, do nynějších prostor ve druhém patře frýdlantské radnice byly přemístěny až v roce 1910. Později – v padesátých letech minulého století – se muzeum stalo okresním a jeho zřizovatelem okresní národní výbor ve Frýdlantě. Po zrušení tohoto okresu v roce 1960 se muzeu vrátil přívlastek městské. </p> <p>Muzejní sbírky se představují</p> <p>V květnu 2003 bylo muzeum, které je organizační složkou města a spadá pod Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Městského úřadu Frýdlant, po rozsáhlé renovaci znovu otevřeno. O jeho chod se starají dva pracovníci a sbírkové předměty jsou v šesti sálech uspořádány v tematických celcích. Náš fond tvoří kolem dvanácti tisíc předmětů a jeho zaměření je kulturně-historické. Jde o kombinované sbírky, všeobecné a se vztahem k regionu. Konkrétně se jedná o obrazy, grafiku, sklo, kovy, militaria a o přírodovědné sbírky, vyjmenovává vedoucí muzea Iva Beranová. </p> <p>Velkému zájmu návštěvníků se těší model staré radnice (viz foto), meč frýdlantského kata, kopie obrazu s nejpravděpodobnější podobou Albrechta z Valdštejna a další předměty vztahující se k této výrazné osobnosti našich dějin. Obdiv sklízejí také vandrovní knížky, turistické hole, celodřevěné hodiny z 18. století a další exponáty. </p> <p>Muzeum a veřejnost</p> <p>Do muzea ročně zavítá kolem 4500 návštěvníků. S velkým ohlasem se v loňském roce setkala Muzejní noc, na niž se přišlo podívat asi tisíc zájemců. V roce 2009 bylo zrealizováno 16 výstav, v roce letošním jich má být ještě o jednu více. Místem jejich konání je výstavní síň nacházející se na nádvoří frýdlantské radnice. </p> <p>Již tradičně zájem přitahují muzejní komentované prohlídky a přednášky přibližující historické památky Frýdlantu. K bohatým aktivitám vedoucí muzea E. Beranová ještě doplňuje: V rámci spolupráce se školami jsme připravili akci Postavme si frýdlantský betlém. Děti, ale i široká veřejnost, během tří neděl podle šablon vytvořili přes 500 lidských i zvířecích postav s cílem podpořit sbírku na náš betlém. Potom jsme figurky připravili na putovní výstavu nazvanou Neztrácejme víru… Dále mj. spolupracujeme s technickou univerzitou v Liberci v rámci Evropského historického dědictví (akce ke Dni stromů).<br /> Muzeum dříve participovalo na výstavách pořádaných Železničním muzeem ve Frýdlantu (ŽMF), nyní jde spíše o drobnou pomoc jako je zapůjčení vitrín nebo o propagaci. </p> <p>Finančních prostředků není nikdy dost</p> <p>Město na činnost muzea v letošním roce přispěje částkou 720 tisíc Kč (včetně mezd pro zaměstnance). Muzejníci se však snaží získat finance i z jiných zdrojů, většinou žádají Liberecký kraj o granty. Uspěli například s projektem Den stromů nebo se jim podařilo získat 250 tisíc Kč na vybavení muzejní badatelny. V současné době je podána žádost o dotaci z fondů Evropské unie na rekonstrukci špitálské kaple, kterou zde nechala postavit Kateřina z Redernu v roce 1607 jako útulek pro všechny choré a nemohoucí. V této kapli by měly vzniknout další muzejní prostory. </p> <p>Frýdlantský betlém se také hlásí o své</p> <p>Betlémy patřily v našich krajích k vánočním svátkům již od 16. století. Zprvu byly k vidění pouze v kostelech, ale později se začaly stavět i v domácnostech. Autorem toho frýdlantského je zemědělec Gustav Simon (1873 až 1953), který se betlemářství věnoval téměř šedesát let.<br /> K jeho obyčejným papírovým figurkám postupem času stále více přibývaly postavičky vyrobené ze dřeva a sádry. Takto vystavěný betlém byl původně nepohyblivý, avšak později došlo k zabudování hodinového stroje a přes sto figurek se dalo do pohybu. </p> <p>Frýdlantský betlém se nachází v podstávkovém hrázděném domě klasicistního původu postaveném na počátku 19. století. V roce 2007 jsme byli prohlášeni kulturní památkou pod názvem Venkovský dům s mechanickým betlémem. Vlastníkem je paní Kubátová, se kterou má s městem sepsanou smlouvu o pronájmu na dvacet let. Město se zavázalo, že na hrazení stavebních a restaurátorských prací poskytne prostředky ze svého rozpočtu, a tak se s celkovou rekonstrukcí mohlo začít již v loňském roce. Stavební práce si vyžádaly 1,5 milionu Kč a restaurátorské (odborné rozebrání, zaevidování a prvotní šetření) kolem 60 tisíc Kč. Letos pokračují za cca 500 tisíc Kč další stavební práce, naplno se rozjedou práce restaurátorské. Jedna restaurátorka provede zásah na papírových částech betléma, další restaurátor se bude věnovat těm dřevěným a stavbě nové nosné konstrukce, třetí se zaměří na jeho pohyblivé části. Protože jde o kulturní památku, mohou vše provádět pouze restaurátoři s platným povolením získaným od ministerstva kultury. Na restaurování půjde částka kolem 650 tisíc Kč, říká Věra Sobotová z Městského úřadu ve Frýdlantu a dodává: V roce 2009 byla na stavební práce poskytnuta dotace z Fondu kulturního dědictví Libereckého kraje ve výši 200 tisíc korun a z Programu obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností vyhlašovaného ministerstvem kultury něco málo přes 300 tisíc. Oslovili jsme i jiné případné dárce, třeba Lesy ČR. </p> <p>Další finance by mohla přinést i městem Frýdlant vypsaná veřejná sbírka nazvaná „Zachraňme frýdlantský betlém“. Přispěvatelé na opravu si sami mohou zde vybrat konkrétní figurku, domek, mlýn nebo pilu, zkrátka to, co se rozhodnou „sponzorovat“. Další variantou je poslat finanční prostředky přímo na účet.<br /> Sbírka potrvá do 15. 5. 2012.</p> <p>Eva Veselá</p>

Byli jsme na Martinů

Autor článku: 
Lucie Jirglová

<p>POLIČKA: Nově založené občanské sdružení Náš Martinů uskutečnilo první krůček ve svém záměru přiblížit dílo poličského rodáka široké veřejnosti.</p> <p>Ve čtvrtek 18. března proto byl v hudebním sále Centra Bohuslava Martinů zahájen dlouhodobý cyklus poslechových večerů nazvaný Pojďme na Martinů. Cílem je přivést k poslechu jeho hudby i návštěvníky, kteří vážnou hudbu obvykle neposlouchají, mají pocit, že jí „nerozumí“, a nebo z mnoha dalších důvodů mají dojem, že pro ně není. Přitom dílo Bohuslava Martinů je tak stylově rozmanité, že má velký potenciál oslovit posluchače různého hudebního vkusu. Jádro pořadu spočívá v poslechu krátkých hudebních ukázek doplněných jejich stručnou charakteristikou a prezentací bohatého obrazového materiálu.</p> <p>Tématem prvního večera byly Kantáty a oratoria. Na úvod zazněla tajemná až hororová hudba z balady Svatební košile, záhy byla vystřídána idylickou ukázkou z cyklu na slova lidové poezie Kytice. Následovaly čtyři kantáty na texty básníka Miloslava Bureše včetně jedné z nejznámějších a nejoblíbenějších skladeb Martinů věnované „našemu kraji“ – Otvírání studánek. Společně s návštěvníky byl toho večera přítomen i sám Martinů. S lehkým úsměvem totiž vše sledoval jako „Navarhanyhrajícípedályšlapající“ z autokarikatury na zdi sálku. A zdá se, že byl spokojen. </p> <p>Díky obdivuhodnému badatelskému výkonu a poutavé formě přednesu zapáleného milovníka hudby Jaroslava Novotného se posluchači dověděli zajímavosti, o kterých neměl tušení možná ani sám skladatel. Snad se tedy chvílemi červenal, určitě se ale dobře bavil a od srdce zasmál. Rozhodně měl radost z toho, že se v Poličce jeho hudba poslouchá. Večer uzavřelo hlasování v hitparádě hudebních ukázek, kterých bylo patnáct, stejně jako otázek závěrečného dobrovolného testu. Posluchači tak měli možnost vyhrát drobné ceny, které do soutěže věnovalo město Polička, Městská knihovna v Poličce a Centrum Bohuslava Martinů. </p> <p>Příští poslechový večer se bude konat ve čtvrtek 22. dubna a jeho tématem bude druhý díl kantátové tvorby. </p> <p>Lucie Jirglová</p>

Letem filmovým světem

Autor článku: 
Eva Horníčková

<p>KARLOVY VARY: Při vyslovení jména tohoto západočeského města nám okamžitě vytane na mysli lázeňství a hotelnictví, ale poslední dobou je přece jen více skloňováno v souvislosti se svátkem kinematografie – Mezinárodním filmovým festivalem.</p> <p>Letos v létě se zde filmoví fanoušci sejdou již po pětačtyřicáté a otevře se pro ně celkem 14 kinosálů, které se nacházejí v hotelích Thermal a Pupp, v lázeňských domech a ve dvou divadelních sálech. Promítá se i na parkovišti hotelu Thermal, v kině Panasonic (dříve Drahomíra) a především v oficiálním promítacím sále festivalu – v kině Čas. Přesto se ředitel festivalu Jiří Bartoška domnívá, že tento počet je třeba ještě více rozšířit. Tomuto požadavku vyšlo vstříc rozhodnutí Rady karlovarského magistrátu, která v roce 2007 odsouhlasila výstavbu multifunkční haly v MČ Tuhnice s trvale zabudovaným kinosálem. Hala dostala do vínku název KV Arena a již během loňského ročníku MFF sloužila k velkoplošným projekcím jak pro odbornou, tak pro širokou veřejnost. Podobně bude podle dosavadních jednání s organizátory festivalu využita i během ročníku letošního, kdy se opět očekává několik doprovodných festivalových akcí i filmové projekce. </p> <p>O nových kinosálech se uvažuje v Císařských lázních, které město před dvěma lety převedlo na Karlovarský kraj, a v sále Orfeum v Národním domě. Ten však na rekonstrukci, po které by zde vznikl další multifunkční společenský sál, stále čeká a podle slov tiskového mluvčího magistrátu Karlovy Vary Jana Kopála je obnova obou těchto objektů spíše hudbou budoucnosti. Císařské Lázně se o dotaci na svou rekonstrukci hlásí coby v nejbližší době oficiálně uznaná národní kulturní památka a objekt Národního domu se letos po několikaletých soudních průtazích snad konečně dočká alespoň zahájení rekonstrukce. Otázka znovuzprovoznění letního kina u Poštovního dvora zatím není zcela uzavřena, nicméně z odpovědi tiskového mluvčího Kopála vyplývá, že se s jeho obnovou už nepočítá: Letní kino u Poštovního dvora není v provozu již mnoho let, podle statického průzkumu je nestabilní a naprosto nevhodné k veřejnému užívání. Samotné uvedení do provozuschopného stavu by představovalo náklady ve výši pravděpodobně mnoha desítek milionů korun. Za to by však město získalo pouze areál, který by mohl být v provozu − vzhledem k počasí – jen několik večerů v roce. To se v současné situaci, kdy i běžně fungující městská kina mají problém udržet návštěvnost, jeví jako značně neekonomické.</p> <p>Situace mimo festival</p> <p>Poté, co po skončení MFF většina jmenovaných kinosálů osiří, zůstávají – kromě občasného promítání na zdejším koupališti – celoročně v provozu dvě kamenná kina, a to Panasonic a Čas. První jmenované má privátního provozovatele, a přestože ve své nekomerční části programu zahrnuje festivaly, představení pro děti, seniory i menšiny, přímé přenosy z Metropolitní opery, Filmový klub apod, musí si na sebe víceméně vydělat samo. A tak jeho provozovatel každoročně získává prostředky na základě žádostí podaných karlovarskému magistráte i Evropské unii o dotaci a spoléhá na příspěvky od sponzorů. Podle tiskového mluvčího magistrátu letos městské zastupitelstvo jedná o navržené dotaci 200 tis. Kč na projekt tohoto kina nazvaný Filmové umění pro všechny. </p> <p>Dnes již premiérové KINO ČAS se pyšní nejen 3D projekcí, ale bohužel i spletitou historií co se nájemních vztahů týká. O stručnou rekapitulaci jsme požádali jeho bývalého nájemce a provozovatele v letech 1991 až 2007 Františka Volfa. Ten popisuje situaci v oblasti majetko-právních vztahů na počátku devadesátých let minulého století jako poměrně dramatickou: Poté, co přijal nabídku od vedení odborného učiliště, které sídlilo v téže budově jako kino Čas (a považovalo se za vlastníka celé budovy), na jeho pronájem, se jako vlastník budovy přihlásilo město a vyhlásilo výběrové řízení na nového nájemce a provozovatele zároveň. Vyhrála společnost Lucernafilm (dnes Bontonfilm), ale vzhledem k dosavadním dobrým výsledkům zde F. Volf zůstává jako „podnájemník“. Po necelém roce Lucernafilm od smlouvy odstupuje a následuje uzavření smlouvy mezi F. Volfem a městem na 15 let. Bohužel, tehdy začala vysílat televize Nova a kina se na dva roky téměř vylidnila, než lidé pochopili, že nové filmy na Nově opravdu nebudou. Když se konečně situace zlepšila, město pronajalo dvůr vedle kina společnosti, která stavěla obchodní pasáž Alfa. Takže se tu po celý rok sekaly základy stavby do skály a provoz kina nikoho nezajímal …, vzpomíná F. Volf a dodává: …ale budova samotná ano, a proto byly všechny mé návrhy a žádosti na úpravy kina blokovány… Po vzájemných neshodách uzavírá po roce 2006 F. Volf s náměstkem pro kulturu dohodu především o tom, že kino městu předčasně vrátí a na oplátku dostane zpět investice, které do oprav sám vložil. Nakonec jsem souhlasil i s podhodnocenou částkou, abych už měl celou anabázi ukončenou. Město ovšem dohodu nedodrželo a tuto částku mi nikdy nezaplatilo. Proto jsem podal žalobu na neplatnost dohody, vysvětluje F. Volf. Následuje „ping-pong“ se střídavými výsledky mezi okresním a krajským soudem, nyní i soudem nejvyšším. </p> <p>Soudní síně tedy raději opusťme a vraťme se ještě k provozu kina a k jeho financování: V roce 1994 jsem začal s nájmem ve výši 160 tisíc ročně, postupně mně ho město valorizovalo až na částku 238 tisíc korun za rok. Dotace na provoz kina jsem nedostával a z výsledku hospodaření jsem byl schopen platit náklady na elektrickou energii, teplo, mzdy i na propagaci, vypočítává bývalý nájemce. </p> <p>V současnosti je kino v majetku města, provozuje ho o.p.s. Karlovarské divadlo a nového vzhledu se přece jen dočkalo. Nejprve město zainvestovalo Dolby Digital a novou vzduchotechniku. V lednu 2010 pak byla spuštěna digitální projekce a v Karlových Varech tedy diváci mohou – jako v posledním z velkých měst regionu – sledovat nejnovější tituly v 3D perspektivě. Tato technika stála 4,5 milionu korun, 1,25 milionu však přispěl Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie MK v rámci podpory digitalizace kin. Oproti klasickému 35mm filmu jsou náklady na výrobu a distribuci digitálních kopií minimální a navíc premiérové tituly mohou být uváděny ve více kinech najednou. Po této úpravě se kinu Čas mnohonásobně zvedla návštěvnost a není výjimkou, že mají několikrát za sebou zcela vyprodáno. Digitalizaci kina uvítali i organizátoři MFF, protože se zde budou moci představit i ty filmy, které nemají klasický formát. Promítačky na pětatřicetimilimetrový film však zůstávají i nadále v provozuschopném stavu. </p> <p>Na to, co se odehrává v kinosále Času a v jeho dalších prostorách mimo festivalové dny, magistrátní tiskový mluvčí odpovídá, že vše, co bylo v plánu, se postupně realizuje. Běží školní představení pro děti z Varů i okolí, sál sloužil i jako dějiště pěvecké soutěže místního gymnázia, kapacity kina průběžně nabízíme ať už pro soukromé či specifické projekce, ale také pro konference, prezentace apod. Atraktivita prostoru pro firmy se podle našeho odhadu mnohonásobně zvýší na jaře, kdy začne provoz kavárny. Od dubna kino spustí program projekcí pro seniory, vyjmenovává.</p> <p>O kmenovém kině Čas víme vše, ale jaké je mimosezonní využití dalších „festivalových kinosálů", na to odpovídá opět J. Kopál: Dovolím si komentovat především ty, které patří městu Karlovy Vary: městské divadlo slouží během roku především pro divadelní představení, stejně tak Husovka – zde působí divadlo D3, klub Paderewski, Karlovarské hudební divadlo a sál je využíván i pro další kulturní akce. Prostory v lázeňských domech mají vícero využití. Například sál v Lázních III – Koncertní síň Antonína Dvořáka – využívá pravidelně Karlovarský symfonický orchestr. Sály hotelu Thermal jsou podle mých informací využívány mimo jiné pro kongresy a konference, podobně v Grandhotelu Pupp a Parkhotelu Richmond. Kino Espace Dorleans je „nafukovací“, takže po festivalu je sbaleno a odvezeno, během roku je na jeho místě hotelové parkoviště.</p> <p>Peníze na závěr</p> <p>Mezinárodní filmový festival potřebuje nejen vhodné promítací sály (jejich úplný přehled naleznete na http://www.kviff.com/cz/kina/), ale tou zásadní věcí pro jeho dobré fungování jsou finanční prostředky. Roční rozpočet festivalu se pohybuje mezi 120 až 130 miliony korun. Například 25 % loni hradilo ministerstvo kultury ze Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinamatografie, 10 % Karlovarský kraj spolu s městem Karlovy Vary, zbytek věnovali sponzoři, k nimž patří především energetická společnost ČEZ. Letos s ní společnost Film Servis Festival Karlovy Vary uzavřela smlouvu o prodloužení sponzorské spolupráce na období 2011 až 2014. Jedná se o částku 88 milionů korun, což činí 22 milionů za rok. Výše ročního příspěvku ČEZ je podobná jako v předchozích deseti letech, kdy na oplátku získával pozici generálního partnera festivalu. A jakou finanční částkou letošní MFF podpoří karlovarský magistrát? Podle sdělení jeho tiskového mluvčího Jana Kopála to bude 6,4 milionu korun. </p> <p>Eva Horníčková</p>

Muzeum věnované pohnuté události

Autor článku: 
Eva Veselá

<p>HABARTOV: Na podzim minulého roku bylo ve městě otevřeno za pomoci finančních prostředků z Evropské unie Muzeum bezpečnostních sborů. Pod jednou střechou s ním najdete služby dalších dvou kulturních složek.</p> <p>O tom, že zaměření habartovského muzea má své opodstatnění, svědčí události ze září roku 1938. Pro pořádek však nejprve ve zkratce zmíníme oficiální historii Habartova, která začíná rokem 1339 první písemnou zmínkou. Po vystřídání několika majitelů byl od roku 1790 pouze samostatným statkem s jedinou vsí. V této době ho koupili habartovští poddaní, a až později se v jeho držení vystřídalo několik měšťanských podnikatelů. Na konci 19. století měl Habartov díky rozvoji těžby uhlí a zpracování nerostů 1500 obyvatel a jejich počet se během třiceti let zvýšil o další dva tisíce. V současné době ve městě žije přes pět a půl tisíce lidí.</p> <p>Boj o četnickou stanici</p> <p>Dne 12. 9. 1938 naslouchali obyvatelé Habersbirku (dnešního Habartova) slovům Aldolfa Hitlera, který tehdy přednesl na sjezdu NSDAP v nedalekém Norimberku jednu ze svých plamenných řečí. Poprvé v ní otevřeně vystoupil proti demokratickému Československu. Právě tento projev byl sjednaným signálem pro členy SdP (Sudetendeutsche Partei), kteří se do té doby pečlivě připravovali na boj proti československé státní moci. Hlídky tzv. ordnerů (Dobrovolná ochranná služba) bezprostředně po tomto projevu obsadily křižovatky i obec samotnou, a druhý den byla na výzvy předáků SdP zastavena práce v nedalekých dolech. Dne 13. 9. 1938 se u četnické stanice shromáždil rozvášněný dav sudetských Němců (tehdy ještě stále československých státních občanů), kteří nad hlavami mávali motykami, obušky, krumpáči a se vztyčenými pravicemi pokřikovali zakázaná hesla. Demonstranti požadovali, aby se osazenstvo četnické stanice vzdalo, čímž by došlo k formálnímu předání moci nad městem.<br /> Četníci však tyto požadavky kategoricky odmítli. Po malé potyčce mezi povstalci a četníky padl uvnitř stanice první výstřel a její velitel, praporčík Jan Koukol, se zasažen skácel k zemi. Četníkům se následně povedlo vytlačit útočníky ven na ulici, kde se vzápětí rozpoutala divoká přestřelka.</p> <p>Ordnerům se mezitím podařilo obsadit místní poštovní úřad, ze kterého vyvlekli manželku jednoho z četníků, paní Růženu Pardusovou. Poštovní úřednice byla na místě odsouzena k smrti a odvedena do svého bytu, kde její matka hlídala roční vnučku. Oběma ženám se i s dítětem sice podařilo utéci oknem, ale zanedlouho byly opět zadrženy a pod pohrůžkou zastřelení uvězněny.</p> <p>Četníci mezitím sváděli nerovný boj o své životy a pomalu jim začalo docházet střelivo. Přestřelka trvala zhruba dvě hodiny, zraněn byl strážmistr Matěj Příbek, ale náporu povstalců, kteří pochopili, že hrdinné obránce československé suverenity silou zřejmě nepřemůžou, se stále dařilo odolávat. Povstalci tedy změnili strategii a před budovu četnické stanice přivedli Růženu Pardusovou, kterou ihned začal německý dav lynčovat, a žádali složení zbraní pod pohrůžkou jejího zastřelení. Teprve tato skutečnost donutila obránce ke kapitulaci. Jako první vyšli ze stanice zranění a otřesení strážmistři Matěj Příbek a Antonín Křepela, který se vzápětí pokusil o útěk. Dav zběsilých nacistů jej však za obcí dohnal. Později byl strážmistr Křepela nalezen zavražděný, s mnohačetnými zraněními, s proraženou lebkou a střelnou ranou v těle. Jako poslední vyšel z budovy štábní strážmistr Pardus. Navzdory tomu, že měl ruce nad hlavou, po něm bylo několikrát vystřeleno. Když padl k zemi, ihned se na něj vrhlo několik fanatiků, kteří ho začali brutálně lynčovat. Strážmistr Pardus upadl do bezvědomí.<br /> První část boje o Habersbirk byla u konce. Do města však právě přijížděla posila četnického pohotovostního oddílu ve Falknově (dnešní Sokolov). Tento oddíl měl za úkol osvobodit své bojující kamarády a obnovit pořádek ve městě. Po příjezdu k prvním domům ho však uvítala palba, kterou nepřežili četař Vladimír Černý a desátník Stanislav Roubal. Klid ve vzbouřeném městě zajistil až příchod dalších posil z Karlových Varů. Bilance habartovského incidentu byla děsivá. Čtyři mrtví četníci, těžce zranění manželé Pardusovi a četnický strážmistr Matěj Příbek. Na straně druhé v Haberspirku padli čtyři ordneři a další tři byli zraněni. Ostatní viníci a iniciátoři tragédie uprchli na území Říše, kde se jim dostalo náležitého uvítání jako hrdinů.<br /> V květnu 1945 se před československým soudem zpovídala už jen část vzbouřenců. Někteří během války padli, další zmizeli. Na tragickou událost dnes v centru Habartic upozorňuje pomník, který byl v roce 2007 díky dotaci od Karlovarského kraje zrekonstruován. </p> <p>Od myšlenky k vlastní realizaci</p> <p>Od loňského roku události, kterým je více než 70 let, připomíná také Muzeum bezpečnostních sborů. Okolnosti týkající se jeho vzniku nám přiblížil starosta Habartova Ivo Zemek: Když se v roce 2006 v místní části Kluč uvolnila školní budova postavená v roce 1927, která byla mimo jiné ve své době jedinou českou školou ve zdejším regionu, zrodila se myšlenka na zřízení muzea věnovaného událostem z 13. září 1938. Návrh byl projednán na zasedání Zastupitelstva města Habartov a konečné rozhodnutí padlo v dubnu 2008 na semináři regionální rady Karlovy Vary. Bylo nám oznámeno, že na náš záměr můžeme vypracovat projekt a s ním se ucházet o dotaci. Schválilo se podání žádosti o zajištění předfinancování projektu. K podpisu smlouvy, která potvrdila získání finančních prostředků z evropských fondů, došlo v listopadu 2008.</p> <p>Projekt nazvaný „Přestavba objektu ZŠ na muzeum, knihovnu a infocentrum, Habartov – Kluč, Národní, č.p. 400“, spadá do prioritní osy „9.4. udržitelný rozvoj cestovního ruchu, oblast podpory 9.4.1. budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu“.<br /> Po vypracování potřebných podkladů proběhla vlastní rekonstrukce budovy včetně přístavby výtahu, vybudování příjezdových cest a zařízení budovy. Tyto práce skončily v březnu 2009. Během dubna a května se sem přestěhovala knihovna a informační centrum, od června do října se stěhovalo muzeum včetně muzejních sbírek a slavnostní otevření Muzea bezpečnostních sborů se konalo 13. září, dodává starosta Habartova.</p> <p>Celkové náklady byly v původně podávaném projektu vyčísleny na necelých 13 mil. Kč, z toho dotace z Evropské unie představovala přes 10 mil. Kč. K jejich dodatečnému navýšení však došlo v průběhu stavby kvůli skutečnostem, které nebylo možné dopředu předvídat. Celkové výdaje se nakonec vyšplhaly na téměř 17 mil. Kč. Město Habartov projekt financovalo částečně ze svého rozpočtu a částečně z poskytnutého úvěru od Komerční banky, a. s. Partnery projektu jsou Krajské muzeum Karlovarského kraje, PO, a občanské sdružení Klub 1938 – Četnická stanice Habersbirk. Oba subjekty se podílely na vytváření muzejní expozice. Členové o.s. Klub 1938 navíc každou druhou neděli v měsíci provádějí návštěvníky muzea v dobových četnických uniformách. </p> <p>Co projekt přináší pro veřejnost?</p> <p>Především výhodu soustředěných služeb tří kulturních složek pod jednou střechou. Knihovna zajišťuje klasické knihovní služby, má 350 registrovaných čtenářů a její knihovní fond čítá 25 tisíc svazků. Nabízí i možnost využívat čítárnu nebo veřejný internet a samozřejmostí je bezbariérový přístup.</p> <p>Infocentrum obstarává provoz informačního portálu, připravuje programové nabídky pro cykloturisty, k dispozici má propagační materiály, mapy, suvenýry, je zde možné využívat internet nebo službu úschovny zavazadel. </p> <p>Muzeum bezpečnostních sborů zve do stálé dobové expozice vztahující se k událostem roku 1938, ale do budoucna se ještě počítá s venkovní přehlídkou vojenské techniky. Klasickými muzejními aktivitami pak jsou semináře a přednášky. A dodejme, že muzeum se pyšní nominací na udělení ceny „Kulturní událost Karlovarského kraje roku 2009“, pořádané deníkem Mladá fronta DNES, v níž získalo první místo. </p> <p>Muzeum, knihovna a informační centrum jsou součástí Městského kulturního střediska, příspěvkové organizace zřízené městem Habartov, které letos na jeho provoz přispívá 1,75 milionu Kč.</p>

Novinářem už od dětství

Autor článku: 
Ludmila Kučerová

<p>CHEB: Možnost realizovat se v oboru novinářském už od školních let nabízí Mediální centrum pro děti a mládež, které vzniklo z neformálních aktivit studentů žurnalistiky.</p> <p>„Někdy člověk začne něco dělat z pouhého nadšení, a jaké je pak jeho překvapení, když se to ´zvrtne´ v něco většího, trvalejšího a prospěšnějšího… Naše občanské sdružení o.s. BALIME vzniklo před pěti lety a založili jsme jej se spolužáky z Vyšší odborné školy publicistiky v Praze. Od počátku směřovalo k audiovizuální tvorbě, s tím, že budeme pořádat rozmanité kulturní akce převážně o médiích a filmech, projekce, besedy s autory filmů a zajímavými hosty, a také točit filmy, které by reflektovaly náš pohled na svět,“ říká ředitelka Mediálního centra, které vzniklo při o.s. Balime, Jana Kofránková. Níže vám sama představí jeho aktivity. </p> <p>Nutno předeslat, že počet dětí, které se v centru angažují, je flexibilní. V současné době je to cca 30 zájemců ve věkovém rozpětí od deseti do šestnácti a od dvaceti do dvaceti šesti let. Stálé jádro tvoří cca 10 dětí. </p> <p>Mezníkem se stal film o „pádu posledních hranic“ v česko-německé koprodukci</p> <p>Chebský Dům dětí a mládeže SOVA dostal z německého Centra pro mládež v Marktredwitz nabídku k realizaci dokumentu, jehož cílem bylo zachytit nálady v českém a německém příhraničí v době vstupu ČR do Shenghenského prostoru, tedy jakýsi poslední symbolický „pád hranic“ mezi národy. Natáčení bylo svěřeno dětem, resp. teenagerům, kterým bylo potřeba poskytnout odborný dohled, čehož jsem se ujala. Dokument, který vznikl, financovalo bavorské ministerstvo školství. Je určen mimo jiné pro výukové účely současných dějin na německých vysokých školách.<br /> Na základě zkušeností, které jsme při této práci získali, jsme pod hlavičkou sdružení založili samostatný subjekt nazvaný MEDIÁLNÍ CENTRUM pro děti a mládež. Měli jsme pouze „know how“, ale nikoli prostory a techniku, a tak jsme uzavřeli partnerství se dvěma chebskými institucemi – Městskou knihovnou a Domem dětí a mládeže, které nám vyšly ve všem vstříc.</p> <p>Naši partneři nás podporují</p> <p>Veškerý výtěžek sdružení putuje na jeho činnost; z darů nebo výsledků vlastní hospodářské činnosti – samozřejmě v omezeném rozsahu (to je většinou natáčení na zakázku – privátních i korporativních projektů) hradíme část nákladů, ale naši partneři nám např. umožňují využívat jejich vybavení, a tím nám velmi ulehčují finanční situaci.<br /> Našim požadavkům vychází vstříc i obec, ale nikoli finančně. Nutno přiznat, že je to částečně naše chyba – na získávání grantů a finančních podpor je třeba hodně velké trpělivosti a opakovaného podávání žádostí, jenže my tuto energii zatím věnovali většinou projektům samotným. Nicméně se nám během posledního roku konečně podařilo připravit tzv. Fundraisingovou strategii, takže se do „shánění“ peněz hodláme co nejdříve pustit. </p> <p>Druhý rok mediální výchovy jako volnočasové aktivity finišuje </p> <p>Během této poměrně krátké doby se nám podařilo získat akreditaci u MŠMT pro „Další vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti Mediální výchovy“.<br /> Také jsme s knihovnou, která je koordinátorem neziskových organizací v regionu, připravili už dva ročníky jejich prezentace. Máme za sebou i „Mediální dny pro neziskovky“, na které jsme připravili menší školení pro organizace z regionu na téma „Jak komunikovat s médii“. Za zmínku stojí spolupráce s místním muzeem, nebo náš podíl na humanitárním projektu Brýle pro Afriku, který organizovalo SIRIRI o.p.s.<br /> V současné době připravujeme už třetí ročník prezentace neziskových organizací a participujeme na akci, kterou chystá Cheb k výročí 950 let od první zmínky o městě, jejíž součástí je výstava 950 tváří a osudů Chebanů, a další a další aktivity…</p> <p>Děti se učí hlavně praxí v terénu</p> <p>Letošní druhý ročník kurzů žurnalistiky pro děti a mládež jsme odstartovali exkurzí v poslanecké sněmovně. Začátkem tohoto roku jsme začali ve spolupráci s knihovnou vydávat časopis KNIHOVINY a spustili jsme zpravodajsko-publicistický web www.medialnicentrum.eu, takzvané MECY NOVINY, kde zveřejňujeme články dětí, ale i texty našich spolupracovníků a přispěvatelů.<br /> Natáčeli jsme dokument o umírání, lidském zoufalství a o tom, jak důležité je pomáhat. Začátkem tohoto roku jsme pomohli s medializací Tříkrálové sbírky na Chebsku, kterou zde organizuje Farní charita Cheb. Na základě naší spolupráce s charitou jsme pak začali natáčet reportáž o tom, KAM konkrétně peníze ze sbírky jdou a KOMU pomáhají. Naše původně pěti až desetiminutová reportáž se přehoupla do více než půlhodinového dokumentu, který měl premiéru na konci února.<br /> Film s názvem Když cesta je cíl… zachytil rozhovory s lidmi bez domova, lidmi, kteří umírají, ale také neúnavnými dobrovolníky, kteří zasvětili svůj život pomáhání… Pro děti to byl neopakovatelný zážitek a obrovská životní zkušenost, a my připravujeme další projekce a besedy k tomuto filmu.</p> <p>„Kdo by to byl řekl, když jsme s přáteli před pár lety seděli u sklenky vína v jedné ze studentských hospůdek v Praze – Starém Městě, že se nám to všechno takhle vymkne z rukou a místo toho, abychom si točili jen tak, pro svoje potěšení, se budeme věnovat projektům přesahujícím přátelské aktivity několika lidí…,“ končí vyprávění Jana Kofránková.</p>

Strojírenská firma a mistr SANTINI

Autor článku: 
Kateřina Vedralová

<p>ŽĎÁR NAD SÁZAVOU: Napříč prostorem a časem se ve Žďáru nad Sázavou odehrává pro naše podmínky výjimečné spojení a dialog velkého ducha barokní architektury a moderní železářské společnosti.</p> <p>Baroko je první etapou racionálního uchopení a plánovitého budování středoevropské krajiny. Zatímco na jiných územích docházelo k této proměně postupně, v Čechách padlo staré téměř naráz a baroko si se strhující razancí sobě vlastní podmanilo většinu významných míst a zároveň vytvořilo velké množství nových. Po celé zemi vznikly působivé stavební komplexy, ale i nespočet drobných staveb, které společně propojují krajinu ve vizuálně i ideologicky jednotně působící celek. </p> <p>Mezi osobnosti, které se na tomto formačním procesu výraznou měrou podílely, patří bezpochyby architekt Jan Blažej Santini Aichel, tvůrce a nejvýznamnější představitel tzv. barokní gotiky. </p> <p>Ve Žďáru nad Sázavou vytváří dnes areálu cisterciáckého kláštera s kostelem sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře protilehlou dominantu svými komíny a tovarními halami společnost ŽĎAS, a.s., člen skupiny jedné z nejstarších hutních společností ve střední Evropě, Železiarne Podbrezová, a.s. A právě z iniciativy společnosti ŽĎAS vzešel projekt věnovaný velkému architektu a staviteli.</p> <p>Projekt SANTINI vznikl v rámci odboru Marketing ŽĎAS, a.s., oddělení propagace, které kromě vlastní propagace firmy a podpory řady kulturních aktivit ve městě, řídí také samostatné hospodářské středisko společnosti Informační a turistické centrum ITC – Zámek. V jeho gesci se realizují aktivity vázané na osobnost Jana Santiniho Aichla. </p> <p>Základ projektu vytvořila stálá expozice umístěná v prostorách zámku Pocta Santinimu, k níž se v dnešní době již zcela samozřejmě přidružily internetové stránky. Jejich součástí je prostor zaměřený na život tohoto umělce, rodinu, z které vzešel, a zdroje, z kterých čerpal inspiraci. Dále se na nich dočtete o objednavatelích a zadavatelích jeho práce a o vlastní architektuře. Stránky obsahují přehlednou mapu s vyznačenými místy jednotlivých staveb, ze které se dozvíte základní informace a historická fakta, a také si prohlédnout přiložené plány, výkresy a půdorysy staveb. V neposlední řadě se můžete zapojit do diskuse nebo prostřednictvím webového formuláře odeslat otázky, které Vás zajímají.</p> <p>Několik otázek jsem na adresu Informačního a turistického centra odeslala i já, neboť jsem se chtěla dozvědět více o autorech a okolnostech vzniku projektu. Odpovědi mi zaslal Stanislav Růžička, vedoucí odboru propagace ŽĎAS, a.s.:</p> <p>Kdy projekt vznikl, jak dlouho trvaly přípravné práce a v čem spočívaly?</p> <p>V roce 1999 jsme v rámci spolupráce s Dr. Radslavem Kinským, který vlastní Zámek ve Žďáře nad Sázavou, vytvořili Informační a turistické centrum ŽĎAS. Akciová společnost ŽĎAS je největší strojírenskou firmou v regionu a dlouhodobě se stará o rozvoj kultury ve městě. V rámci tohoto hospodaření firmy vznikly postupně nové expozice – Žďárské baroko a Historie rodu Kinských. </p> <p>V roce 2005 dozrála doba a my se rozhodli pro vytvoření nové, moderní expozice Pocta Santinimu, která nahradila původní a zastaralou výstavu Život a dílo J.S.A. Nejprve jsme zmapovali a navázali vztahy se všemi institucemi podílejícími se na správě jednotlivých objektů vytvořených Santinim. Poté jsme začali připravovat podrobný scénář, který už ve své primární podobě počítal se dvěma směry. Stálou výstavou a internetovým projektem. Výstavu jsme slavnostně otevřeli 1. května 2007 a na podzim téhož roku jsme získali do užívání internetový portál. V loňském roce přibyla výstava nazvaná Barokní umění ze sbírek Národní galerie v Praze, která koresponduje se Santinim a umožnuje návštěvníkům do hloubky pochopit jeho dobu a prostředí, ve kterém pracoval.</p> <p>Kdo za projektem stojí a odkud vzešla prvotní inspirace?</p> <p>Ve spolupráci s Ústavem pro dějiny umění Karlovy univerzity a především se současným prorektorem UK Prof. Mojmírem Horynou vznikl úvodní projekt a ideový scénář. Stálou výstavu jsme mohli realizovat díky finanční podpoře kraje Vysočina a Města Žďár nad Sázavou. Internetový projekt byl následně realizován ve spolupráci se Žďárskou firmou Trinet, a.s.(žďárská společnost poskytující služby v oblasti výpočetní techniky – poznámka redakce) a za finanční podpory ŽĎAS, a.s., tedy naší mateřské firmy.<br /> Spojení výstavy a internetového portálu se ukázalo jako klíčové, neboť oba projekty tak mohly vznikat současně a připravované podklady jsme využili efektivně bez dalších nákladů. Doslova v prvních dnech po spuštění stránek jsme získali první velice pozitivní reakce a zdá se, že se nám podařilo vytvořit naprosto ojedinělý prostor pro studium díla velkého architekta.</p> <p>Kolik lidí na projektu spolupracuje?</p> <p>Jako u každého podobného projektu tvoří základní tým scénárista, textař, grafik a programátor. Protože provozujeme i jazykové verze, tak ještě kolegyně překladatelka. Naštěstí máme lidi ovládající tyto profese v naší blízkosti nebo ve firmě Trinet. Jejich odborné zařazení je sice mnohdy odlišné, ale zaujetí pro projekt je naučilo dalším řemeslům. V současné době dost času zabere průběžná aktualizace stránek a hlavně kategorie otázek a odpovědí. Otázky chodí na moji mailovou adresu, a já mám mnohdy špatné svědomí, jak pomalu reaguji.</p> <p>Kam projekt a jeho autoři směřují, jaké jsou aspirace a cíle?</p> <p>Na základě předchozího povzdechnutí, protože samozřejmě pracujeme především pro naši mateřskou firmu, připravujeme a rádi bychom navázali spolupráci s pracovní skupinou, která by právě tuto studijní a odpovědní kategorii převzala a dále připravovala. Takže doufáme, že již brzy vznikne něco jako facebook klub Santini. Podle mínění odborníků i nadšenců je možné hovořit o Santinim jako největším českém architektovi v historii. Ohlas jeho díla překračuje hranice české kotliny a tak, jak jsou postupně jím vytvořená díla restaurována, je zapotřebí hledat a najít nové cesty k jejich propojení a propagaci.</p> <p>Jaké je finanční zázemí projektu, čerpá podporu z nějakého konkrétního grantu?</p> <p>Vedle podpory kraje Vysočina a Města Žďár nad Sázavou máme velikou výhodu, že je projekt provozován pod gescí ITC ŽĎAS, tedy také v přímém kontaktu se stálou výstavou.</p> <p>Spolupracujete s jinými institucemi, případně pomýšlíte či rozvíjíte spolupráci v zahraničí?</p> <p>V dalším rozvoji celého programu SANTINI chceme zapojit do spolupráce instituce ministerstva kultury a ve spolupráci s nimi hledat možnosti pro rozvoj a financování na vyšší úrovni. V připravované pracovní skupině – klubu – facebooku by měli samozřejmě působit studenti, a tak se rýsuje osa mezi středními i vysokými školami, a to vše snad i na mezinárodní úrovni. To už je ale další level, na který se zatím těšíme.</p> <p>Děkuji za odpovědi</p> <p>Kateřina Vedralová</p> <p>Odkazy – internetový portál Santini www.santini.cz, Zámek ŽĎár nad Sázavou www.zamekzdar.cz, ŽĎAS, a.s. www.zdas.cz.</p>

Naplní Praha odkaz A. Muchy?

Autor článku: 
Eva Horníčková

<p>V roce 1929 daroval Alfons Mucha za symbolickou jednu korunu městu Praze svá rozměrná plátna zachycující stěžejní historické události naší země.</p> <p>Jistě by ho ani ve snu nenapadlo, jaký řetězec událostí svým upřímně míněným činem rozpoutá. V darovací listině je zakotveno jediné umělcovo přání – umístit všech dvacet obrazů Slovanské epopeje v Praze, v nové a speciálně pro ně vyprojektované stavbě, a zpřístupnit je veřejnosti. Že se tak dosud nestalo, je přinejmenším tristní. </p> <p>V poslední době přišla otázka „Co s nimi“ opět na přetřes, protože loňský rok přinesl, a i ten letošní ještě přinese, hned několik kulatých výročí. V roce 2009 uplynulo sedmdesát let od úmrtí A. Muchy a sto let od okamžiku, kdy byl pražský primátor seznámen s tím, že A. Mucha maluje cyklus, který hodlá Praze věnovat. Nezapomeňme ani to, že uplynulo 80 let od podepsání darovací smlouvy městu Praze a že v letošním roce tomu bude 150 let, co se v Ivančicích na Moravě mistr narodil. </p> <p>Dění by se dalo parafrázovat, že „Řeči se mluví a skutek utek“ anebo novější „Všichni bychom chtěli, ale tak nějak se nám to všechno zamotalo,“ a dodejme, že se zamotává čím dál víc. K těm „řečem“, které bude dobré si připomenout, se vrátíme později. Musíme totiž představit základní aktéry v za jiných okolností docela oblíbené hře na fanty.<br /> Tak tedy popořadě: vlastníkem pláten je město Praha a jejich správcem Galerie hl. m. Prahy. Ta je před více než půlstoletím zapůjčila Moravskému Krumlovu (smlouvu o zápůjčce po vypršení její lhůty v minulém roce ještě prodloužila do poloviny roku 2010) a na zdejším zámku jsou po zrestaurování přístupná veřejnosti již 46 let. Do hry se v této souvislosti dostává kromě samotného města Moravský Krumlov společnost Incheba,s.r.o. Praha – současný vlastník moravskokrumlovského zámku, který je zároveň nájemcem pražského Výstaviště v Holešovicích. Dále zde figuruje Magistrát hl. m. Prahy a vnuk světoznámého malíře John Mucha, který v roce 1991 založil se svou matkou stejnojmennou nadaci. Ta působí ve prospěch Muchovy správní rady (majitele kolekce Muchovy rodiny) a při hledání vhodného a důstojného místa pro světoznámý cyklus nabízí pomoc.<br /> Koncem února vstupuje do hry s lákavou nabídkou další zájemce, a to jedna z největších japonských kulturních institucí – NHK Promotion. Japonci nabízejí výměnou za tříměsíční možnost vystavování pláten jejich celkové zrestaurování a financování dopravy. Jako lukrativní vítá zájem Japonců jak šéf Galerie hl. m. Prahy, tak pražský radní Ondřej Pecha. Naopak s „cirkusovým“ cestováním Epopeje po světě nesouhlasí ani starosta Moravského Krumlova, ani J. Mucha. Ten spolu s nadací chystá velkou putovní výstavu plakátů, obrazů, fotografií, soch, šperků i ukázek designu naopak po Česku.</p> <p>Kdo z koho</p> <p>O plátna má velký zájem starosta Moravského Krumlova, protože je přesvědčen, že v Praze je lukrativních památek dostatek. Krumlovu se díky Epopeji zvýšil počet turistů natolik, že by si přál, aby zde – alespoň do doby, než bude v Praze postaven nový pavilon – zůstala. A to i přesto, že mu Incheba jako majitel zámku z původní symbolické ceny zvýšila nájem na současných 500 tisíc korun za rok. Výtěžek ze vstupného naštěstí činí přibližně milion korun za rok a město by bylo ochotno polovinu této částky na nájem obětovat. Sama Incheba před časem slíbila, že takto získané nájemné dá na celkovou rekonstrukci zámku, který patří podle památkářů k nejhůře udržovaným historickým stavbám v regionu. Navázala tak na velkolepé plány generálního ředitele Incheby, které zveřejnil v roce 2007, s příslibem zámek zrekonstruovat a vybudovat v něm kongresové a středoevropské centrum secesní kultury. Ale o dva roky později je vše „dáno k ledu“. Na tak rozsáhlou rekonstrukci, jejíž celková oprava byla spočítána na téměř miliardu korun, prý není vhodná doba. A tak Incheba provedla pouze takzvané „zakonzervování“, aby plátna umístěná v Rytířském sále a kapli nebyla za nepříznivého počasí ohrožena.<br /> Epopej by měla být podle vůle autora díla situována v Praze, ale ta zatím nemá zcela jasno, a to ať již se jedná o provizorní či konečné umístění. Praha ji chce zpět přinejmenším proto, že již jednou prodloužená smlouva mezi Galerií hl. m. Prahy a Moravským Krumlovem o zápůjčce vyprší v polovině roku 2010. Poté půjde o to, zda plátna převézt do Prahy a umístit je v provizoriu, než bude postaven nový pavilon, nebo podruhé prodloužit smlouvu o zápůjčce a nechat je prozatím v Moravském Krumlově. S touto variantou John Mucha souhlasí, protože je přesvědčen o tom, že bez Krumlova by zřejmě již plátna neexistovala. Po druhé světové válce je totiž krumlovská radnice nechala na vlastní náklady zrestaurovat a pozornost jim věnuje průběžně i v současnosti. Pražský magistrát se sice tváří, že chce situaci vyřešit, nicméně současný stav je stále ve fázi nula. Možných variant přibývá, ale ani jedna z nich zatím není tou konečnou.<br /> Vraťme se ještě zpět do roku 2004, kdy tehdejší pražští radní rozhodli, že nový objekt bude podle projektu atelieru Anima stát na místě vyhořelého Bruselského pavilonu na pražském Výstavišti. Kvůli této plánované stavbě se dokonce změnila hranice chráněné přírodní oblasti Královská obora. Novou stavbu si ale nepřála Incheba, i když navenek v rozhovoru pro Český rozhlas 1 – Radiožurnál uvedla, že přesun díla plně podporuje a jedná o tom s magistrátem. Proti stavbě se posléze postavil také stavební úřad pro Prahu 7 a za nedůstojnou ji považuje i John Mucha. Takže nakonec toto místo dodnes zeje prázdnotou a architektonický projekt atelieru Anima si lze prohlédnout jen na maketě.<br /> V následujícím období po tomto nezdařeném pokusu tehdejší radní pro kulturu Magistrátu hl. Prahy Milan Richter naději neztrácí a naopak věří, že Muchova závěť bude naplněna a že Pražané Slovanskou epopej v nové stavbě uvidí již v roce 2008. Programové prohlášení vedení pražské radnice je již realističtější, protože se v něm předpokládá, že zřídí galerii Alfose Muchy pro umístění unikátní Slovanské epopeje s termínem 31. 12. 2009. Nestalo se tak ani v tomto případě.<br /> V průběhu roku 2009 magistrát jen uvažuje o třech variantách na novou stavbu a nevylučuje ani Křižíkův pavilon na holešovickém Výstavišti jako provizorium. Do hry vstupuje také poměrně jednoduchý, ale přesto neúspěšný, návrh spisovatele a historika Zdeňka Mahlera umístit epopej dočasně ve dvoraně Veletržního paláce, která je ideální svou rozlohou i výškou. Navíc by se dílo navrátilo tam, kde bylo v roce 1928 vůbec poprvé umístěno. S návrhem ředitel Národní galerie Milan Knížák souhlasí, avšak magistrát hledá dál a zdá se, že už tolik nespěchá. Podle právních rozborů, které si nechal zpracovat, totiž může být podmínka darovací smlouvy umístit díla ve zvláštní nově postavené síni neplatná. Podmínku je možno vnímat jen jako morální závazek hlavního města, ale jiný dopad nemá. Na vybudování nové výstavní síně si tedy nemohou činit nárok ani Muchovi potomci. Další jednání s J. Muchou a radním Richterem se přesto uskuteční. John Mucha oponuje, že autorská práva sice k 1. lednu 2010 vypršela, ale neznamená to, že by Praha mohla s Epopejí nakládat podle svého, a připomíná, že A. Mucha mj. určil, že o ní budou rozhodovat jeho potomci. A tak si stojí za svým – o provizoriu nechce ani slyšet, byť by podle sdělení radního mohla být plátna převezena do Prahy již počátkem roku 2010. Pro nový pavilon jsou mu nabízeny čtyři lokality, a to prostor někdejšího Denisova nádraží na Těšnově, Letná, Vítkov a historické jádro města. Praha prý již chce začít s prací na jejich hmotových studiích a podle nich hledat vhodné pozemky buď v majetku hl. m. Prahy nebo ty, které by bylo možné vykoupit. Za této situace svitne starostovi Moravského Krumlova naděje na ponechání Epopeje prozatím tam, kde je.<br /> Jednání o definitivním umístění Epopeje pokračují i poté, co po změnách na pražském magistrátu dostal tuto záležitost na starost Ondřej Pecha. Ten opět nevylučuje provizorium s tím, že by jeho vyhledávání a příprava zabrala méně času. John Mucha se však nevzdává vidiny nového, z pohledu architektury minimalistického pavilonu, do kterého by se v optimálním případě umístila expozice Bosenského pavilonu ze Světové výstavy v Paříži v roce 1900, Slovanská epopej podle dědečkova rozvrhu a dostatek prostoru by zde nalezl i veškerý umělecký studijní materiál, případně muzejní část a sál pro malé krátkodobé výstavy. Podle jeho slov má Praha nyní obrovskou možnost postavit světově proslulému představiteli secese velkolepé muzeum.<br /> Na jednání s radním Ondřejem Pechou proto J. Mucha přichází (podle mínění svého i nadace) s optimální variantou, a to vybudovat nový pavilon buď na Těšnově, ale nejlépe na místě Stalinova pomníku na Letné. Pokud by se právě toto místo schválilo, je připraven kontaktovat svého investora a odlehčit tak Praze od značné finanční zátěže. Mecenáš by údajně celou realizaci zaplatil a poté by pavilon také provozoval. (Připomeňme, že původní odhad nákladů na novou výstavbu byl 250 až 300 milionů, dnes se již mluví o částce až 500 milionů.) Avšak radní Pecha – podporován mj. kladným vyjádřením vítěze architektonické soutěže na revitalizaci Vítkova z roku 2000 Mikolášem Vavřínem – se přiklání právě k této lokalizaci v Praze 3 – Žižkově. Jeho rozhodnutí potvrzuje i v současnosti projednávaný nový plán územního rozvoje Prahy i to, že z původně slíbených čtyř objemových studií byla vypracována pouze jediná, a to právě pro Vítkov. Ten však John Mucha odmítá i s tím, že ve srovnání s objemovou studií pro Letnou, kterou si mezitím nechal sám vypracovat, by Vítkov poskytl jen 1000 namísto 3000 metrů čtverečních, stavba by byla zapuštěna v terénu a špatně přístupná. Navíc jejím účelem rozhodně není Vítkov revitalizovat a konečně – Vítkov již svůj památník má.</p> <p>Rozuzlení na závěr se nekoná</p> <p>V roce 2012 uplyne sto let od doby, kdy A. Mucha předal Praze první plátna. Na základě neoficiální dohody magistrátu s J. Muchou, nesoucím zodpovědnost za celé dědečkovo dědictví, byl rok 2012 stanoven jako termín pro položení základního kamene. Nový pavilon by měl stát do roku 2015. Pokud by magistrát tuto základní podmínku darovací smlouvy nesplnil, mohla by Epopej nakonec zakotvit v jiném městě. Například v moravské metropoli Brně, které již v minulosti projevilo zájem, a především – Alfons Mucha byl Moravan…<br /> A tak na závěr nezbývá než konstatovat, že nebýt Muchovy nadace, na jejíž popud nájemce Kaunického paláce umístil po rozsáhlé rekonstrukci této historicky unikátní barokní budovy stálou souhrnnou expozici z rodinné sbírky, obdivovatelé Muchova díla by v našem hlavním městě přišli zkrátka. Muzeum Alfonse Muchy, v němž nalezneme přibližně 100 děl, a to od olejomaleb, soch a fotografií přes plakáty až k osobním a dekorativním předmětům, nám sice reputaci částečně zachraňuje, avšak na odčinění velkého dluhu vůči Muchovu dílu, který Praha má, to nestačí. </p> <p>Eva Horníčková</p> <p>Zdroje: Český rozhlas 1 – Radiožurnál, Zpravodajství ČT 1, ČT 2, MF DNES, Znojemský deník.cz., E15.cz a iHNed.cz.</p>

Putování po historických městech

Autor článku: 
Ludmila Kučerová
PRAHA: Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska předložilo projekt v 6. výzvě Integrovanho operačního programu EU (IOP) - Národní podpora cestovního ruchu. Projekt s názvem Putování po historických městech Čech, Moravy a Slezska uspěl a v současné době probíhají rozsáhlé přípravy pro jeho realizaci. Záměrem projektu je vytvořit národní produkt kulturního cestovního ruchu sestavený z regionálních aktivit 14 měst, která získala titul „Historické město roku“. Nabídka bude obsahovat alternativní možnosti pobytu v regionu po dobu 2, 3 nebo 7 dnů, a to jak pro návštěvníky, kteří chtějí cestovat autem, tak pro milovníky pěší a cykloturistiky s možností využití veřejné dopravy. ČR je významnou destinací cestovního ruchu, jehož hlavním problémem je skutečnost, že asi 57 % turistů navštíví pouze Prahu. Přitom ČR oplývá velkým množstvím historických, kulturních a technických památek a zajímavostí a má velké předpoklady pro rozvoj kulturního cestovního ruchu na celém území ČR. Je ale třeba na něj upozornit. K propagaci tohotot národního produktu budou využity mj. městské slavnosti v jednotlivých městech, které jsou zaměřeny na podporu kulturního a městského cestovního ruchu. Díky projektu, který SHS ČMS realizuje, vzniká konkrétní národní produkt s cílem získat pro častější trávení dovolených v ČR cizince, ale atraktivní by se měl stát i pro domácí turisty. SHS ČMS má jako organizace ideální předpoklady takovýto produkt nabídnout. Navíc chce díky projektu také zvýšit úroveň partnerství v oblasti cestovního ruchu mezi neziskovými či zájmovými organizacemi, podnikatelskými subjekty a obcemi. Projekt je určen zahraničním i domácím cestovním kancelářím a taktéž jednotlivcům. Je třeba zdůraznit, že celosvětový trend směřuje ke stále menšímu zájmu turistů využívat služeb cestovních kanceláří a agentur a organizovat si svou dovolenou ve vlastní režii. Na projektu hodlají participovat města: Svitavy, Kadaň, Třeboň, Kroměříž, Klášterec n. O., Kutná Hora, Litomyšl, Nový Jičín, Prachatice, Spálené Poříčí, Česká Kamenice, Polná, Jindřichův Hradec, Šternberk.

KD: Vytížený club i jeho zaměstnanci

<p>VELKÉ MEZIŘÍČÍ (11 874 obyvatel): Zakladatelem a vlastníkem Jupiter clubu s.r.o. je město. Tento městský „motor kultury“ ač stále v permanenci a plně vytížen bude muset projít rekonstrukcí.</p> <p>Své sídlo má v prostorách středověkých domů, které pocházejí z 16. století. K nim sice přiléhá novostavba se společným sálem, ale komfort, který může nabídnout pokulhává za současnými standardy. Budově chybí např. bezbariérový přístup, klimatizace a hlavně stupňovité hlediště.<br /> O rekonstrukci se ve městě přemýšlí už dlouho, v současnosti se však ocitla na seznamu priorit. Vedení radnice se rozhodlo řešit ji komplexním způsobem. Zrealizovalo stavebně-technický průzkum objektu a vyhlásilo veřejnou zakázku na vypracování studie za účelem vybudování komplexního kulturně-vzdělávacího centra.<br /> Jednou z klíčových aktivit JC je technická podpora akcí domácí produkce, například Jazz clubu, filatelistů, loutkoherců a některých hudebních uskupení.<br /> Jako příkladnou uvádí vedení JC spolupráci s Dětským střediskem Březejc (Střediskem Svazu tělesně postižených v ČR), které v prostorách clubu prezentuje své aktivity. Společné projekty obou subjektů, pořádají společně např. ples, umožňují osobám s různým stupněm postižení zapojit se do pospolitosti zdravých občanů a částečně tak překonat svůj handicap.<br /> Z domácí produkce v JC je nutno vyzdvihnout činnost loutkového divadla majícího ve městě dlouholetou tradici, která začala již v roce 1951. Soubor dnes tvoří dvacet členů a nutno dodat, že pravidelná sobotní představení bývají dopředu vyprodána. Soubor přitom pamatuje také na pokračování tradice a vychovává novou generaci loutkových herců. </p> <p>Odpovědi na otázky, které jsem zaslala řediteli Jupiter clubu Milanu Dufkovi, vám přiblíží nejem historii KZ, ale i finance a šíři aktivit:</p> <p>Můžete stručně přiblížit historii objektu, v kterém se Jupiter club nachází?</p> <p>Komplex Jupiter clubu vznikl sloučením několika středověkých domů. Z průčelí jsou jednoznačně čitelné dva, přičemž jeden z nich sestává ještě z několika dalších původních, což je vidět na zalomení fasády a na půdorysu. V přízemí se zachovaly menší úseky renesanční výsečové klenby. Evidenční listy památkového úřadu uvádí dobu vzniku kolem roku 1560, úpravy pocházejí z druhé poloviny 19. století. Historie kulturního zařízení sahá do roku 1964, kdy začal působit Jednotný klub pracujících ROH Vysočina, v roce 1985 poté Sdružený klub ROH Velké Meziříčí. Jupiter club, s.r.o. vznikl v roce 1992 jako jejich nástupce.</p> <p>Jakou částkou přispívá ročně město na činnost clubu?</p> <p>Příspěvek města Velké Meziříčí na činnost našeho zařízení činí pro rok 2010 3,5 mil. Kč. Prostředky jsou určeny především na provoz, údržbu, na vydávání týdeníku Velkomeziříčsko (3500 výtisků týdně) a kulturně-společenských aktivit, na zabezpečení činnosti zájmových útvarů např.loutkohereckého souboru, který v letošním roce slaví 60. výročí vzniku, souboru A.I.D.S. (Autorské Invenční Divadlo Studentů), hudebního uskupení Country kapela Stetson, skupiny Jupiter, pěveckého sextetu 6 tet atd.). Pod hlavičkou Jupiter clubu pracují i další útvary, z nichž nejagilnější je Genealogická a vlastivědná společnost, která se kromě přednáškových aktivit podílí i na vydávání publikací.</p> <p>Jaký je počet zaměstnanců Jupiter clubu?</p> <p>Chod clubu zajišťuje třináct zaměstnanců na plný úvazek a jeden na poloviční. Tři pracovníci jsou zaměstnáni v redakci časopisu Velkomeziříčsko, tři a půl úvazku tvoří programoví pracovníci (pořady, pronájmy, kino, výstavy), jeden člověk stíhá být osvětlovačem, zvukařem a mimo jiné i výtvarníkem. Dále club zaměstnává provozního pracovníka, dvě uklízečky, dva ekonomické pracovníky a ředitele.</p> <p>Jaká je kapacita klubu?</p> <p>Jupiter club je situován v centru Velkého Meziříčí ve středu republiky, přímo u dálnice D1, na křižovatce cest východ-západ a jih-sever. Kulturně-společenské centrum je z hlediska velikosti i rozsahu služeb největším zařízením v regionu Velkomeziříčsko–Bítešsko. V současné době poskytuje kvalitní komplexní služby v následujících oblastech: semináře, kongresy, konference, firemní akce, rauty, prezentační a předváděcí akce, kontraktační výstavy, divadelní představení, výstavy, koncerty, plesy, módní přehlídky, atd.<br /> Prostory, které máme k dispozici: kinosál (286 míst), malá scéna (100 míst), výstavní síň (80 míst), koncertní sál (120 míst), velký sál s balkónem (450 míst), salónek (40 míst), 3 učebny, restaurace (60 míst).<br /> Dále poskytujeme celou škálu služeb v oblasti restaurační, obstaráváme osvětlení, ozvučení i propagaci, zajišťujeme hostesky a organizační pracovníky. Akce realizujeme na klíč dle požadavků zákazníka, vytváříme návrhy a organizujeme doprovodné společenské, kulturní a sportovní aktivity.<br /> Kapacita sálů Jupiter club, s.r.o. je z hlediska struktury pořadů dostatečná, problémem je spíše stáří budov i jejich vybavení. </p> <p>Jaká je návštěvnost Jupiter clubu, a které akce jsou nejvyhledávanější?</p> <p>V roce 2009 jsme se organizačně podíleli na zajištění více než 800 akcí pro cca 73 tisíc návštěvníků. Nejvyhledávanějšími se staly tradiční 17. ročník soutěže „4 klíče k velkomeziříčské bráně“ (4000 účastníků), „Adventní světýlka“(3500), třídenní Evropský festival filozofie (2500) atd. </p> <p>Děkuji za odpovědi<br /> Kateřina Vedralová</p> <p>//Poznámka redakce:// Z Odboru školství a kultury Městského úřadu Velké Meziříčí jsme získali údaje také za rok 2008, kdy v JC proběhlo 818 různých akcí, kterých se zúčastnilo celkem 74 tisíc lidí, tedy 198 denně. V kině se promítalo 187 filmů, které zhlédlo přes 10 tisíc návštěvníků. Prostory JC si pronajalo 337 zájemců pro celkem 25 tisíc účastníků. Na 120 společenských a kulturních akcí přišlo přes 35 tisíc zájemců, a 174 akcí zájmových útvarů, které zajišťuje toto kulturní zařízení, navštívilo 2500 osob.</p>

Voda ve službách člověka

Autor článku: 
Eva Horníčková

<p>ZUBRNICE: Soubor lidové architektury, který spadá pod územní odborové pracoviště Památkového ústavu v Ústí nad Labem, tvoří zachráněné zdejší i z okolí dovezené objekty.</p> <p>Chráněné památkové pásmo v Zubrnicích a v jejich okolí se stále rozrůstá. Je nejmladším skanzenem v Čechách a jeho vedoucí F. Ledvinka sem průběžně umísťuje další zachráněné a zrestaurované stavby či prozatím jen jejich torza. Například jako mlýn Týniště čp. 27, který v roce 1976 od „nových dosídlenců“ zakoupilo tehdejší Okresní vlastivědné muzeum v Ústí n. L. (původní zakladatel a zřizovatel skanzenu). Tento zdevastovaný objekt, který do té doby sloužil již jen pro odkládání nepotřebných věcí a popela, byl zachráněn před další zkázou, a naopak se stal jedinečnou technickou památkou v regionu severozápadních Čech. Dnes se v něm nachází expozice včetně starého českého mlýnského složení a zařízení v podobě odpovídající konci 19. století. Mlýn Týniště byl poprvé otevřen ke dnům evropského dědictví 11. září 2005. Naleznete ho na druhém okruhu prohlídkové trasy Mlýnské údolí, přístupný je od května do září denně mimo pondělí od 9 do 18 hodin.</p> <p>Za Zubrnicemi, na zhruba dvou kilometrech potoka, se však nacházejí pozůstatky dalších vodních staveb, které ještě na svou úplnou obnovu čekají. Například mlýn Týniště čp. 28. Tento mlýn původně s lisovnou oleje má již dokončenou hrubou stavbu jeho roubené části přenesené z dalšího k demolici původně určeného mlýna, a to z nedaleké Homole pod Pannou. Dále sem již byla z jednoduchého umělého či „uměleckého mlýna“ (jak se tehdy těmto částečně zmechanizovaným mlýnům říkalo) v Hamrech u Hlinska přenesena mlynářská technologie, která se začíná postupně osazovat. V tomto roce budou probíhat především práce zaměřené na mlynářskou technologii a dále svépomocné práce při vymazávání spár roubené části a konzervace některých dřevěných prvků konstrukce. Vlastní mlýn by měl být dokončen v závislosti na finančních prostředcích během dvou až tří let, rekonstrukce lisovny oleje a vodní pily pak v letech následujících, vysvětluje postup prací F. Ledvinka. </p> <p>Vizualizaci celé stavby, jak bude vypadat po dokončení stavebních prací, naleznete zde. Pro ty, kteří mají nainstalovaný příslušný prohlížeč, je zde zpřístupněn zjednodušený 3D interaktivní model, který umožní prohlídku technologie tohoto „uměleckého mlýna“. Model lze libovolně natáčet, posouvat, zvětšovat a měnit způsob jeho zobrazení.</p>

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře